Moje nejranejší vzpomínka
Moje nejranejší vzpomínka tone v cervené. Dívka nesoucí
me na rukou se mnou vychází ze dverí, podlaha
prede mnou je cervená, nalevo vede dolu schodište, rov- '
než cervené. Proti nám, v téže výšce, se otevírají dvere,
vychází z nich muž a blíží se ke mne s prívetivým úsmevem.
Pristoupí až tesne ke mne, zastaVÍ se a rekne:
"Ukaž jazyk!" Vypláznu jazyk, muž sáhne do kapsy,
vytáhne kapesní nuž, otevre ho a priblíží cepel až tesne
k mému jazyku. "Ted mu urízneme jazyk," rekne. Neodvažuji
se jazyk schovat, muž je už u mne, vzápetí se
mi dotkne cepelí jazyka. V posledním okamžiku stáhne
nuž zpátky a rekne: "Dnes ješte ne, až zítra." Sklapne
zase nuž a strcí ho do kapsy.
Každého rána vychází ze dverí na cervenou chodbu,
dvere se otevírají a objevuje se usmívajíd se muž. Vím,
co rekne, a cekám, až mi porucí, abych ukázal jazyk.
Vím, že mi ho urízne a bojím se víc a VÍc.Zacíná tím den
a opakuje se to mnohokrát.
Nechám si to pro sebe a až mnohem pozdeji se na to
zeptám matky. Podle cervené barvy na všech stranách
poznává penzion v Karlových Varech, kde s otcem a se
9