/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 62
IDENTITA – PODIVNÝ POJEM
Martin PALEČEK
FHS Univerzita Hradec Králové
Abstract
The aim of this paper is to discuss the concept – or, more properly,
the concepts – of cultural identity within the contemporary
academic discourse. Trying to clarify what we mean by cultural
identity seems both necessary and impossible at a moment like the
present, when the study of various kinds of identities rapidly
extends across virtually all fields of the humanities. The current
concepts of “identity” and “culture” (frequently understood as
inextricably interconnected) stem from 60s and have quickly
penetrated social sciences, humanities and also political debates.
(1) Using the Czech debate about identity as an example I would
like to demonstrate that these debates and these usages of the
concepts are both seductive and misleading. I argue that the
concept of cultural identity is a tool of social and political
practice, rather than a concept suitable for theoretical analysis.
(2) In the second part I argue that recent debate about cultural
identity is only a variation on the old theme of the tension between
the concepts of “Gesellschaft” and “Gemeinschaft”.
Key words: identity, cultural identity, philosophy of social
sciences, Gesellschaft, Gemeinschaft.
0. Úvod
Otázky a analýzy týkající se identity a kulturní identity se objevují ve společenských vědách
již od 60. let a ani nyní se nezdá, že by utichly. V současnosti se již jedná o téměř nepřehledné
množství knih a článků, které však při bližším pohledu upoutají nejasnostmi, které se váží
právě na klíčový pojem „identity“.
Ve svém článku chci (1) zrekapitulovat zdroje těch souborů přesvědčení a způsobů
argumentace, které s pojmem „kulturní identity“ pracují; (2) prozkoumat, zda jsou tyto
soubory přesvědčení udržitelné a (3) zda je můžeme opřít o nějakou podobu evidence či
empirické zkušenosti, která by si použití tohoto pojmu vynutila. Domnívám se, že zde
neexistují žádné skutečnosti, které by se daly konzistentně interpretovat pomocí pojmu
kulturní identity a že pokud se mu vyhneme, ušetříme si mnohé nejasnosti. Chtěl bych
poukázat na skutečnost, že potíže s kulturní identitou do jisté míry pramení z chybných
představ o tom, co vlastně pojmy ve společenských vědách jsou a jak s nimi zacházíme.
1. Kulturní identita?
Erik Erikson se přes všechny následující diskuze zřejmě nesmazatelně zapíše do povědomí
všech sociálních vědců díky tomu, že koncepci identity (dokonce krize identity) uvedl do
vědeckého diskurzu.[2] Od té doby užití tohoto pojmu s různými adjektivy jen narůstalo a
způsob, jak tomuto pojmu rozumět, se nejen nevyjasnil, ale díky oněm adjektivům ještě dále
zproblematizoval. Jakým způsobem je tedy tento pojem ve společenských vědách užíván?
Podle Brubakera a Coopra[3] můžeme odlišit následujících pět způsobů použití:
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 63
1. Understood as a ground or basis of social or political action, “identity” is often
opposed to “interest” in an effort to highlight and conceptualize non-insturmental
modes of social and political action. With a slightlyy different analytical emphasis,
it is used to underscore the manner in which action – individual or collective – may
be governed by particularistic self-understandings rather than by putatively
universal self-interest. This is probably the most general use of the term; it is
frequently found in combination with other uses.
2. Understood as a specifically collective phenomenon, “identity” denotes a
fundamental and consequential sameness among members of group or category.
(…) This usage is found especially in the literature on social movements; on
gender; and on race, ethnicity, and nationalism. In this usage, the line between
“identity” as a category of analysis and as a category of practice is often blurred.
3. Understood as a core aspect of (individual or collective) “selfhood” or as a
fundamental condition of social being, “identity” is invoked to point to something
allegedly deep, basic, abiding, or foundational. (…) This usage is characteristic of
central strands …in the literature on race, ethnicity, and nationalism.
4. Understood as a product of social or political action, “identity” is invoked to
highlight the processual, interactive development of the kind of collective selfunderstanding,
solidarity or “groupness” that can make collective action possible.
In this usage, found in certain strands of the “new social movement” literature,
“identity” is understood both as a contingent product of social or political action
and as a ground or basis of further action.
5. Understood as the evanescent product of multiple and competing discourses,
“identity” is invoked to highlight the unstable, multiple, fluctuating, and
fragmented nature of the contemporary “self”. This usage is found especially in the
literature influenced by Foucault, post-structuralism, and post-modernism.
Jak je vidět, samotná definice pojmu identity je problematická. V zásadě tu jsou dvě
možnosti, jak již je z definic, které nabízí Brubaker s Cooperem, patrné. První je
esencialistické pojetí, které je podle některých inspirováno protestantizmem[4]. Předpokládá
se tu nějaké tajemné jádro – esenciální vlastnosti – a nahodilé akcidenty. Toto pojetí počítá s
morálním apelem, který nás má přinutit uvést esenci s akcidenty do souladu.
„In the Protestant tradition there is and idea that a still voice speaks inside one, the
voice of conscience, to which one must listen, shutting out the noise of the world. It
is God’s way of talking to us. The Romantic doctrine was that this inner voice
represents a person’s true nature.” [Kuper 1999:235]
Kolektivní verze esencializmu, kulturní identita, předpokládá pak skupinovou esenci, ze které
vyplývá povinnost ji hájit a toto pravé já uskutečnit. Klasickým příkladem takového pojetí
jsou nacionalizmy, ve kterých jsou národy jediným smyslem historie. V tomto případě je
záhadnou právě samotná esence, její určení. Navíc tato představa kulturní identity pomíjí
různé další formy či životní situace jak individua, tak národů a skupin, množství vztahů, do
kterých vstupujeme, a různé stavy a vztahy, se kterými se identifikujeme.
Proti esencialistickému pojetí stojí novější pojetí konstruktivistické. Podle něho jsou identity
kontingentní. Jsou produktem sociální interakce a jako takové jsou fluidní a nestabilní. V
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 64
takovém případě však není jasné, proč bychom měli vůbec přijímat pojem identity, neboť celá
taková definice zní jako jeho pravý opak.
Soustřeďme se nyní podrobněji na adjektivum kulturní, které je s identitou spojováno.
Domnívám se, že ani toto spojení nám situaci moc nevyjasní. Jak rozumíme pojmu kultury?
Ve své známé monografii Kroeber a Kluchohn (1952) udělali výčet všech definicí kultury a
dospěli k závratnému číslu 164 definic. Podle Smitha[5] je možné všechny definice rozčlenit
v zásadě do šesti hlavních skupin:
1. Deskriptivní definice chápou kulturu jako celkovou totalitu a činí tak prostě výčtem
toho, co chápou jako sociální život. Sem je zařaditelná i první vlivná Tylorova
definice.
2. Historické definice mají tendenci chápat kulturu jako dědictví přenášené z generace na
generaci. „Například v roce 1921 Park a Burgess napsali: „Kultura skupiny je součet
celku a organizace společenského dědictví, které uchovává sociální významy jako
důsledek povah jednotlivých ras, které se vytvořily v průběhu historického trvání
skupiny.“
3. Normativní definice. Podle Smithe mívá dvojí podobu: „První chápe kulturu jako
pravidla či způsob života, ve kterém můžeme izolovat jisté vzorce konkrétního chování
a jednání. Na příklad ‘Způsob života komunity či kmene, který souhlasně sdílí, je
chápán jako kultura...“ „Druhá forma klade důraz na roli hodnot bez odkazu na
jednání.“ . Do první skupiny můžeme zařadit Wisslera, do druhé například W. I.
Thomase.
4. Psychologické definice. Sem bychom mohli zahrnout definice, které chápou kulturu
skrz její roli, kterou hraje při rozhodování o problémech v komunikaci, učení a všech
materiálních i nemateriálních potřebách.
5. Strukturální definice jsou definice, které kulturu chápou jako „organizaci vztahů mezi
jednotlivými izolovanými aspekty (…) a zdůrazňují skutečnost, že kultura je pouze
abstrakcí, která není totožná s konkrétním jednáním. Tím se výrazně odlišují od těch
definicí, které by kulturu chtěly chápat jako výčet všeho a nečinily tak rozdíl mezi
ideálem a jednáním.“
6. Genetické definice definují kulturu skrz pojmy, tak jak vznikly a jak trvají. Spíše než
biologicky definují kulturu jako oblast vyvstávající z lidské interakce; jako „produkt
mezigenerační transmise“.
Tento přehled je – domnívám se – dosti ilustrativní a vede k nekonečným, ale velmi
užitečným debatám. Co všechno ale děláme s „kulturou“ či „kulturní identitou“?
Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, zdá se nanejvýš užitečné vyjasnit si, jak s pojmy
ve společenských vědách pracujeme. Mohlo by se totiž ukázat, že nejasnosti pramení právě z
našeho ne dost explicitního rozumění analytické práci. V zásadě velké množství pojmů, které
společenský vědec užívá, můžeme najít jak v odborných článcích, kde se přísně držíme určité
definice a snažíme se o koherenci a transparenci, tak v běžném používání. Tím mám na mysli
použití od diskuse mezi přáteli až po novinový článek či politický projev. Tak můžeme najít
pro společenského vědce tak klíčové pojmy jako jsou „národ“, „rasa“ či „kultura“, v různých
– nejen vědeckých – kontextech. Ale je užití ve společenských vědách pro význam jakéhokoli
pojmu určující? Určitě nikoli.
Brubaker a Cooper[6] navrhují, abychom pro zpřehlednění rozlišovali mezi pojmy pro praxi
(“categories of practice”) a pojmy pro analýzu (“categories of analysis”).
“Many key terms in the interpretative social sciences and history – “race,”
“nation,” “ethnicity,” “citizenship,” “democracy,” “class,” “community,” and
“tradition,” for example – are at once categories of social and political practice
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 65
and categories of social and political analysis. By “categories of practice,”
following Bourdieu, we mean something akin to what others have called “native”
or “folk” or “lay” categories. These are categories of everyday social
experience, developed and deployed by ordinary social actors, as distinguished
form the experience-distant categories used by social analysts. We prefer the
expression “category of practice” to the alternatives, for while the latter imply a
relatively sharp distinction between “native” or “folk” or “lay” categories on the
one hand and “scientific” categories on the other, such concepts as “race,”
“ethnicity,” or “nation” are marked by close reciprocal connection and mutual
influence among their practical and analytical uses.”
Jsem přesvědčen, že je Brubakerovo a Cooperovo rozlišení užitečné. Co však vlastně děláme,
pokud označíme nějaký pojem za „category of analysis”? Domnívám se, že ve svém důsledku
takové zařazení znamená, že skládáme kompliment určitým pojmům, kategoriím a
(neoddělitelně) souborům přesvědčení, které prostě považujeme za lepší a úspěšnější, tj.
koherentnější a zahrnující větší množství případů vzhledem k účelu použití. Podle jakých
kritérií rozhodujeme, jaké pojmy a kategorie pro svou práci zvolíme?
Ukažme si příklad. Můžeme si položit otázku: Existuje skutečně rozdíl mezi zeleninou a
ovocem? Zatímco biologové toto rozlišení nepoužívají, pro náš praktický život se jedná o
kategorie, bez kterých se neobejdeme. Záměna by nám mohla připravit nejedno nepříjemné
kulinářské překvapení. Co je však skutečnější? Běžná – praktická – taxonomie či ta
biologická? To, co je tu zmatečné, však nejsou taxonomie, ale způsob položení otázky. Není
totiž vůbec zřejmé, vůči čemu by měla být biologická taxonomie skutečnější, pokud
pomineme účel, ke kterému chceme taxonomii použít, v čem se chceme vyznat. Obě dvě jsou
totiž užitečné, pokud jsou správě použity. To, co činí rozdíl, je to, zda chceme zařadit nově
nalezenou rostlinu, či si prostě namíchat salát. Jsme-li však na půdě vědy – v tomto případě
biologie – můžeme zpřehlednit naši situaci tím, že některé pojmy, kategorie či celé soubory
přesvědčení označíme pro biologii za nevhodné tak, že je prohlásíme za “native”, “folk” či
“lay”.
To, co navrhují Brubaker a Cooper, je označení “categories for practice”. Důvod je
následující: chtějí zdůraznit, že není možné opomenout vliv, který kategorie, pojmy a soubory
přesvědčení společenských věd mohou mít (a mají) na společenskou praxi. V případě identity
a kulturní identity jim přímo pomáhá fakt existence cultural studies a její vazba na politiky
identity[7]. Jde jim tedy o to, aby se oddělily od aktuálního stavu vědy ty kategorie, které ve
společenských vědách například existovaly a ukázaly se z těch či oněch důvodů
problematické. Příkladem za všechny může být pojem „rasa“, který se ukázal být nevhodný
jako nástroj analýzy, přesto s ním však musíme zacházet, pokud chceme analyzovat například
rasistické motivy jednání či diskriminace. Pojem rasy tedy není category for analyses, ale
category for practice.
Užíváme-li ve společenských vědách pojmy (a je jedno, jak široce pojaté pojmy to jsou),
můžeme se dopustit dvou krajností: (i) považovat je za přímočará zobrazení něčeho reálného,
nebo (ii) je považovat za nástroje, které mohou být voleny zcela libovolně, bez vazby na
realitu.
(i) Považovat pojmy za zobrazení reality fakticky znamená, že pomineme jejich
instrumentální charakter a fakt, že jejich volba není dána jenom tím, co popisujeme, ale i tím,
jaký účel má výsledný popis mít. Začneme se tedy tvářit a jednat, jako by tu pojmy
představovaly jednou provždy dané entity existující stejně reálně jako lidé. Pojmy jsou však
spíše jako nástroje, jejichž pomocí tvoříme mapy (vypůjčím-li si přirovnání, které používá v
jiné souvislosti Peregrin) Mapy kreslíme proto, abychom se vyznali v krajině či městě. Mohou
nám ulehčit život či život znepříjemnit. A přitom tomu není tak, že mapa bude tím užitečnější,
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 66
čím realističtěji postihuje to, co mapuje – naopak, mapa musí zjednodušovat a odhlížet od
mnohých aspektů, které nejsou z hlediska daného účelu relevantní. Jenom tak totiž může
zpřehledňovat.
Když mluvíme třeba o kulturách, často si tuto mapovací povahu pojmu neuvědomujeme.
Jednotlivé definice kultury můžeme měřit podle jejich zpřehledňující funkce, dosahu jejich
užití atd. Nedává však dobrý smysl se ptát, která definice kultury je a pravá. Jestliže se tak
ptát začneme a jednu z definic vybereme a začneme s ní jako tou pravou zacházet, budeme
mít tendenci ji chápat jako zobrazení nějaké reálně existující entity – nějaké Kultury s velkým
"K". Pak vyvstane otázka: jak můžeme cizím kulturám porozumět? Může nás vést k představě
nesouměřitelnosti takovýchto celků/kultur. Můžeme začít předpokládat, „že domorodci činí
odlišné inference s výroky významů stejných, jaké mají ty naše; avšak stanovit význam nelze
nezávisle na zjištění, do jakých inferencí výroky vstupují“[8]. Záhada vzniká díky tomu, že
najednou uděláme „úkrok stranou“ a postupujeme v opačném pořádku. Nejprve se setkáváme
s jinými lidmi, hledáme významy, pozorujeme jejich jazykové a mimojazykové chování a
abychom si situaci zpřehlednili, užíváme pro ně koncepci kultury, která má navíc tu
schopnost, že nám umožní i ve zkratce zjistit, co sami o sobě říkají, co si o sobě myslí. A
najednou se začneme chovat, jako by tato šikovná zkratka pojmenovávala nějaký celek, který
tu byl od samého počátku. Přitom vůbec nevíme, zda tu k tomuto našemu "concept of
analysis" existuje odpovídající domorodý "concept of praxis", který by hrál roli v jejich
společenském uspořádání. Zmatky plynoucí z toho, když jim pak třeba připíšeme „kulturní
identitu X“, budou nekonečné.
(ii) Na druhé straně chápat kategorie a pojmy jako naprosto instrumentální je myšlenka, která
také neobstojí. Nemůžeme prostě vybudovat relativistickou teorii už jenom proto ne, že pro
tvorbu teorie potřebuje absolutní tvrzení. O problémech spojených s relativizmem se ještě
zmíním.
Domnívám se, že se mi podařilo zpřehlednit způsob jakým pojmy užíváme a jejich roli ve
společenských disciplínách. Zatím jsem ovšem neřekl nic podstatného o tom, proč bychom
měli odmítnout kategorii kulturní identity jako takovou. Námitka by mohla znít: vždyť přeci
existuje empirická evidence, která použití této kategorie opravňuje. Je tomu skutečně tak?
Vezměme jeden příklad, který demonstruje nacionální spory mezi Čechy a Němci. Podle
mého názoru je dostatečně charakteristický a navíc napětí mezi Čechy a Němci ve svých
reminiscencích dosud určuje sebepochopení Čechů.
2. Poor you, Mr. Mozart![9]
V roce 1913 na pražskou radnici dorazil dopis rozhorleného českého vlastence dr. Moravce,
ve kterém protestoval proti postavení sochy Wolfganga Amadea Mozarta v Praze před
Stavovským divadlem. Následně se kolem umístění této sochy, kterou realizoval
(česko)německý sochař Frantz Metzner, rozhořel lítý spor, který svým způsobem dost dobře
vystihuje ohniska napětí a způsoby tehdejšího uvažování. Jakékoli estetické či technické
stránky výtvarného zpracování sochy ustoupily do pozadí a úhelným kamenem se stalo
jediné: Wolfgang Amadeus Mozart byl Němec a jako takový zosobňuje německou kulturu,
která je ze své podstaty nepřátelská kultuře české. Dr. Moravec, který celou kauzu zahájil
celou problematiku vystihuje explicitně: „Mozart byl tělem i duší Němec (sic!), že v Praze
napsal jednu svou operu, nemá jako takové žádného významu pro nás Čechy.“ [HojdaPokorny
1996:127,128]. Jde o spor, kterých bylo v tehdejším Českém království[10] a celém
Předlitavsku[11] nepřeberné množství. Podstatnou složkou česko-německého soupeření bylo
napětí, které Gellner charakterizuje jako napětí mezi koncepcemi Gesellschaft (společnost) a
Gemeinschaft (pospolitost).[12]
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 67
The former concept conveys the notion of an open society of anonymous
individuals, related by contract rather than status, engaged in a free market
both of goods and of ideas, freely pursuing their own aims, and having but a
light and provisional commitment to cultural background, whether
gastronomic, dialectal, sartorial or religious. In contrast with such
liberalism, there was also a romantic mystique of a closed cultural
community, whose members found fulfilment in its very idiosyncrasy and
distinctiveness, and in the affectively suffused, highly personal even if
hierarchical relationships which it sustained. (…) For the liberals,
knowledge was the free establishment of theories constrained by nothing
other than the obligation to respect facts; for the romantics, real knowledge
was a many-stranded activity, which played its part in the perpetuation of a
living culture, its values, its hierarchy.
Chování dr. Moravce v případu nešťastného Mozarta přesně zapadá do Gellnerovských
schémat. Jakákoli kulturní akce v té době byla provázena podobnými nesváry: liberálů, kteří
dávali věcné připomínky, s romantiky, kteří obviňovali liberály z odnárodnění, či je rovnou z
národa vylučovali. Právě nacionálních bojů se pomníky staly významnou součástí. Celá
krajina Čech je již od 17. století díky vlivu barokní kultury krajinou kulturní. Baroko mělo ve
zvyku s krajinou pracovat a utvářet ji, a tak je česká krajina poseta drobnými náboženskými
stavbami. V době vypjatého nacionalizmu se čeští romantici postavili z různých důvodů proti
náboženství, resp. proti katolické církvi. Tak byl tedy do souboje nacionalizmů zatažen i
antiklerikální postoj, který byl chápán jako nedílná součást českého nacionalizmu. Vypukl
spor o krajinu: vedle sítě náboženských staveb byla intenzívně budována síť staveb
nacionálních, které měly hmatatelným způsobem zdůraznit příslušnost k českému národu. Dr.
Moravec to opět vyjadřuje explicitně:
„Pro pomník Smetanův zvolili jsme Žofín, kam široké vrstvy české nepřijdou a
cizinec tím méně, aby se dozvěděl z pomníku, že jest v české Praze, v sídle
působení českých skladatelů. Za to Němci přejí si Mozartův pomník ve středu
Prahy, aby každý cizinec, jda kolem, viděl, že jest ve městě, kam kultura německá
ještě zasahuje, a aby i český lid měl před očima pomník německého skladatele.“
[Hojda-Pokorny 1996:128][13]
V Praze probíhalo to, co v celých Čechách. Soubory přesvědčení, které byly pro celý konflikt
typické a které můžeme lokalizovat z jazykových projevů a chování, byly nacionalistické.
Avšak: mohli bychom dnes celý spor přeformulovat prostřednictvím koncepce kulturní
identity, tj. mohli bychom celý spor chápat jako empirickou evidenci kulturní identity?Mohli
bychom například říci, že v případě sporu o Mozartovu sochu zde probíhal ostrý souboj o
ustavení a demonstrování kulturní identity? Tvrdím, že ano. A domnívám se, že přesně na
tomto případě je patrné, proč je koncepce kulturní identity neužitečná z analytického hlediska
a ve svých inferenčních důsledcích nebezpečná pro politickou a sociální praxi. Použijeme-li
totiž pojmu kulturní identity, ničeho vlastně nedosáhneme, jen rozmnožíme problémy a
nejasnosti. Celé napětí je daleko příhodnější analyzovat pomocí vhodnějších, jemnějších
pojmů, jakými je právě „nacionalizmus“, „identifikování“[14] či Gellnerovy pojmy
Gesellschaft (společnost) a Gemeinschaft (pospolitost). Ke stejnému závěru dochází i
Brubaker s Cooperem. Je samozřejmě nutné ocenit mnohé z prací, které byly s pomocí pojmů
identity napsány, ale při bližším pohledu je podle nich zřejmé, že klíčové tu jsou daleko
jemnější pojmy a kategorie. Samotná „identita“ je matoucí a vlastně zbytečná. Ve svém
silném slova smyslu znamená příliš mnoho, ve slabém slova smyslu (konstruktivistickém)
zase příliš málo na to, aby byla užitečná.
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 68
„To criticize the use of “identity” in social analysis is not to blind ourselves to
particularity. It is rather to conceive of the claims and possibilities that arise from
particular affinities and affiliations, from particular commonalities and
connections, from particular stories and self-understandings, from particular
problems and predicaments in a more differentiated manner. Social analysis has
become massively, and durably, sensitized to particularity in recent decades; and
the literature on identity has contributed valuably to this enterprise. It is time now
to go beyond “identity” – not in the name of an imagined universalism, but in the
name of the conceptual clarity required for social analysis and political
understanding alike.” [Brubaker-Cooper 2000:36][15]
Používání jiných kategorií v sociální analýze nic nebrání a opuštění pojmu identity bude
víceméně bezbolestné.
3. Multikulturalita
Pokud přijmeme důvody, proč odmítnout kulturní identitu jako kategorii vhodnou ke
společenskovědní analýze, pak ještě zbývá vyjasnit, proč tvrdím, že její užití ve svých
důsledcích může být nebezpečné pro politickou a sociální praxi. Takovým příkladem
praktického užití pojmu kulturní identity je i související koncepce „multikulturality“, pro
kterou je kategorie kulturní identity klíčovou. Multikulturalita se na první pohled zdá být
skvělým nápadem. Domnívám se však, že se tento nápad po bližším zkoumání ukazuje být
nekoherentním a ve svých důsledcích neudržitelným. Co by taková multikulturalita mohla
být? V různých návrzích se setkáváme s tím, že je při definování multikulturality užívána
kategorie „kulturní identity“.
Multikulturalita – pokud lze jejímu slovníku účinně rozumět – předpokládá vedle sebe
koexistující kultury, které determinují své členy a zároveň v tomto pojetí relativizují
racionální a etické hodnoty „dominantní“ kultury. V takovém případě se ovšem jedná o
příklad kulturního a hodnotového relativizmu a klíčové pro něj je zpochybnění možnosti žádat
po příslušnících minority určitý typ chování, na který tito nejsou ze své tradice zvyklí. Pokud
pomineme to, co jsem již zmiňoval, tj. nejasnost samotné identity a kultury, pak se nám do
hry opět vrací představa, že zde existuje pro relativistický soubor přesvědčení jakási evidence.
Jinými slovy nám chce říci: racionalita a etika jsou přeci tak rozdílné kulturu od kultury.
Abychom tento problém mohli řešit, musíme vymyslet způsob, jak spolu žít, a to tak, že
budeme tolerovat kulturní zvláštnosti těch druhých (a míra tolerance je kamenem úrazu).
Tvrdí-li relativista toto, tj. že pro relativizmus (pro odlišná pojmová schémata) existují
empirická data, která jej potvrzují [16], pak se dopouští trojí chyby: (1) svůj úsudek zakládá
na ne-relativistické teorii poznání (relativismus je podle něj pravdivý proto, že odpovídá
(empiricky poznané) skutečnosti) a (2) postupuje navýsost realisticky, když implicitně jedná
podle přesvědčení: jsem-li schopen svoje soubory přesvědčení dobře opodstatnit a odůvodnit,
pak je teprve mohu zastávat a současně s tím na sebe beru veškeré závazky z toho vyplývající.
Explicitně vyjádřeno: jednám tak, jak to normativní povaha racionality vyžaduje. Pokud tímto
způsobem zastávám relativizmus, pak jsem hluboce nekonzistentní.
(3) Třetí opominutí má kořen v přehlédnutí důležitého rozlišení mezi faktickými výroky a
normativními výroky. O tvrzení:
(i) Svědkové Jehovovi zakazují svým členům krevní transfůzi
Můžeme říci, zda je pravdivé či nepravdivé, souhlasí-li s ostatními částmi doktríny Svědků
Jehovových atd. Toto faktické zjištění však nemůže rozhodnout otázku, zda je to správné.
Nemůže vést k tvrzení:
(ii) a tedy je správné nepodat krevní transfůzi, jestliže je toto přesvědčení koherentní ve
vztahu ke zbytku jehovistické doktríny.
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 69
Jinými slovy, žádný faktický výrok nemůže rozhodnout normativní otázku. To, co při
rozhodování o faktických otázkách máme k dispozici a k čemu faktická tvrzení vedou, je
odůvodňování. To je samou podstatou racionality: racionalita je hra na požadování a udávání
důvodů. Tam, kde jednotlivé otázky nejdou rozhodnout prostřednictvím pravdivostních
podmínek, tam můžeme použít inference. Resp. inference užíváme tam, kde se určení
pravdivostních podmínek ukazuje být nedostačující. Jsme schopni ze samotné povahy
racionality učinit explicitními důsledky, které z našich přesvědčení vyplývají.
„Užití…pojmů zahrnuje věcný inferenční závazek: závazek ke správnosti
podstatného inferenčního kroku od okolností, za kterých je správné tento pojem
aplikovat, k důsledkům jeho aplikace. Ty pojmy jsou podstatné právě proto, že
jsou podstatné ony inference, které jsou v nich obsaženy. právě tento závazek se
však stává neviditelný, uvažuje-li se o pojmovém obsahu prostřednictvím
pravdivostních podmínek. [17]
To, co je pro racionalitu určující, je hra na udávání a poskytování důvodů a přijímání závazků
k těmto důvodům, tj. její normativní složka.
Naznačil jsem, že je pro pojetí kulturní identity a multikulturalizmu jako kategorií a souborů
přesvědčení obtížné hledání pravdivostních podmínek. Jaké jsou tedy inference z nich
plynoucí? Na jedné straně se naznačuje svrchovanost kultur právě prostřednictvím kulturní
identity a na druhé straně se zpochybňuje racionalita jako prostředek pro dosahování
pravdivých přesvědčení. Jsem přesvědčen, že se tu v jiných barvách vrací staré napětí mezi
koncepty Gesellschaft (společnost) a Gemeinschaft (pospolitost). Oproti preferování
racionality při rozhodování sporů a určování způsobů spolunažití se staví (špatně zdůvodněná)
představa uzavřených pospolitostí. Vezměme znovu citaci již zmiňovaného dr. Moravce:
„Mozart byl tělem i duší Němec (sic!), že v Praze napsal jednu svou operu, nemá jako takové
žádného významu pro nás Čechy.“, a místo Čechů a Němců dosaďme americké indiány,
afroameričany, radikální feministky atd. a dostaneme větu jako vystřiženou ze současných
polemik týkajících se politiky identity. Namísto nacionálních bojů hrozí, že bychom mohli
mluvit o tyraniích identit[18].
Multikulturalizmus tak stojí, domnívám se, na hliněných nohou a možné důsledky z jeho
uvádění v praxi (pokud zahrnují popírání racionality jako klíčového nástroje dosahování
pravdy) jsou minimálně na pováženou. Společenské vědy by neměly poskytovat odpudivým
nacionalistickým reminiscencím žádnou legitimitu.
4. Závěr
Ve svém článku jsem se pokusil ukázat, že celý pojem identity a kulturní identity je od
samého počátku matoucí a žádné vyjasňování mu nepomáhá. Navíc je problematické i
adjektivum kulturní, neboť kolem kategorie kultury existuje diskuse neméně vášnivá. Ze
samotné podstaty našeho užívání pojmů ve společenských vědách – jako nástrojů
zpřehledňujících nám naši situaci – vyplývá, že představa empirické evidence „kulturní
identity“ nejen že nepomáhá, ale nedává dost dobrý smysl. Na zhuštěném popisu nacionálního
sporu o sochu Wolfganga Amadea Mozarta v Praze v roce 1913 jsem se pokoušel
demonstrovat, že přeformulování tohoto sporu prostřednictvím pojmu kulturní identity nikam
nevede. Pojmu identity a kulturní identity je tak, domnívám se, lepší se vzdát. Máme dostatek
jemnějších nástrojů pro společenskovědní analýzu a vyhneme se nepříjemným důsledkům z
užití pojmu kulturní identity plynoucích, tj. návratu nesmiřitelných, iracionálních
nacionalistických postojů.
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 70
5. Použitá literatura
Béji, H. Equivalence des cultures et tyrannie des identités. Esprit, January 1997, pp. 107-118.
Brandom, R. Reason, Expression, and the Philosophical Enterprise in Ragland, C. P.;Heidt, S.
(eds.) What Is Philosophy? Yale University Press, 2001, pp. 74-95.
Brubaker, R.; Cooper, F. Beyond "Identity". Theory and Society, Vol. 29, No. 1. (Feb., 2000),
pp. 1-47.
Dillon, M. Sexuality and Religion: Negotiation Identity Differences in Jacobs, M. D.;
Hanrahan, N. W. (eds.). The Blackwell Companion to the Sociology of Culture, Blackwell
Publishing, Oxford.
Gellner, E. Reason and Culture: The Historic Role of Rationality and Rationalism. Blackwell,
Oxford, 1992.
Herskovits, M. J. Cultural Relativism. Vintage Books, New York, 1973.
Hojda, J.; Pokorný, J. Pomníky a zapomníky. Praha, Litomyšl: Paseka, 1996
Kuper, A. Culture. The Anthropologists’ Account, Harvard University Press, Cambridge,
1999.
Smith, P. Cultural Theory, Blackwell Publishing, Oxford, 2001.
[1] Původní text “Identity – a treacherous concept” zazněl na konferenci „Multiculturalism,
Conflict and Belonging”, 3rd September - 5th September 2007 Mansfield College, Oxford.
[2] M Dillon, ‘Sexuality and Religion: Negotiation Identity Differences’ in M D Jacobs and N
W Hanrahan (eds.), The Blackwell Companion to the Sociology of Culture, Blackwell
Publishing, Oxford, p. 220.
[3] R Brubaker, F Cooper, ‘Beyond “Identity” ‘. Theory and Society, Vol. 29, February,
2000, pp. 6-8.
[4] A Kuper, Culture. The Anthropologists’ Account, Harvard University Press, Cambridge,
1999, p. 235.
[5] P Smith, Cultural Theory, Blackwell Publishing, Oxford, 2001, p. 2-3.
[6] ibid.
[7] BRUBAKER, R., COOPER, F. Beyond “Identity”.; KUPER, A. Culture. The
Anthropologists’ Account. Cambridge : Harvard University Press, 1999.
[8] Jaroslav Peregrin
[9] HOJDA, J., POKORNY, J. Pomníky a zapomníky. Praha, Litomyšl : Paseka, 1996, chapter
“Chudák Mozart”, pp. 127-133.
[10] České království, Moravské markrabství a Slezské knížectví (dohromady: Země Koruny
České, dnešní Česká republika) bylo součástí Rakouského císařství a později RakouskoUherska
od roku 1526, respektive 1628 do roku 1918.
Z etnického hlediska šlo v případě Zemí Koruny České o mnohonárodnostní území, kde
největší část tvořili etničtí Češi a etničtí Němci (ti později přijali pro sebe označení „Sudetští
Němci“). Etnická nenávist a nacionalistická rétorika se objevila poprvé v roce 1848 a rostla
do té míry, že např. v roce 1913 musel císař František Josef I. uzavřít Český sněm, který
nacionální spory totálně paralyzovaly. Nacionální nevraživost vyvrcholila násilnostmi během
druhé světové války a následným odsunem německého obyvatelstva z území Československa.
[11] Císařství Rakouské bylo od roku 1867 rozděleno na dvě části, tzv. Předlitavsko (dnešní
Rakousko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Česko, Halič, západní část Ukrajiny s hlavním
městem ve Vídni) a tzv. Zalitavsko (dnešní Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko, západní část
Rumunska s hlavním městem v Pešti) a dohromady tvořily Rakousko-Uhersko se společnou
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 71
armádou, měnou a zahraniční politikou. Domácí politika obou částí byla do značné míry
odlišná.
[12] E Gellner, Reason and Culture: The Historic Role of Rationality and Rationalism,
Blackwell, Oxford, 1992, p.116-117.
[13] Hojda, Pokorny, op. cit., p. 128.
[14] “ ‘Identification,’ we noted above, invites specification of the agents that do the
identifying. Yet identification does not require a specifiable “identifier”; it can be pervasive
and influential without being accomplished by discrete, specified persons or institutions.
Identification can be carried more or less anonymously by discourses or public narrativities.”
[Brubaker-Cooper 2000:16]
[15] ibid., p. 36.
[16] As for example Herskovits did. See M J Herskovits, Cultural Relativism, Vintage Books,
New York, 1973.
[17] R Brandom, ‘Reason, Expression, and the Philosophical Enterprise‘ in C P Ragland and
S Heidt (eds.), What Is Philosophy?, Yale University Press, 2001, pp. 74-95.
[18] H Béji, ‘Equivalence des cultures et tyrannie des identités’. Esprit, January 1997, pp.
107-118.