1988 ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE l'Hll.OSOPHICA ET HISTORICA 5
PAG. 29 -67
SPOR O SMYSL DĚJIN A DĚJEPISU Josef Petráň
Volné sdružení převahou mladých odborníků, kteří si od podzimu 1936 říkali Historická skupina a v roce 1937 začali vydávat historicko-sociologic-kou revui Dějiny a přítomnost, se názorově formovalo během krize historismu vynikající na pozadí sporu o smysl dějin a dějepisu, sporu vedeného ve dvou rovinách: teorie historického procesu a teorie historického poznání, často se prolínajících a zaměňovaných.1 Rozdíl metodologických východisek se odrazil i v nejednotnosti terminologické, jež sama se stávala příčinou nedorozumění. Sám pojem „smysl" se v odlišných souvislostech užíval během sporu v různém významu; jednou teleologicky jako účel, cíl dějinného procesu, jindy jako filozofická spekulace promítaná do minulosti při hledání kořenů historického povědomí (tradice), nebo konečně sémanticky jako vnitřní obsah, souvislosti a význam dějinného jevu (séma). Tak tomu bylo i s dalšími pojmy, takže v pozdní fázi sporu J. Slavík a Historická skupina ve svém sborníku mohli dospět k závěru, že jistá část sporu by se stala bezpředmětnou, kdyby si dějepisci napřed logicky ujasnili pojmy, kterými operují.2 Samo o sobě to svědčí o běžném teoretickém nedostatku empiricko-faktograficky zaměřené historiografie, kde mnoho apodikticky vyřčených soudů znehodnocuje významová neujasněnost a tudíž jistá obsahová vágnost pojmů.
V pokusu objasnit vznik Historické skupiny se omezím na tu část našeho
' Do levicového proudu české inteligence zařazuje Historickou skupinu S. Strohs, Marxis-ticko-leninská filozofie v Československu mezi dvěma světovými válkami, Praha 1962, 147. O skupině a jejím orgánu Dějiny a přítomnost srovn. J. Petráň, Historická skupina, in: Studie z obecných dějin (Sborník historických prací k 70. narozeninám prof. dr. J. Charváta), Praha 1975, 11-47; V. Cejch an, Vzpomínky na Historickou skupinu, tamtéž, 49-54; j. Vávra, Ke genezi a místu Historické skupiny, tamtéž, 55-61; nověji T. Vojtěch, Česká historiografie a pozitivismus, Praha 1984, 73 ad.; R. Nový, Kurt Konrád a počátky československé marxistické historiografie. Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et Historica 2, 1982, 45 ad.; K. Štefek, Formování marxistického pojetí českých dějin, Hradec Králové 1985, B. Cerešňák, Zu den Anfängen der marxistischen Geschichtsschreibung in der Tschechoslowakischen Republik, Sborník prací FF UJEP v Brně 31/1984
Srovn. zejména J. Slavík, Masaryk a Pekař, Dějiny a přítomnost, 1, 1937, 119 ad.; redakční článek skupiny s názvem TGM, tamtéž, 111 ad.
meziválečného dějepisu, jež měla roli v naznačeném sporu, a to ve vztahu k okruhu problémů a metod, jež se odrážejí na stránkách sborníku skupiny. Netvrdím přitom, že by skupina byla názorově zcela jednotná a neposkytovala v Dějinách a přítomnosti publikační příležitost autorům vyjadřujícím odlišný názor než programové redakční články.
Krize historismu
Nelze říci, že by český „oficiální" dějepis, vycházející hlavně z názorového prostředí kateder pražské filozofické fakulty obsazených žáky Gollový-mi, byl před první světovou válkou nebo v jejím průběhu připraven na vznik samostatného československého státu. Když v roce 1912 vytýkal Jan Herben historikům „gollovského směru", že se až na výjimky neúčastní aktivně politického života, považoval to tehdy např. ještě i Kamil Krofta za nepochopení velkého významu rozluky politiky od vědy, která „politice neškodí a vědě rozhodně prospívá".3 Josef Pekař, který zaujímal v oficiálním dějepisu jedno z předních postavení, když J. Goll vědomě ustoupil do pozadí, neuvažoval ještě ani koncem války o perspektivě národního státu, byl - stejně jako jeho učitel - pro státoprávní autonomii v rakouském celku. Takové stanovisko sdíleli veřejně či vskrytu i jiní dějepisci, byť se k otázce nevyjadřovali.
Gollovci už předtím vědomě rozloučili empirický dějepis nejen od politiky, ale zároveň také od filozofie dějin (i když se zcela nezříkali kontaktu s ní) a odmítli uznat historiografii za konkrétní sociologickou vědu, jak ji chápal Masaryk.4 Goll agnostickým tvrzením, že speciální historie „může podati obraz všestranný některé doby, sama však nemůže odhadnouti cenu jeho", oddělil od sebe disciplínu dějepisu jako ideografickou vědu o člověku, jež objektivně pátrá po příčinách zahleděna do minulosti, a filozofii dějin obrácenou do budoucnosti tázáním po výsledku a hodnotě i významu pro přítomnost.5 S tím souvisí Gollův názor na syntézu, její oddalování v konceptu „kulturních" či „všeobecných" dějin do vzdálené budoucnosti s odkazem na nedostačující základnu faktografických poznatků analytického dějepisu. Český dějepis zůstal dlouho nedotčen proudem, který vlivem vědecké revoluce na přelomu 19. a 20. století začal nově uvažovat o pojmech jako „determinismus", „kauzalita", „zákon" (tento proud přicházel
K této otázce srovn. např. J. Werstadt, O myšlenkovém vývoji a profilu Kamila Kro/ty, in:
0 Kamilu Kroftovi, historikovi a diplomatu (sborník k 60. narozeninám), Praha 1936; znovu vyd. in: J. Werstadt, Odkazy dějin a dějepisců, Praha 1948, 102 n. O krizi historismu obecně r. Vojtěch, 51 ad., 83 ad.
1 K této otázce nověji srovn. M. Strmiska, K otázkám české historiografie a filozofie dějin ľ letech 1918-1939, Problémy dějin historiografie IV, Acta Universitatis Carolinae - Philosophi-ca et historica (v tisku).
" K tomu T. Vojtěch, 9 ad.
zejména z Francie), kde o roli „globální vědy" mezi sebou soupeřily historie se sociologií.
Zvlášť prožitek první světové války obnažil odtažitost jistého vědeckého ľart pour ľartismu dějepisců a v konfrontaci s naléhavostí ideově politických otázek současnosti se začalo hovořit o krizi evropského scientistické-ho a analytického dějepisu, který býval někdy kladen do protikladu angažovaného marxistického historického materialismu.6 I v obraně před marxistickou metodologií vyzvedla nová vlna idealismu opět společenskou angažovanost a filozofičnost historiografie. Hledaly se nové metody dějepisné syntézy, hodnotová kritéria aplikovaná při výkladu dějin z hlediska přítomnosti atd. Také u nás, díky tradiční významné pozici historismu ve společenském vědomí, vynikal tehdy víc než jindy anachronismus faktograficky zaměřeného reflektujícího dějepisu krátkých hypotéz. A pochopili to někter ří stoupenci Gollových metod, především sám Pekař, který si - podobně jako jiní gollovci - udržoval odstup od sociologie, která byla Masarykem považována za abstraktní vědu, z níž má konkrétní historická disciplína čerpat poučení o organizaci společnosti a vykládat zákonitosti společenského pohybu, ukazovat, „jak ten určitý stav se vyvinul".7
Oživení historismu, namnoze zrelativizovaného pod náporem pozitivistické sociologie koncem 19. století, pozorujeme po první světové válce téměř všude v Evropě, hlavně ovšem tam, kde státy dostaly nové uspořádání a formulace obsahu historického povědomí mířila k prafunkci dějepisu -upevnění vládnoucí státní ideologie.8 Nositeli takového ideově politického programu nebývali jen historikové, ale zvláště publicistika a historičtí bele-tristé. U nás posbíral tento proud zdroje ještě v předpozitivistickém romantismu hlavně proto, že gollovci nepřipravili popularizovatelný nový základ dějinně filozofické syntézy. Filozofické konstrukce, do nichž se vehementně pustili nehistorici, někdy i bez potřebné akribie, našly v kulturní veřejnosti živnou půdu, jak lze soudit podle frekvence publikační.
Vžité historické povědomí namnoze v opoře o koncepci Palackého reflektovalo řadu problémů národní minulosti zjednodušeně, v rozporu s vědeckým poznáním, které v dílčí problematice ukazovalo skutečnost složitější nebo jinou. Historikové v duchu tradic školy namnoze zachovávali kritický odstup k takovým konstrukcím, zejména pokud za nimi poznali politic-kostranickou orientaci, a odmítali plnit automaticky funkci součásti oficiál-
6 Viz J. Ku drn a, Ke kritice pozitivismu v současné buržoázni německé, francouzské a italské historiografii 19. a 20. století, Brno 1983, 21 ad.
T. Vojtěch, 73 ad.; citáty z Masaryka zveřejnily Dějiny a přítomnost (1937, 116-118) pod názvem Masaryk o dějinách a dějezpytu ; k tomu i J. Slavík, Masaryk a Pekař, tamtéž, 119a. 8 Viz J. Kudrna, 103 n., 116 n.
11
ní státní ideologie, byť na druhé straně valná část jich podpořila státotvorně stabilizační program. Někteří, hlavně opět Pekař, s odvoláním na objektivní vědecké poznání varovali před iluzemi a sebeklamem, jež by mohly mít oporu v manipulované konstrukci vydávané za dějinnou tradici.9
Jako jeden z prvních si v pragmatickém smyslu už na sklonku první světové války uvědomil nezbytnost „revidovati program české dějepisné práce" vzdalující se aktuálním problémům společnosti Zdeněk Nejedlý.10 Ve stati O národním dějepisectví z roku 1918 položil opětně dávnou otázku „životní hodnoty" dějin a v souvislosti s tím vyslovil požadavek „totální revize ideové" jako předpokladu nové orientace osamostatňujícího se národa. Nejedlý se soustředil na problém dějinných tradic, jejich aktuálního významu, uvažoval o úloze aktivizace lidových mas, má-li být trvale zajištěna národní existence. Hledal odpovědi na otázku, co je třeba v dané chvíli konat, aby to bylo nejoptimálnější z hlediska národního vývoje. Důrazem na úlohu lidu v dějinách, demokracii a postupně i na sociálně třídní aspekty vyjadřoval Nejedlý i své osobní postoje a vztah k současným společenským problémům a přikláněl se k levicovému politickému názoru.
Radikální koncept Nejedlého se však nestal hlavním východiskem revize úkolů a cílů oficiální historiografie. Předešlé úsilí o formování obsahu historického vědomí se tam projevilo v aktualizaci a rozšíření pokračujícího sporu o filozofickou konstrukci „smyslu českých dějin", který pak v další fázi, hlavně ve třicátých letech, přerostl z oblasti teorie historického procesu převážně do sféry teorie historického poznání - ve spor o smysl dějepisu.
Spor o smysl českých (československých) dějin
Před první světovou válkou se tento spor soustředil na problém funkce určitého modelu historického vědomí či povědomí v národní ideologii; nikoli na problém státoprávní. Opožděné zkoumání Palackého filozofie českých dějin (jako první novodobé filozofické koncepce popularizované v historickém povědomí) souviselo s přetrvávající funkcí historismu u náro-
" K tomu T. Vojtěch, 97 n.
"' T. Vojtěch, 47 n.; V. Hradská, Cesta Zdeňka Nejedlého k marxistickému pojetíjilozo-fw dějin a filozofie kultury. Filozofický časopis 26, 1978,403-415; J. Dvořák, K metodologickým aspektům díla Z. Nejedlého, tamtéž, 416-424 ;J. Popelová, Filozofie kultury Zdeňka Nejedlého, tamtéž, 79-94.
11 V. Hradská, 403 ad. Dále srovn. R. Nový, 47 ad., kde je přehled základní literatury. Podrobnější bibliografii o celém průběhu „sporu o smysl českých dějin" zveřejňovala Bibliografie české historie; pro náš kontext je to zejm. bibliografický přehled ve svazcích za léta 1925/6, s.10; 1927/9, s.13; 1930/2 s.10; 1933/4, s.ll. Tam je patrno, jaký ohlas spor měl i v publicistice. Přehled srovn. K. S t e f e k, Sporv o smysl českých dějin mezi buržoazními ideology v období od VRSR do února 1948, Sborník Pedagogické fakulty v Hradci Králové (Historie) 29, 1978, 87-132. Zejména starší fázi sporu hodnotí T. Vojtěch, 46 ad. Nověji K. Šte-ľek, Spory o pojetí českých dějin, Hradec Králové 1986.
da, který musil po staletí překonávat labilní postavení v evropském kontextu s vědomím „velké dějinné minulosti", i s předsudky z toho plynoucími." T. G. Masaryk vystoupil z pozice vědeckého realismu proti zkostnatělé zastaralé formě i obsahu historismu operujícího romantickými iluzemi o národní minulosti zcela v rozporu s vědeckými poznatky.12 Na rozdíl od odborných dějepisců Gollova okruhu, s nimiž se v počátcích tohoto pozitivního úsilí shodoval, neusiloval o nové pojetí dějepisné práce, ale hlavně o formulaci filozofie lidské existence, „smyslu našeho života", což bylo východiskem jeho tázání při revizi namnoze zkresleného historického povědomí politických i kulturních představitelů národa. Zajímal se o představu, již si kulturní národní složky utvářejí o minulosti a která hodnotová kritéria lze pro budoucnost vyzdvihnout.
Výklad „smyslu českých dějin", který Masaryk soustavně rozpracovával od devadesátých let 19. století, založil na Palackého dějinné filozofii, ovšem dobově aktualizované, ideologičtější a političtější, podstatou však nepříliš historické.13 Hlavní aktuální problém lidské existence vkládaný do pojmu humanity (v alternativách „reformace", „demokracie") chtěl podepřít historickou dimenzí, jež měla^tiutentičtit historické vědomí současného národa vzešlého z obrození.14 Vznik novodobého národa v duchu své filozofické orientace považoval za dovršení duchovního zápasu „reformace husitské".'5
Reflexe dějinného vědomí směřovala už na počátku v Masarykově filozofii ne tak k obecné teorii historického procesu, ale především k instrumentálnímu vyjádření sociálně politického programu v praxi, měla se stát vodítkem jednání. Byla svou podstatou nedějinná. Většina nedorozumění v celém „sporu o smysl českých dějin" od devadesátých let 19. století vyniká jako rozdílnost ideových přístupů k oceňování hodnot obsažených v dějinné tradici či historickém vědomí a neujashěnost i směšování roviny teorie historického procesu s teorií historického poznání, patrná už ve vágním obsahu pojmu „smysl".
12 T. G. Masaryk, Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, Praha 1895; ale již předtím směřoval k tomuto cíli v boji o RKZ, kde nacházel Gollovu oporu. Kritické stanovisko J. Golla v ČČH 6, 1900, 142 n.; dále k tomu J. Herben, Masarykova sekta a Gollova škola, Praha 1912; J. Pekař, Masarykova česká filozofie, ČČH 19, 1912, 10 ad.
13 K tomu R. Nový, 49.
14 K tomu K. Konrád, Dějiny husitské revoluce, Praha 1964, 16 ad.
15 Historicitu národa konstatoval Masaryk nehistorickou zkratkou: „reformace byla obrozením, obrození má být reformací". K tomu dodal K. Konrád: „Při své formulaci náboženského smyslu českých dějin vychází Masaryk především z nehistorického chápání náboženské formy husitské revoluce ... Z tohoto stanoviska vyplývá zásadní odmítání revoluce jakožto násilné mocenské akce převratné ..." (K. Konrád, 16).
16 K tomu srovn. i J. Werstadt, Od .České otázky' k ,Nové Evropě', Praha 1920; znovu k tomu J. Werstadt, Rozhled po filosofii českých dějin (1922, 1925, 1937), in: Odkazy dějin a dějepisců, 31 ad.
Po roce 1918 se spor aktualizoval novou skutečností národní i státní, jež integrovala řadu dalších problémů dříve jím nedotčených.16 Sám Masaryk modifikoval některé své výchozí teze už před první světovou válkou, jen zčásti pro jejich neudržitelnost proti argumentům dějepisců, spíše však v duchu svého názorového vývoje, v němž ideově politické aspekty národní tradice převažovaly nad filozofií pro život, kterou ovšem ani pak nepouštěl ze zřetele.17 Za války, v roce 1915, připojil k někdejší „humanitní" dějinné hodnotě „české reformace" i tradici státní samostatnosti a postavil se na státoprávní stanovisko dříve zavrhované. Tzv. idea československého státu od roku 1917 převážila v rámci státotvorně stabilizační funkce historického vědomí v konceptu Masarykova programu a ve dvacátých letech v Nové Evropě (1920) a ve Světové revoluci (1925) dostala formulaci demokracie jako politické formy humanity.18 Souviselo to s vývojem zájmové sféry a přesunem těžiště Masarykovy aktivity od filozofie lidské existence k politické praxi, jež ho přivedla do čela státu.
I když to úplně nesblížilo teoretické přístupy Masaryka a dějepisu představovaného hlavně Pekařem, jak se později domnívali J. Werstadt a K. Stloukal, stabilizační aspekt se více či méně objevuje v pracích dějepisců od dvacátých let, bez ohledu na to, zda zastávali skeptický názor státo-právníka Pekaře, který byl do konce války pro autonomii v rakousko-uher-ském státním celku a soudil, že při vzniku samostatného státu spolupůsobila osudová souhra náhod přinášející s sebou určitá rizika, anebo republiku považovali za zákonitý plod demokratizace Evropy. Někteří, zejména K. Krofta, ale i jiní, transformovali „smysl českých dějin" v „ideu československého státu" a postupně ji propracovávali jako zdůvodnění státu i jeho zvláštností a úkolů v mezinárodně politickém kontextu.19 Komponentou té-
" K tomu K. Konrád, 19. Srovn. i J. Papoušek, T. G. Masaryk a československé dějepi-sectví, ČČH 44, 1938, 1-29. Tvrzení J. Werstadta, že Masaryk ve Světové revoluci „své - lze říci - myšlenkové závěti ... do velké míry se konformoval názoru většiny historiků, mezi nimi i prof. Pekaře, a vzdal se své představy o původu obrození z domácí náboženské tradice reformační", je ovšem chybné, jak ukázal již J. Charvát v Dějinách a přítomnosti 1938, s. 45 ad., v kritice Werstadto vy studie O filozofii českých dějin (Praha 1937). Stejně tam Charvát kritizuje i K. Stloukala, který ve studii O smyslu československých dějin (Věda život IV, 1937, seš. 5-6) navázal na Werstadtovo „překlenutí" Masarykova a Pekařova pojetí „smyslu českých dějin".
18 R. Nový, 49, cituje K. Konráda, 19.
" Srovn. sborník Idea československého státu, I-II, Praha 1936; K. Krofta, Idea československého státu, in: Z dob naší první republiky, Praha 1939, 1-48.
20 Viz K. Krofta, Vývin národného povedomia u Čechov a Slovákov, Praha 1935, 13 ad.; V. Chaloupecký, Československé dějiny, ČČH 28, 1922, 1-30; B. Varsik, O jednotnosti československých dejín, in: První sjezd československých historiků 1937, Praha 1938, 89 ad.; k tomu srovn. V. Plevza, Národnostná politika KSČ a česko-slovenské vztahy, Bratislava 1979, 84 ad.; J. Kolejka, O teorii a cílech ideologie buržoazního čechoslovakismu, SPFFBU, ř. Historie, C 33, 1986, 33-41.
to ideologické konstrukce zůstávala kategorie národa jako státního společenství založeného na jednotě vůle v plnění politického a kulturního společného programu - čechoslovakismu, v němž jazyková rozdílnost zůstávala podružná.20 Na tomto principu stavěli K. Krofta, V. Chaloupecký, K. Stloukal, B. Varsik aj. koncepci jednotnosti československých dějin.
Nový politický obraz Evropy, vnitřní poměry a zahraniční orientace republiky měly vliv i na tradiční koncepci národních dějin v rámci dějin slovanských a evropských. Romanticko-filozofický koncept zdůrazňující pojítka slovanské minulosti, případně jejich hodnotu a úlohu v kontextu evropském, pozitivistický dějepis koncem 19. století zatlačoval pojetím kulturních (civilizačních) okruhů, které vymezovalo latinský Západ a byzan-tsko-slovanský Východ a dějinnou úlohu českého národa na jejich rozmezí. Když se tato koncepce promítla do aktuální filozofické syntézy národních dějin, rozšířila spor v otázce vztahů česko-německých. Na filozofické pojetí Palackého navazoval Z. Nejedlý, někteří literární historikové a etnografo-vé, kteří zdůraňovali hodnotu příbuzenství etnického i tradic vzájemných slovanských vztahů.21 Naproti i tomu J. Bidlo usiloval o srovnávací metodu, jež by postihla komparačně filozofii východoevropských dějin nahradil tradiční vyčlenění slovanských dějin vytržením východoevropských dějin z rámců obecných.22 Velká část oficiálního univerzitního dějepisu (J. Pekař, J. Šusta ad.) se shodla na západní orientaci naší národní tradice a z toho vyvozovala dějinně filozofické, ideové i politické koncepce.
Základní osou „sporu o smysl českých dějin" zůstávala však dřívější diskuse o hodnotách dějinné národní tradice, zejména ocenění určitých klíčových fází: husitství, Bílé hory, národního obrození, podle různých idealistických kritérií, hlavně nábožensko-etického a nacionalistického. Zpočátku se vlivem kontinuity sporu problém státní samostatnosti objevoval vedle husitské tradice ve vzájemné souvislosti. Brzy, jakmile se rozhodlo o charakteru republiky, začal oficiální dějepis už v polovině dvacátých let opouštět interpretaci revoluční složky tradice a zdůrazňoval „demokratickou" a státotvorně konsolidační linii tradic nejen husitské a poděbradské, ale i cyrilometodějské a svatováclavské, podle toho, jak k tomu dávala výročí příležitost. K nim připojil i kontinuitu nacionálni tradice, jež pomáhala rehabilitovat pobělohorské období v rozšířeném apriorním konceptu filozo-
21 K tomu T. Vojtěch, 97 n.
22 K tomu Československá slavistika v letech 1918-I939(M. Kudělka - Z. Šimeček - V. Šťastný - R. Večerka), Praha 1977; J. Petra ň, Nástin dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1983, 298 ad.; F. Kutnar, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977, 142.
23 Srovn. např. sborník Naše národní tradice: tradice cyrilometodějská, tradice svatováclavská, Praha 1928; dále K. Konrád, 20.
v;
fie národních dějin.23 Pozorujeme další názorové tříbení podmíněné ideově politickou orientací autorů.
Zatímco Z. Nejedlý, který vyšel z obrozeneckého názoru Palackého a vyzdvihoval lidový, národní a demokratický charakter husitství a stále víc se přibližoval levicové orientaci zdůrazňující sociálně revoluční složku husitské tradice, Pekařovo dílo je neseno odporem k revoluci.24 Dovršil je v rozsáhlé monografii Žižka a jeho doba (1927-1933), jíž chtěl od základu revidovat nejen pohled na husitství, ale postavit do jiného světla celou koncepci národních dějin založenou na díle Palackého, jež byla aktualizována ideově politicky během „sporu o smysl českých dějin" a hlavně díky beletrii fixována v historickém povědomí. Vedle reformační (husitské) tradice stavěli J. Pekař, V. Chaloupecký, K. Stloukal i jiní jako aktuálnější tradici nacionalismu a státnosti v souvislosti s potřebou upevnit republiku uvnitř i navenek (zejména vůči německému prostředí).25 Chaloupecký s odvoláním na proměnu ideového názoru na husitství během prvního desetiletí republiky příznačně kladl v dějinné tradici do protikladu revolučnost proti státnosti. Spolu s Pekařem a dalšími trval počátkem třicátých let na tom, že pokud lze hovořit o jisté tvárné ose českých dějin, lze ji hledat hlavně v nepřetržité kontinuitě národního vědomí, v nacionalismu, který se opírá o duchovní dědictví předků a ne o domnělou obecnou ideologii nábožensko-humanitní, jak soudil Masaryk.26 K. Stloukal v roce 1937 v pokusu o překlenutí Masarykova a Pekařova pojetí dějinných tradic připojoval ve svém konceptu filozoficko-empirické syntézy mystické pojmy „ducha země", „génia země", „spojení půdy a krve" jako termíny historického slovníku s oblibou užívané tehdejší pravicově politicky orientovanou historiografií, jak v kritice Stloukaly brožury připomenul v Dějinách a přítomnosti]. Charvát.27 Pekař, Stloukal, J. Hertl i jiní v aktualizaci historické reflexe zdůrazňovali, že národní myšlenka sebezáchovy vzhledem k stálému nebezpečí německého tlaku je nejen základním rysem, ale bytostnou podmínkou českých dějin i v samostatném státě.
Pekařovo dílo o Žižkovi podnítilo a rozšířilo polemiku o hodnotících kritériích české minulosti jak v oficiální historiografii (K. Krofta aj.), tak ve
24 Srovn. nověji P. Čornej, Vývoj názorů na husitství v díle Z. Nejedlého v letech 1898-1920, Česká literatura 26, 1978, 235-247; týž, Pojetí husitského Tábora v díle Zd. Nejedlého, Husitský Tábor 2, 1979, 119-127; R. Nový, 56. O Pekařově pojetí K. Konrád, 20.
25 Srovn. K. Stloukal, O smyslu československých dějin. Věda a Život IV, 1937, seš. 5-6.0 Stloukalově dějinné filozofii srovn. M. Strmiska, V. Chaloupecký, Přítomnost učitelkou minulosti. Věda a život 1937/8, 41-9 (k tomu J. Šusta ČČH 1938, 153): srovn. i T. Vojtěch, 97 ad.
26 Viz T. Vojtěch, 101.
27 K. Stloukal, O smyslu československých dějin; recenze J. Charváta v Dějinách a přítomnosti II, 1938, 49.
1<Í
vznikajícím neoficiálním protigollovském křídle dějepisu a konečně v popularizační publicistice.28 Latentní spor o dějinně filozofickou syntézu, i když byl veden historickými argumenty, se nikdy neomezoval na dějepisce, přecházel do několika rovin a v širší veřejnosti byl instrumentálně využíván k propagaci třídně i nacionálne determinovaných programů politických stran.29 Masaryk, který ze své pozice v čele státu hleděl dějepis podřídit státní idei, nemohl být počátkem třicátých let s valnou částí produkce oficiální historiografie v tomto ohledu spokojen. Nesplnila očekávání na poli své odvěké funkce, málo přihlížela k přítomným státním potřebám, vyhýbala se hodnocení dění, jež bylo součástí přítomnosti, „bohužel, česká oficiální historie nebyla národu učitelkou za světové války a není jí dorůstajícím generacím republikánským a demokratickým," vytýkal Masaryk v roce 1932. „Naše republika není ještě v prachu archivů a ve směsi historické učenosti německé... V době monarchistické, absolutistické ten tak zvaný historický ,odstup' byl dobrou výmluvou, nedotýkat se mocných politického světa; v naší republice takové výmluvy není již třeba. Tím méně, že i vědecky theorie ,historického odstupu' je nesprávná. Historik de facto posuzuje minulost podle svého poznání přítomnosti; přítomnost není než nedaleká minulost, nedají se od sebe trhat. . ."30
Prezentistický akcent vytčený Masarykem byl počátkem třicátých let příznačný pro hlavního oponenta Pekařova J. Slavíka, řadícího se k neoficiálnímu hradnímu křídlu dějepisu. Kulminace obnoveného sporu v první polovině třicátých let a vyhrocený názor Slavíkův v něm našly výraznou odezvu v názorovém formování Historické skupiny. Slavík vydal v letech 1928 až 1934 několik polemik s Pekařovým názorem na husitství a vyjádřil i vlastní stanovisko k „sporu o smysl českých dějin" a pokus o koncepci husitské revoluce.31 Titul jeho brožury Dějiny a přítomnost z roku 1931 převzala Historická skupina jako název své revue, na jejíchž stránkách dala Slavíkovi příležitost vyjadřovat se k metodologickým problémům dějepisu a v redakčních článcích přejímala i jeho názory. Slavík ovšem - ač v polemice s Pekařem často vytýkal nedostatky gnoseologické - zůstal u hledání smysluplnosti dějin bez specifikace filozofickospolečenské podstaty stano-
28 J. Pekař, Žižka a jeho doba 1-1V, Praha 1927-1933; k tomu V. Chaloupecký, Nový názor na husitskou revoluci, Bratislava I, 1927, 291-297; K. Krofta, Žižka a husitská revoluce, Praha 1936 (2. vyd. Praha 1937); J. Slavík, Nový názor na husitství (Palacký či Pekař?), Praha 1928; týž, Pekař contra Masaryk, Praha 1929; týž, Dějiny a přítomnost, Praha 1931; týž, Husitská revoluce, Praha 1934. " Srovn. K. Štefek, 87 ad.
J0 Č. P. ( = T. G. Masaryk), O periodizaci českých dějin, Česká mysl 28, 1932, 131-142, citát ze s.141. " Viz pozn. 28.
viska, jak mu to vytýkal K. Konrád, kterého Historická skupina považovala za svého člena." Slavík nedospěl - stejně jako Historická skupina ve svém sborníku - k analýze a kritice teleologické a finalistické koncepce „smyslu dějin", jak ji nacházíme u K. Konráda.33
V přesvědčení, že idea dějin je jen „abstrakcí aktivního vlivu, jakým dřívější dějiny působí na dějiny pozdější,"34 Konrád formuloval v roce 1937 (kdy se sblížil s Historickou skupinou) na podkladě klasických prací marxismu - v přímém protikladu k tehdejšímu hledání „smyslu dějin" - úkol dějepisu jako úsilí o postižení logiky objektivních zákonitostí přírodně historického procesu, úsilí nezbytné k tomu, aby dějepis mohl kriticky působit na společenské vědomí pokrokových tříd a usměrňovat jejich praktickou revoluční činnost.35 Z tohoto pohledu viděl Konrád dosavadní dějinnou filozofii ve „sporu o smysl českých dějin" jako třídně determinovanou ideologickou konstrukci, jež měla svou instrumentální funkci v časově a prostorově podmíněné „idei československého státu", a určil naproti tomu marxistickým dějepiscům úkol „odhalovat za tajemným ,smyslem' reálné boje skutečného, živého člověka českého, třídní boj v české minulosti. A teprve konstelace třídních sil nás poučí nejen o minulosti, ale i o přítomnosti a budoucnosti .. ."36
Metodologická krize pozitivistického dějepisu
Hledáme-li, co pozitivního přinesl obnovený „spor o smysl českých dějin", jenž kulminoval v letech 1925 až 1932, nelze pominout skutečnost, že obrátil pozornost k nedořešeným metodologickým problémům pozitivistického dějepisu, rozdělil jeho dějinně filozofické koncepty a zároveň je zrelativizoval. Objektivně tak vedl k zdravé skepsi a napomáhal překonat ustrnulý systém dějepisné práce, jak o tom svědčí názorové tříbení Historické skupiny. Splynul s oživením zájmu o nové proudy dějepisu v Evropě, hlavně sociologického (M. Weber) a syntetického (H. Berr) a v souvislosti s tím mimo jiné rovněž o historický materialismus.
Krize na přelomu dvacátých a třicátých let se neprojevila jen ve skutečnosti hospodářské, sociální a politické, měla vliv na zvýraznění krize současného myšlení, včetně myšlení vědeckého, zvlášť ve společenskovědních oborech. Obecně to chtěl vyjádřit např. S. K. Neumann, když v roce 1930 charakterizoval stav vědy „chaosem názorů, nedostatkem vůdčích zásad
-' O tom R. Nový, 51. K. Konrád, 24; R. Nový, 52
34 K. Marx-B. Engels, Německá ideologie. Spisy 3, Praha 1958,59.
35 K tomu srovn. R. Nový, 52.
36 K. Konrád, 13.
pro konkrétní bádání, kolísáním mezi hledisky konzervativními a pokrokovými, nedůvěrou k bádání exaktnímu a sklonem k idealistickým teoriím, strachem z dialektického materialismu", jež vedou nakonec ke kapitulaci před „náboženskými, metafysickými a mystickými pověrami".37 I v empi-ricko-pozitivistickém dějepisu jsou pozitivní stránky v důkladnosti a šíři faktografického zaměření většiny jeho tehdejší produkce znehodnocovány dost neorganicky štěpovanými dějinně filozofickými projevy, které povaze onoho pozitivního díla neodpovídají svou odtrženou spekulací. Spor o smysl dějin a dějepisu při metodologické a namnoze i terminologické neujasněnosti nutil dějepisce obrátit zrak od problémů jeho konkrétního historického výzkumu a vyjádřit stanovisko v obecné rovině dějinně teoretické, což u historiků založení převážně empiricko-faktografického (těch byla většina) nutně odhalilo jejich metodologický eklekticismus. V jejich slovníku se náhle objevilo mnoho pojmů, které nenacházíme běžně v jejich analytických monografiích, pojmů dříve vyhrazených spíše speciální filozofii dějin. Ne vždy si s nimi věděli rady, zvlášť u těch, které do dějepisu pronikly z disciplín filozofických, sociologických, sociálněpsychologických, ekonomických, ale i přírodovědných, jako termíny vzniklé v procesu modernizace metod. Téměř neidentifikovatelně se pak někdy mísily názory různých evropských proudů starých i nových, novorankovství, novokantov-ství, sociologický pozitivismus, novohegelovský historismus, zřídka občas už i existencialismus, v protikladu a odporu vůči historickému materialismu. Jistý vliv na názorovou diferenciaci měly i generační rozdíly vzdělání, individuální schopnost sledovat a orientovat se v nových směrech a konečně i opoziční postoje vůči oficiálnímu dějepisu a osobní neshody.
Zjednodušeně se hovoří o napětí mezi různými formami pozitivismu a nepozitivistickými směry, ve skutečnosti byl proces složitější. Pozorujeme charakteristické, nikoli však mechanicky zákonité rozštěpení dějepisu, odklon směrem k iracionalismu a vnitřnímu agnosticismu na jedné straně (u Pekaře, Šusty aj., ještě větší u Z. Kalisty, B. Chudoby ad.), na druhé straně pak k racionálně objektivnímu studiu zákonitostí dějin společnosti.38 Mohlo se někdy přiblížit metodám historického materialismu, jak jsme svědky u Historické skupiny, a vyvolat rozpor s idealismem.
Stať Emanuela Rádla, který v roce 1925 jako by přehlédl posun Masarykových stanovisek a vrátil se k myšlenkám náboženskoetickýnrz předešlé fáze sporu, ohlas jeho článku na veřejnosti, ne vždy dostatečně fundovaný
S. K. Neumann, Tragikomedie české vědy. Levá fronta 1930, 1; k tomu srovn. T Vojtěch, 75 ad.
38 Přehled i T. Vojtěcha, 76 ad.; srovn. i M. Strmiska, cit. studie.
IQ
věcně, metodicky i pojmoslovně, to vše vyprovokovalo Pekaře, že znovu vydal svou studii z roku 1912 (Masarykova česká filosofie) bez jakékoliv změny či dodatku.39 Novější svá stanoviska, odrážející už skutečnost státní samostatnosti, publikoval Pekař v polemicky vyhroceném textu přednášky Smysl českých dějin s podtitulem O nový názor na české dějiny roku 1929 a v jeho druhém vydání přidal repliku proti kritikovi koncepce prvního dílu Žižky J. Slavíkovi.40 Spojil tu dvě hlediska: teorii historického poznání a teorii historického procesu - vztah k dějinné tradici se zřetelem k nové národní skutečnosti.
Protože Rádi a po něm i jiní vytýkali odbornému dějepisu vyrostlému pod vlivem Gollovým, že setrvává při zjišťování povrchu událostí a chybí mu obecnější koncepční hlediska k pochopení smyslu dějin, a tím málo přispívá k utváření národní budoucnosti, opakoval Pekař své předešlé námitky proti ukvapeným generalizacím sociologickým a svodům pragmatické teleologie při hledání smyslu českých dějin.
Podobně jako dříve, řada historiků dala i v obnoveném sporu zprvu za pravdu Pekařově kritice labilních konstrukcí tzv. konkrétní filozofie dějin, jež interpretovala historický proces z apriorního hlediska. „Nejistota, kterou v nás vyvolaly Rádiový útoky, zmizela opět při četbě předválečného polemického spisku o Masarykově české filosofii, jejž Pekař nedlouho nato vydal znovu beze změny jako odpověď Rádlovi," prohlašují členové Historické skupiny v redakčním článku Dějin a přítomnosti roku 1937.41 „Teprve polemiky Slavíkovy a zároveň i pochybnosti vzniklé při našich prvních vědeckých rozbězích, přivedly nás k těmto samozřejmostem', s nimiž Masaryk dávno před válkou vytáhl do boje proti starému pojetí historie ..." Nebyl to ovšem Masarykův idealisticko-teleologický názor stojící v rozporu s empiricko-pozitivistickým pojetím dějin u gollovců, ale především jeho determinismus, který „znamená pevný řád v přírodě, v člověku a společnosti a v jejich vývoji; všude přesná zákonnost" i jeho zření k současnosti, co znamenalo pro členy Historické skupiny boj proti starému pojetí dějepisu.42 Jinými slovy mladí historikové se teprve nyní, nepochybně i vlivem četby metodologických polemik, zejména ve francouzských časopisech, se-
■" E. Rádi, O smysl našich dějin. Předpoklady k diskusi o této otázce, Praha 1925; J. Pekař, Masarykova česká filosofie, 3. vyd., Praha 1927. K tomu srovn. přednášky cyklu, které vydalo naklad. Svazu Národního osvobození r. 1928 ve své knihovně (č. 50, 55, 56) se souhrnným názvem Naše-národní tradice. K tomu srovn. i F. X. Šalda, Dvoje dějepisectví, Šaldův zápisník 1929, 54-63, 90-105; E. Rádi v Křesťanské revui II, seš. 2-3.
40 J. Pekař, Smysl českých dějin. O nový názor na české dějiny, Praha 1929; 2. vydání s přílohou Max Weber a Slavíkova noetika, Praha 1929. " Dějiny, a přítomnost I, 1937, 112.
j: Srovn. J. Charvát v Dějinách a přítomnosti II, 1938, 48.
/namovali s konfrontací přírodní vědy s dějepisem, jež obvykle končila krutým poznáním, že dějepis chce-li být vědecký musí revidovat věšinu dosud užívaných pojmů a opustit dosavadní teorie, jak to konstatovali M. Bloch a L. Febvre, zakladatelé školy Annales.
Zejména odpověď na Slavíkovu kritiku prvního dílu Žižky, kde se kritik zaštítil tezemi Maxe Webera (teorii Weberovu ovšem znal spíše okrajově a neúplně) o „hodnotících ideách" jako východisku dějepiscovy práce, usměrnila polemiku k jinému pojetí filozofie dějin: jako logiky a obecné metodologie dějepisu. Slavík především vytýkal Pekařovi ignoranci toho, že historik je při hodnocení minulých událostí závislý na vlastní ideologické orientaci. Pekař nikdy nevěnoval čas soustavnému studiu dějinně filozofických problémů. V tom se shodoval s vrstevníky z Gollovy školy, kde s výjimkou L. K. Hoffmana chybělo vesměs pochopení pro pojmoslovné vyhranění teoretických koncepčních úvah s vnitřní filozofickou logikou. Jako nesporně nadaný empirický dějepisec spoléhal Pekař hlavně na vlastní logiku při interpretaci pramenné základny, zároveň se však od počátku (už v habilitační práci o Valdštejnovi) vymykal z objektivistického empirismu a novorankovství charakteristickým interpretačním záměrem, aniž mu často sám přisuzoval ideologickou povahu. Nelze proto brát doslova řadu výtek vyřčených na jeho adresu v zápalu polemiky, z nichž jako by plynula bezmezná primitivnost a teoretická nevzdělanost dějepisců Gollova směru.
Slavík ve svých výtkách nebral v úvahu, co napsal Pekař v roce 1897, když referoval o sporech německých historiků vyvolaných teoriemi Lam-préchtovými.43 Tehdy Pekař se zjevným souhlasem interpretoval teze přednášky Lamprechtova stoupence Scaly na sjezdu německých historiků v Innsbrucku (1896) a podtrhl, že spory mezi rankovci a novějším směrem „kolektivního" či „sociálního" dějepisu, jehož představitelem je mj. Lam-precht, vyplývají především z rozdílů světového názoru. „Je-li však historiografie závislá na názoru světovém? Nepřestává-li pak býti vědou? Má přece býti objektivní! Je vědou objektivní, ale není objektivní v protivě k subjektivnému. Historik nemůže se jako druhý Münchhausen chytiti za vlasy a vytáhnouti se z bažiny osobních a časových názorů ..., co doba spolu necítí, co jí živoucím tepem krevným nebije tisíckrát všemi žilami, toho nepochopí jasně ani v minulosti." Pekař, stejně jako Göll a jiné výrazné osobnosti našeho dějepisu při zdůrazňování „objektivní pravdy", nechtěli být pouhými „vědeckými kronikáři". Sledovali - byť ne vždy soustavně - zahraniční metodologické proudy. Registrovali pozorně hlavně vývoj sporu
" Srovn. J. Pekař, Spor o individualismus a kolektivismus v dějepisectví, ČČH 3, 1897, 146-160.
40
o pozitivistický přístup v německé historiografii, narážející na silnou tradici rankovskou a novorankovskou. Ucelený teoretický systém však u nich nahrazoval soubor teoretických názorů, sestavený často ekleticky podle empirie. Tato nedůslednost v přimknutí k určitému směru nebo dílu jednotlivce jim však sotva může být vytýkána. Gollova stať Dějiny a dějepis v Athae-naeu roku 1888 je sice metodologicky vázána na rankovskou historiografii, dodejme však, že rámec úzkého novorankovství překračuje, poskytujíc větší prostor „kulturnímu dějepisu" a koneckonců i sociologii a filozofii dějin prosazované Lamprechtem. Referativní článek Pekařův Spor o individualismus a kolektivismus v dějepisectví z roku 1897 reflektuje velkou německou diskusi o pozitivistické koncepci společenského vývoje, již dnes zpravidla označujeme jako sociologismus a kterou stoupenci Lamprechtovi považovali za koncepci „kulturních dějin".44 V ní se vyhranil opoziční názor, tlumočený jednak historiky novorankovského směru, jednak autory důslednější pozitivistické koncepce (Lamprecht sám uváděl, že se opírá víc o Her-dera než o Comta). Spor sledovali Göll i Pekař. Měl pozitivní důsledky pro metodologii tehdejšího dějepisu; v jeho kontextu nutno vidět počátky našeho pozivitistického dějepisu na přelomu 19. a 20. století. Göll ještě před tím, než se rozpoutala německá polemika o Lamprechta, napsal v roce 1888
0 novém směru „sociálního dějepisu": „Ať sociologie při otázce, jak mocným proti době své faktorem jest individuum, dospěje k odpovědi jakékoli,
1 kdyby pro ni neměl jednotlivec ceny než jako exponent poměrů časových; při historii zůstane interes aspoň rozdělen mezi časem a osobou."45
Pekař, jenž velice brzy zaujal čelné místo v našem univerzitním dějepise, říká už v zmíněné stati z roku 1897, že Lamprechtovo kolektivistické historické pojetí nepřináší vlastně nic převratného, chce pouze, „aby v těch oborech kulturních dějin, kde jest to možno, bylo užíváno metody příčinné, jak toho vyžaduje i povaha moderního dějepisectví genetického. Požadavky tyto nejsou proti zásadám dříve obecně uznaným v rozdílu principiálním, nýbrž pouze graduálním."46 Dějepis podle Lamprechtových představ není ostatně výhradně kolektivistický, uznává v určitých mezích vedle zákonité nutnosti sociálních pohybů svobodnou vůli, uznává velkou osobnost a připouští teleologický výklad. Tedy v podstatě „starý dualismus"; „rozdíl je jen v tom", konstatuje Pekař, „že životu, takřka organickému životu společnosti, nebo jinými slovy, že vývoji skupin, celků, národů, mas, ovládaných kolektivistickými silami, má býti nadále věnována pozornost zvláštní, že ve
" K tomu J. Kudrna, 18 ad.; T. Vojtěch a I. S. Kon, Kritický nástin filozofie dějin
20. století, 111 ad.
15 J. G o 11, Dějiny a dějepis.
46 J. Pekař, Spor o individualismus a kolektivismus, 151.
studiu jejich má býti užito co možná nejrozsáhlejší empirie, krátce, že program vědecké historie má býti doplněn kusem dosud namnoze zanedbávaným: sociálně psychickým studiem oněch fundamentálních pochodů, jimiž obírá se, ovšem z jiného poněkud stanoviska, sociologie."
Pro Pekaře není pozitivistická metodologie Lamprechtova převratným, ale jen logickým nástrojem k uchopení minulosti z hlediska moderního světového názoru: „V době naší, jak přirozeno, soustřeďuje se pozornost na podmínkách sociálních, ale proto ještě není nutno přesouvati těžisko dějepisu příliš jednostranně tímto směrem a zanedbávati ukvapeně život individuálny, jehož popříti nebo odtrhnouti z tisíceré životné souvislosti s životem společnosti nelze." Německá diskuse podle Pekaře ukázala, že starý „politický individualismus" je v dějepise, který chce být práv moderní době, překonaný a cesta vede „k principu sociálnímu, k poznání, že jednotlivec je tu kvůli celku". Neznamená to však, že by dějepis měl opustit studium osobností, aleje třeba proniknout do duševních pochodů společnosti, „vědomí celku", jež obsáhne víc než součet individuí a jednotlivých jevů. „Toto společné vědomí zužuje svobodu jednotlivcovu, ale svoboda není libovůle. Nemůžeme jednati dle motivů, jež v nás nejsou ... A graduálně hlouběji můžeme vniknouti v působnost génia, poznáme-li, že se v něm te-prv hlubší dějinné hodnoty probouzejí k celému životu. Tak postupujeme od přirozených faktorů, jež byly v starších dobách dějinného bádání nad míru a cenu váženy, a od faktorů individuálnych, jichž nelze ani pro budoucnost opomíjeti, k faktorům sociálně psychickým, pro obecné vědomí nejdůležitějším. Jsou to: hospodářství, řeč, mravy, kult, umění ornamentálně symbolické, náboženství, mravnost, věda, umění. To vše musí pojmouti do svého programu moderní dějepisectví. Nebezpečí všeho toho najednou se odvážiti, je veliké."
Pekař se zjevně ztotožňuje s těmi hlasy v polemice kolem německé „sociální" či „kulturní" historiografie, které ukazují na posun programu dějepisné vědy a její metodologie a snaží se uvarovat příklonu k materialismu. Sám Lamprecht v obraně proti výtkám, že jeho stanovisko je materialistické nebo se mu blíží, několikrát zdůraznil, že i v „kolektivistickém" pojetí zůstává základem idealistická víra v imanentní (nikoli již transcendentní) tvůrčí princip. Je tu obsažena latentní polemika s Marxem, která v německé diskusi o „kulturních dějinách" někdy zazní i navenek při veškeré neuja-sněnosti představ o podstatě historickomaterialistické teorie. Pekař interpretuje se zjevným souhlasem Maxe Lehmanna: „Kdyby měl pravdu Marx, jemuž je osobnost jen nositelkou životních sil, zmizel by z dějepisectví mravný živel a vztah k věčnému, nadpřirozenému, zmizelo by hrdinství, zmizela by konečně i - historická pravda. Neboť sociální i politické útvary
minulosti jsou jen dílem osob; každý dějinný čin má znamení osobnosti svého duševního tvůrce vtištěno v sobě."
Nebudu zřejmě daleko od pravdy, když řeknu, že Pekař sám nikdy spisy Marxovy nestudoval (to, že je neměl v knihovně, ovšem za argument nepovažuji). Přejímal názory polemiků široké německé diskuse o pozitivismu, aniž znal některá základní díla, jak je patrno z bibliografické poznámky a z poznámkového aparátu jeho stati. Empirický historik se ostatně mnohem víc spoléhal na vlastní logiku a převzatý systém názorů uplatňoval ve svém díle eklekticky a bez ortodoxie. Je patrno, že ho zaujal Lamprechtův výklad o „psychologických domintách", později Dilthey „duchovědnou psychologií" a dějinou „typologií", v níž typ zastupuje zákonitost. Pekařova metoda „výslechu svědků" užitá později v Žižkovi při interpretaci pramenů připomíná v mnohém Diltheyem zdůrazněnou (v polemice se socio-logismem) racionalizovanou intuici dějepisce při vytváření informační struktury pramene. V ekonomických studiích byl Pekař ovlivněn namnoze víc G. von Belowem než Lamprechtem. Metody dvou dílů Knihy o Kosti (1909,1911) jako by dokládaly v pozitivní dějepisné práci rozdílné postupy vytčené ve stati o individualismu a kolektivismu z roku 1897, v osobitém nástupu pozitivismu u nás.
Pekař přijímal víc prvků pozitivistické metody než Goll, který se omezoval na tradiční spíše zjišťování kauzálních souvislosti mezi „verifikovanými fakty", retrospektivní příčinnost v poznání světa a lidských osudů v jejich jedinečném a neopakovatelném, dával tudíž přednost „individuálnímu" v dějinách. Na druhé straně však nesdílel do důsledku indeterministický dějinný názor německých novorankovců, a proto nevylučoval možnost syntézy „kulturních dějin", ani filozofii dějin. Se sociologickým směrem „kulturního dějepisu" se ovšem, stejně jako novorankovci, rozcházel v otázce dějinné zákonitosti. Bude však třeba korigovat vžitou představu o Gollově programu dějepisné práce a vlivu jeho „školy" na další naše historiky. Nelze se jednoduše ztotožnit s názorem J. Popelové, že Pekařovi „dlouho metodologické zásady Gollovy školy bránily objevit se v nejvlastnější povaze historika orientovaného směrem k duchovnímu proudění doby, jak se jím ukázal např. ve své periodisaci českých dějin."41 Celým svým světovým názorem se Pekař od počátku hlásí k idealistickým „duchovědným" proudům a s Gollovým programem to není v rozporu. S odvoláním na Windelbanda, Rickerta či Sprangera hledal i náš pozitivistický dějepis od počátku vztahy, příčiny a souvislosti jedinečných jevů s vírou v nejvyšší „princip tvůrčí" a s jistou nedůvěrou hleděl na možnost zjišťovat zákonité kauzality jevů
47 J. Popelová, Noetické meze objektivity historického bádání, ČČH 41, 1935, 111.
A A
obecných (sociálních, kolektivních), kterou zdůrazňoval sociologický směr dějepisu. Pekař ve stati o individualismu a kolektivismu v dějepisectví už v roce 1897 vysoko oceňuje Scalův názor, že nejen hospodářským řádem, ale právě „životním ideálem", je „ukázati sociálně psychologickou pospolitost, spojit svobodnou individualitu vyšších tříd s citem pospolitosti tříd nižších, mírniti tvrdosti společenského diferencování a nedopustiti, aby nižší vrstvy lidu byly nám otráveny." To směřuje k „vyššímu výkladu, plnícímu srdce nadšením a vroucností. A jen tak možno dosti učiniti nejvyššímu úkolu dějepisectví, tj. umělecky oživiti vědecky probádanou minulost."
Vlivem autority katedrového dějepisu nástup novějších pozitivistických metod sociologických ustrnul. Vlastně až ve dvacátých letech zaujal některé mladší historiky, zejména J. Slavíka a B. Mendla, modernější proud socio-logizovaného dějepisu, nesený hlavně myšlenkami Maxe Webera.''8 Nechci tím ovšem popřít, že éra skutečného porozumění Weberově teorii v evropské pozitivistické historiografii nastala mnohem později, až v šedesátých letech. Slavík viděl ve Weberovi východisko víc než v jiných sociologizujících směrech a odtud lze sledovat i jeho snahu - byť vice programovou - sloučit Webera s marxismem. Z těchto pozic převzal Slavík, ovlivněný rovněž názory N. I. Karejeva a ruským sociologizujím dějepisem i některými již marxistickými historiky sovětskými, úlohu Pekařova vyhraněného oponenta v obnoveném sporu, který se zdaleka netýkal původně vytčeného „smyslu českých dějin" (tu nemohli dějepisci takto zaměření akceptovat starší názory Pekařovy ani Masarykovy), ale metodologie novodobého dějepisu.49
Nové proudy pozitivistické historiografie věnovaly pozornost především gnozeologickým problémům. Stoupenci nového sociologického dějepisu se nechtěli vracet k tzv. konkrétní filozofii dějin oddělené od empirického dějepisu, jež si osobovala základní úkol historiografie - výklad dějin a operovala při tom vypreparovanými pojmy, které zbaveny původního konkrétního obsahu, ztrácely schopnost vypovídat o historické realitě.50 Slavík považoval za moderní rys gnozeologické převrstveni v dějinné filozofii (filozofii historiografie), jež si měl osvojit dějepisec při práci s konkrétní pramennou základnou. Představa, že by oddělená filozofie dějin, ať už ante či post históriám, mohla prohloubit historické poznání až k metafyzickým základům lidského dění a bytí a zároveň být „osobní reakcí" jednotlivce - i nehistori-ka - na dějiny, jak to ve svých úvahách předkládali J. Popelová nebo J. Pa-
48 Znalost Webera proniká ovšem hlavně ve třicátých letech; ke konfrontaci stanovisek při hodnocení jeho díla došlo na světovém kongresu historiků ve Stuttgartu roku 1985. K tomu srovn. zejména obsáhlou recenzi J. Kudrny knihy J. Kocky, Max Weber der Historiker (Gôttingen 1986) v ČSČH 1988.
49 Své výhrady ke koncepcím „sporu o smysl českých dějin" podává J. Slavík hlavně ve studii Masaryk a Pekař, Dějiny a přítomnost I, 1937, 119 ad.
Srovn. M. Strmiska, cit. studie v tisku.
točka, ani u něho však pochopení nenašla.51 Nepřekvapí proto, že se později Historická skupina ozvala v redakčním komentáři Dějin a prítomnosti proti J. Werstadtovi, který v diskusním příspěvku na prvním sjezdu československých historiků navrhoval v roce 1937, aby se namísto pojmu sociologie v dějepisu, „který snad tolik leká naše historiky", užívalo „přijatelnějšího pojmu filozofie dějin."52
Werstadt se domníval, že přechod mezi analýzou faktů a syntézou ve filozofické konstrukci vyplývá z pouhého logického postupu dějepiscovy práce.53 Naproti tomu J. Slavík a B. Mendl nechtěli pouze nahrazovat filozofii dějin „post históriám" historickou sociologií, která by vytvářela teorii dějin a formulovala zákonitosti vývoje společnosti, jak si to představovali sociologové F. Modráček nebo E. Chalupný, naopak snažili se zbavit dějepis degradace na popisnou disciplínu tím, že by integroval progresivní sociologickou metodologii, jež by historikovi umožňovala zobecnění výsledků jeho bádání.54
Zrelativizování objektivnosti historického poznání
V nové fázi sporu se základní otázkou stalo hodnocení dějinných faktů a úlohy historika jako hodnotícího subjektu. Podnět zavdal Pekař pokusem překonat Palackého pojetí klíčového problému národních dějin - husitství. Slavík mu mohl snadno vytknout, že se mýlí, když svůj obraz považuje za objektivní výsledek lepší znalosti historických pramenů, protože při charakteristické metodě „výslechu svědků" zjevně vynikal výběr pramenů podle apriorního subjektivního ideologického plánu.55 Pekař nadto téměř nedočkavě už v prvním svazku díla o Žižkovi a jeho době, v návaznosti na pramenně analytickou pasáž bez přechodu vyložil svůj názor na celý sociálně politický obsah husitství, který dělila - podle Slavíka - od názoru Palackého ne tak deklarovaná větší objektivita a znalost pramenů, ale spíše rozdíl subjektivního hodnotícího přístupu. „Blíží-li se Pekař svým názorem na Husa a husitství katolickým historikům,... prýští to z příbuznosti duševní", konstatoval Slavík.56
V osobité interpretaci Weberovy relativistické koncepce se Slavík snažil dokázat, že hodnota historického jevu není obsažena v něm samotném jako
51 Viz J. Popelová, Filosofie dějin, její úkoly a rozděleni, ČČH 45, 1939, 15 ad.
52 Viz Dějiny a přítomnost I, 1937, 212.
53 Srovn. J. Werstadt, Odkazy dějin a dějepisců, 10.
54 Srovn. F. Modráček, Úvod do historické sociologie. Akademie 30, 1927, 284-286; E. Chalupný, Logika věd, 2. vyd., Praha 1945, 73 ad. O metodě B. Mendla a J. Slavíka srovn. M. Strmiska, cit. studie v tisku.
55 Viz pozn. 28, zvi. Slavíkovu práci Pekař contra Masaryk, s. 17 ad. Teoreticky se tu Slavík zjevně opírá o Webera.
56 J. Slavík, Pekař contra Masaryk, 18.
faktu, aleje závislá na hodnotícím subjektu, na dějepisci, který jej zařazuje podle svého pojetí poplatného přítomné kulturní orientaci.57 Obracel se jednoduše k světonázorovému problému historika, jehož důležitosti si byl Pekař dávno vědom, ovšem z jiného úhlu pohledu. Dějinné jevy ani historické osobnosti nelze, podle této prezentistické koncepce, pojmout do trvale platného schématu, proměnlivost orientace (kulturní, ideologické, politické) hodnotícího subjektu způsobí, že budou interpretovány stále nově a rozdílně. Takže významné dějinné jevy nebo osobnosti nelze podle Slavíka chápat jako jednou provždy historicky „uzavřené", jejich ocenění nemůže mít trvalou platnost. Vztah dějin a přítomnosti je tudíž obsažen v každé reflexi minulosti (bez ohledu zda vědecké či nevědecké), přičemž určující kritéria jsou přítomnostní, a jen „metodologičtí naturalisté" z Gollovy školy se mohou domnívat, že hromaděním faktů při dokonalejší znalosti pramenů rekonstruují „jak to vlastně bylo". Slavík převážně v polemickém stanovisku akcentoval ten či onen rys svého nedůsledného gnoseologického názoru s odvoláním na Webera, Troeltsche i Rickerta, bez ohledu na odlišnosti jejich pojetí. Krajní Subjektivismus se snažil poněkud zeslabit v modelu pokroku poznávacího procesu, podle kterého dějepisec zdokonaluje metodologické koncepce během vývoje jako apriorní a základní předpoklad díla, který je však v procesu tvorby konfrontován s výpovědí pramenů.
Vztah subjektu historika a objektu jeho bádání považovala Historická skupina ve svém programovém úvodním prohlášení v Dějinách a přítomnosti za hlavní své kritérium vztahu dějin a přítomnosti. „Především si plně uvědomujeme vliv, který má přítomnost na utváření našeho obrazu o minulosti. Jsme daleci očekávání starých historiků, že lze dospět k naprosto objektivnímu poznání ,wie es eigentlich gewesen'. Sociální prostředí, osobně psychologické předpoklady, světový názor - to vše má rozhodující vliv na volbu témat, na utváření hodnotících měřítek, na výběr historických fakt -jedním slovem na historickou ,pravdu'.. ."58
Formulace „historické pravdy" v úvodním prohlášení Dějin a přítomnosti byla kritizována z různých stran a metodologicky rozdílných východisek.59 Zvlášť důležitá diskuse mezi M. Volfem a J. Pachtou, jenž obhajoval „kolektivní názor" Historické skupiny, dodatečně zčásti objasnila a v něčem i doplnila pojetí tlumočené v Dějinách a přítomnosti.60 V ní se potvrdilo, že
Tamtéž; k tomu srovn. M. Strmiska. 58 Dějiny a přítomnost I, 1937, 2.
" Srovn. k tomu J. Petráň, Historická skupina, 28 ad.
60 Srovn. M. Volf, Současné směry v čs. historiografii, Demokratický střed 1938, č.4, s.62; re-plikaJ. Pachty tamtéž č.7; nová odpověď M. Volfa tamtéž č. 10 (19.3. 1938) a další vyjádření J. Pachty, K problému historické pravdy, Dějiny a přítomnost II, 1938, 59-61.
každá významnější teorie historického poznání si vytváří vlastní pojmoslov-ný systém, který podle Windelbanda, Rickerta i M. Webera (na něž se odvolával J. Slavík i členové Historické skupiny) vyžaduje ujasnění pojmů, aby nedocházelo k zbytečným nedorozuměním. Objasnění pojmu „pravdy" a „smyslu" v dějinách, jak je podal Pachta, provádělo jistou korekturu subjektivistický vyznívajícího relativismu Slavíkova, „smyslem" dějinných událostí vyjadřoval Pachta objektivní „vnitřní obsah, vnitřní souvislost, již lze objevit ve sledu vnějších historických událostí studiem jejich hybných sil a jejich zákonitosti", nikoli „subjektivní filozofickou spekulaci", kterou v pojmu „smysl" viděl Volf. Problém „pravdy" zas velice úzce souvisel s otázkou vytváření historiografického faktu.61 Pachta se odvolával na dialektický materialismus (myslil ovšem zásady historického materialismu), v němž „základními hnacími silami dějinného vývoje jsou hospodářsko-společenské skutečnosti", jako na východisko teoretické, jež není subjektivním předpokladem, ale nedogmatickou „formulací souhrnu historických zkušeností, k nimž moderní věda dospěla". Historická „pravda" je pak podle Pachty „dialektickým procesem, jenž záleží v přehodnocování a prohlubování dosavadního historického poznání pod zorným úhlem nových zkušeností a poznatků". Poznávající subjekt i objekt poznání jsou součástí historického procesu, „neuzavřenosti" historické „pravdy", jež je závislá na nových „vědeckých zkušenostech".
Pachta vyjadřující stanovisko Historické skupiny se bránil výtce subjekti-vismu, relativismu či agnosticismu, která byla mezitím vůči úvodnímu prohlášení v Dějinách a přítomnosti vznesena i odjinud. B. Mendl namítal, že historik, i když dávno nevěří v „definitivnost a naprostou objektivitu historických poznatků", onomu krédu starších objektivistů, musí se „o objektivní poznání snažit, není-li objektivita vodítkem jeho práce, přestává věda".62 Shodně i P. Reimann vytkl redakčnímu úvodu Dějin a přítomnosti, že jeho autoři podcenili v duchu Maxe Webera objektivní zákonitost historického vývoje.63 Užití metody klasiků marxismu „na konkrétní líčení historických pochodů vede nutně k objektivně správnému poznání dějin".
Setkáváme se tu s rozdílnými pojetími „objektivního poznání". Historická skupina ve svém programovém prohlášení v úvodu Dějin a přítomnosti odsoudila „buržoázni objektivismus v tradičním pojetí Gollově", který čle-
K problematice historického faktu v dnešní marxistické historiografii srovn. A. I. Zeve-lev - V. P. Naumov, htoriografičeskijfakt: kriterii, ocenki i anaiiza, V'oprosy istorii 1980, č. 5, 18 n.
" Polemika B. Mendla v ČČH 43, 1937, 413 n., 648; srovn. i J. Petráň, Historická skupina, 28.
" P. Reimann, O několika aktuálních otázkách čsl. vědeckého dějepisectví. Tvorba 1937, č. 22, s. 351, č. 23, s. 366 n.
nové skupiny spolu se Slavíkem nazývali na svou dobu neuctivě „fetišis-inem faktů", na druhé straně dostatečně nevyzdvihla a neobjasnila východisko objektivního poznání historických zákonitostí, po němž volala. Slavíkovi tento nedostatek vytkl K. Konrád.64
B. Mendl, výrazný představitel sociologického dějepisu u nás, zůstal ve vztahu subjektu a objektu v procesu historického poznání u principu „vyváženosti", při čemž ukládal dějepisci, aby usiloval v zájmu vědeckosti o objektivní poznání, byť jeho poznatky nemohou mít definitivní ani naprosto objektivní platnost.65 Odtud také posuzoval marxistickou metodologii, jíž se zabýval víc než jiní gollovci. Jeho názory, některými rysy gnoseo-logicky progresivnější než Slavíkovy, mohli poznat spolu s novějšími teoriemi německého ekonomického dějepisu zvlášť mladší členové Historické skupiny z inspirujícího semináře, na který později s respektem vzpomínali.66 Slavíkův pozitivisticko-relativistický subjektivní výklad procesu dějinného poznání naproti tomu odsoudil Kurt Konrád, teoreticky fundovaný z pozic marxistických.
Konrád, který se řadí do okruhu Historické skupiny, ač se názorově odlišil od kolektivního redakčního prohlášení v Dějinách a přítomnosti, se přiblížil dnešní dynamické teorii vědeckohistorického (historiografického) faktu jako v podstatě vědecky objektivně ověřeného (verifikovaného) svědectví pramene, jež se stalo faktem vědy, přičemž je charakteristická právě jeho gnozeologická nedovršenost a schopnost rozvoje s vývojem historické vědy.67 Historiografický fakt takto chápaný není vytvářen jen pramenem (komunikátem v jazyce určitého sémantického textu, který je třeba dešifrovat), ale i mimopramennou informací, jejíž kvalita je závislá na rozvoji vědeckého poznání, na subjektu historika a historické vědy i disciplín pomezních.
Slavík teoreticky nedocenil, že mimopramenná informace, chápaná jím zcela subjektivistický, jež předchází i provází analýzu pramenů, orientuje celý badatelský postup historika, nikoli jen jeho složku hodnotící. Konkrétně se to pak projevilo tím, že Slavík podcenil význam vědecky budovaného informačního systému heuristického se zřetelem k účelu poznávání společenských vztahů a procesů v jejich zákonitosti a namnoze se spokojil s danou faktografickou základnou, již připravil empirický dějepis. Dopouštěl se chyby tradiční filozofie dějin „post históriám" když předpokládal, že no-
"4 K. Konrád, 22-23.
"s Srovn. T. Vojtěch, 80 n.
1,6 Srovn. J. Petráň, Historická skupina, 29.
" Srovn. M. Hroch-V. Hrochová-L. Kobylková, Metodologické problémy v současné sovětské historiografii, ČSČH 1977, 858 n.; dále srovn. Úvod do studia dějepisu, Praha 1985, 120 ad.
vá orientace hodnotícího subjektu postačí k „přehodnocení" staré, za jiným účelem vytvořené faktografické základny. Je to patrno např. v jeho historic-ko-sociologické studii Husitská revoluce (1934) i v jiných jeho pracích. Do jisté míry tím byly poznamenány i některé články ve sborníku Historické skupiny. Naproti tomu K. Konrád si byl vědom, že oproti pozitivistickému dějepisu materialistická historiografie vychází z nového integrálního badatelského postupu, proto také řadu problémů heuristiky, kritiky a interpretace pramene konzultoval s metodicky fundovaným B. Mendlem, jenž celkovou změnu badatelského systému chápal.68
Ve srovnání s některými existencialisty a strukturalisty našich časů, zejména s M. Foucaultem, zůstal Slavík ještě při subjektivistickém vymezení systému reálného historiografického faktu a nerozbijí ho poukazem na „ceremoniál slova", v němž nakonec mizí nejen fakt, ale i sám syntetizující subjekt.69 V relativismu šel však na svou dobu dál, než jiní naši sociologizující dějepisci.70 J. Salaba například relativizoval dějepisné poznání z jiného stanoviska: odkazem na náhodnost zachovaných a zpřístupněných pramenů. Faktografický dějepis může se proto - podle jeho názoru - přiblížit vědě jedině když při zobecnění využije metod sociologie a jiných disciplín. Další historikové hospodářských a sociálních dějin (V. Černý, E. Janoušek, J. Peisker, G. Skalský aj.), kteří sociologické metody více či méně uplatnili ve své práci, nezpochybňovali objektivnost historických poznatků.
Význam světonázorové orientace na posuzování jevů minulosti nepodceňoval, jak jsem uvedl, nikdy ani Pekař, ale ani Josef Šusta a jiní z dějepisců tzv. Gollovy školy. Šusta, jenž přijímal podněty jak sociologizujícího dějepisu, tak moderních směrů psychologicko-ideové orientace, uznával, že dějepisec je v otázkách, jež klade minulosti a ve způsobu, jímž to činí, závislý „na světovém názoru svém, své doby i svého prostředí", proto jeho odpovědi, „které si vynutí z kusé a druhdy nepovolné zásoby pramenů, dávnými věky zachovaných", mají „podmíněnou platnost".71 Avšak to, ani vědomá snaha sloužit životu nemají historika odvádět od sdělení „co za pravdu poznává". Proti namnoze silně zdůrazňovanému subjektivismu zastával Šusta stanovisko, že objektivní poznání dějin.je nejen možné, ale i nutné. Sdíleli
68 O tom J. Charvát, O Kurtu Konrádovi, předmluva k vyd. knihy K. Konráda, Svoboda a zbraně, Praha 1949, 12.
Srovn. slovenský překlad: M. Foucault, Slová a veci, Bratislava 1987 (v orig. Les mots et les choses, Paris 1966).
70 Srovn. E. Chalupný, J. Salaba, Sociologická revue 12, 1946, 78; K tomu M. Str-miska, cit. studie.
71 J. Šusta, Dějepisectví, jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, Praha 1933, 208-209.
to s ním většinou někdejší Gollovi žáci, ať už se metod svého učitele přidr želi více, jako V. Novotný, K. Stloukal aj., anebo méně, jako J. Šustí a J. Pekař. Stloukal ovšem při stále silnějším zdůrazňování ideografickéhc pojetí dějepisu jako vědy usilující o objektivní zachycení především jedi necnosti jevů v minulosti v jejich složitosti bez zákonitých souvislostí, pro hluboval i teoretickou „gollovskou odluku" od ideologie. Aby mohl dějepi: střežit „všelidské" kulturní hodnoty obsažené v individuálních znacích člo věka různých epoch, nesmí být - podle Stloukala, ale i J. Hertla aj. - „zná silňován" ideologií.72 Na mysli měl přitom - a také to vyjádřil - hlavně his torický materialismus, předkládaný v diskusi třicátých let některými socio logy jako vědeckoteleologický „kalvinismus bez boha".73
Diskuse o teoretických problémech významu orientace historika jakc hodnotícího subjektu při vytváření historiografických faktů, jež s sebou při nášela i otázku zpřesnění a správného vyjasnění obsahu pojmů aj., nutili dějepisce třicátých let kriticky zvažovat, co z jejich metodické soustavy za staralo, a znovu promýšlet filozofický základ dějepisu v souvislosti s pro blémy syntézy. Vedle cesty k subjektivnímu „pochopení" dějin se uplatnili i snaha o vědečtější logickou kauzalitu a hledání objektivní zákonitost v dějinách. S trvajícím působením německé historicko-filozofické teorie k nám zároveň více pronikal vliv moderního sociologického pozitivismu francouzského, jehož prvky akceptoval např. B. Mendl.74
Byla to zpočátku hlavně Revue de synthěse historique (zal. 1900) i práce jejího redaktora H. Berra a metodologicky ji doplňující Annales ďhistoin économique et sociále (od r. 1929) a Revue des études slaves, které zaujaly v době krize dějepisné metodologie u nás zejména též mladší generaci historiků.75 Odtud se poučovali i někteří členové Historické skupiny, mezi nimi zvlášť V. Husa. O činnosti Berrova Centre International de Synthěse přinesly Dějiny a přítomnost podrobnou zprávu André Varagnaca, z níž po-
72 Srovn. M. Strmiska,; dále J. Hertl, Lineární pojetí českých dějin, Řád 2, 1935,398; dále polemiku J. Slavíka s J. Hertlem: .Prožití dějin' či neprožiti historického semináře?. Dějiny a přítomnost II, 1938, 55 ad.
" K diskusi o historickém materialismu počátkem třicátých let srovn. E. Rádi, Historický materialismus. Dělnická osvěta 1930, 290-295,330-338; F. Linhart, Historický materialismus, tamtéž 1931, 138-143, 207-215; Lu M ä rte nová, Historický materialismus jakožto sociologická metoda, Sociologická revue 1931, 386-391. Proti námitkám, že historický materialismus vede k „mechanismu a fatalismu", vystoupila s odkazem na sovětské teoretiky J. Popelová, Obrana historického materialismu, Dělnická osvěta 1933, 73-76. Srovn. T. Vojtěch, 119 n.
K tomu srovn. T. Vojtěch, 65 a zejm. J. Kudrna, Zu einigen Fragen des Methodenstre-its in der französischer Historiographie um 1900, Storia della storiografia 2, 1983, č.l, 62-78. Nověji o škole Annales a jejích zdrojích i vztahu k marxismu srovn I. Holzbachová, Spo-lečnost-dějiny-struktura. Historický materialismus a škola Annales, Studie ČSAV 5/1988, Praha 1986. K některým dalším problémům táž, Člověk a dějiny. Dynamika dějin a lidská aktivita v buržoazním myšlení, Brno 1981.
chopíme blízkost skupiny v názorech na nové programované pracovní metody dějepisu: jednak dělbu práce v týmech historiků při organizaci kolektivních výzkumů, jednak spojování v úzké spolupráci (i mezinárodní) s příbuznými disciplínami, zejména těmi, jež mohou být nápomocny při studiu kulturních dějin v širokém sociologizujícím pojetí a jejichž metody může integrovat i historická věda (sociologie, etnografie, dějiny umění, dějiny techniky, antropogeografie a demografie, lingvistika aj.).76
Není pochyb, že se hlásily projekty progresivní jak z hlediska perspektiv organizace dějepisné práce, tak metodických předpokladů kolektivních výzkumů. Jsou to však projekty nesmírně náročné a ve své době těžko realizovatelné systematicky. Historik druhé poloviny osmdesátých let, kdysi plný očekávání na jejich výsledky, je optimisticky odkáže dalším generacím, které budou mít daleko větší možnosti využít počítačové techniky komputerů, ovšem - nutno dodat - budou také zajisté k historiografickému faktu přistupovat metodologicky jinak a klást dějepisnému programu poněkud jiné cíle.
Berrův směr byl silně inspirován Lamprechtem, ale nejen jím. Nutno vzít v úvahu zdroje novější francouzské sociologie, které ho přiváděly k moderním koncepcím. Jak jsem uvedl, tento směr nutně musil selhat na technické, metodologické i organizační nevybavenosti dějepisné vědy v tehdejší době; cíle, jež vytkl, nebyly adekvátní možnostem a někdy jim ani neodpovídala povaha dějepisných pramenů, ani jejich tehdejší šíře a metody objevování jejich vypovídacích schopností. Selhal především ve vlastní pozitivní dějepisné produkci, daleko víc než novorankovská produkce té doby, s níž v její věcné (materiálové) podstatě mnohdy možno pracovat jako s historiografií skoro současnou. U nás se zjevně nejlépe osvědčila historiografie, jež neopustila pozice historismu, ale rozšířila své vlastní pole o sociologické a psychologické metody a samozřejmě o metody hospodářských dějin. V tom byl koneckonců hlavní přínos Mendlův (který byl ovšem ve větší, míře, než se tuší, zavázán německé ekonomické historiografii) a také Šustův.
Nejvěrněji u nás zřejmě pochopil Berrovy myšlenky a metody jím ovlivněného francouzského sociologicko-pozitivistického směru mladý historik Evžen Stein (ovlivněný rovněž Drtinou).77 Vyšel ze semináře V. Novotného, představitele rankovského křídla, a otevřeně nevystupoval proti oficiální-
Varagnac, Z činnosti ústavů pro společenské vědy ve Francii, Dějiny a přítomnost I, 7, 107 ad.; týž, Kolektivní výzkumy dějin lidové kultury ve Francii, Dějiny a přítomnost II,
"6 A. 1937,
1938,40 ad.......
" Oněm M. Strmiska; srovn. E. Stein, Studie k základům poetiky historie, Česka mysl
26, 1930, 131-132;
mu univerzitnímu dějepisu, což mu otvíralo cestu na stránky Českého časopisu historického. Stein tlumočil Berrův názor o nezbytné přestavbě empirické historiografie, jež s použitím speciálních metod zkoumá konkrétní fakta, v „historii vědeckou", jež splňuje základní požadavek vědecké metody: filozofickou formulaci problému usilující o obecné pojmy, tj. základní přetvoření dějepisu, který „aniž se vzdá vědeckosti, opírající se o zaručené poznatky," bude odpovídat požadavkům filozofie, „která chce od historie slyšeti obecné závěry nikoli vymyšlené, nýbrž věcně podložené."78 Syntéza, kterou Stein naznačuje, ovšem předpokládala i základní přestavbu filozofie dějin, která by se musila stát „filozofií vědeckou", aby na základě historického zobecnění mohla budovat vědecký světový názor. Spojitost pokroku jak speciálních věd, tak filozofie byla nezbytná, vulgarizovaná filozoficko-dějinná spekulace nevedla k ničemu.
Jeden z hlavních předmětů sporu mezi ideografickým a sociologizujícím dějepisem považoval Stein za překonaný Berrovým výkladem obecnosti nejen jevů kolektivních (sociálních), ale rovněž individuálních, i když u nich neexistuje absolutní identita (nic se neopakuje). Pojetí syntézy směřující k obecným pojmům je proto v dějepisu širší než v sociologii, jež vykládá jen příčiny a obecnosti jevů sociálních. Za nejcennější metodologické postřehy Berrovy koncepce považoval Stein rozlišování trojí kategorie jevů v lidském životě a v dějinách, z nichž každá podléhá jiné kauzalitě: „nutnosti sociální", „jevů nahodilých" a „obecných jevů", jež se objevují ve vy-abstrahovaných pojmech kauzality logické. Kauzalita nahodilých jevů vyjadřuje tu ovšem nikoli nutnost, nýbrž danost vztahu mezi jevy, v níž lze nalézt určitou pravidelnost (neznáme-li všechny vztahy mezi jevy, označujeme je za náhodné, což ve skutečnosti nemusí platit). Stein z tohoto hlediska vykládal individuální zasahování člověka do dějin, jež může mít povahu iracionální. Proto nelze zobecnit subjekt, ale vnější kauzální objektivitu, která završuje dění, jehož zdrojem subjekt je. Jinak řečeno, lidé zasahují do dějin prostřednictvím historických událostí, proto je třeba individuum zkoumat v časově vymezeném rámci obecné formy dění, v historické epoše, jež je podrobena kauzalitě, v jejímž kontextu se může stát podružnou iracionalita činnosti individua vytvářející rozdílné dějinné situace.
Stein nedovedl vyjádřit dialektický vztah mezi záměrem individua a výsledkem determinovaným daným společenským prostředím, který je podstatou moderního vědeckého pojetí úlohy osobnosti v dějinách a nebyl schopen objasnit vztah obecného a zvláštního, subjektivního a objektivní-
L^«°ľčCH42Sľ93rľoľ-?08ZÍ k"Íhy L'his,0ire traditiomele et 'a synthěse his-
ho. Nevysvětlil, proč považuje za hlavní předmět zkoumání obecných jevů dějinný rámec podmínek dění, jako v podstatě „vnější" pasivní opakující se objektivní složku historického období, a nikoli výsledky individuální aktivity jako často iracionálního projevu vůle jednotlivců, jako „vnitřní" subjektivní neredukovatelný zdroj dění. Příčina i podstata vývoje a kvalitativních změn zůstala tímto pojetím nedotčena, Stein rezignoval na poznání „vnitřních" zdrojů dění a rozhodl se pro objektivní rámec jako základ syntézy vlastně libovolně. Nepochyboval o objektivitě dějinného faktu, který nazval „elementárním objektem", a správně odlišil jeho „noetické zpracování", jež v dnešní terminologii zveme historiografickým faktem. Kritérium objektivnosti vědeckého zpracování faktu však již nepodal.
Stein zůstal na objektivistickém stanovisku pozitivismu, z našich sociolo-gizujících dějepisců se nejvíce přiblížil metodologickým názorům nejen H. Berra, ale i M. Blocha, L. Febvra a tzv. škole Annales. Spojují ho s nimi i obecná pojítka genetická: ideová krize buržoázni ideologie třicátých let, v níž se už zřetelně ukázala sterilnost současného vzdělání a kultury, a to zvlášť výrazně právě v dějepisectví. Na Steinově pojetí a jeho rozporech je, stejně jako v koncepci Slavíkově, patrná krize myšlení dějepisce, který reci-poval některé přínosné postupy moderního sociologického pozitivismu směřujícího k syntéze, k vyhledávání všeobecných vývojových zákonitostí, jež tak či onak přivádělo „buržoazního historika před ono tabu, kterým je historický materialismus".79
Na rozdíl od Steina se Slavík hlásil k metodám historického materialismu, chápal jej však zúženě jako „sociologickou teorii neopouštějící půdu vědecké skutečnosti", která ukázala, „že máme-li vykládati minulost, musíme znáti vznik a změnu společenských jevů, o nichž historik mluví."80 V článku ve sborníku Dějiny a přítomnost v roce 1937 Slavík interpretoval historický materialismus jako jednu z teorií sociologických, jeho filozofickou podstatu však odmítal a odděloval ho od „doktríny politické". Podobně jako Mendl aj. považoval Marxův filozofický materialismus za problém transcendentní. „Názor uznávající za praprincíp hmotu je stejnou metafyzikou jako monistický idealismus uznávající za praprincíp ,ducha'.. ."81 a Slavík jej považuje za „překonaný". Naproti tomu bránil historickomate-rialistickou teorii před výtkami z fatalismu a determinismu, jež u nás hlavně podle H. Séa vznášeli někteří autoři v diskusi na počátku třicátých let (E. Rádi aj.).82 I když se Slavík často odvolával na ruské a sovětské marxis-
'" K. Konrád, 46-49; k tomu T. Vojtěch, 61. ..... tI,n„,c,
sa J. Slavík, Marxistické pojetí dějin a historická veda, Dejiny a přítomnost 1, 193/, 151.
81 Tamtéž, 151.
" Tamtéž, 149; k tomu srovn. literaturu cit. v pozn. 73.
tické historky při zprostředkování znalostí principů historického materiali mu a recipoval částečně některé jeho metodologické prvky, zůstal v podst; tě sociologizujícím pozitivistou.
A je otázka, nakolik členové Historické skupiny mohli mít fundovar teoretické zdroje poučení o historickém materialismu, jestliže zmíněná di kuse o něm v první polovině třicátých let namnoze zkreslovala jeho podst: tu.83 V redakčním článku Dějin a přítomnosti v roce 1937 vyznávají, že jec nou z knih, „jež nás vedly od citově podloženého vztahu k dělnické tříd k vědeckému studiu společenských problémů dneška", byla Masarykov Otázka sociální, třebaže se v současné době „se všemi tehdejšími názory jejího autora na historický materialismus neshodují.84 Jejich přihlášení s k marxismu a k historickomaterialistické teorii předcházel nepochybně pri vě vzpomínaný citový vztah k dělnické třídě a citlivá reflexe sociálně tříc nich poměrů soudobé společnosti. Kromě dvou studií J. Slavíka není ji v Dějinách a přítomnosti stať, která by se samostatně teoreticky zabýval historickým materialismem. Po dvaceti letech od založení Historické skupí ny napsal k tomu V. Husa: „Vždyť autoři [v Dějinách a přítomnosti] tehd ještě neznali mnohá ze základních děl klasiků marxismu-leninismu, neměl správné představy o výsledcích sovětské historické vědy a byli vskutku jest silně ovlivněni buržoázni ideologií, objektivismem, revisionismem, masary kismem, freudismem atd. To je nade vší pochybnost. Bylo by proto v roz poru s historickou skutečností, kdyby Dějiny a přítomnost byly vydáváni za uvědomělou tribunu marxistického pojetí dějin".85 V tom se dnes shodu jí i historikové dějepisectví, T. Vojtěch například zařadil Historickou skupi nu na levé křídlo nemarxistického dějepisectví, s tím ovšem, že směřovali „za složitých podmínek k pochopení marxismu-leninismu" a sbližovala se s marxistickými publicisty, „které zastupoval na půdě Historické skupiny K. Konrád".86
Racionální a iracionální, dějepis mezi vědou a uměním
Vztah mezi iracionálním-subjektivním a racionálním-objektivním v pozitivistickém dějepise třeba rozlišovat v rámci teorie historického poznání a teorie historického procesu. V posledně uvedené rovině rozpor, jak jsem uvedl na příkladu E. Steina, souvisel s protikladem individuálního a obecného jevu v dějinách a pro pozitivistický dějepis bylo příznačné, že je neu-
83 Viz pozn. 73.
*i ^.ed^kční ČIánek TGM- Dějiny a přítomnost I, 1937, 112
1956,' íS""' 20 kt °d mMenÍ Historické skuPiny- záPÍsky katedry československých dějin, m t! Vojtěch, 80, 74, pozn. 155.
siloval řešit dialekticky. Rovněž K. Stloukal považoval např. lidské individuum za jev nevysvětlitelný, iracionální, avšak na rozdíl od Steina, který se zaměřil na studium obecného, racionálně objektivního v dějinách, vymezoval dějepisu úkol poznávat objektivně prostřednictvím studia „individuálního" neopakovatelného i „kolektivního" člověka (tu se odvolával na Go-llovo vymezení historiografie jako vědy o člověku) hlavní „znaky lidství" (všelidské znaky), jež charakterizují epochy dějin, lépe řečeno jejich kulturní hodnoty.87 Racionálně objektivní zobecnění zákonitostí, jak o ně usiloval sociologizující dějepis a hlavně historický materialismus, však neuznával a jejich snahu vytvářet obecné pojmy přirovnával k víře středověkých scholastických realistů.
Pro utváření stanovisek členů Historické skupiny neznamenaly tolik názory Stloukalovy - i když s nimi ovšem z jiného hlediska polemizovali, - jako nová polemická reakce na iracionální teorii historického poznání v metodologicky nepříliš zdařilé inaugurační rektorské řeči Pekařově z konce roku 1931.88
Jak v Žižkovi, tak v jiných svých monografiích zůstal Pekař bytostným založením empirikem ovládajícím řemeslo i styl, který se k teoretickým otázkám vyjadřoval v této době spíše při obraně vlastních názorů a nečinil tak soustavně. Eklekticky, útržkovitě odkazoval na autory, aniž bychom si mohli ověřit, nakolik jejich dějinně filozofickou koncepci hlouběji prostu-
87 O tom M. Strmiska; dále srovn. K. Stloukal, O smyslu československých dějin, Praha
1937. Stloukalovu přednášku o ideových proudech v soudobém dějepisectví (Hlavníproudy v současné historiografii, První sjezd československých historiků. Přednášky a debaty, Praha
1938, 16-32) na prvním sjezdu československých historiků kritizoval redakční článek Dějin a přítomnosti I, 1937, 212. O polemice O. Říhy se Stloukalem o jeho přednáškovém cyklu vyd. v brožuře Národní ideje v českých dějinách, Praha 1936, viz J. Petráň, Historická skupina, 20. V referátu na sjezdu historiků Stloukal přednášel, že Windelbandovo a Rickerto-vo „metodologické rozlišení věd idiografických od věd nomothetických znamenalo zároveň definitivní rozluku dějepisu a sociologie. Sociologie přestala býti logicky vědou dějepisu „nadřízenou", theoreticky vyšší, jak to dovozoval např. ještě Masaryk ve své Konkrétní logice a ve sporech se školou Gollovou, a objevila se naukou historiografii zásadně cizí právě svým odlišným principem methodologickým. Jen obsahově jsou si obě nauky blízké tím, že jsou odkázány na týž okruh jevů a faktů, jež každá ovšem zkoumá s jiného hlediště ..." (s.20) K historickému materialismu Stloukal shrnul závěr: „Ze všeho lze vyvoditi úsudek, že these dialektického marxismu možno dnes pokládati za jednostrannou ideologii a historický materialis-mus za směr v principu překonaný a v praktické výkonnosti dosud neosvědčený, i když přiznáme, že mu moderní historiografie děkuje za velmi četné podněty, zejména za zostření smyslu pro význam hospodářských a sociálních složek v dějinném procesu ..." (s.27).
88 J Pekař, O periodisaci českých dějin, ČCH 38, 1932, 1-12. J. Šusta komentoval Pekařův náčrt jako „skizzu lehce nahozenou", jež se setkala s mnohým souhlasem, ale také s odporem (Posledních deset let československé práce dějepisné, Praha 1937, 132). Srovn. J. Wer-stadt Hranice .středověku' v periodisaci dějin světových) Novákův sborník s názvem K dějinám československým v období humanismu, Praha 1932, 5-19), znovu vyd s názvem Otázka středověku' v periodisaci všeobecných dějin, in: Odkazy dějin a dějepisců, 168-182). Souhlas A. Nováka v článku v Lidových novinách a V. Mathesia v Přítomnosti (VIII, 777-8) komentuje V. Husa, Epochy českých dějin, Praha 1947, 9.
doval. Tak je tomu s projevy novokantovského idealismu v Německu -o nichž s respektem hovořil např. i J. Šusta a jiní, - které oproti pozitivistic ké empirii a relativismu vyzdvihly opět metafyzická měřítka hodnotová př výběru dějinné látky se zřetelem k nadosobní a nadčasové trvalosti.89 Peka se v diskusi dovolával kantovského apriorismu z přesvědčení, že lidsk; duch spolupůsobí aktivně při poznávání předmětu ze spolehlivých relac pramenů. Při úniku z analytického pozitivismu i paradoxu Gollova se na konec se sympatiemi ohlížel po Troeltschově „kulturní syntéze", jež ústili v nábožensko-etických „jistotách".
Pekař sotva mohl něco soustavněji povědět o zdrojích své „dějinné meta fyziky" v jedenáctistránkovém náčrtu periodizace českých dějin, který pro nesl jako rektorskou inaugurační řeč na univerzitě. Pouhý výčet autorů jichž se dovolává, nedává zřetelný obraz koncepční, protože vedle Comt; uvádí Hegela, Lamprechta, Breysiga, Diltheye, Spenglera, Troeltsche z mladších Husserla a Frobenia a ovšem Maxe Dvořáka a A. Matějčka, kte ří mu zprostředkovali názory vídeňské duchovědně orientované umělecko historické školy se silnou odezvou u našich dějepisců umění (vedle A. Ma tějčka, V. Birnbaum, J. Pečírka, E. Dostál, V. V. Stech a jejich žáci).90 Nelz-rozhodnout, nakolik tím Pekař v rámci polemiky reagoval na nedávnoi výtku Slavíkovu, že má zastaralé představy o teorii, nezná moderní autory kteří dávno objasnili metodologické problémy, s nimiž on těžce zápasí.9 Z periodizačního rozvrhu a zdůvodnění vyniká příklon k pojetí dějinm „kulturní typologie", vycházející spíše než z Diltheye z E. Troeltsche a ví deňské umeleckohistorické školy, pojetí, které se autor pokusil zkombino vat bez vnitřní logiky s tradičním dělením „politické historie" na starověk středověk a novověk.
K tomu T. Vojtěch. V referátu na prvním sjezdu československých historiků řel K. Stloukal (viz pozn. 87), že „zásluhou německé filosofie novokantovské nastalo vyjasněr zásadní", které bylo odbornou historiografií doceněno až po první světové válce. „Empirické realistickému pojetí dějepisu se totiž dostalo zdůvodnění ze strany, odkud se toho bylo lze ne méně nadití - od samých filosofů", a odvolává se na Widelbanda a Rickerta (s.19). Stloukal s snaží dokázat oboustranné sblížení dějepisu s filozofií jako nový rys vývoje, který „se neoms zuje pouze na otázky noetické a methodologické, nýbrž, že přechází i do materiální oblasi obou disciplin. Zde připravily půdu sblížení již starší studie Diltheyovy, Gotheinovy, Simms lovy a posledně Troeltschovy, ukazující k vyššímu pojetí historie jako součásti obecné kulturr synthesy vysvětlující přítomnost z dějinného procesu minulosti a vyúsťující v požadavek obec ných dějin, které by nebyly pouze souhrnem dějin jednotlivých národů nebo epoch synchrc msticky spojovaných, nýbrž dospěly k jednotnému pochopení vnitřní struktury dějinného v\ voje jako integrálního celku ..." (s. 21). Srovn. též J. Šusta, Posledních deset let. 206 ad., kd se rovnez ozýva podobný názor na možnost nové „syntézy". K této problematice srovn. nověj J.Stritecký. Dějiny a dějinnost. Studie k problému jednoty a jednotlivého u Diltheye a Kante Brno 1985.
,0 K tomu srovn.T. Vojtěch, 82, pozn. 174.
" Slavík to aspoň tvrdil v pozdější polemice s J. Hertlem. Viz J. Slavík, .Prožití dějin' či ne prožití historického semináře?. Dějiny a přítomnost II, 1938, 55-59.
51
Duchovní řád „typologie dějin" („biologie kulturních období") vyzněl v Pekařově podání jako kombinace racionální empirické konstrukce založené na vědeckém studiu pramenů s uměleckým psychologickointuitivním postupem pokoušejícím se pochopit „ducha doby" (jako informaci, kterou nepodávají prameny bezprostředně) a jeho střídání v jisté dialektické proti-kladnosti; kombinace, k níž někdejší rozhodný odpůrce apriorních ideí v dějepisném zobecňování přidal metafyzické iracionální vysvětlení dějin, které - podle Heideggera - nalezne jen věřící křesťan. Pekař byl ovšem poplatný tradici gollovského pozitivismu a nemohl docenit pojetí „typologie" v modernizaci společenských věd ve třicátých letech, jež od Weberova nástroje k zracionalizovaní pojmů intuice a porozumění mířila v štrukturalistické metodologii proti historismu.92 V jádru zůstával u Belowova odmítnutí výkladu dějinných jevů stanovením jejich zákonitosti, neboť rovněž „organické" společenské útvary obsahují „subjektivní, individuální a iracionální způsob všeho lidského" (Below), což nakonec souhlasí s Rankeho tvrzením, že podstatu člověka lze uchopit jen pomocí fantazie.
Tet etická nedomyšlenost Pekařovy periodizační skici přiměla Masaryka, že se pod šifrou Č. P. ještě jednou vrátil k dávné problematice sporu, jenž mu novějším průběhem byl již vzdálen a stal se polemikou o gnoseolo-gických problémech dějepisu.93 Masaryk vytkl svému někdejšímu hlavnímu odpůrci, který kdysi odmítal užívat apriorní etické konstrukce v dějepisu, že v úvahách o periodizaci a celkové koncepci dějinného výkladu eklekticky a paradoxně slučuje iracionální odkaz na víru s racionální kauzalitou logickou vědeckého poznání. Filozofie dějin, připomíná tu důrazně Masaryk, musí vědecky, tj. racionálně a objektivně objevovat jistý řád a smysl dějinných událostí, ať už explicite (jako samostatná disciplína), nebo v „konkrétních dějinách" implicite. „Duchovědná" kritéria Pekařova nejsou podle Masaryka dostatečně metodologicky podložena, hlavně však - opakuje pragmatický požadavek - navrhovaná periodizace „není ze života a není pro život", když neposkytuje nic pro národní a státní ideologii („zpytování národního svědomí").
Vzhledem k tomu, že těžiště sporu se přesunulo k otázkám gnozeologie dějepisu ve spektru nových evropských metodologických koncepcí, vzdálilo se původnímu východisku a Masarykův hlas - byť autoritativní - zazněl v této chvíli téměř na okraji (uniká také pozornosti dnešních historiků děje-pisectví). Teoreticky nepropracovaný Pekařův „duchovědný" projekt ira-
": K otázce štrukturalistické antropológie srovn. J. Petráň a kol., Dejiny hmotné kultúry 1/ I, Praha 1985, 32 ad., 72 ad. w Viz pozn. 30.
58
cionálního pojetí dějepisu našel pozitivní odezvu např. u představit funkčního strukturalismu Viléma Mathesia a některých literárních histc ků (zejména u A. Nováka) a vyvolal novou ostrou kritiku hlavně sociolc zujících historiků, jejichž mluvčí J. Slavík se ovšem nadále zaštiťoval au ritou Masarykovou.94
Diskusí kolem Pekařova periodizačního náčrtu jsme se přiblížili bezp středně názorovému utváření Historické skupiny jako projevu negace id listického chápání historického procesu a historického poznání. Logi< nedůslednosti Pekařova článku s řadou pojmových nejasností nekritizo jen Slavík, ale i mladý stoupenec sociologizovaného dějepisu Karel Kup později člen Historické skupiny.95 K jejímu formování přispěla činnost S dentského odboru Historického klubu, kde už na podzim 1932 vystou V. Birnbaum s přednáškou, ve které obšírně zdůvodňoval, proč nelze ty] logická kritéria dějin umění aplikovat v obecné periodizaci národních jin.96 V. Husa se pod dojmem diskuse zásadního koncepčního význai problémem obíral a později, v roce 1947 vydal už zformulovaný první ná marxisticky pojaté periodizace národních dějin.97
Zatímco Pekař i v pozdním stadiu svého metodologického vývoje resp toval někdejší pozitivistická východiska teorie historického poznání, { mladšího Z. Kalistu, jenž ideovou krizi třicátých let prožíval bez tradiční dědictví a dovedl do důsledku iracionalistické podněty Diltheyovy, Spn gerovy, Simmelovy, Spenglerovy a Pekařovy, byl gollovský pozitivisrr smetištěm překonaných metod, stejně jako pro Slavíka, avšak z jiného, n něž ovšem subjektivistického filozofického přístupu.98 Podle Kalisty obraz určitého dějinného období zcela v rukou historika jako osobno disponující vrozeným specifickým nadáním, „historickým taktem". Děje sec je postaven naroveň umělci, který podle daných pravidel v procesu t\ řivé činnosti („prožívání") evokuje zaniklou skutečnost jako novou reali „Historický takt" zůstal jediným korektivem omezujícím subjektivní tvc vost historika, který měl metodou „prožívání" vniknout do vědomí v pc statě „stejnotvarého" člověka minulých dob, vžít se do prostředí, v němž utvářela představa, již nám tlumočí pramen, a vlastně s ním i chápat ilu:
Viz hlavně J. Slavík, Masaryka Pekař, Dějiny a přítomnost I, 1937, U9 ad. Slavík ki zoval hned po vydání Pekařova náčrtu periodizace jeho koncepci, viz J. Slavík, Básni perioda českého dejepisectvu Praha 1932 (zvi. otisk čl. z časopisu Sobota III, 1932). *5 K. Kupka, K Pekařověperiodisacíčsl. dějin. Česká mysl 28, 1932, 39-42. 96 O nepublikované přednášce O methodě dějin umění se zmiňuje V. Husa, Epochy česk dějin, Praha 1947, 9.
V. Husa, Epochy českých dějin, Praha 1947, 2. upravené vyd. Praha 1949. 18 O Kalistově filozofii dějin pojednává M. Strmiska,; své názory shrnul Z. Kalista později: Cesty historikovy, Praha 1947.
jež si každé dějinné prostředí („doba") vytváří samo o sobě v podobě „nálad" a „životních pocitů". Teprve když takto porozumí „duši doby", může dějepisec zakotvený v přítomnosti tvořit (nikoli ovšem prožívat, aby se nestal pouhým reproduktorem pramene) svou vizi minulosti oproštěnou od apriorních představ o objektivitě pravidel odvozených ze studia dějinného procesu. Takto subjektivně uvolněný prostor dějepiscovu tvoření neměl -kromě relativního „historického taktu" - hranic, odkrýval podle Kalisty obraz věčnosti a vedl člověka k Bohu.
I když se řada Kalistových formulací přibližuje tezím Bohdana Chudoby, představitele katolického dějepisu třicátých let, nejsou jejich názory obsahově zcela blízké. Chudoba vytkl, že 19. století přecenilo vědu, když povýšilo vědecké poznání na jediné poznání vůbec a rozšířilo neprávem pojem vědy i na duchovědní oblast." Dějepis přes všechno marné úsilí přiblížit se vědě stanovením historických zákonů (zvlášť u sociologizujících historiků), vědou být nemůže, tvrdil Chudoba a dovolával se Bergsonova výroku, že intelekt není schopen poznávat tvořivý proces. V teorii historického procesu Chudoba odmítal hledat teleologický „smysl národních dějin" jednak proto, že dějepisu upíral možnost vědeckého poznání, ale také z toho důvodu, že právem nepovažoval pronikavost určité ideje v minulosti za tak stabilní, aby předurčovala, že se jí bude národ vyznamenávat i napříště.100
Kalista, když podtrhoval jistou tvořivou libovůli subjektu dějepisce, reagoval tím současně na poznatek, že pozitivistická teorie pramene i jeho interpretace vychází ze statického zploštění objektu zkoumání, není schopna proniknout do informační struktury pramene, jež je často jiná než jak se historikovi jeví v tradičním pojetí kritiky a interpretace. Problém „heteroge-nie cílů" (následných společenských funkcí) pramene v době jeho vzniku a v čase, kdy ho interpretuje historik, zajímal už M. Webera a zabýval se jím stejně moderní sociologizující dějepis jako jiné směry (existencialis-mus, Strukturalismus).101 Uvedený poznatek poskytoval kdysi příležitost k subjektivistickým pojetím interpretace, jichž se chtějí vyvarovat dnešní moderní sémiotické metody, které přistupují k prameni, hlavně k takovému, který nese osobitou pečeť subjektu tvůrce, jeho myšlení i prostředí (ikonografický, literární aj. pramen), dynamicky jako ke komunikátu v určitém historickém kulturním systému s vlastním „textem" i kódem. Na
'" Srovn. M. Strmiska. B. Chudoba, O dějinách a pokroku, Brno 1939.
100 K tomu srovn. recenzi knížky B. Chudoby, O dějinách a pokroku od J. Popelové v CCH 1940, 61-3.
101 Srovn. k tomu ještě např. V. Husa v díle Horno faber, Praha 1967, 13.
102 K tomu srovn. např. J. Petráň a kol., Dějiny hmotné kultury 1/1, 51 ad.
schopnosti objektivního vědeckého dekódování „textu" závisí pak i úroveň poznání, hodnota historiografického faktu, pokud na něj nechceme rezignovat jako v naší době M. Foucault.102
Problém, o němž tu hovořím, zajímal členy Historické skupiny v rovině tehdejší funkčně štrukturalistické sémantiky. Není náhodné, že na jednom z diskusních večerů skupiny referoval člen Pražského lingvistického kroužku Leopold Silberstein o dějinách pojmů, sociologii vědění a sémantice.103 Vliv štrukturalistické metody je patrný v článku J. Vávry o stylu J. Golla otištěném v Dějinách a přítomnosti.104 K vydání slíbených příspěvků J. Mu-kařovského a R. Jakobsona v druhém ročníku sborníku již nedošlo.105
Iracionální vrstvou a strukturou lidské existence jako výrazně nedořešeným problémem pozitivistického dějepisu se zabývali zvlášť někteří členové Historické skupiny (J. Pachta, J. Benda).106 Nešlo jim o vliv iracionálního zasahování do dějin společnosti prostřednictvím individua, jak to podle Berra vykládal E. Stein, ale naopak o vliv společenských kulturních činitelů při utváření lidské osobnosti, jak je zkoumala tehdejší analytická sociální psychologie, jež hledala racionální objektivní vysvětlení nevědomých motivů v manifestovaných projevech člověka. Avantgardní „freudomarxis-mus" poznávali členové Historické skupiny již dříve prostřednictvím umění a teoretické literatury o něm; upozorňoval na problematiku teorií historického poznání u nás nedotčenou.107 Tím spíš je zaujal tzv. kulturně psychoanalytičky směr, který aplikoval pojmový aparát revidovaného freudismu na oblast společenských vztahů (zejména E. Fromm, který se přihlašoval k marxismu) a naznačoval dějepisci objasnění zdrojů iracionality v dějinně společenském měřítku.108 Objektivně racionální metody vědecky fundované sociální psychologie nejsou dnešnímu dějepisnému poznání cizí, i když psychologickoanalytický faktor freudismu nenadřazuje mezi hnací síly historického dění.
Členové Historické skupiny se nevyhýbali konfrontaci poznání vědeckého a uměleckého, naopak k tomuto problému byli, jak později vzpomínal např. J. Charvát, přiváděni už diskusemi s umělci ve sdružení Purkyně,
Viz J. Petráň, Historická skupina, 42. ["4 J. Vávra, Styl Jaroslava Golla, Dějiny a přítomnost I, 1937, 47 ad., 163 ad. !"5 K tomu J. Petráň, Historická skupina, 44.
106 J. Pachta, Sociální psychologie a dějezpyt, Dějiny a přítomnost I, 1937, 58 ad.; J. Benda, AT psychologii německého fašismu, tamtéž, 74 ad.
107 Viz J. Petráň, Historická skupina, 22.
108 J. Pachta se dovolával zejm. studií E. Fromma, Politik und Psychoanalyse (v čas. Psychoanalytische Bewegung 3, 440-447); Die Entwicklung des Christusdogmas (Vídeň 1931); Über Methode und Aufgabe einer analytischen Sozialpsychologie (Zeitsch.f.Sozialforschung 1/1-2, 1932, 28-54). Citoval rovněž názory Durkheimovy, Lévy-Bruhlovu studii o primitivní mentalitě, G. Lefebvra, O. Leroye aj. Čerpal tudíž rovněž z prací strukturalistů.
v nichž vyznávali nejen „společné názory o společenské funkci umění a vědy, o jejich těsném sepětí se životem", ale také poznání „jisté podobnosti tvorby umělecké a vědecké".109 Později, když se mohli účastnit procesu literární tvorby při spolupráci na Obrazech z dějin národa českého Vladislava Vančury, sdělil např. V. Husa, že „má slovesný umělec v moci postihnout historickou pravdu mnohdy jasněji a dokonaleji než dějepisec".110 Přitom však neslučoval poznání vědecké a umělecké, respektoval samostatnost objektivního poznání vědeckého, i když poněkud zrelativizovaného ve srovnání s imaginačním poznáním uměleckým, k němuž vzhlížel s netajeným respektem. „Třebas jsme názorově nepřísahali na samospasitelnost zkamenělých historických faktů", napsal Jaroslav Charvát, „cítili jsme se někdy nesví ve svobodné říši básnické obrazivosti, vybudované z historických skutečností. Uvědomili jsme si, že to, co my historici si domýšlíme za fakty, spojujíce je v příčinné souvislosti, či dávajíce jim hospodářský, společenský, psychologický výklad, nikdy nepřekročí suchou rozumovou konstrukci ; že užívajíce kombinace, tedy prvků obrazivosti, nepředstavíme si nikdy - nebo aspoň málokdy a v omezené míře - jednající osoby v skutečném světě, že jsou pro nás vždycky jako vylisované květiny v herbáři. Ten pohled na lidi, kteří již nebyli skupinou písmen, nýbrž skutečnými postavami s tváří a barvou, kteří se chovali dobře i špatně, nás zprvu udivoval. Utíkali jsme se znovu k pramenům, abychom si ověřili, byli-li opravdu takoví, či mohli-li takoví aspoň být. V tomto bodě končila naše spolupráce s básníkem, jemuž jsme dodali historický materiál společně redigovaný
Obrat pozornosti k aktuálním problémům současnosti.
Krize historiografie, projevující se navenek obnoveným sporem o smysl
V. Husa, Dějiny a přítomnost, Panorama 15, 1937, č.5, 139; srovn. J. Petráň, Historická skupina, 14-15.
110 V. Husa, Dějiny očima básníka, Panorama 1939, 181 n. Tímto problémem se v jiné rovině zabýval již v roce 1913 Z. Nejedlý ve studii Spor o smysl českých dějin (v čas. Česká kultura I, 1913; znovu vyd. Z. Nejedlý, O smyslu českých dějin, Praha 1953): „Jisto jest, že naprostým ulpěním na požadavcích pozitivistických svazují se vědě křídla vzletu, a to konec konců nemůže býti ani vědě prospěšno. Podívejme se na umění: to také hledá pravdu (stará povídačka o kráse v umění a pravdě ve vědě jest dnes nemožná již fráze). A jak ji umění nalezne? Úžasnou silou intuice, zvláště intuice v lidskou duši. Velká umělecká díla tak dovedou býti např. objevy psychologickými, že věda k nim může hleděti jako k ideálu pravdivého vidění. Jest tomu však v historii jinak? Není ve svém posledním důsledku tvoření historické tvořením uměleckým? ... Nemusím snad zase ujišfovati, že nechci snižovat práva kritické heuristiky vědecké, ale jako v jiných oborech, tak i v historii bych kladl váhu na tvoření, jež jest všude, ve vědě i v umění, intuitivní. A jak daleko může jiti intuice historického genia! Nejenže svou visí může prohlížeti až ke skrytým zákonům historického dění, ale (což jest zvláště zajímavo) i v samé heuristice může se projeviti silou takřka zázračnou. Jak Palacký dovedl pouhou intuicí rozřeši-ti otázku autora .Chronicon Taboritarum'!... (s.31 n.). Srovn. i J. Pachta, Nové pojetí historické beletrie. Panorama 1939, 182 n.; J. Charvát, O naší spolupráci, tamtéž, 183. "1 V. Husa, Dějiny očima básníka, 181.
dějin a dějepisu, vyvolala předtím nebývalý jev: obrátila pozornost k meto dologii vlastní disciplíny. Pouhá bibliografická evidence brožur i článků n: toto téma, a to nejen na půdě dějepisu, ale i v revuích příbuzných disciplíi a v publicistice, ve třicátých letech mnohé naznačuje."2 Za svědectví může me považovat i vznik sborníku Dějiny a přítomnost, první dějepisné řevu u nás věnované z větší části otázkám aktuální teorie a organizace vědeck práce. Samozřejmě nelze tvrdit, že by se objem dějepisné tvorby z větší čas ti vyčerpával metodologickou problematikou. Většině dějepisců byla empi ricko-analytická práce stále bližší než zobecňující metodologická rovin a namnoze i ti, kteří někdy odbočili na půdu teorie, setrvali v praxi u tra dičních osvědčených empirických postupů a teoretické postuláty v jejic; studiích monografických shledáváme spíše v proklamativních úvodech i zá věrech.
Přesto však nelze přehlédnout, že i Český časopis historický, jehož redakc Slavík vytýkal, že dříve zcela ignorovala teoretickou problematiku základi historického poznání a nepřinesla ani referát či zprávu o statích Windel bandových, Rickertových a dalších, ve třicátých letech podrobně referuj o nových metodologických pracích zahraničních (H. Berra, J. Bernharta F. Meinecka, M. Handelsmana, ale také M. Pokrovského aj.) a otiskuj články o gnoseologii a filozofii dějin (J. Popelové, F. Bauera aj.)."3
Hlavní redaktor časopisu Pekař nerozvíjel dál svůj teoreticky nedomyšle ný nástin periodizace. Zaujala ho, stejně jako většinu kulturní veřejnosti situace v nacistickém sousedství. Z článku O nový dějepis v Třetí říši, kter vyšel v roce 1935, je zřejmé, že sledoval německou produkci nikoli se zřete lem k novým metodologickým přínosům jako kdysi spor o „individualis mus" a „kolektivismus" v dějepisectví, ale pro jisté obavy z politickéhc zneužití historických institucí.114 Proti tomu, co o této stati bylo řečeno kri tického, nelze pominout, že je to - pokud vím - jediná stať v mezinárodnín dosahu, která charakterizuje situaci nástupu oficiálního nacistického děje pisu a naznačuje i její analýzu a přes některé vnější ústupky vnitřním poli tickým ohledům je kritičtější než se na první pohled zdá. Pekař sám nazýv; článek „reportáží" založenou na zprávách říšskoněmeckého tisku, doplně nou podle potřeby z jiných pramenů.
Když referuje o zřízení říšského kulturního senátu, který měl v duchu na cistické ideologie vylučovat z německé kultury vše, co je ,/volksfremd" konstatuje Pekař: „to konec konců v tisícerých případech tragických dů
112 Viz pozn. 11.
113 Viz např. J. Popelová, Noetické meze objektivity historického bádání, ČČH 1935 106-113; táž, Filozofie dějin, její úkoly a rozdělení, tamtéž 1939, 9-30.
114 J. Pekař, O nový dějepis v Třetí říši, ČČH 1935,555-566.
sledků znamená vyloučení všeho židovstva nejen v krásné literatuře a tisku, ale i v hudbě, divadle, filmu a výtvarném umění". Celou pasáž o nové říšské instituci pak uzavírá: „stojí-li v čele muž bezohledné energie Goebbel-sovy, nezbavíme se podezření, že slib o volném vzrůstu všech osvětových sil míněn je jen podmínečně", s ohledem na utvrzení nacionálne socialistického programu. Obšírněji pojednává o zřízení Říšského ústavu pro dějiny nového Německa jako důsledku „přizpůsobení věd ideologii nového státu"; podává charakteristiky jeho jednotlivých pracovníků z hlediska odborné publikační činnosti, přičemž se důrazně pozastavuje nad tím, že do nového ústavu nebyli pojati dva z nejvýznamnějších profesorů berlínské univerzity, F. Meinecke a H. Oncken, zatímco jako zástupci mladší generace byli do něho povoláni historikové, „z nichž jen jednoho lze mi určití jako autora odborné práce ..., pět ostatních není vůbec známo velké Dahlmann-Wait-zově bibliografii z r. 1931". Z pracovníků střední generace se zvlášť zmiňuje o H. Güntherovi, autoru z oblasti „Rassenkunde", založené na „sporných nebo přímo diletantských závěrech z nehotových věd praehistorie, antropologie a psychologie", dále o A. Bäumlerovi, vydavateli Nietzscheho s poznámkou: „vím něco málo jen o jedné historické přednášce jeho, která představuje radikálního novotáře v duchu nového německého náboženství". S jistým zřetelným záměrem uvádí, že členy nového historického ústavu jsou dva nehistorikové, „politickovojenští znalci", oba generálové, „z nichž jeden, stoje v čele válečné zpravodajské služby, byl spolupracovníkem Ludendorffovým, druhý starým spolubojovníkem Hitlerovým".
Nejobšírněji rozebírá odbornou práci ředitele institutu W. Franka, kterého nazývá „novým Fůhrerem národní historiografie německé", jenž „v duchu vůdcovského principu" členy ústavu vybíral. V této spíše historicko-psychologické črtě Pekař hned zkraje připomíná, že je to badatel zcela mladý, a věcně to dokládá tím, že bibliografie Dahlmanna-Waitze zná jedinou jeho práci, která „prozrazuje mnoho z pozdějšího autorova vyznání víry: šlo tu o studii o životním ztroskotání zápasníka rozpolceného nitra [Stöckera], muže, jenž byl jednak (v době Bismarckově a Vilémově) dvorním kazatelem v Berlíně, ale zároveň agitátorem, jenž chtěl národněsociál-ním programem získati střední vrstvy a dělnictvo pro křesťanství a monarchii, pracuje přitom vydatně i antisemitskými hesly proti židům jako hlavním sloupům radikálního liberalismu". O druhé knize Frankově podotýká Pekař, že její protidemokratické stanovisko „je patrně dáno předem a je zásadní".
Nad Frankovou programovou brožurou Kämpfende Wissenschaft (1934) měl Pekař znovu příležitost vyslovit se k zásadní metodologické otázce dějepiscovy práce v širším smyslu. Frank podle jeho názoru „hodnotí dějepis-
nou práci především jako prostředek politického zápasu přítomnosti". . ho „vášnivý tón" výzev a nenávistí je „přímo demagogický"; „stačí si vši nouti jen pohrdání, s nímž mluví o univerzitách a cechu historiků, a oď< hy, s níž proti nim staví duchovní význam ,primitivů' a mládeže". A Pekař opětně klade svůj vlastní názor o vztahu dějin a přítomnosti: „Po: dávek, že dějepisec nemá ztráceti životný vztah k bojům a zápasům své c by a svého národa, podepíšeme zajisté rádi, i požadavek vůdčí, že histo: má s vlasteneckým zájmem dílem svým přispěti k poučení, vychování a \ sílení, k duchovnímu výzbroji svého národa. Víme přece, co v tom smi vykonalo a znamenalo naše dějepisectví s dějinami Palackého v čele. / postrádáme ve výzvě Frankově, že v tom všem má historik dbáti předevš pravdy, to jest poznání spolehlivě vyšetřeného, k němuž cesta vede přec vším tím, co Frank tolik podceňuje, to jest odbornictvím, pracnou empi a odhodláním pracovat a soudit v duchu objektivity, vůdčím pojmu vší p ce vědecké. Nebezpečí, že dějepisectví, jak je žádá Frank, v tomto smě ztratí svou vědeckou a tedy i mravní hodnotu, je zřejmé." Pozitivista Pek připomíná, že s horoucí službou nacionálni myšlence plynoucí z „víry" c jepisectví odborné skončilo romantismem takřka před sto lety a zvlí u Němců, kteří dosáhli politického programu sjednocení, je anachronid A konfrontuje to s vývojem českého dějepisu: „Směry a cíle naší práce jsi přece dobově podmíněné - proto také bylo možné Gollovi v době, kdy r še národní existence byla zabezpečena, položití důraz na potřebu očist poznání minulosti od omylů a nepravd, proto bylo možné prokázati pac lanost Rukopisů". Pekař připomínkou názvu Frankovy brožury pokraču. že právě to bylo v duchu „bojující vědy", byla to národní „rehabilita před světem" spolu s projevem „rostoucího sebevědomí a sebedůvěr) a dodává, že „nejvyšší hodnota ,bojující' vědy je v tom, bojuje-li o pravdu tj. o vědecké poznání.
Z Frankovy brožury cituje pak Pekař několik vášnivě demagogických h sel, jež žádají především slepou víru ve vlastní poslání mystických hnací* sil nacismu a komentuje je: „Roznícenost, opojení, uchvácení myšlenko slepá víra - všechny ty živly vzbouřeného citu a irracionality mají pře< v té zpovědi nepochybnou převahu nad požadavky, které naše věda kla< v popředí svých úkolů a metod". Podobně kriticky analyzuje potom Pek projevy nacionalismu v díle profesora K. A. von Müllera, jenž přispěl , vytvoření Hitlerova hnutí", Frankova učitele, který právě vlivem svého ž ka vystřídal Meinecka v redigování ústředního německého historického č sopisu Historische Zeitschrift.
Pekař, jenž v úvodu svého článku připomněl, že z Německa jsme u ni přejímali podněty a vzory, což platí o dějepise zvlášť, klade si nakonc
otázku, zda může německá historiografie nadále mít vliv na naší půdě. Nástup nové oficiální nacistické historiografie poněkud bagatelizuje tvrzením, že „mezi slibnými výklady zahajovacích schůzí a mezi výsledky práce jimi ohlášené, bývá obyčejně rozdíl nemalý". Spoléhá na vědeckou etiku osvědčených dějepisců (mezi nimi jmenuje Srbika), kteří byli přijati do nového říšskoněmeckého institutu a neodváží se „tak či onak znásilňovati poznatel-nou pravdu", mj. zvlášť proto, že každé jejich dílo se bude „zodpovídat kritickému soudu svobodné ciziny". Budou-li nadále věnovat pozornost slovanským oblastem, nebo - jak oni říkají - „východnímu prostoru", jako popřevratový dějepis výmarského Německa, může to být podle Pekaře vědě k nemalému prospěchu, neboť mezinárodní polemika zajisté odhalí fikce a nespravedlivá stanoviska, přispěje k odstranění omylů a protiv. „V tom smyslu jest si přáti, aby se situace vyvíjela," končí stať Pekař: „v tom smyslu mohli bychom novou německou orientaci v historiografii vítati. Co by bylo méně vítáno, byly by pokusy, uplatnit heslo nacionálního stanoviska stůj co stůj ve výkladu minulosti i v našem dějepisectví; i tu ,primitivové' a mládež mohli by (jako např. v obraně Rukopisů) býti představováni jako svědkové a nositelé pravdy."
Vytčený program pozitivní konfrontace s německou historiografií i po jejím „zglajchšaltování" nacistickou mocí pochopil po svém J. Pfitzner, tehdy již horlivý pražský německý nacista a vydával jej zcela jednoznačně za uznání kulturní nadřazenosti německé a zapojení „českého prostoru" do německých rámců. U Pfitznera našly již dříve, v roce 1932, příznivý ohlas Pekařovy názory o zprostředkovatelské úloze německého živlu v „západně" orientovaném dějinném vývoji české společnosti. Z české strany se, žel, tyto nacionalistické projevy tehdy nedočkaly přiměřené odezvy. Navíc po smrti Pekařově (1937) vytáhl Pfitzner z díla českého konzervativního historika a odpůrce revoluce i rysy dávného antisemitismu, aby je většinou deformovanou interpretací přizpůsoboval nacistickému programu a zaštítil se tak autoritou zemřelého, který se již nemohl bránit. V polemice s Pfitzne-
115 K tomu srovn. J. Werstadt, Pře se sudetoněmeckým historikem o české myšlení historické a politické a o jeho představitele, Odkazy dějin a dějepisců, 187-213. Ve stejném smyslu jako Pekařova kritika vyzněla i obšírná Bauerova recenze knihy E. Rothackera, Ges-chichtsphilosophie (Mnichov a Berlín 1934) v ČČH 1936, 348-355. Když v ČČH 1936 (153-158) referoval J. Klepl o knize W. Sombarta Deutscher Sozialismus (Berlín 1934), připojil glosu o příklonu starého historika hospodářských dějin k nacismu. Naproti tomu s jistou shovívavostí byla u nás přijata kniha G. Franze Derdeutsche Bauernkrieg (Mnichov-Be-rlín 1933). V. Husa, Z novější literatury k dějinám německé „selské války", CDV 26, 1939, 95-98, konstatoval, že „cena Franzova díla spočívá především v podrobné faktografii"; F. Kutnar v recenzi v ČČH (1936, 123-128) Franzovi vytknul násilnou paralelu mezi německou selskou válkou 1525 a nacistickým převratem, který prý - podle výkladu Franzova - odčinil porážku sedláků. Stejně tak Kutnar odmítl Franzovu tezi o „nedostatku vůdčí osobnosti" jako hlavní příčinu porážky selské války.
rem se to snažil v denním tisku dokazovat Werstadt."5 Na nebezpečí pc dobných „sympatií" (jak ukázal vývoj za okupace, velice reálné) upozorni v kritice fašistické nacionalistické koncepce Pfitznerových prací J. Bend v Dějinách a přítomnosti (193 8).116
Vznik Historické skupiny v metodologické krizi pozitivistického dějepis u nás je pochopitelný. V diskusi o smyslu dějin, o gnozeologických problé mech metodologie, se naléhavě přihlásili o slovo dějepisci, kteří vesměs ne měli za sebou zdaleka tolik pozitivních výsledků práce z oblasti konkrétn ho empirického dějepisu, někdy stáli vůči univerzitní historiografii v opoz ci, zvláště však členové mladší generace, kteří se pod dojmem zjevné kriz staršího pozitivistického směru dějepisu i se zřetelem k naléhavým ideov politickým problémům přítomnosti (krize, hrozba fašismu zvenčí i uvnitř chtěli orientovat ve svém vlastním oboru a tázali se po aktuálním smysl dějepisu. Když probíráme obsah tří vyšlých čísel Dějin a přítomnosti, je n pohled patrná převaha článků referativní povahy, seznamujících s modei nimi metodologickými názory i proudy v zahraničí, ať už v posudcíc] o publikacích nebo výkladem a aplikací metody v příspěvku monografie kém, anebo informací ve zvláštním oddílu o „organizaci studia společen ských dějin". Na tomto úseku vykonaly Dějiny a přítomnost během krátk doby svého trvání mnoho, upozornily na problémy, které nestačily di hloubky zpracovat a ukázaly i pro budoucnost potřebnou skladbu modei ního historického periodika.
116 J. Benda, Historiografie ve službách Henleinova hnutí. Dějiny a přítomnost II 1938 49-55.