22 Nomen Liber III Koncovka a.pl masc -is^ je převzata ze schématu III a odpovídá deklinaci substantívni.24 Představuje paradigmatickou zvláštnost příznačnou pouze pro číslovky (morfologicky) základní. Jiné číslovky s adjektívní platností, například řadové nebo druhové, používají obvyklé koncovky -(í)-míh, cf. a.pl masc kel-is^ '(ně)kolik' (základní) :: kěl-er-i-us^ '(ně)kolikery' (druhová) :: kel-in-t-us^^ '(ně)kolikátý' (řadová). T 6.3/1 (2A) masc fem (2B) N ketur-i01, kětur-i-os"0 -i0b W0 kel-i0k kěl-i-os*0 A kětur-is *b kětur-i-as"b -isH -i-as"1. kel-isH kel-i-ás*b G ketur-i-ů00 -i-u00 kel-i-u00 D ketur-íems 00 ketur-i-óms 00 • -íems ^ -í-oms kel-íems 00 kel-i-óms I ketur-i-ais 00 ketur-i-omis 00 • -í-ais ^ -i-omis kel-i-aís 00 kel-i-omis L ketur-i-uosě 00 ketur-i-osě 00 -i-uose^ -i-ose kel-i-uosě 00 kel-i-osě Advdistr ketur-íese -íese kel-íese Všechny kmeny příslušné tomuto paradigmatickému typu nesou prosodický rys 2; jednoslabičné v podobě 2B, jak předvádí vzor kel-l0<° - kěl-i-os*0, dvojslabičné v podobě 2A, jak předvádí vzor ketur-i0h - kětur-\-osx0. Upozorněme však, že zatímco '4' nosí kmenový prízvuk na první slabice, cf. kětur-is :: ketur-i (A.pl masc :: N.pl masc), číslovky '7', '8', '9' jej nosí na druhé, cf. septýn-is :: septyn-i, aštúon-is :: aštuon-i, devýn-is :: devyn-i. I k tabulce T 6.3/1 přidáváme pro srovnání řádek Advdistr, který do kategoriálního paradigmatu nepatří. Distributivní tvar lze odvodit od všech číslovek '4'-'9\ Segment -ie-v morfii -iese nevychází z vokalické base koncovek; morf -iese je ke kmeni přidán jako celek, jako derivační sufix. Všimněme si, že dvojslabičný morf -íese (Advdistr) nese přízvuk na předposlední slabice, zatímco dvojslabičné koncovky -uosě, -ose (L) jej nesou na poslední slabice, což je obecná prosodématická vlastnost dvojslabičných koncovek (cf. 2.3.7). 6.3.2 Číslovky z řady '11'-'19' stejně jako násobky desítky, jež tvoří řadu '10', '20', '30'... '90', jsou syntakticky omezená a morfologicky defektní substantiva. Lexikální derivaci obou řad podává tabulka T 6.3/2. Poznámky • Číslovky " X 10" větší než děšimt jsou stažená sousloví; z čeho vznikla, ukazuje sloupec "počet desítek": druhé složkové slovo se zredukovalo na pouhý kmen, první složkové slovo zůstalo tak, jak do složeniny vstoupilo, pouze se zkrátila jeho koncovka (o > a, y > i). Staženina má jediný přízvuk, a to v té poloze, kde jej mělo první složkové slovo. U adjektívního typu IIP je v A.pl -i-us^, původní vokalickou basi si udržuje pouze N.pl -ys Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 23 • Číslovky " + 10" se historicky rovněž vykládají jako stažená sousloví, leč morfosyn-taktický původ druhé složky není jasný.25 První složka má místo koncovky přizvukovanou vokalickou basi. Ta je vždy dlouhá, a to -i-ó- u složek, které mají N.fem na -i-os, -ý- pro složky '2' a '3', jež mají v paradigmatu í-ový vokalismus, -úo- pro složku 'ľ. • Neurčitá číslovka keliólika znamená 'výrazně přes deset', výrazy kělios děšimtys a kěliasdešimt pak 'několik (dobrých, nezanedbatelných) desítek'. T 6.3/2 jednotky jednotky +10 jednotky x 10 počet desítek 1 víen-as//vien-a vien-úo-lika děšimt (viena) dešimt-is 2 dú//dvi: dv-i- dv-ý-lika dv-i-dešimt dvi děšimt-ys 3 trys: tr-i- tr-ý-lika tr-is-dešimt trys děšimt-ys 4 kětur-i-os ketur-i-ó-lika kětur-i-as-dešimt kětur-i-os děšimt-ys 5 peňk-i-os penk-i-ó-lika pefik-i-as-dešimt peňk-i-os děšimt-ys 6 šěš-i-os šeš-i-ó-lika šěš-i-as-dešimt šěš-i-os děšimt-ys 7 septýn-i-os septyn-i-ó-lika septýn-i-as-dešimt septýn-i-os děšimt-ys 8 aštúon-i-os aštuon-i-ó-lika aštúon-i-as-dešimt aštúon-i-os děšimt-ys 9 devýn-i-os devyn-i-ó-lika devýn-i-as-dešimt devýn-i-os děšimt-ys * kěl-i-os kel-i-ó-lika kěl-i-as-dešimt kěl-i-os děšimt-ys 6.3.2.1 Syntaktická omezenost číslovek "10 + n"i"10 x n" (1 ch komplexů: zájmena i číslovky «složené» V oddílech 6.1 - 6.3 jsme probírali zájmena a číslovky ve dvojím smyslu «základní». Morfologicky byly základní proto, že měly co nejjednodušší podobu kmene i koncovky, syntakticky byly základní proto, že nekoordinovaly vícero lexikálních jednotek do celku fungujícího jako lexikální jednotka jediná.34 Nyní musíme uspořádat zájmena a číslovky, jež alespoň v jednom ohledu základní nejsou. K vychýlení může dojít různými cestami. Společné jim je to, že zájmenné a číslovkové morfy schopné samostatné syntaktické existence se spojují do komplexů, jež vystupují jako jediná syntaktická jednotka. Ve větě juôdu nekeňčia víenas kito 'oni dva se navzájem nesnášejí' představuje juódu komplex dvou morfu,y'M<5 a dú, vystupujících dohromady jako jediná jednotka syntaktická (jediný závislostní uzel) i fonotaktická (jediný přízvuk). Leč i dvojice morfii víenas kito 'jeden druhého' se dvěma prízvuky, jež vedou na dva fonotaktická celky, je komplex o jediné syntaktické roli, jak vyplývá z nemožnosti nahradit jednotlivé složky jinými lexikálními jednotkami při zachování všech syntaktických vztahů. Místo 34 Od zásady morfologické jednoduchosti jsme se odchýlili jen v ojedinělých případech, kdy bylo potřeba vysvětlit nějakou paradigmatickou zvláštnost: šlo o absolutní paroxytona (6.1.6 sub 2) a o vzory koks - kokiá (6.1.6 sub 4), keliólika a kěliasdešimt (6.3.2); od zásady syntaktické jednoduchosti jsme se neodchýlili vůbec. Caput 6 Terciární deklináciu paradigmata: prónómina a numerália 29 víenas kito lze přitom dát jak dílčí slovesný morf si, cf. juôdu nesikeňčia 'oni dva se nesnášejí', tak úplný substantívni morf savis, cf. juôdu nekeňčia savžs 'idem', ale i zcela jiné substantivum, t.g. juôdu nekeňčia pämotés 'oni dva nesnášejí [svou] macechu'. Zato ve větě judvieju víenas nekeňčia kito 'u nich dvou jeden nesnáší druhého' představují víenas a kito dva různé větné členy vystupující ve dvou různých pádech, první v podmětovém nominativu, druhý v předmětovém genitívu, z nichž každý lze - při zachování všech syntaktických vztahů výchozí věty - samostatně nahradit jiným lexémem, e.g. judvieju Jônas nekeňčia Marijos (bet ji jí slaptal mýli) 'u nich dvou [je to tak, že] Jan nesnáší Marii (ale ta ho tajně miluje)'. Vedle juôdu nekeňčia víenas kito však existuje i věta juôdu víeno kito ir nekeňčia 'oni oba tu a tam něco nesnášejí', kde obě lexikální jednotky jsou společně v předmětovém genitívu a společně představují sice dva oddělené fonotaktické celky, leč jedinou syntaktickou jednotku. Ta vyjadřuje zcela vágní předmět, o němž víme jen to, že se může nahodile vyskytnout, ne však ve velkém množství (překládáme 'tu a tam něco'). Morfosyntaktické komplexy zájmen a číslovek budeme třídit podle dvojí motivace, morfologické a syntaktické. Motivací rozumíme, že zkoumaný jev má synchronní oporu v (centru) systému jazyka, a důsledněji odlišujeme od diachrónni genese toho kterého komplexu. Studované komplexy pokládáme jednotně za komplexy morfosyntaktické. Vedle zřetelných případů, kdy lze přesvědčivě prohlásit, že daný komplex je motivován vztahem buď morfologickým, nebo syntaktickým, setkáme se i s případy, jejichž motivaci jednoznačně charakterizovat nelze. Nicméně i ty podle daných hledisek utřídíme. Nejde nám tolik o to, kam ten který komplex zařadíme, jako spíš o to, abychom sebrali všechny komplexy. Za komplex s jasnou morfologickou motivací můžeme pokládat lexikální jednotku o N juôdu a G judvieju■ Máme-li komunikativní potřebu vyjádřit substantivum jis 'on' v duálu a přitom víme, že systémový duálový tvar pro nominativ je málo průhledný a pro genitív vůbec schází, je jistě dobrým řešením posílit stávající koncovkový morf, ať již duálový nebo plurálový, o morf číslovky 'dva', jenž nebude vyjadřovat nic víc než séma duálu, totiž párovost. Za komplex s jasnou motivací syntaktickou můžeme pokládat spojení víenas kitas ve významu 'tu a tam něco'. Každá složka zvlášť je obecně deiktická a jejich protiklad, představují-li dva různé členy, vyjadřuje, že se odkazuje ke dvěma různým věcem. Pokud tuto dvojici syntakticky přehodnotíme tak, že představuje větný člen jediný, získáme prostředek deixe k malému, ne však jednočlennému souboru jednotlivostí. 6.4.1 Začněme komplexy motivovanými morfologicky. Jasným příkladem morfologické motivace je zdvojená flexe, kdy se lexikální jednotka mající vlastní morfovou strukturu a schopná samostatné flexe spojí s jinou lexikální jednotkou, stejně ohebnou a též vnitřně strukturovanou, aby se sřetězením jejich (lexikálních i gramatických) morfů vyjádřila gramatická (u-souvztažňovací) sémata, jež výchozí lexikální jednotka nedovedla vyjádřit buď vůbec, nebo ne dost výrazně. Lexikální význam komplexu je dán první složkou, druhá pak upřesňuje, v jakém vztahu, či v jaké perspektivě je onen lexikální význam podán. Má tedy «gramatické usouvztažnění» blízko ke slovotvorbě. Takové poznání nás nemůže překvapit: morfologie je ze své podstaty vždy gramatická i lexikální zároveň a liší se spíše jen poměrem obou složek. Záleží tedy pouze na nás, kam který jev ve svém výkladu zařadíme. V systémových souvislostech litevské deklinace můžeme doložit, že jako přídatné morfy byly zapracovány dvě lexikální jednotky, deiktické jis//ji 'on//ona' (vyjadřuje přídatné séma: "takový, že se od ostatních liší právě vlastností vyjádřenou výchozí lexikální jednotkou") a kvantitativní dulldvi 'dva //dvě' (vyjadřuje přídatné séma: "výchozí lexikální jednot- 30 Nomen Liber III ka pojata jako dvojice", čili duál). Přídatný morf fis//ji došel tak velkého systémového uplatnění, že vytvořil zvláštní adjektívní flexi. Předvedeme ji, včetně její systémové genese, v samostatné kapitole 7 této III. knihy. Uplatnění morfii dú//dvi, rozsahem mnohem skromnější, vyložíme zde, a to v centrálním i periferním případě. Rozbor periferního případu nám nakonec umožní interpretovat jako přídatný morf - pravda, velmi omezeného uplatnění - ještě deiktické jednotky kás 'co' a tas 'to' (vyjadřují přídatná sémata: "něco//to, v čem se projevuje výchozí lexikální jednotka"). 6.4.1.1 Centrální případ pro uplatnění přídatného morfii dú/ldvl 'dva //dvě' představuje spontánně užívaný duál některých rodových zájmen (primárně absolutních oxyton). Protože jednoduché duálové tvary žijí, či spíše živoří na okraji morfologického systému, potřebuje duálové séma "pojato jako dvojice" zvýraznit. Vytváří se proto komplex sestávající z duálového, popř. plurálového tvaru toho kterého zájmena v patřičné pádové a rodové podobě a z číslovky dú/ldvi 'dva //dvě' ve stejném pádu i rodu. Zatímco prostý duál má pouze tři vlastní pádové tvary (pro N//A//V, pro D a pro I) a v ostatních pádech používá tvarů plurálových, nový duál nabízí řešení i pro G a někdy též pro L, čímž zaplňuje celé kategoriální paradigma. Předvedeme jej v tabulce T 6.4/1 na vzorech tuôdu - tiědvi '(tam)ti dva - (tam)ty dvě', šiuôdu - šiědvi 'ti(to) dva - ty(to) dvě', zastupujících oba paradigmatické typy absolutních oxyton, sc. F++ - IV(+) a I.ba++ -IV.b(+). T 6.4/1 p++ IV<+) I.ba++ IV.b(+) N/A du t-uô*b-d-u t-iě" b-dv-i š-i-uó^-d-u š-iě^-dv-i G t-ů00-dvie-j-u š-i-ů00-dvie-j-u D t-íem-dv-iem -00 t-óm-dv-iem š-íem-dv-iem -00 š-i-óm-dv-iem I t-iěm-dv-iem ~00 t-ôm-dv-iem š-iěm-dv-iem 100 š-i-óm-dv-iem L (i) (ii) (iii) tuosě dvíese tosě dvíese tuôdviese tiědviese tuosě dviejuosě tosě dviejosě šiuosě dvíese šiosě dvíese šiuódviese šiědviese šiuosě dviejuosě šiosě dviejosě Poznámka (typo)grafická: abychom ušetřili místo, tiskneme tvary, či jen prosodické charakteristiky, jež jsou oběma rodům společné, doprostřed sloupce. Struktura paradigmatu I • Tvary «duálových» pádů, tedy N//A, D&I, známe již z tabulek T 6.1/2-3. Sestávají z paradigmatického prostého duálu a příklonné číslovky 'dva //dvě', jež vyjadřuje shodný pád i shodný rod. Komplexy vytvářejí jediné fonotaktické slovo s jediným přízvukem, jejž nese vždy první složka, a to tak, jak by byla podle pravidel přizvukována, i kdyby stála sama, bez přídatné číslovky. Rodové rozlišení zajišťují v N//A obě složky, v D&I pouze složka první, «lexikální». Morfové komplexy Dal jsou rozlišeny jedině intonací. • Tvar G je utvořen zcela analogicky: /morf zájmena -&- morf číslovky/ spojené v jediný fonotaktický celek s přízvukem na koncovce první složky. V zájmenu jsou použity morfy plurálové t-u, š-i-u, protože zvláštní duálové morfy vůbec neexistují. Rodové rozlišení není Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 31 v G možné, což je obecný stav platný pro všechna adjektíva i rodově diferencovaná zájmena a číslovky. • Tvar L nemá jednotnou podobu: ve funkci L.masc / fem lze ve starších gramatikách doložit podoby (i) tuosě dvíese I tosě dvíese, (ii) tuôdviese I tiědviese, zatímco soudobý úsus používá spíš (iii) tuosě dviejuosě I tosě dviejosě.35 Ve variantách (i) a (iii) má každá složka vlastní přízvuk; varianta (ii) má přízvuk jediný. Rodově specifické složky -dviejuosě I -dvie-josě ve variantě (iii) jsou paradigmatickými tvary L.masc / fem číslovky 'dva//dvě'. Rodově nespecifická složka -dvíese či -dviese ve variantách (i) a (ii) je jiným lokatívním tvarem odvozovaným od téže číslovky; v nynějším systému jej chápeme jako distributivní adverbium (ADVdistr) s významy 'po dvou', 've dvojici'.36 Varianta (ii) t-uô-dv-iese jako jediná nabízí v L jediné fonotaktické slovo, což odpovídá prosodickému stavu v ostatních pádech. Její první složka nevychází z L.pl, nýbrž přejímá tvar N//A.DU, jenž dokáže rozlišit rod na ploše jediné slabiky. Řetězce *t-uosě-dv-iese či *t-uosě-dvie-j-uose, sestavené z dlouhých morfů 0 složité vnitřní stavbě, by zřejmě byly příliš morfologicky zatížené, než aby vytvořily jediný fonotaktický celek. Proto ve variantách (i) a (iii) vystupují dva samostatně přizvukované celky. Lokatívy druhého, palatalizovaného vzoru mají zcela shodnou strukturu, jenom s ohledem na jednotu výkladu musíme při jejich morfonologické segmentaci zvlášť vyčleňovat palatalizáciu morfoném všude tam, kde se uplatňuje, cf. š-i-uô-dviese vs. š-iě-dviese. Struktura paradigmatu II Dva fonotaktické celky, z nichž sestávají lokálové varianty (i) a (iii), lze samozřejmě chápat 1 jako syntagmata. Syntagma a morfologický tvar se coby výkladové pojmy navzájem vylučují. Připomeneme-li si přijatou zásadu, že primárním předmětem morfématického popisu litevštiny bude jediný (fonotaktický vymezený) morfonologický celek (cf. 1/2.1), musíme uznat, že varianty (i) a (iii) do morfonologického paradigmatu nepatří. Zde jsme je v tabulce T 6.4/1 uvedli proto, že celá kapitola pojednává o periferii deklinační soustavy, tedy o oblasti, kde dochází, či může dojít k přehodnocení morfosyntaktického útvaru ze syntagmatu samostatných morfému na morfonologický tvar morfému jediného.37 Alomorfičnost • Vedle tvarů N//A.du masc t-uô-d-u, š-i-uô-d-u, jež vycházejí ze starých systémových duálů t-uô, š-i-uô, existují i tvary t-iě-d-u, š-iě-d-u (Senn 1929: L24, §2; 1966: §249), vy- 35 Jaunius (1908: 103) předepisuje pouze variantu (i), aniž v poznámkách, které jsou u něho jinak vždy bohaté a soustavně popisují dialektální zvláštnosti, cokoliv dodává. Jablonskis (1922: §79) zmiňuje (i) a (ii) jako alternativy. Senn (1929: L24, §2; 1966: §249) má pouze (ii). DLKG (§804) uvádí kategoriální paradigma neúplně, bez lokatívu. Počítačový korpus soudobého litevského jazyka varianty (i) a (ii) vůbec nezná a dokládá jedině textový výskyt varianty (iii). To vše vypovídá o tom, jak nejisté je postavení kategorie L.du v paradigmatu. 36 Jaunius (1908: 103) přizvukuje složku dviese na poslední slabice, cf. tuosě dviese - tosě dviesě. V jeho výkladu totiž tvar dviesě představuje paradigmatický lokál číslovky "2". 37 Takové přehodnocování lze doložit i v jiných pádech. Jablonskis (1922: §79) uvádí v jediném formálním paradigmatu alternativní podoby - vedle již zmíněné kategorie L.du - též u D.du (šióm dvíem ** šiódviem) a I.du (šióm dviěm ** šiódviem), zatímco v G.du má pouze syntagma (šiu dvieju) a v N//A.du pouze komplex (šiědvi). 32 Nomen Liber III cházející z podoby N.pl masc t-iě, š-iě. Ve prospěch těchto druhých alomorfu mluví skutečnost, že jsou motivovány centrálním tvarem pl, nikoliv periferním tvarem du. Rodová homo-nymie přitom nehrozí, neboť rod bezpečně rozliší číslovková složka -du vs. -dvi (cf. masc tiědu vs. fem tiědvi). Paradigma je vskutku duálové, takže varianta vycházející z tvaru N.pl masc se uplatňuje jak v N.du masc, tak i v A.du masc. Duálový synkretismus N//A však zároveň nepřímo podporuje alomorfy t-uô-d-u, š-i-uô-d-u, které lze synchronně motivovat i centrálními tvary A.pl masc t-uôs, š-i-uôs. • Ve tvarech Dal může být pohlcen vnitřní segment -m-, a to jak v masc, tak ve fem, cf. t-íem-dviem > t-íe-dviem, t-óm-dviem > t-ó-dviem; t-iěm-dviem > t-iě-dviem, t-ôm--dviem > t-ô-dviem (v obou případech jsou Dal rozlišeny jedině intonací). Zde jde o vý-slovnostní varianty, ve složeném skloňování (cap.7) však podobná pohlcení budou charakteristickým rysem kompositních koncovek. Produktivita Komplexní duály s dvousložkovým skloňováním lze vytvořit pro všechna absolutní oxytona, cf. 6.1.6. Podle nepalatalizovaného vzoru tuôdu - tiědvi '(tam)ti dva - (tam)ty dvě' se skloňuje ještě anuôdu - aniědvi 'oni (vzdálení) dva - ony (vzdálené) dvě' a katruôdu - katriědvi 'kteří(žto) dva - které(žto) dvě' (cf. 6.1.6 n.2), podle palatalizovaného šiuôdu - šiědvi 'ti(to) dva - ty(to) dvě' se skloňuje ještě juôdu - jiědvi 'oni dva - ony dvě' a kuriuôdu -kuriědvi 'kteří(žto) dva - které(žto) dvě'. Skloňování vztažných zájmen katruôdu & kuriuôdu předvádí v «duálových» pádech N, A, D, I tabulka T 6.1/2-3. G vypadá z logiky systému jednoznačně: katrudvieju, kuriudvieju?* Pro L těchto dvou lexikálních jednotek v normativních gramatikách vůbec nenalézám doloženou podobu, což znamená, že se zvláštním duálovým tvarem se v kategorii L nepočítá: to je sice ve shodě s obecným principem litevského pádového synkretismu, leč nedůsledné, uvážíme-li, že podle téhož principu nemá ani G mít zvláštní duálový tvar. Za spontánní řešení pro L lze nejspíše doporučit variantu (iii), tedy kuriuosě dviejuosě. • Stejným způsobem je odvozen i zesílený (pleonastický) tvar N//A abúdu (abuôdu) -abidvi (abiědvi) 'oba dva - obě dvě'. V dalších pádech najdeme G abiědvieju, D abíe(m)-dviem, I abiě(m)dviem, L.masc - fem abiědviejuose - abiědviejose.39 Dvojhláskové alomorfy v první složce N//A kopírují stav z absolutních oxyton, cf. t-uô-du - t-iě-dvi, pohlcení m-ového segmentu ve tvarech D&I se děje stejně, jak bylo popsáno výše (t-íem-dviem > t-íe--dviem, t-iěm-dviem > t-iě-dviem), a rozlišení obou tvarů opět obstarává pouze intonace. Nápadná je morfová redukce první složky ve tvarech G a L. V případě G můžeme uvažovat o synkope abie-j-u-dvie-j-u > abiě-dvie-j-u, v případě L je lépe hovořit o analogii abiě--dvie-j-u -> abiě-dvie-j-uo/lo-se: je to jednodušší než postulovat morfologicky přetížené tvary 38 Dokonce i počítačový korpus současného litevského jazyka dokládá textový výskyt genitívních komplexů judvieju, šiudvieju (hojné), tudvieju, anudvieju (ojedinělé). 39 DLKG (§804) uvádí zesílený tvar jedině pro N//A, a to ještě pouze s krátkým alomorfem (v ostatních pádech předepisuje prosté tvary podle T 6.2/2). Reduplikované tvary pro všechny pády uvádějí Jablonskis (1922: §73) a Senn (1929: L28 §5; 1966: §291), dlouhý alomorf pro N//A zmiňuje pouze Jablonskis. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 33 *abie-j-uosě-dvie-j-uose, *abie-j-osě-dvie-j-ose a ty následně synkopicky krátit hned ve dvou slabikách za sebou. • Dalším příkladem je výraz víenudu - víenidvi 'sami dva - samy dvě', o němž jsme se zmiňovali v části 6.1.5 (n.l). Ten sice má samostatné heslo v LKŽ, nemá však doloženy jiné pádové tvary než N//A a D (vieníemdviem). Ze systémových souvislostí vyvodíme, že I musí vypadat vieniěmdviem a že D i I podléhají hláskovému zjednodušení do podob vieníe-dviem a vieniědviem. • Konečně uveďme, že reduplikovaný tvar najdeme i v popisech paradigmatického typu I.ba+ - IV.a (dle našeho značení). Jaunius (1908: 105) a Jablonskis (1922: §81) uvádějí alomorfy N//A.du kókiudu - kókidvi vedle kókiu - kóki, kdežto Senn (1966: §255) má vedle prostého tókiu - tóki syntagmata tókiu dú - tóki dví. Prosodická charakteristika komplexu Všechna fonotakticky nedělená slova se zesíleným duálem nesou prízvuk na první, lexikálně relevantní složce, a tam je přízvuk umístěn stejně, jako by byl v samostatném slově (tuô -» tuô-du, abú -» abú-du, víenu -» víenu-du). Ze systémových souvislostí musíme u druhé složky ve tvarech N//A masc et fem předpokládat přosodickou charakteristiku ^ \> (právě tu totiž mají odpovídající duálové koncovky -«*k a -i"b). Nicméně morfová hranice mezi první a druhou složkou je tak silná, že druhá složka tuto charakteristiku nemůže uplatnit k tomu, aby si přetáhla přízvuk, ačkoliv nositelem prízvuku je slabika krátká (abú-du) či cirkumflexově intonovaná {tuô-du). Z «obyčejného» kmene by si za těchto okolností duálová koncovka přízvuk bez překážek přetáhla. Tvarová proměnlivost první složky, opatřené vlastními koncovkami, je jistě sama o sobě dostatečným důvodem, abychom ji nepokládali za «kmen» morfologicky složeného zájmena, je však dobré si uvědomit, že se tu setkáváme s jevem, který je podstatou kmenové charakteristiky absolutní paroxytonon (cf. 6.1.6 sub 2).40 Nemožnost přetáhnout přízvuk z kmene na koncovku nám v další části poslouží jako kritérium pro rozpoznání periferních případů morfologicky motivovaných komplexů. 6.4.1.2 I v centrálním případě morfologicky motivovaných komplexů jsme se již setkali s pádovými tvary, ve kterých první, lexikální složka neměla podobu plně strukturovaného morfového řetězce /kmen-&-koncovka/, nýbrž sestávala jen z rudimentárního kmenového morfu a z vokálu různě motivovaného. To byl případ G abiě-dvie-j-u i L t-uô-dv-iese vs. t-iě--dv-iese. Jejich druhé, číslovkové složky sestávají z kmene a koncovky příslušného pádu (či z adverbiálnflio sufixu), v první, obecně deiktické složce však dokážeme určit jen minimální segment lexikálního morfu (ab-, t-) a vokalické rozšíření zařaditelné do různých souvislostí (úsek ab-ie- interpretujeme jako kmenový alomorf, cf. 6.2.2, úseky t-uô- vs. t-iě- jako tvary převzaté z nominativu, ovšem jen s tím účelem, aby rozlišily rod). V centrálním případě byly takové tvary v menšině, zvážíme-li jejich postavení v paradigmatu. V periferním případě budou většinové, ba výlučné. Dokládají to duálová osobní zájmena múdu - múdvi 'my dva -my dvě', judu - júdvi 'vy dva - vy dvě'. V nich opět vidíme složku vyjadřující zájmeno měs 'my' a jús 'vy' a složku číslovkovou, leč na rozdíl od případu centrálního se první složka při flexi nemění. Seznamme se s tímto případem nejprve v tabulce T 6.4/2. 40 V kapitole 7 uvidíme, že komplexy o druhé složce jisllji předpokládají v první složce odlišnou intonaci, cf. N.du masc tuô-du vs. tíe-ji N.pl masc. 34 Nomen Liber III T 6.4/2 N/A mú-d-u mú-dv-i jú-d-u jú-dv-i G mú-dv-ie-j-u jú-dv-ie-j-u D mú-dv-iem jú-dv-iem I mú-dv-iem jú-dv-iem L (ii) (iii) mú-dv-iese mú-dvie-j-uose mú-dvie-j-ose jú-dv-iese jú-dvie-j-uose jú-dvie-j-ose Štruktúra a produktivita paradigmatu Ve druhé složce předvedených komplexů vidíme číslovku 'dva' s úplným kmenem a úplnou vlastní koncovkou, což je stav shodný s centrálním případem. Shodně s centrálním případem nalézáme též v L dvě podoby, jednu, rozlišující rod, opřenou o paradigmatický lokál číslovky 'dva', druhou, rodově indiferentní, opřenou o distributivní adverbium; značky (ii) a (iii) odkazují k příslušným řádkům tabulky T 6.4/1. Morfonologická interpretace první složky je obtížnější. Vzhledem k proměnám «kme-ne» a «koncovky» u litevských zájmen 'my' a 'vy' (cf. 6.2.1) ji sotva můžeme pokládat za «kmen» příslušného osobního zájmena: m- a j- jsou pouze charakteristické, «kořenové» konsonanty. Vokál -u- odráží většinový vokalismus v pádových tvarech oněch zájmen, zároveň však představuje ikonickou koncovku duálu maskulína. Tradiční historický výklad (cf. Stang 1966: 257; Zinkevičius 1987: 204) praví, že mú-du, jú-du jsou primární tvary N//A, což znamená, že vokalismus -u- první složky se interpretuje jako duálová koncovka, a dále praví, že ostatní pádové tvary byly u-tvořeny dodatečně, analogicky, zachovávajíce beze změny první složku mu-,ju-. Takový výklad nicméně pracuje s analogií již v prvním kroku: předpokládané duály m-ú,j-ú, k nimž baltské doklady vůbec nejsou, nemají oporu ani v duálových tvarech osobních zájmen doložených v jiných starých indoevropských jazycích. Motivace ze substantívni a adjektívní flexe je jistě přirozená, jenom zbývá pojmenovat dodatečný předpoklad, že se vybírá koncovka příznakově maskulinní a že se s ní pracuje jako s koncovkou rodově nepříznakovou. To není nijak samozřejmé, uvážíme-li, že tvary N//A jsou v primární i sekundární deklinaci důsledně rodově rozlišovány. Proč máme mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi spíše než mú-du - *mí-dvi, jú-du - *jl-dvi podle vzoru abú-du - abi-dvi ? Dvojice mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi jsou ve spisovném jazyce osamělé. Jediné srovnání nabízí žemaitská zvláštnost vě-du - vě-dvi 'my dva - my dvě' ve funkcích N//A. Ta se však vyznačuje výrazně odlišnými tvary druhé složky: N//A.fem vě-di//dvi//dvěs, G vě-dum(s), D&I vě-dim//diem//dvim//dvém(s)//duo (lokál LKŽ nedokládá). Vokalismus první složky není v litevském systému (synchronním ani diachronním) nijak motivován.41 41 Historické výklady u tohoto výrazu vyzdvihují, že dokládá analogii ke slovanskému duálovému zájmenu vě 'my dva//dvě', ačkoliv korespondence nehledí k fonologickému rysu délky: slovanské vě má vokál původem dlouhý, žemaitské vě-du/ldvi vokál původem krátký; LKŽ (XVIIL486) dokonce přímo dokládá původní krátkou podobu vě-du - vě-dvi. Výklady se zde spokojují s vágnější a širší Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 35 O prosodické stránce se lze vyjádřit velmi stručně: prízvuk je vždy na první slabice, totiž na první složce. Znovu však uvažme, že u druhé složky ve tvarech N//A masc - fem nutno předpokládat prosodickou charakteristiku \\ b, takže stojí za to poznamenat, že druhá složka na sebe přízvuk nepřetahuje, ačkoliv je k tomu morfologicky plně motivována a disponována. Výrazy mú-du - mú-dvi, ju-du - jú-dvi, ale též vě-du - vě-dvi se v N//A chovají jako absolutní paroxytona. První složka sice na rozdíl od centrálního případu morfologicky motivovaných komplexů nemá vlastní flexi, shodně s centrálním případem si však drží prosodickou samostatnost. Právě tato samostatnost odlišuje morfologické komplexy od případů (morfonologicky) jednoduché flexe slov se složeným kmenem. 6.4.1.3 Soustředíme-li se na prosodickou zvláštnost morfologicky motivovaných komplexů, jakou představují absolutní paroxytona, musíme uvést ještě komplexy o druhé složce kas. Pomocí AtgLKŽ a ze standardních litevských gramatik lze sestavit následující výčet: vis-kas 'všechno', kit-kas 'něco jiného', niě-kas 'nikdo//nic', daúg-kas 'leckdo//leccos'.42 Že se daúg kas píše zvlášť, kdežto viskas, kitkas i niěkas dohromady, je irelevantní: ve všech čtyřech případech jde o jediné fonotaktické slovo, syntaktické substantivum. V první složce vystupují morfémy: vis- "všechen//celý//ne-částečný", cf. vis-as kit- "jiný//odlišný", cf. kit-as niě- "ani", cf. nei, ně (jediný nelexématický morfém) daug- "hodně", cf. daúg Ve druhé složce potkáváme lexém kás 'kdo //co'. Morfosyntaktický komplex lze sémanticky interpretovat: "ten, v kom //to, v čem se projevuje výchozí lexikální jednotka". Z hlediska formálního paradigmatu nalézáme v první složce holé kmeny ohebných adjektiv vis-as a kit--as, obvyklý tvar neohebného adverbia daúg a neobvyklou vokalickou variantu neohebné vytýkací partikule neíffné,*3 užívané též jako koordinační spojky. Komplexy se skloňují ve indoevropskou shodou v náslovném konsonantismu v-. Velmi populární je v této souvislosti ojedinělý nález tvaru nuo-du ve funkci A 'nás dva' (všemi citovaný jediný doklad z časopisu Lietuviu Tauta 111:417, 1923, kde jsou publikovány výsledky jistých amatérských etnografických sběrů z let 1886-1894). Toto hapax legomenon (bylo-li vůbec korektně zaznamenáno) odpovídá svou první složkou slovanskému duálovému akuzativu na, přičemž na rozdíl od korespondence slovan. vě «* žemait. vě-du// dvi respektuje historické délky vokálů (slov. a i lit. uo jsou odvoditelné z i.-e. ô, cf. ř. vó> 'my dva//dvě'). Bylo by však unáhlené usuzovat z toho na nějaké starolitevské paradigmatické rozlišení ve tvarech N.du a A.du. Něco takového totiž v litevštině nejenže nemá systémovou oporu, ale je v příkrém rozporu se synkretickou povahou kategorie du (cf. 1.5.1). 42 Výrazy bet-kas 'kdokoliv', ne-kás 'někdo nic moc', kaž-kás 'kdovíkdo', kas ne kas 'tu a tam někdo' (vše lze interpretovat též jako označení věcí, nikoliv osob), které čtenáře znalého litevštiny mohou v této souvislosti rovněž napadnout, nejsou absolutní paroxytona, nýbrž komplexy absolutních oxyton. Probereme je v 6.4.2. 43 Tvary nei a ně si jsou rovnocenné. Dvojhláska ie vystupuje za jistých okolností jako varianta k dvojhlásce ei (cf. diěvas 'bůh' ** delvě 'bohyně'). Morf nie- najdeme ve výrazech niě-kaip 'nijak', niě-kur 'nikde', nie-kadá 'nikdy', nie-katras 'ani jeden (z dvojice)', a což nám zde argumentačně neposlouží, v početných derivátech slova niě-kas 'nikdo //nic', e.g. niekdarys 'lempľ (nic pořádného nedělá), niekbylýs 'žvanil' (nic pořádného neřekne), niěkina 'pohrdá (kým//čím)' (pokládá 36 Nomen Liber III složce kas, druhé, tedy podle paradigmatického typu Ia++, a to omezeného pouze na sg,44 přičemž u niě-kas a daůg-kas použitých se sémantickým rysem živé bytosti, tedy ve smyslu 'nikdo' a 'leckdo', lze uplatnit i alomorfy Gadn niě-kieno a daůg-kieno (cf. 6.2.1.5). Přízvuk spočívá na složce první. Uvedená slova jsou tak absolutní paroxytona. To je vlastně jediný důvod, proč je zde zařazujeme jako morfologicky motivovaný komplex s (naprosto potlačeným) potenciálem dvousložkové flexe. V první složce totiž vůbec nenacházíme vokalický segment, jejž bychom i jenom mohli uvádět do vztahů k paradigmatickým koncovkám. Morfologická motivace uvedených komplexů je velmi slabá, a tak dochází k přehodnocení do podoby složený kmen -&- koncovka. To se téměř neprojevuje změnou morfů, ale výrazně projeví změnou prosodické charakteristiky. Můžeme dokonce vyčlenit dva stupně přehodnocení: 1° od absolutního paroxytona k absolutnímu oxytonu. Thesaurus LKŽ dokládá varianty vis-kás, kit-kás, daug-kas s přízvukem na druhé složce ve všech možných pádových tvarech. Koncovky druhé složky přitom vycházejí výlučně ze sg paradigmatického typu F++ (s případným alomorfem Gadn); 2° od absolutního paroxytona k prosodické charakteristice 1B. Přitom se koncovky již neberou z typu F+ + , nýbrž z F. To postihuje zájmeno niěkas 'nikdo//nic'. Že bylo kdysi absolutním paroxytonem, dokládají dosud užívané instrumentálové tvary täs tevas niěkuo ne-sirupina 'ten otec se o nikoho//nic nezajímá' (syntaktická platnost substantívni), niěkuo metu 'nikdy' (syntaktická platnost adjektívní).45 Nyní patří zájmeno niěkas k paradigmatickému typu F a prosodické charakteristice 1B; tvar I zní nyní niekú, jiné koncovky s dvojhláskovou variantou se v sg nevyskytují, pl toto slovo - stejně jako jeho ohebná složka kás - vůbec nemá.46 Jde přitom o jediný výskyt typu 1B mezi zájmeny.47 K přehodnocení došlo zřejmě pod vlivem okolnosti, že se zájmena niěkas začalo používat i jako substantiva znamenajícího ho //to za nic pořádného). 44 Odkazem na séma sg vyjadřujeme jedině to, že se užívá singulárových koncovek. Kategoriálně bychom dotyčná substantiva vyhodnotili spíš tak, že nemají ani číslo ani rod: ani se nemohou paradigmatický proměňovat, což je základní předpoklad pro uplatnění kategorie čísla, ani se nemohou syntag-maticky rozvíjet, což je základní předpoklad pro uplatnění kategorie jmenného rodu. 45 Citováno podle LKŽ (VIII:775-776). Adjektívní užití niěkas 'žádný' je zvláštní. LKŽ uvádí pouze obraty niěkuollnieku metu 'nikdy' (v žádné době), niěkuollnieku budu 'v žádném případě', niěkuoII nieku gývu 'ani za živý svěť (dosl. "žádným živým") a dále jen dauges nieku kalbu nebuvo 'a pak už žádné řeči nebyly'. 46 Tak slovo klasifikuje DLKŽ (heslo [1] niěkas), nicméně mezi ilustrativními příklady nalézáme in-strumentály niěkuo nesirupina 'o nic se nestará' (převzato z LKŽ) a niěkuo (ne) děias 'nemaje s tím nic společného', jež lze interpretovat jedině jako absolutní paroxytonon, vedle instrumentálu nieku gývu 'ani za nic' a dativu niěkam veřtas 'k ničemu', jež v našem pojmosloví vedou na interpretaci: paradigmatický typ P, prosodická charakteristika 1B. Příbuzná hesla kitkas a vžito jsou v temže slovníku DLKŽ popsána tak, že v našem pojmosloví dostanou jednoznačně ohodnocení: paradigmatický typ P++, prosodická charakteristika AP. 47 Vyplývá to z AtgDLKŽ (612-613). Na rozdíl od autorů AtgDLKŽ neřadíme k zájmenům výrazy jako musiškis (1B) 'našinec', cf. supra 6.1.5 sub 5. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 37 'nicotná věc', 'nanicovatý člověk'. To se skloňuje bez pronominálních koncovek podle čistě paradigmatického typu I, má množné číslo a je prosodické charakteristiky 1B, cf. gaila dárbo tókiam niěkui (D.sg, vs. kání) '...pro takovou hloupost', gyvi niěkai (N.pl, vs. tie) iš tókio dárbo 'houby z toho...', už gývus niekus (A.pl, vs. tuôs) 'za pár šupu'. Zmiňme se ještě o jednom formálním rozdílu. Složená substantiva i adjektiva povinně přecházejí pro masc (rodovým protějškem fem se zde zabývat nemusíme) k odvozeným, sc. palatalizovaným deklinačním typům, a to k I.b nebo Komplexy morfologicky přehodnocené jako složeniny však zůstávají u paradigmatických typů základních, nepalatalizovaných, a sice u Ia++, P nebo I. 6.4.1.4 Za dvoj složkový, morfologicky motivovaný kmenový komplex s prosodickou charakteristikou AP lze též pokládat adjektivum šitas - šita 'tento - tato' (F++ - IV(+)), jediné absolutní paroxytonon rodově diferencované. V první, neohýbané složce nalézáme zájmeno s kmenem š- (cf. š-is '(zde) ten'), ve druhé, ohýbané zájmeno s kmenem t- (cf. t-ás '(tam) ten'). Analogicky existuje šitoks - šitokia 'takovýto - takováto' (I.ba+ - IV.a) se stejně ne-ohybatelnou první složkou a s druhou složkou o kmeni tok- (cf. tók-s 'takový (jako tam ten)'); to však není AP. Účelem obou komplexů je zvýraznit deixi k blízkému. Tu sice zajišťují samy jednotky šis - ši, resp. šióks - šiokiá (v protikladu k jednotkám tas - tá a anás -oná, resp. tóks - tokiä a anóks - anókia, cf. 6.1.6), ale obě jsou pokládány za nevýrazné, oslabené. Podobně jsou zastíněné i jednotky anás - ona a anóks - anókia a obojí deixi, k předmětu i k vlastnosti, jednoznačně dominují výrazy s kořenem t-. Těmi se proto posiluje deiktická funkce první, lexikální složky. Podívejme se nyní na komplex šitas - šita samostatně. Vokalismus první složky odpovídá vokalismu nominatívních koncovek obou rodů, cf. šis - ši. Flektívní potenciál první složky vůbec nemohl být využit, protože existuje syntakticky motivovaný komplex šis tas, skloňovaný v obou složkách, který plní jiné funkce (cf. 6.4.2.1). Skloňuje se tedy pouze druhá složka. Prosodická charakteristika je AP (cf. 6.1.6 sub 2), leč dochází k přehodnocení. Komplex šitoks - šitokia se svou první složkou od předchozího vůbec neliší. Ani zde nebylo možné využít flektívního potenciálu první složky, protože existuje syntakticky motivovaný komplex šioks tóks 'jakýs takýs', plnící jiné funkce. Není nejmenší důvod domnívat se, že někdy byl nějaký složitý komplex typu *šioktóks, který se později zjednodušil. Jako je t-ók-s odvozeno od t-ás, tak bylo od šit-as odvozeno šit-ok-s. Zájmeno šitoks drží ve všech tvarech prízvuk na segmentu šit-, podobně jako absolutní paroxytonon šit-as, nicméně v případě šitoks se zvlášní charakteristikou AP nemusíme pracovat: vystačíme s běžnou 1A. To proto, že druhá složka má vždy slabičný kmen, takže případný prosodický rys b koncovky druhé složky přes slabičnou hranici -ok- na přízvuk nedosáhne. Charakteristiku 1A mají všechna zájmena odvozená sufixem -ok- od slabičného kořene. Jedinou prosodickou zvláštností zájmena šitoks je to, že na rozdíl od ostatních nenese přízvuk na tomto sufixu (cf. 6.1.6 sub 4). Derivační vztah ši-t-as -> ši-t-ok-s dává vyniknout segmentu šit-. Ten pak najdeme nejen v adjektivech šit-as 'tento', šit-ok-s 'takovýto', ale i v adverbiích šit-iek 'tolik', šit-aip 'takto', stejně jako v invariantním deiktickém výraze šit-ai 'toto'. V takovýchto morfologických souvislostech pak uvedené komplexy snadno přehodnotíme jako deriváty od kořene šit-, kde nejjednodušší kmen najdeme ve tvaru šitas. Při tomto chápání není o co opřít prosodickou charakteristiku AP, a tak se vytvoří nová, odpovídající jiným adjektivům podobně postaveného kmene, tedy 2B, sc. N.sg šit-as - šit-á (cf. kitas - kitä), G.sg šit-o - šit-ôs (cf. 38 Nomen Liber III kit-o - kit-ôs, I.sg šit-uô - šit-ä (cf. kit-ú - kit-ä), N.pl šit-iě - šit-os (cf. kit-i - kit-os), etc. V současném úsu prosodická charakteristika 2B u slova šitas zdá se převažuje. Spisovná norma uznává obě charakteristiky za rovnocenné (cf. DLKG §§797, 800). Prosodické přehodnocení doložíme i mimo vlastní deklinaci: vedle šitai je též šitaí, prosodicky shodné s antal 'ono', vedle šitaip též šitaíp, přizvukovanou podle visaíp 'na všelijaký způsob'. 6.4.2 Komplexy, které probíráme, jsou morfosyntaktické. Jejich třídění na případy motivované morfologicky a na případy motivované syntakticky je relativní a vypovídá pouze o tom, jaké jevy jazykového systému používáme pro výklad. Při výkladu motivací morfologickou (6.4.1) jsme u jedné ze složek potlačili lexikální význam morfu, sc. reinterpretovali jej coby rys významu gramatického (cf. lexém "dva" -> rys duálu, lexém "on" -» rys determinovanosti). Při výkladu motivovaností syntaktickou lexikální význam jednotlivých složek nepomíjíme a za slovotvorný impuls naopak pokládáme syntaktické vztahy mezi lexémy. Může přitom jít o vztahy závislostní, koordinační, stejně jako vytýkací. Rozlišíme syntakticky motivované komplexy homogenní, kde všechny složky vypadají, jako by vystupovaly ve stejném větném vztahu, a heterogenní, kde jednotlivé složky vypadají, jako by vystupovaly v různých větných vztazích. U homogenních komplexů dále rozlišíme případy volné, kdy každá složka je tvarově vybavena k tomu, aby v jiné větě sama o sobě získala stejné větné uplatnění, jaké má vyšetřovaný komplex, a případy vázané, kdy jednotlivé složky v té podobě, v jaké v komplexu vystupují, stejný větný vztah obecně vyjádřit nemohou. 6.4.2.1 Syntakticky motivované komplexy homogenní volné. Každá složka má podobu úplného morfématického slova, jež vykazuje část lexikální (kmen) a gramatickou (koncovku). Všechny koncovky v komplexu se vyskytující jsou kongruentní co do gramatických kategorií pád - číslo - rod. Z hlediska syntaktické jednoty celku je morfologická kongruence všech složek redundantní a svědčí o tom, jak aktuální je přehodnocení syntaktického útvaru do jediného větného členu. V češtině poslouží za příklad takového komplexu výraz ten který ve větě v tom kterém případě se dosavadní postup neosvědčil. Vidíme, že každá ze složek vypadá jako shodný přívlastek substantiva případ, obě se s ním shodují v rodě, čísle a pádě a každá by v obdobném, ba i zcela stejném syntaktickém kontextu mohla vystoupit samostatně, cf. v tom případě, ve kterém se dosavadní postup neosvědčil... Litevské komplexy tohoto druhu sestávají výlučně z pojmenovávacích jednotek deiktických, zatímco v češtině najdeme i příklady s numerálii, cf. je o dva tři roky starší.™ Jsou vesměs dvousložkové, přízvuk mohou mít jak pouze na jedné, tak na obou složkách; přizvukování kolísá, a to i v rámci jednotlivých komplexů coby formálních paradigmat. Vykládáme to tak, že obě složky přízvuk mají, přičemž jen jeden je hlavní a vymezuje fonotaktický celek, kdežto druhý je vedlejší, fonotaktický irelevantní. Hlavní příklady jsou následující (každý litevský komplex překládám adekvátním výrazem českým a zároveň modelujú z českého materiálu; za komplexem uvádím pro kontrast samostatná syntagmata sestavená ze stejných složek). A) Kontrast vznikne záměnou pořadí složek u téhož syntaktického členu: • padäré ta páčia klaída 'udělali tutéž (dosl. "tu samou") chybu' vs. padäré páčia täklaľda 'udělali právě tu chybu'. K litevskému vyjádření (malého) neurčitého množství cf. 6.3.1.1. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 39 B) Kontrast vznikne rozdělením složek mezi různé věty ve stejné syntaktické roli: • skaitýdama ši ta iškreipé 'při čtení tu tam něco (jakoby "to (a) ono") špatně vyslovila' vs. skaitýdama š£ iškreipé, tá~ praléido 'při čtení tu něco špatně vyslovila, tam něco vypustila' ; • pataisé vienq, lato, (též víena láta) klaída 'opravil jednu dvě chyby' (jakoby "jednu a zase jinou") vs. pataisé víena klaída, paliko kita 'jednu chybu opravil, druhou nechal'; • šiokiu tokiu baldu parsivežé 'navozil domů jakýs takýs nábytek' (jakoby "tadyhletakový (a zase) tamhletakový") vs. ir šiokiu baldu parsivežé, ir tokiu 'navozil i takový nábytek i zase jinačí'; • pälieté kuriuôs ne kuriuós (obě složky přizvukované!) mäžmožius 'probíral některé po- drobnosti' (jakoby "které (ano), které ne"; nevím, zda nevynechal něco, co by k tomu vlastně také patřilo)49 vs. kuriuôs mäžmožius pälieté? i kuriuôs neatsižvelgé? 'které podrobnosti probíral? ke kterým nepřihlížel?'. 6.4.2.2 Syntakticky motivované komplexy homogenní vázané odstraňují morfologickou redundanci tím, že gramatické rysy relevantní pro celek jakožto syntaktickou jednotku vyjadřuje pouze u jedné složky. Takové komplexy tvoří v litevštině jedině číslovky. Ve složených číslovkách základních se skloňují všechny skloňovatelné složky, stejně jako je tomu v homogenních komplexech volných, cf. {dúN tukstančiai^ penkiN šimtaí^ kěturiasdešimtim trý~sN)(N) litai(N) '2.543,- lity' -> {dvíemD tíikstančiamsD penkíemsD šimtámsD kěturias-dešimtmv trimsD}(D) litams (D); hovorový jazyk však má snahu skloňovat jen poslední složku, sc. {dúN tukstančiaiN penkiN šimtaíN kěturiasdešimtim trimsD)(D) litams (D), čímž dochází k vázanosti: ne všechny složky nyní vyjadřují ten větný vztah, ve kterém komplex vystupuje. Toto chování (skloňování pouze poslední složky) je názorným příkladem organizačního principu aglutinačního, jenž přidává jeden společný gramatický morf vždy celému syntagmatu. U číslovek nezákladních (řadových, druhových, hromadných i dalších), jejichž soustavu vyložíme v knize IV/3, tento aglutinační princip patří do spisovného jazyka a představuje jediný způsob odvozování i skloňování: pouze poslední složka nese derivační sufix «řadové», «dru-hové» či jiné «nezákladní» číslovky a zároveň s ním i koncovku podle rodu, čísla a pádu, zatímco všechny předcházející složky jsou bud' v (N), nebo v nesklonném tvaru, a to navíc vždy jako číslovky základní, cf. {keturiN šimtaíN septýniasdešimtim penktómsD. řadová)(D) su-kaktuvéms (D) 'k čtyřstému sedmdesátému pátému výročí', pasáulis {túkstantisN devyniN šimtaíN devýniasdešimtmv devyneriaísy dnibov&)(l) mětais (I) vyrěsnisllseněsnis 'svět je o tisíc devět set devadesát devět let vyspělejší//starší' .50 Není těžké prokázat, že výše uvedené složené číslovky představují jediné syntaktické slovo: žádná ze složek nemůže být samostatně rozvíjena, mezi složky nelze nic vložit, pořadím složek nelze hýbat. Hůře však prokážeme, že ony číslovky tvoří též jediný celek fonotaktický: každá složka má svůj vlastní přízvuk, se kterým může v jiných syntagmatech vystupovat jako samostatné slovo; lze sice postulovat, že přízvuk první (nebo jisté jedné) složky komplexu je «hlavní», ostatních pak «vedlejší», leč při po- 49 Výraz kuris ne kuris i jemu obdobný kás ne kás 'tu a tam někdo//něco' vypadají jako komplexy třísložkové. Jde v nich nicméně pouze o dvojí výskyt téhož lexému (kás, kuris), který je koordinován gramatématem ne. 50 Protože slovo mětai 'rok' je v litevštině pomnožné, počítají se roky v číslovkách druhových, nikoliv základních. 40 Nomen Liber III tenciálně neomezené délce komplexu toto řešení není uspokojivé. Navíc i uvnitř komplexu lze uplatnit aktuální členění, jež se vyjádří právě přesunem «hlavního» prízvuku v komplexu, cf. tai iyyko tukstantis penki šimtaí devýniasdešimt šeštais mětais, ne tákstantis keturi šimtaí 'stalo se to v roce tisíc pět set devadesát šest, ne tisíc čtyři sta' (složka s «hlavním», zde kontrastívním přízvukem je vyznačena majuskulemi). Musíme proto uznat, že fonotaktické hledisko, v písmu nezachycované, není heuristicky rovnocenné syntaktickému.51 Zdůrazněme, že s řídícím substantivem se v rodě a čísle shoduje jedině číslovková složka řádu jednotek, tedy právě ta, která se s ním shoduje i v pádě. Jednotkové číslovky, které vyjadřují počet stovek a tisíců, mají rysy masc a pl podle substantiv šimtas a tukstantis. 6.4.2.3 Syntakticky motivované komplexy heterogenní jsou konstelace morfu, z nichž každý, vzat samostatně, vyjadřuje ve větě jiný vztah. Vlastní vztahy těchto složek přestávají být v důsledku lexikalizace relevantní, na důležitosti nabývá jedině vnější syntaktický vztah celého komplexu ke zbytku věty. Onen vnější vztah tvaroslovně vyjadřuje jen jediná ze složek komplexu, ostatní se tvarově neproměňují. A právě ze systémových analogií oněch neproměnných tvarů usuzujeme na motivovanost specifickými větnými vztahy. A) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované odkazy k větné perspektivě (nejde tedy o větný vztah závislostní, nýbrž vytýkací). Radíme sem: • toks pat se skloňovatelnou složkou toks. Znamená 'stejný' coby totožnost v kvalitě, doslo- va "právě takový" (něm. der gleiche oproti derselbe). Složka pat 'též, právě' je holý kmen zájmena páts 'sám', "právě on a nikdo jiný" a slouží v litevské větě jako ré-matizátor, prostředek zvýrazňující libovolný větný člen, cf. iki pat vákaro 'do samého večera', ten pat 'právě tam, tamtéž', jam pat 'právě jemu'; • tas pat 'totéž' i 'tentýž' má skloňovatelnou složku tas 'ten, to',52 neměnná složka pat je stejná jako u právě rozebraného výrazu toks pat. Komplex vystupuje jako substantivum, cf. gíeda tqpat 'pořád vede svou', dosl. "zpívá totéž", i adjektivum, cf. atéjo tas pat žmogús 'přišel týž člověk'; • tam tlkras mající za skloňovatelnou složku adjektivum tlkras 'pravý', 'věrný'. Celek zna- mená 'určitý' ve smyslu "určitelný, leč [zde teď] neurčovaný" a slouží k neurčité deixi: mluvčí dává na jevo, že ví, k čemu odkazuje, a že to posluchači nepoví. Neměnný výraz tám, D.sg masc zájmena tas zde ve významu "to", je «tematizátor», deiktický prostředek vyjadřující zřetel k něčemu, co se podává jako dané výpovědní situací. Výsledný sémantický rys "určitý" tak můžeme vykládat jako účinek morféma-tických spojení "tomu odpovídající" či "tam příslušný". Přízvuk spočívá vždy na druhé složce komplexu, ať už je ohebná, či nikoliv. B) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované koordinací vůči položkám naznačeným jako situačně dané. Za skloňovatelnou složku mají víenas 'sám, osamocený, jeden': 51 Nevím o studii, která by se zabývala litevskou fonotaktikou ve vztahu k syntaxi. Sám tyto záležitosti zkoumat nemohu. 52 Připomeňme zde, že litevština nemá neutrum. Zájmeno tas je maskulinní složkou z přechylované dvojice tas — tá 'ten - ta' . Femininní tvar je příznakový: odkazuje k referentu jasně opatřenému rysem fem. Maskulinní tvar odkazuje jak k referentům s rysem masc, tak k referentům bez jakéhokoliv rodového určení: odtud význam tas 'to'. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 41 • v komplexu ně víenas 'žádný' (dosl. "ani jeden") se uplatňuje ně 'ani', spojka «záporně slučovací», jež popírá, že by šlo přidat byť jedinou položku z kontextově přítomných; • komplex kiekvíenas 'jeden každý', dosl. "co jeden, to...", znamená "všichni" při takovém pohledu na kontextově daný soubor, kdy se nehledá nějaká úhrnná vlastnost, nýbrž probírá každý prvek zvlášť. Uplatňuje se zde adverbium kíek 'kolik', jež funguje jako jako koordinační výraz 'co - to', 'kolik - tolik'. Přízvuk opět spočívá na druhé složce komplexu, shodou okolností vždy ohebné. C) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované determinací zájmenného výrazu. Protože zájmena běžným způsobem syntakticky determinovat nejde (v tom spočívá jejich hlavní syntaktická omezenost), uplatňují se výrazy s povahou částice, jež modifikují platnost celé věty, případně koordinují či komentují textové výskyty vět nebo jejich částí. Komplexy tohoto druhu jsou v litevštině nejhojnější. Zde se omezíme pouze na ty, jež lze syntakticky zařadit jako adjektiva nebo substantiva, e.g. kas nórs, kai kurís, kaiin koks, kažkóks, bet katräs, a budeme vlastně jen ilustrovat různé možné morfémové konstelace. Svůj jediný přízvuk nesou tyto komplexy - shodně s případy A i B - vždy na druhé složce, ať už je ohebná, nebo ne. Přestože se píší povětšinou odděleně, představují vždy jediné fonotaktické slovo a syntakticky nedělitelný celek: mezi jednotlivé složky nemůže vstoupit žádný morf. Ve skloňovatelné složce vystupují tázací a vztažné výrazy redukovatelné na kořen k-, e.g. kas, koks, kurís, katräs (cf. IV/3). Jako nesklonná složka slouží • kai, jež samostatně funguje coby relativum okolnostní, cf. kai... tai 'když... tak'. V kom- plexu kai -&- k- je vyjádřena neurčitost nepříznaková: 'někdo', 'některý', 'cosi'; • kaiin, zkráceně kaž, původně věta kás žino 'kdo ví'. V komplexu kaiin Ukal- -&- k- je vyjádřena neurčitost s nepředvídatelnými možnostmi: 'kdovíco', 'kdovíjaký'; • bet, samostatně fungující jako přípustka "ale, nicméně". V komplexu bet -&- k- je vyjád- řena neurčitost s nahodilým výběrem z daných možností: 'kterýkoliv', 'kdokoliv'; • nors, staženina z norěsi dosl. "budeš chtít". V komplexu k- -&- nor s je vyjádřena neurči- tost se záměrným výběrem z daných možností: 'který chceš'. Svou stavbou patří k typu C) i výrazy nekás 'nevalný, špatný' (Adj), nekóks idem, kde vystupuje záporná částice ne (nepřízvukovaná). Ta slouží coby lexikálněderivační prefix. Přináší hodnotu depreciatívní, jak jsme pro běžná substantiva předvedli v části 5.1.6,53 takže ne kaiin kas (psáno odděleně s ohledem na oddělenou grafiku kaiin kás) neznamená "něco obyčejného II někdo obyčejný", což by stačilo k popření "ne kdovíco//kdo", ale přímo 'prkotina', "něco bezvýznamného", ve spojení s rysem "životnost" pak 'nula, nicka', "někdo bezvýznamný" (Svbst). Tento slovotvorný komplex se vztahuje i na adverbia, cf. kaip 'jak' -» nekaip 'mizerně', kíek 'kolik, hodně' -* nekíek 'jen trochu málo', a jak dokládá již ne kaiin kás, nevyhýbá se ani komplexům, cf. kaiin kuř 'kdovíkde, kdovíjak daleko' -» ne kaiin kuř 'kousek odtud', kaiin koks 'kdovíjak výtečný" -» ne kaiin koks 'ubohý'. Právě proto však, že formant ne - na rozdíl od všech ostatních, které jsou výše uvedeny - přistupuje i ke komplexům, a zároveň že modifikuje výchozí význam ne jeho prostým větným popřením, jak by odpovídalo syntagmatické motivaci, nýbrž přiřazuje mu krajní opak, vyjímáme útvary jím odvozené z tohoto výkladu morfosyntakticky motivovaných 53 Připomeňme, že ne-tuřtas není pouhé popření "bohatství", kam by se stále ještě vešla jak "střídmost" ozdobená důstojností, tak "skromnost" nebránící štěstí, nýbrž krajní protiklad k němu, "bída", jež důstojnost i štěstí znemožňuje. Podobně ne-tiesá není ledajaké popření "pravdy", jímž může být i "omyl", "přehlédnutí" či "nedopatření", nýbrž vyložená "lež". 42 Nomen Liber III komplexů — podobně jako jsme substantívni deriváty s prefixem ne vyňali ze slovo-tvorby morfologickou konversí (5.1.6). D) Nakonec vyčleníme heterogenní komplexy motivované vztahem predikace. Takovou motivaci vidíme ve výrazech vis-kas 'všechno', kit-kas 'něco jiného', niě-kas 'nikdo//nic', daúg-kas 'leckdo//leccos', a to v podobě (predikát -&- kas), cf. visa käs 'je všechno, co...' -» vis-k-as 'všechno', kitakás 'je něco jiného, co...' -^kit-k-as 'něco jiného', nérákás 'není kdo//co...' -» niě-kas 'nikdo//nic', daúg (yrä) kás 'je mnoho, kdo//co...' -» daúg kas 'leckdo//leccos'. Že se daúg kas píše zvlášť, kdežto viskas, kitkas i niěkas dohromady, je irelevantní: ve všech čtyřech případech jde o jediné fonotaktické i syntaktické slovo. Komplexy se skloňují ve složce kas, druhé, tedy podle paradigmatického typu Ict++ a bez proměny v kategorii čísla (koncovky jsu formálně sg). Přízvuk spočívá na složce první. Vznikají tak absolutní paroxytona; mimo spisovný jazyk lze doložit i varianty typu 2B vzniklé prosodic-kým i morfologickým přehodnocením kmenů komplexních v kmeny jednoduché, v případě prosodické varianty daug kas může jít i o přeřazení k podtypu C). Popsaný model ustrnulých syntagmat predikatívních je neproduktivní, uvedené příklady jsou všechny, které soudobý jazyk užívá (cf. AtgDLKŽ). 6.4.3 Čtenáři, který si všiml, že v bodě D) předchozí části 6.4.2.3 vykládám syntaktickou motivací stejné komplexy, které jsem v části 6.4.1.3 vykládal motivací morfologickou, blaho-přeju k tomu, že si při čtení až do těchto míst udržel bdělost. Sotva lze oddíl o morfosyntak-tické motivaci uzavřít lépe než příkladem, kdy se morfologický a syntaktický výklad v plné své rozdílnosti setkávají. Dvojí motivace první složky u niě-kas, totiž neíllné "aniž" ze strany morfologické a něra "není" ze strany syntaktické, nestojí v rozporu: v obou případech se konstatuje, že "není co//kdo", přičemž neexistenci vyjadřuje jednou záporná juxtapozice, sc. "a nelze přidat", jednou záporná predikace, sc. "nevyskytuje se, co//kdo by mohl. Otázku, jak to při vzniku výrazu niěkas «doopravdy bylo», není rozumné klást: postup, pro nějž jsme se zde rozhodli (porovnávání jazykového znaku s jinými jazykovými znaky uvnitř systému, který jejich vskyt vůbec umožňuje), k odpovědi nevede, a kdybychom i nějakou jinou cestou odpověď získali, nijak by neovlivnila naše porozumění litevské terciární deklinaci. Leč musím přidat ještě jeden pohled na problematiku morfosyntaktických komplexů. Komplex je komplexem proto, že dva lexémy, schopné jeden každý vystupovat jako zvláštní větný člen, se sdruží tak, že ve větě představují větný člen jediný. Zda k tomu skutečně došlo, prokazujeme možností, či naopak nemožností obměny jednotlivých lexématických složek vyšetřovaného komplexu při zachování všech syntaktických vztahů v dané větě. Podívejme se v této souvislosti na výrazy typu víenas kitq, vieni kitú~, viená kitai, jež do češtiny překládáme "(se/ si) navzájem". Obě složky vykazují vždy stejný rod (masc :: fem) i stejné číslo (sg :: pl), v pádech se však liší: víenas je v podmětovém nominativu, kitas v pádu předmětové rekce, případně i s předložkou, cf. vieni i kitús neatsiivelgia ' navzájem na sebe neberou ohled '. Na počátku oddílu 6.4 jsme rozebírali větu juódu nekeňčia víenas kito 'oni dva se navzájem nesnášejí'. Předvedli jsme, že výraz víenas kito, byť sestává ze dvou fono-taktických slov, vytváří jen jeden větný člen, protože se dá nahradit jediným lexé-mem, e.g. savis, pämotés, ne však dvojicí lexémů, e.g. *Jônas Marijos. Abychom dvojici Jônas Marijos vůbec mohli uvést jako náhradu za víenas kito, převedli jsme Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 43 nejprve podmětový nominativ juôdu 'oni dva' na genitív tematické prolepse judvieju 'pokud jde o ně dva'. Tím se ve větě uprázdnila podmětová pozice a složka víenas ji okamžitě obsadila. Zdá se, že víenas kito je komplexem z donucení, z nedostatku vhodných syntaktických příležitostí. Litevské gramatiky takové výrazy nijak netematizují,54 podívejme se na ně proto v širších souvislostech. Vyjdeme z lexikálního obsahu obou složek: víenas znamená "sám, zvlášť vyčleněný, jeden", kitas pak "jiný, odlišný, další". Při společném textovém výskytu tak vedou na dvojí designaci, jež z textově daných možností vybírá nejprve jednoho zástupce (víenas), pak ještě dalšího (kitas). Protiklad sg :: pl přitom vyjadřuje, zda se ti zástupci vybírají jako jednotlivci nebo jako skupiny, protiklad masc :: fem potvrzuje, že zástupci se vybírají z textově daných designátů jmen toho či onoho rodu.55 Nyní rozlišme tři konstelace. • Není-li textovou situací nijak dáno, jak se jednotliví zástupci vybírají, pokládáme výběr za nahodilý. Právě to motivuje komplex víenas kitas (vyskytující se i s jediným přízvu-kem coby vienas kitas) o významu "tu a tam někdo//něco", jejž jsme předvedli v 6.4.2.1. Obě složky nutně vystupují ve stejném pádu. Kdyby tomu tak nebylo, popřela by se interpretace, že v prvním i druhém případě se vybírá stejným způsobem ze stejného souboru. • Je-li naopak textovou situací dáno, kteří zástupci se vybírají, interpretujeme souvýskyt víenas — kitas jako kontrast "ten jeden" vs. "ten druhý". Stojí-li každý výraz sám ve zvláštní predikaci, elementární větě, vzniká paralelismus "jeden [dělá to] — druhý [dělá ono]". Pádová shoda obou výrazů jistě podtrhává strukturní paralelismus kontrastívně postavených vět, není však nezbytně nutná, cf. "jedni s tím souhlasili — jiným se to nezdálo".56 • Kontrast víenas — kitas, což již předpokládá, že výběr designátů jez textu jednoznačně dán, se však může vyskytnout i v rámci jediné větné predikace. Právě zde místo paralel-nosti dochází ke střetu, což vede na interpretaci "navzájem". Nutnou podmínkou je, že každá ze složek víenas — kitas vystupuje v jiném větné vztahu (jinak by šlo o koordinaci, což je svého druhu paralelismus), a to se projeví i rozdílnými pádovými tvary, e.g. kitqlkitolkitám. Souvýskyt víenas — kitas v jediné větě je při této funkci tak důležitý, že se výslovně užívá 5 Nemluví o nich ani naše referenční DLKG ani s ní myšlenkově propojená Valeckiené (1998), ačkoliv obě práce shodně vyčleňují třeba dvojici víenas — kitas (vždy shodné v rodě, čísle i pádu) coby prostředek koordinace dvou vět o paralelních syntaktických strukturách, e.g. vieni ta kalněli vadina Milzinkapiu, kiti Šméklu kálnu 'jedni tomu vrchu říkají Mohyla bohatýrů, jiní Strašidelná hora'. Pouze Rozinas (1996: 1.11.5), nakolik vím, tematizuje typ víenas kita coby zvláštní druh zájmen, jimž říká «reciproční». Argumentuje přitom referenční sémantikou, proměnlivosti syntaktických rolí si nevšímá. V našem popisu však syntaktické role a morfologická způsobilost k nim jsou pro argumentaci klíčové. 55 Do protikladu čísla lze teoreticky zahrnout i du jako odkaz ke dvojici. Rys pl může formální shodou potvrzovat i individuální designát označovaný jménem pomnožným: spisovná norma vyžaduje nahradit vieni výrazem vieneri, leč kiti zůstává beze změny, cf. vieneri mětai — kiti mětai 'jeden rok — druhý rok'. 56 Tento interpretační postup je tak dobře zaveden, že sama skutečnost paralelního výskytu víenas — kitas ve dvou textově sousedních predikacích vede k obsahové interpretaci "je možný kontrast mezi dvěma skupinami" a nutí nás hledat, z čeho takové skupiny vybírat. Dobře to vidíme na příkladu vieni ta kalněli vaďina Milžinkapiu, kiti Šméklu kálnu 'jedni tomu vrchu říkají Mohyla bohatýrů, jiní Strašidelná hora' (n.54). Toto souvětí jistě předpokládá textovou přítomnost designátů pro "vrch", teprve ono však sděluje, že vůbec existují dvě skupiny lidí odlišené jistým vztahem k tomu vrchu. 44 Nomen Liber III obou lexémů, i když pro první z nich ve větě není syntaktické místo, cf. juôdu (N) nekeňčia (Vf) víenas (N) kito (G) 'oni dva se navzájem nesnášejí', ad litteram "oni dva nesnášejí jeden druhého", kde "oni dva" i "jeden" svými nominativy pretendují na syntaktickou roli podmětu, zároveň ji však zastávat nemohou. U typu víenas kíta, vieni kitu, viená kltai "(se/si) navzájem" proto dílčí morf víenas interpretujeme jen jako složku morfématického komplexu, jenž vystupuje v syntaktické roli jistého nepodmětového větného členu. Složka víenas se sice neskloňuje, leč proměňuje v rodě a čísle.