1
Od raně středověké aglomerace k institucionálnímu městu II
Institucionální město v západní a střední Evropě
Sestavil R. Procházka výlučně pro potřeby výuky přednáškového kurzu téhož
názvu na Ústavu archeologie a muzeologie filozofické fakultu MU v Brně
Brno 2005 (inovace 2011)
Středověké město jako badatelský problém s důrazem na využití
archeologických pramenů
Středověké město je již více než sto let předmětem badatelské pozornosti
řady vědních oborů, zejména historiků, sociologů, historiků umění a urbanistiky,
historických geografů a demografů apod. Archeologie přistoupila k tématu
"středověké město" opožděně, programově teprve od 2. poloviny 20. stol.
Musíme si uvědomit, že archeologie představuje v souboru bádání o středověkém
městě především obor, který se zabývá dokumentací a interpretací archeologických
památek tak, aby se mohly stát podkladem pro historický výklad. V širším slova
smyslu je archeolog historikem řady složek hmotné kultury, s klasickou historií
„příběhu“ má však též společná témata, kde hmotné prameny při nedostatku
písemných sdělení hrají zásadní roli – především otázky počátků a rozvoje osídlení,
jeho prostorových, kvalitativních i kvantitativních proměn. Jakmile archeolog dokončí
nálezovou zprávu a následně vyhodnotí jednotlivé movité i nemovité složky
nálezového souboru, vstupuje na pole širšího historického výkladu. Stává se
historikem obecnějším slova smyslu, který by měl zohlednit i další prameny týkající
se tématu. Na druhé straně není žádoucí, i když se to často děje, neúplné a povrchní
vyhodnocení nálezové situace a příslušných souborů, které pak slouží ke stejně
povrchní práci s písemnými prameny. Historický výklad je nepochybně vrcholným
cílem, ke kterému jednotlivé obory věnující se středověkému městu věnují; je však
jisté, že z řady řešených témat nemůže hrát archeologie zásadní roli ve všech, nýbrž
pouze tam, kde mohou hovořit památky hmotné kultury.
Specifika archeologického výzkumu středověkého města
1) Záchranný charakter archeologické činnosti, která takřka bez výjimky určována
potřebami investičních akcí; badatel nerozhoduje zcela svobodně o pořadí
výzkumných cílů v rámci celé lokality, nýbrž většinou jen v prostoru záchranné
akce; i tam bývá jeho postup více či méně stavební činností ovlivňován
2) Výzkumy probíhají v převážně zastavěném, tedy dlouhodobě a opakovaně
narušovaném terénu
3) Dlouhodobé veskrze intenzívní osídlení vedlo ve většině případů ke vzniku
složitých stratifikovaných situací, jejichž odkryv a smysluplná dokumentace v
konfrontaci s potřebami stavební činnosti klade na příslušného badatele vysoké
nároky.
4) Historická města představují v takřka souvislá území s archeologickými nálezy,
jejichž záchrana vyžaduje sledování maxima terénních zásahů; to se neobejde
bez těsné spolupráce s příslušnými složkami státní správy.
Navzdory představě starších generací archeologů se s rozvojem záchranné činnosti
v historických městech brzy ukázalo, že navzdory úbytku pramenné základny zde
zůstalo relativně dost archeologizovaných situaci, jejichž výzkum bylo možné
2
kombinovat se zkoumáním jiných složek historické pramenné základny, tedy
zejména písemných, ikonografických či architektonických památek. V rámci první
etapy vývoje tzv. středověké archeologie, kdy archeologie měla hrát roli jakési
prodloužené ruky dějin umění byla i ve městech věnována pozornost především
zděným památkám, tedy zvláště kostelům. Pojem "podpovrchový stavebně-historický
výzkum" ještě v současné době představuje snad poslední výhonek této snad již
překonané etapy. Mezi příklady lze uvést odkryvy chrámu sv. Petra a Pavla v Brně
v 80. letech 19. století nebo sv. Víta v Praze; nikoliv náhodou výzkumné práce vedli
architekti (A. Prokop a V. Morstadt). V podstatě souběžně, tedy na přelomu 19. / 20.
st. docházelo k nahodilému zachraňování jednotlivých, zejména celých keramických
tvarů, při stavebních výkopech souvisejících s rozsáhlou přestavbou zejména
předních evropských měst.
V podstatě až do 60. let měla archeologická činnost ve městech spíše charakter
jednotlivých akcí, byť např. při rekonstrukcích v německých měst zničených 2. sv.
válkou docházelo i k časově i prostorově rozsáhlým výzkumům již dříve; nedokonalá
legislativa i omezené kapacity archeologů nicméně často nedovolily více než
dozkoumávat zbytky archeologických situací ve stavebních jamách (Magdeburg).
Teprve 70. léta 20. stol. znamenají nástup záchranné archeologie jako programové
činnosti do historických jader měst; souběžně dochází především v anglickém
prostředí k výraznému pokroku v rozvoji metodiky výzkumu složitých terénních
situací (E. Harris). Lze říci, že tento trend se rozšířil do většiny evropských zemí a s
různými výkyvy v závislosti na konjunkturách a recesích v investiční činnosti
pokračuje dosud.
Problematika záchrany a ochrany archeologického kulturního dědictví ve
městech
1. Nutným předpokladem optimálního rozvoje záchranné činnosti ve městech je
platnost zákonného ustanovení, kterým je investor považován za odpovědného
za osud památek které svou stavbou ohrozí, přičemž tato odpovědnost se
projevuje ve financování záchranného archeologického výzkumu (tzv.
Verursacherprinzip). Není-li tomu tak, záchranná činnost se obvykle omezuje na
vybrané, státem či z jiných veřejných zdrojů financované akce. V našich
podmínkách - specifické ustanovení zákona, které do příslušné povinnosti
zařazuje jen podnikatele, vede ke kombinovanému způsobu hrazení záchranných
výzkumů; analogie lze v různé míře najít např. v německých zemích. Dalším
zásadním předpokladem fungující záchranné činnosti je součinnost
archeologických organizací s příslušnými složkami státní správy, jimž zákon
umožní vložit do příslušného rozhodnutí (územní, stavební povolení apod.)
klauzuli o povinném strpění archeologického výzkumu v rozsahu ohrožení
stavebním zásahem. Zmíněné principy již ve financování výzkumné činnosti ve
městech převažují.
2. Rozdílné vnímání podzemních a nadzemních památek společností – v
neprospěch prvních.
3. Záchranný výzkum – jako všude i ve městech poslední možnost k záchraně části
archeologických památek.
4. Různé formy organizace archeologické práce- a) regionální, b) komunální
V současné době archeologové zejména v německých zemích preferují vznik
komunální archeologie alespoň ve středních a velkých městech. Městský archeolog
3
je součástí příslušné úřední struktury, přičemž konkrétní výzkumy provádí v
součinnosti s jinými organizacemi, nebo stojí v čele nevelkého týmu, který provádí
většinu výzkumů (Regensburg, München, Lübeck, Basel, Salzburg, Wien, Graz). Ve
většině případů však záchrannou činnost v historických městech provádějí
archeologické útvary památkových ústavů, které mívají v nejvýznamnějších svá
pracoviště (u nás Olomouc, Ostrava, Praha); jejich činnost doplňují ziskové
soukromé firmy (ArchTron; ArchBau). V Anglii jde o nestátní organizace, pohybující
se ve velkém městě nebo v regionu (Londýn, York; analogie u nás – Archaia Brno,
Archaia Praha). U nás se spíše udržuje tradice někdejších okresních, nyní spíše
městských muzeí, z nichž některá záchrannou činnost ve městech provádějí; v
případě velkých měst vždy souběžně s jinými institucemi (Praha).
Nejobtížněji se prosazuje ochrana cenných historických terénů, kdy příslušný
městský úředník ve spolupráci s archeologickými organizacemi snaží usměrnit
stavební projekty tak, aby co nejméně narušovaly podpovrchové terény (York),
případně podá návrh na zapsání určité parcely do seznamu kulturních památek se
striktním režimem ochrany. Vzhledem ke ke skutečnosti, že takový akt výrazně
omezuje vlastnická práva a snižuje cenu příslušného pozemku, je v takovém případě
nutný výkup do státního či jiného veřejného vlastnictví (USA).
Středověké město jako předmět vědeckého poznání a místo archeologie
1) Prolínání úzce odborného, resp. vědeckého hlediska s potřebami památkové
ochrany, služba veřejnosti
2) Multidisciplinární přístup – zapojení nejen společenských (archeologie, historie,
dějiny umění) ale i přírodních věd (geofyzika, geologie, pedologie, paleontologie,
fyzická antropologie, paleobotanika, palynologie, metalografie, keramologie
apod.). Otázka vztahu archeologie k stavebně -historickému průzkumu. Moderní
přístup prosazuje těsné sepjetí obou složek při výzkumu staveb. I v nadzemních
konstrukcích se setkáváme s archeologizovanými situacemi (zásypy kleneb,
depoty ve zdech); snaha o sjednocení metodiky
Role archeologických památek v poznání středověkého města vrcholí ve 13. stol., v
dalších staletích v našich podmínkách objem a rozmanitost archeologických památek
postupně klesá tak, jak se snižuje uplatnění zahloubených zařízení v životě města a
reguluje se hospodaření s odpadem.
Velký soubor témat se vztahuje k problematice vzatu člověka (komunity) k prostoru
3.1. Vývoj přírodního prostředí v závislosti na činnosti člověka, změny
terénního reliéfu, zdroje vody a surovin
3.2. Vývoj osídlení a jeho prostorové změny v procesu urbanizace
3.3. Vztah k sídlu představitele vrcholné moci
3.4. Formování půdorysu včetně předměstí; parcelace, veřejná prostranství a
komunikace
3.5. Struktura parcelní zástavby
3.6. Vývoj obytných staveb a jejich příslušenství
3.7. Doklady výroby, obchodu (směny) či jiných živností
3.8. Církevní stavby a specifika života duchovních komunit
3.9. Veřejné stavby (radnice, tržnice)
3.10. Fortifikace
3.11. Řešení problematiky odpadu, hygieny a zdravotních poměrů, zásobování
vodou
3.12. Proměny hmotné kultury- chronologické a kulturně historické hledisko
4
3.13. Demografie středověkého města
3.14. Duchovní život obyvatel (náboženství, magie, vzdělání, zábava)
3.15. Majetková a sociální struktura obyvatelstva
3.16. Vývoj správy, městské kanceláře
3.17. Město a jeho zázemí
Systematický (programovaný) výzkum města – týká se pustých měst (tzv.
Stadtwüstung); příklady: Nienower, Hradišťko-Sekanka; výjimečně i volných ploch
v zástavbě (Novgorod)
Strategie záchranného výzkumu středověkých měst
1) Metoda vzorku (J. Frolík – východočeská města Chrudim, Polička, Český Brod,
Kutná Hora, Čáslav) – dnes se postupně rozšiřuje v do podoby metody ad 2)
alespoň v případě některých měst.
2) Metoda soustavného, dlouhodobého sledování vybraného města prostřednictvím
komplexní záchranné činnosti.
3) Zvláštní příklad – Most (likvidace celého středověkého města v 60. – 80. letech
20. století 1965 až 1987); zvolena metoda řezů osídleným areálem a plošného
vzorkování; stavebně historický průzkum.
Hlavní příklady ad 2)
ČR: Praha, Brno, Plzeň, Olomouc, Opava, Chrudim, Čáslav, Hradec Králové Jihlava,
Znojmo
SR: Bratislava
Polsko: Wroclaw, Glogów, Gdańsk, Elblag, Kolobrzeg, Štětín, Gdaňsk
Maďarsko: Budapest, Sékesfehérvár
Rakousko: Salzburg, Graz, Tulln, Wien
SRN: Lübeck, Konstanz, Regensburg, Freiburg i. Breisgau, Osnabrück, Göttingen,
Einbeck, Dresden, Leipzig, Wismar, Braunschweig, Brémy, Greifswald,
Velká Británie: Londýn, York, Lincoln
Holandsko: Amsterodam, Utrecht
Belgie: Antverpy
Švédsko: Lund, Uppsala
Norsko: Bergen, Oslo
Dánsko: Aarhus
Francie: St. Denis, Rouen
Irsko: Dublin
Litva: Vilnius
Estonsko: Tallin
Lotyšsko: Riga
Rusko: Novgorod
Příklad Novgorod
První etapa: 30. léta 20. stol. (Jaroslavův dvůr, Slavna)
Druhá etapa: 50. léta – počátek 60. let 20. stol. – Něrevskij prospekt, 12 let, 9000 m2
,
ulice Iljin; A. V. Arcichovskij
Tyto první fáze měly ráz systematického výzkumu
3. etapa:
5
Od r. 1967; výzkumy nabývají záchranný charakter; od 1973 tzv. výzkum „Trojickij“,
dosud 7000 m2
Do č. 1993 financování ze státních prostředků různých institucí včetně univerzity,
nyní převažuje hrazením investory, ovšem plocha Trojickij je nadále považována za
vědeckou prioritu a je hrazena ze státních prostředků, jakož i různých fondů, včetně
známého finančníka Sorose.
V. I. Janin, V. A. Kolčin, E. N. Nosov, A. N. Sorokin aj.
Příklad Lübeck:
Asi 1/5 města byla poškozena válečným bombardováním. Výzkumy zahájeny v r.
1948; zásluhy W. Neugebauera, nástupce – G. Fehring, nyní – M. Gläser
V letech 1973 – 1995 provedeno 109 plošných výzkumů, kromě drobných akcí.
Od r. 1987 – archeol. dědictví města zařazeno do ochrany UNESCO
Zejména od r. 1992 vysoký stupeń ochrany archeologických památek, v rámci SRN
tehdy výjimečný; omezení zemních zásahů, zvl. podzemních garáží; zemní zásahy
povoluje archeologický památkový úřad.
Kombinace státních, městských, soukromých zdrojů
Příklad Brno:
1. etapa – nahodilé zachraňování předmětů - 19.- 1. pol. 20. stol.
2. etapa – nahodilé výzkumy, do r. 1983
3. systematické sledování historického jádra (AÚ ČSAV Brno, ÚAPP Brno),
kapacitně ale nedostatečně zajištěno, do r. 1997; zlepšené po r. 1990
4. vznik specializované organizace Archaia Brno, o.p.s. (od r. 2001 samostatná
o.p.s.)
Do r. 1989 byly výzkumy financovány ze státních prostředků, později dominují
zdroje investorů včetně města Brna
Německo
Úvod
Etapy vývoje německých institucionálních měst ve středověku (G.Isenmann)
1. do 1150 – vznik institucionálního města
2. 1150–1250 Období velkých městských založení
3. 1250–1300 Období vzniku malých měst
4. 1300–1450 Období vzniku měst s nižším právním vybavením (Minderstadt)
1. Politické a hospodářské předpoklady (Německo)
Vznik měst spadá v Německu do období tzv. boje o investituru. Po smrti císaře
Jindřicha III r. 1056 vládnou za nedospělého Jindřicha IV. silní biskupové, kteří
zahajují zápas za vyvinutí církve ze světského poručnictví. Začíná zápas o investituru
biskupů, v době Jindřichovy vlády se do čela boje za omezení panovnických
pravomocí postavil papež Řehoř IV. Po Wormském konkordátu r. 1122, který tento
zápas ukončil, zůstala v zeměpanské pravomoci pouze světská stránka investitury.
Nicméně biskupský majetek se stal lénem říše; epocha ottonské a raně sálské "státní
církve" byla pryč. Celé 12. stol. je v Německu neseno lenní myšlenkou. Knížata,
biskupové a někteří opati tvoří nyní okruh říšských knížat, jejichž území se postupně
vyvíjejí do podoby více či méně samostatných teritoriálních států, takže s koncem
6
štaufské epochy již tvoří říše konglomerát značně nezávislých útvarů s do značné
míry samostatnou nejen vnitřní, ale i zahraniční politikou.
V ekonomické oblasti pokračuje v 11. stol. rozvoj specializovaného řemesla a
vnitřního trhu. Dochází k rozmachu velkých center jako Kolín n. R., Mohuč či
Magdeburg. Rozvíjí se vrstva samostatných řemeslníků, pracujících pro trh. V
ottonském období se ještě tato vrstva silně prolínala s obchodníky – výrobci se
stávali dočasně dálkovými kupci, kteří sami prodávali své výrobky. Fungovali také v
rámci obchodnického práva, byli organizování v obchodních gildách Většina
řemeslníků měla dvorský charakter, tedy vyráběla pro zeměpány s nástroji a
surovinami, které byly vlastnictvím odběratelů. V raně městských útvarech stály
dvory různých zeměpánů, jejichž řemeslníci byli rozptýleni v rámci sídelního areálu.
Přebytky i těchto nesvobodných řemeslníků-ministeriálů se realizovaly na trhu se
svolením zmíněných vlastníků. Příklad: r. 1109 dovolil mohučský arcibiskup závislým
řemeslníkům z čeledi ve Fritzlaru realizovat produkty své živnosti na trhu. V nařízení
biskupa Burcharda z Wormsu z r. 1024 se uvádí, že zeměpán musí v případě, když
nemůže svému řemeslníkovi nabídnout odpovídající práci, mu umožnit samostatnou
práci, právně se stát obchodníkem a být podřízen hrabskému soudu. Na konci 11.
stol. již existovala řada samostatných řemeslníků, byť právně ještě nesvobodných. V
privilegiích Jindřicha V. pro Lüttich 1107 a Maastricht z r. 1109 se uvádí, že
řemeslníci, bydlící a pracující mimo dvorce svého pána, se považují za obchodníky.
V 11. stol. se začíná projevovat ještě vrstva přistěhovalých řemeslníků, kteří
zpočátku měli zůstávat pod svrchovaností svých pánů. Uvolňování této závislosti
(např. v případě problematické prokazatelnosti vztahu pána a řemeslníka). K r. 1111
se v privilegiu Jindřicha V. uvádí, že všichni, kteří bydlí nebo budou bydlet, bez
ohledu na sociální původ ve městě Špýru, jsou zahrnuti do výsady osvobození od
odúmrti a nemusí být podřízeni soudům svého zeměpanského fojta.
Je nepochybné, že rozmachu výroby a obchodu v raných městech napomohlo
vytvoření velkého hospodářského prostoru za Ottonů, jakož i za Sálců Konráda II. a
Jindřicha III., kde je pozorovatelný výrazný stavební rozmach.
V 11. stol. je již dosvědčen v některých místech, např. ve Würzburgu a
Besanćonu, denní trh, termín mercatus je nahrazován termínem "forum" (1058 Sankt
Pölten). Trh začal označovat nejen místo pobytu, tedy wik obchodníků, nýbrž také
místo prodeje výrobků, tedy tržiště. Od doby Jindřicha IV. se začíná hovořit o ius fori,
ius forense. Dle Planitze je třeba odlišit obchodnické právo tržní právo; k tržnímu
právu patří zejména vše, co slouží uspořádání trhu, tedy oblast měr a vah, mince,
poplatky aj. R. 1182 tvoří v Lübecku část městského práva.
2. Komunální hnutí a vznik městských obcí (Německo, Francie)
Těžiště vývoje leželo v biskupských porýnských biskupských městech. Zdejší
biskupové měli ve svých rukou též soudní svrchovanost nad obchodníky, a to již za
Ottonů; v době zápasu o investituru dosáhla vláda biskupů nad městy až k úplné
nezávislosti na císaři. Ti považovali někdejší královské obchodníky za své
ministeriály (Hörige). V souvislosti s kolínským povstáním z r. 1074 se vypráví
historka o tom, jak zdejší biskup nechal zabavit bohatému obchodníkovi loď pro své
účely. Nicméně obchodník byl osobně svobodný a náležel k kolínské obchodní gildě.
Následovala stížnost obchodníků králi; sice v té chvíli jim nemohl pomoci, v dalším
boji je ale příznačná podpora biskupských měst Jindřichu IV. a V., kteří považovali
jejich obyvatele za královské lidi. Biskupové také začali považovat i ty řemeslníky,
kteří bydleli ve městě, ale byli poddanými jiných pánů, za své poddané. Ve svých
7
snahách začali narážet biskupové stále více na odpor rodící se městské obce, která
dokázala získat oporu v králi.
Kolem pol. 11. st. se začínají obě skupiny obchodníků a řemeslníků sbližovat nejen v
právním, nýbrž i hospodářském a politickém postavení. Posud zejména dálkoví
obchodníci nacházeli v místě svého sídliště stále rostoucí okruh zákazníků, přičemž
doplňovali svůj dálkový obchod prodejem produktů v místě svého bydliště. Tím vznikl
vztah mezi oběma složkami, přičemž kapitálově silnější obchodníci zaujali vůči
řemeslníkům autoritativnější pozici. Snaha řemeslníků se organizovat narážela na
nutnost překonat poddanský poměr k různým pánům u většiny z nich. Nicméně
vyčlenění řemeslníků z vazeb na své někdejší pány vedlo ke vzniku řemeslnickoobchodnického
společenstva, vázaného na trh. Dochází k přeměně práva trhu na
městské právo, které platilo pro obchodníky i řemeslníky. Namísto o mercatores se
začíná hovořit o cives, tedy měšťanech. V Toulu již k r. 1069, brzy nato v Kolíně,
Hildesheimu, Brémách, Špýru a Cambrai. Poprvé za Jindřicha IV. se jako adresáti
císařských diplomů objevují cives určitých civitates – poprvé v případě Wormsu.
Vedle tohoto termínu se objevuje také pojem burgenses vztahující se původně na
nebiskupská města (1066 Huy na Maase, ve 12. stol. častěji pro nově založená
města Freiburg i. Br., Soest, Lübeck, Bonn aj.). Objevuje se také slovo urbani, které
bylo užito již ve Wormsu k r. 1000, ve 12. st. (1156) pro Augsburg a Regensburg.
Obyvatelé města byli odděleni od obyvatel hradu, castrenses. Termín cives je ale
častější než burgenses.
Město v právním slova smyslu je nepochybně městskou obcí, která buduje své
samosprávné orgány; shromáždění měšťanů doloženo v Toulu 1069. W. Schlesinger
- a po něm G. Dilcher či B. Diestelkamp – se snažili posunout vznik městského
práva, tedy i městské obce k přelomu tisíciletí. O struktuře měšťanstva 11. stol.
takřka nic nevíme, nicméně v pramenech se objevuje vyšší vrstva tzv. meliores; již
Thietmar merseburský hovoří mezi 1009–1018 o optimi civitatis v Magdeburgu; v
Kolíně vedli primores civitatis r 1074 povstání proti biskupovi. Zdá se, že tato vrstva
náležela dle Lamperta z Hersfeldu k obchodníkům.
Městská obec existovala již r. 1066 v Huy, 1069 v Toulu, zde o jejím vzniku mnoho
nevíme. Podstatně více informací máme k dispozici o Cambrai. Zde došlo k
neúspěšnému povstání proti biskupovi již 958. R. 1076 vytvořili obyvatelé
spříseženstvo a pokusili se přimět biskupa k jeho uznání; důvodem ovšem byly
přehmaty biskupského kastelána. Po vlekoucích se střetech musel biskup 1101 toto
spříseženstvo uznat. V Kolíně proběhlo první neúspěšné povstání r. 1074; bylo
organizováno obchodníky, kteří také byli potrestáni. V boji na straně Jindřicha IV.
městské společenstvo sílilo; r. 1106 s jeho podporou se ujalo obrany města včetně
opevnění předměstí. Nedlouho nato 1112 připustil zeměpán, aby se obyvatelé Kolína
spojili do spříseženstva, které se mělo podílet na řízení města. Kolínská komuna v
dalších desetiletích obratně manévrovala mezi biskupem a císařem; opevnila město
proti oběma r. 1179. Nejstarší kolínské právo sice neznáme, lze ho ale odvodit z
privilegia pro Soest, jehož nejstarší část náleží ještě polovině 12. st.; městská obec
volí rychtáře, městské přísežné (Schöffen), soudní posly, provozuje smírčí soud,
kontroluje míry a váhy, realizuje policejní pravomoc nad potravinami. Všichni
obyvatelé se podílejí na městských břemenech; exekuční formou je zboření domu.
Hlavní autoritou jsou meliores; 1168 městská pečeť. Též v biskupských městech
středního Rýna začalo komunální hnutí již v 11. st.; 1073 vyhnali ve Wormsu
měšťané biskupa z města a začali podporovat Jindřicha IV.; ten uznal komunu, které
udělil celní privilegium. V Mohuči byl biskup 1077 vyhnán obyvateli. Speyeru přiznal
Jindřich IV. r. 1101 městské právo (ius civile), r. 1111 obdrželi dvě velká privilegia.
8
Zde je zaveden městský soud pro všechny obyvatele a uznána městská obec.
Obdobný význam mělo privilegium Jindřicha V. 1114 pro Worms, obdobně
privilegium arcibiskupa Vojtěcha (Adalberta) pro Mohuč z r. 1119; zde se moci brzy
uchopili biskupští ministeriálové. Nicméně ani jedno z těchto měst neobdrželo pravou
komunální výsadu. Snaha biskupů zabránit písemnému potvrzení existence komuny,
je třeba u dalších měst ji odvozovat z nečetných zmínek (Trevír, Mety, Verdun).
Již v diplomu Jindřicha II. pro biskupa z Wormsu je ustanovení, že
šedesátišilingová pokuta se má vybrat pouze v okrsku "publicae civitates", nikoliv
však na jiných církevních statcích; obdobně odlišeno území ve městě a vně města
dle dvorského práva wormského biskupa Burcharda. Objevují se doklady pro
speciální úředníky ve městech – iudex, advocatus, tribunus, comes, villicus urbis; v
Kolíně 1032, v Mohuči 1050 aj. Zmínky o městském právu ve 2. pol. 11. stol. spojování
termínu ius s termínem civitas (Řezno po 1080 – jakýsi svobodný
propouští svou ženu a potomky z nevolnictví (Servilität) a převádí je do "urbani iurem
conditionem" tedy do sféry městského práva. Objevují se i nekrálovská privilegia s
pokročilými právnickými termíny, např. opat z Reichenau hovoří o hranicích
městečka (oppidum) u lokality Radolfzell píše týž opat o tržním právu a ustanovuje,
že půdu si může koupit kdokoli, jakož i prodat a držet svobodně jako alod, pokud
zaplatí prodávající vilikovi určité množství vína.
V městech německého jihozápadu probíhal vývoj dosti složitě. V Kostnici proběhlo
komunální hnutí proti biskupovi r. 1105; r. 1153 lze prokázat shromáždění měšťanů.
Strassburgu přiznal Jindřich V. 119 všem měšťanům městské právo, zrušil
biskupský výčep vína; město mělo kromě ius civile ještě ius publicum civitatis,
reprezentované rektory, kteří vybírali daň pro městské účely a pokoušeli se začlenit
do komuny podané řemeslníky; 1129 v privilegiu Lothara III. měl mít městský soud
příslušnost pro všechny měšťany.
Další příklady: Řezno a Augsburg (1156 městská obec), Würzburg (1128 cechy,
1156 obec); saská biskupská města – opožděný vývoj. Magdeburk- již brzy hráli
hlavní roli optimi, nicméně pod svrchovaností šoltýsa a přísežných, dosazení
biskupem; Halberstadt – 1105 potvrdil biskup obyvatelům práva a statuta (potravní
police, kontrola měr a vah, shromáždění měšťanů, volení zástupci obce) Hildesheim
- universitas civium 1167; Brémy – zprávy od konce 12. stol. – 1181 obec.
Ve Špýru a Wormsu se v privilegiích konce sálské doby hovoří o rozdílu právní
platnosti určitých úkonů vně a uvnitř obvodu hradeb (o něco mladší příklady – Mainz,
Strassburg 1129). Na konci sálské doby tedy již vystupuje do popředí právní, jasně
ohraničené město. Vývoj jednoznačně navazuje na imunity starší doby.
Důkaz existence městské komunity lze přijmout, vystupuje-li obyvatelstvo nějakého
sídliště jako právní partner. Nejstarší doklady – Barcelona 844, Janov 958, 996
Cremona aj. Na sever od Alp – poprvé biskupské Huy 1066.
Komunální hnutí v 11. /12. stol. je třeba chápat jako součást pohybu evropského
rozměru.
3. Hlavní rysy institucionálního města s důrazem na německé země; základní
rysy městského zřízení v a dalších zemích západní Evropy
3.1. Městská obec; městské právo
Dle G. Dilchera charakterizují právní město čtyři znaky: městský mír, městská
svoboda, městské právo a komunálně-městské zřízení.
9
Městská obec vznikla jako spříseženstvo (conjuratio, Eidgenossenschaft), tedy
svazek míru (pax) uzavřený všemi měšťany; znemožňoval vzájemná záští. Spory
byly řešeny tzv. smírčím soudem; kdo se nepodřídil, byl pokutován, případně
vyloučen z městské obce (viz např. právo vestfálského města Soest). Dle nejstaršího
štrasburského práva z 12. st. mohli městského míru požívat cizinci i domácí stále.
Prosazování městského míru bylo v rukou městských orgánů po celý středověk.
Celé spříseženstvo bylo zavázáno vzájemnou pomocí – např. v
magdeburském právu v privilegiu pro Lipsko 1156–1170. Spříseženstvo se stává
právnickou osobou; nese např. společnou odpovědnost za dluhy a je zavázáno ke
společné obraně. Z toho plyne také opevnění města jako záležitost celé obce (již
1106 v privilegiu pro Kolín). Výrazem právní samostatnosti městské obce je městská
pečeť, která se objevuje 1149 v případě Kolína, 1196 Utrechtu; nikoliv náhodou se
tam objevuje obraz opevnění. Pečeť sloužila k signování městských listin, a to již od
poloviny 12. st. (1149 celní smlouva mezi Trevírem a Kolínem); masový nástup
pozorujeme ovšem až od přelomu 12./13. st. Staví se první úřední domy – 1149
domus civium, v Cambrai domus pacis.
Jako korporace rozhodovala městská obec o přijetí nových měšťanů. Ve vznikajících
komunách se podařilo odstranit v sálské době přežívající poplatnost přestěhovalých
řemeslníků svým pánům. Složitěji se vyvíjela situace uprchlíků před svými pány do
měst; zpočátku museli být vydáváni (Huy 1066); ustavené městské obce nově
příchozí chránily. Jsou známé procesy několika vysokých šlechticů proti Kolínu ve
věci vydání uprchlých poddaných, ani jeden šlechta nevyhrála. V zásadě šlo ovšem o
mocenskou otázku. V pasáži brémského privilegia 1186 stojí, že pokud přistěhovalec
neuvolněný svým pánem žil ve městě nezažalován alespoň jeden rok, byl jeho čin
promlčitelný. Městský vzduch osvobozuje po jednom roce – toto rčení se stalo
základním principem většiny měst v oblasti městské svobody na konci 12. stol.
Svoboda měšťana znamenala absenci poddanství. Nešlo o tradiční typ svobody,
např. z titulu alodiální držby půdy, nýbrž svoboda postavená na svobodě povolání.
Součástí městské svobody byla rovnost před soudem a městským právem, týkala se
samozřejmě plnoprávných měšťanů. Tato rovnost ovšem nezahrnovala všechny
oblasti práva, zejména se netýkala práv politických; kromě rozdílů mezi sociálními
skupinami se tato skutečnost týkala také žen.
Řezno
(Regensburg)
Vývoj mocenských poměrů
1. Purkrabství
Změna královské sféry moci po pol. 10. stol. Před 970 – jmenován purkrabí Burchard
Otou I. V jeho pravomoci bylo vystupovat jménem krále vůči „cives urbi R.“kteří byli
takto uvádění již v 9. stol. V oblasti soudnictví ho zastupoval rychtář /Schultheiss/,
vybíraný nejpozději od pozdního 12. stol. z řad obyvatel Řezna. Další pravomoci
purkrabího v oblasti ekonomické – dozor nad trhem, výběrem cla, povolování výkonu
řemesla, vaření piva (Brauereibann) a policejní (Stangenrecht), podíl na výběru
obecné daně, funkce fojta sv. Jimrama. Do r. 1185 byl úřad v rukou rodu Paponů,
silná pozice v rámci Bavorska i vůči císaři. Po jejich vymření snaha císaře, hraběte i
biskupa převzít části purkrabských pravomocí, které byly rozděleny.
2. Vévoda. Z dědictví po purkrabím získal vévoda úřad rychtáře, čili soudní pravomoc
nad městem, to se ale bránilo, 1279 musel vévoda řezenský tento úřad zastavit.
10
Právo mincování (společně s biskupem), důchody od řemeslníků – vše dědictví
purkrabského úřadu. V zásadě ale pozice bavorského vévody ve městě od 10. stol.
slábla.
3. Biskupství. Založeno r. 739 sv. Bonifácem. Soupeření s vévodou po ústupu král.
moci na počátku 12. stol. Vrchol moci – počátek 13. stol., dohoda s vévodstvím 1205
- získání řady pravomocí po purkrabím, po kompromisu r. 1205 se r. 1213 stal biskup
fakticky pánem města. Ve spojení s císařstvím se ještě 1219 a 1239 podařilo
autonomii měšťanů omezit. Na druhé straně musel biskup strpět císařská privilegia
městu 1207 a 1230. Další církevní vrchnosti – kapitulní fojt, klášter sv. Jimrama –
ovládal část Nového města.
3. Rozvoj komuny 1180–1245
Dlouho neměli obyvatelé Řezna podíl na moci, ač se již od 11. stol. spravovali
zvláštním právem – ius urbanum. Ač se sporadicky objevují doklady, že vystupovali
jako obec, na vlastní moci měli ve 12. stol. jen malý podíl. Roku 1141 se postavili na
odpor zásahům vévody do svých práv (iura civilia). I hansgraf, úředník zastupující
řezenské obchodníky před soudy jiných měst či vrchností, býval jmenován z okruhu
purkrabího.
Po 1181 ovládli podstatné kompetence měšťané; po 1197 zde sídlící vévoda
předsedá soudu asi prostřednictvím rychtáře; pravomoc nad Židy. 1205 ukončena
dvouletá válka mezi biskupy a vévodou Ludvíkem I. Rozdělení kompetencí ve městě;
vznik městské daně – collecta generalis, o kterou se obě vrchnosti dělily stejným
dílem. Privilegia 1207a 1230. Ještě r. 1219 dal Fridrich II. pravomoc nad městem
biskupovi. Pád biskupské moci se dostavil poté, co se biskup postavil ve sporu mezi
papežem a císařem Fridrichem II. na stranu papeže. To zásadně ovlivnilo rozvoj
městské autonomie.
1245 dostali řezenští privilegium volit radu a purkmistra.
Složitá struktura obyvatel v průběhu vytváření komuny: osobně svobodní meliores
civi – vůdčí, politicky aktivní vrstva, vedle nich censuálové kl. sv. Jimrama
s omezenou svobodou, dále ministeriálové téhož kláštera; jejich postavení nejasné.
Ministeriálové biskupa nepatřili k měšťanstvu.
Městské právo
V rané fázi se obyvatelé řídili zemským právem; základem rozvoje městského
práva bylo obchodnické právo, dílčí pasáže tržního práva a organizace řemeslníků.
Městské právo zahrnovalo privilegia z doby založení, spravedlnost (iustitia) a práva
(iura), která zahrnovala různá listinná privilegia, dále městskou obcí ustanovované
autonomní právo. Základem bylo obchodnické právo, které zahrnovalo ochranu krále,
svobodu obchodu, celní osvobození, právo nosit zbraň, zbavovalo povinnosti
procesního souboje; dále sem náleželo právo vlastnit půdu. Tržní právo, právo se
opevnit – byla odvozena z panovnických regálů. Zeměpán propůjčil půdu do dědičné
svobodné držby proti malému poplatku (areální činže), jakož i práva soudní
příslušnosti a právo příkazní a způsobilost k autonomnímu vytváření práva. Měšťané
byli osvobozeni od zemského soudu. Autonomní městské právo představuje právo
tvorby norem (Willkür); odrazilo se ve vlně vytváření různých statut.
Městské právo zahrnovalo trestní právo, procesní právo a soukromé právo. Od
počátku 14. stol se projevují snahy městské právo kodifikovat. Právo vratislavských a
11
magdeburských kmetů zahrnovalo v první knize městské zřízení, ve druhé rodinné a
dědičné právo, ve třetím trestní právo, ve čtvrtém rodinné a dědičné právo, v pátém
„iura communia"- směs různých ustanovení. Právní kniha písaře Jana v Brně ze 14.
stol. patří k nejsystematičtějším ve srovnání např. s bezsystémovými svody z Brém,
Mnichova, Dortmundu či Bernu.
Rodiny městského práva
Městské právo bylo omezeno na opevněný obvod města, přenášelo se udělením
práva mateřského města na tzv. dceřiná města; rady dceřiných měst braly naučení u
rady města mateřského. K největším okruhům městských práv patřil lübecký a
magdeburský; na severu se vytvořily ještě právní okruhy Lüneburgu, Münsteru,
Soestu, Dortmundu, Cách a Frankfurtu nad Mohanem, nikoliv ale Kolína, na jihu
Freiburgu i. Br., Norimberka a Vídně.
Obyvatelstvo- pojem "měšťan", patriciát – meliorát, spoluobyvatelé, Židé
V 11. st. sestávalo obyvatelstvo německých měst ze šlechty (zvláště na jihu),
nižší šlechty a ministeriálů, svobodných obchodníků a řemeslníků jakož i podaných
církevním institucím, nově příchozích z venkovských sociálních vazeb. Přístup do
městské komunity nebyl možný bez získání půdy v raném městě (Grund und Boden),
a to dědičně, za podmínky placení areální (parcelní) činže (Gent 941, Pasov 976,
Kolín 980). Již zde začíná platit výrok "městský vzduch přináší svobodu“ (Stadtluft
macht frei), aniž by ovšem přinášel vzestup mezi šlechtu. Podmínkou skutečné
svobody bylo disponování alodem, tedy nepoplatnou půdou, a to především na
venkově. Městská držba, hereditas, vyžaduje na rozdíl od venkovského vlastnictví
zemědělské půdy pouze držbu stavební parcely, z níž se pak rozvíjí nezemědělská
živnost majitele.
Ve 12. stol. se nejdříve z vyšší vrstvy meliores začínají vynořovat konkrétní, pouze
podle osobních jmen rozlišovaní měšťané, postupně se připojuje jméno otce, občas i
matky, první se začíná měnit ve jméno rodové. V Řezně po r. 1130 se začínají
měšťané označovat po svém bydlišti v rámci města (např. inter Latinos). Rodová
jména se začínají odvozovat od názvů míst původu v případě vzdálenějších, někdy to
znamenalo držbu půdy v některé lokalitě blízkého okolí. Označení podle povolání se
užívá zejména ve vrstvě meliores (mercator - obchodník, advocatus- rychtář, comeshrabě,
monetarius – mincmistr, thelonearius -celník), nejde však ještě o rodinná
jména. Často se objevují jména podle tělesných vlastností; v mohučské listině z r.
1104 se takto označuje 8 svědků; mezi kolínskými maiores se mezi 1140–1150
objevuje Magnus, Hoger, Niger, Parvus, Longus, Niger, Albus, ve Vídni k r. 1178
jakýsi Kurzhals. Setkáme se i s označením podle duševních vlastností.
Většina meliores byla nepochybně obchodníky; Lambert z Hersfeldu hovoří pro Kolín
o 500 členech obchodnictva, náležejících mezi primores.
Otázka úlohy ministeriálů při tvorbě meliores. V Kolíně se zdá, že začleněni nebyli,
neboť bojovali na straně vrchnosti. Nicméně jednotlivé rodiny ministeriálského
původu doložit lze. Obdobně lze původ meliores především z obchodníků doložit i u
dalších měst kolínského okruhu (Andernach). Ve Freiburg hráli obchodníci dle
privilegia z r. 1120 rozhodující roli; ministeriálové zakladatelského vévodského rodu
Zähringů byli vyloučeni z okrsku města (sídlili na úpatí městského kopce), pokud
12
nebyli jednotlivě přijati městskou obcí. Z řad ministeriálů se však rekrutovali
zeměpanští úředníci, městští rychtáři, celníci, mincmistři; postupně však splynuli s
měšťanstvem (příklad Lübecku). V Řezně lze ve 12. st. dosvědčit 10 rodů meliores,
všichni náleželi k obchodníkům; vedoucí úlohu ministeriálů nelze prokázat. Obdobně
tomu snad bylo i ve Vídni a ve velkých středoněmeckých obchodních městech
(Magdeburg, Erfurt). V některých případech se objevují smíšené seznamy
ministeriálů a měšťanů (Erfurt); v hornickém Goslaru se uvádějí 1154 obchodníci, ale
jiné rody svobodných šlechticů či ministeriálů nenáležely k měšťanstvu a sdružily se
do svazů zvaných silvani či montani.
Vážnější úlohu hráli ministeriálové v Mohuči, Wormsu, Strassburgu a Zürichu. Např.
ve Wormsu tvoří vedle cives meliores horní vrstvu, objevují se souběžně ve
svědeckých listinách; v r. 1190 byli poprvé uvedeni společně a ve 13. stol. byli
ministeriálové začleněni do radního zřízení.
Pojem měšťan vrcholného středověku je jasně definovaný pojem. Měšťan byl ten
obyvatel města, který se účastnil společné přísahy obce při výměně rady, kdo
naplňoval podmínky městského práva. Základem bylo vlastnictví domovní parcely.
Nicméně i další obyvatelé města byli v různé formě začleněni, zejména na severu
Německa. Koncem středověku přestala být i v jihoněmeckých městech držba domu
podmínkou. Každopádně musel mít měšťan samostatnou domácnost, tj. vlastní
ohniště. V Norimberku vytvořila r. 1382 městská rada tři kategorie městského práva.
Být měšťanem znamenalo trpět s městem, podléhat zdanění, povinnost podřídit se
městským normám, brannou povinnost apod. Kategorie podruhů (obyvatel,
spoluobyvatel aj.) byla v jednotlivých městech v různém postavení; v zásadě byla
neplnoprávná, ale do jisté míry byla do přísežné obce začleněna; povinnost platit
daně, účastnit se strážní služby. Další kategorii městských obyvatel tvořili tzv.
Pfahlbürger – měšťané, kteří sice vstupovali k městu do postavení podobného
měšťanům, bydleli ale na venkově, často příslušníci nesvobodných, ale lépe
situovaných vrstev poddanských vesnic či městeček. Ausbürger – šlechtici, kteří
získali městské právo. Dále žili ve městech duchovní, jejichž postavení vůči
městskému právu se velmi různilo, obvykle mohli městské právo získat. Tlak měst
omezit církevní imunity a uložit na ně městské povinnosti. Židé - příslušníci královské
komory, stáli pod ochranou krále a jeho zvláštních zákonů. Před pol. 14. stol.
docházelo k přijímání Židů do rámce městského práva v řadě měst, až na volební
právo. Snaha měst Židy zdanit. Židé měli vlastní samosprávu, volili rabína. Velikost
židovských obcí se často přeceňuje; norimberská měla 1338 212 poplatníků, tedy
max. 1000 lidí; největší řezenská posílená přísunem uprchlíků před pogromy dosáhla
500 – 600 členů, v řadě měst nebylo více než 10 rodin. V Lübecku či Hamburgu
nebyli židé přijímáni. Před 1340 asi 40% německých měst poskytovalo Židům
přístřeší.
Hosté - všichni ti, kteří ve městě nebydlí ani nejsou v některém z uvedených právních
vztahů.
Vývoj samosprávy; meliorát a radní zřízení
Ve 12. stol. ještě neznáme jednotně pojmenované městské orgány. Jejich počátky
lze sledovat asi ve 25 městech. Kolegiálním orgánem byli městští kmeti (Schöffe,
scabini), přísežní (Geschworene, jurati), jmenovaní (genannte, denominati),
"čtyřiadvacet", rectores apod. Důležité bylo postavení meliores. Na počátku plnili
zejména roli přísedících městského soudu, předsedaného zeměpanským rychtářem.
13
V komunálním hnutí kolínském se spojily vyšší, zejména obchodnické vrstvy z
různých částí města do svazku meliores, bohatých, kteří vytvořili gildu a do čela
postavili výbor. Nicméně po uznání obce arcibiskupem nebyli meliores do správy
připuštěni; shromáždění měšťanů řídili 2 rektoři. Byli sice voleni, resp. navrženi
měšťanstvem, dosazeni však arcibiskupským purkrabím a městským fojtem, byli tedy
především zástupci vrchnosti. Další orgán, kmeti, byli zjevně ještě 1258 dosazováni
arcibiskupem. Zcela nezávislí na něm byli ale tzv. magistratus urbis, dosazovaní tzv.
Richerzeche, tj. cechem bohatých, kteří pocházel z oněch meliores z r. 1106. Již v 1.
pol. 12. stol. strhli na sebe moc ve městě; jejich dva představení se již mezi 1179 -
1182 zvali magistri civium. Kolegium kmetů bylo omezeno na soudnictví, z rektorů se
stali nižší soudci. Cech bohatých ovládal i shromáždění měšťanů.
Ve většině biskupských měst západu lze prokázat jednak sbor kmetů, jednak svazek
meliores Toul, Speyer, Mety, Trevír, Worms, Würzburg, Basel.
Rýnsko- vestfálská města rovněž vycházejí ze vzoru Kolína, zvl. Soest, pak Minden,
Osnabrück, Paderborn, Cáchy (Aachen). Též ve městech sasko-durynského okruhu
se brzy vyvinul sbor kmetů. Již Thietmar merseburský hovoří o optimi civitatis v
Magdeburgu a tento okruh se objevuje i v pramenech 12. st. Správa města leží v
jejich rukou. Od konce 12. stol. je volí měšťanstvo. V jihovýchodních oblastech
Německa máme méně raných informací. V Řezně se uvádějí mezi 1070–1095 dva
"senatores sublimes genere", zástupci obchodnické gildy. Městské úřady ve 12. stol.
měly být vybrány obcí z kruhů nejvyšší vrstvy volených denominatů. I Hansgraf
(dozorce nad trhem) byl od konce 12. stol. zástupcem obce. V Pasově, stále
podléhajícím biskupovi, existovali meliores a sbor 20 denominatů, dosazovaných
rychtářem. Ve Vídni řídili obec meliores; zeměpán jmenoval z jejich okruhu 100
fideliores a prudentiores k rozhodování v soukromých záležitostech. Správa trhu a
msta ležela v rukou 24 prudentiores, nezávislých od zeměpanského rychtáře. V
německých městech se začínají brzy objevovat také přísežní, tzv. jurati; zpočátku se
tak nazývají všichni měšťané. Ojediněle již ve 12. stol. se tak nazývá užší sbor
měšťanů, který spravuje město.
Pojem patriciát – v užším slova smyslu tak historická literatura označuje uzavřenou
radní vrstvu s politickou mocí, někdy se užívá pro horní vrstvy měšťanů obecně, ale
nyní se spíše pro takto široké pojetí prosazuje termín meliorát.
Rada - nový stupeň městské samosprávy, jejíž legitimita není odvozena od
zeměpána, nýbrž od městské komunity.
Počátky skutečné městské rady (konsulátu) spadají na říšském území na přelom 12.
/13. stol. nejdříve je rada doložena v Utrechtu (1196), Lübecku (1201), Erfurtu (kolem
1212), Soestu (1213) a Kolíně (1213). Dolnoněmecký region je v rozvoji radního
zřízením vůči hornoněmeckému v předstihu, v hornoněmeckých městech se rozvíjí
až po smrti Friedricha II, tedy před pol. 13. stol., rozmach hlavně v době interregna.
Obdobně je tomu i co se týká purkmistra, který se v dolnoněmeckých městech
objevuje již ve 2. - 3. desetiletí 13. st., z hornoněmeckých měst se do doby nástupu
Rudolfa Habsburského setkáme s purkmistrem jen v Řezně; v řadě švábských měst
se objevuje až ve 14. st. Počet radních kolísal; navíc se v některých městech vytváří
ještě tzv. velká rada z širšího okruhu bohatých měšťanů.
Forma dosazování radních se pohybovala mezi čistou kooptací na doživotí a
každoroční volbou městskou obcí, přičemž znovuzvolení bylo často možné, někdy po
určité přetržce.
Ve městech s dlouhým vývojem, od raného středověku se rada postupně
prosazovala proti různým starším samosprávným orgánům (přísežným, kmetům,
14
gildám aj.). V novějších městech, zejména lübeckého okruhu stála rada
nezprostředkovaně proti obci, brzy byl vyřazen i fojt jako mocenský faktor. Členství v
radě bylo čestné, proto mohli tuto funkci zastávat jen bohatí lidé. Vznik radního
zřízení znamenal důležitý impuls pro rozvoj městské kanceláře s městským písařem
v čele.
Obchodní a výrobní organizace – gildy, cechy, hansa
Principem ustavení společenstva (Genossenschaft) je svobodné sjednocení; to si
vytváří okruh vlastního autonomního práva Sociální život uvnitř takového
společenstva spočívá na sociální blízkosti a důvěře, zakládá povinnosti a funkce,
které původně byly plněny na příbuzenském základě. Společné rituály. Patří sem jak
gildy obchodníků a cechy řemeslníků, tak i spolky tovaryšů, střelecké gildy, spolky
chudých a žebráků, nemocných leprou, mrzáků či příslušníků nečestných povolání;
dále pak duchovní bratrstva spojující laiky a kněží, obstarávající oltáře, scházející se
ke společné bohoslužbě, podporující chudé a náboženské poutě.
Obchodní gildy jsou zachytitelné od 11. stol. Mladší typ gild se vyskytuje hlavně v
severním Německu, vzácněji ve středním a jižním Německu. Lze odlišit jednak
cestovní společenstva dálkových obchodníků odvozená z hans, jednak monopolní
společenstva obchodníků, zejména postřihačů, tedy velkoobchodníků, snažících se
takto udržet převahu nad tkalci. Patří sem i mincovní společenstva s monopolem
výměny peněz a obchodu s drahými kovy. Pozice těchto společenstev slábne ve 14.
St. Zvláštní postavení kolínského Richerzeche, sdružení bohatých patricijů
vládnoucích městu.
Cechy
Cechy byly organizacemi řemeslníků, obvykle jedné specializace; zrodily se ve 12.
stol. a rozšířily se ve století 13. Tři teorie vzniku cechů. První vychází z tzv. teorie
dvorského práva a odvozuje vznik cechů ze svazků nesvobodných řemeslníků na
dvorcích raného středověku Druhá je teorie úřední kontroly trhu- podnět měl dát
zeměpán ze správních důvodů. Konečně třetí teorie vidí cechy od počátku jako
spolky svobodných řemeslníků, vzniklé vlastní iniciativou. Jedny z nejlepších dokladů
pro vznik cechů poskytuje Basilej z let 1226–1271. Zde cechy vznikají jako svobodné
spolky řemeslníků, přičemž biskup jim propůjčuje právní sílu, zpočátku dosazuje i
cechovního mistra. Je možné i členství ve dvou ceších, tedy vykonávání i druhého
řemesla. Je třeba odlišit cechy jednoho povolání od velkých cechů, které zastřešují
více druhů živností.
Hansa
Hanzovní společenstvo vyrostlo ve 12. stol. jako obchodnická hanza ze dvou
společenstev na V a Z severní Evropy a spojovala dva odlišné ekonomické a
obchodní oblasti. První byl spolek obchodníků v prostoru Baltského moře, kteří měli
své organizační centrum ve Visby, druhý spolek představovala kolínská hansa s
centry v Kolíně a Trevíru; řada obchodníků náležela oběma společenstvům nebo s
nimi měla kontakty. Ze spolků obchodníků se stala kolem r. 1280 hansa měst; měla
svůj sněm, který fungoval od 1356 do 1669. Byla to konfederace, jediný společný
orgán představoval sněm delegátů.
15
Vedle hansovních sněmů se konaly ještě sněmy třetin: lübecko-saské (ústředí
Lübeck), westfálsko-pruské s rýnskými městy (středisko Dortmund, později Kolín) a
gotlandsko-livonské (centrum Riga).
Městská založení a povýšení v německých zemích ve 12. stol.
Třídění německých měst podle poměru k zeměpanské moci
Říšská, resp. královská města – poddaná panovníkovi
Svobodná města – města, která se povětšině vymanila ze závislosti na obvykle
duchovní vrchnosti, nebyla však přímo poddaná králi (Regensburg, Strassburg,
Worms, Mainz, Köln am Rhein aj.).
Teritoriální města – ve zvláštním vztahu k vládci nad teritoriem, sídlí zde důležité
zemské úřady.
Poddanská města – vlastnictví nižších stupňů vlastníků, měla jen omezenou
autonomii.
Královská města
Poprvé v případě Goslaru od doby Jindřicha V. (1108). Spornější je vývoj
Dortmundu, městem bezpečně ke konci 12. stol. Duisburg – měl r. 1155 městské
právo. Frankfurt n. Mohanem – civitas před 1184, od doby Konráda III snad lze za
město považovat i Norimberk, zvaný 1163 burgum.
Arcibiskupská města
1100 – 1117 Remagen, Andernach – 1171, Soest – nejstarší sesterské město
Kolína, patrně již 1. pol. 12. st.; komunita volí rychtáře, kmety a soudní posly. Erfurt obec
kolem 1149; Magdeburg – 1194 získalo město od zeměpána úřad šoltyse
(rychtáře). Halle – před pol. 12. stol. město; 1172 známe městské orgány.
Zähringenská města ve Švábsku
Epochální význam Freiburgu; založení 1120 – první příklad založení vysokým
příslušníkem světské šlechty, vévodou Bertholdem III. von Zähringen, pod vlivem
Kolína n. R. Privilegium se nezachovalo, lze ho odvodit z řady mladších pramenů. Do
nového založení povoláni obchodníci, hlavně z Kolína; stali se vůdčí vrstvou. Jejich
představiteli, jejichž role stále rostla, byli tzv. mercatores personati. Zřízení Freiburgu
odvozeno z Kolína. Volba rychtáře a faráře. Vlastní městské právo představovalo
kolínské obchodnické právo. Soudu předsedal rektor volený "burgenses" Freiburg se
ale nenazývá civitas, chybí také skutečné městské právo. Vyměření parcel 100 x 50
stop, zpoplatněných jedním šilinkem ročně. Freiburg se jeví jako město, které se
ještě zcela právně neoddělilo od ottonského viku. V průběhu 12. stol. bylo
obchodnické právo nahrazeno městským. Z okruhu přísežných (conjuratores fori) se
vytvořil 24 členný sbor. Všichni přistěhovalci se stávali svobodnými, včetně
poddaných, pouze nevolníci měli být vráceni svému pánovi na základě svědectví 7
příbuzných osob.
Vévodové z Zähringen založili řadu měst podle freiburského vzoru: nejstarší
Villingen, pak Rottweil, Offenburg, Neuenburg, Freiburg im Üchtlande (Fribourg),
Bern (v mezidobí 1130–1191)
Zähringská založení se stala vzorem založení rodu Kiburgů; město Diessenghofen
1178, Winterthur.
16
Městská založení Welfů
Významem nezaostávají počiny Welfů za zähringskými, ba založením Lübecku stáli u
rozmachu městské kolonizace na někdejších slovanských územích.
Nejstarší počiny Jindřicha Lva představují Mnichov a Landsberg na Lechu v
Bavorsku. V Mnichově platilo právo trhu (trh uv. 1158, právo 1170). Samospráva v
rámci obchodnické gildy; vznik obce spadá až do poč. 13. st., Landsberg opožděn
ještě více.
Zcela jiný postup při založení v severním Německu, kde lze vyzdvihnout Lübeck,
Braunschweig, Hagen, Schwerin, Lüneburg a Stade. Chybí originály privilegií.
Lübeck, Braunschweig, Hagen, Schwerin - vydáno 1160; pro Lübeck 1188; Stade
1189 apod.
Lübeck. Prvotní lokace- hrabě Adolf II Holštýnský 1143. Jde snad o nejstarší
osídlení doložené kolem kostela sv. Petra. Druhá lokace 1159, Jindřich lev z rodu
Welfů. Velké komplexy parcel v rukou patriciátu, který patřil k zakladatelské vrstvě.
Jindřich Lev chtěl z města vybudovat prvořadé obchodní centrum (vztah ke
Skandinávii a Rusku). Konsorcium lokátorů, kteří realizovali lokaci. Udělení
kolínského práva. Aktivní spoluúčast vrcholných obchodníků; majores – sbor o 24
členech stojící vedle rady a lidu; nešlo ještě o pravou městskou radu; počáteční stav
městské samosprávy nejasný, každopádně je dosadil Jindřich Lev. Tomu zůstalo
také jmenování rychtáře, zatímco měšťané volili faráře. Již od 1161 se jednoznačně
hovoří o městském právu. Smírčí soud, vojenská povinnost obrany. Stejně jako v
ostatních welfských městech platila svoboda, pokud přistěhovalec pobýval ve městě
1 rok. 1160 přeloženo sem biskupství z Oldenburgu.
Založení Hamburku leníkem Jindřicha Lva Wiradem von Boizenburg 1188; městské
privilegium udělil Friedrich I. 1189.
Wettinská založení
Lipsko - založeno 1160; obdrželo v dosti primitivní formě právo Halle a Magdeburgu,
následovalo příznivé privilegium týkající s poplatků města. Poprvé mílové právo.
Předpoklad sboru kmetů v čele pro účely výkonu práva, vedle toho sbor přísežných
(jurati) V čele soudnictví městský fojt, nižší soudnictví měl v rukou rychtář (iudex, pak
šoltýs); soudnictví gild vedl děkan. Existence měšťanského smírčího soudu.
Štaufská založení
Friedrich Barbarossa udělil městské právo Augsburgu (1152 – 1156), kde
ovšem zohlednil privilegované postavení biskupa, další výsady udělil Osnabrücku
(1171), Speyeru (1182), Wormsu (1184) a Řeznu (1161–1185), přístavním městům
Brémám (1186), Lübecku (1188) a Hamburgu (1189). Nicméně Barbarossa nebyl
příznivý rozvoji městských komun, což se příčilo jeho názorům na roli státu. Potlačil
spříseženstva V Trevíru a v Mohuči (1161, 1163). Nicméně svému oblíbenému sídli
Hagenau udělil nejrozsáhlejší privilegium. Městská obec zde byla uznána
(consortium civium); rozhodovala o přijetí nových členů, nicméně nově příchozí
poddaní museli platit svým pánům nadále, byť jejich dědictví připadlo potomkům. V
čele města stáli meliores, osvobození od poplatků. Rychtář byl jmenován císařem,
17
ale z měšťanských kruhů. Příslušnost měšťanů výlučně k městskému soudu.
Platnost městského práva.
1165 povýšil Friedrich na města Chemnitz, Zwickau a Altenburg, 1170 založil
Gelnhausen, avšak jen jako trh. Ne všechny městské znaky vykazují též privilegia
pro Cáchy (Aachen) z r. 1166; např. přistěhovalci nebyli považováni za cives,
klasické obchodní privilegium regulující výroční trhy, celní osvobození, minci tržní mír
apod. Nicméně 1192 vystupuje obec měšťanů a komunální orgán kmetů, krátce nato
i městská pečeť.
Friedrich Barbarossa považoval města zejména za oporu své moci, proto podporoval
jejich opevňování. U řady jím podporovaných míst, např. lze jmenovat Ulm,
Donauwörth, Schwäbisch Hall, nelze ještě o vyvinuté městské obci v jeho době
mluvit.
Jeho nástupci Jindřichu VI. se připisuje založení Breisachu, městské obci udělil
privilegium vycházející z freiburského vzoru, dále pak Memmingen.
Klášterní města
Na konci 12. st. lze k městům řadit Hameln, Quedlinburg, Fulda, Hersfeld, Wetzlar
5. Rozmach zakládání měst ve 13. stol.
Podle vzoru Staufů začali další teritoriální vládci posilovat svá území
zakládáním měst, nyní nejen z hospodářských důvodů, nýbrž též jako mocenské
odpory. Mezi přední zakladatele patřili kolínští arcibiskupové (Siegburg, Xanten aj.)
Vestfálští biskupové z Münsteru a Paderbornu (města Lünen, Bocholt). Z
dolnorýnské šlechty zejména vévoda Jindřich v. Geldern (Arnhem 1233); dědici
Jindřicha Lva ve vévodství Braunschweig (1200 Göttingen, před 1215 Hannover).
Schauenburgové v Holštýnsku – založili Kiel 1233; meklenburská knížata – 1225
Gadebusch, Malchin, 1226 Güstrow; pomořanští vládci kolem pol. 13. stol. zakládají
Stralsund, Kolberg, v Braniborsku třeba uvést Brandenburg (ok. 1200) – založení
dynastie Askánců, dále. Neubrandeburg (1248), Küstrin (1300). V arcibiskupství
Magdeburg je vybudován arcibiskupem Wichmannem již 1174 Jüterbog. V saských
zemích Wettinů třeba uvést Dresden a Groitzsch. Pokračovala také činnost
Zähringenů na JZ Německa, zejména pak Štaufů za Fridricha II. (Nördlingen,
Biberach, Heilbronn).
Na jihovýchodě třeba vyzdvihnout činnost Babenbergů a Wittelsbachů.
V Bavorsku se městotvorně projevovali Wittelsbachové, mezi lety 1180 – 1250
povýšili na města Kelheim, Straubing, Ingolstadt, Neuburg, následovaly
Landshut, Mnichov, Landau.
Rakouské země
.
Oživení dunajského obchodu v karolinském období. Diedenhofenský kapitulář 805 –
vedle saských a bavorských míst uváděn Lorch jako pohraniční míst pro obchod
s východem, uváděn úředník dozírající na směnu s Avary a Slovany, zákaz vývozu
zbraní těmto etnikům. Rafelstettenský celní tarif 904/06 – normy obchodu
(Rafelstetten je ves mezi Enns a Asten) v oblasti hrabství hraběte Ariba mezi Enží a
Vídeňským lesem; uvádějí se zde tři celnice – Linec, Eparesburg = asi Ybbs a
18
Mautern. Artikl: otroci, dobytek, vosk aj. Krize způsobená útoky Maďarů na počátku
10. stol.
Centra 10.–11. stol. – Melk a Traismauer (civitates 977), Steyr (985–991), Krems 995
(orientalis urbs); Tulln (1014 civitas), Neuburg (1042 urbs), Hainburg (1050)
Imunity duchovních vrchností s panovníkem propůjčenými trhy: Salzburg a Brixen
(1022/1039), St. Pölten (1058), Wels (1061), Villach 1060. 975 propůjčení trhu
šlechtici – Lieding 975, pro hrabata z Friesachu 1016; později Neunkirchen 1141,
Köflach 1170.
Vlastní počátky městského života se vesměs kladou do období vlády markraběte
Leopolda III. (1095–1136).
Rozvoj raně středověkých tržních útvarů při zeměpanských centrech v 11. stol.,
zejména v povodí Dunaje, bez privilegií: Dolní Rakousko: Ybbs, Krems (1014), 1131
uvedeno tržiště – forum eminentium, St. Pölten (1125),Tulln, Melk, Hainburg, Vídeň
(1137); Horní Rakousko – Linz (1140), Steyr (1170) Judenburg, Graz – 1189); 1142
se uvádí velký výroční trh v Petronellu; 1190 trhy v Enži (Enns) s odvoláním na stav k
r. 1164. Vedoucí role řezenských obchodníků, přítomnost kupců z bavorského a
rýnského prostoru (Aachen, Kolín, Maastricht). Dosvědčeni i židovští obchodníci.
Význam Dunaje; celní stanice. První městské privilegium – St. Pölten 1159 od
biskupa Konráda.
Od pozdního 12. stol. – formování institucionálních měst. Růst a transformace
starých center, plánovití zakládání nových v mezidobí 1190 – 1240. Nová centra v
kolonizovaných územích (Laa an der Thaya, Drosendorf, Weitra), v Horním
Rakousku Linz, Wels, Enns, ve Štýrsku rozvoj starších center (Judenburg, Graz,
Marburg), další ze starších jader v odlesňovaných územích (Fürstenfeld, Hartberg,
Friedberg, Voitsberg), nová založení na zelené louce (Knittelfeld). V Korutanech lze
vyzdvihnout zakládací činnost Bernharda ze Spanheimu (Klagnfurt, Völkermarkt); v
prostoru salcburského arcibiskupství spadá zakládací činnost hlavně do let 1190 -
1250. Činnost jednotlivých zeměpánů v nejednotných Tyrolích; založení Innsbrucku
1180 hrabaty z Andechsu.
Organizace řemeslníků zeměpány – privilegia Leopolda VI. pro flanderské barvíře
sukna (řemeslo se předpokládá, v listině jen národnost) z r. 1208, lukaře a šípaře;
1220 řád salcburského arcibiskupa pro friesašské ševce.
Výsadní postavení řezenských obchodníků vysvítá z tržního privilegia pro Enži 1190-
1191 a výsady pro tyto kupce ve Vídni z r. 1192 (celní osvobození, hostovské výsady
v soudnictví). Dle Steinského celního tarifu z 1. čtvrti 13. stol. jim zdatně konkurovali
obchodníci z Porýní a Latini z Lotrinska. Omezení významu dálkových kupců
zavedením práva skladu ve vídeňském privilegiu z r. 1221.
Počátky městského práva – 1136 se uvádí ius civile v Kremži (svobodné propůjčení
půdy); nejstarší městské právo uděleno St. Pöltenu 1159; termín burgensis označuje
nezemědělské obyvatele měst (1158 Friesach, 1159 St. Pölten, 1212 Enns, 1215
Grein).
St. Pölten – 1125 jako forum, výsady pasovského biskupa z r. 1159 považovány za
nejstarší městské privilegium v Rakousku; nedochováno v originále; odstranění
božího soudu podezřelé, neboť ho zakázal až lateránský koncil r. 1215, nicméně
doloženo např. v Ypern, Huy. Biskup dopřává obyvatelům blíže nespecifikované
právo; upřesňuje jejich postavení před fojtským soudem (právo využít předřečníka);
funkce přísežných u soudu nahrazuje boží soud – působí před rychtářem při
důkazním řízení. Chybí moderní zpracování, nicméně St. Pöltenští zjevně vystupují
jako obec.
19
Zwettl - výstavba města po r. 1150; privilegium 1200 však jen poskytuje výsady
místním obchodníků obdobně jako privilegium z r. 1192 pro řezenské obchodníky;
obyvatelé zváni urbani nostri.
Enns – 1191 kvetoucí obchodní sídliště – řezenští, jakož i ulmští, cášští a kolínští
obchodníci obdrželi privilegium využívat svobodně výroční trh v Enži., kde uváděno
sídliště villa a přístav portus. 1190 "villa nostra celebris". Městské právo listinou z
r.1212 kodifikovalo starší stav. Především trestněprávní ustanovení (příklad – za
nadávku Hurensohn se platilo 60 feniků, za osočení Hundesohn jen 24). Dále právo
poslední vůle, městský mír; o přijímání nových měšťanů rozhodoval vévoda, do té
doby měl příchozí právo požívat ochrany města. Obchodní a tržní věci mělo řídit 6
vévodou dosazených "moudrých mužů"; zástupce vévody byl rychtář, který ale do
činnosti těchto lidí neměl zasahovat. Měšťan, který disponoval výzbrojí, nemusel se
mimo obrany města účastnit válečných tažení.
Některá ustanovení přejata do vídeňského privilegia, některá zase najdeme již ve
výsadách pro řezenské obchodníky z r. 1192. Pečeť 1242. Měšťané jako svědci na
listinách 1222, 1223, mezi nimi několik řemeslníků. Dle listiny z r. 1270 bydleli ve
městě též ministeriálové (šlechta nesvobodného, služebného původu).
Rozvoj Vídně začíná až usazením vévody Jindřicha řeč. Jasomirgott; existenci
rozvíjejícího se sídliště naznačuje již zpráva 1137 – uveden kostel sv. Petra jako
farní, lokalita označena jako civitas, ovšem ještě nikoliv v smyslu právního města. Sv.
Štěpán založen asi před 1147. Jindřich se zde usadil po r. 1152; založil zde hrad a
skotský klášter. Význam vlády Leopolda VI; 1221 privilegium, obsahující jen trestně
právní ustanovení, právo skladu – namířené proti dominanci řezenských a dalších,
zv. švábských a pasovských obchodníků, kterým se nedovoluje pokračovat dále do
Uher; základní údaje o samosprávě, zejména tržní, kterou představovalo 24
"moudrých" nepodřízených rychtáři; k nim ještě širší grémium 100 dalších mužů z
jednotlivých ulic doplněno privilegiem Friedricha II. z r. 1237, poskytujícího mj.
Vídeňanům vliv na obsazení rychtáře; 1238 privilegium pro Židy; 1231 vystavují
Vídeňané svoji první listinu. Již počátkem 13. stol se podařilo propachtovat
Vídeňanům rychtářský úřad. 1244 další privilegium, bránící mj. dovozu uherských
vín, ochrana cizím obchodníkům přicházejícím za obchodem do Vídně. Zde již
uvedeni radní - denominati, consules civitatis. Podrobná městská práva v privilegiu
Albrechta I. 1296.
Úloha ministeriálů ve formování města se zdá být dosti nízká, ač se z nich zčásti
rekrutovali zv. v nejstarší fázi babenberští úředníci; strukturálně však na formování
obce neměli vliv. Ve 13. stol. přistupují tzv. šlechtičtí měšťané, kteří měli vazby na
babenberský dvůr, věnovali se obchodu a správě venkovských statků a v podstatě
spoluvytvářeli patricijskou vrstvu města. Podstatně větší úloha příslušela
obchodníkům. Již 1166 skupina vídeňských kupců zakoupila dvůr u Neunkirchenu a
r. 1200 se uvádí jeden Vídeňan v Benátkách. Rozsáhlé obchodní kontakty: ve
vídeňském mýtním ustanovení před 1221 se na západě uvádějí Ypern, Tournai, Huy,
Löwen, Maastricht, Mety, Cáchy, Švábsko, Řezno, Pasov, Salzburg, na jihu Benátky,
Kraňsko a Graz, na východě Uhry a na severu Čechy.
Pozn.- Románi v celních ustanoveních, předpokládá se, že pocházeli z oblasti Met
(mecenses v ustanoveních vídeňského mýta).
Zásadní význam privilegií pro Enns a Videň při formování brněnských privilegií z r.
1243
Wiener Neustadt - založeno 1194 Leopoldem VI, výsady asi mezi 1221–1230,
jednoznačně 1237–1239.
20
Salzburg - 996 celní a tržní privilegium pro arcibiskupa; existence městské obce
vyvoditelná snad z listiny z r. 1249; jednoznačně městský charakter vysvítá z udělení
městského práva r. 1287 (městský mír, trestně právní ustanovení).
Ve 13. stol. se stávají městy malá tržní sídliště u pohraničních hradů – Eggenburg,
Waidhofen an der Ybbs u. an der Thaya; zakládání nových měst – Laa and der
Thaya, Bruck an der Leitha, obdélná náměstí. Prostorový růst – St. Pölten, Hainburg,
Krems.
Od 2. pol. 13. stol. – zakládací činnost šlechtických vrchností: Retz zal. mezi 1278 a
1305 hrabětem Bertholdem v. Rabenswalde; další příklady Dürnstein (doklad 1347,
Kuenringové), Feldsberg, Gross Enzersdorf, Ebenfurth, Maissau, Feldsberg (Valtice),
Altensteig, Hardegg, Litschau. Města zakládali i ministeriálové. Postup urbanizace
v 14. stol. (Feldsberg, Ebensfurth).
Přemysl Otakar II. – založil asi r. 1268 Marchegg – plánován pro 10 000 lidí, dále
Loeben (1263 – 1268), Bruck an der Mur, Radkersburg (Štýrsko, po 1260).
Korutany – zde se prosadil arcibiskup salcburský jako zakladatel Friesachu; v
Tyrolsku povýšil vévoda z Merana 1230 na město Innsbruck
Velikostní kategorie německých měst
1. Trpasličí města: pod 200 obyvatel
2. Malá městečka: 200–500 obyv.
3. Střední městečka: 500–000 obyv.
4. Velká městečka: 1000–2000 obyv.
5. Malá střední města: 2000–5000 obyv.
6. Větší střední města: 5000–10000 obyv.
7. Velkoměsta: 10–50 000
8. Světová města přes 50 000
Kolem 1340 se předpokládá, že při počtu asi 7 mil obyv. měst v Německu činil podíl
obyvatel trpasličích a neúplných měst asi 4%, městeček 56%. středních a velkých
měst 40%. Podíl obyvatel měst v západní Evropě asi 25%
Příklad: Norimberk 1430 podle soupisu obyvatel měl něco přes 20 000 obyvatel.
Většinou se počet obyvatel odvozuje ze soupisů městských daní, které registrují
poplatníky, tj. více či méně úplně počet domácností.
Vznik měst na území Polska
Knížecí právo představovalo na počátku 13. stol. již brzdu svobodného rozvoje
výroby a obchodu. Až na nepočetné kupecké kolonie v hlavních centrech, těšící se
větší míře svobody, byla naprostá většina obyvatelstva hradských center zatížena
četnými povinnostmi ve prospěch zeměpanského aparátu, navíc nevlastnila
propůjčenou půdu, ze které mohla jen odejít bez možnosti prodeje. Předpokladem
vzniku měst bylo vyčlenění určité skupiny obyvatel z pravomoci knížecího aparátu;
předstupněm k takovému aktu byla tzv. imunita, poskytovaná církevním statkům.
Jeden z prvních příkladů, jak se imunita přetvořila v burgus s vymezenými hranicemi,
představuje okrsek pravomoci kastelána wrocławské kapituly, oddělený od obvodu
pravomoci knížecího kastelána v Miliczu (1237); v trhových dnech burgu
se pravomoc církevního úředníka rozšířila i na poddané knížecí; to se stalo
předmětem sporu, který r. 1249 skončil kompromisem. Každopádně šlo o útvar, který
21
sice existoval na „polském“ právu, nicméně se odlišoval od ostatních sídlišť
existujících v rámci knížecího práva.
První etapy zakládání měst spadají v Polsku do období, kdy se středověký polský
stát rozpadl na řadu víceméně nezávislých knížectví, takže iniciátory lokací byli
jednotliví představitelé těchto útvaru. Po obnovení polského království na počátku 14.
stol. přešla iniciativa nejdříve na Vladislava Lokietka a posléze na jeho nástupce
Kazimíra Velikého, kdy byly urbanizovány zejména dosud po této stránce
nedostatečně rozvinuté oblasti Velkopolska, Kujav a Mazovska.
Valonská a vlámská kolonizace- doložena hlavně ve Slezsku (Wrocław)
Slezsko
Území s nejranější urbanizací.
1211 – Zlotoryja, Wrocław – 1217, 1242; 1217 – Opole, Racibórz; 1221 – Sobótka ;
1223 – Nysa, Śróda; 1253 – Glogów, 1254 – Oleśnica, 1263 – Těšín.
Zásadní role knížat v procesu zakládání měst. Oblast magdeburského, v menší míře
lübeckého práva. V závěru 12. stol. se stávalo ze dvou knížectví - slezské s hlavním
městem Wroclaví, 2) opolsko ratibořské. Relativně velká hustota trhů. Intenzívní
kolonizace v prvních desetiletích 13. stol. Lokační činnost Jindřicha Bradatého v
západní části Slezska. První byla Zlotoryja – skupina hostí věnujících s zde těžbě
zlata dostala magdeburské právo. První založení Wrocłavi se dle archeologických
nálezů klade do doby Jindřicha Bradatého v první čtvrti 13. stol. (v část levobřežního
města u Nového trhu), druhá proběhla 1241 za Boleslava Rogatky – vznik Starého
města s Rynkem; v blízkém okolí sem náleží Środa 1223. Na jihu – činnost biskupa
wroclavského Vavřince a jeho nástupců Tomáše I. a II. – založení Nisy 1223. V
knížectví opolsko-ratibořském – činnost knížete Kazimíra opolského větší vlna
zakládání, týkající se zvláště starých center, kolem pol. 13. stol. – Wroclaw 1242,
Glogów 1253. Významný impuls k zakládání měst – mongolský vpád.
Lokační privilegia – umožňují vlastní soudnictví, daňové úlevy (2 - 20 let), vybavení
obcí polnostmi i celými vesnicemi; svobodný trh. Jde o svého druhu imunitu. Úloha
rychtářů, stojících v čele soudu složeného z přísežných.
První doklad městské rady 1261 z Wroclawi, v Krakově 1270, v Kaliszi 1283.
Velkopolsko
1231 – Śródka, 1239 - Gniezno (privilegium Vladislava Odonice ztraceno, lokátor jistý
Ondřej), 1243 – Powidze (Boleslav Pobožný), 1248 (Niemcze 1248) Ladek (1250),
Kostrzyn (1251) 1253 – Poznań, 1253 – 1260 Kalisz. K r. 1320 se uvádí 76 měst,
tedy průměrně 1 město na 733 km2
, k r. 1386 jde již o 130 měst. Rozložení měst
však bylo značně nerovnoměrné; nejvíce měst do r. 1320 najdeme v oblasti
poznańsko-kališské, druhé místo zaujímá knížectví sieradzko-leczycké a nejméně
měst bylo založeno na Kujawách. Z velkých měst jedině Bydgosć byla lokována
Vladislavem Lokýtkem, ostatní byla založena v období údělného systému.
Lokace Vladislava Lokýtka (1306–1333) ve Velkopolsku, zemi chelmsko-sieradzké a
kujavské:
První bylo lokováno Skrzynno 1308); Největší rozmach nastal po r. 1315. Bezpečně
bylo založeno 12 měst (mj. Tarnów, Lublin, Skrzynno) aj.). Dalších 7 vzniklo buď v
pozdním období jeho vlády, nebo v počátcích vlády Kazimíra Velikého.
22
Poznaň.
Předlokační osady pod hradem na levém břehu Sv. Martina, Sv. Gotharda, sv.
Vojtěcha. U sv. Gotharda, který patřil biskupovi, se asi usadili němečtí kolonisté;
soudní imunita dána biskupství 1215. Lokační listina 1253 vydána knížaty
Přemyslawa I. a Boleslawa Pobožného. V čele měl stát knížetem dosazovaný fojt
(advocatus); výroční trh, osmileté osvobození do daní; soud měl mít pravomoc nad
všemi Němci v knížectví.
Soudní přísežní v počtu 7. Otázka vzniku rady nejasná, snad již v době lokace,
uvedena 1280 a r. 1288 před přísežnými - vzrůst jejího významu na sklonku 13. stol.
Purkmistr 1310, radnice již na konci 13. stol.
Malopolsko
1228, 1257 – Kraków, 1244 – Sandomierz, 1250 Zawichost, Lagów (1253), Bochnie
(1253).
Země lęczycká a sieradzká
1253 – Lubnice; 1255 – Sieradz
Gdaňské Pomoří
1260 - Tczew, 1263 – Gdańsk
Krakov.
Lokační privilegium 1257 méně obsažné než např. u Poznaně. Lokaci provedli tři
slezští Němci, jeden, Jakub, pocházel z Nisy a byl 1254 rychtářem. Druhý, Gedko,
byl 1254 byl přísežným ve Wrocłavi, třetí, Wolk, se r. 1267 ujal lokace města Skaly.
Po r. 1257 se objevuje městská rada.
Mazovsko
1237 – Plock, 1300 – Lowicz, Pultusk, Warszawa
Až do vlády Kazimíra Velkého se dle Henryka Samsonowicze z hlediska zakládání
měst Polsko dělilo na dvě oblasti:
1) Slezsko, Velkopolsko, Malopolsko, 2) Mazovsko, země leczycka, sieradzká,
Kujawy, Pomoří – opožděné regiony.
Zakládání měst Kazimírem Velkým – výrazně se projevuje v Malopolsku ,
Velkopolsku a Mazovsku.
Pomoří
Gdańsk
Předlokační přístavní sídliště od pol. 12. st. V letech 1224 – 1227 vznikla malá obec
lübeckých kupců, majících vlastního rychtáře, podle některých názorů již tehdy, dle
23
jiných, spíše starších názorů teprve v letech 1261 – 1263 došlo k vysazení města na
lübeckém právu. Tato obec existovala v blízkosti Dlouhého trhu, kde byl snad již v
60. letech 13. st. postaven kostel P. Marie. Kostel sv. Mikuláše předán 1226
dominikánům, to by svědčilo pro vysazení města již kolem tohoto data. Po získání
Gdańska řádem německých rytířů 1308 bylo lübecké právo nahrazeno chelmským.
Uherská města
Vedle ekonomického vývoje, který vykazoval v oblasti tendencí k rozvoji svobodného
obchodu a řemesla společné rysy s ostatními negermánskými územími střední
Evropy, je nutno vzpomenout určitých specifik společenského pohybu, který si vynutil
dvě významná privilegia. Jde především o Zlatou bulu vydanou králem Ondřejem II.
r. 1222 která zaručovala příchozím hostům svobodný život podle vlastních právních
zvyklostí. Dva roky nato vydal týž panovník velkou výsadu pro sedmihradské Sasy
(tzv. Andreanum), kteří získali právo korporativního jednání, tj. umožnilo vytvoření
samosprávných obcí se svobodnou držbou půdy, osvobození od cel pro jejich
obchodníky a tržním právem. Jediným zprostředkovatelem mezi králem a těmito
hosty byl zvláštní úředník, zvaný soudce nebo hrabě (iudex, comes), sloužící ovšem
jako odvolací instance. Těmto privilegiím předcházely dílčí výsady pro hosty již z
prvního desetiletí 13. st. (tak 1201 pro Latiny ze Šaryšského potoka – již zde volba
rychtáře) a bylo rozšířeno zejména v oblasti soudní autonomie r. 1238. 1230 byla
obdobná výsada vydána Němcům v oblasti Sathmáru ve východních Uhrách.
Nicméně již na počátku 12. st. se král Koloman zmocnil Chorvatska včetně
dalmatského pobřeží, kde se setkal již s rozvinutými městy. V 1. pol. 12. st. byla
vydána privilegia Trogiru a Splitu, která mj. obsahovala svobodnou volbu biskupa,
hraběte jako městského soudce, potvrzení práva řídit se tradičními právními
zvyklostmi. Předpokládá se, že tyto dokumenty se staly předlohou pro pozdější
výsady uherských králů městům. Jiná teorie usuzuje (Kubínyi), že jde o domácí
specifikum.
Uherská městská práva, která začala být udělována králem na počátku 13. st., mají
svůj původ ve svobodách hostů (Valonů a Němců). K nejdůležitějším patřila
svobodná volba rychtáře a faráře. To bylo již zakotveno v prvním privilegiu pro
Székesfehérvár, resp. pro jeho Latiny, potvrzeným r. 1238, snad pocházejícím z 2.
pol. 12. stol. Následovalo udělení privilegia Pešti 1244. Po vlně zakládání měst ve
13. st. králem i šlechtou došlo k právnímu rozlišení; jen opevněná a přímo králi
podřízená města byla považována za civitates. Ostatní privilegovaná sídla se
nazývala od 70. let 14.st. oppidum , v německých listinách Markt. Byly i výjimky –
Szeged, jedno z 5 největších královských měst, neměl hradby, na druhé straně
existovala hrazená oppida jako Kösszeg. Pozdně středověký Verböczyho zákoník
uznával jako měšťany jen plnoprávné obyvatele královských měst, obyvatelé
ostatních městských útvarů včetně hrazených biskupských měst byli řazeni mezi
poddané (iobagie). V království bylo asi 30 královských měst a 500-600 oppid, z
nichž nejvýše 100 lze považovat za města.
Královská města se členila na čtyři skupiny 1) sedm svobodných měst (neboli
tavernikální m.); tyto lokality používaly právo Budy (Buda, Bratislava, Košice, Szeged
2) Ostřihom, Székesfehérvár, Segedin, Levoča – spadala pod pravomoc královského
úředníka tzv. personála, 3) královská hornická města, 4) města sedmihradských
Sasů.
24
Dominovalo magdeburské právo. K r. 1500 se k svobodným královským městům řadil
jen Budín, Pešť, Košice, Bratislava, Bardějov, Šoproń, Trnava, Prešov, o málo mladší
zákoník Tripartitum přiřazuje ještě Levoču, Székesfehérvár, Trnavu a Ostřihom.
Počátky německé kolonizace již za Gézy II. (1141–1161) – osídlenci zejména
franckého, středo- a dolnorýnského původu. Bratislava, Ostřihom, Buda a Pest – zde
především ve 13. st. příchozí rakousko-hornoněmeckého původu; patrný vliv
vídeňského práva. Relativně silný podíl Latinů, Valonů a Lotrinčanů a snad i
Lombarďanů z Itálie; doloženi již od 2. pol. 12. stol., zejména v sídlištích městského
typu, ale i na venkově (zvl. Ostřihom, Székesfehérvár, Pécs, ale i Záhřeb).
Györ (Ráb)
Celní regulace z r. 1260 hovoří o německých a italských kupcích. Privilegium pro
arcibiskupství umožňující zřízení města 1239. Blízko hradu se ustavilo město
kapituly, východně odtud královské město.
Buda a Pest
Buda - přesun části německých obyvatel z Pesti (po 1247) na hradní vrch v dnešní
Budapesti se odehrál snad s mírným zpožděním za příchodem maďarských
osídlenců (1243–1247); proces dokončen r. 1255 – Novus Mons Pestiensis. Kostel
Panny Marie, později Matyáše.
Pest – městské privilegium z let 1205–1235 plyne z mladší listiny výsad z r. 1244;
vzorem asi nezachované privilegium o pro Székesfehérvár. Navzdory přesídlení části
obyvatel do Budy, se město ve 2. pol. 13. stol. rozrůstalo. Farní kostel P. Marie,
mendikanti až před 1258, resp. 1288.
Obyvatelstvo bylo smíšené včetně Slovanů, Němci dominovali hlavně v Budě, a
předměstí se uvádějí i Slované, Románi však nikoliv.
Budínské právo doloženo r. 1244, bylo od 1263 udělováno i dalším městům, vznikl
právní okrsek. Na rozdíl od jiných uherských měst však Bunín nedisponoval
svobodnou volbou rychtáře.
Esztergom (Ostřihom)
Dvě města- arcibiskupské (bezprostředně pod hradem) a královské (zahrnovalo i
vicus latinorum, 32 ha; kostely sv. Mikuláše a Vavřince). Obyvatelé latinského
původu, vedle Valonů i Italové, Lombarďané) ovládali město ve 13. stol. (pečeť
1255), na konci téhož stol. se více prosazují osídlenci bavorského původu.
Privilegium udělil Béla IV., nicméně dílky falešné listině získala dómská kapitula
třetinu města s cly, což vedlo ke sporům s měšťanstvem, rozhodnutým až králem
Karlem Robertem 1326.
Székesfehérvár
Latinské osídlení uváděno až od 13. stol., předpokládá se ale již ve
stol. předchozím (1272- pečeť civium latinorum); původně sídlili u tržiště ve
vnitřním městě. Až ve 13.stol ale uváděno civitas exterior na SV od hradu a
později i nova civitas JZ hradu. Formální městské privilegium
se nezachovalo, pouze odvolávky ve výsadách jiných měst odvolávající se
na svobody „hostů“ ze Székesfehérváru. Pozdní kopie privilegia Bély IV. z r.
1237, které se připisuje Štěpánovi I., spíše ale pochází od Štěpána III.
(1165), obsahuje jen osvobození od cel. Měšťané obdrželi nepochybně
25
svobodnou volbu rychtáře a snad i faráře, právo přijímání dalších
přistěhovalců. Podle tohoto vzoru – výsady pro Nitru [1248], Györ (Raab;
1271], Soproń (1277), aniž by vznikl právní okruh.
Nepodařilo se ale získat dostatek hospodářských privilegií, město vývojově zatlačeno
jinými centry.
Pécs
1241 byly okrsky far sv. Bartoloměje a Benedikta ohrazeny hradbou, vzniklo
mezerovitě zasídlené město o rozloze 80 ha. 1297 obyvatelé označeni "cives".
K r. 1181 hospites. Rozmach od 14. stol., až 1424 je dosvědčen rychtář a
přísežní. 1367 založena univerzita se dvěma fakultami (právnická a filozofická).
Szeged
Zdejší hosté obdrželi privilegium Stoličního Bělehradu již 1247; ve 14. stol.
rozmach zdejších vinařských a koňských trhů; jisté opoždění naznačuje usídlení
mendikantů až v .první čtvrtině 14. stol. (1316, 1318).
Debrecen
Město vzniklo ze čtyř sousedících osad jako vlastnictví rodiny Debreceni.
Urbanizace až v 1.pol. 14. stol.; 1332 rychtář a přísežní, volitelnost rychtáře až
1361. Po vymření vlastníků se stal královským a od Zikmunda obdržel právo
Budína. Významné centrum obchodu s dobytkem; obchodníci uváděni již r.
1299.
Chorvatská a dalmatská města
Samobor – (20 km Z od Záhřebu); 1242 privilegium zahrnující svobodnou volbu
faráře a rychtáře.
Vukovar- omezené privilegium 1231 pro Maďary, Němce a Sasy, Slovany
Varaždín – město v SZ Chorvatsku, obdrželo městská práva již 1209 (volba rychtáře)
Záhřeb – 1242 založení města, lokační zástavba dělena na insulae, tj. domovní
bloky. Smíšené obyvatelstvo – Slované, Němci, Maďaři, Gallici; r. 1377–1427
probíhaly volby rady dle proporčního systému.
Dalmácie získána 1205 králem Kolomanem I. Na pobřeží existovala řada měst se
značnou autonomií již v době vlády Byzance. Poté byla severodalmatským městům
(Trogir, Zadar, Ráb, Split) garantována práva, zahrnující uchování právních zvyklostí,
volbu biskupa; volba rychtáře patrně až ve 13. stol. (privilegium Bély III. Trogiru).
Míra autonomie ovšem nebyl stejná, relativně nejnižší dosáhl Split, největší Trogir. V
Zadaru vznikla komuna již ve 12. st. s radním zřízením.
26
Slovensko
Období zakládání právních měst počíná ve druhé třetině 13. stol.; v polovině 14. stol.
končí období vydávání souborných výsad městům. Ve 13. stol. uvažuje A. Ruttkay na
základě písemných pramenů o 53 sídlištích městského rázu.
Nejstarší výsady – Trnava 1238, podle vzoru Székesfehérváru: volba rychtáře,
kterému je v soudních aj. věcech k ruce 12 přísežných, osvobození od mýta;
svobodná volba faráře.
Takřka současně vydáno privilegium pro německé i uherské hosty v podhradí
Tekova; zde sice rychtář s nižším soudnictvím, vynětí ze soudní pravomoci vyšších
soudů, nicméně vyšší soudnictví u hradního župana. Nejde o lokaci města v pravém
slova smyslu, jen předstupeň. 1243 – privilegium pro Spišské Vlachy- opět svobodná
volba rychtáře, volná dispozice. Zato Košice obdržely téhož roku jen nižší soudní
pravomoc majetkem. 1244 – privilegium pro Krupinu: svobodná volba faráře a
rychtáře, vyšší soudnictví; právo odúmrti. Právo Krupiny uděleno 12 městům z toho 4
na Slovensku; právní okruh. 1248 obdržela Nitra rovněž svobodnou volbu rychtáře,
vyšší soudnictví, týdenní trh.
Kolektivní privilegium spišským Sasům udělené Štěpánem V. na základě staršího
privilegia Bély IV. r. 1271: úprava poplatků do královské pokladny, vojenská
povinnost (50 ozbrojenců), právo zvolit si soudce (comitem seu iudicem), který sám
rozhodoval ve sféře nižšího soudnictví, ostatní případy řešil ve spolupráci se
spišským županem na Spišském hradě; z pokut mu připadla 1/3. Privilegium rozšířil v
konfirmaci z r. 1312 král Karel Robert, který osvobodil Sasy od povinnosti postavit
ozbrojence i ubytovat krále s doprovodem, zvýšil však poplatek na čtyřnásobek (1200
hř. Stříbra). V té době patřilo ke společenství spišských Sasů: Levoča jako centrum,
Spišský Štvrtok, Spišské Vlachy, Spišská Nová Ves, Tvarožné, Poprad, Spišské
Podhradie, Stráže, Veľká, Matejovce, Ruskinovce, Spišská Sobota, Spišská Belá,
Kežmarok, Lubica, Hrabušice, Žakovce, Iliašovce, Kurimany, Mlynica, a Vrbové,
Velký Slavkov, Odorín, Harichovce, Bystrany a Vlkovce a řada vsí. Kežmarok a
Levoča se staly svobodnými královskými městy, ostatní upadly do poddanství
různých subjektů. Nicméně menší obce, již mimo uvedené dvě královská města,
vytvořily 24 svaz spišských měst (oppida) a r. 1370 došlo i k sepsání právního svodu
(Zipser Willkür). Právo Sasů se patrně vztahovalo i na obyvatele slovanského původu
žijící v těchto osadách. Od závěru 13, stol. rychlý rozvoj Košic, vzrůst významu
Prešova a Bardějova v rámci šarišských měst; spolu se Sabinovem vznikla ta
východě Slovenska tzv. Pentapolis, společenství pěti královských měst (Košice,
Bardejov, Levoča, Sabinov). Vlastní svaz spišských měst se rozpadl, když král
Zikmund zastavil 13 lokalit z 24 polskému králi. Zbylých 11 měst vytvořilo na základě
starých práv nový svaz. Po různých peripetiích se stalo oněch 11 měst součástí
šlechtického panství spišského hradu. V 16. st. většina obyvatel těchto obcí plnila
běžné poddanské povinnosti.
Bratislava
Městotvorný proces lze klást již do 1. třetiny 13. stol. (přítomnost klarisek na místě
cisterciaček 1235), město zaujalo na Z straně starší podhradské osídlení. 1280 "obec
měšťanů" (universitas civium), 1287 doložena rada, 1291 privilegium Ondřeje II. Zde
poprvé v Uhrách uvedena i práva Židů. Osvobození od cla. Vynětí ze soudu palatina.
V čele správy rychtář, 12 přísežných. Uveden přístav. I s předměstími zaujalo město
asi 70 ha.
27
Trnava- jádro snad představuje předlokační osada u kostela sv. Mikuláše ve V části
městského jádra; 1211 uváděny desátky. 1238 uděleno nejstarší městské privilegium
na Slovensku. Dosavadní výzkumy však dokládají osídlení jen z 13. stol.
Nitra
Město zaujalo ve 13. stol. prostor východně od staršího osídlení a jižně od
biskupské osady. Béla IV. propůjčil Nitře 1248 privilegia královského města;
nicméně Ladislav IV. r. 1288 daroval hrad a město nitranskému biskupovi
Žilina
Právní město vzniklo před r. 1312; tehdy již bylo město střediskem
odvolacího okruhu v rámci magdeburského práva.
Spišská města
Kežmarok
Původním jádrem trhové sídliště v poloze Starý trh s kostelem sv. Michala;
k saskému sídlišti měl příslušet kostel sv. Alžběty, kromě toho třetí osada
rovněž s farním kostelem sv. Kříže. Hosté usazeni až po 1241; původně na
území premonstrátů, ale 1269 obdrželi privilegium umožňující urbanizaci.
Týdenní trh. Ve 14. stol. právo skladu; konkurenční boj s Levočou.
Levoča
První zmínka 1249 – v listině pro Spišskou kapitulu, kde se uvádí cesta do
Levoče. R. 1274 uváděn rychtář a snad přísežní; bezpečně uvedeni r.
1294. Původně součást spišských saských osad, ve 14. stol. královské
město. Předchůdce v poloze Stará Levoča.
Bardejov
Osídlení z 13. stol. západně od farního kostela sv. Jiljí se spojuje s
cisterciáckou grangií; první výsady pro "hosty" a rychtáře r. 1320
jednoznačně dokládají existenci města; privilegia dovršující městotvorný
proces podle vzoru Budína a Košic obdrželo město r. 1376.
Krupina
Snad vysazená již kolem 1238, privilegium 1244. Magdeburské právo; centrum
vlastního právního okruhu, kam mj. patřily Martin či Prievidza.
Košice
Předlokační sídliště 1230 mimo jádro města. Před r. 1260 vysazeno město, vyměřen
půdorys. Výsada 1261 košickým hostům Samflebovi a Oblovi; zvolený rychtář.
Báňská města
Banská Bystrica, Banská Štiavnica, Kremnica, Gelnica, Smolník. Pozoruhodné je
udělení městského práva Kutné Hory r. 1328 Kremnici.
28
Banská Štiavnica
Už r. 1156 se zdejší území označuje jako terra bannensium. Více sídlištních
jader; hornické sídliště s hradem na vrcholu tzv. Glanzenbergu, zv. Staré město (13.
– 15. stol.) . Vlastní město se vyvíjelo v nižší, nicméně rovněž členité poloze jižněji;
dvě sídlištní jádra s kostely P. Marie a sv. Mikuláše. Předpokládá se, že starší osada
Bana u P. Marie byla pohlcena sídlištěm německých hostů u kostela sv. Mikuláše.
Výsady německým hostům asi už 1238, zmiňují se v privilegiu pro Banskou Bystrici r.
1255.
Vznik institucionálních měst v českých zemích
Stejně jako ve všech středoevropských zemích podobného sociálního modelu, tedy v
Polsku a většině Uher, vznikla institucionální města péčí vládnoucích Přemyslovců,
nikoliv emancipací obyvatel tradičních tržních sídlišť. Česká, moravská a slezská
města se utvářela za zásadního přispění těmito panovníky povolaných osídlenců ze
zahraničí, převážně z německých zemí.
V řadě případů konstatujeme absenci tzv. zakládacího privilegia; nebyla to priorita.
Předpoklad existence města – dostatečně rozvinuté zemědělské zázemí; klíčová role
regionálního trhu.
Otázka tzv. rostlých měst a měst založených na zeleném drnu. V prvním případě
právní město funkčně i topograficky navazuje na předchozí osídlení. Nejznámější
příklady: Praha, Litoměřice, Hradec Králové, Žatec, Brno, Olomouc, Znojmo.
Ve druhém případě dochází k založení na místě, kde se starší osídlení nevyskytuje.
Zde je třeba odlišit případy, kdy starší centrum leželo nedaleko (Plzeň – Starý
Plzenec, Jihlava – Stará Jihlava), od situací, kdy se v blízkosti nevyskytlo žádné
sídliště zejména střediskové funkce (Jevíčko, Polička). Města zakládaná na zeleném
drnu najdeme nejčastěji v nově kolonizovaných oblastech. Je třeba vzít v úvahu i
sídla, která se stávají městem či městečkem kratším či delším vývojem až v průběhu
vrcholného či pozdního středověku. Většinou však jde o menší lokality, městečka.
Terminologické označení města – civitas, jeho obyvatel, měšťanů – cives. Termín
civitas mění význam z pojmu označujícího hrad s jeho správní oblastí z období před
1200 na právní město – první příklad Opava 1224.
Otázka významu termínu burgus – dle Kejře nejde ještě o město (např. nemá mít
trh), avšak brněnský příklad k r. 1231 dokazuje, že v některých případech mohl tento
termín označovat rodící se institucionální město. Také byl takto nazván Veligrad,
dnešní Staré Město u Uherského Hradiště k r. 1228, klášterní trhová ves směřující
patrně k poddanskému městu (tento vývoj přerušilo založení blízkého Uherského
Hradiště).
Město a městečko- nejen velikostní, ale i právní rozdíl; městečka mají nižší právní
vybavení, obvykle pod svrchovaností duchovních či světských vrchností (různý
rozsah poddanských povinností); až v závěru vrcholného středověku např. dostávají
právo odúmrti.
Periodizace zakládání měst v českých zemích
1. etapa - 1213–1253
2. etapa 1253–1306
1. Nejstarší městská založení v českých zemích do r. 1253
29
Lze rozlišit tři na sebe nenavazující oblasti: severní Morava, jižní Morava a
severozápad Čech včetně Prahy a Kladrub, na východě Čech je výjimkou Hradec
Králové.
Bruntál – zal. 1213; původní privilegium, zmíněné v listině pro Uničov z r. 1223, se
nedochovalo; nevztahovalo se k vlastnímu Bruntálu, ale k Starému Bruntálu
severovýchodně pozdějšího města.
Uničov – založen asi současně s Bruntálem r. 1213, listina z r. 1223 potvrzuje
městské právo, areální a jiné poplatky, udělení magdeburského práva, dědičná
rychta
Hlubčice, dnes v Polsku, založeny asi 1220 (1224 celní komora, 1253 dostává
hlubčické právo Horní Benešov).
Opava – doklad 1222 – asi měšťan Ekkehard z Opavy, 1224 velké privilegium pro
město; Opava vznikl asi kolem 1220, rozhodně později než Bruntál.
Hradec Králové –1225; Znojmo – 1226; Jemnice – 1227; Hodonín – údajně 1228,
spíše 30. léta 13. stol.
Staré Město Pražské – nejklasičtější doklad rostlého města u nás, kdy dochází i k
převzetí půdorysné formy z předlokačního období, protože byla zčásti fixována
kamennými domy a obývána německými "hosty". První doklad o existenci města
pochází až z r. 1234; uvádí se měšťan Raynard Niger, řada svědků včetně rychtáře
Sigfrida. Jde ovšem o formulář, nikoliv o listinu; první bezpečné doklady máme až z r.
1239. Do jisté míry anomálním jevem je vznik tzv. Havelského města patrně ve
třicátých letech 13. stol. horním podnikatelem a pozdějším mincmistrem Eberhardem;
prameny ho uvádějí až r. 1265, mělo vlastní právní řád a se Starým Městem se
sloučilo až r. 1287, přičemž obě města byla asi již od 30. let 13. stol. zahrnuta do
společného opevnění.
Litoměřice – doklad o městě 1235,další 1249; nezdařené založení na dómském
návrší v polovině 13. stol. Rozšíření původního založení v pol. 14. stol.
Brno – právním městem nejpozději od 30. let 13. stol., snad již ve 20. letech; 1243
nejúplnější privilegium v českých zemích, vázané na práva rakouských měst Enže
(Enns) a Vídně.
Most – lokace města v rámci starší aglomerace Václavem I. v polovině 30. let 13.
stol., (doklad 1238 o rychtáři), po pol. 13. stol. rozšíření města jižním směrem.
Ústí nad Labem – poddanským městem 1249.
Žatec – 1249 městem.
Olomouc – první doklady z r. 1243, 1245; pro založení města nutný výkup majetku
(snad pozemků u sv. Mořice?) králem od biskupa r. 1248; měšťané 1249. V čele fojt
(rychtář), s ním dle zprávy z r. 1271 7 přísežných, ještě ve 13. stol. (1279) doplnění
dalšími zástupci obce; za Václava III. r 1306 se do popředí dostávají zástupci obce,
v podstatě již radní. Magdeburské právo, zpočátku odvolací stolicí Uničov a Bruntál,
posléze (1350) péčí markraběte Jana Jindřicha převzala tuto roli sama Olomouc;
vrchní stolici ovšem představovala Vratislav a Magdeburg.
Jihlava – privilegium z r. 1249 je falsem z 3. čtvrtiny 13.stol, má však asi soudobé
jádro; 1249 se uvádí městský špitál; další bezpečný doklad o městě až z r. 1257,
1258 se uvádí přísežní a měšťané Jihlavy, z r. 1268 známe první právní naučení
vydané rychtářem přísežnými pro opata v Lubuši. Lze však připustit městský ráz
Jihlavy již ve 40. letech 13. stol. Centrum právního okruhu, k němuž příslušela např.
Kutná Hora či Havlíčkův Brod.
Velká Bíteš – zmínka o kostele 1240, již před 1252 v rukou Bočka z Pernekku;
intenzívní osídlení kolem náměstí již z 1. pol. 13. stol. snad dovoluje soudit na
30
probíhající urbanizaci již před 1253, právní vybavení tržního centra bylo však
omezeno (1408 odúmrť).
Cheb – příklad města založeného na území německé říše; jako město doložen snad
již 1147 (oppidum), 1203 (civitas)a dále pak 1234 listinou krále Jindřicha VI. Ovládnut
německými Vohburky již v 1. pol. 11. stol. Na počátku 13. stol. svobodné říšské
město. K českému státu přičleněn za Václava II. (privilegium 1291).
Krnov – před r. 1253, asi 1240–1253.
Nekrálovská založení
Kynšperk - (Königsberg) 1232, klášterní lokace, nejdříve v poloze Kolová, translace
do míst dnešního města.
Kladruby - 1233, klášterní lokace.
Třebíč - místní benediktinský klášter; doklad až z r. 1277, avšak na základě
archeologických pramenů, dokládajících poměrně vysokou intenzitu osídlení již v 1.
polovině 13. stol., lze připustit existenci města ve třetí čtvrtině 13. století, i když jeho
právní vybavení se výrazně zlepšuje až privilegiem Karla IV. z r. 1340.
2. Období 1253 - 1306
Vedle královských měst přibývají založení světských i duchovních vrchností
Královská založení
Uherské Hradiště – před 1256, pravděpodobně 1253; dvojice listin z r. 157 a 1258.
Uherský Brod - před 1272, pravděpodobně rovněž 1253.
Jevíčko – městský ráz doložen nedochovanou listinou z r. 1258
Litovel – založení v době Přemysla Otakara II. vyplývá z listiny Václava II. z r. 1287
pro rychtáře Jindřicha, kde se potvrzuje majetek, který Přemysl daroval prvnímu
rychtáři Jindřichu Epichovi; 1291 Václav II. potvrdil platnost městského práva.
Přerov – lokace kolem 1256, značné problémy s vymezením areálu právního města
ve 13. stol.
Podivín – první zmínka 1222 o rychtáři, město jednoznačně 1297.
Menší Město Pražské – založeno r. 1257
Chrudim – městem snad před 1276, bezpečně 1289.
České Budějovice – přímá zmínka o založení Přemyslem Otakarem II. z r. 1265
Vysoké Mýto – založení kolem r. 1265.
Louny – královské město asi již před 1268, doloženy jako město bezpečně až r.
1295.
Kolín – 1261 magdeburské právo
Kouřim – 1261 magdeburské právo
Polička – 1265 pověřen Konrád z Lewendorfu založením města
Písek – doklad z r. 1258
Domažlice – přímá zmínka z r. 1265
Plzeň – kolem 1295
Beroun – založen 1295 – listina Václava II. zmiňující "novou lokaci"
31
Kutná Hora – 1276 farář, 1289 uvádí se hormistr (magister montium), 1300 vydal
Václav II. horní právo mj. i pro Kutnou Horu; 1308 přísežní.
Sušice – městem snad již kolem r. 1257
Ivančice – před r. 1288
Založení olomouckého biskupa Bruna (1245–1281)
Kroměříž -1 207, 1256 tržní ves, 1255 – oppidum, 1290 brněnské městské právo
(biskup Dětřich); intenzívní osídlení ve 2. pol. 13. stol.
Svitavy – vysazeny kolem r. 1256.
Moravská Ostrava – kolem 1270.
Mohelnice – město před 1273 (tehdy civitas, rychta).
Zakládací akce šlechty z okruhu biskupa Bruna
Osoblaha – zakladatel Herbort z Fulštejna za přímé spoluúčasti biskupa Bruna
olomouckého 1252.
Příbor – Frank z Hückeswagenu před závěrem r. 1251.
Založení jiných nekrálovských vrchnosti
Většinou nedostatečné znalosti o právním vybavení
Tišnov - "villa forensis" stejnojmenného kláštera ve 30. letech, urbanizace nejpozději
ve 2. pol. 13. stol.
Mikulov - 1279 týdenní trh, institucionální město v rukou pánů z Lichtenštejna na
přelomu 13./14. či v 1. polovině 14. stol. (1366 výroční trh). Zcela nedostatečné
poznání archeologických pramenů. Dle urbáře z r. 1414 měl Mikulov 430 domů a stal
se největším poddanským městem na jižní Moravě.
Litomyšl – 1259 privilegium Přemysla Otakara II. pro zdejší premonstrátský klášter,
jednoznačně indikující existenci města.
Havlíčkův (Německý) Brod – hornické město založené pány z Lichtenburka před
1261, již 1234 doložena horní činnost, královský úředník urburarius pověřený
správou královského horního regálu.
Na konci přemyslovského období se počet měst a městeček v českých zemích
odhaduje na 252.
Lucemburské období
Nové Město Pražské – založeno Karlem IV r. 1348.
Příklady nekrálovských měst a městeček
Pardubice – založeny po r. 1332, Arnoštem z Hostyně, 1340 jako "nova civitas",
ještě dlouho potom neopevněné.
Prachatice – 1312 jako město v rukou Vernera z Vítějovic.
Liberec – městečko asi až kolem 1352, šlechtické.
Slavkov – lokalita ve vlastnictví německých rytířů, 1288 významné imunitní
privilegium, nicméně snad až ve 14. stol. stabilizace půdorysu.
32
Moravské Budějovice – až 1368 jako původně královské, před polovinou 14. stol. již
šlechtické městečko, avšak poměrně intenzívní osídlení od 1. pol. 13. stol.
Moravský Krumlov – šlechtické město (p. z Lipé) na počátku 14. stol.
Strážnice – urbanizace šlechtického založení (páni ze Strážnice) nejpozději ve 14.
stol.
Lipník nad Bečvou – před 1349 – tehdy uveden měšťan Pavel, lze počítat s
poddanským městem v rukou pánů z Kravař; 1378 civitas
Polná – jako město v rukou Pertolda z Lipé uvedena až 1346, ač první zmínka z r.
1242, kdy zde již byl kostel.
Městské právo a privilegia
Městské právo
Převzato z německých vzorů a neseno silnou vrstvou německých osídlenců, místy
doplněných i jinými národnostmi (Románi v Brně a v Praze).
Nejstarší vrstvu představuje magdeburské právo, jehož nejstarší stolicí se stal Uničov
(asi 1213), brzy však převážila Olomouc, jejímž právem byl nadán již r. 1256 Přerov,
r. 1350 se stala i odvolací stolicí pro města magdeburského práva na Moravě. Od
pol. 13. stol. se začal vytvářet okruh práva hlubčického, jež patří do okruhu
severoněmeckých práv. Na jižní Moravě převážil vliv jihoněmeckých práv, převážně
se zdroji na území Rakouska (Vídeň, Enže), právo se zde však projevovalo
roztříštěněji než v oblasti magdeburského práva. Hlavní okruhy vytvořilo Brno a
Jihlava, až do pol. 13. stol fungoval okruh měnínský (Měnín – městečko jihovýchodně
Brna). Konečně Hodonín představuje příklad města, jehož základní výsada
vycházela z práva uherského města Székesfehérváru díky královně Konstancii,
manželce krále Přemysla Otakara I., která byla uherského původu.
V Čechách dominovalo magdeburské právo (Litoměřice 1308). Cheb se řídil právem
norimberským stejně jako některá jiná západočeská města (Plzeň). Právní prostředí
Prahy není stále dostatečně objasněno, nejde zřejmě o norimberské právo v užším
slova smyslu, ale svébytnou odvozeninu z jihoněmeckých práv.
Svody městského práva – na svou dobu je výjimečná právní kniha brněnského
písaře Jana z 2. poloviny 50. let 14. stol.
Klíčové je stanovení obvodu platnosti v počátcích města – základní význam mělo
vymezení okruhem hradeb. Dále se uplatňovalo v okruhu tzv. weichbildu (staročesky
vikpilda), tj. v oblasti města a k němu náležejících vsí.
Důležitým předpokladem bylo vynětí z jurisdikce zeměpanských, případně
vrchnostenských soudů (pregnatně pro Brno 1243).
Městská samospráva
Původně byl hlavním představitelem městské správy rychtář, jmenovaný
panovníkem nebo jeho zástupcem, podkomořím. Zejména v oblasti měst s
magdeburským právem se zachovala řada výsad pro rychtáře, k vybavení dědičných
rychet patřil četný majetek (krčmy, masné krámy, různé poplatky apod.). Omezení
rychtářovy pravomoci nastoupilo od 14. stol.; rychty byly často vykupovány městem.
Rychtář měl k ruce sbor přísežných, které patrně původně jmenoval on nebo
zástupce panovníka a kteří hráli zásadní roli při městském soudu. Brzy se však
přetvořili v městskou radu tvořenou konšeli (nejčastěji 12), která již byla skutečně
samosprávným orgánem. Důležité je v tomto ohledu privilegium Václava II. z r. 1292
33
pro Brno, jímž je umožněna volba přísežných neboli konšelů (iurati seu consules),
rozumí se asi právo navrhovat předchozí radou. Nově se předpokládá, že předtím
volila obec širší výběr kandidátů na přísežné, z nichž panovník vybral 12 konkrétních
funkcionářů. Její členové se střídali v úřadu purkmistra, obvykle po měsíci. Novou
radu navrhovali členové rady předcházející, přičemž obnova rady za účasti
královského podkomořího se prováděla jednou za rok. Purkmistr se postupně stal
hlavním představitelem městské správy královských měst a rychtář podřízeným
úředníkem s policejní a nižší soudní pravomocí. V Kutné Hoře stála v čele městské
správy dvojice šepmistrů. Ve městech magdeburského práva se vyskytují vedle sebe
kmeti, jmenovaní panovníkovým zástupcem, kteří měli hlavní roli při městském
soudě, a přísežní či konšelé, jmenovaní spíše obcí a působící více v záležitostech
obecní správy a trhu. To je případ především Olomouce; menší moravská města
zřejmě měla jednotný sbor přísežných. Jiná situace byla u poddanských měst a
městeček, kde rychtář představoval zástupce vrchnosti s rozhodujícím slovem často
až hluboko do novověku. Městská kancelář – kromě listin začala produkovat městské
knihy, nejstarší vznikla v Praze r. 1280, dochována je kniha z r. 1310, další pochází z
Nového Bydžova z r. 1311. Nejstarší městská pečeť se dochovala z Chebu z r. 1242,
z Brna 1247, Litoměřic 1251, Menšího Města Pražského a Jihlavy z r. 1257, Starého
Města Pražského z r. 1264 apod.
Volba rychtáře: Hodonín 1228 (1238), Podivín 1297, Znojmo 1307, Brno 1376,
Purkmistr: 1281 Cheb, 1298 Litoměřice a Znojmo, 1340 Brno, 1336 Jihlava, 1360
Uherské. Hradiště, Uherský Brod po 1354?
Odúmrť (volná dispozice majetkem): Brno 1243, Znojmo 1360, Ivančice 1360,
Podivín 1360, Uherské Hradiště 1372, Modřice 1406; Vel. Bíteš 1408, Velké Meziříčí
1408, Mor. Budějovice 1417.
Průvodní jevy rané urbanizace českých zemí
Ekonomická privilegia
Monopolizace tržních vztahů
Tzv. mílové právo - zákaz provozu některé živnosti na 1 míli od vnitřního města
(měřeno od obvodu hradeb)
První příklad - 1224 Opava, zákaz provozu krčem vyjma v prostoru církevních držav;
další obdobná ustanovení pro Brno 1243, Uh. Hradiště 1258. V dokladu pro Jevíčko
1258, Litovel 1291 se již objevuje kromě krčem zákaz vaření piva, který postupně v
ustanoveních o mílovém právu dominuje (Hodonín 1228 (1238), Znojmo a Olomouc
1278, Podivín 1297, Znojmo znovu 1307). Záměrem bylo vytvořit monopol v prodeji
piva, nikoliv zabránit vzniku nezávislé maloobchodní distribuce. Zákazy řemeslnické
a kupecké činnosti byly podstatně méně časté – Jevíčko 1258, Most 1278, Uherské
Hradiště 1378. Nejrozsáhlejší privilegium obdržel Most r. 1278, jehož mílové právo
zahrnovalo vaření piva, zákaz řemesla i prodej zboží, navíc byli sedláci povinni
nabídnout obilí k prodeji ve městě. Od 2. pol. 14. stol. se objevují příkazy k odběru ve
městě ležícím ve středu mílového okruhu, což v některých případech vedlo k
vytvoření uzavřené tržní oblasti kolem příslušného města. Mílové okruhy některých
měst se překrývaly.
Souběžně probíhalo posilování tržní funkce měst, kdy kromě běžných týdenních trhů
a denního prodeje usilovala města o výroční trhy. Brno obdrželo první před 1243,
34
druhý 1291; 3.1357, 4. 1419; Uherské Hradiště 1. a 2. trh listinami z let 1257–1258,
3. a 4. 1363; Jihlava před 1325 Ivančice po 1360, další před r. 1376; Mikulov 1366,
Telč 1387. S tím souviselo i právo skladu, tj. povinnost cizích kupců po určitou dobu
své zboží nabídnout v prodeji v privilegovaném městě (Jihlava 1269, Uherský Brod
1271, Praha 1304). Posílení hospodářské pozic měšťanů sledovalo též osvobození
od mýt – Opava 1224, Hodonín 1228 (1238), Uherský Brod 1275; Ivančice 1288,
Brno 1307, Jihlava 1331, Znojmo 1341.
Vznik komunálního města v pramenech hmotné kultury
Z hlediska prostorového vývoje zahrnuje transformační proces raného města
v komunální vytýčení půdorysu s tržišti či tržními ulicemi v areálu vymezeném
opevněním, parcelaci; náleží sem i vymezení základní farní sítě a založení
mendikantských klášterů v intravilánech. Vlastní městský areál v první fázi zahrne
jedno nebo více krystalizačních jader, postupně mohou být přidávány další části, ať
již z předlokačního období nebo nově vysazená. Přitom se opevněný areál buď stále
zvětšuje, nebo nové areály zůstanou mimo fortifikační okruh a stanou se
předměstími. Z civilizačního hlediska nastupují další jevy, které lze považovat za
součást vrcholně středověké urbanizace – změny kultury obývání (funkční členění
parcely, vícedílné, případně podsklepené domy, regulace odpadového hospodářství
– fekální jímky, řešení zásobování vodou – studny na jednotlivých městištích, veřejné
vodovody), dále sem patří vznik specializovaných veřejných budov – tzv. tržnic resp.
kupeckých domů, radnic. K projevům prohlubující se urbanizace pak náleží dláždění
komunikací, stabilizace řadové zástavby s domy v čele městišť, nahrazování domů
ze spalitelných materiálů zděnými stavbami aj.
Německo
V německém prostředí sledována transformace raněstředověkých měst
v komunální na řadě lokalit, zejména lze uvést Würzburg, Duisburg, Osnabrück,
Paderborn, Münster, Höxter – Corvey, Hildesheim, Braunschweig, Halberstadt,
Goslar. Je zde patrná kontinuita urbanizačního procesu
Osnabrück (viz též I. část sylabu)
Kolem 1200 na S straně Marktstraße vznikly podsklepené okapově orientované
dřevěné domy rámové (sloupkové) konstrukce na podezdívkách, o světlé šířce 2,4 –
2,5 m, včetně vysunutých sklepních šíjí 5 m; šlo o tržní objekty nahrazující dočasné
boudy. Tržní ulice se rozšířila na nejméně 8 m již po r. 1000. Vzhledem k pozici
starších raně středověkých jam se linie veřejného tržního prostranství posunula
kolem 1200 1,5 m na sever. Domy zanikly kolem pol 13. stol. požárem. Ve 2. pol. 13.
stol. zděná přestavba; domy A,B – podezdívky na maltu; zděné asi jen po přízemí,
patro asi hrázděné. Vysunuté sklepy, vše až na dům C podsklepeno. Zde mohutná
stavba o zdech o síle 1,5 m. Sklepy byly dodatečně předěleny 1-2 příčkami na
komory s ohništi v úrovni podlahy; doloženo jen zpracování kostí; předpoklad jiné
řemeslné činnosti. Četné dopady, klenuté sklípky – zásobní. Ani písemné prameny
nedokládají druhy činností, předpoklad kramářů. Po přerušení ul. Turmstrasse
pokračovala řada domů dále na Z podsklepenou kamennou stavbou; starší fáze zde
nepřipadá v úvahu vzhledem k navážkám z 2. pol. 12. stol. další stavby – na
západní straně Turmstraße zjištěna nepodsklepená sloupková stavba a podsklepená
kamenná. Další nepodsklepená zděná stavba na opačné straně řady při vstupu do
Sackstrasse. Koncem 15. stol. domy a boudy na tržišti zrušeny, výstavba radnice.
35
Východně od studny ležely úzké, ale hluboké parcely s patrně štítově orientovanými.
domy; asi je lze ztotožnit s řadou krámů uvedených r. 1347; západní z těchto parcel
byly kolem 1500 opuštěny. Pevné obchodnické domy vrcholně středověkého trhu –
především jižní strana. Zde, mezi parcelami Markt 4/5 a Markt 11/12, lze počítat
s štítově orient. domy v 10. stol. V 1. pol. 11. st. – rozšíření řádku domů až k ulici
Domhof směrem k východu v důsledku zasypání luhu potoka Poggenbachu.
Archeologicky je doloženo prodloužení parcel na J do bývalého luhu. Nakonec byly
parcely prodlouženy až k nové hranici mezi tržním sídlištěm a dómským hradem. Na
západě byla řada domů prodloužena zjevně až po vyplnění luhu Poggenbachu ve
směru Krahn- a Bierstraßr ve 2. pol. 12. stol. V zadní části parcel domů Markt 4/5 a
8/9 četné doklady vrcholně středověkého využití prostoru. Mohutné souvrství o
mocnosti 2,7 – 3 m na úrovni z doby kolem 1000. Na parc. 5 (8,5 x 47 m) – 2
paralelně stojící sloupové stavby se zákl. trámy, š. 3 m, 1. pol. 11. stol. Další dvě
fáze do pol. 12. stol. - sloupkové domy. Na parc. 4 vznikla ve 2. pol. 12. stol. zděná
nepodsklepená stavba, mladší než sloupkové stavby na parc. 5. Dle pozůstatků stálo
něco podobného (myslí se zděná stavba) asi také na parc. 5. Jde o nejstarší zděné
stavby profánní ve městě; ostatně na trhu se 1177 objevuje písemná zpráva o domus
lapidea. Ve 2. pol. 13. stol. byly obě stavby nahrazeny zděnými budovami o š. 5 m a
d. 14 m, stály ještě 1884. 18 m dl. přední dům, rozšířen o 3 m dlouhý přístup
v pozdním středověku.
Na parc. 8 a 9 byly v 11./12. stol. jen sloupové stavby, snad někdy s prahovými
trámy; fragmenty dřev. staveb 3. – 4. fáze (dendrodatum 1101/1102). 4.–5. horizont:
sloupová stavba na parcele 8, dendro kolem 1161. Sloupová stavba s prahovými
břevny na parcele 9 stejného horizontu – dendrodatum kolem 1193 nebo kolem
1201. Ve 13. stol. přestavba na sloupkovou stavbu na kamenné podezdívce. Jámy
po sloupech starší fáze byly zazděny. Až ve 14. /15. stol. zde vznikly kamenné
stavby. Kolem pol. 14. stol. ležely dle příjmového seznamu města jižně Marktstr. 27 „
cellulae“ soukeníků či postřihačů. Lze předpokládat, že za samostatné cellulae byly
považovány i zadní domy na parcelách (16 parcel po redukci o tři). Ve vrcholném
středověku chybí zemnice. Všechny objekty dlouhé a úzké. Mezi domy průjezdy o
šířce 2,5-3,5 m.
Dosídlení dolní terasy – okrsky C a D ve vrcholném středověku. Počátky osídlení na
terase D na úpatí Westerbergu – 11. stol., sloupové objekty, jámy. Na terase C – jen
několik střepů z vrchol. středověku. 1147 celý komplex označen. jako civitas.
Pravděpodobně na obou terasách vznikla obchodně-řemeslnická sídliště. To
podporuje i existence kaplí – sv. Vít 1150 na brodu přes Hase, sv. Jiří z 12. stol. na
lokalitě Jürgensort. V rámci osídlení, vně nových obchodně řemeslnických sídlišť se
nacházela rozptýlená sídla šlechty, dvorců ministeriálů. Šlechtické dvory – na terase
D v pásu od brodu přes Hase až k Dielinger Str., též na obou stranách Hakenstraße
a Poggenbachu. Dosavadní doklady – listinné a stavebně historické. – nejdou před
1.pol. 13. stol. Archeologicky doložena sloupová stavba z 12. stol. jako předchůdce
kamenné z 13. stol. – Dielinger Str. 13. Ve 13.– 15. stol. byly dvory získány bohatými
měšťany, plynulá hranice mezi ministeriály a měšťany. Četné fundace v obvodu
dvorů. Městské dvory šlechty 17./18. stol. – nenavazují na starší, i když zaujímají
stejný areál.
S výjimkou nejsevernějšího okrsku mezi Nikolaiort a Jürgenort byla terasa C kolem
pol. 12. stol. ještě neosídlena. Postupné osídlování během 2. pol. 12. stol., nejpozději
kolem 1200 byl zaplněn zbytek luhu Poggenbachu, vznik Hakenstraße a dalších
kolem, i horní Hasestraße. Před r. 1250 se zformovalo Nové město jižně Starého
36
města, dosídlení areálu E. Početné nálezy z pozdního (v našem pojetí vrcholného)
středověku a novověku to dosvědčují.
Cesta k právnímu městu. Již biskupa Benna I. (1052–1068 započala a za Benna II.
(do 1088) byla dokončena biskupská residence Ilburg vně města. Komunální město
vzniklo v mezidobí 1150-1250. 1150 měšťané svědčí za šlechtou, svobodnými a
ministeriály; v čele města stál sice r. 1162 uváděný ministeriál jako rector (funkce
představitele správy a rychtáře). Soud 1225 byl sice biskupský, soudil ale podle
zvykového městského práva; potvrzení místního práva Friedrichem I. – zákaz stavění
osnabrückých měšťanů před cizí soudy; příjemcem již byla městská obec, ač v jejím
čele stál ministeriál. 1225 získána polovina soudu; 1231 se objevují radní (consules)
vedle rychtáře; 1236 jako obec přísežných, 1244 radnice (domus civium); 1275
dosvědčen volený magister civium; oslabení pozice biskupského rectora, jehož
funkce přejímá rada. Osnabrück měl živé spojení po souši s Lübeckem, vstoupil do
Hansy. Od pozdního 13. st. dosvědčeny osoby severského původu (de Gotlandia).
Spojení celého osídleného areálu opevněním – privilegium 1280. Opevnění dle
dendrodat pilotového roštu kolem 1200, hradba 2 m silná. Mezi 1218 a 1248 – další
farní okrsek (Kirchspiel) – sv. Kateřina – část po 1200 osídlené terasy C aj.
rekonstrukce farních okrsků. Samotný kostel možná vznikl jako centrála již dříve,
snad kolem 1189, Nové město – 1248 jako právnická osoba poprvé. 1306 byla obě
města sloučena a společně opevněna.
2.Braunschweig
Areál osídlení na terasách a v luhu řeky Okker (přítok Alleru, ta do Wesery).
Vývoj od 9. stol., původně agrární sídliště, na obou březích řeky. Ve 2. pol. 10. stol.
založen hrad, na ostrožně vybíhající z Kohlmarktu; kostel sv. Oldřicha, hřbitov v pol
Kohlmarkt; před 1065 2 fáze; obchodnické sídliště kolem 1065 spojeno s hrabětem
Ekbertem I.(1038 – 1065) Ekbertem II. (1068 – 1090), rané město. 3 sídlištní jádra:
agrární sídliště. v prostoru Kohlmarktu na Z břehu, hrad, západní terasa (zde Staré
Město) - zde se hledalo od 1954 obchodní sídliště. Kostel sv. Oldřicha na
Kohlmarktu. V jádru Starého města, v jižní části, nejdříve dřev. věž, dvoulodní
sloupová stavba, další budova a studna, dvorcové uspořádání; další dvoudílné domy,
zpracování barevných kovů. Věž – sídlo fojta. Zničeno požárem koncem 1100.
Radikální změna zástavby – fáze před 1101/1115, dělení velkých parcel – 2. pol. 13.
st. Vznik sídliště vřetenovitého tvaru se 4 podélnými a 4 kolmo orientovanými ulicemi,
velké parcely s plochami mezi 900 až 1200 m2
, výjimečně až 2000m2
.; zkoumaný
areál. St. Jakobi – Turnierstrasse – 2,1 ha. Parcelace se zde s určitými změnami
udržela až do 20. stol. Podle saského zrcadla- odstupy 3 stopy mezi městišti, které
mohou nahradit ploty či zdi. Zástavba podél jedné delší strany parcely. Sledovatelný
vývoj parcel- mj. pomocí domů, rohových jímek. Sloupové domy se základovým
prahem i bez něj. Ojediněle kamenný špýchar navazující na okapově orientovaný
halový dům (1127), podsklepené objety apod.- do poč. 13. stol. Kostely sv. Jakub
(posl. čtvrtina 11. stol.); sv. Michal (od 1157), sv. Martin (od 1190). Opevnění valem a
příkopem asi od 1100.
3. pol. 12. století – zal tzv. Hagen východně Starého Města Jindřichem Lvem
podél nivy potoka Rennelbergbach; další rozšíření mezi Altstadtem a ještě
předměstským Neustadtem kolem 1200; data 1177–1226; Neustadt – před
začleněním 1200 již rozvinuté předměstské osídlení; třífázový kostel sv. Ondřeje.
Odstupňovaná práva městská obdržel od 1240–1245 Alte Wiek, jehož jádro tvořila
villa brunesguik 1031. Bývalý Z a JZ předhradní okrsek se připojil jako tzv. Sack
37
kolem jako pátý okrsek Weichbild kolem 1300. JV od Altewieku – benediktinské
opatství Sv. Jiljí. Kolem 1220 vše společně opevněno vyjma Alte Wiek.
Hagen – parcely 15–22,5 m š. a 38–45 m hl., na základě holandského prutu (Rute,
3,766 m); na hl. ulicích 6 x 12 prutů, obdobně Hildesheim 1196. Dendro 1177.
V Hagenu i Neustadtu (po 1200) trojúhelná resp. lichoběžníkovitá struktura rastru,
ještě nikoliv formalizované struktury nově osídlených území 13. století. Ve 13. stol.pětiměstí
Braunschweig; uvnitř různá hustota osídlení a různě tvarovanými a
velikostně odlišnými parcelami, kolem 1200 opevněno. Staré město – ve 2. pol. 12.-
1. pol. 13. stol. stále velké parcely s nesouvislou zástavbou. Rané 13. stol.- první
dláždění. Celkem 114 ha.
1231 – consules. Od 1269 společná rada měst Altstadt, Hagen a Neustadt
Na územích, kde radikální změna proběhla ve 13 století, lze rozlišit transformované
aglomerace a měst založená „na zeleném drnu“, přičemž přechod mezi
oběma vyhraněnými typy je plynulý. ¨
Lübeck
Město založeno hrabětem Adolfem II. v. Holstein r. 1143 na poloostrově obtékaném
řekami Trave a Wakenitz na území Vagrie (slov. etnikum, příslušné k Obodritům).
Slovanský předchůdce- Ljubice (Alt Lübeck) asi 6 km severněji při řece Trave, zde již
hradiště a obchodní sídliště 8.–1. pol. 9. stol., obnovení až po pol. 11. stol., rezidence
obodritského krále Jindřicha (1093–1127) sídliště německých obchodníků ve 12. stol.
s kostelem na opačném břehu řeky než hrad s podhradím. Též na území města –
doloženy slovanské nálezy – hradiště Bucu na severním okraji, 8.- 9. a 2. pol. 11.
stol., opuštěno již před založením města. Prvotní lokace – místo nejasné, není
doložen archeologicky, dle historiků se snad nacházela v prostoru kostela sv. Petra.
Dle Fehringa šlo o sídliště u dómu na jihu, které zůstalo mimo nejstarší opevněný
areál po 2. lokaci. Přístav při řece Trave na Z okraji města doložen dendrodaty kolem
1157, východně ležící (čtvrť obchodníků). Poskytla data „kolem 1160“ a mladší.
Nejstarší opevnění, uzavírající plochu cca 900 x 600 m v centrální části městského
areálu 1181. V pozdním 12. století – doklad využívání centrálního tržiště. Město
získal Jindřich Lev (konkurovalo jeho Bardowicku) provedl r. 1159 druhou lokaci.
1160 – sem přeloženo biskupství, 1173 – založení dómu na jižním okraji. Osídlení
přístavu doloženo kolem 1157 (dendro), okolí mariánského kostela po 1160. Nový
okruh opevnění po 1217, r. 1220 byla již posunuta hradba blíže k Trave. Základní
struktura komunikací a zástavby vznikla již po r. 1159 (pravoúhlý systém
přizpůsobený terénu s centrálním návrším – morénová kupa). Předpokládá se
stupňovitá výstavba rastru po tomto datu. Přistěhovalectví z Vestfálska. 1181–1182
připadlo území kapituly a dómu pod městské právo. R. 1190 založil údajně hrabě
Adolf III. na severu poloostrova „vzdoroměsto“; nejpozději však právně sjednoceno.
Formování půdorysu završeno do r. 1250 na SZ a JZ poloostrova; části na SV se
nazývaly Nova civitas. Církevní stavby: dóm/Sv. Mikuláš 1163, forensis ecclesia =
Mariánský kostel [?] 1163, Sv. Petr 1163/70, sv. Jiljí 1227, sv. Jakub 1227. Uvnitř
města ještě benediktinský klášter sv. Jana (1175), františkáni u Sv. Kateřiny 1225,
dominikáni u Maří Magdalény (1229), špitál sv. Ducha – založen r. 1234. Definitivní
zasídlení kolem 1300 po požárech 1251 a 1276. Plocha 113 ha; kolem 1300 asi
1500 parcel, tedy 15 000 lidí; 1399 – 1876 parcel, asi 20 000 lidí. Od konce 12. stol.
sestává město centrem okruhu lübeckého práva. Dostalo ho přes 100 pobřežních
měst: Kiel, Wismar, Rostock, Stralsund, Greifswald, Elbing, Memel, Reval.
38
Významným znakem měst lübeckého právního okruhu bylo rozhodující postavení
rady, členové voleni stávajícími radními; ovládána obchodníky.
1226 se L. stal říškým městem.
Zakládání měst v okolí – první Rostock 1218, Wismar 1228, Stralsund 1234,
Greifswald 1248.
Rozsáhlé záchranné výzkum po r. 1948 (G. Fehring, M. Gläser), prozkoumáno asi
1% plochy do r. 1997, tj. 12 000 m2
.
Einbeck (Niedersachsen)
Městská archeologie od r. 1991
Na počátku – hrabský dvůr, blíže pozdějšího kláštera sv. Alexandra. Kolem 1150
založeno město – dřevěné opevnění svíralo areál 440 x 140 m (6ha); asi 60 volně
zastavěných parcel podél hlavních, dodnes existujících komunikací (parcely o š. 20
m). Románský kostel na tržišti. 1202 uveden jako „civitas“. Rozšíření o 15,6 ha v
letech 1230/1240, 1250 opevněn valem a příkopem, 1279 městské právo podle
Nového města v Braunschweigu. Kolem 1300 společné zděné opevnění. Ve 14.
století již zjištěno dělení parcel. V polovině 13. století bylo zastavěno i území kláštera
sv. Alexandra, kde skončil společný řeholní život, vznikly domy kanovníků, okrsek si
ale uchoval zvláštní právní postavení až do 19. století. Výrazné zahušťování osídlení
v 15. stol., dělení parcel. Odhad 5000–5500 lidí, 850–900 domů.
Polsko
Wrocław
První založení Wrocłavi se dle archeologických nálezů klade do doby Jindřicha
Bradatého v první čtvrti 13. stol. Tato první lokace proběhla v místě staršího osídlení
ve východní části města u Nového trhu, který však ještě nebyl vyměřen), druhá
proběhla 1241 za Boleslava Rogatky – vznik Starého města s Rynkem. 3. fáze –
1261 připojili knížata Jindřich III. a jeho bratr Vladislav k městu vnější prstenec
sídlišť, např. osadu u sv. Mořice, následně i vznikl vnější okruh opevnění. Byl také
vyměřen Nowy targ. 1263 bylo východně vysazeno ještě tzv. Nové město, které ale
nebylo nikdy opevněno.
Gdańsk
Hrad, předhradí včetně přístavního sídliště od pol. 12. stol. V letech 1224–1227
vznikla malá obec lübeckých kupců, majících vlastního rychtáře (Staré město), u
kostela sv. Mikuláše jižně staršího hradu a podhradí, teprve v letech 1261–1263
došlo k vysazení města na lübeckém právu dále jižním směrem. Tato obec existovala
v blízkosti Dlouhého trhu, kde byl snad již v 60. letech 13. stol. postaven kostel P.
Marie. Kostel sv. Mikuláše předán 1226 dominikánům, to by svědčilo pro vysazení
prvotního města již kolem tohoto data. 1343 zavedeno chelmské právo. Staré město
však obdrželo městské právo až r. 1377. 1343 zavedeno chelmské právo. Po r. 1300
se území města rozšířilo i na sever, kde kolem farního kostela sv. Jana (uveden
1349) vzniklo tzv. Nové Město, na jihu se utvořila předměstí, včetně lodních doků
(filiální kostel sv. Petra a Pavla kolem r. 1400). Radní zřízení doloženo r. 1378,
radnice r. 1380; mariánský kostel vystavěn r. 1343.
Poznań
39
Předlokační osady pod hradem na levém břehu Sv. Martina, Sv. Gotharda, sv.
Vojtěcha. U sv. Gotharda, který patřil biskupovi, se asi usadili němečtí kolonisté;
soudní imunita dána biskupství 1215. Lokační listina 1253 vydána knížaty
Přemyslawa I. a Boleslawa Pobožného. V čele měl stát knížetem dosazovaný fojt
(advocatus); výroční trh, osmileté osvobození od daní; soud měl mít pravomoc nad
všemi Němci v knížectví.
Soudní přísežní v počtu 7. Otázka vzniku rady nejasná, snad již v době lokace,
uvedena 1280 a r. 1288 před přísežnými – vzrůst jejího významu na sklonku 13. stol.
Purkmistr 1310, radnice již na konci 13. stol.
Uhry
Buda
Buda – přesun části německých obyvatel z Pesti (po 1247) na hradní vrch v dnešní
Budapesti se odehrál snad s mírným zpožděním za příchodem maďarských
osídlenců (1243–1247); proces dokončen r. 1255 – Novus Mons Pestiensis. Kostel
Panny Marie, později Matyáše.
Pest - Městské privilegium z let 1205–1235 plyne z mladší listiny výsad z r. 1244.
Navzdory přesídlení části obyvatel do Budy se město ve 2. pol. 13. stol. rozrůstalo.
Farní kostel P. Marie, mendikanti až před 1258, resp. 1288.
Obyvatelstvo bylo smíšené včetně Slovanů, Němci dominovali hlavně v Budě, a
předměstí se uvádějí i Slované, Románi však nikoliv.
Budínské právo 1244 bylo od 1263 udělováno i dalším městům, vznikl právní okrsek.
Na rozdíl od jiných uherských měst však nedisponovalo město svobodnou volbou
rychtáře.
České země
Praha
Staré Město Pražské – nejklasičtější doklad rostlého města u nás, kdy dochází i k
převzetí půdorysné formy z předlokačního období, protože byla zčásti fixována
kamennými domy a obývána německými "hosty". První doklad o existenci města
pochází až z r. 1234; uvádí se měšťan Raynard Niger, řada svědků včetně rychtáře
Sigfrida. Jde ovšem o formulář, nikoliv o listinu; první bezpečné doklady máme až z r.
1239. Do jisté míry záhadným jevem je tzv. havelské město na JV okraji areálu
Starého Města.Do nedávna považováno za samostatné město vysazené patrně ve
třicátých letech 13. stol. horním podnikatelem a pozdějším mincmistrem Eberhardem.
1265, mělo mít vlastní právní řád a se Starým Městem se sloučit až r. 1287. Ovšem
přičemž již v době založení, byl areál havelského tržiště zahrnut do společného
opevnění. Velmi pravděpodobně šlo jen o urbanizaci dosud nerovnoměrně,
převážně dřevěnou zástavbou osídleného prostoru – zmíněný útvar nabyl
pravidelného charakteru, zčásti s domy s věžemi.
Malá Strana zal. 1257 v místě nejstaršího podhradí Pražského hradu; údajně odtud
byli vyhnání češté obyvatelé.
1.Nové Město zal. 1348, osou Koňský trh (Václavské náměstí), na severu Senný trh;
řada dílčích lokačních akcí i skupin měšťanů celé 14. stol., teprve kolem 1380 větší
část zasídlena
40
Brno
Transformací prochází zejména sídlištní seskupení, které vzniklo ve 12. století
na území dnešního historického jádra. Již v 1. čtvrtině 13. stol., snad po r. 1210
přicházejí osídlenci převážně z Rakouska, zakládají před r. 1222 kostel sv.
Jakuba v S části pozdějšího města. Není jasné, zda a jak dlouho mohly
existovat vedle sebe 2 právně odlišné složky: starší osídlení na jihu kolem
kostela sv. Petra s počátky ve 12. století a noví osídlenci zajímající zejména
severní část pozdějšího města (kostely sv. Jakuba a Mikuláše), ovšem možná
současně infiltrující i mezi starší zástavbu na jihu, kterou restrukturalizují. Asi již
ve 20. letech 13. stol. však došlo k vyměření půdorysu a poměrně rychlému
zasídlení. 1231 se patrně již městský útvar nazývá burgus, 1238 „civitas“.
Způsob vzniku odrážejí 2 hlavní tržiště a dva farní obvody, zpočátku dělené jen
národnostně, od r. 1293 územně ( sv. Petra a sv. Jakub). Dvojicí listin udělil
Václav I. městu jedinečný soubor výsad: vynětí měšťanů z pravomoci
provinciálních úředníků, omezení zvůle šlechty v městském obvodu, určení
počtu a pravomoci přísežných; rozsáhlý soubor civilně- a trestněprávních
ustanovení. Další ustanovení podpořila hospodářský rozvoj města – lze uvést
svobodný kup a prodej, dědění v přímé linii, výroční trh, právo skladu, mílové
právo na zřizování krčem.
Privilegium z r. 1243 se stalo základem tzv. brněnského práva, udělovaného
později dalším městům (1258 Uherské Hradiště, 1290 Kroměříž), z menších měst a
městeček lze uvést Jemnici (doklad 1343–1344), Ivanovice (1303), častěji
aplikovaného bez zlistinění (Znojmo). Privilegium z r. 1292 umožňovalo volit
městskou radu, resp. nechalo její dosazení v rukou měšťanů, 1297 obdrželo město
také právo dolovat v okruhu 6 mil.
Již před r. 1240 lze předpokládat výstavbu zděné hradby, mendikantské řády
(minorité, dominikáni) se ve městě usazují ve 30. letech 13. stol., a to na místech již
osídlených. V 1. polovině 13. stol. se začínají rozvíjet předměstí podél hlavních
komunikací, vytvářející ve 14. století takřka souvislý prstenec zástavby kolem obvodu
vnitřních hradeb. Místy, zvláště na JV navazuje předměstí na starší osídlení z doby
před r. 1200.
Čáslav
Hrádek – osídlení od 10. stol.; město lokováno 1260. Archeologicky prokázán
horizont 1. pol. 13. stol. – pod základy měst. Hradby v SV linii hradeb, č. p. 68. Podél
Z fronty náměstí – 4 suterény; až ve 2. pol. 13. stol. došlo k posunu západně linie
náměstí, asi 13./14. stol. Starší objekty zasypány, planýrka zvýšila úroveň povrchu.
Již r. 1383 je v náměstí doložen blok domů, tzv. Špalíček. Zděné domy z poč. 14.
stol., Hrádek ještě stále osídlen. Minorité – první zmínka 1291. Severovýchodně
města- počátky Hradeckého předměstí, osídlení 13./14. stol. Hornické aktivity v okolí.
Chrudim
Město lokováno před 1276 v místě kastelánského hradu. Vyštětování náměstí, pak
vyhloubeno 11 zemnic. S fronta nám. proti dnešní vysunuta 8-10 m, obdobně i na V
straně současná průčelí. Jeden objekt obezděn – jde asi o suterén domu. Zemnice
umístěné před S frontou respektují stávající parc. hranice, pokud je promítneme do
náměstí. Nejasný původní farní kostel P.Marie považován za hradní kapli, pro 1. fázi
města se uvažuje i o sv. Kříži. Hrad v okolí kostela, údajně kastel – sporné; část
příkopu, také zemnice kolem. Štěpánkova ulici čp. 85 – jiná parcelace než dnes –
změna ale až v 15. st.. Mladohradištní osídlení pokryto planýrkou, do ní kromě zděné
41
hradby je zapuštěn i parcelní plot – odlišné vrstvy po stranách. Mohutný požár a nové
vyměření před pol. 14. stol. Sekvence odpadních. jímek 14.-15. st., parcelace se ale
udržuje. Na Resslově nám. – posun parc. linie na dnešní úroveň.
Most
Dvě etapy lokace města. K 1. fázi (30. léta 13. stol. až pol. 13. stol.) se asi váže
zmínka o rychtáře Albertovi z r. z 1238. Archeologický výzkum jednoznačně potvrdil
hypotézu o dvou etapách vzniku mosteckého městského jádra. Klíčovým důkazem
se stal příkop zachycený v jižním sousedství minoritského kostela. Druhá lokace –
brzy po pol. 13. stol. - rozšíření na jižní straně. R. 1278 završení lokačního procesu
privilegiem Přemysla Otakara II. Stupňovitý vznik odrážejí dvě hlavní náměstí
(celkem jsou tři), jakož i atypická poloha minoritského konventu (zmínka 1273,
tradice k r. 1240 či dříve) ve střední části města v blízkosti farního kostela, původně
na jižním okraji prvotního areálu. Není jasné, zda prostřední náměstí bylo vytýčeno
už při první lokaci; jeho severní strana stabilizována až na konci 13. stol. – raně
gotický dům z doby kolem 1300 – č. p. 177, z téže doby úpravy náměstí.
5. Litoměřice
Doklad o městě 1235 – zal. na předhradí V od hradu (hrad – dómské návrší s
kapitulou z r. 1088), další 1249. Počátek urbanizace spadá do intervalu let 1219 a
1228. První datum vychází z dokumentu, vydaného papežem Honorem III., který
bere pod ochranu „curtim etiam Noui Montis super Albiam“ (dvůr na Nové hoře nad
Labem), příslušející k majetku tepelského kláštera. Pozdější doklad z r. 1228 se
zabývá náhradou za majetek, který témuž klášteru v Litoměřicích panovník zabral. R.
1257 jsou doloženy hradby, od r. 1234 sledujeme majetkový průnik měšťanů na
venkov.
Prvotní městské jádro se soustředilo na plochu zhruba 6 až 7 ha a jeho centrem se
již zřejmě stalo nám náměstí o rozloze 2 ha. Rozšíření městského jádra na definitivní
rozsah však spadalo k polovině 14. stol. Ještě ve 13. stol. ovšem proběhl pokus o
založení města na Dómském pahorku, asi od r. 1253, a přes panovníkovu podporu
ztroskotal v 60. a 70. letech 13. stol. Minorité se měli usadit u kostela sv. Jakuba r.
1233. Lokace Přemysla Otakara II. na litoměřické Hoře sv. Štěpána byla prokázána
archeologickým výzkumem; odkryto 9 suterénů domů, vesměs dřevěných.
Poloha, utváření půdorysu – české země
Města a mladohradištní centra
Čechy - často návaznost právních měst na přemyslovská centra
Praha, Litoměřice, Žatec, Chrudim, Hradec Králové, Jaroměř; Znojmo, Bílina, Brno,
Olomouc. V některých případech město a zujímá celé starší centrum včetně hradu,
jindy jen část podhradí (Olomouc, Praha, Znojmo, Bílina, Brno).
Z významných lokalit vzniká v nevelké vzdálenosti od Starého Plzence, Plzeň. Jde
však o zvláštní případ, protože starší centrum se ve 13. stol také vyvíjí směrem
k městu. V některých případech město v podhradí vzniklo až velmi opožděně
(Břeclav, případně ve větší či menší vzdálenosti, někdy i po hiátu v trvání desítek let
(Spytihněv – Uherské Hradiště; Rokytná – Moravský Krumlov, Bítov – Jemnice)
42
Tzv. rostlá města
1) začlenění starší struktury – Praha, Staré Město
2) převrstvení a restrukturalizace části, obvykle nejdůležitější partie předlokačního
osídlení; vždy spojeno se záborem dosud neosídlených ploch /(lomouc, Brno,
Znojmo, Hradec Králové)
3) vyměření nového sídliště v těsné blízkosti staršího osídlení, někdy s okrajovým
překryvem (Uherské Hradiště, Uherský Brod, Jevíčko, Jihlava, Blansko).
4) Lokace v místě druhořadého, resp. agrárního osídlení (Moravský Krumlov)
5) Translace staršího sídliště (Uherské Hradiště).
Urbanizace tržních sídlišť – většinou v městečka či malá města (Pohořelice,
Slavkov), případně vesnic v městečka (Modřice, Černá Hora na Brněnsku).
Retardační procesy - pokles z trhové vsi na pouhou ves (Žatčany v témže regionu).
Jednorázové lokace
Typický pravoúhlý rastr (České Budějovice, Jevíčko, Litovel, Plzeň, Uherské
Hradiště, Uherský Brod). Nejmladší velká lokace – Nové Město Pražské 1348.
Dvoustupňové lokace – translace lokovaných sídlišť po krátké existenci (Vysoké
Mýto, Ždár n. Sázavou).
Vazba na vodní zdroje
Funkce řeky – obchodní cesta, zdroj ryb a užitkové vody, nezbytná pro některé druhy
výrob (koželuzi, mlýny; zpracování rud). Velikost řeky – jeden z faktorů ovlivňujících
velikost a význam měst; markantní – Rýn, Dunaj, Labe.
Pražský statut proti znečišťováni Vltavy ve 14. stol.
Výběr polohy
Vztah ke zdrojům vody, záplavám, faktorům obranyschopnosti, prostorovým
možnostem při maximálním omezení překážek výstavby (plochý terén); snaha udržet
tradiční regionální vazby, vazba na obchodní cesty. Zvláštní situace – některá
hornická města, kde se formuje osídlení přímo v prostoru těžby, urbanizace je
završena někde ještě s odstupem po ukončení důlní činnosti (Kutná Hora).
Půdorys
Zásadní rozdíl proti předlokačním sídlům – osídlení je soustředěno na
vymezeném prostoru (většinou fixováno fortifikací, v první fázi příkopem), základní
jednotku představuje městská parcela, vykazující zejména v období převládnutí
zástavby z nespalitelných matriálů relativně vysokou prostorovou stabilitu.
Půdorys zahrnuje
1) bloky parcel s obytnými a hospodářskými objekty
2) izolovaně stojící stavby (kostely se hřbitovy, tržnice, městský hrad)
3) veřejná prostranství určená zejména k trhu (tržiště, náměstí) i ke komunikaci
4) fortifikace
Předměstí – obvykle živelný vývoj podíl komunikací. Nový Bydžov – do vyměření
města snad již r. 1306 zahrnuta i předměstí.
Hlavní komunikace – na rozdíl o moderních měst - jsou tranzitní, nikoliv okružní
43
Nelze mechanicky vyvozovat z půdorysu starší sídlištní struktury – to byl
charakteristický rys předarcheologické etapy bádání, kde dominovali urbanisté.
Změny - postupná výstavba z menšího jádra či nesouvislého osídlení: Telč,
Kutná Hora. Postupné zvětšování půdorysu, následné lokace (Most, Praha,
Wrocław).
Možnost lokálních půdorysných změn (Hradec Králové – Malé náměstí; otázka
zástavby ve východní části Velkého náměstí v 1. čtvrtině 13. stol. Brno –
Františkánská ulice; Jihlava, Boskovice, Uherský Brod). Není vždy jasné, zda šlo o
změnu půdorysu, nebo o nerespektování vytýčené osnovy, tedy především
komunikací, jednotlivými objekty. Výskyt jam v komunikacích (Brno, Modřice).
Stavební řád Jihlavy 1270 – snaha odstranit nepovolené stavby, které patrně
vybočovaly z uličních čar.
Nedosídlení části vymezené plochy v období středověku (Uherský Brod, Nové Město
Pražské, Marchegg).
Určující význam tržiště – zejména u středních a malých lokalit, kde podstatná část,
někdy dokonce většina zástavby se soustřeďuje kolem něho.
Typy půdorysů městských jader:
1. hledisko celkového tvaru
Pravoúhlé, čtyřúhlé, polygonální, kruhovité, oválné, písmene D, trojúhelníkové,
nepravidelné – jde o formální členění problematického významu.
2. hledisko struktury zástavby
F. Hoffmann - odlišuje ulicovou, návesní, ortogonální, paprsčitou, žebříkovou
Celkový tvar, podmíněný často výběrem polohy, ovlivňuje i vnitřní strukturu
parcelních bloků
Třídění K. Kuči –z hlediska struktury zástavby
I. Neortogonální
I.1. podmíněné jedinou průběžnou cestou (Frymburk)
Typické protáhlé, vřetenovitě se rozšiřující tržiště (Strakonice)
I.2. Půdorys vytvořený na vidlici dvou hlavních cest; časté je trojúhelníkové tržiště
(Velešín, Modřice).
1.3. Nepravidelné tržiště na souběhu více cest (Jindřichův Hradec).
I.4. Půdorysy a nepravidelným trojúhelníkovým náměstím bez přímočaré vazby na
cesty (Telč)
1.5. Městské celky přihrazené k opevněnému sídlu
1.6. Půdorysy původně neortogonálního charakteru, druhotně zčásti změněný
(Deštná)
II.Půdorysy ortogonálního charakteru
1.1. Velké obdélné tržiště jako jediný prostor
(Horní Planá)
44
Drobné městské celky s menším pravidelným tržištěm a původně minimálně
rozvinutou uliční sítí, v malé míře s ortogonální osnovou (Kašperské Hory)
2.2. Opevněná města – plnohodnotné městské lokace (Prachatice)
Struktura bloků není zcela pravidelná, rozhoduje tvar ohrazené plochy.
2.3. Ortogonální lokace agrárních městeček (Dolní Bukovsko)
2.4. Ortogonální lokace opevněných měst (České Budějovice)
K. Kuča se pokusil podrobněji třídit i ortogonální založení
Základním rysem jsou ulice vybíhající z koutů náměstí. Existují skupiny měst s
jednotlivou střední ulicí (Prachatice), s tranzitní uliční osou, dále netranzitní a
tranzitní křížové ortogonální kompozice (Vysoké Mýto, Luže).
Přizpůsobování tahů cest v průběhu formování půdorysu.
Vyměřování městských půdorysů
Teorie K. Humperta a M. Schenka – rostlá města z hlediska vytváření půdorysu
neexistují, všechna města byly vyměřena
Náměstí (tržiště)
Průměrná velikost přesahuje 1 ha (kolem 1,3 h u vzorku 54 měst, vyskytují se ale i
příklady s 4 ha (Nové Město pražské – Václavské nám.). Pravoúhlá – nejčastěji u
ortogonálních půdorysů, trojúhelníková, lichoběžníková, vřetenová. Místní
nepravidelnosti (Zelný trh v Brně).
Staré - Nové
Většinou jde o krátkodobá sídliště založená až ve 13. stol.; v menšině jde o
starší, dlouhodobě existující sídliště (Staré Město pražské, Staré Brno, Starý
Plzenec); povětšině o krátkodobé prvotní lokační pokusy: Starý Žďár, Staré Mýto,
Staré Město u Bruntálu, Staré Město u Moravské Třebové.
Nezdařená založení, opuštěná města, translace
Jde o nesourodý soubor sídlišť, která mají některé společné rysy: jde směs o
střední a malá města, resp. městečka; jejich trvání v rámci středověku bylo vždy
časově omezené, někdy šlo o století, jindy jednu generaci. Je třeba odlišit lokality,
které zanikly beze stopy od těch, jejichž obyvatelstvo bylo přesunuto na jiné místo,
kde často došlo k dalšímu rozvoji. Důvody přesunu byly různé – přírodní, změny
majetkové struktury, potřeba koncentrace obyvatelstva za účelem založení nového
města. Tyto lokality představují určité srovnání i pro města, která se rozvíjela dále,
zvl. střední a menší kategorie – umožňují si učinit představu o způsobu, jakým se
nově založená města rozvíjela. Existence Částečně zpustlých sídlišť (např.
předměstí) později, někdy až v recentu zastavěných.
Zvláštní skupinu představují hornická sídliště, z nichž ovšem ne každé bylo městem
(Staré hory u Jihlavy, Treppenhauer u Sachsenburgu v Sasku).
V některých regionech – koncentrace zaniklých malých měst – Weserbergland
(Westfálsko), Krušnohoří (Sasko), západní Švýcarsko, Braniborsko.
45
Nienower
Město založeno mezi léty 1190–1210 hrabaty z Dasselu před hradem, kde již ve 2.
pol. 12. stol bylo předhradí. Zánik 1270.
Rozsah: 300 x 500 m, vnitřní plocha 12 ha (8 ha?) v opevnění.
Opevnění: dvojitý val s příkopem; komunikace: stopy kol vozů o rozteči kol 1,2 – 1,4
m. Zástavba: 3 velikostní třídy sklepů, vydřevené i vyzděné: 1) 5-10m2
, 2) 10-20m2
:
ty jen z kamene, 3) 20-25 m2
: 2 exempláře, pak jeden 55 m2
- výjimka: 7,5-8 x 9-9,5
m. Sklepy povětšině doprovázeny nadzemními částmi, nepodsklepenými – hrázděné
konstrukce, směrem do čela parcel. Nutnost skladování piva. Domy celkem 8–10 m
š., 20 m do hloubky parcely. Kromě hrázdění i sloupové konstrukce s prahovými
břevny. Zpracování Fe i barevných kovů. Parcelace: V centru města parcely o š. 20
m (hl. 30-40 m), ale také 9m.
Stoppelberg u Steinheimu ve Weserské vrchovině
Nevelká lokalita se 2 branami a hradem, 3,5 ha v opevněném areálu (val a příkop).
Vznik nejpozději ve 2. čtvrtině 13. stol., centrum hrabství. Kompaktní zástavba
s velkým náměstím. Odhad šířky parcel 10–15 m. V pozdním 14. stol. město zaniklo.
Důvod – zánik hrabství, převod na o něco později vymřelou větev rodu, konkurence
větších měst v okolí (oblast Paderbornu a Lippe).
Bardowick – Dolní Sasko, kolem 800 obchodní centrum se slovanským územím;
oslabován založením Lübecku 1158 a Lüneburgu 1200; velké město s 9 kostely a
kaplemi, 100 ha, vznik kolem pol. 12. stol. jako město; topografie nejasná, 1189
dobyto a poničeno Jindřichem Lvem, poté ekonomický úpadek navzdory obnově.
Dnes řídce zastavěné.
Celle – starší město, v období od cca r. 1000 do 1292 3 km od dnešního města;
1249 měst. Právo, 1289 radní; kostely; r. 1292 přeloženo na dopravně a strategicky
příznivější místo dnešního města.
Dammstadt – založen v těsné blízkosti Hildesheimu biskupského 1196 opatství sv.
Michala, parcelace přesně udána (12 x 40 m), 1232 fara u sv. Mikuláše, rada, trh;
1332 přepadeno měšťany z Hildesheimu a zničeno; zástavba moderní bez výzkumu
Glanzenberg u Zürichu – 180 x 45 až 110m; je větší než malá zaniklá města
regionu; započata kamenná hradba; zjištěno 40 domů, ne vždy obytných; zal asi
kolem pol. 13: stol, zničeno z hospodářských. důvodů curyšskými a Habsburky
1267.
Rotweil
Starší lokalita uv. 771, asi 800 m JV od pozdějšího města v ohybu Neckaru, v 9. stol.
královský dvorec; kontinuitní vývoj, 2.pol. 11. stol. vévodové švábští; ve 12. stol.
transformace v město, 35 ha; hustá, ale dle povrchových stop neuspořádaná
zástavba; 1160/70 ražba mince; zánik po 1198, 1220-1230 vznik nového města.
Höxter – Corvey: jde o dvě oddělené osady tvořící jednu sídlištní aglomeraci,
umístěny na trasy nad inundaci; příslušné k opatství Corvey (Sv. Štěpána a Víta,
založené r. 822 jako říšské opatství; 833 mincovní, celní a tržní právo) a při brodu
přes Weseru (Höxter). Rozvoj od karolinského období. Samotný areál kláštera byl
opevněn, 8 ha.
Höxter – po r. 1146 komunální zřízení; 1150 opevnění. 42 ha.
46
Corvey – jméno odvozeno od opatství Corbie na Sommě, odkud přišli mniši do
Corvey r. 822, nejstarší klášter v Sasku. 833 obdrželo opatství celní a mincovní
privilegium se zdůvodněním, že v regionu chybí trh. Rozvoj od 9. stol., tržní kostel sv.
Petra, v karolinské a ottonské době sídlištní aglomerace spolu s Höxterem. Rozvoj
po 1100, 15-20 ha, celkově kolem 30 ha (klášter 8ha). Opevnění až ve 12. stol.příčný
val, který uzavřel i klášterní areál, dohromady 55 ha na konci 12. stol., tehdy –
komunální zřízení. Dlážděné ulice, kamenné domy, rada doložena 1255. Nicméně
některé části na severu a západě opevněného areálu zpustly již na konci 12. stol.
Zpracování kovů. 2. pol. 11.- poč. 12. stol.- rozšíření osídlení, klášter teď obklopen
zástavbou. Částečný zánik města po zničení Höxterem ve spojení s biskupem
z Paderbornu 1265 – část obyvatel odešla. Ještě 1348 dosvědčen ráz města, 1365
jen bývalé město, 1400 ves Corvey.
Ullersberg /Wolkenburg (okres Glauchau) – hornické město s hrádkem, asi
opevněné, 2 ha, 1318 jako město; existence 1300–1390; zmínky o masných a
chlebných lavicích, šrotéřském úřadu apod.
Bleiberg na Treppenhaueru – 2. pol. 13.– 14. stol., hornické město; 2 řady zemnic,
celkem 22. Opevněná plocha 12 ha – val, příkop.
Oblast Harzu – sídliště Bergdorf u Goslaru, dále Horhusen (1150 plně vytvořené
město, 1225 zčásti pusté), dnes znovu zastavěno.
Blankenrode u Paderbornu, nezkoumáno, opevněné hornické město, rozloha 18
ha. Založen kolem 1248, po 1298 zmínky o radním zřízení, rychtáři, kostelu, hřbitovu,
mlýnu hradu apod.; snad redukce již v souvislosti s opevněním kolem 1298, úpadek
po 1321, zánik v bojích 1390.
Freyenstein na hranici Braniborska a Meklenburska, oblast Wittstocku. Založen
kolem 1200, plocha 24 ha; nové založení 1283, redukce na zhruba polovinu. Parcely
10–12 m široké. Podsklepené domy. Zánik v průběhu 14. stol.
Wittenberge (Bez. Schwerin): Předlokační slovanské osídlení; vznik města na konci
12. stol.; změny vodního režimu zánik snad 1489 – protokol o přeložení města.
Plocha 1 km od města Wittenberge 450 x 250m, opevněné valem; nálezy hlavně
z 13. stol.
Alt Köln – založen jako Nové město před 1223 pro H arcibiskupem kolínským; 15
ha; úpadek ve 14. stol., když se arcibiskupství stáhlo z regionu a říšské opatství
v Helmarshausenu upadlo do krize.
Landsberg u Wolfshagenu, Bez. Kassel; založení hrabat von SchwalenbergWaldeck,
zmínka 1230-1232, zal. asi kolem 1200; 7,7 ha; podél hl. ulice patrno 11
kamenných sklepů. Kolem 1200 lze předpokládat trojuliční schéma s několika
příčnými ulicemi. Šířka parcel kolem 12 m, hloubka až 30 m. Asi 50 parcel
rekonstruovatelných; konkurence Wolfshagenu založenému asi r.1231 byla příliš
silná.
Old Sarum u Salisbury (Anglie). Raněstředověké počátky, anglosaské opevnění.
Po normanském dobytí – urbanizace, výstavba katedrály po 1078, hrad typu motte;
1201 práva pro město, 1226 zánik katedrály po odchodu biskupa, demolice po 1331;
stagnace, úpadek osídlení až do 15. stol. 1540 záznam, že neexistuje jediný stojící
47
dům. 1220–1226 postavena nová katedrála v blízkém Salisbury; při ní vysazeno
město s tržištěm a pravoúhlou uliční sítí.
Translace měst v českém prostředí
Formulářový text ze sbírky Tobiáše z Bechyně asi z r. 1290, v němž se měšťané
jednoho českého města zavazují své vrchnosti, že na její přání kdykoliv přesunou
svá obydlí a celé město do jiné polohy.
Z 32 královských měst a 290 lokalit, které je možné zařadit do kategorie
poddanských měst a městeček, je asi u 30 možné zachytit doklady translace.
Písemnými prameny z let 1253 – 1412 je písemně doloženo v Čechách 9 přesunů
měst. První – přesun tržního sídliště Provodova 1253 do místa zvaného Police.
Další doklady – Starý Pelhřimov – Pelhřimov; po vypálení starší raně městské
osady - lokace na ploše 16 ha z podnětu biskupa Tobiáše; hovoří se i o opevnění
nového založení příkopem a palisádou; lokaci měli realizovat rychtář, dva konšelé a
další dva měšťané.
Starý Bydžov – Bydžov, translace krátce před 1305; Písek - doklad k r. 1308, k
přesunu došlo již dle architektonických památek za Přemysla Otakara II.
Nejdetailnější doklady – pro Bezděz a Bělou (Nový Bezděz); translace doložena v
privilegiu Hynka Berky z Dubé 1337.
Adjektivum Starý a Nový – nemusí vždy znamenat translaci. Někdy indikuje polohu
šlechtického sídla, kde žil vlastník pozemků, na nichž nové město vzniklo - České
Budějovice – Staré Budějovice byly sídlem Čéče z Budějovic, na jehož pozemcích
nové město vzniklo. Jindy pojmem Starý byla označena vesnice, předchůdce města.
Staré Město a Nové Město - často jde o další etapu lokace, kdy došlo k rozšíření
původního jádra.
Důvody přesunu:
Přírodní nedostatky – např. pitná voda; změna statutu sídliště;' staré tržiště – nové
právní město; koncentrace osídlení; majetkové poměry; přesun na lépe hajitelné
místo; založení nového sídliště městského typu za současného vynětí z
vrchnostenské pravomoci
Moravské příklady
Veligrad /Kunovice - Uherské Hradiště ( Nový Veligrad); Ždár n. Sázavou; Staré
Město – Bruntál; Staré Město - Moravská Třebová; Stará Jihlava - Jihlava
Děčín – Mariánská louka
Prvotní město vzniklo jižně nynějšího historického jádra na tzv. Mariánské
louce; pod hradem existence v letech cca 1270 – 2. pol. 14. stol., snad do r. 1375.
R. 1388 se uveden kostel P. Marie „in antiqua civitate“. 7 ha osídlené plochy. Zděná
hradba, kostel s hřbitovem. Asi lichoběžníkové náměstí, centrální část – asi 50-60
parcel o šířce kolem 10 m. Tzv. zemnice ležely 5 – 10 m od zjištěných komunikací,
jedna zkoumána plošně. Od přelomu 13./14. stol. změna – objevují se i zděné
stavby. Dům při východní straně předpokládaného náměstí; sklep šíje do
komunikace. Stavby na kamenných podezdívkách o síle až 1m, zahloubené mělce
do podloží. Při ulici nadzemní povrchová stavba bedněná, s ohništěm obloženým
48
kameny. Jeden zděný klenutý sklep. Při komunikaci též dvouprostorová stavba s 1m
zapuštěnou částí lemovanou kamennou plentou, vstupní šíje; rozměry obou částí
shodně 3,5 x 4 m. Nadzemní prostora na podezdívce. Možná dvě podlaží; absence
otopného zařízení v přízemí. Časová návaznost na zemnici. Zdá se, že nadzemní
stavby byly vybudovány při komunikaci na přelomu 13./14. stol. Parcelace – stopy
plotů, komunikace.
Z plánu výzkumu z r. 1984 vyplývá, že na východní straně komunikace byla
odkryta "zemnice" se zděnými stěnami v hloubi předpokládané parcely, stupňovitá
šíje na jižní stranu. Další obdélný objekt zhruba ve stejné úrovni, vstupní šíje
orientována do hloubky parcely. Studny, jímky, různé jámy, kopulovité pece.
Dlážděná komunikace. Hradba o síle 2 m, dochovaná do v. 2,5 m. Systém vodních
zařízení (povodně, obrana).
Hradišťko u Davle – Sekanka – městečko založeno ostrovským klášterem před
pol. 13. stol. 3,8 ha; existence nejvýše 30 let. Čtyřúhlé náměstí obklopeno parcelami
o šířce kolem 10m. Zejména u V strany – jednotlivé objekty vysunuty před
předpokládanou linii veřejné plochy náměstí. V strana velmi nepravidelná, Miroslav
Richter zde předpokládá ulici vedoucí z JV rohu náměstí a další na ní kolmou, který
zástavbu na V straně člení na dva bloky. Opevnění na šíji zdí, příkopem a valem vně
i zevnitř. Nálezy vah, závaží, brakteáty. Depot železného nářadí.
Zástavba: zemnice, případně podsklepené dřevěné domy dřevěné konstrukce.
Ohniště na podlaze některých zahloubených objektů.
Staré Mýto u Vysokého Mýta
Vznik na poč. 2. třetiny 13. stol., zánik kolem 1265. 6 ha, 60-80 obytných objektů s
dochovanou suterénní částí, uspořádaných kolem obdélného náměstíčka v
rozestupech 10 m a dvojice vybíhajících ulic na jediné ose; asi zárodečný rozsah
města. Tržiště 150 x 60 m Zemnice u náměstí obdélné, plocha 11–22 m2
, hl. 1,4–1,6
m; při hlavní cestě větší variabilita – dva případy zemnice kombinované s vedle
položeným sklepem; někdy ohniště na podlaze. U více než poloviny objektů – žádné
doklady konstrukce a topenišť na podlaze, někdy sloupové jamky při stěnách.
Hrnčířská pec. Dřevěný kostel sv. Mikuláše. Královské založení.
Kynšperk -– Kolová (Königsberg) zal. 1232, klášterní lokace, nejstarší lokační listina
v Čechách - krále Václava II. pro klášter Doksanský. 3,5 ha; asi 35 zemnic, šířka
parcel 20 m, dvojnásobná proti např. Starému Mýtu; nový lokační pokus před 1286,
město v dnešních místech v rukou Václava II. Na předhradí dvě souběžné řady
"zemnic" podél Z-V komunikaci procházející v podélné ose lokality.
Žďár nad Sázavou. Městečko žďárského kláštera, založené 1252 – 1257 (forum) po
krátké episodě vsi Ždár asi v blízkosti cisterciáckého kláštera; translace do míst
dnešního Ždáru n. Sázavou před 1276 (trvání snad jen 15 let). Zástavba podél
komunikace; "zemnice" i sloupové povrchové stavby (výjimečně). Zemnice odkryté v
letech 1996 - 1999 (4) tvořily uliční čáru, mírně se odchylující od směru současné
vozové cesty. Snad vřetenovitá náves o šířce 50 – 70 m. 3 zemnice čtvercového či
obdélného půdorysu, hloubka 0,6–1 m od podloží, d. stran 3–9 m, nepříliš vyvinuté
šíjové vstupy uprostřed, bez sloupových jam – asi rámová konstrukce stěn Další dva
objekty bez šíjových vstupů, mělké (do 0,3 m), jednotlivé sloupové jámy. Na
podlahách – ohniště, doklady jejich prostorových změn. Doklady železářství
49
Radkov na Moravskotřebovsku – snad městečko na předhradí hradu založeného
možná Borešem z Rýzmburka v 60. letech 13. stol.
Hradiště – na místě Tábora, král. založení Přemysla Otakara II., zničeno Vítkovci
v 70. letech 13. stol. Obnova až po r. 1420.
Sezimovo Ústí – město založeno ve 2.pol. 13. stol. pány z Ústí, brzký rozvoj
předměstí, zánik 1420 v důsledku dobytí husity; převedení obyvatel na do míst
Tábora. Vlastní město je dnes povětšině zastavěno.
Zcela opuštěné lokality
Stagnov u Vyškova, Házmburk u Teplic aj (zde zánik až 1500, vznik asi 30 let
dříve).
Městisko, k.ú Stínava u hradu Vícova – založeno asi Albertem z Lešan ve 2. pol. 13.
stol.; Frankštát u Nového Malína na Šumpersku.
Parcelace, parcelní zástavba komunálního města
„Svolání obchodníků“, ve smyslu lokačního rozměření vyhrazeného areálu obdobné
starším příkladům nacházíme v případě mladšího zakládacího privilegia pro Freiburg
i. Br.(1120), kde je o něco později rozměření skutečně doloženo. Od 12. století jsou
častěji zmiňovány rozměry městišť, byť regionálně velmi nerovnoměrně. Klasické se
po této stránce staly parcely zähringenských měst o rozměru 50-60 x 100 stop.
Stejně jako ojedinělé starší doklady (před 1100) je zřejmé, že nejde o úzké, výrazně
hloubkové parcely, které v řadě měst 13. století dominují. Rozměry evidentně
vycházejí z raně středověkých dvorců s volnou zástavbou. Předpoklad H. Strahma,
že každý držitel takové lokační „praparcely (Urparzelle) s ní mohl dále podnikat, tj. ji
dále prodat, rozdělit apod. Výše činže bývá různá, často se však objevuje 6,
případně 12 denárů (naše prameny – Uničov 1223, Horní Benešov 1253 – 6 denárů,
Uherské Hradiště dle vzoru Brna 1258 12 den.; 6 denárů mělo např. 83
francouzských měst dle vzoru práva města Lorris z let 1108–1155; 12 denárů platila
města zähringenská apod.). Docházelo i k odpuštění činže, např. městu Brügge r.
1127. Je pravděpodobné, že celý zähringenský právní okruh vznikl pod vlivem
flanderského práva; jednoznačně se flanderský vliv projevil také při založení
předměstí Dammstadt biskupského Hildesheimu r. 1196. Výpočet činže býval různýbuď
poplatek vycházel z podílu skutečná plochy areí vůči ploše „praparcely“ (Uh.
Hradiště, Brno?, Mainz, Hildesheim – Dammstadt), případně se platilo stejně bez
ohledu na velikost arey (Uničov, Stendal, Brémy); v zähringenských městech či
v Basileji se poplatky zjednodušily na dvě výše plateb podle dvou velikostních
kategorií arey, stanovované víceméně odhadem. Kromě toho existovaly kategorie
obyvatel, které mohly být od poplatků osvobozeny.
Výzkum parcelní struktury měst, v našem případě především lokačních, patří
k těm nemnoha tématům, kdy své poznatky získané na základě písemných pramenů
může konfrontovat klasická historie s archeologií a stavebně-historickým průzkumem.
Pomineme li samostatné téma organizace a proměn v parcelní zástavby, klademe si
obvykle otázky: 1) jakou velikost měly původní arey, 2) jak probíhal proces vedoucí
k jejich nerovnoměrné rozloze 3) docházelo k radikálním změnám parcelace či
rozložení zástavby vůbec – zde se výrazně projevuje souvislost s výzkumem
městského půdorysu.
50
Na základě pouhého studia písemných pramenů, promítnutých do nekriticky
pojatého novověkého půdorysu historických zähringenských měst, zvl. Freiburgu i.
Br., dospěl H. Strahm, P. Hofer a E. Hamm k představě, že celá města byla
vyměřena podle ideálního parcelního schématu obsaženého v privilegiích.
Archeologické a stavebně historické výzkumy Burgdorfu, Bernu a Freiburgu však
ukázaly, že situace byla složitější. Nejvíce se ideální parcele blížila městiště ve
Freiburgu, tzv. Harmoniegelände; zde, stejně jako v dalších městech, lze počítat s
odchylkami do 20%, zejména délka se musela přizpůsobovat skutečnému tvaru
bloků Již z počátku se patrně projevoval rozdíl mezi centrálními a okrajovými částmi
města, např. v ulici Gaustrasse-Unterlinden se v raném 13. století setkáváme
s menšími, nepravidelnými parcelami (š. 6–7,5 m). V Burgdorfu (1200) lze ve
zkoumané části odvodit městiště poměrně úzká o š. 10–15 m; sídliště Holzbrunnen
po začlenění k městu (1250–1300) je parcelováno na městiště 25 x 25 stop (tj. š.
méně než 10 m)
Trendy: v řadě případů zejména ve městech založených před r. 1200 lze prokázat
proces dělení původně velkých parcel, podporovaný zejména zástavbou.
Nejznámější příklad představuje (Lübeck – první lokace 1147, druhá, významnější,
1159). Výzkum Fischstrasse ve 3. čtvrti 12. st. 1. fáze – 2 parcely o poměru stran 1:
3 (2106 m2
; 1794 m2
). Následně před 1175 rozdělení; uvnitř bloku blokové parcely
1:1, 3: 4, rozměry 27 x 28 (756m2
), 23 x 29 (667m2
). Rohové parcely jsou
dvojnásobné: 23 x 49 m, 27x 50 m. Po 1175 další dělení; podél Alfstrasse vznikly dvě
v poměru 1:2, 14 x 27 m (378m2
), při Fischstrasse tři malá městiště v poměru 1:3 a
2:3 (310 m2
, 173 m2
, 161 m2
). Zástavba posledních již dosahuje 45%. Dále lze
uvést dobře zkoumaný Braunschweig. Staré město založené kolem 1065 má
vřetenovitý půdorys se 4 podélnými a 4 kolmo orientovanými ulicemi, velké parcely
s plochami mezi 900 až 1200 m2
, výjimečně až 2000m2
. Podle právní knihy tzv.
Saského zrcadla (Sachsenspiegel) –- odstupy 3 stopy mezi městišti, které mohly
nahradit ploty či zdi, archeologicky často nezjistitelné. Na počátku 13. století –
výrazná změna – úzké i široké parcely se štítově orientovanými domy. Hranice parcel
od cca 1230 v týlu vyznačují v rohu umístěné jímky. Široké parcely na počátku vývoje
též v Göttingen. Schleswig- sledovatelný vývoj zástavby typu „emporium“(2. pol. 11.
stol.) s nepravidelnou“parcelací“ přes dvorcové (2. pol. 11.–12. stol.) k úzkým
parcelám (před pol. 13. stol., restrukturalizace zástavby).
Neprobíhá jen dělení paralelní s podélnou osou, ale i příčné- bloky dostávají
oboustrannou parcelaci s příslušnou zástavbou. Freiburg – Unterlinden, 13. stol. –
jakési normované parcely jako hrubá základ parcelace 20 x 60 stop). Dělení původně
velkých městišť se uvádí i v lokačních městech středoevropského východu, např. ve
Wroclavi, a to na základě především architektonické analýzy domovních jader
(Rynek), avšak i kvalitního archeologického výzkumu stratifikované situace
(Wiezienna). Jiný příklad představuje Riga. Ve 12.–poč. 13. stol.- shluky srubových
domů podle vydřevených cest, často kontinuita místa obytné stavby po požáru.
Předpoklad rané parcelace – jednak objekty s oploceným dvorkem a hospodářskou
stavbou, jednak samostatné domky rozmístěné vedle sebe podél cesty, ne však
pravidelně, bez ohraničení pozemku. Následně parcely se štítovými domy – lokace.
Stabilizace půdorysu až po pol. 14. st., zmizely starší příčné ulice mezi setrvalými
hlavními tahy z 13. stol. Stabilita bočních hranic parcel, proměnlivost zadních. Již od
počátku – různá velikost parcel.
51
Četné doklady původních, většinou relativně širokých praparcel máme i
z oblasti Nové braniborské marky či území Pomořan a Kujaw kolonizovaném Řádem
německých rytířů (mladší privilegia po 1330 dle chelmského), k tomu se druží Krakov
a Poznaň. Proti tomu zejména od 13. století přibývá dokladů o již počátečním členění
bloků na poměrně úzké a hluboké parcely. Ve městě Kenzingen, založeném r. 1249,
bylo hned stanoveno, že východiskem pro činži má být čtvrtina freiburské arey (tedy
30 x 50 stop). Ze zkoumaných lokalit třeba uvést příklad městečka basilejského
biskupa Laufen se šesti arejemi v intervalu 5,5–7,5 m (odchylka kolem 2 m), délka
mohla být stanovena jen přibližně (přes 30 m). Také archeologické doklady z
lokovaných pomořanských měst svědčí spíše pro užší městiště, byť ne výlučně; např.
Greifswald – Rakowerstr. 11 z let 1240–1250 zjištěny rozměry 8,5 x 26–27m. Trend
ke spíše úzkým městištím patrně o vyměření půdorysu (kolem 1270?) vykazuje např.
Jihlava, přinejmenším na náměstí. Příklad Brna či Uherského Hradiště zase
naznačuje, že parcelace mohla být od počátku velmi nerovnoměrná, což ostatně
naznačuje již v titulku uvedená pasáž z listiny pro Uničov z r. 1223 (parcela malá i
velká). V Brně se udržely zejména velké rohové parcely, pro plošné rozměření na
bázi takových městišť však nemáme důkazy ani v centrálních částech města; spíše
než dělení (Dominikánská 7) lze doložit spojování, zejména v důsledku zakupování
šlechty. V Uherském Hradišti existovala area integra vždy čtyři měly podle lokační
knihy tvořit jeden blok (contextus arearum), každá z obou částí města měla mít 24
takových bloků. Zdá se, že tyto velké parcely se v některých blocích nejen uplatnily,
ale i udržely – na rozdíl od Brna i mimo nároží (JV úsek zástavby kolem Mariánského
náměstí). Nicméně hlavní účel těchto reálně většinou nevyměřených ideálních parcel
byl spíše daňový. Přítomnost patrně současně vzniklých velkých i menších parcel
byla pozorována u opuštěného, jen krátce existujícího města Nienower (1190/1210–
1270). Na druhé straně je třeba připustit trend k širokým parcelám tam, kde opevnění
neomezovalo rozsah osídlení, což pozorujeme u urbanizujících se vesnic (Modřice)
či předměstí (Sezimovo Ústí 14:/15. stol.), kde se udržuje dvorcové, tj. obvodové
schéma zástavby známé např. ze zaniklých vesnic Mstěnic či Pfaffenschlagu.
Ač vývoj probíhal nerovnoměrně, přesto lze konstatovat, že v nejobecnější rovině se
parcela vyvíjela od relativně většího pozemku s méně výraznou převahou hloubky
nad šířkou, který kořenil v předměstské, dvorcovém schématu zástavby raného
středověku, k hloubkové parcele posilující tendenci k sevřené zástavbě řadové.
Kromě dělení, vyvolaného populačním tlakem, řešitelným ovšem i vzrůstem
podnájemníků či předměstí, lze sledovat i řadu dalších příčin parcelních změn.
Celkově lze vysledovat následující děje, vedoucí ke změnám parcelní struktury.
1) Dočasné nedodržování vyměřeného plánu, vedoucí k výstavbě obytných
staveb ve veřejném prostranství; je otázkou, zda někdy tyto jevy předcházejí
vlastnímu vyměření či doměření půdorysu města.
Příklad: Jihlava, Uherský Brod
2) změny parcelních hranic
a) dílčí posun na úkor souseda
Příklad: Uherské Hradiště
b) spojeni dvou či více městišť – vyvolané např. usazováním šlechty, výstavbou
klášterů apod.; či rozdělení městiště na dva či více (v posledním případě podélně
nebo příčně)
Příklad: Brno, Dominikánská, Brno – Mečová
52
3) dílčí změny hranice zástavby vůči veřejnému prostoru – uliční čáry, bloků,
vyměření náměstí, zaujetí bloku veřejnou (církevní) stavbou
Příklad: Slavkov, Hradec Králové, Brno – Františkánská, Mnoritská
4) změna půdorysu a přeparcelování podstatné části nebo celého útvaru
Příklad:1. Petrská čtvrť a prostor V části Starého Města Pražského před
vyměřením hradeb
6) snahy o zábor veřejného prostoru –loubi, přístřešky, vstupní šíje (Gdaňsk,
Jihlava, Wrocław).
Je třeba zdůraznit, že parcelní vývoj nelze posuzovat schematicky na základě
jediného pramene, zvl. novověkých plánů (stabilní katastr), a zejména mechanicky
přednášet trendy zjištěné v jednom městě na další. Je nutné připustit, že v řadě
případů se nejstarší parcelní hranice nepodaří zjistit vůbec, i v případě kombinace
metod klasické historie SHP i archeologie. V rámci archeologického průzkumu nelze
zejména opomíjet sledování výkopů v komunikacích, zejména v návaznosti na
stávající historickou zástavbu. Objektivních výsledků širší platnosti lze dosáhnout
pouze komplexním studiem dostupných pramenů a terénními výzkumy celých bloků
historické zástavby nebo alespoň jejich podstatných částí.
Organizace parcelní zástavby ve vztahu k obytnému domu
V západní Evropě se v průběhu 12. stol. konstatuje přesun obytné budovy ze střední
části parcely k uliční čáře, zčásti patrné již v 11. stol. (Osnabrück); jinde ještě kolem
r. 1100 domy v hloubi širokých parcel (Braunschweig). V lokovaných městech
západních Pomořan byl tento jev konstatován jen v Greifswaldu, v ostatních domy
hned při ulici, stejně jako ve slezských městech (Wroclaw). Postup rozšiřovaných
zděných domů do hloubi parcely. V některých případech domy situovány v jedné linii,
poněkud hlouběji zasunuté vůči parcelní hranici při komunikaci (Kołobrzeg, Radnická
ul.). Sporné jsou i případy, kdy je odkryt pouze suterén domu v hloubi městiště, nelze
však vyloučit nadzemní sloupkovou stavbu dosahující k čelu městiště (Brno).
Obytná zástavba
Obecně platí, že již od počátku vcholného středověku se prosazovala tendence
k nahrazování spalitelných materiálů zdivem. Vývoj však zdaleka neprobíhal
přímočaře, ve značné části Německa, zejména ve staré sídelní oblasti, se
houževnatě udržovaly hrázděné stavby, byť již s cihlovou výplní polí, vedle většího či
menšího množství staveb zděných.
Zásadní civilizační zlom znamenalo rozšíření bezdýmné jizby – ojedinělé počátky
v raném středověku, zmínek v písemných pramenech přibývá ve 12. stol. (hrady), ve
městech vesměs od 13 stol. (německé země, Rakousko).
Obecněji byla hodnocena hanzovní města. Z nich – města u Baltského moře – vývoj
od dřevěné ke zděné zástavbě, jiná města – Göttingen, Einbeck, Uelzen, Malmö,
Visby – kamenné domy zbořeny a nahrazeny hrázděnými či dokonce dřevěnými.
V Brémách – pískovec nahrazován od 13. stol. cihlami. Ve staré sídelní oblasti Soest,
Einbeck – nehrála cihla až do 19. stol. žádnou roli.
Rozvoj víceprostorového domu – započal již před vznikem institucionálních měst.
Další civilizační fenomén – podsklepení půdorysu – vznik patrových (vícepodlažních)
staveb.
53
.
1. Dřevěné, či dřevohliněné stavby
Germánská oblast – dominance sloupových staveb, vedle pletených stěn časný vývoj
dražené konstrukce, zdokonalení tzv. Schwellriegel-Pfostenbau, tj. v konstrukce
blízká rámové, od níž se liší zapuštěním nosných svislých sloupů do země, nikoliv do
základového prahu, který zde jednotlivé sloupy jen spojuje.
Rámové (sloupkové) konstrukce - nejčasněji se objevuje v Porýní a v Dolním Sasku,
též ve Švýcarsku - z 9.– 10. st.; v severním Německu - ve 12. st.
Podružná role srubových staveb (Lübeck).
P. Donat odlišuje:
1) Členěné, víceprostorové sloupkové (rámové) stavby, příklad: Riga, ul. Daugava,
Uherské Hradiště - Mariánské náměstí
2) Nečleněné, víceprostorové sloupkové (rámové) domy
3) jednoprostorové sloupkové (rámové) domy
Jižní Německo
Nejstarší datované a dochované hrázděné stavby – 1267 in Bad Wimpfen,
Esslingen;
Na počátku - sloupkové (rámové) stavby i sloupové stavby se základovým prahem
přímo na zemi mezi zapuštěnými sloupy. Ještě ve 12. stol. nebyl přechod od
sloupových k hrázděným stavbám dokončen. Již ve 12. stol. se začínají objevovat
sloupkové stavby na kamenné podezdívce.
V 11./12. stol. se objevují první sklepy s přístupovou rampou. Zpočátku – dominance
vydřevených sklepů, postupný přechod na vyzděné (ve středním Německu - na
předhradí falce Tilleda – vyzděné sklepy z 12. stol.). Sklepní objekty 12.–13. stol.
nejsou většinou v nálezech doprovázeny doklady nadzemních konstrukcí resp.
nepodsklepených prostor. Jednou z výjimek je dům č. 100 v Gebesee (11./12. stol.) sklep
obklopen členitou lehce zapuštěnou stavbou s v pravém úhlu vybíhajícím
místností.
Vývoj segmentového domu v JZ Německu (Freiburg in Breisgau, Rotweil), obvykle
dvou a třípodlažního. Additivní princip zvětšování domu do hloubi parcely, jednotlivé
části posléze spojeny společnou střechou.
Freiburg i. Breisgau – nejstarší domy dřevěné, sloupové či rámové (sloupkové)
konstrukce. Stály bezprostředně při uliční čáře. Salzstrasse 20 – 1. fáze kolem 1127
– dřevěný dům 5 x 9 m, podsklepený. Následně k němu na V straně přistavěn zděný
dům, v další fázi podsklepený; dosáhl tří podlaží. Kolem r. 1170 byl dřevěný dům
nahrazen kamenným na větším půdorysu.
Jednopatrové dřevěné domy z přelomu 11. /12. stol.- nahrazovány kamennými o
obdobných rozměrech, podsklepenými i jen mírně zapuštěnými.
Ve 13. stol. se rozšířil trojpodlažní dům, obvykle podsklepený, přičemž sklep pod
uliční částí mohl být hlubší než pod týlním traktem.
V řadě jihoněmeckých měst došlo po období dominance zděného domu k návratu
pokročilé formy domu se stěnami sloupkové konstrukce, označovanými jako
hrázděné (Fachwerk). Středověké vazby dřevěných prvků v hrázděné konstrukci ve
54
středověku – přeplátování, spojeno kolíky. Hrázděné domy stály na zděných
podezdívkách.
Graz (Rakousko)
Při náměstí r. 2001 odkryty na místě mladších kamenných staveb dřevěné
domy, svědčící o parcelaci již ve 12. stol. Základové, mírně zapuštěné trámy
zapojený do sloupů ukotvených v zemi (sloupová konstrukce se základovým
břevnem). V 1. pol. 13. stol. další fáze dřevěných domů. Kamenné domy od 13./14.
stol. Úzké protáhlé objekty (např. 5,5 x 30,5 m). Předpoklad šesti domů. Domy leží
buď těsně vedle sebe, nebo je dělí soutka o šířce 80 cm, průchod či průjezd o šířce
2,3–4 m.
Severní Německo
Skladba domu ze zděné a hrázděné části - typická pro řadu severoněmeckých
měst ve 12.–15. stol. Přitom zděná stavba stojí vzadu a plní obytnou i zásobní funkci,
tzv. kemenate (odizeno od lat. caminata – vytápěná) nebo Steinwerk (Braunschweig,
Lübeck, Goslar, Hannover, Lübeck). V severoněmecké oblasti – vývoj od sálového
domu k domu typu zv. Dielenhaus.
Sálový dům: Reprezentativní stavby obdélného půdorysu, vícelodní, se dvěma patry,
podsklepené.
Síňový dům (Dielenhaus): Obvykle jedno plnohodnotné nadzemní podlaží (hohe
Diele), do něj vložena vytápěná místnost –Dornse. Výše nízké patro, sklep jen pod
částí půdorysu, vzadu či vpředu; strmá střecha. Obvykle štítová orientace. Doplněn
dalším objektem – zadní přístavbou, křídlem apod.
Nahrazování sloupových staveb včetně přechodné varianty se základovým prahem
rámovými (sloupkovými, hrázděnými, konstrukcemi) i německém prostředí při
dočasné souběžné existenci obou.
Uenzen - (Lüneburger Heide) 1. fáze zástavby z 2. pol. 13. stol.- jednak sloupové
patrně přízemní stavby, jednak rámové objekty na podkladových kamenech.
Zástavba parcel na přelomu 13. a 14. stol. byla řídká, volné plochy.
V pol. 14. stol. vznikly blíže nároží parcely tři vedle sebe ležící malé domy vybavené
masivními sklepy z cihel; dva měly asi rámovou nástavbu vzhledem k slabým zdem.
Další cihlový dům při Uhrmacherstraße – z pol. 14. st. – 11 x 6m, štítový. Za ním stál
hrázděný, 1 m do země zapuštěný špýchar. Sousední parcela – kombinovaný dům část
rámová konstrukce, část zděná. Hrázděná část – 2 místnosti, vybavena
podpodlažním vytápěním.
Lübeck
Od 2. pol. 12. stol. – stabilita parcel, obytné objekty při ulici. V počátcích města na
konci 12. stol. – objevuje se ještě sloupová konstrukce, rychle vytlačena rámovou.
Srubové domy – zahloubené, 7–22 m2
, hospodářská funkce, v zadní části parcely,
zjištěné příklady zahloubené (12. – 1. pol. 13. stol.). Sloupové domy při ulici –
jednolodní, dvoulodní až dokonce čtyřlodní (podélné členění); jednopodlažní.
Přechodné stavby – sloupové se základovým břevnem; vše do pol. 13. stol. Typické
– sloupkové stavby na prazích; nejjednodušší jednodílné, kvadratické, jedno či
55
dvoupatrové; též trojlodní příklad – 2. třetina 13. stol. Podsklepené „věžovité“
sloupkové domy. Nejstarší stojící hrázděné domy s cihlovou výplní polí – 15. stol.
Braunschweig
Dlouhodobý vývoj završen vznikem dvojitého města ve 2. pol. 12. stol. Do r. 1995 –
70 zkoumaných dřevěných nebo zděných domů.
Pol. 11. stol. – zemnice, povrchové sloupové stavby se základovým břevnem;
doplněny někdy vyzděnými sklepy, stěny pak kamennými podezdívkami. Až do r.
1100 byl zastoupen dvojitý dům – při ulici halový dům se sloupovou konstrukcí se
základovým břevnem, vzadu – zděný špýchar nad sklepní rampou. Rámové stavby –
od 1. pol. 12. stol., zděné stavby od 1. pol. 13. stol., obě mohly být při ulici. Špýchar,
případně obytný špýchar: sklep je mělce zahlouben; 1,2–1,5 m, od pol. 13. stol. až
přes 2 m. Zvýšení úrovně přízemí u nejstarších – o 60–80 cm. Šíjový vstup do
sklepa. V závěru 11. stol. – plocha mezi 15 a 18 m2
; do raného 13. stol. se
ztrojnásobila, přičemž síla vyzdívky vzrostla z 50 až na 140 cm. Krátce po r. 1100
leželo v koutě mezi stěnou a vstupní rampou do sklepa ohniště.
1367 - stavební předpisy opírající se o tzv. saské zrcadlo – uvádí se zde vykopání
sklepa do hloubky, ze které lze vyhodit rýčem zeminu, celkem se mají stavět tři patra
z kamen nebo dřeva.
Kolem 1200 se špýchar vyvinul ve vytápěnou kemenate se sklepem, o třech patrech.
Též přední obytná stavba, orientovaný štítově či okapově, se přeměnila na patrový
hrázděný dům, případně zděný dům s rozvinutým vnitřním členěním. Od 16. stol. se i
tato část opatřila sklepem.
Dvojitý dům, s přední dřevěnou a zadní zděnou částí se rozšířil v průběhu kolonizace
podél baltského pobřeží: Lübeck, Riga.
Freiberg (Sasko)
V blízkosti kostela sv. Mikuláše - nejstarší zástavba z konce 12. stol. (1186)
zemnice o ploše 35 m2
, 6 x 5,8 m, hloubka v podloží 0,9 m. Při stěnách sloupy v
odstupech 1 m, za nimi zasunuta prkna. Střešní konstrukce nesena mohutným
sloupem. 3 pochůzné horizonty. Požárem zničena ve 14. st. další zemnice nedaleko
mariánského kostela, byla opatřena pecí.
Bleiberg auf dem Treppenhauer u Sachsenburgu
Hornické opuštěné město obehnané valem a příkopem, plocha cca 12 ha; SZ
odtud pole pinek. Výzkum od r. 1977. Šachty i objekty společně v areálu uzavřeném
opevněním. Počátky nesahají dle keramiky před 2. čtvrtinu 13. stol. Zánik první etapy
těžby – mezi 1318 a 1390.
1. fáze zástavby – zemnice. Hloubka 2 m, do skály (fylit); zhruba čtvercové, 3 x 3 a
4 x 4 m. Vstup na JV straně. Dusaný povrch s uhlíky. Sloupová konstrukce – jámy
podél stěn. Dvouprostorová zemnice – dva vstupy, v SV objektu v S rohu ohniště
- nakupení uhlíků. 2 x zjištěna nová výstavba na místě zasypané zemnice. Podél
jedné stěny na povrchu terénu – otisk základového trámu asi nadzemní
konstrukce. Plánovitost výstavby.
Ohniště – tak interpretováno nakupení uhlíků blíže vchodu zemnice (plocha 4 x 4m,
hloubka 2m). Stavební obětiny – keramika pod podlahou ve třech případech.
Malý zahloubený objekt o rozměru 2 x 2 m, hl. neuvedena, na podlaze pec z
kamenů, klenba z valounů a jílu. 2. pol. 13. stol. – zemnice nahrazeny povrchovými
56
domy. Část měla kamenné podezdívky z kamenů spojovaných hlínou či na sucho
kladených. Druhá skupina – dle jednoho nálezu asi stavěna na trámovém věnci,
snad sruby, jednou sloupková stavba. Jedno i dvouprostorové stavby, s pecemi kamenné,
s klenbou. Dle nálezů byly pece víceúčelové. Superpozice nad zemnicí.
Jeden případ – zemnice ve druhé fázi využita jako sklep pro povrchovou stavbu, z
níž jsou doloženy žlábky pro trámový věnec. Ohniště obložené kameny před
vchodem do sklepa.
Waterford – Anglie
Od raného do pol. 11. stol. – hloubkové parcely kolmo na komunikaci, v každé fázi
nezastavěny všechny; štítově orientované obytné domy, vzadu menší objekty.
Analogie domů – Dublin 11, - pol. 12. stol. – domy s košatinovými stěnami, dva typy.
Od pozdního 11. do počátku 12. stol. se objevilo 6 podsklepených dvoupodlažních
domů sloupové konstrukce. Vůdčí typ raného 12. - pol. 13. stol. – tzv. sill-beam
houses – povrchové víceprostorové domy sloupové konstrukce. se základovými
prahy. Zčásti v čele parcel, ale také v hloubi (Peterstreet, 12. stol); v čele stály do pol.
12. stol. košatinové domy; nejasný vztah, otázka který dům byl hlavní; v bloku chybí
parcelní hranice; od pol. 12. stol, se staví jen domy typu sill beam. Od raného 13. stol
se staví fully framed dřevěné domy, tedy sloupkové; dřevěné podlahy. V 1. pol. 13.
stol. oba typy stavěny paralelně. Ve 3. čtvrti 12. stol. doložen jeden dům se zděným
přízemím a sloupovým patrem, přičemž sloupy procházely i zděnými stěnami a byly
zapuštěny do země. Od pol. 13. stol. kamenné podsklepené domy.
Středovýchodní Evropa
Ještě do počátku 13. stol. byl hlavním typem zástavby na slovanských územích
většinou jednoprostorový srubový dům o nejběžnější ploše 15–25 m2
(příklady
hlavně z Polska a Pobaltí – Wrocław, Opole, Riga, Śtětín).
Teorie zemnic jako provizorií – dominovala do počátku 90. let 13. stol. v českých
zemích
Meklenbursko, Braniborsko, Polsko, české země – ve 13. stol. dominance dřevěné
zástavby
Wrocłav – již od konce 13. stol. se stabilizuje zděná řadová zástavba – přinejmenším
při náměstí.
Západopomořanská města 13. st.
V prvních fázích – nejčastěji sloupové stavby (pažený sklep v Pozdawilku o hl. 1,3 m;
Greifswald; Kolobrzeg; stěny i košatinové); známe i kombinované konstrukce
sloupovo-rámové (Greifswald). První rámová, jednoprostorová stavba – Greifswald,
1268 – dendrodatum. V mezidobí let 1270–1280 tato technika výstavby zobecněla.
Podsklepený "věžový" rámový objekt (hl. 1,7 m) – Kołobrzeg (analogie v Rize). Vše
při uliční čáře. Ojediněle víceprostorové, dvou a trojdílné objekty, protáhlého
obdélného půdorysu (Kołobrzeg, Štětín – zde okapově orientovány). V omezeném
rozsahu - srubové objekty, jednodílné, ještě z počátku 14. stol.
Počátky zděné (cihlové) zástavby – až 1. pol. 14. stol., při uliční čáře. Jediný objekt
typu kemenate – Greifswald, kolem 1300.
České země
57
Kouřim sv. Kliment
Osídlení 13. stol.: zemnice I – 5x 6 m, hl. až 1m, se sklepní komorou 4 x 3,7 m;
schody při J nároží; na dně brakteáty z let 1210–1260
Zemnice II - 4 x 6,10 m; na dně dvě jámy o hl. 120, 71 cm. Vně povrchové ohniště.
Most
Výzkum č.p. 226; na konci 13. st. určitě již při náměstí (J strana). Otázka utváření
domovního bloku. Členění z plánu t z r. 1842 lze vztáhnout do poslední třetiny 16. st.
– dle vývoje zděných staveb.
Parcela č.p 226 (na severní straně bloku) byla vytýčena po první lokaci, užívání
určitě před pol. 13. stol.; sahala až k linii prvního zamýšleného opevnění (30 m od
čela parcely- prvotní příkop). 1. fáze – tzv. zahloubené provizorium. Na parcele č.p.
226 v první fázi stála 1 zahloubená stavba, tzv. provizorium; před r. 1300 dvě
kamenná jádra. Jejich spojení – až 2. pol. 14. stol.
Č. p. 224 (na východní straně bloku):
Východní stranu parcely vymezuje suterén zaniklý ve 14. stol. – přimyká se k
nasucho kladené parcelní zdi. Chybí plůtky spojovatelné s parcelní hranicí; také
chybí rozhraní souvrství dokládajících zvyšování terénu.
Analýza jímek ve dvorcích č. p. 223 a 224; následnost jímek začala již před 1300;
sled jímek za č. p. 223 skončil už po pol. 14. st.; předpoklad, že dům tehdy zanikl.
Středověký původ mají tedy domy 225, 226 na S bloku 223, 224 na J straně. Ostatní
domy na V a J straně – č. p. 221, 222 a 235 zde zázemí následných jímek chybí (jen
jednotlivé) – spíše tedy až 16. stol.
Děčín – Mariánská louka
Prvotní město vzniklo jižně nynějšího historického jádra na tzv. Mariánské louce;
existence v letech cca 1270–2. pol. 14. stol.
7 ha osídlené plochy. Zděná hradba, kostel s hřbitovem; tzv. zemnice – ležely 5–10
m od zjištěných komunikací. Parcelace – stopy plotů.
Od přelomu 13./14. stol. změna - objevují se i zděné stavby. Dům při V straně
předpokládaného náměstí; sklep šíje do komunikace. Stavby na kamenných
podezdívkách o síle až 1m, zahloubené také do 1 m. Při ulici nadzemní povrchová
stavba bedněná, s ohništěm obloženým kameny.
Při komunikaci dvouprostorová stavba s 1m zapuštěnou částí lemovanou kamennou
plentou, vstupní šíje; rozměry obou částí shodně 3, 5 x 4 m. Nadzemní prostora na
podezdívce. Možná dvě podlaží+ absence otopného zařízení v přízemí. Časová
návaznost na zemnici o. 18. Zdá se, že nadzemní stavby byly vybudovány při
komunikaci na přelomu 13./14. stol.
Z plánu výzkumu z r. 1984 vyplývá, že na V straně komunikace byla odkryta jedna
"zemnice" se zděnými stěnami v hloubi předpokládané parcely, stupňovitá šíje na jih.
Další obdélný objekt zhruba ve stejné úrovni, vstupní šíje orientována dozadu
parcely, tedy na V.
Čáslav
Město zal. nedlouho po 1253; 13 ha.
58
Stabilizace zástavby nejpozději kolem 1300; v náměstí stál blok snad krámů, zaniklý
1522.
Na náměstí J. Žižky – před lékárnou odkryt suterén dřevěné stavby sloupkové
konstrukce s drážkovými stěnami, zaniklé při rozšíření náměstí v poslední čtvrtině 13.
stol. Bohatý soubor dřevěných předmětů (kolébka, mečík, nádoby, stavební prvky).
Před jihozápadní frontou domů na náměstí byly odkryty čtyři zahloubené objekty se
vstupní šíjí a sloupovou konstrukcí (v rozích sloupy). Závěr 13. stol. - nástup zděných
staveb při komunikacích. Zděná především zahloubená část.
Výzkum č. p. 67/1-69/1 na rohu nám. J. Žižky a ulice gen. J. Moravce. V první fázi v
1. pol. 14. stol. – zděné sklepy v čele tří parcel, mezi nimi průjezdné mezery. Široká
parcela domu č.p. 67 byla rozdělena, vyplétaný parcelní plůtek.
Hradec Králové
Sondy u severní řady domů na náměstí prokazují existenci dřevěných staveb
a jam až několik m před frontou zděných domů. Možnost v některých případech
interpretovat jako dřevěné přístřešky – loubí. Objekt s dřevěnou, mírně sníženou
podlahou na východní straně náměstí – různé možnosti interpretace. Stavebně
historický průzkum - prokazuje parcely o šířce většinou 5 – 12 m. K parcelaci přispěl
výzkum na dvoře č.p. 143/144. I. horizont- zahloubené objekty nerespektují parcelní
hranici. Jen stopy plotu vymezující asi parcelní hranici. Před pol. 13. stol.- terén
zvýšen, parcela prodloužena k severu a postaven plůtek severojižní orientace, vrstvy
na každé straně plůtku jiné. Následoval nárůst terénu bet ohledu na tuto hranici a až
v závěru nárůstu vztyčen plot, ležící 2 m východně od linie staršího. Následoval opět
nárůst, hranice zanikla. Až ve 2. pol. a ke konci 13. st. stol. se obnovila hranice v linii
nejstaršího plotu. Nejvýše zachovaný plot se posunul o 1m na západ. Výše ve stejné
linii základy parcelní zdi.
Objekty před severní frontou náměstí – vzdálenost k nejstaršímu plotu 45 m, stejně
jako v případě délek parcel na J straně náměstí. Snad tedy posun severní fronty
náměstí ve 2. fázi?
Malé náměstí - nad vrstvami a objekty 9.–-poč. 13. st. zjištěna zástavba dřevěných
domů z 13. – poč. 14. stol. podél komunikace prodlužující linii severní strany Velkého
náměstí severovýchodním směrem. Šlo o dva sklepy s výdřevou; jeden dosahoval
hloubky 160 cm.
Hradišťko u Davle – Sekanka
Osídlená plocha 3,8 ha. Významný výzkum vedený M. Richterem.
Čtyřúhlé náměstí obklopeno parcelami o š. kolem 10m. Zejména u V strany jednotlivé
objekty vysunuty před předpokládanou linii veřejné plochy náměstí. V
strana velmi nepravidelná; M. Richter zde předpokládá ulici vedoucí z JV rohu
náměstí a další na ní kolmou, který zástavbu na V straně člení na dva bloky.
Zástavba: dle M. Richtera zemnice.
Argumentace pro zahloubené příbytky se střechou ve výši potřebné pro vnitřní
komunikaci.
1) Chybí doklady, které by svědčily pro možnost, že zahloubené stavby byly
součástí složitějších půdorysů (žlábky, sloupové jámy, podkladové kameny).
2) Proti možnosti, že nad suterény vyrůstalo ještě jedno podlaží, svědčí
nedostatečné statické zajištění. Zde však autor nepřistoupil k podrobnější
analýze.
Ohniště – většinou jen vrstva uhlíků, výjimečně jílový výmaz
59
Hloubka objektů od 0,5/1,4 až po 1,7/2,2 m; plošné rozměry od 2,8 x 3,6 m; otopná
zařízení, případně slabé stopy ohniště na podlaze u 9 objektů; ve třech případech
vypálené výmazy, v jednom i rozbité nádoby kolem ohniště. Stopy sloupové
konstrukce výdřevy, někdy beze stop výztuže. Rampovité vstupy, stupňovitě členěné.
Ve třech případech doloženy dvě fáze – povětšině druhotné zmenšení plochy
objektu.
Ze staršího výzkumu – prozkoumáno 7 dalších zemnic, čtyři porušeny těžbou písku;
v zemnicích IV, V, VI ohniště; v úplně prozkoumaném objektu VIII ohniště nebylo,
zato mazanice z konstrukce stěn (nadzemních). V SV rohu objektu VII - dvě nádoby
dny vzhůru.
Pozoruhodné je zmenšení plochy zemnic v mladších fázích
Sezimovo Ústí–předměstí
Založeno Vitkovci (asi páni z Hradce) krátce před pol. 13. stol. město mělo 19 ha.
Předměstí před S a J vstupem; levobřežní předměstí
Horizont 13. stol. takřka po celé ploše; hlavně relikty povrchových staveb, projevující
se kůlovými jamkami. Dále četné jámy. Hnízdovité kumulace objektů, nacházející se
v místech dalšího osídlení. Přítomnost sloupové konstrukce s draženou na
základových břevnech.
Polozemnice – pět zřetelných objektů. Obj. 44 – středová řada kůlů, ohniště na
vyvýšeném stupni v JZ nároží. Hloubka 40–50 cm. Možná souvislost s nadzemní
částí - kůlové jamky J objektu. Obj. 68: polozemnice začleněna do půdorysu
rozsáhlejší nadzemní stavby. Stejná orientace polozemnicových objektů;
přinejmenším v poslední čtvrtině 13. stol. – pravidelné členění. Posuny parcelních
hranic.Vztah k uspořádání zástavby 1. pol. 14. stol. není zřetelný.
Horizont 1.pol.14. stol. – nejobtížněji sledovatelný. Proces přeměny ve vrcholně
středověké sídliště. Usedlost XV – vyhloubení a vyzdění sklepů – souběžně stavba
dřevěné konstrukce s kůlovou osnovou. Setkání dvou technologií.
Jistá pravidelnost zástavby. V případě objektu 135 – š. parcely 13,5 m.
Rozšíření osídlení na pravý břeh západovýchodní vodoteče. Zástavba 1. pol. 14.
stol. ještě odráží starší stavební tradice, ale zejména v charakteru výrobních objektů
se objevují rysy typické pro zánikový horizont.
Přesuny toku potoka – ve 13. stol. v umělém, korytě, v 1. pol. 14. st. v přírodním
vzdáleném od předchozího 7–8 m na Z. Výstavba vodních nádrží.
Horizont 2.pol. 14. st.–1420
3 okrsky zástavby. Znaky parcelní osnovy. Domy se řadily štítovými stěnami k sobě.
Šířka parcel 60–90 stop (18–30 m, nejčastěji 18–24 m). 20 sídelních jednotek,
většinou řemeslnických usedlostí. V J polovině – dvě souběžné řady staveb kolem
komunikace a umělé vodoteče. Předpoklad vyměření parcel nejpozději v 1. pol. 14.
stol. Lokální změny- např. posun hranice usedlosti X k jihu p 13- 15 stop. Též
usedlost XV v západní řadě domů – rozšíření k S.
Na vyvýšenině mezi vodotečí a řekou – ve 14. stol. parcely o š. 9- 13,5 m. Ve 2. pol.
14. stol. vznik velkoplošných domů o š. 21–27 m.
Obytné stavby podsklepeny; většina zástavby dřevěná, existovaly i celokamenné
stavby,
Vznik blokových půdorysů+ obytné stavby v čele, po stranách se parcely se řadily
hospodářské případně výrobní objekty. Nad sklepy často jizba. Hřeby šindeláky
60
svědčí o šindelové krytině; v jedné z cihelen se vyráběly prejzy, mohly sloužit k
pokrytí střechy cihelny (usedlost I).
Dislokace usedlostí v poslední fázi osídlení nebyla výsledkem postupného a živelně
jednotlivými usedlíky realizovaného additivního nárůstu a osazení městišť, ale
jednotného záměru, případně upřesněného opakováním dvou jen málo se
odlišujících výměr. Otázka, zda to souvisí s převedením předměstí pod jurisdikci
města.
Ani jedna z 16 odkrytých usedlostí nebyla typickým obydlím zemědělce.
Staré Mýto u Vysokého Mýta
Pravidelná zástavba "zemnic" v rozestupech 10 m; obklopovaly tržiště 150 x 60 m;
dřevěný kostel.
Zemnice u náměstí obdélné, plocha 11–22 m2
, hl. 1,4 - 1,6 m; při hlavní cestě větší
variabilita - dva případy zemnice kombinované s vedle položeným sklepem; ohniště
na podlaze; u více než poloviny objektů – žádné doklady konstrukce a podlaze; další
sloupy při stěnách.
Kynšperk - Kolová – na předhradí dvě souběžné řady "zemnic" podél Z-V
komunikaci procházející v podélné ose lokality.
Žďár nad Sázavou .Městečko žďárského kláštera, založené 1252–1257, translace
do míst dnešního Ždáru n. Sázavou před 1276. Zástavba podél komunikace;
"zemnice" i sloupové povrchové stavby (výjimečně). Zemnice odkryté v letech 1996–-
1999 (4) tvořily uliční čáru, mírně se odchylující od směru současné vozové cesty.
Snad vřetenovitá náves o š. 50–70 m. 3 zemnice čtvercového či obdélného
půdorysu, hloubka 0,6–1 m od podloží, d. stran od 3 do 9 m., nepříliš vyvinuté šíjové
vstupy uprostřed, bez sloupových jam – asi rámová konstrukce stěn. Další dva
objekty bez šíjových vstupů, mělké (do 0,3 m), jednotlivé sloupové jámy. Na
podlahách – ohniště, doklady jejich prostorových změn.
Praha-Staré Město – Husova ulice; blíže nároží Jilské a Husovy ulice románský
dům, na parcele podál Husovy ulice za sebou řazeny tzv. zemnice (spíše suterény) celkem
6 objektů. Zahloubené části dřevohliněných domů v Praze 12.–1. pol. 13.
stol. běžné, doprovázely zděné tzv. kvádříkové domy. Ojediněle mají i vyzděné
vstupní šíje (nám. Republiky).
Plzeň
Zdá se, že šířka lokačních parcel se pohybovala mezi 10-15 m v případě nárožních,
u ostatních do 10 m; více než 20 m široké parcely vznikaly asi až pozdějším vývojem.
Č.p. 289 na nám. Republiky. Dřevěný dům, rámová konstrukce, místnosti řazeny za
sebou, tedy hloubková orientace. Východní trakt nejméně čtyřprostorový, západní
trakt byl snad průjezdem, snad zastřešeným. Uvažuje se o trojtraktovém řešení.
Hrázděná konstrukce, pole řešena draženou konstrukcí, tyčovinou či klasickou
košatinou. Požárový zánik. Další fáze – dům, s polozahloubenou zděnou komorou v
zadní části.
Č.p. 187 – dvoudílný dřevěný dům drážkové a sloupové konstrukce; kolem r. 1350
nahrazen jednodílným zděným domem 6,8 x 4,9 m. Počátky zděné zástavby v Plzni
lze tedy klást do pol. 14. stol. Typické gotické domy 14. stol. – dvoudílné,
61
trojpodlažní, tedy plně podsklepené, asi 16 x 7 m. Na rohových parcelách – tyto
stavby zásadně v nároží. Suterény plochostropé, od 15. stol. klenby. Na širokých
parcelách – jádra doplněná protilehlými jednodílnými objekty. V druhotné poloze
šindel o d. 1 m. Od pol. 14. stol. pálená krytina.
Brno. Podsklepené domy, nedostatek dokladů o víceprostorových dřevěných
stavbách v úrovni povrchu terénu; v první čtvrtině 13. stol. rozsahem nevelké sklípky,
ale i první rozměrnější sklepy se vstupní šíjí. Rozvoj výstavby objektů se vstupními
šíjemi hlavně ve 2. –3. čtvrtině 13. stol. Pozice sklepů v čele i v hloubi parcel, až na
ojedinělé výjimky absence otopných zařízení. Předpokldad kombinace
s nepodsklpenou částí stavby, vedle toho snad cele podsklepené domy. Malé sklípky
bez zřetelné výztuže, jejich nadzemní konstrukce zůstává nejasná. Většina zaniká do
přelomu 13./14. stol., ojediněle později, v průběhu 14. stol. Nahrazování zděnými
stavbami od 2. poloviny 13. stol..
Uherské Hradiště. Ve 2. pol. 13. a na počátku 14. st. rychlý vývoj od
jednoprostorových domů, oddělených od hospodářských objektů (Mariánské nám.) k
trojdílnému, někdy víceprostorovému domu. Otakarova ulice – na počátku stojí
necelý 1 m zahloubené objekty sloupové konstrukce, na jedné z parcel vývoj přes
dvoudílná dům k trojdílnému domu o půdorysu do háku, který má takřka vesnický
ráz. V některých případech (Masarykovo nám. - Reduta) – od počátku vícedílné
domy. Sloupová konstrukce se základovým prahem.
Uherský Brod – podsklepené domy dřevohliněné, dominují od 2. pol. 13. stol. až do
15. st. (60 cm zapuštěná komora zničená požárem v poslední čtvrti 15. stol.).
Veřejná prostranství a ulice
Zpočátku se zde ukládá sídlištní odpad, velmi brzy, často již ve 13,. stol. se povrchy
zpevňují nesouvislými plochami štěrkového posypu (Praha patrně již do 12. stol.)
nebo dřevem. Dláždění z kamenů se šíří v našich zemích od 14. stol., financováno
z městské sbírky. Doklady o čištění ulic.
V plochách ulic a náměstí studny, posléze upravené na kašny někdy s vnějším
přísunem vody vovodvodem; kanály k odvodu povrchových vod; na náměstích – tržní
zařízení: tržnice (ve městech Magdeburského práva), masné a chlebné lavice
vlastněné konkrétními měšťany. Pícky na Horním nám v Olomouci, počátek 14.
stol.,potravinářského rázu. Pranýř.
Specifická situace měst protkaných vodními kanály (Benátky- zde jako dopravní
cesty; na Moravě Litovel)
Další veřejné budovy: radnice. Vznik zakoupením běžných měšťanských domů,
rozvoj do 14. stol. Praha-Staré Město, Brno: srostlice několika měšťanských domů.
Opatřování radnic věžemi zejména v pozdní gotice a renesanci (v Itálii již ve 13.
stol.), na věžích orloje, v našich zemích vzácně již na přelomu 14./15. stol. (Praha)
Popraviště- stabilní místa se šibenicí vně městských hradeb. Výzkumy těchto
zařízení včetně pozůstatků popravených–Kroměříž.
Vývoj zděného domu
62
Vývoj od volné k těsné, řadová zástavbě s obytnými stavbami při uliční čáře.
Převaha zděných domů znamená obvykle definitivní stabilizaci uliční čáry. Zdivo
bývá kamenné, cihlové či smíšené. Krytina: došek, šindel, taška, prejz.
Věžové domy – v Normandii 10./11. stol. jako součást sídel šlechty, ve 12. stol.
rozšíření v Evropě. V Itálii dominují štíhlé vysoké věže – vždy součást parcelní
zástavby, výrazně obranná funkce (Toskánsko - Florencie, St. Gimiano; Ligurie –
Albenga, Foli). Vysoké až 97 m, často 60-70 m; jsou čtvercové, nebo lichoběžníkové.
Z písemných pramenů lze ve Florencii odvodit 150 věží. První Eminky již na konci 10.
stol., hlavní rozvoj mezi 1000 a 1250, stavebně vesměs doložené až ve 13. stol.
Pisa- skupina věží z konce 11. stol. Ve Florencii měla jejich výstavba končit na
počátku 13. století. Prvními vlastníky - biskupové a šlechta z jejich okolí. Úloha ve
vnitřních bojích. Zákaz stavět nové věže r.1250 ve Florencii. San Gimignanovýstavba
ještě ve 2. pol. 13. stol. Siena – 2. pol. 12.–1269. Později –- již součást
městských reprezentativních staveb. Existují ovšem také věžové domy.
Obytné věže v středoevropských městech se považují někdy za sídla ministeriálů
(Trevír, Řezno), což neplatí obecně – např. Praha, Havelské město. Řada
bezvěžových měst.
.
Německo
Rozvoj zděné měšťanské zástavby na území Německa počíná již ve 12. stol.,
byť zejména v kolonizovaných východoněmeckých oblastech lze nástup zděné
architektury klást až do 13. st.; vyjma některých oblastí jižního a severního Německa
a Rakouska si však hrázděná architektura zachovala silné postavení až do
novověku.
Hansovní města severního Německa a dále na východ při Baltu – zde se
vyvinul dvojdům s tzv. kemenatou, tedy zděnou stavbou vzadu a zpočátku
dřevohliněný objekt v čele (Lübeck, Štětín, Elblag, Riga). Kemenate – věžovité
stavby čtvercového či lichoběžníkovitého půdorysu, podsklepené; vstupní šíje ústila
někdy z předsunutého dřevěného domu. Funkce zpočátku hlavně skladová, později i
rezidenční (lat. caminata otápěná). Tyto objekty se objevily už na konci 12. stol. ve
vestfálských i dolnosaských městech; v Lübecku na konci 12. resp. počátku 13. stol.
Zděný (často cihlový) síňový dům v čele parcely se v severním Německu objevuje
kolem pol. 13. stol. (Dielenhaus). Po požáru r. 1276 vydala městská rada v Lübecku
nařízení stavět obvodové zdi zděné; to podnítilo masový nástup cihlových domů v
čele parcely, kde převládly kolem 1300. Obdobně ve Stralsundu – první zděné domy
tohoto typu v závěru 13. stol.
Lübeck: Od konce 12. stol. se objevují zděné domy. Vznik prvních věžovitých
objektů – někdy se odlišují Steinwerke a Kemenate, poslední lze otápět, první –
spíše špýchary apod. Stály okapově při ulici. Mezi 1250–1320 byla takřka každá
parcela zastavěna domem typu tzv. Dielenhaus, štítová orientace. Podsklepené, hl.
síň až 6 m vysoká, nižší plochostropé patro., střecha jako skladovací prostor. Vzadu
– často krátké užší křídlo. Zděné věžové domy byly v Lübecku přechodným jevem.
Minden, Braunschweig – četně kombinované stavby - sálový dům v čele,
podsklepený zděný objekt vzadu.
Goslar – věže se staly významnou složkou zástavby, počínaje 13. stol., obklopeny
dřevěnými, skeletové (rámové) konstrukce.
63
Pomořany:
Kolobrzeg - dokumentováno 100 "kamienic" z cihel; nejstarší dvě z 1. pol. 13.
stol. Půdorys obdélníka a čtverce, stály již při uliční čáře, zpočátku jednoprostorové.
Kolem pol. 14. stol. se objevily zdi na hranicích parcel; nařízení městské radyochrana
proti ohni. Čelní a týlní zeď – rámová, postupně nahrazena cihlovou. Takto
vzniklé zpočátku jednoprostorové objekty dosahovaly plochy 80–125 m2
, pokrývaly
tedy podstatnou část městiště. Greifswald – cihlové domy v čele typu Dielenhaus
byly zaznamenány již v poslední čtvrtině 13. stol. Postupný přechod k řadové
zástavbě v celém městě. Elbląg–masový rozvoj zděné zástavby kolem 1330.
Lotyšsko
Riga
Ve 2. pol. 13. stol. – vzadu za hrázděnými domy – zděné kemenaty spíše
zásobní funkce; v průběhu 14. a 15. stol. výstavba zděných domů v přední části
parcel.
Jižní Německo
Kamenná výstavba počíná ve 12. stol., ovšem nerovnoměrně; na počátku lze
uvést zejména Freiburg, Basilej, Zürich. V první fázi domy jednoduchých půdorysů,
často nepodsklepené. Postupné uzavírání uličních čar; různorodost orientace domůve
Freiburgu převažuje okapová orientace, v Zürichu smíšená. První užití cihel do
souvislé zdi profánní stavby – Burgdorf, kolem 1200. Ploché střešní tašky – od 12. od
14. stol.; od 14. stol. častěji tašky zahrocené. Prejzy – od 12./13. stol.; v pozdním
středověku převládly ploché tašky.
Regensburg (Řezno)
Auergasse 10 – v 10. – 11. st.- více fází patrně dřevěných staveb, stopy
podlah, výmazů, pochůzné horizonty, pece. Jedna vnitřní stěna měla základový práh,
mladší fáze – sloupová stěna s hrázděním, resp. rámovou konstrukcí.
Ve 12. stol. – 2 kamenná jádra; obě podsklepená; jedno v nároží, vysunuté do
komunikace v SZ rohu parcely (v hloubce), k němu na S v čele parcely přiléhala
dřevěná hospodářská stavba, další na Z straně, tj. na J straně městiště; k její Z stěně
přiléhala latrína, šachta 1.9 x 1.9 m. Zničení požárem 1338. Additivní způsob
výstavby – pro Řezno typický.
Věžové obytné domy – výskyt v Zürichu i Basileji ve 12.-13. stol., v malém počtu;
stavební projev městské elity. Zürich – plný rozvoj věží ve 12. stol. Věže v hloubi i
v čele městišť. Řezno: nedostatečný stav poznání, relativně značný počet. Písemné
zprávy o věžích již z 1. pol. 12. stol. Typ I – půdorys základny obdélný, situování při
ulici, podsklepení, obvykle tři podlaží (věžový dům). Ve 12. stol. kvádříky, ve 13. stol.
lomový kámen. Typ II – jen 13. stol., z lomového kamene, kvadratický půdorys,
několik podlaží (obytná věž). Objekty tohoto typu v hloubi parcel jsou považovány za
měšťanské. Též výskyt nikoliv věžové kamenné stavby situované za dřevěnými
domy, které přiléhaly k uliční čáře. Výrazný rozvoj reprezentativních věží patriciátu na
konci 13. a ve 14. stol. V přízemí bývá kaple; obranné prvky – cimbuří, střílny.
Postupná ztráta obranných funkcí věže. Výsledkem vývoje byl dům o 2–3 podlažích,
štítové orientace, plošně rozlehlý.
64
Věže se též vyskytují v Norimberku a Frankfurtu nad Mohanem; vlastnictví
ministeriálů a patricijů. Vídeň – existence lenních parcel, náležejících šlechtě- zde
vznikaly věžové stavby. Dle písemných zpráv z 13. stol. věže náležely rytířům i
měšťanům; na základě privilegia Rudolfa Habsburského z r. 1278 mohli věž vlastnit i
měšťané, předtím patrně nikoliv.
Freiburg i. Breisgau
V první fázi - dřevěné domy při ulici ještě ve 12. stol. postupně nahrazovány
kamennými jádry, která se additivně zvětšovala směrem do nitra parcely. Již ve 13.
stol. vznikají vícepatrové domy, kde pod jednou střechou jsou sjednoceny dílčí
stavby předchozích fází. Typický boční průjezd do dvora v rámci domu. Vytváří se
dvou- až trojdílný půdorys. Při ulici – dvoupatrový sklep, ve zvýšeném přízemí
vstupní prostor a kuchyně. Ve vyšším patře – sál s otopným zařízením. Ve dvoře se k
čelnímu sklepu připojoval další, klenutý, nad ním patra stejného půdorysu. Nejstarší
už kolem 1175.
Basilej (Basel)
Dřevěná zástavba na Petersbergu s počátky v 10.–11. stol. byla ve 12. stol.
doplňována postupně kamennými domy; jednorázová přestavba území v pol. 13. stol.
Vznik víceprostorových domů, i s bosáží. Stavební čáry ale zhruba dodrženy.
Schneidergasse – dřevěná zástavba v 11. stol., první zděné domy kolem 1100, v
hloubi parcel, vpředu dřevěné, snad starší. Domy nepodsklepené, o šířce 9 m,
obytná věž; některé dvouprostorové, maximálně třípatrově dochované. Zděná
zástavba při ulici až ve 14. stol., změny parcelace. Pozoruhodné obranné věže při
ulici, náležející patrně městu. Likvidace ve 13.–14. stol.
Zürich
Neumarkt 3 – 1. pol. 13. stol. – tři oddělená kamenná jádra, dvě při ulici, jedno
v parcele ve 2. pol. 13. stol. – uzavření uličky v důsledku rozšíření zástavby, další
spojení objektů v 1. pol. 14. stol., kdy byla zastavěna uliční čára.
Polské země
Slezsko
Wrocław
3 fáze zástavby: 1. do konce 13. stol., 2. do konce 60. let 15. stol., 3. do první
čtvrtiny 16. stol.
Cihlové stavby 1. fáze; vazba tzv. wendická- střídání běhounů a vazáků v každé
vrstvě, ne zcela pravidelné. Při náměstí – došlo k dělení lokačních parcel širokých 60
stop. Tři domy 13. stol. zaujaly celou šířku lokačního městiště, ostatní polovinu,
třetinu apod. vše při uliční čáře. Ještě ve 13. st. začalo zaplňování mezer. Na
širokých parcelách – okapově orientované široké domy, přístavba křídel; na úzkých
parcelách (kolem 9,4 m) vznikly jednoprostorové domy, postupně rozšiřované.
Koncem 13. stol. řadová zástavba; první příklad z Polska. Sklepy vznikaly
sekundárně z přízemí, v důsledku zvyšování terénu.
65
Legnica- zástavba zděná, při ulici, nejstarší jednoprostorové domy na parcelách 14.
stol.; kolem 1380 – řadová zástavba.
České země
Na počátku vývoje městského domu na území českých zemí stojí pražský
románský (kvádříkový) dům, který je bez nadsázky evropským fenoménem s
ohledem na kvalitu i kvantitu.
Význam katalogu z pera Z. Dragouna, J. Škabrady a M. Trymla. Soupis pražských
domů, které lze klást do závěru 12. a zejména první třetiny 13. stol., čítá nyní 71
položek.
Rozlišují se jednoprostorové a víceprostorové dispozice, přičemž se
upozorňuje na často additivní, vývojový ráz složitých půdorysů. Standardní součástí
spodního podlaží bývá vstupní šíje, umístěná obvykle v rohu půdorysu. Typický znak
části dvoudílných půdorysů - úzká boční místnost vedle hlavní prostory - najdeme i u
některých z nejstarších domů brněnských, většinou ovšem o několik desetiletí
mladších. Nápadným znakem je klenutí spodních podlaží, přičemž klenby se
vyskytovaly i v dochovaných vyšších patrech. Klenby jsou výhradně křížové, valené
se vyskytují jen v menších, užších prostorách Na základě ojedinělých nálezů,
zejména v čp. 222/1 v Řetězové ulici, lze uvažovat o vytápění domů krby, situovaným
v koutech místností. Uvedený příklad je zajímavý přítomností topenišť ve spodním
podlaží, což prokazuje jeho alespoň zčásti obytnou funkci, v kontextu celého souboru
románských domů spíše výjimečnou. Pozoruhodný doklad řešení hygienické situace
představuje rizalitový prevét s vyzděnou zaklenutou jímkou v čp.16/1. Podobně
zaklenutá zařízení v cihelném provedení byla typickou součástí brněnských domů
ještě v pokročilém novověku. Skeptický postoj zaujímají autoři zmíněného katalogu k
datačním možnostem různých velikostních kategorií kvádříků, poněkud zřetelnější
trend lze konstatovat v případě stoupající výšky kvádříkových řádků. Materiál
představuje opuka – sedimentární hornina z křemenných zrn prachové a jemně
písčité velikosti; užívala se pro dobrou opracovatelnost nejen pro výrobu kvádříků,
ale i kamenických článků. Jen na okraj lze uvést, že zdroje opuky se nacházejí v širší
pražské oblasti (nejstarší jsou strahovské lomy), nicméně k jejich dopravě na území
Starého Města bylo nutné překonat Vltavu. Přinejmenším ojediněle lze počítat již v
románském, období s omítáním zdiva. Důležitým znakem románských domů je jejich
umístění nikoliv v centrální a vývojově nejstarší malostranské části pražského
podhradí, nýbrž v části mladší, kolem nově se utvářejícího tržiště na území
pozdějšího Starého Města. Tento jev vysvětlují autoři dvojím způsobem – jednak
absencí ústředního tržiště na Malé Straně, jednak relativně hustou tamní
dřevohliněnou zástavbou, neposkytující možnosti zásadních úprav, spojených se
změnami parcel". Je zde nepochybně namístě otázka, do jaké míry zde lze počítat se
stabilní parcelací již v době před 2. pol. 12. stol. při všeobecně známé proměnlivosti
struktury preurbánních sídlišť. V případě zájmu stavitelů kvádříkových domů se zde
usazovat, by byl také tento zájem nepochybně realizován. Podstatně volnější plocha
pravobřeží byla však pro relativně velký příliv nových osídlenců, mezi nimiž majitelé
zděných staveb představovali jeden z vrcholů pyramidy, vhodnější. V otázce po
původu a sociálním zařazení stavebníků zmíněných objektů se autoři katalogu
realisticky přiklánějí k vrstvě převážně kupců cizího původu; vztah k vrstvě šlechty
nepochybně rovněž obývající pražské podhradí, nebyl zatím uspokojivě osvětlen.
Nelze vyloučit zpočátku nájemní vztah cizích kupců k jiným držitelům pozemků
(šlechta, duchovenstvo).
66
Rozptyl objektů i později stabilizovaný půdorys Starého Města naznačuje, že
šlo o poměrně živelné zastavování volného prostoru útvary dvorcového rázu, kde asi
jen menšina objektů měla zděný charakter. Nejmladší kvádříkové domy již souvisí s
formováním institucionální civitas. Máme zde nepochybně co do činění s vytvářením
rozsáhlé cizinecké osady, opírající se právně o tzv. Soběslavovo privilegium, která ve
13. stol. integrovala i předpokládané šlechtické dvorce s románskými kostely.
Datování domů je převážně uměleckohistorické; jeden z mála archeologických
objektů představuje objekt v č.p. 158/1, který porušuje vrstvy počínaje 2. pol. 12. stol.
a s přihlédnutím k nálezům ve stavební vrstvě i vrstvám následným se klade nejníže
před polovinu či k polovině 13. st. Byla též sledována problematika možných
vyměřovacích modulů; podařilo se ověřit užívání římské stopy – 29, 6 cm.
Vztah k dřevěným domům a pozice v rámci parcel. Význam jen předběžně
publikovaného výzkumu na severně přilehlé ploše domu č. p. 352/I v Husově ulici řada
tří až čtyř zemnic (suterénů) z doby před pol. 13. st. při uliční čáře, v obdobné
pozici jednoprostorový románský dům. Předpokládá se vazba dvorců, jejichž
součástí románské domy byly, na komunikační síť tvořící se kolem nově vzniklého
Staroměstského náměstí ve 12. stol. V dnešních, resp. vrcholně středověkých
parcelách se domy vyskytují jak v čele, tak i v hloubi.
Obraz pražských románských domů podstatně doplní nové nálezy, ke kterým
došlo r. 2004 při záchranném archeologickém výzkumu na náměstí Republiky při
východním obvodu někdejšího Starého Města. Před vytýčením hradeb ve 30. letech
13. stol. zdejší území sídelně plynule souviselo s areálem Starého Města, zánik po
lokaci. Zjištěny 2 kamenné románské domy, jeden náleží rozvinutému palácovému
typu (trojdílný?), snad dvě fáze. Domy doprovází četná zástavba dřevěných
podsklepených i povrchových objektů z 12.–1. pol. 13. stol., jeden je porušen
románským domem. Pravděpodobně souvislé osídlení pokračovalo až ke kostelu sv.
Petra Na poříčí, kde zjištěno pokračování osídlení do 2. pol. 13. stol. – mladší,
hluboké suterény s vyzdívkami.
Obecně lze předlohy pražských domů hledat v západní Evropě. Ač některé
společné rysy našli autoři katalogu u domů řezenských, v Braunschweigu či na
středním Rýně, mimořádný rozsah a stavební výbava (např. uplatnění kleneb)
skladových suterénů pražských domů nachází početně srovnatelné analogie až v
přímořských centrech dálkového obchodu. Další paralely podsklepených, klenutých
objektů z 12. stol. uvádí D. Líbal v burgundském Vézelay; v Cluny se již témže věku
rozvinuly řadové, trojtraktové dispozice. Řada románských profánních objektů
západní Evropy nedosáhla kvality pražských románských domů. Je zjevné, že
pozdně románská Praha nabízela pro podnikavé obchodníky příležitost vskutku
mimořádnou a jí byl přizpůsoben také stavební charakter jejich sídel.
V. Mencl se v polovině minulého století na základě tehdejšího stavu poznání
pražských románských domů domníval, že na počátku vývoje středoevropského
zděného měšťanského domu je dvouprostorový objekt sestávající z vytápěné jizby a
síně, k ní se brzy přiložil třetí prostor - komora. Měl být odvozen od palácových
staveb a jeho pozdním odrazem měl být dvoudílný, případně trojdílný dům. Za hlavní
obytné jizby románských domů považoval přízemní prostory sklenuté jedním či více
poli valené či častěji křížové klenby. V Mencl se domníval, že při vysazení měst
vznikají hluboké a úzké parcely se sevřenou, tedy řadovou obytnou zástavbou v
čele. Nicméně na jiném místě své zásadní studie vyslovil předpoklad, že prvotní
zástavba měst byla dřevěná. Soudil tak na základě malého počtu dochovaných
nejstarších zděných domů. Na základě dochovaných příkladů zejména z Prahy pak
67
stanovil základní linii vývoje od domu průjezdového k síňovému, aniž by řešil otázku
vztahu románských a raně gotických domů. Klasického zástupce prvního typu
spatřoval v nejstarším jádru Staroměstské radnice v Praze z doby kolem r. 1280.
Přízemí - dvouprostorový průjezd v pravé části, vlevo dvě komory, Půdorysně
jednodušší dům č.p. 604 před Týnem zhruba z téže doby – průjezd vlevo, komora
vpravo, vybaven prvním loubím. Obdobné domy datované ještě do 13. stol. pocházejí
z Jihlavy (Masarykovo nám. 31; a Znojma (Velká Mikulášská 13). Síňový dům,
charakteristický prostornou vstupní síní v přízemí, z níž se vcházelo do dvora i do
patra, se utvářel ve 2. pol.14. stol. (Rotlevův dům v Karolinu na St. Městě Pražském
z doby kolem r. 1370; Kohoutův dům v Staroměstské radnici, kolem r. 1390).
Jihlavský dům č. p. 31 byl přehodnocen po průzkumu r. 1967, kdy byl datován k r.
1250, určen jako podsklepený dvoutraktový dům s loubím, s průjezdem v levém
traktu a klenutou komorou v pravém. Další průjezdový dům č. 7 na Masarykově nám.
(levá nejstarší část) s loubím, s fragmentem portálu z doby kolem pol. 13. stol.
Některé jihlavské domy měly sedile po obou stranách průjezdu. Další příklady – o. č.
13 na Masarykovo nám., s dochovaným sedile, to též v č. 4 tamtéž; loubí měl též o.
č. 39. Dvojdům č. p. 66-67 se čtyřmi arkádami loubí. Dle rekonstrukce A. Vošahlíka při
náměstí určena řadová zástavba raně gotických domů.
Kvalitativní posun znamenala zejména činnost J. Muka. Upozornil na problematické
zevšeobecnění teorie průjezdového domu, který se spatřoval všude, kde byla odkryta
střední zeď. Ve skutečnosti může jít o uzavřené dvoutrakty, po jejichž boku se
nacházel nezastavěný prostor dvorku. Není pravděpodobné, že by u skromných
domů tohoto rázu byla polovina domu využita pouze jako komunikace. Průjezdové
domy náleží vesměs až závěru gotiky a renesanci. Proti předpokladu výlučnosti
průjezdového typu svědčí také některé systémy parcelace – např. v Českých
Budějovicích šlo o hloubkové parcely o š. 8,5 m, v Klatovech o široká městiště (16 m)
s šířkově orientovanými domy. Šířkově orientované jsou i jednotrakty věží
Havelského města i četné domy Nového Města Pražského. Dům U Kohouta č. p. 2
ve Staroměstské radnici v Praze z doby kolem r. 1280 má sice průjezd, ale rozdělený
do dvou příčných traktů, v zadní části mírně širší, což nevylučuje dodatečné
zastavění dvorku. Pak bylo možné půdorys vyložit jako dvoukřídlý, s příčným
stavením při ulici, na které navazuje příčně orientované boční křídlo. Dvoukřídlý
obrys předpokládal J. Muk u většiny domů od pozdního 13. st. do 15. stol.; zjištěny v
jádrech Domažlic, Slavonic, Třeboně či Českých Budějovic.
V této souvislosti přehodnotil J. Muk i otázku síňového domu. Síně vznikaly již
současně se vznikem domů rozkládajících se na celou šířku parcel vzájemně
přiléhajících. Časově lze tedy síně zařadit nejpozději do doby vzniku kamenných
domů, doklady z 1. pol. 14. stol. z Domažlic, Žatce, Poličky, Jindřichova Hradce,
Českých Budějovic.
Za vrcholný půdorysný typ považoval J. Muk půdorys uzavřený neboli úplný. Vznikl
zastavěním dosud volného úseku dvorku při dvorním křídle, kde vznikl průjezd. Tato
struktura přetrvávala i v renesanci.
Otázka loubí – přistavována převážně dodatečně v pozdní gotice, výjimkou jsou loubí
z doby kolem pol. 13. stol. v Jihlavě a z konce téhož věku v Praze.
J. Muk předpokládal, že nejstarší zděné domy nahrazovaly prvotní dvorcovou
zástavbu. Předpoklad vytápění krby. Nejstarší doložené černé kuchyně – Domažlice,
1.pol. 14. stol., vznikají vestavbou středního traktu – viz Most, č. p. 226. Domy byly
převážně plochostropé.
Pozdně gotický dům – představoval již složitou strukturu účelově vymezených
jednotek. Základem byla síň se vstupním portálem, odkud se vcházelo na schodiště
68
do sklepa i do patra, do sousedních místností i do dvora. Pokud se síň nerozkládala
na šířku parcely, měla na boku další prostor, asi související s prodejem nebo
řemeslem. Zadní komora nad sklepem, někdy jen polozapuštěným, byla patrně
skladovacím prostorem. V prvním patře bývala rovněž síň (palác); termín mázhaus –
má se správně vztahovat na tyto prostory v patře, nikoliv v přízemí. Tyto obytné
prostory bývaly obloženy dřevem, srubovou konstrukcí.
Jeden z prvních nálezů, které dosvědčují přítomnost jednodílných půdorysných
dispozic v počátcích existence institucionálních měst, představuje objekt č. 22 v
Kolíně nad Labem. Nejstarší plochostropé jádro obdélného půdorysu bylo přiloženo
k uliční čáře a bylo přístupné ze dvora na pravé straně; ještě ve 13. stol. obdržel dům
na pravé, tedy dvorové straně úzký obdélný přístavek v přední části zklenutý
křížovou klenbou; byl dvoudílný – v přední části se předpokládá komora, v zadní
černá kuchyň. J. Muk reinterpretoval tento objekt jako trojdílný, kde obytná část,
dřevěná v čele se nezachovala – analogie viz Čáslav.
Most – č. p. 226. Jádrem zástavby na široké parcele byl suterén v hloubi její pravé
části; koncem 13. stol. – dvě zděná jádra, jedno v pravé části při ulici, druhé vlevo v
hloubi. V dalším vývoji spojení domů do jednoho objektu se středovým průjezdem.
Další zajímavý příklad představuje Čáslav. Jednotraktové, trojdílné raně gotické
domy, hloubkově orientované (2. pol. 13.- poč. 14. stol.) s jedním či dvěma poli
křížové žebrové klenby ve většině jizeb v přední části jsou umístěny na Z straně
náměstí; jejich jádra při severní straně parcely. Předpoklad vjezdu do dvora na straně
jižní. Též sestupy do sklepů jsou z průjezdu pod síní. V tomto městě byly i domy s
přístupem do suterénu z náměstí.
V Kadani – č. p. 184 doklad dvoudílné dispozice – při ulici jeden velký prostor,
plochostropý, vzadu dvě malé místnosti, jedna s křížovou žebrovou klenbou, druhá
plochostropá jako komunikační uzel.
V Praze se na počátek raně gotické zástavby kladou některé objekty tzv.
Havelského města na Starém Městě Pražském lokovaného ve třicátých letech 13.
stol.; do jeho severního okraje zasahovaly i některé románské domy. Část raně
gotické zástavby má věžový charakter – bylo jich zjištěno zatím 5, vždy v uliční čáře
a při okraji parcely. Komunikační osu Havelského Města představovala spojnice
Újezda sv. Martina s Petrskou čtvrtí, kde bylo vyměřeno čočkovité tržiště o délce 560
m. V přízemí věže č. p. 403 v Rytířské ulici – zjištěny výběhy masivních žeber
křížové klenby s náběžními štítky na cisterciáckých kolínkových konzolách,
datovatelných do druhé čtvrtiny 13. stol.; zaklenuto bývalo i 1. poschodí věže. Ve 3. a
4. patře – gotická sdružená okénka. K zadní dvorní straně věže se připojovalo raně
gotické křídlo.
Do raně gotické výstavby se počítajíi některé pozdní kvádříkové domy (č.p. 509v
rané gotice zděný i v patře). Pokračující gotická výstavba se vyznačuje lomovým
zdivem, uplatněným již u prvních objektů, které ještě prozrazují románské prostorové
řešení (suterén domu č. p. 573/1) - původně možná plochostropá prostora se
zazděným portálkem do zrušení chodbičky. Další jádro obdélného půdorysu - ve
sklepech č. p. 410 v Rytířské ulici.
Další doklady raně gotické výstavby doby Václava I. Přemysla Otakara II. se
soustřeďují kolem Staroměstského náměstí. Patří sem věžové jádro domu U zvonu,
doprovázené východním traktem a pravým dvorním křídlem podél Týnské uličky. Pod
východním křídlem č. p. 629/1 při Týnské ulici se v suterénu dochoval prostor
zaklenutý křížovou žebrovou klenbou, datovatelnou již do 30. let 13. stol.
69
Archeologické i stavebně historické výzkumy posledního desetiletí stále více
prokazují, že na počátku vývoje zděného měšťanského domu stál nejčastěji
jednotraktový, někdy kombinovaný ve smyslu propojení dřevěných a zděných částí
(kemenate),jindy i dvou i tříprostorový podsklepený dům, který zhusta nezaujímal
celou šířku parcely.
Příklady prvotní zástavby převážně jednoprostorových zděných domů:
Brno – na počátku většinou jednoprostorové (zde nelze vyloučit dřevěné přístavby –
zděné jádro ve funkci kemenate), vzácněji dvou- či víceprostorové domy,
podsklepené, převážně při uliční čáře. Nejstarší objekty datovány do doby před
polovinou 13. stol., častěji do 2. pol. 13.- poč. 14. stol. Převážně štítová, méně
okapová orientace. Nejstarší dům – Minoritská 1, 1. třetina 13. stol.; jádro Staré
radnice s věží – snad ještě 40. léta 13. stol. materiál: převážně místní kámen, ale již
od 13. stol. nízká (maloformátová) cihla, od 1.pol. 14. stol. se prosazuje cihla vysoká
pod slezským vlivem, která brzy vytlačí cihly nízké.V pozdní gotice rozvoj bočních
(dvorních) traktů. Rozvoj zástavby z režných cihel od 14. stol. (do té doby cihla hrála
doplňkovou roli v klenbách, nikách apod., avšak málo celocihelných zdí). Asi již od
2.pol. 14. stol. se objevují cihlová čelnitá (tzv. panelová) průčelí. Zakupování domů
šlechtou ve 14. stol., domy náležející klášterům i olomouckému biskupovi; charakter
rezidenčního města. Na okraji města se udržuje dřevohliněná zástavba.
Jihlava – ještě ve 13. stol. při náměstí první domy s loubím. Jen stavebně historický
výzkum.
Trnava. Cihlová architektura, obdélné, původně plochostropé sklepy při uliční čáře,
13. st.
Bratislava – většinou jednoprostorová jádra při uliční čáře, 13. stol.
Plzeň – příklad domu čp. 126
V nejstarší fázi z 1. pol. 14. stol v hloubi parcely zahloubený objekt. Ve 14.
stol. - výstavba patrně průjezdového domu – podélný jednotrakt v nároží, druhá část
na později oddělené parcele. Příklad těsné spolupráce archeologie a stavebně
historického průzkumu.
Otázka tzv. širokých parcel
Běžná hloubková úzká parcela nepřesahuje zpravidla 10 m. Předpoklad
existence parcel o šířce zhruba dvojnásobné, dělené průjezdem, po jehož obou
stranách se nacházely domy. Obvykle jeden je hlavní, s trojdílnou dispozicí, druhý
menší, jako výměnek či pro bydlení dalších členů rodiny. V zásadě jde o trojtrakt,
přičemž střední trakt představuje průjezd. Postupné scelování. Původně oddělené
sklepy pod krajními trakty. Nejlépe byl vývoj ze dvou jader prokázán kombinací
archeologického a stavebně-historického průzkumu v Mostě, č.p. 226. V mladších
fázích bývají všechny tři trakty podsklepeny (Kutná Hora č.p. 314). Příklad domu na
Zelenářské ulici, č.p. 15 ve Znojmě- jádro dvouprostorový dům v pravé části široké
parcely, podsklepený; ve volné levé části městiště existoval asi vjezd. Možnost dvou
fází. Dle Škabrady byl původním jádrem dvoupodlažní blok zapuštěné zděné komory
a na ní umístěné roubené obytné místnosti, původně snad ještě jizby s dymným
provozem. Teprve v pozdní gotice přibyl levý trakt a středový průjezd.
Vyvinutý dům se středním průjezdem náleží pozdnímu středověku. Již od 14. stol. lze
zaznamenat vývoj k domu s průjezdnou síní.
70
Otázka vztahu k vesnické zástavbě.
Sezimovo Ústí – levobřežní předměstí
Plošný výzkum středověkého předměstí města Sezimovo Ústí, zaniklého r. 1420,
přinesl soubor půdorysů řemeslnických usedlostí, které svým charakterem stojí na
pomezí klasické městské zástavby a zástavby vesnické, jakou známe např. ze
Mstěnic či Pfaffenschlagu.
Osídlení s počátky ve třetí třetině 13. stol. tvořilo dvě protilehlé řady parcel na
levobřeží Lužnice; vlastní město se nacházelo na protilehlé straně.
Horizont 1. pol. 14. stol. - nejobtížněji sledovatelný. Proces přeměny ve vrcholně
středověké sídliště – restrukturalizace, vedoucí k ustálení městišť kolem pol. 14. stol.
Usedlost XV – vyhloubení a vyzdění sklepů, souběžně stavba dřevěné konstrukce s
kůlovou osnovou. Setkání dvou technologií.
Zánikový horizont.
Tehdy existovalo 20 domů. Zástavba, jíž protékalo několik usměrněných a dokonce
nově vytvořených vodotečí, vytvářela tři okrsky, odlišné půdorysnou dislokací.
Parcelace – tři skupiny městišť, nejčastěji zastoupeny parcely o šířce 18–24 m
širokých parcel. U sedmi usedlostí – parcely o š. 18–30 m, u čtyřech šířka až o
polovinu větší (30–35 m). Cihlářské hutě – ještě větší (š. až 45 m), vznikly až po pol.
14. stol.; též hrnčířský dvorec – 54 až 55 m široké městiště.
Vznik velkoplošných domů jedna stavební akce 2. pol. 14. stol., byť rozfázovaná.
Povětšině se vytvářely blokové půdorysy. Další možnost – připojování výrobních
prostor do hloubi parcel v ose obytné stavby, případně i budování solitérních objektů.
Obytné části byly podsklepeny; sklepy měly skladovací funkci, někdy souvisely s
výrobou – sklad surovin. Nad sklepy někdy jizba, ta ale častěji v nepodsklepené
části, kde byla nejčastěji vybavena ohništi. Většina domů – ze dřeva, výjimečně z
kamene (I, III, VI). Dřevěné nadzemní stěny většinou roubené. Veškeré zděné
konstrukce bez vápenné malty – zde rozdíl proti vlastnímu městu, které sice také
mělo převážně dřevěnou zástavbu, sklepy ale alespoň v některých případech byly
vyzděné na maltu a dokonce omítané. Většinou šindelová krytina.
Detaily:
Srubové jizby, dřevěná obložení (Kutná Hora, Znojmo)
Vstupy do sklepů
Z Jihlavy a Čáslavi, Prahy, Brna, Trnavy byly známy vstupy vysunutou obezděnou
šíjí z veřejných komunikací, zde nejdříve z náměstí.
Dymník a komín
13. stol. – zcela dymné jizby, kouř odváděn jen otvory, např. ve štítě; ovšem
nejpozději od 13./14. stol.- předpoklad užívání dymníků v jizbách. Od 17. stol. jsou na
vesnicích běžné dřevěné, zevnitř vymazané komíny.
Vytápení- na našem území ve 13. stol. asi hliněné pece, od 13./14. stol. sporadicky
v pecích užity nádobkové kachle; rozvoj kachlových pecí ve 14. stol., kamna
z komorových kachlů od 15. stol., v městském protředí zejména od 2. poloviny.
Osvětlovací niky v suterénech, obvykle z cihel, sedile (Jihlava)
Trnava, Bratislava, Praha; v Brně až v pozdní gotice
71
Stavební materiál:
Lomový kámen, cihly; tašky, prejzy
Kámen – okruhy využívání určitého druhu suroviny; např. Brno – slepence a
pískovce Old Red, pro stavební články krinoidový jurský vápenec. Zdroje v okolí
(Červený kopec, Stránská skála). Jižně Brna – litothamniový vápenec pro profilované
prvky, zdroje u Židlochovic a obce Prace.
Cihly – severní Německo, Severní Morava a Slezsko – oblast vysoké cihly (8–10
cm), jižní Morava – nízká cihla italského původu, obdobně v Rakousku. Od 14. stol.
se i na jižní Moravě postupně prosazuje vysoká cihla, která zcela převládla v 15.
století na rozdíl od Rakouska či Itálie. Brněnské domy pozdní gotiky – v nadzemních
partiích z převážné části z vysokých cihel.
Opevnění měst a městské hrady
Převaha defenzívy nad ofenzívou ve středověku – až do rozvoje dělostřelectva bylo
již střední opevněné město za normálních okolností nedobytné (srov. obléhání Kutné
Hory něm. císařem Albrechtem 1304, Plzně husity 1433). Většinou se útočník o
řádné obležení ani nepokusil, jak ukazují tažení husitských vojsk na Moravu ve 20. a
30. letech 15. stol.
Ve středověku byla přítomnost fortifikace považována za důležitý rys města, ve
skutečnosti však nebyl znakem rozhodujícím. Opevnění představovalo také důležitý
nástroj k právnímu vymezení okrsku městského práva zejména v období vzniku
města. Příklad Znojma 1226 ukazuje, že město bylo nejdříve vymezeno příkopem;
archeologicky totéž prokázáno v případě prvotního areálu Mostu.
Výjimečně doloženo opevňování zděnou hradbou s příkopem již před polovinou 13.
st. (Brno, Praha).
Otázka dřevohliněných opevnění, předcházejících zděnou hradbu. Jednoduchý
sypaný val z raného 13. stol. prokázán v Duderstadtu, ještě ve 13. stol. nahrazen
zděnou hradbou, místy posazenou do jeho koruny. Další příklady: Hradec Králové,
Polička,Jihlava za minoritským klášterem, na JZ okraji Velkého Meziříčí (sloupové
jámy palisády, ve Vel. Meziříčí i zbytky košatiny). Většina královských měst se
opevňuje ve 2. pol. 13. stol., některá i později (Uherské Hradiště – před pol. 14. stol.,
zde dřevěné plaňky uvádí i písemné prameny, ale nedoloženy zatím archeologicky).
Některá města měla pouze dřevohliněné opevnění až do novověku – Kyjov,
Hodonín; v Rakovníku bylo nahrazováno zděným až po r. 1471. Proces opevňování
poddanských měst byl vůči královským delší, řada obdržela opevnění až v pozdní
gotice nebo nebyla hrazena vůbec. Řada městeček měla pouze brány. Modřice – ve
2. pol. 15. stol. doloženy brány uvedené r. 1462 (i archeologicky) a pouze
archeologickým výzkumem i příkop.
Systém městského opevnění: hlavní hradba, před ní parkánová zeď a příkop. Hradba
-zpočátku cimbuří a ochoz, v pozdním středověku často uzavřená předprseň se
střílnami. Zvláštní skupina bezochozových hradeb, kde roli aktivní obrany plnily
pouze věže – Braniborsko, Slezsko. Charakteristickým znakem jsou mělké základy.
Síla se obvykle pohybuje v rozmezí od necelého metru do 2,5 m. Brány –nejjednodušší
prosté průchody v hradbě, nejběžnější věžové, složitější dvou- či
třívěžové (Lübeck, Aachen, Köln, Wrocław). V 15. stol. nastupuje trend
zmnožování hradebních linií zejména v nejvíce zranitelných úsecích. Parkánová
hradba bývá opatřena otevřenými půlválcovými baštami (Jihlava, Znojmo). V pozdní
72
gotice – výstavba předbraní, tzv. barbakánů. Věže - válcové nebo hranolové,
uzavřené nebo dovnitř otevřené. Ve 13. stol. dominují válcové věže, od sklonku 13. a
po celé 14. stol. hranolové. Brno – kombinace obou typů asi již od 13. stol.
Nerovnoměrně vyvinuté flankování, tj. možnost bočního ostřelování útočníka. K
nejvýraznějším po této stránce patří fortifikace Tachova z počátku 14. stol. Důraz na
reprezentativní roli. Povětšině až od pozdní gotiky a rané renesance se objevují
systémy vysunutých dělových bašt (Třeboň).
Hradební systémy západní Evropy (Francie), znají vyvinuté flankování od
vrcholného středověku.
Ve střední Evropě přežívá středověká opevňovací technika hluboko do 16. stol. K
dílčím modernizacím městských opevnění dochází až během třicetileté války, kdy se
některé městské fortifikace začínají vylepšovat prvky staroitalského bastionového
systému. Úplné bastionové opevnění v Jihlavě z let 1645–1648. Odlišná situace v
Uhrách včetně Slovenska vzhledem k turecké ofenzívě. První bastionové pevnosti
zde vznikají již v kolem poloviny 16. stol.
Prvním kroky k absorbci městské hradby zástavbou byly učiněny již ve středověku.
Jeden z nejranějších příkladů představuje Brno, kde byly kanovnické domy na
Petrově již v průběhu 14. stol. přistavovány k hradbě. Tento trend v některých
případech podpořilo přenesení tíhy obrany na vnější hradební linii v 15. stol.
Likvidace městských hradeb postihla především velká průmyslová centra, rozvíjející
se překotně v 19. stol.
Větší úseky dochovaných hradeb mají proto jen města, kterým se překotný rozvoj
vyhnul.
Příklady relativně dobře dochovaných hradeb:
1. Německo: Nürnberg, Nördlingen, Dinkelsbühl, Andernach.
2. Rakousko: Eggenburg, Marchegg, Hainburg
3. Slezsko: Paczków
4. Slovensko: Trnava, Bardějov
5. Maďarsko: Soproń
6. Čechy: Nymburk, Polička
7. Morava: Jihlava, Znojmo, Lipník
Budování vnějších hradebních okruhů v průběhu rozšiřování měst; častěji v západní
Evropě (Kolín nad Rýnem, Basilej); naše příklady – Olomouc, opevnění předměstí
Bělidla na poč. 16. stol.
Význam plánové a obrazové dokumentace pro výzkum městského opevnění – ještě
stabilní katastr z 1. pol. 19. stol. v mnoha případech zachycuje úplný, či alespoň
zčásti dochovaný průběh opevnění i s věžemi.
Archeologický výzkum městského opevnění – nutné kombinovat se stavebně
historickým průzkumem dochovaných úseků. Lze zjistit vztah fortifikace k okolním
vrstvám a jiným stratigrafických jednotkám a upřesnit tak dataci. Výlitky malty (tzv.
nosy) na povrch starší uloženiny signalizují výškovou úroveň výstavby hradby.
Všestranný výzkum dovolí postihnout stavební vývoj opevnění a jeho průběh v
nedochovaných, či ze starších plánů neznámých úsecích.
Soustavné archeologické výzkumy hradeb:
Freiburg (počátek 13. stol.), Basilej (1. fáze přelom 11./12. stol., další kolem 1200),
Düsseldorf (1. fáze z 1. pol. 12. stol.). Podrobná dokumentace hradeb: Eggenburg,
Krems, Stein – Rakousko.
73
Dílčí výzkumy městských hradeb v našem prostředí: Brno, Jihlava, Praha, Hradec
Králové, Čáslav, Chrudim, Polička, Tachov (zejména V. Razím). Podrobně nově
vyhodnoceny hradby v Brně a v Opavě.
Městské hrady
Královská města
Zeměpanské hrady se vyskytují u nevelkého počtu měst v jejich areálech; jde
povětšině o lokality založené Přemyslem Otakarem II.; výstavba hradů je zde
většinou současná se vznikem města (Domažlice, Písek, Kadaň, Uherský Brod,
Tábor–Hradiště, Ivančice). Později, po vzniku města, v některých případech bylo
sídlo implantováno; např. Králův dvůr do Prahy před Prašnou bránu. Častěji se
město objevuje v blízkosti hradu, který může být starší (Tachov, Znojmo, Olomouc),
zhruba současný (Žatec, Hradec Králové, Most?) nebo i mladší (Brno, Litoměřice,
Opava, Kolín). Vztah hrad – město je velmi složitý a obtížně zobecnitelný, jak
ukazuje i evropský rámec této problematiky. Zejména hrady uvnitř městského areálu
často ještě během středověku zanikly (Uherský Brod, Ivančice). Na rozdíl od situace
v některých evropských zemích nebyla výstavba hradu výrazem antagonismu
zeměpána a městské obce. Hrad zesiloval strategickou roli města, měl význam
rezidenční, případně správní pro další zeměpanské majetky apod. Přítomnost hradu
nemohla zásadně ovlivnit ráz městského půdorysu či parcelaci a naopak.
Poddanská města
Vyvíjejí se častěji v podhradí vrchnostenského sídla, někdy ze starší vsi (Moravský
Krumlov, Kroměříž, Vyškov, Modřice).
9. Nakládání s odpadem, zásobování vodou
Odpadové vrstvy: vyskytují se zejména v počátcích měst, tedy ve 13. století, např.
v Brně především v prvních dvou třetinách 13. stol. Ve 14. století lze nárůst souvrství
sledovat pouze v některých částech areálu, např. v depresích, při okrajích apod.
Veřejná prostranství a komunikace začínají být dlážděny a čištěny.
Plzeň – nárůst odpadních vrstev v 1. pol. 14. st. (mocnost 60–70 cm). Počátek
regulace asi vyznačují písčité úpravy či dlažbou (č.p. 130, 2.pol. 14. stol.).
Jímky – německá oblast
Jímka – zahloubený objekt primárně určený k uložení fekálního odpadu, součást
toaletního zařízení – budky s prkénkem, které se občas ve výplni dochová. Nástup v
některých případech již ve 12. stol., častěji po 1200. Např. Konstanz – až 2. třetina
13. st., Zürich – pol. 12. st., Freiburg – závěr 12. a počátek 13. stol. Šachty různé
hloubky, obvykle vyztužená vyzdívkou či různým variantami dřevěného pažení.
Průměr jímky nejčastěji nepřekračuje 2 m, byť známe i příklady o plošných
rozměrech kolem 3–4 m. Kruhový nebo obdélný či čtvercový půdorys. Zvláštní
varianta – sudové jímky, kdy byl do šachty vložen sud – příklad z Brna-Kobližné
ulice- sud vložen do z velké části zasypané jímky, nepochybně byl čištěn.
74
Jímky obsahují jednak fekální, jednak i kuchyňský odpad.
Jímky někdy ústily z rozsáhlých hnojišť – zahloubená soujámí, s mršinami uhynulých
domácích zvířat (Brno, Dominikánská ulice – 14. st.; Uherské Hradiště-Otakarova ul.pozdní
15. stol.). Jako smetiště byly patrně využívány i drobné hliníky – Boskovice,
Komenského ul., 16. stol.
Samostatná hnojiště povrchová, ohraničená výdřevou – Uherské Hradiště, Uherský
Brod, 2. pol. 13. stol.
Výzkum jímek S. Schütteho - hlavní výsledky
Z nálezového hlediska býval nálezový celek ve funkční části zásypu jímky často
hodnocen nesprávně jako uzavřený; přesto takové soubory s výrazným podílem
celých či rekonstruovatelných nádob stojí nejblíže složení kuchyňského a stolního
nádobí v živé kultuře.
Středověké město o 6000 obyvatelích vyprodukovalo za rok 96 t dřevěného popela,
asi 44 t fekálií, 1,1 mil. litrů moči, 87 mil. l odpadové vody a 1,1 t pevných odpadů. 1
domácnost o 4,5 - 6,5 osob vyprodukovala průměrně za den 450 až 1300 cm3
odpadů, na 1 m3
tuhého odpadu bylo tedy třeba 2-3 let; velká jímka o 25m3
mohla být
zaplněna za 50–70 let. V případě čištění – doba zaplnění se může protáhnout na
staletí. Po čištění, které nebývalo úplné, zůstávají pozůstatky výplně. Stratifikace byla
zkoumána pomocí počítačového tomografu. Doklady jímek s velkým nálezovým
rozpětím. Při aplikaci na relativní četnost nálezů, např. keramických - pro Göttingen
a Lübeck dospěl Schütte k počtu 2–4 kusy za rok. Do jímek se dostával málo
reprezentativní výsek používaného spektra nádob (toto tvrzení ovšem dle zkušeností
z Brna nemá obecnou platnost, určité zkreslení však nelze vyloučit). Různé druhy
předmětů měly různou trvanlivost. Pomocí dendrochronologie loubků nádob (předmět
rychlé spotřeby) v jímkách v Göttingen, Johannistrasse, bylo prokázáno pětinásobné
čištění jímek.
Severně sprašové hranice se v Německu často objevují cihlami vyzděné
jímky, jižněji – spíše lomovým kamenem. Regionální rozdíly - např. kruhové tvary se
ve středním Německu a jižním Dolním Sasku užívaly častěji než ve Vestfálsku a
Porýní. V těchto oblastech časté užívání sudových kloak, jakož i vydřevených jímek
pomocí drážkové konstrukce, košatiny či svisle umístěných kuláčů; vzácněji
konstrukce obdélného půdorysu. V době Schütteho výzkumu se obraz jímek v jižním
Německu jevil jako velmi variabilní, se zastoupením různých výztuží, včetně pouhého
výmazu jílem.
Otázka, zda jímky zabezpečovaly veškerý odpad - v některých městech jich
bylo nalezeno překvapivě málo. V jednom göttingenském statutu z r. 1340 se hovoří
o jímkách nad zemí a pod zemí. Převážně umístěny v zadní, dvorové části parcel,
byť jsou doloženy v interiérech; v Göttingen byla v pol. 15. stol. uvedena jímka jako
součást ložnice; skutečně v domě na Johannisstrasse se nacházela jímka v přízemí
bočního křídla postavená r. 1424 /1425.
Jsou doloženy i jímky užívané obyvateli více parcel; příklady jímek umístěných na
hranici městišť. Dle saské právní knihy, tzv. Saského zrcadla – neměly být jímky
hloubeny blíže než 3 stopy od parcelní hranice (toto ustanovení najdeme i v
brněnské právní knize písaře Jana z pol. 14. stol.); městské knihy zaznamenávají
sousedské spory týkající se jímek. Užívání mechu, případně útržků látek jako toaletní
pomůcky.
Z výše uvedených důvodů je i přiřazování obsahů jímek konkrétním uživatelům z
městských písemných pramenů velmi problematické. Za indikátory sociálního
75
postavení lze považovat pouze špičkové předměty, zvláště některé importy (např.
orientální sklo, hedvábí apod.).
Nálezové spektrum jímek:
Ekofakty - zahradní odpad, zbytky potravin apod.
Keramika včetně stavební, zvířecí kosti. Sklo, textil, dřevěné, kožené a kovové
předměty včetně mincí. Zvířecí chlupy a kůže; lidské vlasy, zbraně. Nad výplněmi
odpovídajícími funkci bývají obvykle zavážky či závaly. V Brně byl opakovaně zjištěn
zásyp vypálenou mazanicovou destrukcí z požárem zničených domů.
Jímka jako předmět interdisciplinárního výzkumu
Osteologie – poznatky o pěstovaných zvířatech, způsobu jejich konzumace.
Paleobotanika a palynologie – poznatky o životním prostředí, stravovacích návycích,
pěstovaných či importovaných plodinách apod.
Paleoparasitologie – jímky prozrazují vysoké promoření populace parazity
Analýza přítomných pozůstatků hmyzu
Výzkum chemismu jímky – výzkum struktury zvrstvení, pomoc tomografu
Pomocí dendrodat z konstrukcí jímky lze získat datum post quem pro nálezové
spektrum
Sekundérní využití studní jako jímek či odpadních jam
Příklad studny z Mostu – výkopová jáma vně výdřevy byla zasypána nálezovým
souborem svým charakterem odpovídajícím době kolem 1300, smýcení dřeva pro
konstrukci je dendrochronologicky vročeno do r. 1364.
Regensburg-Auergasse 10 – kameny vyzděná jímka 3 x 2,5 m, hl. 6,2 m. Přiléhala
na Z k J přístavbě k jižnímu zděnému jádru. Zužovala se až na 2 x 2 m. - sloužila
středověkému hostinci, vznik snad již ve 14. st., čištění.
Povrchové odvodňovací kanály, na něž se napojovaly kanály z parcelních dvorů –
např. v Kostnici směřovaly k Bodamskému jezeru. Další doloženy v Zürichu.
Vyvážky odpadu – rozšiřování osídlené plochy směrem k Bodamskému jezeru
v Kostnici, obdobně v Praze.
Situace v českých a moravských městech
Prototyp fekální jímky – jáma s fekálním odpadem z 12. stol. z Brna-Petrova
V prvních desetiletích života měst – ještě nekontrolované ukládání odpadu, brzy však
nastupuje jeho vyvážení, byť v různé míře. Zavážení hliníků cihelen (ul.
Veveří/Žerotínovo nám.)
Nejstarší jímky – Brno brzy po 1200, v dalších městech doloženy od 2. pol. 13. stol.
(Most, Olomouc, Písek, ojediněle Praha) či až od 14. stol. (Hradec Králové).
V některých lokalitách nebyly ve středověku jímky doloženy vůbec (Hradišťko u
Davle, Sezimovo Ústí – předměstí; případně jejich použití bylo omezené (Uherské
Hradiště – z důvodu vysokého stavu spodní vody; jediná jímka bez konstrukce z 2.
pol. 13. stol., další s výdřevou se ojediněle objevují až pozdního 15. stol.). Plzeň -
76
využívány druhotně často bývalé studny. Městečka – opožděné zavádění jímek:
Boskovice- 16. stol., Modřice – ojediněle 15. stol.
Jímky bez konstrukce (Brno – v ulehlé spraši, Praha); s výdřevou - budˇdrážková
konstrukce, nebo svislé či vodorovné prvky zasunovány za rámovou konstrukci Most.
Roubení ojediněle (Uherský Brod?, Jihlava), vzácná i košatin (Brno). Jímky
tvořené na sebe postavenými sudy bez dna (Jihlava); káď v jímce, patrně s možností
vytažení.
Vyzděné jímky: Brno ojediněle na přelomu 14./15. stol., četněji v průběhu 15. stol.,
převažují od 16. stol., ale ještě ve 2.pol. 17. stol. doložena vydřevená jímka. Ne vždy
snadno řešitelná otázka opakovaného čištění jímek, uplatňující se zejména u
vyzděných objektů. V Brně jsou jímky s nálezy více keramických horizontů vzácné
(např. Petrov 2, vyzděná jímka používaná od přelomu 14./15. stol. do 2.pol. 16. stol.a
nepochybně čištěná s ponecháním spodku snad nejstarší výplně.
Brno: studny a fekální jímky – budovány od počátku, jednotnou formou. Obvykle
kruhový či mírně eliptický půdorys, méně pravoúhlý; spodek někdy tesán už ve skále,
vrchní část zpevněna kameny. Dno bývá vysvahováno nebo opatřeno tzv. kalovou
jímkou. Hloubka 4,5 – 8 m, objevují se ale i dvacetimetrové šachty. Poloha obvykle
vzadu městiště, též ale i blízko nádvorního průčelí, v interiéru i před uličním průčelí. .
Objevují se i povrchové dešťovody (v Plzni zvané rejnky): zejména Opava-Dolní
náměstí (30. léta 13. stol.). Zhruba současně i v Brně, nám. Svobody.
Lze sledovat vývoj jímek od převážně nepažených šachet obvykle kruhovitého
půdorysu k vyzděným šachtám. Spodní části některých obsahují pod úroveň hladiny
spodní vody. První vyzděné jímky ojediněle již na počátku 15. stol., častěji od 16.
stol., dožívání vydřevených jímek ještě ve 2. pol. 17. stol. Poslední výrazný zánikový
horizont – zděných jímek s klenbou – 1. pol. 19. stol. Nerovnoměrný výskyt jímek na
jednotlivých parcelách, výjimečně více než 10, samozřejmě nesoučasných.
Parazitické zamoření jímek
Regensburg – Auergasse 10. Analýza nálezového souboru vyzděné jímky z doby
kolem 1500 - škrkavka dětská, tenkohlavec lidský, motolice jaterní (běžná u
býložravců, může však nakazit i lidi), motolice kopinatá (rovněž na člověka přenosný
cizopasník býložravců), vlasovci a jeden zástupce třídy tasemnic.
Brno - Dominikánská ulice 13,15 - ve dvou jímkách z 13. – 13./14. stol. – prokázán
tenkohlavec lidský, škrkavka dětská a tasemnice; první dva cizopasníci byli prokázáni
také v jímce z počátku 15. stol. Obdobně Most.
Škrkavka a tenkohlavec – běžní v středověkých jímkách. Tasemnice se vyskytuje
vzácněji, což bývá někdy vykládáno jako úspěšný dohled nad zpracovávaným
masem, nicméně se objevila v hojném počtu ještě v jedné řezenské jímce 17./18.
stol. Efektivní potírání zmíněných parazitů bylo při nevalných hygienických poměrech
sotva možné, nicméně pozdní středověk znal některé rostlinné výtažky s
protiparazitním účinkem, např. pelyněk, který byl ovšem při vyšší dávce nebezpečný.
Zasahování jímek do spodní vody negativně ovlivňovalo zdravotní poměry populace.
Zásobování vodou pitnou a užitkovou
Vodní zdroje a jejich využití
77
1. Povrchová voda – přirozené a umělé toky, obvykle umělé vodní nádrže
2. Podpovrchová voda
3. Dešťová voda
Základní oblasti využití vody ve středověkém městě:
1) řemeslná výroba, lázeňství
2) doprava
3) osobní potřeba obyvatele a jeho domácnosti – stravování, hygiena, odstraňování
odpadů.
4) lékařství (minerální prameny)
5) obrana města
Užitková voda a její využití ve výrobě:
Města přinesla zásadní rozmach výroby a tady i zvýšený tlak na využití vodních
zdrojů
Mechanická energie; většinou prostřednictvím umělých kanálů – náhonů. Náhon
regulovaný stavidlem zajišťoval stabilní přítok vody pro vodní kolo (na tzv. spodní
vodu). Vodní kolo – základní stroj umožňující využití vodní energie: mlýny (Brno 1305
– mlýn o 10 kolech na Dornychu), valchy určené ke zhutňování vlněných tkanin (r.
1244 - vlastní toto zařízení herburský klášter v Brně, obdobným zařízením disponuje i
zmíněný dornyšský mlýn). Od 14. stol. vodního kola využívaly platnéřské pulírny, pily,
později papírny.
Mlýny vlastnilo takřka každé město, které disponovalo vhodným vodním zdrojem.
Pivovarnictví – využívalo podpovrchové vody ze studní.
Stavebnictví – voda jako komponenta malty
Dodávky dřeva – využití velkých vodních toků, zvláště nezbytné pro Prahu (první
zpráva o voroplavbě v Čechách z r. 1316)
Archeologické výzkumy mlýnských náhonů – Brno, svratecký náhon, doloženo
několik fází úprav od 14. stol. Náhon "Rechla", který protékal napříč Uherským
Hradištěm a spojoval dvě ramena řeky Moravy, byl vymezen dřevěným pažením již
na přelomu 13./14. st., zúžen v pozdním středověku. Oba zkoumané náhony
pravděpodobně vznikly úpravou přírodních říčních ramen.
Pitná voda
Získávána jednak prostřednictvím studní, jednak vodovodů
Studny – delší tradice než specializované jímky; stavební tradice sledovatelná od
raného středověku. Většinou kruhová, vzácněji pravoúhlá šachta, do níž bylo vloženo
dřevěné bednění nebo častěji kamenná vyzdívka nejčastěji z nasucho kladených
kamenů. Spodní část dosahuje zvodněných vrstev.
Příklady roubené studny: Brno – 13. stol., Most, z r. 1364; bedněné z desek za
rámovou osnovu – Hradišťko u Davle, Uherské Hradiště – sudová studna. Zvláštní
příklad dvojité výdřevy z Uherského Brodu, 14.–15. stol. Studny s kamennou
vyzdívkou šachtice – masový jev. Vyzdívka obvykle spočívala na čtvercovém věnci
z krátkých břeven spojených přeplátováním. Na některých lokalitách lze sledovat
určité opoždění výstavby studní proti počátkům osídlení. Sezimovo ústí –
pravobřežní předměstí - zhruba o třičtvrtěstoletí (pol. 14. stol.), Brno – první studny
mají dřevěnou, brzy však i zděnou vyzdívku a hloubí se od 1. pol. 13. stol. V
78
Olomouci byla zkoumána studna, jejíž vyzdívka spočívala na kamenném prstenci o
výšce 40 cm.
Voda byla nabírána do věder a vytahována buď přímo lanem, nebo pomocí
jednoduchých strojů - rumpálu (princip kola na hřídeli), kladky nebo vzácněji vahadla.
Dvoudílné filtrační cisterny – doloženy z německých měst (Breisach, Neuburg). Nález
zlomků konvic s třmenovým uchem v prohlubni ve dně studny z Františkánské ulice
v Brně.
Vodovody
Dva principy rozvodu vody:
1) gravitační - voda byla odebírána ze zdroje výše položeného, než místo odběru a
přiváděna do městských studní (kašen), 2) zdroj byl položen níže- vodu bylo proto
nutné čerpat do výše položené vodárny (vodní věž), a odtud rozvést na gravitačním
principu.
K akumulaci vody ve vodárně bylo nutné využít relativně složitá technická zařízení pumpu
nebo skříňkový dopravník (paternoster). Jako vodárenské věže sloužily
zpočátku často věže hradebního systému (Mělník, Hradec Králové); jde ovšem až o
pozdně středověkou záležitost. Nádrž na vodu mohla být umístěna také na přirozené
vyvýšenině (Brno–Petrov).
Rozvod vody zajišťovalo- vodovodní potrubí, obvykle ze dřeva – nálezy v Praze –
Novém Městě, Olomouci, Čáslavi. Nejstarší středoevropské nálezy toho druhu
spadají do 14. stol. (Lübeck).
Jednotlivý úsek vodovodního potrubí mohl být zhotoven buď dlabáním – ze dvou
spojených dílů případně z jediného článku překrytého prknem nebo vrtáním z
jednoho kusu dřeva. Z pramenů známé keramické potrubí zatím nebylo
archeologicky v našem středověkém městském prostředí doloženo.
Rozvodné systémy z kamenů či cihel (Praha-Vyšehrad)
Praha - na Starém Městě zmíněn vodovod již r. 1331. Most – vodovod zřízen r. 1377
Brno – nejstarší vodovod zřízen r. 1415 přičiněním patricije Václava Háze; čerpal
vodu ze Svratky a vedl ji do vodojemu na vrchu Petrov. Také v Hradci Králové byl
vybudován vodovod již v 1. pol. 15. stol. První olomoucký vodovod zmíněn r. 1446.
Tábor – po r. 1492.
Problém kontaminace spodní vody jímkami – v Brně zasahovaly spodní části jímek
do úrovně spodní vody již ve 2. pol. 13. stol.
Výrobní zařízení ve městech
Městské řemeslo- kvalitativně vyšší stupeň rozvoje řemesla proti předchozímu
období; důvodem byla relativně svobodná výroba pro trh. Do měst se definitivně
přesouvá těžiště řemeslné produkce evropské společnosti; ostatní typy sídel hrají v
tomto ohledu doplňkovou roli. Evropské městské řemeslo spočívalo celý středověk
na malovýrobě s výjimkou některých italských a vlámských textilních center, kde se
objevila manufaktura (Florencie).
Charakteristickým znakem městského řemesla byl vysoký stupeň specializace,
kterou nečetné prameny zachycují již ve 13. stol. (Vídeň 1288 – 37 oborů),
podrobnější informace přinášejí až městské účetní prameny 14. a 15. stol.
79
Středoevropská vnitrozemská města se vyznačují dominantní pozice tzv. silných, tj.
potravinářských a textilních řemesel. Zaměření na vnitřní, tj. regionální trh.
V městských účetních pramenech (berní knihy a rejstříky, uvádějící v optimální míře
jméno poplatníka, povolání, předmět zdanění) – zhruba polovina poplatníků má
uvedeno nějaké povolání (např. Göttingen 42%).
Omezené možnosti archeologických pramenů v oblasti dokladů konkrétních
zaměstnání obyvatel. O profesních činnostech obyvatel raných měst totiž nápadně
často víme jen velmi málo. Tato skutečnost má tři hlavní příčiny. Archeologicky
průkazné výrobní činnosti se povětšině omezují na ty, které po sobě zanechaly
pozůstatky v podobě zahloubených pyrotechnických zařízení, defektů a odpadu.
Přitom již v průběhu 13. stol. se řada takových zařízení stěhuje na povrch terénu či
na sokl, kde v průběhu pozdějších úprav snadno podlehly zkáze. Řada řemesel
využívala přenosných zařízení se spalitelných materiálů, jejichž trvanlivost byla
omezená. Je třeba mít na paměti vysokou proměnlivost (mobilitu) majitelů a
nájemníků jednotlivých domů ve středověku; během století se v témže domě
vystřídalo několik zcela odlišných řemesel. Omezené možnosti přímo prokázat řadu
profesi, zejména obchodního rázu či různých služeb, je snad zbytečné zdůrazňovat.
Trend umístit řadu znečišťujících či ne zcela bezpečných profesí na předměstí
(hrnčířství, koželužství). Konečně limitujícím faktorem je postupné prosazení
řízeného zacházení s odpadem od 14. stol. Většina výrob je prokazatelná pouze
nepřímo prostřednictvím nálezů samotných výrobků, jejichž místo výroby ovšem
můžeme většinou jen předpokládat. Jednoznačněji lze interpretovat nálezy výrobního
odpadu, případně polotovarů. Specifická řemesla, kde dokladem může být výlučně
konečný produkt - stavebnictví.
Některé výroby byly umisťovány vždy mimo město – byly úzce vázány na zdroje
surovin (sklářství, výroba dřevěného uhlí, hutnictví).
Archeologické doklady řemeslné výroby ve městě bývají obvykle izolovány. Jen
výjimečně lze dospět k pokusu o sociotopografii (rozmístění profesí). W. Janssen
rozlišuje čtyři typy polohy řemesel:
1) rozptýleně ve všech či většině částí města
2) soustředění různých řemeslníků v řemeslnických čtvrtích, přičemž různé profese
jsou topograficky promíšeny
3) soustředění určitého řemesla v jedné čtvrti města
4) soustředění určitého řemesla ve zvláštním sídlišti vně hradeb
Kritická revize provedená R. Röberem – shledává pro ad 2 a 3 naprostý nedostatek
spolehlivých dokladů. Ad 2 - nejvýše lze doložit pobyt několika představitelů téže
specializace v jedné čtvrti. Poněkud lépe je prokazatelné ad 4). Röber rozlišuje v
oblasti rozmístění povolání tři faktory – právní (úřední), ekonomický (zdroje surovin,
vody apod.) a sociální (rozdílná prestiž a hodnota městišť v různých částech města).
Podrobněji sledováno v Německu rozmístění hrnčířů na základě archeologických
nálezů výrobních zařízení ve vzorku 22 měst. Převážně bývají umístěni mimo
hradby, byť lze doložit řadu výjimek. Důvod – vztah ke zdrojům hlíny, paliva; šlo o
řemeslo původně typicky venkovské. Též faktor nebezpečí zdroje požáru. Úřední
zásahy regulující rozmístění řemesel – např. z Basileje byli po požáru r. 1427
vypuzeni pekaři, hrnčíři a zvonaři. Regulace se týkaly zejména řemesel pracujících s
ohněm, produkujících hluk či zápach. Všechny novější analýzy – vylučují koncentraci
řemesel určitého druhu v jedné ulici, jak se dříve vyvozovalo např. z názvu
(Pekařská, Sedlářská…). Jediné řemeslo, kde lze doložit lokální koncentraci všude,
jsou koželuzi a jircháři, obvykle, např. v Brně vně hradeb – jižně a severně Křenové
ulice v Brně v rejstřících ze 40. až 80. let 14. stol. i ze století následujícího.
80
Soustřeďování různých řemesel se liší od lokality k lokalitě; lze ho místy doložit
zejména u textilních a kovodělných řemesel orientovaných na vývoz.
Řemesla soustřeďující se převážně na předměstích nebo na okrajích jader měst:
hrnčířství, koželužství, sladovnictví, mlynářství, soukenické valchy. Obvykle vně
města byly vedeny také mlýnské náhony (Brno – Svratecký a Svitavský), v okolí
každého města se vyskytoval jeden či více mlýnů. Výjimečné příklady mlýnů
v hradbách – např. Uherské Hradiště; Praha – Staroměstské mlýny přímo na Vltavě
mezi Malou Stranou a Starým Městem.
Zatím nejlepší představu o zastoupení řemesel na předměstí středověkého města
byla získána v Sezimově Ústí (levobřežní předměstí). Ze 16 zkoumaných usedlostí
bylo v zánikovém horizontu k r. 1420 u 9 určeno povolání majitele - kovárna,
sladovna, 5 hrnčířů, dvě cihelny, v případě tří dalších pravděpodobně ještě jeden
řezník a kožedělná řemesla.
Příklad Kolína n. Rýnem - písemné prameny dovolují rekonstruovat topografii
řemesel ve farním okrsku sv. Columba k r. 1286. Řemesla (pekaři, sladovníci,
kožešníci, koželuzi, řemenáři, ševci, kameníci – rozptýlena; pouze kováři soustředěni
při jediné průchozí Vysoké ulici; východní část bez řemesel, žili zde nejlépe situovaní
měšťané.
Příklad Brna – v rané fázi četné chlebové pece v soujámích, i v čele parcel, též
výskyt vápenek v obdobných pozicích. Výraznější koncentrace v JV části města, kde
lze předpokládat vyšší podíl domácího obyvatelstva z předlokačního období. Ve
2.pol. 13. stol. tyto objekty mizí; výjimkou je zřejmě klášterní vápenka v nároží areálu
minoritského kláštera z 13. /14. stol. Vápenky v Brně – zjištěno bezmála dvacet,
zanikají vesměs kolem poloviny 13. století. Pracovaly v parcelách i ve veřejných
prostranstvích, zde vazba na konkrétníé stavby (hradby, kostely). Ve 14 a 15. stol.
jsou doloženy dočasné koncentrace několika řemeslníků téže profese v jedné ulici
(např. Ostružnická).
Jednotlivá odvětví a řemesla - příklady archeologických dokladů výrobních zařízení
Doklady textilních řemesel a obchodu se sukny – nálezy plomb, které měly
zabránit záměně kvalitního "značkového" sukna za sukno horší kvality (Konstanz.
Gdańsk). Proslulé fresky s námětem tkaní z r. 1316 – Konstanz. Příznivou okolnost
představuje v německých zemích umístění tkalcovských dílen do zahloubených
prostor. Výzkum čtyř sklepů většinou s vydřevenými stěnami z 13.–15. stol. se zbytky
stavů ve švýcarském Winterthuru, Braunschweigu, (13. a 14. stol.), v Yorku (12.
stol.) zuhelnatělé útržky textilií, přesleny. Nálezy přeslenů až do pozdního středověku
(Brno - Pekařská ulice, 15. stol.)
Kožedělná řemesla (koželužství, zpracování vydělaných kůží) - Villingen
(Bádensko-Württembersko), dílna Gerberstrasse 53-57 z let 1169–1210, v
odpadové jámě 3900 fragmentů koží svědčících o činnosti ševce, resp. ševcevetešníka.
V zadní části parcely doklady koželužství – řady kůlů na zavěšení
sušených kůží, četné mělké jámy snad pro sudy či kádě k činění koží tříslem. Na
protilehlé parcele - odkryty tři koželužské kádě z 2. pol. 13. st., dno izolováno jílem.
Druhotné užití dřevěných nádob pro potřeby tohoto řemesla. Na jiné parcele - v kádi
v jámě zbytky vápna, sloužila k přípravě surové kůže k následnému mechanickému
odstranění chlupů. Kombinace ševcovského řemesla a koželužství doložena i v
horizontu 13. stol. v Sezimově Ústí. V usedlosti XIV - místnost s káděmi, v jedné
zbytek vápna, odpad zvířecích kostí, rohů.
81
Četné odpady z obdobné produkce – v odpadových vrstvách na několika místech v
Uherském Hradišti z 2. pol. 13. stol. Nálezy dřevěných ševcovských kopyt v Brně,
v jímce z 15. stol.
Dřevozpracující řemesla – bednáři, koláři, soustružníci aj.- doloženi výrobky.
polotovary. Stralsund- nález části pracovní lavice výrobce skládaných nádob.
Hrnčířství: dlouhé přežívání vertikálních pecí, ležaté pece, resp. pec s diagonálním
tahem se prosazují od 13. století, regionální rozdíly. Einbeck (Dolní Sasko) - 11 pecí
z doby 1140 - 1230 ležatého typu ve třech variantách, vně vlastního města.
Moravské pece se středovým soklem (jazykem), bez roštu - jde o vliv z Rakouska.
Doklady pecí z 13. stol. na okraji městského jádra: Jihlava- Křížová ulice – 2. pol.
13. stol.; Brno – 15./16. stol. – Kapucínské nám.; Uherské Hradiště – 16.–1. pol. 17.
stol. Výroba na předměstí: Brno-Pekařská ul. (pozdní 15. stol.); Kroměříž – před
branou na dnešním Milíčově náměstí odkryty zhruba 2 desítky pecí, převážně
horozontálních se středovým jaztykem. Staré Město u Uherského Hradiště (klášterní
lokalita plnící zčásti funkci předměstí; nejstarší z 1. pol. 13. stol.- vertikální s roštem,
další z 2. pol. 13.- počátek 14. stol.); Sezimovo Ústí – předměstí, před 1420.
Usedlost X – kruhové kupolovité pece, s výmazy podloženými zlomky keramiky.
Výzkum U. Grosse ve městech JZ Německa ukazuje, že vytlačování hrnčířů z
obvodu hradeb byl proces nerovnoměrný a dlouhý - např. v Kolíně n. Rýnem až
nařízením z r. 1547. Schematické představy o převaze technické úrovně i pestrosti
sortimentu městského hrnčířství proti vesnickému zatím nebyly dostatečně
prokázány.
Jednoznačně na předměstí bývaly umístěny cihelny: Sezimovo Ústí - levobřežní
předměstí usedlost I. Cihlářské pece zapuštěné ve svahu, mírně obdélné, 4 x 3,5 a 3
x 3,5 m. Topné kanály. Obdobné zjištěny i v usedlosti II. Též kruhová opec na výrobu
prejzů. Brno – Veveří/Žerotínovo nám, cihelna Na leči z 15. st. Obdélná jáma o šířce
6 m a neznámé délce byla zapuštěna do podloží. Do tohoto obezděného prostoru
ústily tři otopné kanály zaklenuté pasy s průduchy. Na pasech byly uloženy
vypalované cihly. Nejnověji objevena obdobná, do terénu zapuštěná pec snad již ze
14. stol. v Brně – Králově Poli. Možnost střídavého pálení vápna i cihel v těchto
zařízeních.
Pekařství – Lübeck, S část města. Zjištěna lokální kontinuita pekařské výroby od
raného 14. stol. až do pol. 19. stol. nejstarší tři fáze – nadzemní cihlová pec s
výmazem, kruhového půdorysu, kolem 1600 přestavba – pec pravoúhlého půdorysu,
kde byla pečící plocha umístěna na sokl z trámů. Opatřena hliněnými zátkami,
kterými se uzavíraly otvory v peci – regulace teplého vzduchu.
Brno – 1. pol. 13. stol.- do podložní straše vtesané kupolovité pece v soujámích,
kruhovitého půdorysu. Z 15. stol. známe z blízkých Modřic rovněž zapuštěnou,
avšak obdélnou pec s kamennou vyzdívkou. Cihlami vyzděné, přinejmenším zčásti
zapuštěné potravinářské pece z Prahy – nám. Republiky, 15. stol. Olomoucpekařské
pracoviště v jedné ze zahloubených místnosti trojprostorového domu, 14.
stol.
Uherské Hradiště - povrchové pece podkovovitého půdorysu, s kamennou
obezdívkou v základu kupole, 2. pol. 13. stol.
Pivovarnictví - Sezimovo Ústí, zánikový horizont před r. 1420. Zapuštěné otopné
zařízení ve tvaru písmene T, blízké principu hypokausta, sloužící k vysoušení sladu.
Součástí výroby (máčení obilí- ve středověku obvykle pšenice) byla i místnost s
káděmi a studna s přívodním žlabem. Další nálezy obdobných zařízení – Praha,
Nymburk.
82
Kovozpracující řemesla – běžným dokladem kovářství jsou nálezy strusek;
přítomnost kovářských výhní i ve vnitřním městě je nepochybné; masový výskyt
strusek v sídlištním odpadu. Lokální koncentrace strusek na veřejných prostranstvích
v Brně na počátku 13. stol. Doklady výhní: vývoj od ohnišť v úrovni terénu nebo
zapuštěných ke zvýšené výhni na podstavci; problémy s interpretací archeologických
nálezů topenišť. Kovářská dílna ze Stralsundu- doloženy základy soklu pro zvýšenou
výheň. Podkovářská dílna z Ypres – v rámci tříprostorového domu, přičemž vlastní
pec byla přístupná zvenčí domu (asi 1. polovina 14. stol.). Centrum kovozpracující
výroby ve středním Švýcarsku – město Zug, početné analýzy strusek.
Nálezy velkých tyglíků ze suroviny s příměsí tuhy, trojúhelníkového tvaru ústí – četné
v městském prostředí –Brno, Praha, bohužel přinejmenším v Brně pouze
v druhotném uložení v rámci odpadu; datováno do 13. stol.
Nález poškozených železných předmětů určených ke kovářskému zpracování v
městě Wiesloch z doby kolem 1525 (Baden-Württemberg; nože, podkovy, části
ostruh, klíče, přezky, srpy, motyka sekera apod.). Doklad využití druhotných surovin
Sezimovo Ústí – předměstí: usedlost VI - kovárna s obezděnou výhní a speciálně
upraveným pracovním prostorem před ní, patrně zde byla umístěna kovadlina.
Zánikový horizont před 1420.
Zvonařství - zapuštěné zvonařské pece – Ulm, 12. st.; Soest, pol. 12. stol., opuštěné
město Nienover, 13. stol.
Bronzolitectví – dílna v Lübecku, Breite Strasse - zjištěna výheň, pec na vysoušení
forem, přístřešky, až 1,5 m mocná vrstva odpadu. Höxter - šachtovité slevačské
pece z 13. stol. navazující na obdobné konstrukce známé z tohoto města již v 11.
stol. Jiný typ pece - z doby před 1100 pro tavicí pánev - čtvercový půdorys,
šachtovitá; produkt tavby se shromažďoval ve spodní části pece v železné pánvi.
Brno: zahloubená bronzolitecká pec vně hradby na Josefské ulici, 2. pol. 15. stol.
Uherské Hradiště – snad pece na zpracování barevných kovů v dílenské části
povrchového dřevného domu na Mariánském náměstí.
Pasířství (výroba a aplikace kovových součástí pásů) – výrobky a výrobní odpad odstřižky
plechu, dráty z Tábora, č. p. 220; Brno-Josefská ulice 7; datování 15./16.–
16. stol.
Kosťařství – Lübeck – vrstva s odpady, odřezky a polotovary z 2. pol. 13. stol.
Výroba růženců z kostí: Konstanz, Lübeck - projevuje se též odpadem, zlomky
plochých kostěných polotovarů z kruhovitými otvory po vyřezaných knoflících; v
Lübecku – doložena výroba růžencových perel z jantaru; odpad nalezen v jímce.
Výroba hracích kostek z metapodií – četné doklady z Konstance 13.–16. st., výrobní
odpad.
Produkce soli – Soest, zkoumána plošně pracoviště sloužící k získávání soli;
soustava pecí, ve kterých stály odpařovací pánve se surovinou; topeniště byla
umístěna ve zvláštním prostoru a k pánvím odtud proudil horký vzduch. Datování -
6. – 12. stol.
Církevní život ve městě.
1. Světská církevní správa
Tam, kde město přímo navazovalo na starší sídliště či aglomeraci centrálního
významu, podědilo a dále rozvíjelo místní církevní organizaci. Farní síť, vytvářející
83
souvislou mozaiku územně vymezených okrsků kolem farního kostela, se však v
českých vytvořila až ve 13. stol., tedy v době vzniku měst. První doklady o územním
vymezování venkovské farní sítě máme z Moravy z r. 1222. Situace v městech byla
poněkud složitější, zejména tam, kde docházelo k transformaci starších aglomerací
aktivitou cizích kolonistů. Jak ukazuje příklad Znojma (1226), i zde již v rané fázi
města převážilo územní členění farností. Ve sporu mezi kostely sv. Mikuláše a sv.
Michala nedošlo sice k důslednému oddělení dvou rovnocenných farností, neboť sv.
Mikuláš získal právo vybírat desátek i v okrsku sv. Michala, ostatní typická farní
práva však požíval i sv. Michal. Územně se zjevně vymezily i farní obvody v
Olomouci, a to mezi P. Marii na Předhradí a sv. Mořice ve vlastním městě.
Na našem území jedině v Brně došlo v počátcích města (1231) k oddělení farností na
národnostním principu - Češi ke staršímu sv. Petru, Němci a Románi k nově
založenému sv. Jakubu; pro některé církevní úkony (zpověď a patrně i některé další)
sloužila románským Valonům kaple sv. Mikuláše, filiální ke sv. Jakubu. Dosti
vzdálenou, nicméně takřka přesnou analogii známe z pomořanského Štětína, kde
došlo k obdobnému rozdělení (kromě zde nepřítomných Valonů) r. 1237. Velmi
složitá struktura farností vznikla ze sítě velmožských kostelů v Praze, kde před
založením Nového Města lze napočítat na 40 farností kromě Pražského hradu a
Vyšehradu.
V řadě případů si farní práva v novém městě udržel blízký farní kostel; městský
kostel nějakou dobu zůstával ve filiálním postavení. Příklady: Uherské Hradiště,
Jihlava, Bruntál.
Areál v obvodu hradeb u většiny našich měst spadal do jedné farnosti.
Kolem farních kostelů - hřbitovy; teprve v 16. st. vznikají hřbitovy se zvláštními
kaplemi vně hradeb. Právo křtu, pohřbu, oddávání, výběr desátku, patřily k
nejdůležitějším atributům farních chrámů a představovaly pro ně důležitý zdroj
příjmů. Faráře dosazoval patron – v poddanských městech vrchnost, v královských to
byl původně panovník, jenž však toto právo často daroval nějaké církevní instituci,
např. patronát kostela sv. Jakuba v Brně obdržel klášter oslavanský.
2. Mendikantské řády
Typickým jevem raných měst, zejména královských s relativně vysokou
koncentrací obyvatelstva, byl příchod mendikantských (žebravých) řádů, dominikánů
(vznik 1216) a minoritů (františkánů či lidově bosáků; vznik 1209, rozvoj po 1223),
obutých karmelitánů (zal. do 1226, první na Novém Městě pražském u P. Marie
Sněžné 1347), augustiniánů - poustevníků (institucionalizace 1256; poprvé Praha,
Malá Strana 1285), nárůst výstavby jejich klášterů lze sledovat ve 14. stol.(Brno,
Moravský Krumlov, Jevičko). K nim se družily obdobné řehole ženské: dominikánky
(založeny 1206, první konvent Hradec Králové před 1277), klarisky neboli
damianitky. Tato řehole byla založena r. 1215, první konventy na českém území:
Praha 1234, Znojmo před 1271; na Moravě ve 13. stol. ještě v Olomouci;
augustiniánky, posléze dominikánky - Brno 1240; některé ženské konventy vznikly
zpočátku bez vyhraněné řádové příslušnosti. Klarisky působily obvykle souběžně
s minority, s nimiž sdílely kostel; bohoslužbám ovšem přihlížely ze zvláštní oratoře.
Vznik žebravých řádů byl reakcí katolického světa na nástup heretických hnutí,
propagujících návrat k apoštolské chudobě. Jejich členové se od starších řádů,
snažících se o jistou izolaci od ostatního obyvatelstva, lišili posláním působit v rámci
početných laických komunit, Jedině františkáni a až v raném novověku založení
kapucíni nesměli vlastnit majetek, nebránili se však např. vlastnictví rent, poplatků
84
dlouhodobě váznoucích na městských domech. Členění na tzv. řádové provincie
nadnárodního rozsahu, nejvyšší představený řádu sídlil často v Římě.
Nejdříve byl zaznamenán příchod dominikánů do Prahy a Olomouce již na
počátku 2. čtvrtiny 13. st. (1226–1232), jen krátce nato se ve Starém Městě
pražském a v Olomouci objevují i minorité (1228?, 1230); v Brně se oba řády objevují
patrně na počátku 30. let 13. stol. Pouze v Praze známe dva současné minoritské
kláštery – u sv. Františka a u sv. Jakuba. V některých případech přicházejí
mendikanti do sídelních útvarů, jejichž institucionalizace nebyla zcela završena
(Praha). V některých případech obsazují již osídlené areály (Brno, analogie německý
Ulm).
Kláštery mendikantů bývají takřka vždy umístěny na okraji areálu vymezeného
hradbami. Most - zde stál objekt minoritského kláštera (zal. asi 1237) na okraji
nejstaršího založení, rozšířením města se ocitl na mladším ze dvou náměstí.
Stavebně se mendikantské kláštery v hlavních rysech podobaly konventů ostatních
řádů, zejména cisterciáků s některými zvláštnostmi. Typickým rysem byl dlouhý
presbytář chrámu většinou s polygonálním ukončením. Byla potlačena hospodářská
funkce kláštera. Vzhledem k závislosti mendikantů na darech se výstavba
konventních budov někdy protahovala nehledě ke skutečnosti, že zpočátku zřejmě
tyto řády ani nepočítaly s úplnou výstavbou podle klasického monastického
schématu s rajským dvorem obklopeným čtyřmi křídly a otevřeným klenutým
ambitem. Např. výstavba křížové chodby dominikánského kláštera v Brně, započatá
kolem r. 1240, pokračovala s přestávkami až do pozdní gotiky. V počáteční fázi lze
prokázat v případě brněnských minoritů i dominikánů existenci obdélných, patrně
patrových budov, obsahující základní součásti konventu – kapitulní síň, refektář a
dormitář. Přízemí osvětlovala štěrbinová, ještě románská okénka. Teprve později
následovala postupná výstavba křížové chodby (ambitu) kolem rajského dvora.
Obdobně tomu bylo zřejmě i v případě Anežského kláštera v Praze, kde ovšem díky
podpoře vysoce postavené zakladatelky následovala výstavba křížové chodby brzy
po dokončení hlavní konventní budovy. V některých případech doloženo rozšiřování
klášterů – např. Brno, minorité – na přelomu 13. /14. stol. byla přistavěna na jižní
straně ještě jedna kvadratura se dvorem k původnímu jádru. Analogie: Stralsund
(dominikáni). Typickým znakem minoritů a klarisek byly tzv. dvojkláštery, kde dva
konventy využívají jeden chrám (Znojmo, Praha). V rámci vnitřního vybavení se dosti
často objevuje teplovzdušné topení (minorité v Brně – doložena dvě zařízení z 13. a
14.- 15. st.; další, dvoufázové zkoumáno v Jihlavě).
Charakteristickým rysem bylo též pohřbívání do křížové chodby, i dalších prostor
kláštera; až ze závěru středověku jsou doloženy první společné hrobky bratří v
chrámu (Brno, minorité, 1492). Kromě pohřbívání v interiéru jsou doloženy i vnější
hřbitovy kromě mendikantských chrámů. Zdroj střetů s farním kněžstvem.
Zázemí mendikantského kláštera bývá velmi skromné. Praha, Anežský klášter odkryta
vrcholně středověká chlebová pec a studna s roubenou výztuží. Brno,
minorité - studna se nacházela v prostoru tzv. malé kvadratury blíže uliční čáry.
Nejvíce objektů odkryto v klášteře dominikánek v Inowrocłavi v Polsku (Kujawy) –
studny, volně stojící sklípky s dřevěnou konstrukcí, stodola, různé jámy.
Bekyně – sdružení křesťanských žen žijících ve společných domech, avšak bez
řeholního slibu; doloženy v Praze již 1277; obdobně beghardi, kteří se však ve
střední Evropě tak nerozšířili jako bekyně
85
Archeologické výzkumy mendikantských klášterů a kostelů: Praha (klarisky,
minorité), Opava (dominikáni), Brno (dominikáni, minorité), Znojmo (minorité), Jihlava
(minorité, dominikáni).
Podíl duchovenstva na městském obyvatelstvu dosahoval v našich královských
městech řádově nejvýše procenta; v některých velkých německých městech s
dlouhodobě se rozvíjejícím církevním životem se tento podíl mohl pohybovat i kolem
7 -10%. V tomto ohledu v našem prostředí vynikala především Praha. V Kolíně n.
Rýnem bylo kolem r. 1350 11 kapitul, 20 řádových domů, 18 far, 24 samostatných
kaplí, 62 společenství bekyní a beghardů apod.