Akuzativ s infinitivem

V latině následuje vazba akuzativu s infinitivem po slovesech z těchto významových skupin:

■ slovesa smyslového vnímání, např.: vidēre „vidět“, audīre „slyšet“, sentīre „cítit, vnímat“, anim
advertere „všímat si“

■ slovesa ústního a písemného projevu, např.: dīcere „říkat“, scrībere „psát“, prōmittere „slibovat
“, explicāre „vysvětlovat“, affirmāre „tvrdit“, nuntiāre „oznamovat“, negāre „popírat; tvrdit, že n
e“

■ slovesa vyjadřující myšlení, vědění a intelektuální aktivitu, např.: putāre „domnívat se, myslet
si“, existimāre, arbitrārī „domnívat se“, cēnsēre „myslet si, soudit“, scīre „vědět“, intellegere „
chápat“, crēdere „věřit“, discere „(na)učit se“, cōgnōscere „poznat“, recordārī „vzpomínat
si“, memoriā tenēre „pamatovat si“

■ slovesa vyjadřující city, např. gaudēre „radovat se“, dolēre „cítit bolest“, querī „stěžovat si“

■ některá slovesa vyjadřující vůli, např. iubēre „přikazovat“, vetāre „zakazovat“, velle „chtít“, n
ōlle „nechtít“, mālle „raději chtít“, prohibēre „zabraňovat“, cōgere „nutit“, patī „strpět“

■ po neosobních slovesech a konstrukcích, které svým významem patří do některé z výše uvedených sku
pin sloves, např. appāret „je zjevné“, nōtum est „je známo“, cōnstat „je známo, fās est „je správné
“, nefās est „není správné“, decet „sluší se“.