Stáří v pozdně středověkých městech



Ò - málo prozkoumaný problém;
Ò - stáří nebylo vnímáno jako zvláštní životní období (nepřetržité směřování ke království Božímu);
Ò - středověký člověk „nezná dne ani hodiny“;
Ò - relativizace stáří;
Ò - zapomnění na svůj věk.

Ò - Ciceronův dialog „Kato starší o stáří“ o  nedostatcích a přednostech stáří; Ò - nedostatky
stáří: překáží veřejné činnosti, poškozuje tělo a paměť, brání tělesním radostem, přibližuje
člověka ke smrti; Ò - přednosti stáří: tělesná rozkoš už nepřekáží v konání dobrých skutků,
autorita díky čestně prožitému životu, v mládí je mnohem víc případů smrti;
Ò- nebylo všeobecně přijato ve středověku;

Ò- představa o životních obdobích:
Ò  infantia ( od narození do 7 let),
Ò  puerita (od 7 do 14),
Ò  adulescentia (od 14 do 28),
Ò  iuventus (od 28 do 50),
Ò  gravitas (od 50 do 70),
Ò  senectus (po 70),
Ò  senilium.

Ò - Starý zákon vyzívá k úctě starších;
Ò - moudří a spravedliví starci v čele židovského národa;
Ò - 24 starců na Božím dvoře (podle Apokalypsy);
Ò - dlouhověkost prvních lidí;
Ò - zkracování délky života jako Boží trest.

Ò - člověk byl starcem od 50 let (podle Isidora ze Seville);
Ò - „stáří a mládí“ jako výraz pro označení celé křesťanské obce; Ò - přirovnání se starcem jako
zdůraznění ušlechtilosti a dokonalosti; Ò - různá přesnost udávaní věku a jeho zaokrouhlování
(podle florentského katastru).

Ò - 15% obyvatelstva bylo starší než 60 let;
Ò - více než 35% obyvatelstva bylo mladší 15 let;
Ò - míň než polovina v produktivním věku;
Ò - větší úmrtnost dětí než dospělých;
Ò - rozdíl mezi otcem a dítětem dosahoval 40 let;
Ò - žilo více mužů než žen (ženská úmrtnost při porodech a migrace za sňatkem nebo službou).

Ò - celkem 272 poplatníků (bez osob, jež začaly platit v roce 1418); Ò - 40 osob čili téměř 15%
poplatníků platilo berni od roku 1388;
Ò - osoba platila berni po dosažení dospělosti;
Ò - přinejmenším 15% obyvatelstva bylo starší než 50 let.

Ò - analogie se starozákonními patriarchy;
Ò - starci-kmeti jsou nositelé právní kontinuity a nejdůvěryhodnější svědci; Ò - porada se starci
pro vyřešení obtížných situaci a legitimizaci vlastního rozhodnutí; Ò - „Otec – to znamená Bůh,
pán, soudce a učitel dětí“ (M. Luther); Ò - podle J. Kalvina je nutné vážit svých otců, protože na
nich spočívá něco božského.

Ò - starý člověk byl ztělesněním fyzického a mravního úpadku (ten byl vnímán jako trest za prvotní
hřích);
Ò - starý člověk neměl síly k plnění všech božích přikázání;
Ò - stařena jako ztělesnění zlovůlí;
Ò - humanistické ideály jsou protipólem stáří a konflikty otců a synů kvůli majetku;
Ò - nerovné manželství a jeho vysmívaní.
Ò

Ò - neexistovala organizovaná péče o staré lidi (žádné starobince);
Ò - chudí starci a stařeny sbírají almužnu u kostelních vrat;
Ò - malá naděje na pomoc svých dětí (velký věkový rozdíl, žádné rady o zaopatření rodičů v
příručkách o vedení domácnosti, četné zmínky o dětské nevděčnosti v tehdejší literatuře);
Ò - udržení svého postavení hlavy domácnosti co nejdéle (jediná možnost dosáhnout důstojného
stáří);
Ò - spokojené stáří jen u duchovních, šlechticů a bohatých měšťanů).
Ò
Ò

Ò - snaha o prodloužení života (podle J. Husa je dlouhověkost pro člověka přirozeně žádána);
Ò - člověk je od přirozenosti nesmrtelný (podle R. Bacona);
Ò - vybraná strava byla základem dlouhého života (k dispozici jen bohatším);
Ò - důraz na střídmost v jídlu a pití, dostatečnost spaní;
Ò - během epidemií umíralo více děti než dospělých.

Ò - smrt osvobozuje z bídy pozemského života;
Ò - pohřeb těla bez rakve až do konce středověku;
Ò - pohřeb na hřbitově jen pro zemřelé podle křesťanského rituálu (povinná poslední zpověď);
Ò - majetnější měšťané bývali pochováni v kostelích nebo ve zvláštních kaplích (napodobení
šlechty);
Ò - milodary ve hrobech a zádušní mše (o to se měli postarat děti zemřelých);
Ò - zapisování testamentů, které byly sepsány „při dobré paměti a při plném zdraví“, do městských
knih od 14. století (o provedení pečovali poručníci).

Ò - rovnost před smrtí starých a mladých;
Ò - naturalistické zobrazování stáří od 14. století (zvýšení zájem o smrt v pozdním středověku);
Ò - chátrání těla (zvlášť dramatické u žen),
Ò - starý člověk musí myslet jen na smrt a věčný život;
Ò - „tanec smrti“ (smrti může podlehnout kdokoliv a kdekoliv);

Ò - teoretický obdiv a praktické zavržení;
Ò - důstojné stáří jako výjimka;
Ò - „Starý člověk je plný stesků a prost přátel. Jeho hlava chřadne a rozum umdlévá, paměť se
ztrácí a srdce churaví, v prsou mu rachotí, jeho šíje se ohýbá a co do výšky se zmenšuje, jeho
obličej tmavne, jeho dech páchne, oči mu tečou a z nosu mu kape, zuby se vyklají a uši mu natékají,
jazyk se zajíká, ruce se mu třesou a nohy pletou.“




ÒHoffmann, František: České město ve středověku. Praha 1992. ÒLe Goff, Jacques – Truong, Nicolas:
Tělo ve středověké kultuře. Praha 2003. ÒNodl, Martin: Stáří v pozdním středověku. Souvislosti
1997, s. 7-28.