Raný Nietzsche o rétorice a jazyku vůbec (1866 – 1871, 1873 – 1879)
Nietzsche (1844 - 1900) se na konci roku 2012 přidal k těm málo filosofům, jejichž dílo máme do
češtiny kompletně přeloženo. Není náhodou, že poslední na řadu přišla práce Lidské, příliš lidské,
která se začala těšit seriózního zájmu historiků filosofie až v průběhu 70. let 20. století. V této práci
Nietzsche vědomě navázal na své rané dílo z druhé půle 60. a z první půle 70. let. Lidské, příliš
lidské tvoří společně s těmito ranými poznámkami myšlenkovou paralelu k slavné práci Zrození
tragédie a v menší míře i k projektu Nečasových úvah. Především Zrození tragédie platí v celém
Nietzschově díle za „přešlap“ a jako romantické intermezzo rozděluje jeho ucelený intelektuální
vývoj na dvě období (tj. na roky 1866 – 1871 a 1873 – 1879). Moje přednáška se pokusí na základě
stavu dobové epistemologie zmapovat tuto desetiletou etapu, na jejímž počátku stál mladý maturant
s chatrnou znalostí dějin evropského myšlení a na jejím konci autor nejspíše nejprogresivnější
německé filosofické práce druhé poloviny 19. století.
Mezi historiky filosofie vznikl ve 20. století mýtus, že celé Nietzschovo rané dílo ovlivnil jenom či
hlavně Schopenhauer. V polovině 80. let 20. století se tento mýtus začal drolit ve prospěch
objektivnějšího pohledu na celou věc: Nietzsche byl totiž již od svých lipských studií velmi
precizně obeznámen s dobovou filosofií, která k schopenhaueriánství přistupovala značně kriticky.
Nietzsche si po probádání terénu vědomě vybírá tuto proti-schopenhaueriánskou větev, která za
několik let plynule vyústí ve vznik novokantovství. Novokantovství předkládalo ontologické,
umělecké a etické teorie vždy na základě perfektního osvojení si epistemologické problematiky;
Schopenhauerova epistemologie byla naopak silně poplatná etice a ontologii, Schopenhauer ji
detailně domýšlel až ex post. Podle těchto strategií se odvíjí i Nietzschova zanícenost pro každou z
jednotlivých větví: zajímá-li se v prvním období (1866 – 1871) jen o otázky epistemologické,
vědomě rozvíjí odkaz raně novokantovské filosofie; zajímá-li se při přípravě na Zrození tragédie
(1871 – 1872) jen o kúru německé kultury, přesně podle vzoru Schopenhauera epistemologii
zjednodušuje do primitivních vzorců. Lidské, příliš lidské rezignuje na všechny buditelské,
manifestační a spekulativní rysy Zrození a navazuje právě a jenom na precizní teorii poznání z
konce 60. let. Následně ji rozvíjí a posouvá do – pro německou kulturu poslední třetiny 19. století –
zcela nových horizontů. Dílo se tak stává natolik originálním, až se k němu otáčí zády i
novokantovská filosofie, přestože je s ním ideově spojena.
Kromě této větve německé filosofie (Lange, du Bois-Reymond, Zöllner, von Helmholtz, Fechner)
měla na mladého Nietzscheho velký vliv i dobová jazykověda, která mu kromě vhledu do
lingvistické problematiky poskytla i slušnou orientaci v dějinách jazyka. Na základě těchto znalostí
píše Nietzsche programovou esej O pravdě a lži nikoliv ve smyslu morálním (1873), ve které se sice
ještě neprezentuje jako originální myslitel (celá tato esej je plagiát opsaný z práce Řeč jako umění
německého jazykovědce Gustava Gerbera), přesto se již zde vyjevuje jako originální spisovatel
(jeho styl začíná více připomínat francouzštinu, místo systematizace a hierarchizace myšlenek
představuje ladnější a volnější formu, masivně využívá řečnických figur ad.). Intelektuální posun
spočívá v ocenění lidského jazyka jako výsostného nástroje při konstituci zkušenosti. Osobní jazyk
utváří náš smyslový názor a právě aspekt tvorby při označování vnější skutečnosti tlumí důraz na
korespondenci ve prospěch důrazu na prvek artificiálnosti. Čím více se naučíme ovládat jazyk, tím
více bude naše zkušenost světa umělá, tj. subjektivní, námi vytvořená. Tuto okolnost (totiž že forma
fenomenálního světa je v moci subjektu) nechápe Nietzsche jako defektní, ale po vzoru
humboldtovské větve německé jazykovědy, ke které se kooptací Gerberovy sémiotiky sám přihlásil,
jako jistou výzvu pro člověka disponujícího určitými jazykovými schopnostmi. Proti jakémukoliv
klasicistnímu ustrnutí forem tak stojí menschlische Sprachtkraft, nekonečná schopnost uchopovat
okolní svět individuálním jazykem. Tato Nietzschova strategie obsahuje citelný subverzní faktor
proti racionálně kontrolovatelné scientistické logice diskurzu a současně otevírá dokořán dveře
hypertrofii různých stylistických prostředků a figur, které dopomohou k radikálnímu ozvláštnění
jazyka. Oproti do sebe uzavřeného jazyku logu má jazyk mýtu potenci k nekonečné transformaci.
Doba, kterou Nietzsche předznamenává, bude dobou rétorické opulence a exuberance, ve které
bude samo mluvení tématizováno a reflektováno s takovou intenzitou, že v mnohém napodobí a
překoná doby, které byly synestetickými kvalitami jazyka zcela okouzleny (manýrismus, baroko,
raná romantika).
Rozdíl mezi esejí O Pravdě a lži a Lidským, příliš lidským je pak v tom, že zatímco v roce 1873 jsou
principy autoreflexivnosti, sebetématizace a sebekonceptualizace pouze představeny, na konci 70.
let je na prostoru 560 stran představena jejich detailní aplikace podle celého spektra profesí či
životních rolí (jak je jazyk využíván v poezii, hudbě, tanci, u soudu, v politice, ve vědě, filosofii
apod.). Více než klasickým filosofickým (popř. eticko-pastýřským) dílem se stává Lidské, příliš
lidské manuálem pro nového člověka, který se nechce ztratit v kolbišti společenských vztahů a
ideologických tlaků. Tato nová společnosti se nedělí podle kritérii rasy, třídy, etického či politického
přesvědčení, ale pouze podle osobních jazykových schopností a dovedností.
Literatura, o které bude řeč:
Nietzsche, F.: Lidské, příliš lidské. Kniha pro svobodné duchy Sv. 1. Praha: Oikoymenh 2010.
Nietzsche, F.: Lidské, příliš lidské. Kniha pro svobodné duchy Sv. 2. Praha: Oikoymenh 2012.
Nietzsche, F.: O pravdě a lži nikoliv ve smyslu morálním. Praha: Oikoymenh 2007.
Nietzsche, F.: Rané texty o hudbě a řeči. Praha: Oikoymenh 2007.
Lange, F.: Geschichte des Materialismus und Kritik seiner Bedeutung in der Gegenwart. Iserlohn/
Leipzig: Verlag von J. Baedeker 1887. (je to i v angličtině)
Gerber, G.: Sprache als Kunst. Berlin 1885. Kdyby se na to chtěl někdo podívat, hodil sem to na
uložto: http://uloz.to/xNiWaZjS/gustav-gerber-spracha-als-kunst-pdf
K Nietzschemu již existuje nová on-line edice eKGWB, která obsahuje asi 95% všech jeho
publikovaných i nepublikovaných textů, skic, poznámek, dopisů. Je to všechno zdarma a přehledně,
nejlepší edice pro citování a hledání jmen a hesel. Srov. http://www.nietzschesource.org/#eKGWB