Dějiny antické literatury IV (LJBcA08)

Menippská satira

–        počátky tohoto žánru jsou spojeny s populárně etickým kynismem (filozofická škola, kterou
ve 4. stol. př. Kr. založil Antisthenés z Athén; kynikové hlásali střídmý a skromný život v souladu
s přírodou, odmítali přepych a požitky) a jeho literárním projevem – diatribou = populárně
filozofická rozprava s moralizující argumentací oživovanou různými příklady, anekdotami i parodicky
vyznívajícími citáty (tzv. accomodatio versuum = vtipné zapojování veršů do prózy, při kterém se
mění jejich původní význam); cílem diatriby bylo poučení stejně jako pobavení; zakladatelem tohoto
literárního projevu byl Bión z Borysthenu (3. stol. př. Kr.)

–        ve svých počátcích byla menippská satira koncipována jako zábavné, didaktické a současně
kritické zesměšňování všeho, co bylo v rozporu s kynickými představami

–        typická kompoziční technika menippské satiry = prozimetrum (smíšený styl), tj. střídání
prozaických a veršových partií (může se jednat o verše převzaté z díla jiného autora, např. Homéra
či Vergilia, nebo o autorovy vlastní verše) – verše se stávají ústrojnou součástí prozaického textu

–        charakteristické je střídání vysokých a nízkých vyjadřovacích prostředků a obsahová
heterogenita založená na protikladu vznešeného a výsměšného, vážného a komického (spúdogeloion)

–        typický repertoár menippských motivů: různé fantastické, nadpřirozené motivy, jako je sněm
bohů, cesta na nebesa, sestup do podsvětí či posmrtné zážitky

–        pro zpracování uvedených námětů je příznačné využití parodie (často jsou parodováni
bohové, filozofové, eventuálně i sám autor satiry), karikatury, kontrastu a ironických paradoxů

–        formální i námětová pestrost menippské satiry vychází z kynické diatriby (viz výše) ˃

menippská satira = směsice nesourodých prvků (právě tato nesourodost je základní žánrovou
charakteristikou)

–        k řeckým pěstitelům menippské satiry patří v chronologickém sledu:

Ø  kynický filozof Menippos z Gadar (3. stol. př. Kr.; podle Menippa získal žánr své jméno; jeho
dílo se nedochovalo)

Ø  epigramatik a Menippův následovník Meleágros z Gadar (1. stol. př. Kr.; jeho satiry se ztratily)

Ø  představitel druhé sofistiky Lúkiános ze Samosat (2. stol. Kr.)

–        do římské literatury uvedl menippskou satiru (včetně jejího názvu) svým dílem Saturae
Menippeae (dochovaly se fragmentárně) polyhistor M. Terentius Varro Reatinus (2.–1. stol. př. Kr.),
jenž se tak odchýlil od existující římské tradice veršované satiry (Ennius a Lucilius):
prostřednictvím menippské satiry kritizoval morální úpadek římské společnosti včetně pronikání
orientálních kultů do Říma či módní záliby svých současníků v plytkém filozofování

–        další tvorba v duchu Menippova, resp. Varronova, odkazu:

Ø  drobný spis s názvem Apocolocyntosis divi Claudii Seneky Mladšího (Ztykvění božského Claudia) či
Ludus de morte Claudii (Hra o Claudiově smrti)

Ø  úvodní dvě knihy Martianovy encyklopedie sedmi svobodných umění De nuptiis Philologiae et
Mercurii (O sňatku Mercuria a Filologie)

Ø  řecky psané spisy římského císaře Iúliána Apostaty

Ø  (dříve byl za menippskou satiru označován také Petroniův román Satyricon, protože je napsán
prozimetrem)