Základni pojmy teorie miormace Teorie je typickým moderním prostředkem vědeckého poznání a porozumění skutečnostem, jejichž souvislost byla zatím neznámá nebo nejasná. Proto existují teorie, které hýbaly téměř veškerým duchovním životem a ovlivňovaly jej. Především přírodní vědy jsou oblastí teorií, které získaly na významu i mimo vlastní obor. Po teorii relativity, o níž se živě diskutovalo především v dvacátých letech, dostala se do popředí obecného zájmu po druhé světové válce, zvláště v posledních desíti letech, takzvaná teorie informace. Je důležité uvědomit si, že jak teorie relativity, tak teorie informace je v zásadě teorií matematickou, tedy teorií, kterou lze znázornit a pochopit výhradně pomocí matematické výzbroje; je však třeba současně říci, že ústřední pojem této teorie, totiž pojem informace, ostatně stejně jako kdysi pojem relativity, se vyskytuje i v hovorovém jazyce a označuje něco, co je každému běžné; pravděpodobně spočívá část této přitažlivosti, kterou má pro Širší publikum teorie informace stejně jako kdysi teorie relativity, právě v této okolnosti. Nesmí se přesto přehlédnout, že zatímco teorie relativity byla ryzím výsledkem subtilního vývoje fyziky, přesněji mechaniky, a představuje tedy čistě přírodovědnou teorii, vyšla teorie informace především z předpokladů sdělovací techniky, takže máme před sebou skutečně poprvé vysloveně technickou teorii, která je středem pozornosti i neodborníka. Samozřejmě to souvisí rovněž s tím, že právě pojem informace má vedle matematicky a technicky precizního ještě i obecný smysl a že teorie informace je ryzím výsledkem oborů na hranici mezi fyzikou a sdělovací technikou, matematikou a teorií komunikace, technikou řízení a teorií signálů. Dnes se všechny tyto obory na hranici mezi čistou technikou a čistou matematikou, k nimž patří ještě psychologie vnímání, teorie znaků, struktur d docha matematické logiky, zahrnují obvykle pod výraz kybernetika, jejž ici/il především americký matematik Norbert Wiener, jeden z otců této vř.ly, ii tím i teorie informace. •>!' v-.íin technická stránka společenského života v rámci naší civilizace ■ iv.i do volkó míry na informaci a komunikaci, a tak lze říci, že teorie 111I..1 m.ne je teoretickou základnou veškerých sdělovacích systémů moder-nili.i 1 <•< líni* kého světa. Není přirozeně možné chápat informaci prostě . vědomost. Informace je vědomost, jejíž smysl spočívá v přenosu, |ii.i-.uccl|iulně matematického pojetí. V hovorovém jazyce označuje výraz infor-iiMii.t: zprostředkovanou zprávu, která má více nebo méně jednoznačný v.< ný význam, pro ni rozhodující. Informace zde tedy znamená přísun vedomostí. Informace odstraňuje jistou nevědomost. Stupeň znalosti je po prísunu informace vyŠŠí než dřív. lelikož pojem „věcného významu" zprávy je nanejvýš vágní a relativní, neboli „významy" jsou přece velmi nestálé útvary, můžeme a chceme pojem iulormace upřesnit vědecky, ba matematicky, a ne jej založit na pojmu „obsahového významu". Je třeba hledat jinou cestu. Je nutno pojem infor-1 unce do jisté míry zbavit obsahu a zabstraknit jej, podobně jako postupu-|emc již od Galilea ve fyzice a v matematice. Toho dosáhneme právě tím, )<■ na jedné věci, v tomto případě na informaci, označíme pojmem jen to, ovul též ekonomicky a vždycky dbal na to, aby pomocí nejnižsího počtu signálu zprostředkoval co nejvyŠŠí množství zpráv. Při hledání pojmu informace, který by nebyl chápán jako význam, ale |■ ■ I-<• množství a mohl by být měřen, tedy číselně určen, se naskytla nioJmr.t zavést jako míru informace stupeň její pravděpodobnosti. Předpokládá ■■<• | přitom, že každá zpráva by mohla být jiná, že každé zprávě je nutno i přiznat určitou Šanci, že nás právě ona z určitého počtu jiných /práv skutečně zastihne, nebo jak je možno také říci, že si ji zvolíme. | Ani tato definice množství informace pomocí stupně její pravděpodobnosti není tak podivná, jak se zdá. Můžeme si ji zpřístupnit např. tím, že si pud informací představíme plán plavby, který byl zvolen z jistého počtu <>*.i <<« nich navržených plánů. Informace, kterou lze měřit, je vždy infot in«n I zvolitelnou a množství této zvolitelné informace samozřejmě v/iíim.i. zvýŠí-li se počet konkurujících informací, tedy těch, mezi nimiž se má volu Anglický badatel D. M. MacKay, který podle mého soudu podal dosud nejjasnějŠí a nejobecnější zdůvodnění teorie informace a který se především I snažil o pečlivou terminologii, postupuje při definování pojmu informme takto: Pro něj — a v tom spočívá obecnost pojmu informace — znamená í, informace tolik co reprodukce a pod reprodukcí rozumí tolik co zpodobeni f] nebo uskutečnění určitých skutečností nebo souvislostí pomocí znakového. j j výtvarného, strukturálního nebo modelového, event. schematického syni C bolismu. Přesněji je pak informace něco, co zmnožuje, zvětšuje nebo n>/'.i řuje reprodukci. Komunikace je tedy pro MacKaye přenos určité reprodul<< e z určitého reprodukčního prostoru do nějakého jiného prostoru. Ale na lom nám zde nezáleží. Nás spis zajímá, že MacKay zavedl dvě možnosti mflrunl obsahu informace, tedy toho, co pozměňuje reprodukci. Pojmem množství informace můžeme rozumět číselnou veličinu, která ne| / počtu 32 karet. Karta, jež má být uhodnuta, je neznámá, nemáme <> ni i.....n. iiui/íMiic ji však mezi 32 kartami uhodnout,tedyzvolit. Dostaneme-li .. ii. /iiciinť' kartě informaci, pak nám tato informace pomůže odstranit ■ ■■■/niil.ivt. I xiMiije možnost získávat informaci krok za krokem. Rozdělíme v... li x> luict do dvou polovin po 16 kartách a ptáme se, v které polovině l> Imii.i, kterou máme uhodnout. Když jsme dostali odpověď, rozdělíme • i. .-n.m hromádku 16 karet znovu ve dvě poloviny po 8 kartách a znovu ■■>■ i'i.míľ, v které z nich je neznámá karta. Zjistíme rychle, že tímto postu- I" i.....ii/eme 32 karet rozložit 5krát do těchto rozdělených hromádek. I lii|ii>'.lc(l rozdělená hromádka obsahuje na každé straně jen po jedné lun.' n naše opětovná otázka po neznámé kartě může tentokrát vést I'iiru/(!ii6 jen ke konečné odpovědi. I'<>\tii|>nómu dělení karetní hry odpovídá postupné odstraňování neznalosti |.<.•.tupnou konstrukcí informace. Konstruktivní kroky se přitom zřejmě |.vi jako sled rozhodnutí. Tázaný musí odpovídat ano nebo ne. Celkem uiif.i říci pětkrát ano nebo ne. Musí tedy pětkrát rozhodnout. Pět rozhodnul i se konečně vyrovná získané informaci, která je nutná k odstranění iir/iialosti jedné z dvaatřiceti karet. Školní matematika nám ihned připomene, že 25 = 32 čili že logaritmus 32, tj. logaritmus se základem 2=5. Matematická souvislost s postupným odstraňováním jedné zcela přesné neznalosti pomocí informace postupně konstruované ze sledu rozhodnutí je tedy popsána logaritmem, přesněji logaritmickou závislostí. Zajímavý v/tah, který přitom vzniká mezi jedním rozhodnutím, příp. jednou volbou a informací, je vyjádřen logaritmem se základem 2. Lehce poznáme, že rozhodnutí je vždy rozhodnutím mezi dvěma alternativami. Hovoříme d ,,l)inary digit", zkráceně „bit". Tak můžeme měřit informaci rozhodnutím, l>iesnčji množství informace hodnotou rozhodnutí. Rozhodnutí mezi dvěma alternativami je jednotkou. Říkáme, že informace obsahuje tolik a tolik liiiíi, tzn. rozhodnutí mezi dvěma alternativami. Dříve jsme používali výrazu reprodukce, abychom řekli s MacKayem, co je to informace. Tento výraz nám poslouží i tentokrát, abychom porozuměli dalšímu důležitému pojmu teorie informace, pojmu kódu, případně kódovaní. Je totiž jasné, že postupné budování množství informace pomocí rozhodnutí mezi dvěma alternativami odpovídá rovněž budování samé informace v určité reprodukci, v určitém kódu, který pracuje se dvěma •.yinholy, s ano a ne, jež je samozřejmě možné označit také jako 1 a 0. V každém případě spočívá na tomto kódu měření informace, nebo jinak lei'.eno, informace se měří tímto kódováním. Shannon a ostatní teoretikové informace poukazovali vždy znovu na to, že ,,kód je prostředkem k rozklá- • laiií libovolných znaků nebo sérií znaků na elementární znaky" a že slouží ..I •ni/ení potřeby elementárních znaků". Lze ostatně na tomto místě l'i i|M>menout, že rozvoj teorie informace vděčí za mnohé obecné teorii znaků, kterou v posledních desetiletích rozvíjela především logika, i.....i<- vnímání, tvarová teorie a teorie struktur, a dokonce i psychologie a ly/i<> logie. Americký filosof Peirce, jenž zemřel roku 1914 a jenž patřil k .'.|>.>Im zakladatelům pragmatismu, a s ním i Charles S. Morris, který v třicátý, li letech pokračoval v práci na osamostatnění teorie znaků, vykonali na tomio poli přípravné práce, jimž vděčíme za to, že obecná teorie znaků se stala základem obecné teorie informace a komunikace. Neboť nikdo nebude pochybovat o tom, že výskyt informace je vázán na výskyt znaku. Kódování a dekódování probíhá samozřejmě jako znakový proces. Každý pochod vnímání i každý pochod přenosu informace zprost i od kují znaky. Znaky jsou nositeli informace. Komunikace by nebyla možná bez přenosu znaků. Warren Weaver, známý svým pěkným komentářem k Shannonově Matematické teorii komunikace, zdůrazňuje především dva problémy této teorie, jejichž zpracování se týká zcela rozdílných rovin výzkumu. Jeden problém naznačuje asi následujícím způsobem: Jak velký je stupeň přesnosti, s níž mohou být přenášeny symboly používané k utvářeni zpráv? — Druhý problém je formulován takto: Do jaké míry přesné pio středkují přenášené symboly žádaný význam? Poznáme ihned, žc první problém je v podstatě technickým problémem sdělovací techniky, zatlím •> druhý je problémem sémantickým, rozumíme-li pod sémantikou právě problém věcného významu, případně problém obsahu informace, slo>cné ze znaků. V obou případech a na obou rovinách tohoto problému hra|e zřejmě rozhodující úlohu pojem znaku. Porozumění znaku je klíčem k po rozumění podstatě informace, přičemž je lhostejné, chápeme-li pojem v jeho matematickotechnickém upřesnění nebo v jeho hovorově sáman tickém významu. Stejně jako znak není ani informace žádným přírodovědným objektom. Znaky samy o sobě jako informace se v přírodě ve fyzikální realitě nevy skytují. Nejsou však ani pouhými fakty lidského vědomí. Jde zřejmě o děje přesně na hranici mezi vědomím a vnějším světem. Zdá se, jako by to. Videli jsme již, že informace nutná k nalezení jedné neznámo kari y / W iii.i IkhIiioi.ii 5 bitů. Kdyby se vsak tato neznámo karta vyskytovala mezi 17 Kdi iiiiní vícekrát, stačilo by méně než pět rozhodnutí. To již naznačuje, /<■ informace, jež nás dovede ke znaku, v našem případě k neznámé kartě, Ui".<'i, jakmile se tento znak vyskytuje uvnitř zkoumaného repertoáru, v iKiM'iii případě v celkovém počtu karet, častěji. Selektivní informace má t'' v nádobě s plynem s každou částicí se stejnou pravděpodobností. Jelikož je termodynamika dostatečně abstraktní a částicemi lze ro/unn'-i nejen částice plynu, ale i částice reprodukce,tedy jazykové elementy a/miky, mohl Shannon předpokládat, že neuspořádanost částic v nádobě s plynem v termodynamice se podobá původní neuspořádanosti zdrojů informace. Hlubší smysl analogie spočíval v tom, že nyní již bylo možné podobno jako rozložení částic v nádobě s plynem vykládat a matematicky popisoval pomocí statistické selekce i vznik informace ze souboru znaků, v něm/ ••<• všechny znaky vyskytují se stejnou pravděpodobností. Tou měrou víal<, jak ustavičně vzrůstá v nádobě s plynem rovnoměrné rozložení, tedy ne uspořádanost, probíhá právě opačně proces ve vytváření informace / pii-vodní neuspořádanosti zdroje informace. Sled znaků je stále organi/ova nější. Rovnoměrné rozložení pravděpodobnosti znaků se v jazyce mění v nerovnoměrnost, s níž jazyk používá vlastních prvků k vytváření lnl<» mace, a tato nerovnoměrnost je v pravděpodobnosti nebo v četnosti v ý skytu u jednotlivých slov tak zřejmá, že je možno pořídit pro každý ja/yl< nejen lexikon podle významu, ale i frekvenční slovníky, z nichž lze pieMič vyčíst, jak často se určité slovo v tom kterém jazyce vyskytuje. Das Häufigkeitswörterbuch der deutschen Sprache (Frekvenční slovník m"-meckého jazyka), velmi vzácná kniha, pochází z roku 1897. Její uutoi m-jmenoval F. W. Kaeding. Své dílo vydal tehdy vlastním nákladom. Nc|(Vi nčjší slova v němčině jsou podle Kaedinga „die, der, und, zu, in, ein. ..... ^ den, auf, das..." atd. NejčetnějŠími substantivy jsou „Zeit, Ordniin<|. I li. I / I len, Lage, Mann, Hand..." a další. i u /i'il lui .'nlniiosti, rozvinul ostatně Shannon metodu, jak se přiblížit k určitému ■ I.m. nm textu některého jazyka, vycházeje z neuspořádanosti zdroje infor-m.i. i tohoto jazyka. K tomu je jen třeba postupně řadit písmena, případně •.lovu jazykového repertoáru podle výlučně statistických hledisek, abychom u.iloneí došli k identifikovatelným plnovýznamovým slovům, event. větám ui. n. ho jazyka, jehož zdroje informací používáme. Vycházíme přitom / |iivnilio repertoáru, v němž jsou všechna písmena rozložena se stejnou |n uvilepodobností, a zvolíme z něj první sled písmen, přičemž mezera mezi ■ Iviiia slovy platí jako jedno písmeno, tj. jako prázdné místo. Pak uděláme ■ li nliý pokus s repertoárem, v němž se písmena vyskytují se stejnou četností, ju!< je tomu v němčině nebo v jiném jazyce, z něhož chceme statistickou metodou vytvořit skutečný text. Konečně vycházíme z dalšího repertoáru, v němž se vyskytují se stejnou četností dvojice písmen, jak se s tím rovněž •..tkávame u zkoumaného jazyka, a uděláme si pořadí. V pokusu můžeme samozřejmě pokračovat s trojicemi a čtveřicemi písmen. Zkoumaný výběr •,e tak blíží víc a víc sledu plnovýznamových písmen, příp. slov, která můžeme identifikovat jako slova, příp. věty. I >ále uvedu příklad statistického přiblížení k německému textu, jak jej uvádí Meyer-Eppler ve svém díle: 0. řád, tzn. výběr při naprosté neuspořádanosti zdroje informací: aibnin.tarsfneonlpiitdregedcoa.ds.e.dbieastnreleeucdkait.dnurlars.omn.keu ..svdleeoieei... 1. řád, tzn. výběr, kde se v repertoáru vyskytují písmena se stejnou četností jako v němčině: er.agcpteprteininggeit.gerelen.re.unk.ves.mterone.hin.d.an.nzerurbom... '}. řád, tzn. výběr z repertoáru dvojic: hillunten.zugen.die.hin.se.sch.wel.war.gen.man.nichtleblant.diertu.understi mm... '?>. řád, tzn. výběr z repertoáru trojic: eist.des.nich.in.den.plassen.kann.tragen.was.wiese.zufahr... Na první pohled vidíme, že v třetím stupni řádu se vyskytují plnovýznamová německá slova. Podobnost se skutečným textem začíná u čtvrtého řádu pokusu. Je stěží možné předvést ještě názorněji statistické pochody, vedoucí k utváření informace v jazyce, než jak se to děje v těchto Shannonových |K>kuscch, které ovlivní samozřejmě nejen celou lingvistiku, ale i stylistickou analýzu textů. ľiesto se mi zdá nutné opustit nyní výklad statistické teorie informace a i íci si již několik slov o sémantické teorii informace. Ion kázal jsem na to, že z hlediska statistické teorie informace představují i ulomiace a význam dva navzájem se vylučující pojmy v oblasti jazykových JLO útvarů. Přesto existuje první základ rozvoje sémantické teorie informace. Pochází v podstatě od známého logika Rudolfa Carnapa, který vyšel z Vídenského kruhu a nyní žije v Chicagu. Carnap ovsem nehovoří o sémantické informaci ve smyslu hovorového pojmu obsahu nebo významu. Je logik a jeho pojetí sémantiky je orientováno v podstatě na tuto vědu, to znamená na sémantický pojem pravdivosti. Jak tomu máme rozumět? „Pravdivost" a „nepravdivost" neoznačují významy pojmů nebo slov, ale výroků. Výroky mohou být pravdivé nebo nepravdivé. Pomocí významu „pravdivost" a „nepravdivost" jsou s efektivní skutečností spjaty ty řady znaků, které chápeme jako výroky. „Pravdivost" a „nepravdivost" vypovídají o shodě nebo neshodě výroků. Pojmy, které jako „pravdivost" a „nepravdivost" charakterizují celé řady znaků, tedy v našem případě výroky, jsou sémantickými pojmy. Statistické teorii informace je naprosto lhostejné, je-li řada znaků pravdivá nebo nepravdivá. Jí záleží jen na tom, nese-li statistickou innovaci, novost, informaci. Sémantická teorie informace si však právě všímá toho, zdali |e výrok pravdivý či nepravdivý. „Pravdivost" a „nepravdivost" jsou do ji .té míry jediné dva významy, o něž se sémantická teorie informace zajímá. Z tohoto hlediska představuje informace, nehledě na to, že nese měřitelné množství, bud pravdivost, nebo nepravdivost o sobě, abychom zde pou?lll výrazů, které utvořil již před více než sto lety Bernard Bolzano. MacKay se pokusil dosadit sémantické pojmy „pravdivost" a „nepravili vost" do terminologie své obecné teorie informace. Došel přitom k následujícím formulacím: „Výsledek informace znamená změnu ve výstavbě reprodukce. V ncjobe< nějŠím smyslu může být informace definována jako to, co zmnožuje, zvětšuje, rozšiřuje reprodukci. Změní-li se reprodukce, pak definujeme novou inlot maci jako pravdivou tehdy, zvýsí-li se změnou stupeň shody reprodukce s originálem. Informaci označíme za nepravdivou, sníží-li změna stupeň shody." Carnap sám vychází při konstrukci svého sémantického pojmu informaie z přesně stanoveného systému jazyka. Tento takzvaný systém L skládá m< výhradně z jedinců (nebo věcí) a prísudku. V tomto pevně fixovaném ja/y< n L lze tvořit jen nejjednodušší věty, které se již nedají rozkládat do daľ.li h vět. Jmenujeme je atomárními větami. Přísudkem vypovídají nebo I nevy povídají o určitém jedinci. Kupř. „Růže je červená", „Dům není Červený" Jestliže nyní pro Carnapa význam takové atomární věty v semnuti* \<\w smyslu, tzn. její sepětí se světem, tkvi v tom, že je pravdivá nebo nepravili v ú, a toto faktum je jedinou obsahovostí, kterou bereme v úvahu, pak |e nmím. I ^ říci, žc takzvaná disjunkce, totiž spojení pomocí slůvka „nelm". Líné ■ .l>-.iilni|c každý z atomárních výroků, vyskytujících se v jazykovém systému, v I IhiIik'- nebo záporné podobě, ovsem nikdy ne v obou podobách současně, !•• . >l>-.nliovým prvkem. Musíme si to ujasnit, uvažujeme-li, že věta, která je |i->in(ni slůvka „nebo" spjata se svým popřením, znamená, že reprodukuje |ii j«111 obsahu určitého výroku, tzn. pojem směřující pouze k pojmu „pravdivý" nebo „nepravdivý". Tento sémantický obsah, který nazývá „Cont(i)", |n u ľiiiž „i" označuje zkoumaný výrok, je pak třeba chápat jako „séman-ii'Idii informaci zprostředkovanou výrokem". I li-mcuii však v úmyslu dál tu rozvádět sémantickou teorii informace. Její olii-t.iič srozumitelný výklad působí totiž přesto veliké potíže. Chtěl bych !*-•-■ «> poukázat na to, že Carnap zavádí určování míry i pro sémantickou mlormaci. Přitom vychází z toho, že všechny atomární věty, které jsou /konstruovány tak elementárně jako např. „Růže je červená", nesou stejné množství sémantické informace. Proto Carnap stanoví, že množství séman-ii< ke informace v atomárních větách se rovná 1. 7r vsak informace existuje jako taková jen tehdy, je-li atomární věta nová, ii-iňvó tuto dokonalou spojitost bytí a získat oblast otevřenou nepředvídatelným informacím. Je to protiklad, který staří metafyzikové nahodile | .i/imčovali jako klid v bytí a pohyb v bytí. Volit mezi těmito možnostmi j.- tě/ké. Zdá se však oprávněné sledovat obě cesty. Obecná teorie vědomí Teorie vědomí ve smyslu filosofické teorie, tedy teorie, jejíž výroky jsou ' gnoseologickoteoreticky i ontologický dostatečně obecně formulovány, takže zůstávají nezávislé na speciálním vědním oboru, přičemž však jsou pro každý z nich závazné, existuje v nejlepsím případě teprve počínaje Kantem. Kant svou teorií transcendentálni apercepce a transcendentálním vědomím (mne samého) v Kritice čistého rozumu, krátce nato Reinhold svým dílem Versuch einer neuen Theorie des menschlichen Vorstellungsvermögens (Pokus o novou teorii lidské představovací mohutnosti), Hegel Fenomenologií ducha a v ní rozvinutého dialektického pohybu vědomí a důsažné reflexívní tematiky a Fichte svými idejemi „kladoucího" a „repro-,i -dukujícího Já" v díle Grundriss des Eigentümlichen der Wissenschaftsiehrc (Přehled zvláštních rysů logiky) a Transzendentale Logik (Transcendentálni logika) vytvořili předpoklady pro filosofickou teorii vědomí. Úvahou Williama Jamese Does Consciousness Exist? (Existuje vědomí?) z roku 1904 ztrácí tato filosofická teorie vědomí více nebo méně vázaný metafyzický charakter svého ústředního pojmu tím, že vědomí není ji? chápáno jako fixovatelná „podstata" nebo „substance", ale jednoduše jako „funkce", která již neodpovídá žádné statické ontologické substanciálnl tematice. V roce 1910 zavedl Johannes Rehmke ve svém díle Das Bewusstsein (Vědomí) znovu filosofické určení, které „uvědomováním" věci rozumělo uvědomování „předmětu vědění"; lze se domnívat, že to bylo v souladu s Jamesovým funkčním pojmem vědomí, avšak určitým krokem zpět bylo, že Rehmke rozuměl „vědomím" znovu „jednotlivou podstatu", která |ak<> taková měla být schopna „změny". Husserlova fenomenologie, vycházr|l< ze známých Brentanových úvah, dál zredukovala teorii vědomí na teotii „intencionality" ve smyslu teorie „intencionálních předmětů", která lixo vány měly být přístupné samostatnému deskriptivnímu zkoumáni. 7<- |i> vědomí chápáno zcela jako „vědomí něčeho...", je možno uvést v Miulml s jeho funkcionálním pojetím. Whitehead přejal Jamesovu přctkiuvii |u 2iL v roce 1926 ve svém Science and Modern World (Vědc c současný -.v.i) • i «li-linoval vědomí jako „funkci vědění". Zdá se mi, že za úvahu konečně m ují i přínos Melchiora Palagyiho, který ve svých Naturphilosophische V. ii IľMiiigcn über die Grundprobleme des Bewusstseins und des Lebens (l'ii'iliuiSky z přírodní filosofie o základních problémech vědomí a života) .• niku 1924 (do jisté míry proti „proudu vědomí" Williama Jamese) chápal v. .lomí jako „činnost" a hovořil o „intermitenci činnosti vědomí". „Čin- .....i" sama se přitom jeví v tom, že se symbolické akty vztahují na akty vnímání. Tak jak lze počínaje Husserlem označit „vědomí" jako „inten-< iyii V každém případě z toho vyplývá ontologická teorie typů, která se ovsem nevztahuje na předměty jako ta, jejíž ideu naznačil Bochenski, ale nu funkce. Například je možno provést tuto klasifikaci: „Předmět" je nulová funkce bytí (funktor bytí), „znak" je jednomístná funkce bytí (funktor bytí), do níž je možno dosadil předmět, příp. která se vztahuje na jsoucno, „vědomí" je dvoumístná funkce bytí (funktor bytí), do níž musí být doscr/eny dvě jednotliviny (nfea), subjekt a objekt, případně která se vztahuje mi dvě danosti, aby byla naplněna, „nasycena". „Komunikace" je třímístná funkce bytí (funktor bytí), do níž musí být dmu zeny tři jednotliviny, znak, expedient a percipient, aby funkce fungovala. Peirce zavedl svůj pojem znaku od počátku jako funkci znaku a tato funkí e znaku, odlišující se od pouhého znaku, který je jednomístnou funkcí liyií, jeví se jako komunikativní, tedy třímístná funkce bytí, neboť se vztcihu|e na tři členy, na znak, objekt a interpretanta. V rámci teorie vědomí je ovšem zajímavé toliko pojetí vědomí jako diadh ľ ■'• funkce bytí. Vědomí je podle toho dvoumístný funktor bytí, proclukn(i< í vztah subjekt-objekt, jímž je přirozeně vystižena i intencionalita jako ,,mii vědomí něčeho". Vztah subjekt-objekt by bylo možno určovat ještě slie především vzhledem k rozdílu mezi těmito dvěma předmětnými příznaky vztahu. Abychom si odvodili subjekt a objekt jako odlišné argumenty funl<< <• vědomí z diadické funkce vědomí, musíme vyjít z faktu, že na jejím subjektovém argumentu (subjektovém pólu) vzniká jiný proces než na jejím objektovém argumentu (objektovém pólu) nebo že, abychom to vyjádřili ještě jinak, diadická funkce vědomí probíhá jinak s jedním „dosazením" než s druhým. Lze říci, že funkce vědomí probíhá na subjektu jako iterace a na objektu jako abstrakce, přesněji: jako apercepce prostřednictvím iterace a jako definice prostřednictvím abstrakce. Oba procesy jako takové jsou známy; apercepce prostřednictvím iterace z „transcendentálni logiky" a definice z „formální teorie vědy". Apercepce prostřednictvím iterace značí zpočátku tolik co skutečnost, 7e vědomí představy jako takové může být znova uvědomeno, rovně? lak vědomí vědomí představy atd., že každé „vědomí něčeho" je s to l»ýt iterováno a že vsak potom s iterovatelným vědomím „byl jsem sl luVelio vědom" nebo „jsem si vědom, že..." zcela ve smyslu Kantovy „transe end. n tální apercepce" provází podle toho „To: Myslím —všecky své představy", rovněž „já" i „sám", tedy „vědomí sebe sama", jen pokud je vědc.....'■. existuje toto „sám" — vystupuje v procesu reflexe, jenž má alespoň e-.en- ciálně charakter iterace, není-li jím dán. Definicí prostřednictvím abstrakce je tu míněno vědomé vytváření „nových říší objektů" (jak se vyjádřil Hermann Weyl) nad „ekvivalentními třídami ekvivalentního vztahu" (jak stojí u Carnapa). Tento proces velmi přesně popsali Heinrich Scholz a Hermann Schweitzer v knize Die sogenannten Definitionen durch Abstraktion (Takzvané definice pomocí abstrakce) v roce 1935, takže přes něj máme dnes i formální přehled. Účinný funktor se jmenuje „abstraktor" a jeho použití podle toho „abstrakce". Argument je část výroku, z níž funktor vytváří třídu. Pro nás je důležité, že „transcendentní akt", jenž — jak jej popisuje Nikolai Hartmann — „nepůsobí pouze na vědomí jako myslení, představy, fantazie, ale vědomí překračuje, přesahuje a spojuje je s tím, co existuje samo o sobě nezávisle na něm...". Jsou to tedy akty, které vytvářejí vztah mezi subjektem a jsoucnem, které nevzniká teprve až tímto aktem, „že tento akt, pokud je zaměřen na předměty o sobě, potřebuje ony ekvivalentní třídy ekvivalentního vztahu, tzn. že se vztahuje prostřednictvím abstraktoru na jsoucno". Nikolai Hartmann prozkoumal tyto „transcendentní akty" zřejmě dosud nejpodrobněji a vše, co o nich —jakožto „také" aktech vědomí — řekl, že totiž zachovávají fenomenologický princip „inten-cionality", že mají charakter „uchopení" nebo že „mít ve vědomí" znamená „mít obraz vznikající uchopením", opírá se o působení abstrahujícího diadického funktoru, jak jej představuje abstraktor. Chci nyní souhrnně říci, že vědomí můžeme chápat jako diadickou funkci bytí, jež je aplikovatelná jako diadický funktor bytí a která se může vyznačovat mimo jiné především transcendentálním aktem vytváření bytí já a transcendentním aktem vytváření bytí o sobě, ovšem tím způsobem, že proces transcendentalizace lze popsat jako apercepci prostřednictvím iterace a proces transcendence jako definici prostřednictvím abstrakce. Nyní je jasné, že iterace a abstrakce, jejichž prostřednictvím se diadické vědomí vztahuje na „já" a na „o sobě", mohou fungovat jen monodicky, tedy jako jednomístná funkce bytí, tj. jako znakový proces, neboť znak je přece, jak jsme viděli, monodický funktor bytí, který se vztahuje na jsoucno, které tím může být „dosazeno". A skutečně se iterace či abstrakce vztahují jen na znaky. Jen znaky lze iterovat a jen znaky lze abstrahovat. Útvar „znak znaku znaku znaku atd." je smysluplný, ne však „křeslo křesla křesla křesla" atd., myslíme-li přitom na skutečné křeslo, které zde stojí. Stejně tak nebude u reálného nábytku účinný abstraktor, který dovoluje vytvořit ze stolu, křesla, skříně atd. třídní označení, tj. nábytek, nebo ze sdělení „X kouří dýmku" „třídu kuřáků dýmky" (příklad Bochenského), neboť nábytek reálně neexistuje, ale právě jen stůl, křeslo atd., ale bude účinný právě jen u znaků pro stůl, křeslo, příp. u „formy výroku", která není nic jiného než znak. V každém případě je zde náznak přechodu od ontológie vědomí k sei.....11. • vědomí. Sémiotiku chápeme přitom jednak jako teorii spontánními. ■ | svobodně zvolitelných znaků, jednak jako teorii „řad znaků" (Hunin-.) Mohu k tomu ještě uvést, že v souvislosti s ontologickou teorií typii m/li sujeme mezi jsoucnem prvního řádu a jsoucnem druhého řádu a Iv \><»\ jsoucnem prvního řádu rozumíme samo pro sebe existující a jako takoví-smysluplné, nezávislé, uzavřené jsoucno jako objekty a věci existující o m>Ik-. zatímco jsoucno druhého řádu zahrnuje všechna nesamostatně samu |>i.> sebe existující a smysluplná, příp. neuzavřená jsoucna, jak je předst;» >|<" i vědomí jako tematiky znaku, který samozřejmě odpovídá přechodu <"l substancionálního k funkcionálnímu pojmu vědomí. Gnoseologická úloha vědomí jeví se tedy v novém světle. Vědomí | „mít něco" ve smyslu činnosti může být uvedeno jako znakový pr<><<--. Funkce „mít něco" jakožto produkt funkce vědomí jeví se jako funí-. «• znaku, která na rozdíl od monodické funkce bytí pouhého znaku mu/i-být chápána jako třímístná funkce bytí a interpretována jako ,,komínu kace". Navazuje na Peirce, popsal jsem funkci znaku jako triadický funkí < >i, který vlastní jako argumenty nositele znaku, tj. něco, k němuž se znnl-vztahuje a které je zprostředkováno, a konečně interpretanta, který /mil-dává nebo přijímá. Tím je však podle Meyer-Epplera dán rovněž modi-l komunikačního řetězce pro elementární pozorování, v němž vystupuj.-objekt jako expedient a subjekt jako percipient, jenž zprostředkuje signály. Právem hovořil tedy G. Günther již v roce 1952 — za předpokladu kybernetické, tj. na principech řízení a informace vytvořené terminologie o vědomí ve smyslu informace, reflektující sama na sebe. Informace stejně jako komunikace není ovsem v prostředí jsoucna druhélm řádu, tedy v prostředí znaku nic překvapujícího, informace a komunlka<<-tvoří identicky triadickým způsobem zbudovanou funkci znaku, ktemu jmenujeme vědomím. Potíže s tímto kybernetickému pojmu vědomí prospěšným pojetím vznll-zvláště jedno místo ve Fichtových úvahách, které může být hodnoi en., v naší speciální souvislosti jako aktuální. Místo v Transcendentálni Un\t> <■ (1812, něm. vyd. 1912, s. 19), kde se říká, že „nikoli Já", ale „vědění" my.1i a že „Já může reprodukovat, napodobit, kopírovat tuto záležitost", i.uIl all sorts" před „his function of judgement" ve filosofii. Podle mého soudu anticipoval Nietzsche sémiotickou a informačně teoretickou (kybenmti« kou) teorii vědomí, když v díle Fröhliche Wissenschaft (Radostná vědu) poznamenal: .....takže mohu přejít k domněnce, žejřědomí vubec sr vy vinulo pouze pod tlakem potřeby sdělování" (č. 354). Klementy a znaky Moderní estetika se vyvíjela ve třech fázích jako speciální teorie znaku, piko užitá statistika a jako větev obecné teorie informace. Můžeme proto hovořit o sémiotické, statistické a informační estetice. Pro věc samu je podstatná estetika znaku, projmetodu je podstatná\statistika; v informační estetice se obě hlediska sbližují. Viděno historicky, vyvinula se nejprve •.emiotická estetika. Necháme-li stranou předchůdce v obecné sémiotice (Arnaulda, Leibnize, Lamberta, d'Alemberta aj.) a v spekulativní estetice (Ebcrharda, Krause, Hegela, Whiteheada), pak nalézáme předpoklady, které jsou pro nás dnes důležité, v pracích Peirce, de Saussura a Morrise. V následujícím půjde o to, schematicky znázornit a doplnit některé základy novější estetiky, pokud spadají do sémiotiky. 1'rávě pro estetickou teorii je důležité rozlisovat především mezi elementem ýt několikanásobně použitelné, u znaků to není podmínkou. Jedinečnost muže patřit k principu znaku, ne však k principu elementu. Dále je třeba zdůraznit, že znaky fungují vždy v komunikačním procesu (procesu K), zato u elementů to není podmínkou, spadají však vždycky do fyzikálního procesu (procesu F). Pokud existuje pro elementy proces K, můžeme jej < hápat jako vjem ve smyslu pozorování (proces P). Elementy fungují ve spojovacím schématu a znaky v komunikačním schématu. Ve spojovacím schématu vznikají „struktury", v komunikačním „významy". Z hlediska pojmu znaku, jak jej koncipoval Peirce a v souvislosti s ním Morris, lze říci, že znak je třeba chápat ne jako „předmět", ale jako „funkci". Znak „ne-• xi.iuje", znak „funguje". Fungování se uskutečňuje vždy ve schématu materiální relace. Materiální relace jsou nositeli funkcí. Funkce znaku I.....Ipokládá trojčlennou materiální relaci, jejíž schéma určil v podstatě P> IVirxe tímto způsobem: ZT \ O i ZT označuje nositele znaku, O to, co znak označuje a zprostředkuje, J k<> munikanta, tzn. toho, jenž vysílá nebo přijímá znak v znakovém procrui (procesu Z), příp. v procesu K, Zf označuje funkci znaku jako celek. Bez obtíží si ujasníme, že dílčí mezivztah mezi ZT a J obsahuje selektivní a informativní momenty, dílčí vztah mezi J a O obsahuje kognitivní a intencionálni momenty a dílčí vztah mezi O a ZT operativní a materiální momenty. ZT O Intencionálni I Manipulace se znakem může se uskutečňovat ve třech dimenzích, pflp. ) ve třech libovolných stupních, jejichž schéma si dnes představujeme taki.. präg syn označuje syntaktickou, sem sémantickou, prag pragmatickou dimenzi. V syntaktické dimenzi navazuje znak na jiný znak, v sémantické dimenzi znak něco označuje, příp. něco znamená, v pragmatické dimenzi se k někomu vztahuje. Další schéma funkce znaku získáme, přihlédneme-li k hlediskům teorie komunikace a informace. Znaky mohou sloužit k tomu, aby „realizovaly", „kódovaly" (příp. „dekódovaly") a „komunikovaly" (příp. „dekomuniko-valy") určitý obsah. realizující Schéma ozřejmuje, že realizující funkce se projevuje především na nositeli znaku, komunikativní funkce především na komunikantovi a kódující funkce na objektu znaku. Bude třeba též upozornit na to, že v realizující funkci se střetávají především selektivní a materiální momenty, v komunikativní funkci především selektivní a intencionální a v kódující funkci především operativní a intencionální momenty. A tak se vrací i pojetí znaku jako 30 symbolu, ikonu nebo indexu zpátky k Peirceovi a Morrisovi. Symbol < l»«»i>«-znak jako pouhý znak; ikon je znak, jenž — pokud má zobrazující duu .iľ tcr — jeví shodu s tím, co zobrazuje, jak to vyjádřil Morris. Tato shoda (podobnost) může být strukturální, ale i materiální. Vycházejíce z Mou i-.<\ můžeme tedy hovořit o strukturálním a materiálním ikonu. Portrét \<-v zásadě strukturálním ikonem stejně jako mapa. Hvizd lokomotivy mii/v být z určitého hlediska chápán jako ještě materiální ikon lokomotivy Symptomy nemoci (bolesti) jsou materiální ikony. Index je znak, jestli/.' na to, co má být zprostředkováno, jen poukazuje, tedy přesněji: návod k zprostředkování, jako např. ukazatel cesty, údaj o počtu stran aivn."<7 i ici — „význam". A znak, jenž je indexem, designuje to, co označil M«n 11\ v souvislosti s Deweyem a Meadem jako „hodnotu". Lze to vyjádřit i tul- in nulizující funkce znaku reflektuje primárně na materiál (symbol), l< «'»< l«i | i< i designatum s material symbol [realizující Z T textu. Ikon dtslgnatum b význam Index designatum » hodnota na význam (ikon) a komunikativní na hodnotu, příp. smysl (index). Již tato subtilnější klasifikace nedovolí nám sdílet Morrisovo pojetí, že totiž estetický znakový proces je procesem ikonickým a že designata estetických znaků jsou hodnotami. Tato formulace je bezesporu příliš povšechná a v hrubých rysech. Umělecké dílo (ideální), pojaté jako nositel estetických znaků, představuje jistě celek a jako celek estetický komplex znaků, jenž je singulární. Estetické znaky směřují na rozdíl od pouhých elementárních znaků (elementů) nepochybně k singularitě. Objevují se jako takové jen jednou, mohou být jako takové jen jednou použity (v ideálním případě). Odtud lze podle mého mínění vysvětlit estetickou realizaci. Nejdřív jsme zavedli znak jako „nesamostatné bytí". To znamená, že jsme řekli: „ne existuje" ale „funguje". Smysl „fungování" je ontologické nasycení znaku, jeho realizace jej osamostatňuje. Designace patří k realizaci, pokud designata znak uzavírají, nasycují, osamostatňují. Jen realizované bytí je samostatným bytím. K tomuto ontologickému nasycování může docházet v materiálním vlastním světě znaků, ale i v relačním vnějším světě znaků (v sémiotické a v ontické fázi). Je tedy samozřejmě oprávněné, hovoří-li se o určité prioritě realizační funkce v znakovém procesu. Singulární znaky, příp. komplexy znaků, jak je představují estetické znaky, které nazýváme uměleckými díly, nemohou jako takové být kódovatelné. Priorita realizační funkce v estetickém znakovém procesu projevuje se právě tím, že estetické znaky, příp. komplexy znaků (estetická poselství) jsou singulární povahy. Kódovatelnost by jejich singularitu poškodila, ne-li dokonce zrušila. Nicméně se můžeme ptát, jaký kategoriální znakový charakter je v singularitě uměleckého díla designován. Singularita může být zřejmě symbolická (materiální), ikonická (sémantická, denotativní) nebo indexová (axiologická, komunikativní). Statistická Šetření, jak je prováděl Fucks, Guiraud aj.,