146 Josef Pekař: pobytu ve Francii po bitvě u Montaperti), přece upříti mu nelze dle Giordaniho a Salviatiho stručnost, jasnost a pružnost výrazu i bohatství jazykové na onu dobu neobyčejné. Ostatně těžko říci, zda četné nesprávnosti, vady a chyby, dnes jemu na vrub přičítané, nespadají na účet opisovačů, vykladatelů nepovolaných a smělých, kteří i kodexy dle svého upravovali a měnili. Z bibliografie převodu Bona Giamboniho stačí uvésti, že první foliové vydání vyšlo roku 1474 ve Flandřích, druhé nespravte 1528, třetí 1533 o nic lepší (obě v Benátkách), třeba Akademie della Crusca ho užívala k svým pracím, čtvrté 1839 Carrerovo, páté Soriovo na základě tří rukopisů: Marciano Forsetti, Marciano Bergamasco, Ambrosiano v Modeně 1867, a poslední na základě všech starších edic upravené a kriticky redigované Gaiterovo z r. .1874, jehož k této práci bylo užito. Příště přihlédneme k »Tesorettu« a ostatním menším Brunetta Latiniho. pracím Spor o individualismus a kollektivismus v dejepisectvu Referuje Josef Pekař. Nekrolog, jejž r. 1895 napsal v »Historische Zeitschrift* Fr. Msinecke svému předchůdci v redakci a zakladateli časopisu Jindřichu Sybelovi, vyznívá v pohřební řeč politickému dějepisectví. Smutek resignace vane z těch řádek, v nichž Meinecke, jeden z nejlepších školy RankovyL mluví o budoucnosti svého a mistrova směru. Sybel, praví se tu, jenž vzpíral se dogmatům, ale sílu k činnosti čerpal z prostého sice, ale přec; velmi určitého a pevně založeného světového názoru, pozoroval s bolestí vpád materialistických myšlenek do naší vědy. Odborná věda historická cechovní povahy, jak se nejnověji více a více vyvíjí, byla mu nestvůrou, a učebnice historické methody vynucovaly mu úsměv. Již jako umělec vtipkoval o těch, kteří si lámali hlavu tajemstvími tvoření, místo pořádně a chutě tvořili. Především však naříkal nad uvolněním có by svazku mezi politikou a historií. To bylo ovšem přirozeným následkem vnitřního vývoje našeho, ale mnohý z nás mladších je jistě již těžce nesl. My se namáháme zachovati politickou moudrost Sybelovy generace jako drahé dědictví, ale chybí nám k tomu přímý politický impuls, a tak vysýchá nám pramen života. Věda naše dělí se nyní v směr vracející se více k Rankovi, jenž hýří v bohatství staletí, ale, požívaje dějin spíše jako aesthetické podívané, ocituje se v nebezpečí vnitřního zemdlení, a y směr silně positivisticky myslící, jenž se sice chlubí oživující souvislostí se sociálními otázkami denními, ale co do vnitřní jasnosti daleko zůstává - u. Spor o individualismus a kollektivismus v dějepisectví. 147 za výkony Sybelovy generace, v směr, jenž se ku vpravdě harmonickému pojetí historického života dosud nedostal a vzhledem k jednostrannosti svých předpokladů sotva také dostane. My, kteří máme za to, že idealistický názor světový a intensivní státní cit staršího pokolení se ještě nepřežil, chceme odkaz Sybelův věrně opatrovati ... Však udeří později hodina, kdy zavane do plachet svěžejší vítr, a kdy budeme moci sé zděděnými a námi propracovanými ideami znovu z tichého života učenců vystoupiti .. . !) Projev psaný jakoby v předtuše porážky. nebo jí tváří v tvář . . . Týká se vystoupení Lipského professora Karla Lamprechta proti dosavadnímu způsobu dějepisectví a vítězného postupu jeho theorií. Je psán v době, kdy spor se teprve ohlašoval, kdy v mnohohlasou chválu Lam-prechtovu nemísila se ještě protiva odporu. Svou zvláštní povahou hodí se za úvod článku, v němž chceme vyložiti stanovisko Lamprechtovo a podati přehled boje, jenž se o ně rozpoutal. Oč jde, vyložil Lamprecht sám asi takto: Počátky dějepisných záznamů vztahují se pravidlem všude k činům vynikajících osob. V. kronice doby Karolínske čteme na př.: Karolus rex venit in Franciám; Karolus rex celebravit pascha Wormacie; Karolus rex duxit exercitum contra Saxones a t. d. Vedle toho věnuje se pozornost jen neobyčejným ' zjevům přírodním: Nix magna; cometa visa est; signum in coelo apparuit a t. d. O stavech společnosti, o jejích psychických pochodech, o hnutích mass není takořká zmínky. Tuto pri- x) Srovnej H. Z., 1895, sv. 75, 390. — Ostatní literatura: Göll, Dějiny a dějepis, Atheriaeum 18.88 (článek informuje o moderních názorech o podstatě a úkolu dějepisectví), Lamýřeckt, Deutsche Geschichte, I—V, 1891—1895,. 'týž, Alte u. neue Richtungen in der Geschichtswissenschaft, 1896, téhož recense hospodářských dějin Inama-Sterneggových v Jahrb. f. Natök. u. Statist. 1895, téhož články v Berlínské Hardenově Zukunft, V, č. 6, 7, 14 (7. a 14. list. 1896 a 2. led. 1897), téhož článek v Deutsche Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, Neue Folge, I (1896), téhož odpověď v Zeitschrift für Kulturgeschichte, 4. Folge, 1. sv. (1894), tamtéž štr. 245 obsah přednášky Lehmannovy a Wintrůu článek »Die Begründung einer sozialstatistischen Methode in.der deutschen Geschieht- -Schreibung durch Karl Lamprecht« (str. 196 sq.), posudky Belowův v HZ., 71 (1893), Rackfahlův v Preuss. Jahrbücher, 83 a 84 (1896), v-Deutsche Literaturzeitung, 1895, 850 sq., v MIÖGF., 17, 468, Lenzův v HZ., 77 (1896) a Finke, Die kirchenpolitischen und kirchlichen Verhältnisse zu Ende des Mittelalters nach der Darstellung K. Lamprechts, 1896 (týž vydal nejnověji spisek polemický Genetische und klerikale Geschichtsauffassung, 1897, jehož jsem neměl v ruce), článek Hintzův v HZ., 78 (1896), Breysiguv v Deutsche Zeitschrift f. GW., N. F. I. Monatsblätter, č. 6, článek Schniirerův v Hist. Jahrbuch, 18 (1897) a Scalova přednáška inšprucká v nové revui Inšprucké »Das Leben<> 1897, seš! 1. Srv. i HZ, 76, 530 a 77, 257 sq. (polemika Meineckova s Lam-prechtem) a ČČH. II, 396. 148 Josef Pekař: Spor o individualismus a kollektivismus v dějepisectví. 149 mitivní historiografii možno nazvatí individualistickou, poněvadž soustřeďuje pozornost jen k individuím, jež vynikají buď činy nebo postavením. Dějepis tohoto druhu udržuje se dlouho; středověk nepovznesl se nad něj celkem nikde, a i v naší době hlásí se k světu v oněch pracích, jež žijí jen z velkých státních akcí; osvědčuje dosud značnou životní sílu. K názoru individualistickému přidružil se však znenáhla jiný, kollek-tivistický. Čím víc přibývalo zkušeností, čím více šířily se obzory od krátkých oddílů časových k celým dobám, čím více byla spletitost žiyota v mezích vsi, města, země, národa, světa zřejmá, tím více se poznávalo, že světem lidských jevů nehýbají jen vynikající osobnosti, že je tu stejně ■činno množství samo, společnost, a to po všech stránkách lidského působení, po stránce hospodářské a právní stejně jako duševní a aesthe-tické. Poznání toto postavilo vedle osobního dějepisu individualistického kulturní dějiny kollektivistícké. Na jiném místě je Lamprechtova exposice plnější a životnější: Starší dějepisectví snažilo se póznati příčiny událostí. Kladouc všude své: proč ?, hledalo odpověď v principu účelu, neboť účel je příčinou zrozenou z představy uskutečněné události. Stanovisko toto, jež ovládá dosud "velkou část historiografie, má tu velikou přednost, že se shoduje s prostým, původním, empirickým lidským vědomím. Tomuto je zajisté účel pojmem vůdčím, pojmem, jenž bývá zaměňován s příčinou a dle něhož všechno bývá posuzováno. Účel zatlačuje, splynuv s příčinou, všechny formy kausality, a tato dobývá si jen znenáhla půdy proti němu, ovšem jen ye vědecky školeném myšlení. Účel a spojitost příčinná nejsou nikterak naprosto rozdílné pochody intellektuální, nýbrž jen rozličné pozorovací způsoby jedné a téže věci. Myslím-li si představený účinek nějaké- události jako její příčinu, stává se tato příčina účelem. Z toho jde, že pojmu účelu může býti užito v objektivním smyslu jen při individuálních, jasnou vůlí připravovaných činech; neboť jenom tyto vznikají tak, že příčinou jejich je jasná představa o jejich účinku. Je tedy cele správno, ie dějepisectví, má-li co činiti s podobnými eminentně účelnými činy, "užívá pojmu účelu jako výkladu. Jsou-li však všechny činy lidské patrné činy účelné? Nemůžeme-li jednati docela bezúčelně ? A není-li nekonečně rozsáhlého oboru navyklého a generického konání, v němž individuální moment úplně ustupuje generické stejnoměrnosti ? A lze-li v tomto případě mluviti ještě o individuálních, eminentních, patrných účelech? Zde se nabízí pozorujícímu zajisté jako princip poznání mnohem více pojem kausality než pojem účelu. Tím jest, jak zřejmo, dáno rozdělení vědecké methody dějepisné. Individuální, výhradné činy bude třeba vždy spojovati hypothesami konstruovanými ve smyslu pojmu účelného, ale činy nebo skupiny činů, které jsou vlastní určitému způsobu života, které jsou povahy generické, bude třeba vykládati hypothesami, jež vyrůstají z přijetí poměru příčinného. Tak dělí se dějepisné bádání ve dvě strany: v dějiny osobní, indivir 3 duální na jedné a v dějiny způsobu života, generické nebo kollektivistícké na druhé straně. Rozdíl mezi oběma tábory lze sledovati ovšem ještě hlouběji. Dějepis individualistický věřil a věří v podstatě dosud, že jeho veliké osobnosti jednají svobodně. Kollektivistícké nazírání na dějiny uznává sice také velké osobnosti, ale má za to, že jejich možnost a schopnost jednání jest sevřena v hranicích právě trvajících dějinných poměrů. V zásadní posici názoru individualistického a kollektivistického staví se tedy prakticky také veliká protiva svobody a nutnosti. Za takového stavu věci jest zřejmo, že s rostoucím vzděláním musily se kloniti vážky rozhodnutí ve prospěch uznání dějinné nutnosti, t. j. ve prospěch názoru převahou kollektivistického. Jak by mohl na př. někdo uvěřiti, že státník doby přírodně-hospodářské mohl jednati stejně jako státník doby peněžně-hospodářské ? Nebo objevila-li bádám" ethno-grafická všude stejné ornamentální počátky umění, mohl-li by někdo potom vykládati, že nejstarší umění germánské děkuje za svůj ornamentální karakter působení jednoho neb několika Bohem nadaných umělců, nikoliv specifickému období kulturnímu? Vyskytovaly se i hlasy, jež pod dojmem takovýchto úvah prohlašovaly názor kollektivistický za jediné oprávněný, ale nenedostávalo se ovšem i reakce. By lať v poslední době vedle ohromného rozšíření vědomostí ethnograficko-historických nabyla velikého rozsahu práce historická v užším smyslu, intensivní propracování jednotlivých období a otázek. Proti hlavám s velikým rozhledem, ale v detailu namnoze nejistým, stálo brzo úzkoprsé specialistství se svou mikrologickou podrobností, jež drželo se starších názorů z úzkého horizontu dřívějších .století. Výstřední zástupci tohoto specialistství hlásají dosud, že ve vývoji dějinném jsou vynikající osoby vším, massy ničíin Těmto' extrémům dovedl se své doby vyhnouti nejlépe snad jediný Ranke. Z počátku kladl sice až přílišný důraz na eminentně individuálne v dějinách, ale ve svém duševně nej zralejším díle, ve Weltgeschichte, dospěl k uznám' obecných nutností, sáhajících daleko za meze možné vůle jednotlivcovy. Jeho žáci, kteří jeho jméno přijali (Mladorankovci), tohoto pokroku s mistrem neučinili: následují Ranka let mladších. Vším tím nemá býti řečeno, že zástupci dějepisné vědy rozstupují se jasně v oba karakterisované tábory. Největší část jejich stojí asi uprostřed, na stanovisku, v němž se individualismus a kollektivismus prostupují. Rozhodující moment pro klassifikaci stran bude tedy třeba hledati na tom místě, kde se vyskytuje názor, který — uznávaje ovšem* po výtce individuální činy v dějinách — na tom stojí, že výkony individuální jsou povždy spoutány mezemi hnutí kolléktivistických, jinými slovy, že největši dějinné nutnosti jsou mocnejší než vůle třebas největší dějinné' osobnosti.- Toto přesvědčení je šiboletem, dle něhož se strany kupí: kdo je uznává, může býti nazván kollektivistou, kdo potírá, indi-vidualistou. • č. h. m. e. 1-, 150 Josef Pekař: .Spor o individualismus a kollektivismus v dějepisectví. 151 Tak jako není možno, aby dějiny individualistické nebo kollektivi-stické vyskytly se někde v absolutní výhradnosti, aby se prakticky co nejvíce neprostupovaly, tak jsou i obě methody dějezpytné, kausální i teleologická, přímo a těsně spolu sloučeny. Otázka po jejich kvantitativném ohraničení vzájemném jest nesnadná — jisto jest jen, že princip výkladu příčinného je v stálém postupu útočném proti některým sku- * pinám dějinných fakt, jež byly dosud vykládány teleologicky. Ještě Kant měl za to, že je téměř nemožno rozšířiti princip příčinný na vědy biologické ! Samo sebou je rozšíření souvislosti příčinné myslitelno do nekonečna, ač nelze asi vzhledem k nekonečné spletitosti příčin a účinků ve světě dějinném očekávati nikdy rozřešení úlohy s tím spojené. Pomoci ■ mohla by snad jen psychologie, kdyby se vyvinula v mechaniku vnitřních 1 věd a byla pak s to, aby typy psychických pochodů z množství určitých a jasných případů vyvodila. Dosud nemáme tohoto zázračného prostředku, jenž by přivodil nové období dějepisectví, dějepisectví plných, vědeckých pravd. Užití absolutní nejvyšší kausality v. dějepisu jé proto nekonečně • ! vzdáleno. Při nedokonalosti lidského myšlení bude lze sotva úplně rozložití dějinné pochody ve vztahy příčinné, a teleologický výklad bude vedle, příčinného vždy do jisté míry oprávněn. Dějepis musí se jen snažiti, aby historické zjevy spojoval vztahy příčinné, pokud možno. I při tom zůstane svobodě, t. j. nedokazatelné nebo aspoň ne úplně do- >. kazatelně kausalitě, místa dosti. t Dějepis genetický, evoluční, je na tento pokrok v dějepisectví odkázán. Vývojový dějepis je jen tam možný, kde lze fakta formálně vědecky spojovati, tak aby vypravování pokračovalo od fakt dřívějších k pozdějším, v řetězech závěrů, jež jsou článek po článku absolutně -nutný a celistvý. To je možno jen při methodě příčinné. Nazírání teleo- \ logické soudí, z události pozdější zpět na dřívější singulární motiv; řetěz takových zpětných soudů nemá však nic v sobě nutného, neboť každý jp motiv tohoto řetězu, vznikaje z volného rozhodnutí, tají v sobě moment | libovůle. Starší pojetí dějepisu je založeno právě na pouhém spojování takových ojedinělých motivů; a proto bylo pragmatické. Dějepis evoluční jest však karakterisován co možná nejrozsáhlejším příčinným pojímáním dějin. * . * * To je v celku asi všechno, co lze nazvati učením Lamprechtovým o podstatě a úkolu dějepisectví, a co je ode dvou tří let či spíše, co by í*'; snad mělo býti předmětem čilé, někde až prudce útočné konťroversy. f. Pravím: co by snad mělo býti — neboť spor, jenž se ozývá po časopisech, brožurách a shromážděních, jádra věci dotýká se jen ve vzácných případech. Boj točí se o věci vedlejší, a tím je teprv vysvětlitelno, že ;.'. zápas takového rozsahu mohl vůbec vzniknouti. Projdeme-li klidně vý- y mluvné výklady Lamprechtovy, přijdeme tuším k poznání, že v nich není naprosto nic revolučního, ba že v nich je i málo nového; třeba jen nedati se zaslepiti křiklavou reklamou nadpisů o nových směrech v dějepisectví nebo mnohoslibnou kontřaposicí hesel »individualismus a socialismus*, »individualismus a kollektivismus* a jiti k podstatě věci. Tu pak pozorujeme, že proti nesporným názorům starším jde Lamprecht o krok dále v tom, že klade větší důraz na dějiny kulturní v nejširším slova smyslu — neboť tak lze konečně opsati to, co Lamprecht nazývá >das menschlich-zuständliche Element* — a že chce, aby v těch oborech kulturních dějin, kde jest to možno, bylo užíváno methody příčinné, jak toho vyžaduje i povaha moderního dějepisectví genetického. Požadavky tyto nejsou proti zásadám dříve obecně uznaným v rozdílu principiálním, nýbrž pouze graduálním. Dějepis, jak si jej představuje Lamprecht, není přece výhradně kollektivistický; uznává v určitých mezích svobodnou vůli, uznává velkou osobnost, připouští výklad teleologický. Starý dualismus tedy zůstává — rozdíl je jen v tom, že životu, takořka organickému životu společnosti, nebo jinými slovy že vývoji skupin, celků, národů, mass, ovládaných kollektivistickými silami, má býti nadále věnována pozornost zvláštní, že v studiu jejich má býti užito co možná nejrozsáhleji empirie, krátce, že program vědecké historie má bý^ doplněn kusem dosud namnoze zanedbávaným: sociálně-psychickým studiem oněch fundamentálních pochodů, jimiž obírá se, ovšem s jiného poněkud stanoviska, sociologie. Ale ani tyto požadavky nejsou teprve Lamprechtovy. V mnohých kulturních pochodech poznávalo důležité faktory dějin i starší dějepisectví (na př. hospodářské příčiny, umění, litersS&ra, náboženství), podmínkám méně jasně vystupujícím věnuje se pozornost ovšem teprve v době nejnovější. V době naší, jak přirozeno, soustřeďuje se pozornost na podmínkách sociálních, ale proto není ještě nutno přesunovati těžisko dějepisu příliš jednostranně tímto směrem a zanedbávati ukvapeně život individuálny, jehož popříti nebo odtrhnouti z tisíceré životné souvislosti s životem společnosti nelze. Nějakého výhradně kollektivistického dějepisu býti nikdy nemůže, a přiznává-li Lamprecht sám, že ani dosavadní dějepis nebyl výhradně individualistický, že největší část historiků stála na stanovisku, jež dbalo obou polů nazírání dějepisného, vidíme teprv, že onen vynález nových směrů v dějepisectví neznamená převrat. Novými směry v dějepisectví bylo bez odporu to, co po Condpr-cetovi a Comtovi hlásal Buckle, a co pak v Marxovi nalezlo výraz nej-bezohlednější. Lamprecht se nikterak tak daleko neodvažuje. Přibližuje se sice materialismu povážlivě, je ochoten věřiti v příští šťastné doby, kdy zázračná psycho-fysika bude vykládati myšlení a chtění jako funkce hmoty, mluví o svobodě jako nedokazatelné nutnosti, ale prozatím spokojuje se snižováním významu individuálneho v dějinách. V tom pak je přijatelného tolik a revolučního tak málo, že na podobné stanovisko uchýlil se již před více než třiceti lety v polemice s Bucklem J. G. Droysen. *) *) Droysen, Grundriss der Historik, Příloha k 2. vyd. z r. 1875, str. 54. 152 Josef Pekař: To, nač klade Lamprecht důraz největší — převaha poměrů, veškerenstva nad individuem, obmezenost svobody jednotlivcovy — není také ovšem nic nového. Stačí citát z toho, co již r. 1888 v Athenaeu napsal Göll, aby bylo patrno, že dávno před Lamprechtem smířila se historie s tímto poznáním. > Nás nezajímají,« praví Göll, »jén dějiny hnutí husitského, nás poutá také Hus a Žižka. Dovedeme-li si osoby historické konstruovati, tím lépe i pro historika, vždyť jemu nikde neběží toliko o isolovaná fakta, on hledá faktory< Ať sociologie při otázce, jak mocným- proti době své faktorem jest individuum, dospěje k odpovědi jakékoli, i kdyby pro ni neměl jednotlivec ceny než jako exponent poměrů časových: při historii zůstane interess aspoň rozdělen mezi časem a osobou.* Příklady, jimiž Lamprecht relativnost individuální svobody ukazuje, lze omluviti snad jen popularisujícím rázem článku, psaného pro širší obecenstvo. Jinak mohli bychom rozšířiti počet jejich — kdybychom chtěli sestoupiti o něco níže a naraziti na poslední náš.spor domácí — názorným obrazem, že Jiří z Poděbrad nemohl jezditi na velocipédu. To všechno týká se ovšem jen domnělé novosti směrů Lamprechtových — ostatek nutno Lamprechtovi přiznati zásluhu, že pokrokové snahy posledních let shrnul v jedno a v jednom duchu a že zároveň applikoval je v praxi. V tom pak předchůdce nemá, leč v jednom směru, u něho ovšem velmi důležitém: v důrazném akcentování vlivu momentů hospodářských. Je známo, že směr jeho byl zván i hospodářským dějepisem, škola hospodářsko-dějepisnou. Předchůdcem, jejž máme na mysli, je Karel Vilém Nitzsck svými Německými dějinami. * * * Po všem tom bylo by sotva pochopitelno, že mohl yzniknouti o theorie Lamprechtovy rozhořčený boj. Bylo však již praveno, že kontroversa, v níž musí Lamprecht dosud brániti se na několik stran, byla jen ve vzácných případech věcná. Příčiny lze postihnouti snadno. Reklama velebitelů slavila Lamprechta jako zákopníka nové epochy v historiografii, Lamprecht sám, jak jsme pozorovali, nebyl si toho snad vědom, že nové jeho dějepisectví liší se v theorii i praxi velmi málo od dosavadního, a přímo nebo nepřímo napadení historikové vrstevníci bránili se ukvapeně proti útoku, jenž vyšel z místa tak váženého. Buckle nezpůsobil tolik rozčilení; bylo lze jej odbyti slovy >dilettant«, nebo > geniální dilettant<, ale Lamprecht byl professorem Lipské university, byl členem cechu a autorem díla, jež bylo na jednom místě nazváno »podivuhodnym pomníkem německé učenosti*, i) Tak musilo dojiti ne k akademické kontroversi, ale skutečnému boji. Pro poznání názorů o úkolu dějepisectví, jak proti sobě stojí v moderní historické l) K. Lamprecht, Deutsches Wirtschaftsleben im Mittelalter, 3 díly, 1886. Posudek Wintrův 1. c, str. 208. j: Spor o individualismus a kollektivismus v dějepisectví. 153 - * společnosti německé, pro poznání filosofických základů nynější historio- grafie vůbec jest přehled tohoto dosud neukončeného boje ovšem zajímavý. První ozval se proti Lamprechtovi prof. Max Lehmann. Nejmenoval ' i . ho sice, ale Lipská jeho přednáška, v níž dovozoval, že je nemožno učiniti historii vědou exaktní, byla mluvena proti Lamprechtovi, Hledati ■ zákony dějinné, pravil, je pokus bláhový — o zákonech nemůže býti ve vnitřních vědách ani řeči. Pravidlům, jež byla tu a tam o vývoji lidstva stanovena, chybí hlavní známka přírodního zákona, totiž bezvý-jitnečnost. Proč země kolem Aegejského moře, země, jež byly sídlem stkvělé kultury, zpustly takořka na staletí? Proč se bohatá Míšeň nebo přímořské Meklenbursko nepovznesly k významu písčité Braniborské marky ? Přírodopisec má po ruce důležitý prostředek poznání, experiment, ale dějepisec ho užiti nemůže: listinu nebo kroniku nelze deStillovati ve vyšší potenci. Přírodopisci jsou analogie dovoleny, ale historikovi zapověděny, neboť znásilňují podání. Ale i podání je jen reflexem vnitřní posvätnosti historie, a tímto posvátným je osobnost. Osobnosti, duševního a mravního komplementu životní síly, nemůže se dějepis zříci. Kdyby měl pravdu Marx, jemuž je osobnost Jen nositelkou životních sil, zmizel by z dějepisectví. mravný živel a vztah k věčnému, nadpřirozenému, *" _ zmizelo by hrdinství, zmizela by konečně i — historická pravda. Neboť :^ . , sociální i politické útvary minulosti jsou jen dílem osob; každý dějinný čin má znamení osobnosti svého duševního tvůrce vtištěno v sobě. Dvě '}. deváté symfonie, dvě Sixtjnské madonny jsou nemožný. Osoba jest pak vskutku nevyzpytatelná. Můžeme sice ukázati, že na politickou činnost pana ze Steinu působil jeho rod a stav, ale odkud vyvodíme jeho náboženský cit a horoucí vlastenectví? Odpadnutí od katolictví v době reformace bylo by vedlo k rozptýlení protestantů ve spoustu sekt, kdyby mohutná osobnost Lutberova nebyla hnutí jednotila. A stačí uvésti jméno Petra Velikého, aby se poznalo, že dějiny lidstva jsou pouze dějinami osob. Vládne-li v přírodě nutnost, vládne v dějinném vývoji volnost. I Přírodní vědy mohou vykládati, historie může, jak již Droysen pověděl, ; jen rozuměti, chápati. Proto nemůže dějepis nikdy užiti methody pří- l ' rodních věd. Zvláštní rozdíl mezi oběma tábory jest však i v příčině 1 pokroku. Dějepis nemůže se chlubiti nepřetržitým pokrokem svého po- : znání jako věda přírodní. Křesťanštějším než Kristus nemůže býti nikdo, Shakespeara a Goetha nelze předstihnouti v jejich původnosti. Žádný stát nepřiblíží se již ideálu republiky tou měrou jako Athény doby Perikleovy, nikdy nebude v Německu vojska takového, jako bylo v Prusku roku 1813. Nyní je povinností a zákonem, co bylo tenkrát nadšením a svobodnou vůlí. s Jak patrno, výmluvná íilippika krajního individualisty. Pochopíme, ! . že nebylo Lamprechtovi těžko ji odmítnoúti. Byla namířena proti kraj- i~ nímu socialismu, a jeho zásad Lamprecht přece nezastával. Kdo tvrdil, ■! tázal se v replice, že v dějinách' lze dokázati nějaké zákony ve smyslu 154 Josef Pekař: Spor o individualismus a kollektivismus v dějepisectví. 155 Lehmannově ? Pokud vím, nikdo. Tvrdí se jen, že v dějinách je řada zákonných pochodů životních, že, jako v přírodě vyvine se z žaludu za příznivých podmínek dub, tak asi na příklad že u vyvíjejícího se národa vyskytují se za příznivých životních podmínek úkazy peněžně-hospodářské po přírodně-hospodářských, impressionistické malířství po konturistickém, filosofické názory po mythologických, a nikoliv naopak. Historik nehledá za oddílem dějinných událostí zákona, jako ho nehledá botanik v životě té neb oné rostliny; on potřebuje jenom pojem pravidelného, typického pochodu, jenž však nikterak nevylučuje, že vývoj výjimečně béře se i jinými cestami. Že pak za každým z takovýchto pochodů stojí skutečné fysiologické a jiné zákony, jež je podmiňují v nekonečných variacích, z kterých jsou variace typické pravdě nejpodobnější, na tom bude stati přírodopisec stejně pevně jako psycholog, jenž vidí nebo tuší za dějinnými lidskými pravidelnými pochody zákony psychické. Lehmann se mýlí naprosto, míní-li, že historikovi není dovoleno k stanovení typu srovnávání per analógiám, a co proti typickému uvádí svými příklady o dvou devátých symfoniích, o Sixtinské madonně atd. — to vše nedokazuje nic. Má-li to však svědčiti o vysoké individuálnosti specifických a eminentních lidských činů, je to triviální a nikým nebráno v pochybu. Jednostranné stanovisko Lehmanovo vede politicky, důsledně domyšleno, k anarchismu. Sledujeme-li problém svobody vůle z praktického hlediska, vidíme věčný konflikt mezi svobodou individua a nutností je obklopujících poměrů. Tyto jsou ovšem mocnější, a věc lze dobře znázorniti starým obrazem, že jsme vůči poměrům asi tak svobodni v jednání, jako je svoboden člověk na palubě plujícího parníku v pohybu. Poměrové meze našeho chtění jsou ovšem rozličný, a to nejen u toho neb onoho člověka, ale i v tom nebo onom období lidského vývoje. Nižší kulturní epocha neposkytuje jednotlivci daleko té svobody jako doba vysoce vyvinutého života kulturního. Dějinný vývoj pohybuje se tedy v stálém vzájemném prostupování osobního a poměrového, svobody a nutnosti. Nejvyšší úlohou historikovou a spolu největ-ším půvabem historického bádání je odměřiti pro každou dobu a pro každou řadu fakt sílu svobody a nutnosti, moc osobního a poměrového. Vzhledem k nedostatkům podání jest v obojím směru historikovi třeba dovolávati se pomoci fantasie, zejména k poznání osobností. Třeba ovšem se snažiti, aby vlastnosti dějinného hrdiny byly pokud možno odvozeny z předpokladů jej obkličujících, ale nerozluštitelný zbytek zůstane přece, a ten možno jen vytušiti (nachempfinden). V tom musí se historik stati cele umělcem, v tom vládne nekontrolován a nekontrolovatelen vzlet dějepisné fantasie. Potud má kontroversa ráz čistě methodologický. Rachfahl první opouští toto pole, aby, odborník nad jiné vážený, podrobil kritice věcný obsah Lamprechtových Dějin. Pokouší se dqvoditi, že některé z vůdčích myšlenek prvních svazků Lamprechtovy práce jsou mylný. Důležitý předěl dlouhého období od založení francké říše až do vzniku konstitu- čních států v 19. st. není, praví, doba Štaufů, ale přechod ze středověku do věku nového. Hospodářské poměry, praví dále, nejsou nejpodstat-nější příčinou změn německého života ústavního. Spokojme se tímto udáním obsahu — nám jde více o methodickou stránku sporu. Tu pak se Rachfahl jádra otázky — individualismu a kollektivismu v dějepisectví — ani nedotýká; z toho pak, co vůbec vytýká, je nejbližší našemu thematu Rachfahlova nedůvěra k novosti methody Lamprechtem hlásané. V recensi ínamových Hospodářských dějin stanovil Lamprecht rozdíl staré a nové methody v dějinách hospodářských a ústavních slovy, že starší dějepis ústavní a právní užíval methody popisné, t. j. podával systematické obrazy poměrů určitého období dle jistých, deskriptívne založených kategorií a tam, kde měl býti zobrazen časový pořad takových celkových stavů, odvozoval kategorie poměrů pozdějších prostředkem právnických úvah, tedy cestou formální, z kategorií poměrů dřívějších. Zcela jinak nové, evoluční dějepisectví: tomuto nejde již o obrazy státoprávních poměrů, nýbrž o ukázání tendencí vývojových, jež jsou té neb oné instituci základem. Formální roucho instituce, jemuž dávalo bádání dosud přednost, nebo jímž se téměř výhradně obíralo, klesá k významu podřízenému. Tak rozptyluje se chronologicky seřazená řada obrazů poměrů ústavních, a na jejich místo vstoupí vylíčení permanentního proudu hospodářských, sociálních, právních změn. Místo methody práv- ;. nické zaujme morfologická methoda hospodářských a sociálních věd. s Popisu může býti ovšem při přehledu jistého období vývojového vždy 1 ještě užito. 'i. Co k tomu praví Rachfahl? Nejde tu o rozdíl v methodě, ale rozdíl 1 je v předmětu bádání. Jeden historik dbá více obecných, sociálních y , a kulturních podmínek určitých institucí, jiný snaží se postihnouti šyste- matickou souvislost právních zásad v nich skrytých. Studie dokonalá musí • ovšem všímati si obou úkolů, a vskutku není takovýchto prací nedostatek. > Methoda je však, nehledě k nedůležitým věcem, v obou směrech stejná, j a zásadního methodického rozdílu mezi nimi nelze konstatovati nikterak. ■h Tím méně lze ovšem odvozovati odtud vývoj dvou zásadně rozličných | ' způsobů dějezpytectví. . I To jest asi totéž, co bylo praveno výše o domnělém zásadním | rozdílu mezi dějepisem individualistickým a kollektivistickým. Rachfahl f má zajisté pravdu, ač Lamprecht v replice to připustiti nechce. Lamprecht J ze svého přísně, empirického stanoviska má totiž za to, že jen rozdíl f v methodě vede k rozdílu v nazírání, a nikoliv naopak. •1* Lamprecht věnoval odpovědi Rachfahlovi zvláštní knihu. Valná | - část její obírá se světovým názorem Rankovým, jeho učením o ideách. Ze I ■ spisů Rankových dovoluje jeho víru v irrationálné, jež řídí běh dějin, f: . víru plynoucí především z jeho víry náboženské a teprve v druhé řadě ■jj. založenou na vědeckém bádání, mluví o jeho mystickém idealismu, histo- 1 rickém mysticismu a spiritualismu. Do výkladů těchto se pouštěti ne- ].. budeme. Lamprecht chtěl jimi zasáhnouti Rachfahla a ostatní Mlado- 156 Josef Pekař: Spor o individualismus ä kollek'tivismus v dějepisectví. 157 rankovce, chtěl ukázatt, že světový názor jejich je synem dávno otřesené filosofie identitní z počátku našeho století. Pokud rozumím, cíle nedosáhl — Rachfahl odpověděl prostě, že v transcendentní povahu Rankových. ideí dějinných nevěří, že v té příčině s mistrem se nestotožňuje. Rachfahl na obšírné kritice z Preussische Jahrbücher nepřestal; provázel každý nově vyšlý díl Lamprechtových dějin obšírnou úvahou, -dovozuje řady chyb a Omylů. Podobnou snůšku většinou důvodných výtek přinesl z tábora katolického Finke, a nejnověji byl to berlínský Professor Max Lenz, jenž v Syblově Historickém Časopise pokusil- se, lze říci, o zničení Lamprechta. Prudce útočný článek Lenzův jest zajisté nejsilnějším výkonem v tomto sporu. Je to článek málo sympathický : má tu vlastnost některých našich polemik domácích, .že věcným důvodům se vyhýbá, aby soustředil všechno své veliké rozhořčení v obranu domněle uražené autority, s níž se stotožňuje. Je to oslava Rankova — Lamprecht přece Rankově velikosti v ničem nechtěl ubírati — proti jeho banobiteli, jenž (jak praví Lenz) prozrazuje takovou neznalost Rankových spisů, >že bych byl ochoten k odpovědi jen v tom případě, kdybych nabyl přesvědčení, že Lamprecht spisy tyto souvisle četl a že jim i rozumel"-. Na to následuje na 50 stranách kritika některých partií 5. dílu Dějin Lamprechtových — pozdvižení, z r. 1525 a duševní život doby reformační — kde se vyčítá spousta chyb všeho druhu. Lenz v období tomto mnoho pracoval, a jest patrno na první pohled, že. výtky jeho jsou z největšího dílu oprávněny. Jedna z nejzávažnějších jest v úvodu: >Inferiorita evoluční theorie Lamprechtovy naproti veliko-lepému pragma dějin Rankových jeví se zejména v tom, že se Lam-precht takřka nikde nepokusil uvésti vztahy mezi dějinami našimi a dějinami obecnými. Jemu dostačuje pochopovati německý život z něho samého, jakoby naši předkově byli bývali na světě sami.< Buďsi výtka i jen z části pravdivá, váží mnoho, neboť zasahuje Lamprechta v tom, v čem si on nejvíce musí zakládati: v zásluze napsati první velký dějepis genetický. Kapitola o chybách v Dějinách Lamprechtových, nutno-li již o tom se zmíniti, mohla' by ovšem býti velmi rozsáhlá. Na ukázku stačí cito-vati některá místa z posledního svazku Dějin o věcech česko-rakouských.1) x) Deutsche Gesch. V. 2.679: Nach dem Tode Ferdinands I. waren die habsburgischen Länder in drei Teile gegangen; dem Kaiser Maxmilián II. speziell 'und damit später dessen Sohn Rudolf IL waren die Kernlande Ober-und Niederösterreich, dazu Böhmen und Mähren zugefallen. In diesen Gegenden nun, wie in den habsburgischen Ländern überhaupt, war das Evangelium weit verbreitet, in Böhmen im Anschluss an alte kusitische Regungen, in Mähren durch Einwanderung oberdeutscher Wiedertäufer (nutno tomu roz-uměti patrně jen tak, jak je to pověděno), an der Donau "durch lutherische,, zwinglische, schliesslich auch calvinische Einflüsse. Eigentlicher Hort der Bewegung aber wurden bald. Ober- und Niederösterreich . . • Str. 680: So erschien in den ersten Zeiten des neuen (17.) Jahrhunderts der Katholizismus in den habsburgischen Ländern allenthalben als Sieger. . . Str. 699: Wir To je víc než možno omluviti, i tehdy, když bychom se s Lamprechtem samým postavili na stanovisko, že detailní kritika jeho knihy je povahou její vyloučena. Lamprecht mluví s pohrdáním o badatelské horlivosti specialistů, kteří mají pouze smysl pro mikrologické, mluví o malířích miniatur, kteří chtějí nalézti své pojetí a svou techniku i ve velkých obrazech freskových. Něco pravdy je v takovéto obraně, ale chyb Lamprechtových je tolik a tak hrubých, že je nikterak nelze počítati mezi minima, jichž netřeba dbáti. Lamprechtovým Dějinám zůstanou přednosti jejich: vysoké stanovisko, rozsáhlé užití živlu kulturně-histori-ckého, odkrytí nových zajímavých vztahů mezi jednotlivými stránkami dějinného života, mnoho podnětů k další práci, bohatý, moderní sloh. Na druhé straně najde se však nedostatků tolik, že bude lze říci, že pokus Lam-prechtův provésti prakticky své theorie, zdařil se jen částečně. Lamprecht historik zůstal daleko za Lamprechtem filosofem. Nelze říci, že by to bylo' jen vinou Lamprechtovou: pokus spojití těsně všechny rozdílné, z části ještě ladem ležící discipliny dějin, sleďovati je v jejich vzájemném na sebe působení, ukázati v mnohotvárné rozmanitosti života jeho jednotnost — byl ohromný. Pochopíme slova Scalova na historickém sjezdu Inšpruckém, že nebezpečí, všeho toho se odvážiti, je veliké. Kdo by zazlíval Lamprechtovi, žáj odváživ se příliš, svou silou nestačil? V odsouzení Lenzově vypjal se odpor proti Lamprechtovi nejvýše. Zde rozšířil ukvapeně odmítavý posudek svůj i na Lamprechtovy theorie. V té příčině dostalo se Lamprechtovi brzo dostiučinění. V téže Historische Zeitschrift, v níž spojení Mladorankovci Below, Rachfahl, Lenz a Meinecke otiskovali své polemiky, vyšel hned v příštím čísle po Lenzově zdrcující kritice malý článek od O. Hintze, jenž sice také pole-misuje š Lamprechtem, ale staví se jen proti dělení dějinného pojímání v individualistické a kollektivistické, v podobném asi směru, jak jsme výše vyložili. Sociálně-psychické nazírání na dějiny je však Hintzovi nejznamenitějším pokrokem dějepisu a vnitřních věd vůbec. Lamprecht mohl právem slaviti projev tento jako známku zásadního obratu. V článku jeho o tom lze pozorovati, jak sebevědomí, sesílené úspěchem, vede jej entsinnen uns, dass im Jahre 1608 Mathias auf Grund thätiger Beihilfe der ungarischen, österreichischen und mährischen Stände den Kaiser Rudolf zur Abtretung der Herrschaft über seine Länder mit Ausnahme Böhmens gezwungen hatte .. . (Lze-li uvěřiti, že by L. nevěděl, že k České koruně náleželo také Slezsko a Lužice?) Str. 704: An diesem Tage. (23. kv. 1618) zögen die Protestanten in Prag bewaffnet zur Statthalterei, sie drangen zum Sitzungssaale des Statthalters empor; ein heftiger Wortwechsel zwischen ihren Führern und den. anwesenden Räten entspann sich und endete damit, dass Martinitz, Slawata atd. (výše jmenuje L. oba místodržící výslovně »Katholische Statthaltereiräthe Sl. u. M.) atd. 158 Josef Pekař: Spor o individualismus a kollektivismus. v dějepisectví. 159 v otázce svobody vůle, která konečně jest jádrem sporu, dále k obmezování ba až k popírání .individuálneho. Výstražný extrem, Marxova filosofie dějin, musí varovati před kroky dalšími. Článek Hintzův, možno-li ovšem nadití se souhlasu s ním aspoň u Rachfahla a Meineckeho, znamenal by uznání novějších směrů v dějepisectví i z tábora Mladorankovců. Historische Zeitschrift byla se zajisté již octla v nebezpečí, že vemluví se v odpor proti Lamprechtovi do té míry, že proti přirozenému vývoji a pokroku bude chtíti setrvati stůj co stůj na stanovisku, na němž byl před 60 lety Ranke. Vždyť, opakujeme, snahy Lamprechtovy 'nebyly novum, pronikly v posledních 15 až 20 letech do všech vrstev. Lamprecht je jen znovu a znovu a určitěji akcentoval, a co víc, pokusil se uvésti je v praxi. Nemýlíme se asi, vyšlo víme-li domněnku, že ústup >Mladorankovců* byl způsoben debatou o socialismu a individualismu v historii na sjezdu německých historiků v Inšpruku v minulém září. Zmínili jsme se již na jiném místě, že debata ta znamenala vítězství Lamprechtovo, že tam, před forem nejpovolanějším, neozval se mezi četnými hlasy pro ani jediný proti. Nejdokonaleji vyčerpala otázku zajímavá přednáška Scalova. Scala ukazuje rozdíly obou směrů, z nichž jeden je mírnější, protože ještě panuje, ač jest již proniknut názory druhé strany, druhý šíří se v rychlém radostném postupu ven ze svého řečiště a zaplavuje krajinu, které nemůže sice trvale plniti, ale jen na čas svlažiti. Z Lehmannovy polemiky s Lamprechtem (třeba dodati: jen z Lehmannovy) je zřejmo, že rozdíly mezi směrem starším a Lamprechtovým jsou takové, že je lze vyložiti jen rozdílností neobyčejně důležitých představ a soudů, jež nemožno sloučiti žádným logickým uměním, t. j. že rozdíly jdou zpět na rozdilsvětového názoru. Je-li však historiografie závislá na názoru světovém ? Nepřestává-li pak býti vědou? Má přece býti objektivní! Je vědou objektivní, ale není objektivní v protivě k subjektivnému. Historik nemůže se jako druhý Münchhausen chytiti za vlasy a vytáhnouti se z bařiny osobních a časových názorů. >Was du nicht fühlst, du wirst es nicht erjagen,« co doba spolu necítí, co jí živoucím tepem krevným nebije tisíckrát všemi žilami, toho nepochopí jasně ani v minulosti. Dovozuje dále souvislost mezi dějepisem a životem příklady a skizzuje vývoj individualistického názoru světového od Grotia, Spinozy, Locke, Quesneye, Smitha, Mirabeaua, Humboldta až k Nietzschovi. V Němcích podniká Fichte první náraz proti individualismu, . a v jeho stopách jde Ranke, jenž výstřední individualismus již překonal. Cesta odtud jde dál, od umírněného individualismu, jenž se státem se smířil, k principu sociálnímu, k poznání, že jednotlivec je tu k vůli celku. Mezníky vývoje jsou národně-sociální systémy Listův a Rodbertův, altruistická ethika Carlylova, Lagardes, germanistická škola právní a historicko-ethická škola národního hospodářství. Užití sociálního principu v dějepisectví bude pak velikým pokrokem. Všechny'vědy vnitřní měly dříve ráz individualistický: staré psychologii i vědě státní byl stát společností vzešlou ze vzájemné úmluvy, jazyk byl považován za výtvor vůle, náboženství bylo vykládáno jako výmysl lidí nebo lesť podvodníků. Byla to škola germanistická, jež první poznala v jazyku výtvor obecného vědomí, jež vzniknouti může jen ze stejnosti a společnosti duševních pochodů. Vědomí, vůle celku je pak více než summa individuí. Netvoří se ani součtem ani násobením individuelních výkonů. Wundt ukázal právem, že výtvory jeho jsou novotvary, jež kvantitativně i kvalitativně jsou novými hodnotami. Je-li poznáno toto vědomí celku, jež znamená více než součet individuí, je zároveň patrno, že má pro dějepis důležitost ohromnou. Nadále není možno starati se jen o jednotlivé jevy, ale je třeba dbáti i vyšších jednotek, rodů, čeledí. Toto společné vědomí zužuje svobodu jednotlivcovu, ale svoboda není libovůle. Nemůžeme jednati dle motivů, jež v nás nejsou. Vidíme-li tedy v člověku součet faktorů nám známých nebo poznatelných («) — t. j. vlivů vnějších — a nejvnitřnějšího . jádra bytosti (x), je to rozdíl jen graduální, vyhledáváme-li a i v tem x. Niebuhrna př., jenž byl nadšeným vlastencem, nazval Xenofonta nejzvrhlejším synem vlasti, protože lnul k nepříteli svého lidu, králi Agesilaovi. Soud ten bude však graduálně posunut, zvíme-li o mohutném individualismu doby tehdejší, jenž uznával jen povinnosti k úzkému kroužku přátel, nikoliv však k státu a společnosti. A graduálně hlouběji můžeme vniknouti v působnost gema, poznáme-li, že se v něm teprv nejhlubší dějinné hodnoty probouzejí k celému životu. Tak postupujeme od přirozených faktorů, jež byly v starších dobách dějinného bádání nad míru a cenu váženy, a od faktorů individuálnych, jichž nelze ani pro budoucnost opomíjeti, k faktorům sociálně-psychickým, pro .obecné vědomí nejdůležitějším. Jsou to: hospodářství, řeč, mravy, kult, umění ornamentálně-symbolické, náboženství, mravnost, věda, umění. To vše musí pojmouti do svého programu moderní dějepisectví. Nebezpečí všeho toho najednou se od-vážiti, je veliké. Třeba zmíniti se ještě o dvou výtkách, jež byly směru Lamprechtovu činěny. Obě pronesl přímo nebo nepřímo Meinecke v nekrologu Syblově na počátku této stati citovaném. Prvá — že nová generace nezná onoho intensivního státního citu, jímž prodchnuto bylo německé dějepisectví dosavadní — je zajímavá předem odpovědí Lamprechtovou. Lamprecht-odvětil, že politická historie . může právem s větším optimismem hleděti do budoucnosti. Politický směr je v dějepisectví nevyhnutelný, ale starý programm politický dnes nestačí. »Maloněmecké ideály jsou v skutek uvedeny; mladá německá generace v říši i za čemobíločervenými šraftky touží dále; stkvěly rozvoj národně-politfckého dějepisectví bude moci vyjiti sotva odjinud,' než z programu zbarveného yšeněmecky. Ideál nových skupin je v budoucnosti — není to již jen říše, ale vlast.* 160 Fr; Drtina: Francouzské školství vyšší za doby revoluce. 161 Druhá výtka, jež odsuzuje Lamprechta prostě jako materialistu, vyskytuje se častěji. Lamprecht brání se jí výmluvně na několika místech. Praví, že i se stanoviska kollektivismu nebude lze pochopiti dějinný život bez víry v nejvyšší princip tvůrčí. Činnost tato nebude se ovšem jeviti zázračnou, ale organicky tvořivou, ne transcendentní, ale immanentní.' Ve smyslu souvislého vývoje bude působiti v národech a svetodejinné skrze národy, a činy velkých jednotlivců budou jí přičteny na základě vnitřního, je ovládajícího, ale svobodně nazíraného determinismu. Tak bude kollektivistům idealistický názor světový nej-lepším zřídlem umělecko-historického názoru, neméně než byl individualistom ... S jiné strany chápe se pronesené výtky Scala a odmítá ji tímto stkvělým způsobem: Ukázati sociálně-psychologickou pospolitost, spojití svobodnou individualitu vyšších tříd s citem pospolitosti tříd nižších, mímiti tvrdosti společenského differencování. a nedopustit;, aby nižší vrstvy lidu byly nám otráveny — to není jenom hospodářský řád, ale životni ideál. Přiblížit! mysli k němu bude úlohou královského umění Platonova, jež chce vzájemné prostoupení všech vrstev národa, ne jejich atomistické rozptýlení. To nevede k mechanisování života, ale k vyššímu výkladu, plnícímu srdce nadšením a vroucností. A jen tak možno dosti — učiniti nejvyššímu úkolu dějepisectví, t. j. umělecky oživiti vědecky probádanou minulost. I u nás ozvaly se v posledních letech tyto problémy — srovnání jejich vzniku a směru bylo by poučnó pro duševní vývoj obou národů. Jedno však je zajímavé: poznání, že i nejmodernější věda dějepisná je cele v moci problémů, starostí a hesel dne. Francouzské školství vyšší za doby revoluce. Napsal Fr. Drtina. II. Návrhy opravné a pokusy o reformu vyššího školství za doby revoluce francouzské byly připravovány dlouhým, postupným vývojem, jejž třeba nejprve si vyložiti, chceme-li řádně pochopiti změny tyto. Ovzduší, v němž se opravné návrhy rodily, proniknuto bylo duchem racionalismu kartesianského zmírněného sensualisti-ckým empirismem Lockeovým. Konec století 17. a celé 18. století znamená ve Francii vítězství racionalismu Descartesova. Jím šíří "se totéž úsilí, které později za Bedřicha Velkého a Josefa II. jeví se v Německu a Rakousku v osvícenství. Habitus celé doby této jest i úsilí vše rozumem proniknouti, pevná víra v mocnost a nezdolnou e sílu rozumu, nadějné přesvědčení, že rozum dovede odpověděti í nejen k theoretickým otázkám lidstva, ale má v sobě schopnost zjednati lidstvu blaženost, dokonalé dobro. Devise doby této jest 1 zkrátka scholastické » Homo est animal rationale <. Racionalismus tento f snoubí se s důvěřivým optimismem a hledá smíru s náboženstvím v nábo- ženství přirozeném, jímž základní články náboženské (hlavně nesmrtel-j ' nost duše a jsoucnost boží) mohou býti rozumově dokázány. Po této t- stránce jest heslem 18. století: »Fides non contra, sed supra rati- | ' onem«. Celý stát a všechny útvary života jeho mají býti zraciona- l lisovány, a proto zvláště výchova racionelní jest v popředí veškerého f úsilí tehdejší doby. Tendenci didaktickou spatřujeme v tehdejším umění, í Vše má konečně spěti k pochopení celého světa s jednotného hle- I diska. Absolutní. poznání má obsahovati celý svět, má býti sku- 1 tečnou moudrostí světovou (Weltweisheit). Odtud se vysvětluje | snášelivost náboženská 18. století, vzdělání kosmopolitické, v němž ř rozdíly národnostní mají ustoupiti v druhou řadu. Velkolepý ideál 1* tanul na mysli předním mužům století 18., následovníkům Leibni- covým: Lidstvo evropské v jednotné kultuře vytvořiž spojené státy, ť v nichž by. vymizely všechny rozdíly stavové, a jediné práce a zá- T sluha rozhodovala by o pokroku. Jednota tato bude podporována # . jednotnou řečí t. j. frančinou, společným přirozeným náboženstvím, jednotnou vědou a uměním, zkrátka jednotným a celkovitým typem kulturním. Přátelské styky mezinárodní mají býti posilovány rozkvětem průmyslu a obchodu, všeobecně jest rozšířeno přesvědčení o nesmyslnosti, absurdnosti válčení, a idea věčného míru proniká f na všech stranách a nalézá hlasatele stejně výmluvné jako nadšené ' (abbé de St. Pierre). Demokratismus šíří se na všech stranách, i a princip monarchický odolává jemu i zachovává svou državu, jen l pokud zastupují jej nadšení stoupenci těchto nových ideí, jakými \ byli Bedřich Veliký, Josef II. a carevna Kateřina. Ve Francii na- *• proti tomu všechny snahy moderní narážely nejen na odpor mon- archie, ale tříd bohatých vůbec, a tak stala se nutným důsledkem J těchto okolností — revoluce. Tak salus populi objevuje se posléze všude konečně uvědomělým cílem všeho úsilí vladařského ve státě r zracionalisovaném. Stát počíná v době této a v souhlase s povšech- ? . ným tímto jejím charakterem míti péči o vzdělání a výchovu i vůbec: stát pečuje o ústavy vyučovací, staví divadla, podporuje" f podniky literární, zakládá, akademie pro povznesení činnosti vědecké a umělecké, zvelebuje university, které právě ve stol. 18. v Německu í au nás vstupují v popředí ruchu kulturního á stávají se místem produk- f tivné práce vědecké. Všeobecný enthusiasmus se šíří pro školství | obecné, které k nynější podobě své první náběh má právě ve smělých l pokusech revoluce francouzské. Výchova stojí ve středu všeho usilování, f Racionalismus hlásá: všichni lidé přicházejí na svět, obdařeni jsouce