Edičně textologická pravidla pro vydávání českých spisů J. A. Komenského
Sestavili A. Škarka a S. Králík
Základní hlediska
Edice díla J. A. Komenského j e edice vědecká. Má sloužit bádání historickému, literárněhistorickému, filosofickému, pedagogickému, jazykovednému a ovšem také bádání o dějinách věd přírodních. Takovému cíli nejlépe vyhovuj e vydání, které původní text transkribuje, nereprodukuje jej paleograficky věrně.
Za základ vydání každého spisu je vzat pokud možno autentický text Komenského, většinou vydání "poslední ruky", u děl za života Komenského nevydaných především autograf, autorizovaný opis, resp. rukopis jinak nej spolehlivější a nejpřesnější. Volbu výchozího textu prokonzultuje editor s redakcí edice. Je-li text zachován v několika autorských verzích, uvádějí se textově závažné varianty spisu v kritickém aparáte pod čarou, resp. v příloze. Přitom se přihlíží k těmto skutečnostem:
a) České spisy Komenského (projevy literární i jiné písemnosti) zabírají sice zhruba dobu šedesáti let (1611 -1670), avšak mezi jazykem děl raných a děl stařeckých není podstatných rozdílů; jde jen o odchylky významu podružného.
b) Jazyk i pravopis spisů Komenského se začleňuje do jazykové a pravopisné soustavy, jak se vyvinula a do jisté míry i ustálila ve vrcholných proj evech té doby, především ve spisech j ednoty bratrské (v Kralické bibli) a okruhu Veleslavínova. Jazyková norma a podobně i pravopis té doby připouštěly ovšem jistou variabilitu mluvnickou (např, dialektismy) i pravopisnou. Tak se i v jazyce Komenského (především v rukopisech) objevují různé hláskové podobyjednoho a téhož slova, moravismy (zvlášť v lexiku) apod., a zčásti kolísá též grafika. Edice reprodukuje text zvolené předlohy tak, aby zůstala zachována zvuková stránka jazyka, tvarová podoba slov apod. (nelze tedy dobovou podobu jazyka předlohy potlačovat, resp. ji normativně vyrovnávat nebo modernizovat). Grafické jevy, pokud neobrážejí některé skutečnosti jazykové (např. dobovou nebo nářeční výslovnost), transkribují se do dnešního grafematického systému (srov. dále). Jen nepatrná část spisů Komenského se dochovala v autografech1; většinou jde o opisy. Některé z nich vznikly sice pod dozorem Komenského a byly jím víceméně korigovány, jiné však vznikly bez j eho vědomí a kontrolovány jím nebyly. Ani všechny tištěné práce Komenského neprošly jeho korekturou, ba některé z nich byly tištěny i bez jeho vědomí (např. Truchlivý). Dnes nelze zjistit, které práce Komenský korigoval sám a které opravovali jen tiskárenští korektoři (i ti se řídili v podstatě týmiž zásadami jako Komenský, proto může jít v jazyce i v pravopise jen o rozdíly nepatrné a nepodstatné.
Zásady transkripce
I. Komenský užíval tzv. pravopisu bratrského.
A. Dobové grafické konvence pro určité hlásky se nahrazují (v slovech domácích i cizích) znaky dnešní grafematické soustavy. Transkribuje se tedy:
w jako v, např. o\wěcuj - osvěcuj, wůli - vůli (w se však ponechává ve vlastních jménech německého původu, která nenabyla české podoby);
ff (nedůsledně, hlavně v raných tiscích, vedle f) jako f, např. whauffjch - v houfích, ffra\\ek - frašek, filozoffy - filozofy, Wikleff- Viklef
I jako s, např. \wět - svět, milo\t - milost;
sj, ||, š, š jako Š, š, např. s\elmau - šelmou, potě\\enj - potěšení, \\lechetnau - šlechetnou, oblečeš - oblečeš, piš - piš,
\ly\\jš - slyšíš, faleš - faleš;
š| jako šs, např. towaryš\twj - tovaryšství;
š|| jako šš, např. neywyš\\j - nejvyšší;
cz, cž, např. užívané jen v některých opisech jako c, resp. č. (czwjčiti - cvíčiti, w\\ecko - všecko, wěczy - věci, ucžiti -učití);
g jako j v slovech českých a v často užívaných slovech latinského původu, např. ag - aj, s připogenjm - s připojením,
1
angel - anjel, ewangelium - evanjelium;
'g (s tečkou, v nezřídka, zvi. v málo obvyklých slovech cizího původu, také bez tečky) jako g, např. z 'gleychu - z glejchu, 'grunty - grunty, En 'gad - Engad; Gabryel - Gabriel, ge\ty - gesty, Og - Oj2; qu jako kv v zčeštěných slovech cizího původu, např quadrát - kvadrát;
1,1 (tvrdé a netvrdé) jako 1 (dvojí se v době Komenského psalo už jen ze setrvačnosti, v rozlišování se dělaly chyby; ačkoli Komenský pocházel z kraje a nářečí, kde se rozdíl mezi obojím / ještě dnes zachovává, není /, 1 ani ve všech jeho autografech důsledně a správně rozlišováno; proto se bude psát jen /);
rž (užívané jen v některých spisech) jako ř, např. pržedně - předně, stržedmě - středmě, k spatržowánj - k spatřování; ti, di někdy jako ť, ď, zvi. uprostřed slova, nikoli však důsledně, např. křestian\kau - křesťanskou, odpovědi - odpověď;
y (jako druhý komponent diftongu, hlavně ve vydáních před amsterdamským obdobím) jako j (ay - aj), neymilegWj -
vkladů - úkladů, v\ ta - usta, vpěnj - úpění, vča\ tno\ t - uča\ tno\ t; zvmy) lny - zumy) lny, povčowánj - poučování, nev_ - neuškodí; v Hágka - u Hájka;
au jako ou, např. zarmaucenj - zarmoucení, audm - oudum; eu jako ii, např. M"ulheim - Mülheim.
Znaky obrážející dobově jevy jazykově, jejichž transkripcí do dnešní pravopisné soustavy by se mohla zkreslit zvuková podoba jazyka Komenského, ponechávají se beze změny.
a) souhlásky
ď    (za dnešní j ď), např. pod', pod'mež, poďte, přiď; d     (za dnešní t), např. odevře, odvírati;
(za dnešní d), např. přípověd, odpověd, zed; t     (za dnešní ť), např. chot, pamět, obět;
ť     (inf. koncovka, za dnešní t), hlavně v písních, zřídka v próze, např. byť, promluvit', zbloudit'. Jestliže se u některých slov vyskytuje kolísání, např. otevřel/odevřel, ponechá se obojí psaní.
b) skupiny souhlásek
-dl-  (za nynější -d-, -1-), např. mučedlník, smrteďlný, zřeteďlněji, prozřeteďlnost, neviditelný, zřítedlnice;
-tč- (za nynější -Č-), např. životčich, životčíškové;
-stkn- (za nynější -stn-), např. zaměstknávati, zaměstknání;
-stkv- (za nynější -skv-), např. stkvíti se, stkvěly, bělostkvoucí, stkvostně;
-CS- (za nynější -C-), např. němecský, heroicský, elegiacský, saficský, historicský, Vácslav;
-cš- (za nynější -Č-), rmpi.jambicští, trochaicštíveršové;
-cd- (za nyněj ší -c-), např. předce;
-tc- (za nynější -c-), např. ovotce, knížetcích, nětco;
-ts- (za nynější -c-), např. knížetství, akademitské.
Je to zvlášť důležité v časomerných verších, poněvadž nedodržením původního pravopisu (nahrazením dvou liter literou jedinou, např. skupiny-tc- literou-c-v slovech ovotce, nětco) přestala by být podle formálních pravidel časomíry předchozí samohláska polohou dlouhá a porušil by se verš3.
c) kvantita samohlásek
Komenský ji označuj e obvyklými diakritickými značkami nad příslušnými literami, dlouhé í však zpravidla písmenem j. V tiscích u iniciálek a u velkých písmen vůbec označení kvantity obvykle chybí.
Kolísání, které se u Komenského v některých slovech vyskytuje, se při transkripci ponechává; má jednak kořeny v nedostatečné dobové stabilizaci spisovného jazyka v tomto jevu, jednak svědčí o pronikání podob nářečních. V tiscích chybí někdy čárka, protože se otiskla jen nezřetelně; podoba předlohy se v takových případech zachová, avšak zřejmé nedostatky nebo chyby - sazečské a opisovačské se - ovšem uvážlivě - opraví. Proto se transkribuje shodně s předlohou:
--církev/cirkev, obličej/obličej, všickní/všickni, vedlé/vedle, podlé/podle, jednak/jednak, téměř/teměř, naše/naše,
vaše/vaše, naši/naši, vaši/vaši, atd.;
- lítě, listí, mistra, bujnost, zuřivě, klenot;
— hlina, chtějic, viduc, užiti, pozůstávají, zůstává, domu se navrátiv atd.
Odchylná kvantita se vyskytuje nejčastěji u zájmenných tvarů, zejména: ruce na ní vztáhli, svatě na ní vylévaje požehnání;
BA.
2
na ní pohlédne; jako by jí našli; kdekoli jí (tj. harmonii) cítí; marnostji (dat. sg. fem.) říkají; s nim, s onim, z nich, k ním, jimi (instr. pl.). Podoby předlohy se při transkripci zachovají.
Zachovávání původní kvantity má tu nejen význam filologický, nýbrž také stylistický, poněvadž Komenský jak ve svých verších (zejména časomerných), tak i ve své próze přihlížel ke kvantitě slabik jako k důležitému formálnímu prostředku a činiteli - rád rytmicky členil věty a uměle vytvářel a budoval jejich kadenci, snažil se, aby vyznívaly v rytmických klauzulích.
2) Naproti tomu se normalizuje podle dnešního úzu:
a) psaní zdvojených souhlásek (ať už podle starší jazykové teorie, která tak chtěla rozlišit homonyma, nebo vlivem německé grafiky, zvláště u ss, anebo snad i jako reflex nářeční výslovnosti), např.
- vinice místo vinnice (^vinohrad), provinění místo provinnění; dřevěnný místo dřevěnný, olověný místo olověnný, měděný místo měděnný, sklený místo sklenný, uprostraniti místo uprostranniti; šedesát místo šedessát;
- veseliti se místo vesseliti se, veselý místo vesselý, visící místo vis sici, maso místo masso, zase místo zas se, o Husovi, za času Husova místo o Hussovi, za časů Hussova, husity místo hussíty;
- svatý místo svattý, svatost místo svattost, zlata místo zlatta.
V časomerných verších se však podle potřeby zachovává pravopis původní, aby se zachovaly slabiky polohou dlouhé.
b) Dvojí psaní prézentních tvarů jsem/sem, jsi/si, j sme/sme, jste/ste, jsou/sou; transkribuje se tedy jsem, jsi... Původní psaní se podle potřeby zachová jen v časomerných verších.
c) Odchylné psaní (i případné kolísání) předložek a předpon s, s-, z, z- před párovými souhláskami. Píše se tedy z místo Komenského s např. v slovech zkaziti, zkrotiti, zkrátí, zkroušení, zkormoutiti; zpívati, zpečetil, způsob, zpomenul, zpotvořený, ztratiti, ztrápený, ztrestán;
naopak s místo Komenského z slovech sbírati, sbor, sbíhati, sděliti se s někým, spraviti, správa, správce, splývati, spolehnouti, splatiti (dluhy), sprovázeti (=doprovázeti), spílati, spínati (ruce), sstoupiti, sstup, sstupující, sstoupení (jestliže jde o význam "stoupení dolů nebo dohromady"), ssílá (=sesílá).
Výjimku tvoří souhlásky hav, před nimiž se ponechává způsob psaní Komenského: shladili (=zahladiti), svítězili.
d) Předpona vs se transkribuje jako vz- v slovech vzteknouti se, vzteklý, vzstoupiti (^vzestoupili) apod. Komenského psaní zstoupili, zstup (^vzestoupili, vzestup) se ponechává podobně jako jeho psaní zhůru, zkřiknouti, zbouřiti, zpurný, zpomínati, atd. (z tu zastupuje původní i dnešní vz-).
e) š se přepisuje jako ž v slovechyežfo, kdežto. Před jedinečnými samohláskami se způsob psaní Komenského zachovává, např. slíbilo se (^zalíbilo se), zmíchaniny, znížili, zjednali, zjednotili, a podobně i v předponě vz- místo původního a dnešního zv-, např. vzláštní, nebo obráži-li se v něm krajová výslovnost, např. zetřel.
3. V některých tiscích (hlavně v tiscích amsterdamských, nikoliv však v Labyrintu z roku 1631 nebo v Centru securitatis z r. 1633) označuje se měkké p ('p) v tvarech a odvozeninách slovesapnouti.
s patý, s 'patě, z 'patě (=vzepjatě), roz pali, při 'pal atd. Takovéto psaní se zachovává, ale 'p se transkribuje jako p' (p s čárkou umístěnou nad písmenem poněkud vpravo, jako se v nářečních textech označuje p palatalizované).
II. Složená jména, příslovečné spřežky, předponová slovesa, předložky apod.
1. Složeniny s předponou arci- a mine- se transkribují podle dnešního úzu: arcikníže, arcibiskup, mincmeister. Slovní spojení typu země třesení se ponechává v původní podobě (psané odděleně), jestliže obě slovau Komenského zachovala alespoň potenciálně samostatný význam "třesení země" (šlo by tu o dvojí hlavní přízvuk, 'země třesení, na rozdíl od dnešního jednoho 'zemětřesení).
2. Ve shodě s územ Komenského i dnešního pravopisu píší se dohromady příslovečné spřežky: podruhé, potřetí, popředu, pozadu, zaživa, zespolka atd.
3. Podle dnešního pravopisného úzu se obvykle normalizuje (narozdíl od Komenského) psaní slov jako odpola, napoly, nicméně, tentýž, avšak, anebo, mezitím, předtím, vtom, protože, ihned, nadto, dodnes, vnově, nejen, nazejtří, vpravdě, vzadu, uprostřed, zprostřed apod. Zachovala-li se však v takových spojeních slovní platnost jednotlivých složek {na to, mezi tím, z výsoka apod.), např. Poutník se z výsoka na svět dívá, ponechává se původní podoba psaní, tj. odděleně. Nebývá tu však ani u Komenského naprostá jednota, někdy píše Komenský v temže spisu taková spojení odděleně i dohromady. Srovná-li se po této stránce některé pozdější vydání téhož díla s jeho původními staršími edicemi, např Labyrint 1631 a 1663, Centrum 1633 a 1663, zjistí se, že Komenský dával později přednost psaní oddělenému. Kolísavé psaní Komenského se v těchto případech zachovává.
4. Dohromady se píší slovesa s předponou, např. z vozů zházíni byli, abych sobě svět zošklivil apod.
5. Předložky se od následujících slov v přepise oddělují (Komenskýje nezřídka píše dohromady s následujícím slovem,
3
zejména je-li jím zájmeno): po stranách na se nakládajíce, ale když ho s tím vším ... utvrzeného viděla; aby srdnatěji po tom dychtil; ke všemu, ve všem; v něm, pusť ode všeho; se mnou, beze mne apod.
6. Podle dnešního úzu se dále píše odděleně:
spojka -li (se spojovníkem), např. shromáždí-li nás Pán; nebo mají-liť jiní národové o nás něco věděti; kondicionální by, které Komenský píše dohromady s předchozím slovem, např. a co by se tomu podobného připomínali mohlo; pléniti-liž nás pořád chceš, až by vyplenil?; chtěl-li by to za smutné znamení kdo brati; zdy by chtěli; čehož by se nenalézalo; kdo by jinač se zachovali; jak by zahlazen býti mohl; snad by; ježto by; jestliže by; kdy ť by; když by; vinšovali bychom apod.; jedině aťby se ponechá beze změny, odpovídá-li našemu aby (oddělené psaní by mohlo svádět k mylnému chápání významu); adverbia koli, např. cos viděl koli.
7. Pro lepší pochopení textu užijeme ve vydání Díla odsuvníku (apostrofu), ačkoli ho originál neužívá. Jde vesměs o apostrofu příklonného -s, tj. jsi, a to v případech, kde by bez odsuvníku vznikly nějaké nejasné grafické skupiny (po substantivech a adjektivech): vody 's srazil, skálu 's, jenž zplodila tě, proč pustil; město š obrátil, Syna 's vydati ráčil, smrti 's se stal vítěz; na smrt 's se vydal, grunty 's založil; pod jalovcem 's ležel; pravdu 's přinesl; branný 's ty sám apod. Naproti tomu shodně s originálem, resp. i s naším územ ponechává se psaní dohromady po zájmenech, spojkách a příslovcích: kdežs; mněs poručil; tys splnil; cos byl; ačkolis byl; ales ty vyprázdnil; nebos soudu neušel; všaks pak ty mluvil; žes mne přivedl; kdyžs se narodil; jakžs to učinil; jaks to mluvil; jižs byl dávno kázal; vím, kams se skryla; a taks vykoupil nás.
III. Pro psaní vlastních jmen českých, jmen slovanského původu a jmen biblických platí v zásadě pravidla stanovená pro přepis českých apelativ, sloves apod. Podle dnešního způsobu píší se pak jména jako Spytimír, Spytihněv, Přibyslav (u Komenského Spitimír, Spitihněv, Přibislav), neboť zvuková podoba těchto jmen se takovým přepisem nemění. Také u jiných jmen se grafika normalizuje podle dnešního úzu, jestliže se tím ani potenciálně nenarušuje zvuková podoba Komenského jazyka.
Některá jména, zejména jména biblická (u nichž ostatně ani dnes není grafický způsob zcela ustálen, zejména v kvantitě), transkribují se v dohodě s redakcí Díla, aby se dosáhlo jednoty. Poněvadž grafika biblických jmen představuje často určitý stupeň a stav vědeckého poznání v biblistice anebo v jiném vědním oboru, platí v podstatě zásada, měnit starou grafiku v přepise co nejméně.
IV. Velká písmena se ve shodě s územ Komenského i územ dnešním píší na počátku věty a dále všude tam, kde jde o pojmenování a symboly, které jsou jmény vlastními nebo se jim svou povahou blíží, např. Bůh, Král, Otec, Pán, Všemohoucí, (^Hospodin, první božská osoba); Beránek, Chot, Milý, On, Posvětitel, Slovo, Spasitel, Syn, Vykupitel, Ženich (^Kristus); Duch s.; Panna (=Panna Maria), Trojice, Chléb (=oltářní svátost), Písmo (=bible), Jednota (^bratrská) apod. Nepíší se však velká písmena na počátku jednotlivých veršů a normalizuj e se grafika u četných slov označujících pojmy kulturní vůbec {boží, božský, anjel, naděje, víra, láska, nebe, biblí, spasení, církev; škola, mistr, písař, dozorce, materie; teplo, živost, čerstvost apod.); nerespektuje se tedy tradiční úzus psát s velkými začátečními písmeny některá apelativa a zvyk Komenského vyjadřovat jimi náboženskou úctu, resp. zdůrazňovat jimi některá slova ve větě.
V. Psaní slov cizího původu, apelativ i jmen vlastních, má u Komenského určité zvláštnosti. Komenský a jeho současníci často rozlišovali vpísmě i tisku tím, že používali latinky nebo fraktury, slova citátová (ponechávali zároveň jejich původní grafiku) a slova vžitá, zdomácnělá (psali je stejně jako slova domácího původu). Obecná jména latinská nebo polatinštělá, např. Nátura, Ens, Perspicilla, Disciplina apod., psali (tiskli) latinkou, slova zdomácnělá frakturou. Dokonce rozlišovali i v temže slově jeho části, tj. slovní základ tiskli latinkou, ohýbací příponu (obyčejně ještě s nějakou jinou předchozí hláskou, aby vytvořila celou slabiku) frakturou, např. (písmena tištěná obyčejně jsou v originále vytištěna frakturou) Peripatettyky, Ca/vmysty, Quadiát, Oblectacý, Galenus Recepty spisoval atd. Toto grafické rozlišení někdy zároveň upozorňuje, jak je třeba slova transkribovat, aby se vyjádřila jejich skutečná výslovnost.
Některá cizí jména jsou u Komenského psána frakturou celá, ač se zřejmě nepokládají za slova zdomácnělá (ponechává se u nich jejich původní grafika): Impressor, Professor, s Processý, Summa, Summau, Bulle, Bullj, Theologia, wKollegi, appelowati, k tomu Concillium, skrze Kommisaře (Kommissaře), Manna, Brylle, oculáry (ale též okulárý), haeretyk, collegově (ale též kollěga), perspicilla, syllaba, syllaboměrcům, mirra (=myrha), Tato jména se transkribují podle dnešního úzu, např. peripatetyky, kalvinistyi; impresor, bule, v koleji, apelovati...; ta, která v dnešním jazyce už neexistují, přizpůsobují se aspoň dnešní grafice, např. lat. c v platnosti k v slově oblektací. Slova citátová zachovávají původní grafiku, např. concilium, perspicilla, mirra apod.
Některá slova cizího původu se pociťovala v době Komenského jako zdomácnělá vžitá, a proto měla grafiku slov domácích (čtenář měl z ní poznat, kde má vyslovit měkkou a kde tvrdou souhlásku); proto se v nich po souhláskách h, ch, k, r a po souhláskách d, t, n psalo y jestliže šlo o výslovnost dy, ty, ny, např. hystorya, katechysmus, birýt, labirynt, dyalektyk, dysputowati, kardynál, artykul, politycký/politýcký, tytul, grammátyk, haeretyk, peripatetyk, litánya, ceremonyemi, kronyka apod. Při transkripci se tato slova píší podle dnešního úzu, avšak označení kvantity se zachovává,
4
např. gramatik, litánia.
Komenský rozlišuje v přejatých slovech výslovnost s- a z-, a proto píše filozof, -is, -ský, filozůfek, filozofastry, fizyk... (transkribuje se jako fyzik) pauza, katechizmus, jezuity {/jesuity) apod. jeho psaní se při transkripci zásadně zachovává. Obdobně je tomu u jmen vlastních. Některá si podržují svou původní podobu, zejména latinská nebo polatinštělá, např. Thales, Sión, Hesiodus, Plato, Aristoteles, Solon, Euclides, Cleobulus, Epictetus, Socrates, Democritos, Epicurus, Cicero, Sallustius, Scotus, Aquinas, Campanella, Theophrastus, Brentius, fratres Rosaeos; Ezzebon, Sallomon atpod. Tato grafika se ve vydání Díla zachovává, zvlášť jsou-li jména v předloze tištěna latinkou. Psaní jmen nelatinských, resp. nepolatinšťělých, jako Holland, Ssmidlin apod. mění se na Holand, Smidlin apod.
Podoby některých vlastních jmen a jmen z nich odvozených, anebo aspoň jejich ohýbací přípony Komenský počešťuje. Píše např. Ĺutéra, s Bézou, Nátan, Sálom, Líbán, Barák, Sáronský, Jákob, judsky, Jozef Fortuna (/lat. Fortuna), Krystus, Antykryst, od Antyocha, Zacharyáš, Ferdynand, Babilon, -ský, Sorbonysty, s Arminyem, Copernyka, Chrysostom, Cypryán, Sewerýn, Hyršperk, Frydrych, Mattyáš Borbonyus, Jan Tobolecyus atpod. U těchto jmen se původní pravopis upravuje podle dnešního způsobu psaní: -ů- na -ú- (judsky, Fortuna, apod.), -y- na -i- {Kristus, Antikrist, Antioch, Ferdinand apod.), resp. -i- na -y- {Babylon), -y- po c se přizpůsobuje pravidlům o přepisu slov domácích (Tobolecius, ale Cyprián).
Naproti tomu se původní pravopis zachovává všude tam, kde grafika Komenského vyjadřuje soudobou výslovnost humanistické inteligence, např. v slově residencí. Vždy se také píše jen Amos, shodně nejen s běžnější humanistickou výslovností tohoto hebrejského jména, nýbrž i s jeho tehdejší výslovností spisovnou.
Ve vyznačování kvantity se právě jako v apelativech (viz výše) ponechává i ve jménech vlastních stav, jaký je u Komenského; tam, kde Komenský kvantitu neoznačil, není tehdejší skutečná výslovnost ani známa (často se lišila od výslovnosti dnešní).
VI. 1. Římské číslice se zachovávají j en v nadpisech, jinak (v datování, při udání číselných hodnot) se nahrazují číslicemi arabskými (jakých číslic, zda římských či arabských, je užito v předloze, uvádí se v informaci o díle k jednotlivým spisům).
2. Číslovky řadové v textu vyjádřené číslicemi se píší způsobem dnes obvyklým, tj. s tečkou za nimi, ale v letopočtech bez tečky; j e-li u letopočtů vynecháno tisíciletí a staletí, doplní se, j e-li to pro zřetelnost třeba, v poznámce; jména měsíců označená v předloze číslicemi (8bris) se rozvedou (Octobris).
3. Číslice v citátech biblických knih a míst se píší podle dnešního úzu: označení knihy, epištoly, kapitoly bez tečky, za označením verše se dělá tečka (Komenský naproti tomu kladl tečku za dnešní knihy a kapitoly, označení verše tečkou neodděloval, při větším počtu verše odděloval j ednotlivé číslice čárkami), zkratky biblických knih se přitom ponechávají v původní podobě a nenahrazují se dnešním zkratkovým systémem, např.
3Mojž. 25, v. 35. 36. 37; 1 Kr. 19; 1 Král. 18, v. 17; 4 Král. 1, v. 10.12; Eccl. 1. 17;Eccl. 1, 2.15;Eccles. 12, 13; Kol. 2, 6. 7. 8;
1 Cor. 3, 18. 19. 20; 1 Corint. 12, v. 31 atpod.
VIL Některé zkratky se zachovávají, např. s. {=svatý/sanctus), t. (=to jest/totiž), většinou se však rozvádějí nebo upravují podle dnešního úzu.
Zejména se rozvádějí řídké přežitky středověkého zkratkového systému: luke, hlasé = lukem, hlasem, g"t =jest,
ger, cyzýv =jemu, cizímu,
ge°, Kananeyské0 = jeho, Kananejského,
Ssalamo0 = Šalamounovo,
*pti — proti,
o*pwdowé — opravdové, *pčjně — příčině, "psladký — přesladký,
&c nebo ec, ec — etc. (ovšem nemění se v atd.), s°, sr rozepisuj e se jako svatého, svatému.
Vyskytují se ovšemještě jiné zkratky, některé vymyšlené Komenským, zejména v Manuálníku (vyd. 1658), kde k tomu nutí úsporný tisk; sám Komenský pokládal za nutné podat výklad této "abbreviací", tj. "způsobu zkracování slov".4
Také všechny ostatní zkratky, které by mohly zatemňovat smysl, být nynějšímu čtenářovi nejasné, resp. vést k nedorozumění, zvláště jsou-li syntaktickou součástí textu, se rozepisují; např. V Labyrintu: P. Osuda - pana Osuda; Královna S. Moudrost - královna světa Moudrost; Šalom - Šalomoun, Šalomounův; Žal. - Žalm; dále Kap. v nadpisech, v záhlaví kapitol - kapitola (v citacích zkratka zůstává); dále zkratky neobvyklé, vyšlé už z užívání (aby podle jejich pádových koncovek vynikly čtenáři větné vztahy), např. (v Labyrintu): J.M. - Její Milosti // Její Milost, Její M. K. - Její
5
Milostí královnou, J. M. K. - Její Milosti královny //JejíMilost královna atd. Přitom se doplněné části slov nedávají do závorek, aby nekolidovaly se závorkami autorovými. Není-li rozvedení některé zkratky, např. pro možnost dvojí ohýbací přípony, jednoznačné, upozorňuje se na to v aparátu pod čarou (těchto formálních poznámek nemá být příliš mnoho).
Interpunkce
Interpunkce v českých vydáních Komenského je v podstatě interpunkce humanistická. Text člení na rytmicko-syntaktické celky -periody; vyznačuje je na začátku velkým písmenem a na konci tečkou (někdy ji vynechává), která je tu výrazem dlouhé pauzy s plným poklesnutím hlasu za myšlenkovým celkem zcela uzavřeným. Po syntaktické stránce je perioda tvořena obvykle dvěma a více větami (sententiae), může ji však tvořit i věta jen jediná, např. Jest tedy člověk tvor sic boží, jako i země, voda, kámen, dřevo, hovado, pták etc, ale však tvor ze všech tvorů nej dokonalejší, nejdivnější, nejslavnější. (Česká didaktika 5.)5 — A pro tuť také příčinu nejdivnějším tvorem slove. (Ces. did. 6) Periodu člení Komenský podle potřeby dále na rytmicko-syntaktické a významové celky nižší, vymezené zároveň výdechovými pausami. Jsou to:
1. kolon, po syntaktické stránce tvořené obvykle větou (sententia) spjatou s větou následující; delší pauza (bez poklesnutí hlasem), která po něm následovala, byla graficky vyjadřována dvojtečkou (nazývanou též kolon), někdy otazníkem nebo vykřičníkem;
2. komma, nižší než kolon, po syntaktické stránce většinou víceméně myšlenkově samostatný větný úsek, zřídka i věta; od ostatní části kola bylo odděleno kratší neukončenou pauzou, graficky vyjádřenou čárkou, (virgula, hypostigmé [/] nebo komma, semicirculus [,])6, řidčeji otazníkem nebo vykřičníkem.
3. Při členění složitější periody užíval Komenský nezřídka také semicolonu (středníku [;]). Odděloval jím celky samostatnější, resp. i delší, než byla kommata, avšak ne zase tak samostatné jako kolon.
4. Mimo to je v textech Komenského užito často parenthesis (závorek), jimiž se označovaly pauzy před vsuvkou do věty a za ní, dále
punctum interrogationis neboli punctum voti (vykřičníku [! ]) pro označení věty zvolací, výrazu podivu, výzvy k pozornosti apod.
Mohla být tedy perioda u Komenského interpunkčními znaménky rozčleněna až do tří rovin a zároveň blíže určován j ejí charakter.
Interpukčních znamének se užívalo podle interpunkčního úzu obvyklého ve spisech latinských. Nejčastěji se užívalo čárky.
Čárkou (virgula, semicirculus) se oddělovaly - namnoze shodně i s dnešním územ:
a) Stejnorodé členy několikanásobného výrazu (několikanásobného podmětu, předmětu, prísudku, přívlastku, doplňku apod.), přiřazené souřadně bez spojky slučovací, a nezřídka i před slučovací spojkou (ve výslovnosti byla mezi nimi krátká pauza); v tomto postavení je ve spisech Komenského čárka jen zřídka opomenuta, tisky nevyjímajíc, Ve vydání Díla se tato čárka zachová, a chybí-li v předloze, doplní se; avšak před spojkou zřetelně slučovací se čárka nedoplňuje. Budeme proto text Komenského (Ces. did. 5) Protož jim i nástrojové cítění dáni, jenž smyslové šlovou, zrak, sluch, čich, kost, a takt. (...), aby tak po blesku, hlaholu, vůni, chuti etc. jdouce, pohodlných přirození svému věcí hledali, nepohodlným vyhýbali transkribovat beze změny.
b) Volně vložené (resp. připojené) větné členy (volný přívlastek, volný přístavek, volný doplněk..., samostatné části věty i celé věty) tvořily rytmické celky, ve výslovnosti byly odděleny pauzami, graficky čárkou. Ve vydání Díla se obvykle tato čárka zachová, chybí-li v předloze, doplní se. Příklady: Tak když nejvyšší tento visitator bude obrán, muž osvícený a bohobojný, jemuž by sláva boží a obecné dobré nad jeho duši milejší bylo, a kterýž by... hotov byl, nebude moci(Ces. did. l38)-(lidé) ... tož dmýchali, pak hasili zas, nalévajíce cosi a přelévajíce rozličně (Labyrint 48)-Nebo i rozumnost naše, od malička se začíná, jako z mrákoty vynikající jitřní záře. (Ces. did. 7) - čárky se kladou a kterýž v první větě a za rozumnost náš ve větě poslední se však vynechají, srov. dále.
c) Souřadně spojené věty (hlavní, vedlejší), a to i byly-li spojeny slučovacími spojkami. V edici Díla se čárka zachová, vyjímajíc postavení před spojkou zřetelně slučovací, ztěžovala-li by porozumění textu. Příklady: ... že Syn Boží... k nám dolu sstoupil, ...,v témž našem těle i umřel, i zase z mrtvých vstal, a na nebesa vstoupil. (Ces. did. 8) - Mimo to, ač tělo bolestmi potřené umdlívá, smyslové se zatmívají, život se tratí ... (Ces. did. 8) - čárky se zachovají. Fakultativně se kladla čárka:
a) Před výrazem vokativním, interj ekcí apod. a za nimi, dále před některými vsuvkami a za nimi; o tom, zda se čárka položila či nikoli, rozhodovalo, zda tu byly pauzy vyznačující rytmickou samostatnost daného výrazu proti ostatní větě. Příklady: Buďmež tedy opatrní i my, synové světla, v svých věcech! - Závist pak žádnému z vás, ó služebníci Boha živého, ani na mysl nevstupuj. (Ces. did. 8). V edici Díla se vokativ oddělí čárkou vždy; interj ekce a vsuvky se j en v případech, jsou-li na větě syntakticky nezávislé (ve větě čtvrté zachová se tedy stav předlohy).
b) Oddělovala-li navzájem větu závislou a větu řídící; např. Odpovídám: hodní jsouce oslepení, kdo od světla odvracejí oči (Ces. did. 119). Byla-li však vedlejší věta krátká (tvořila-li s větou řídící j eden promluvový celek) nebo začínala-li druhá věta (hlavní, vedlejší) výrazem souvztažným k výrazu ve větě předcházející, čárka u Komenského zhusta chybí. Příklady: poničiv aby se plodili a rozmnožovali... (Ces. did. 10) - ... a vyřídíc proč posláni jsme, ... (Ces. did. 8) - ... a zase čeho není toho nemluvily. (Inform. 42) - ... a k tomu což věčně konáno býti má se přistrojili (Ces. did. 9) - ... O nezužujme milosti boží tu kdež ji on sám nezužuje! (Ces. did. 19). V edici Díla oddělíme čárkou každou vedlejší větu
6
(chybí-li v předloze, doplníme ji).
Proti dnešnímu úzu se ve shodě s humanistickým výdechovým členěním věty kladla čárka v těchto případech:
a) čárkou se nezřídka oddělovalo východisko výpovědi od jejího jádra; např. Nebo i rozumnost naše, od malička se začíná, jako z mrákoty vynikajícíjitřnízáře... (Ces. did. 7) - Závaží jí potahující, jsou žádosti a náklonnosti rozličné... (Ces. did. 18) - Před nemnoha lety, ztratilo se skrze nešetrnost rodičů dítě v jedné vsi, v Hassii, kteráž ves... (Ces. did. 22); v edici Díla se tato čárka vynechá, protože by dnešnímu čtenáři ztěžovala porozumění textu; budou tedy výše uvedené příklady transkribovány takto: Nebo i rozumnost naše od malička se začíná, jako z mrákoty vynikající jitřní záře... — Závaží jí potahující jsou žádosti a náklonnosti rozličně... — Před nemnoha lety ztratilo se skrze nešetrnost rodičů dítě v jedné vsi, v Hassii, kteráž ves...;
b) čárka se kladla po jako, uváděly-li se jím příklady pro předcházející tvrzení: ...a nejsou ničím: jako, země, voda, vítr, oheň, ... (Ces. did. 5); v edici Díla se i tato čárka vynechá.
Dvojtečka (kolon) se kladla řidčeji než čárka. Oddělovaly sejí:
a) Kola - sententiae, tvořící stejnorodé členy několikakólové periody; např. Z prvního vycházíme do druhého skrze narození: z druhého do třetího skrze smrt a vzkříšení: z třetího nikam na věky (Ces. did. 8) - V prvním máme život toliko s počáteční hýbání: v druhem život, hýbání, smysly, a počáteční rozumu užívání: v třetím všecko bude dokonalé, bez nedostatku. (Ces. did. 8) - Jakožto ovocný strom, hruška, jablloň, fík, rév, sám od sebe sic růsti a zrůsti muž, však planý a s planým ovocem: ale má. li sadově, sladké, dobré ovoce něsti, od rozumného štepaře štípen, zalíván, ošetřován býti musí: tak podobně člověk člověk v lidskou sic podobu sám od sebe jako i každé hovado v svou roste;... (Ces. did. 25)
b) Kola dvoučlenné periody tvořící její předvětí a závětí (závětí podávalo vysvětlení, odůvodnění, resp. vyjadřovalo důsledek sdělení vyjádřeného předvětím), např. Pak-li kdo přirození jemného jest, tomu třeba mnohem víc: protože nezaměstkná-li on chbitě mysli své něčím užitečným, zaměstkná ona sama sebe ledačíms neužitečným, škodným, hříšným (Ces. did. 23) — ItifJ kdožjiných vůdcové býti mají, zle jdouce, zle vedou: kdož by světlem býti měli býti jiným, světla sami nemajíce mrákotou jsou (Ráj církve 6). Nařizuje pravím o sobě, o dítkách, o jmění, o obci, etc. pobožněji, vážněji, prozřetedlněji než kdy: takže kdo umírajícího pobožného vidí, hlinu rozplývající se vidí; kdo slyší, anjelského a nebeského cosi slyší. (Ces. did. 8) - Po některém opět času odvírá se mu mysl vnitřní: že začíná v tom sebe znáti a pozorovati, že vidí, slyší, cítí etc. (Ces. did. 7) -To jest nová, jistá, ušlechtilá formaQ rozkošného mládeže křesťanskěQ v pobožnosti pravě, v mravích ušlechtilýchQ a v umění jazyků i všelijaké moudrostiQ cvičení: jak by, jakožto stromkové ráje božího, rozšafně štěpováni, zavlažováni, okopáváni, oklesťováni a vedeni jsouce, zdárně a spanile růsti, zelenati se, kvéstiQ i hojnost Bohu a církvi pochotného ovoce něsti mohli (Ráj církve - titul, str.) - Všecko naopakf,] všecko na ruby, všecko různo: protože všecken řád, všecka zpráva, všecka ušlechtilost nášeQ rozmetána sem tam (Ráj církve 5)7
c) V souhlase s dnešním územ nová myšlenka, nějaký výčet, citát a přímá řeč od předcházejících uvozujících výrazů, např. A z tohoť neproměnitedlně jde zavírka tato: že má-li neřádům lidským nějak bráněno býti, to skrze rozumné a prozřetedlné mládeže vedení díti se musí (Ráj církve 8) - ... jiní znajíce, jak ji konati nevěděli: trápili se, hmoždili se, měnili se, mátli se etc. (Ráj církve 12) - Někteří tvorové nic nemají, jediné byt v světě, že něčím jsou, a nejsou ničím: jakoQ země, voda, vítr, oheň, kámen, kov (Ces. did. 5) — 1 řekl Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu... (Ces. did. 10) - Sliboval to Buh učiniti skrze Izaiaše tak mluvě: Potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho (Ráj církve 4) -Sliboval i skrze Šalomouna sám chot církve své KristusQ těmito slovy: Zahrada zamčená jsi, sestro má, vrchoviště zamčené a studnice zapečetěná (Ráj církve 4). V edici Díla se dvojtečka ve všech uvedených případech zachová.8 Středníku užíval Komenský k rozčlenění periody na tzv. střední úseky (větší než ty, které odděluje čárkou, a menší, než j sou kola). Klade j ej:
a) Mezi skupiny souřadně spojených výrazů (zejména při výpočtu), mezi souřadně spojené věty hlavní, souřadně spojené věty vedlejší nebo mezi souvětí, např. Rozumným tvorem jest člověk, jestliže zná a ví(J (Šalamounovými slovy to vypovím) [J jaká jest podstata světaQ a moc živlů; počátek, prostředek i dokonaní času; proměny běhu slunečného, rozdílnost počasí, běh roků a spořádání hvězd; přirození životčíchů, povahy zvířat, moc větrů, a přemyšlování lidská; rozdíl kmenůQ i moci koření; anobrž cožkoli tajného neb zjevného jest[J jestližepovědom jest (Ces. did. 11); NýbržQ pro poučování se věcem spasitedlným máme chrámy; pro konání soudů a rozepříQ máme rádní domy (Ces. did. 29); Ku příkladu: viděl-li jsem kdy člověka některého a naň pilně pohleděl: mluvil-li jsem co s ním; šel-li jsem neb jel cestou, a tu řeku, horu, pole, rybník, les, město, zámek etc. spatřil (Ces. did. 16).9 V edici Díla se středník ponechá.
b) Mezi větu řídící a větu závislou, jestliže aspoň jedna z nich tvořila výdechový úsek střední délky, resp. měla-li věta závislá ráz dodatku: Všechněm tedy v umění, mravích, pobožnostiQ cvičení potřebí; aby skrze to k životu tomufj k němuž se všickní ubírají, všickní strojeni a hotoveni byli. (Ces. did. 31) V edici Díla se tu středník ponechá; zachová se tím dvoučlennost periody (závislá věta má zároveň ráz dodatku). Bude se tedy uvedený příklad transkribovat takto: Všechněm tedy v umění, mravích, pobožnosti cvičení potřebí; aby skrze to k životu tomu, k němuž se všickní ubírají, všickní strojeni a hotoveni byli.
Naproti tomu se v periodě Komenského z Inform. 5 Chtěl-li by se kdo zastavili a posoudili; proč Bůh tak dítky své velebíQ a proč bychom my za tak důstojného něco je držeti měli(?) ten dosti příčin najde, středník (a otazník) kvůli srozumitelnosti nahradí čárkou, jak to předpisuje dnešní úzus: Chtěl-li by se kdo zastavili a posoudili, proč Bůh tak dítky své velebí a proč bychom my za tak důstojného něco je držeti měli, ten dosti příčin najde.
7
c) Někdy před výčtem, citátem apod. (místo dvojtečky): Jakož Bůh k Izaiášovi a v osobě jeho k jiným dí; Vložil jsem slova svá v usta tvá a stínem ruky své přikryl jsem tě... (Ráj církve 4). V edici Díla se nahradí tento středník vždy dvojtečkou.
Tečkou označuje se u Komenského (shodně s dnešním územ) konec periody (o užití tečky u zkratek a číslovek řadových viz tam).
V edici Díla se tečka ponechá, chybí-li (končí-li věta závorkou), doplní se.
Pozn.: Je-li tečky užito omylem místo jiného interpunkčního znaménka (např. čárky), nahradí se znaménkem vhodným (čárkou).
Závorek užíval Komenský častěji, než se jich užívá dnes. V edici Díla se ponechají v poodbě a v rozsahu předlohy. Interpunkční znaménka se tu však kladou podle dnešního úzu.
Otazník kladl Komenský na konci kola nebo kommatu, např. Co to jest[J že v nástroji tomfj kterýž hodinami nazýváme, rozkované a roztavené železo samo se hýbe? a hýbe harmonice, minuty, hodiny, dny, třeba i měsíce a léta rozměřujíce? a to nejen očím zevnitř viditedlně ukazujíc, ale i uším pozorně vyhlašujíc? ... (Ces. did. 48) - Nebo zdali i těch neznaboha, pohaně srdce po Bohu se neohlědá? netáhne? (Ces. did. 19)10 V edici Díla se tu otazníky nahradí čárkami nebo středníky nebo i vynechají, vyjímajíc otazník na konci periody, který se ponechá, Budou se tedy uvedené příklady transkribovat takto: Co to jest, že v nástroji tom, kterýž hodinami nazýváme, rozkované a roztavené železo samo se hýbe a hýbe harmonice, minuty, hodiny, dny, třeba i měsíce a léta rozměřujíce, a to nejen očím zevnitř viditedlně ukazujíc, ale i uším pozorně vyhlašujíc? - Nebo zdali i těch neznabohů, pohané srdce po Bohu se neohlědá, netáhne? Vykřičníku užíval Komenský řidčeji než otazníku; kladl jej pak podobně jako otazník na konec kola (velmi zřídka na konec kommatu): Dejte Bohu něco, a dá vám tisíckrát více zasel (Ces. did. 145) - Neohlědejte se na nákladíček nějaký! (Ces. did. 145) V edici Díla se obvykle zachová podle předlohy, vyjímajíc postavení přímo za vokativem uvnitř věty (kde se vypustí).
Rozdělovači znaménko (u slov, která se nevešla na jediný řádek) je u Komenského psáno jako zdvojené šikmo položené rovnítko — . V edici Díla se nahradí dnešní podobou.
Uvozovek, jichž Komenský neužívá vůbec, se v edici Díla užije j en tam, kde je to třeba vzhledem k porozumění textu. Všechny spisy Komenského nezachovávají uvedené interpunkční zvyklosti stejně důsledně. Některé rukopisy, zvi. autografy Komenského, je zachovávají poměrně přesně, tisky jsou méně důsledné (např. se srovnání textů dochovaných v několikerém vydání je patrno, že interpunkce byla měněna v různých vydáních jednoho a téhož spisu, zvláště pokud šlo o užití jednotlivých interpunkčních znamének).
Z uvedeného je patrné, že se v edici Díla interpunkce Komenského (a s ní i jeho členění periody) zachová, pokud neodporuje základním interpunkčním zásadám dnešního pravopisu, a upravuje se jen tam, kde by byl čtenář starou neobvyklou interpunkcí rušen.
Závěrečné připomínky
Editor textu Komenského bude někdy postaven před obtíž, zdali některé místo není porušeno tiskovou nebo pisárskou chybou; případů není mnoho, většinou se snadno poznají, anebo na chyby a nedopatření upozorní někdy také k starému tisku připojený "omýlení škodnějších" nebo "omýlení impressorských", která se mají opravit (např. v Kancionálu 1659 nebo Manuálníku 1658). Všechny chyby (zjištěné nově nebo už dřívějším vydavatelem) opraví editor spisu přímo v textu, na sporné upozorní v poznámce. Seznam "omýlení" se ovšem neotiskuje.
Aby editor získal obraz o nepochybné podobě původního textu, prohlédne několik exemplářů dochovaných tisků; zjistí tak, zda tisková chyba není tiskařská vada, vzniklá otřelým a poškozeným písmem, hrubým papírem, jeho nedostatečným navlhčením, nestejnoměrným nanesením tiskařské černi, nedostatečným tlakem v tiskařském lisu apod., a vyskytující se jenom v některém exempláři (ne na všech). Na tyto případy nutno pamatovat zejména při zjišťování kvantity, poněvadž chybějící diakritická znaménka by mohla zkreslit obraz jazyka.
V edici Díla J. A. Komenského vydává se projev literární, nikoli písařský nebo typografický, tiskařský. Proto se edice nesnaží napodobit vnější vzhled a charakter původních předloh (rukopisů nebo tisku), např. titulního listu. Dbá se ovšem na upozornění písaře nebo tiskaře, kde se má text členit v oddíly nebo v odstavce, anebo kde se má jinými prostředky některé slovo, některá věta, některý odstavec apod., zdůraznit nebo odlišit od ostatního celku, zejména různým typem písma (větším, menším), antikvou, verzálkami, kurzívou, prostrkáním, polotučné apod. Také při této věci dbá editor Díla pokud možno dnešního typografického úzu. Poněvadž nemůže střídat frakturu s latinkou, nemůže mezi nimi ani rozlišovat; v nutných případech užívá jiných typografických prostředků.
Rovněž neužívá rozličných stupňů písma (cicero, garamond, borgis, petit apod.) v téže větě anebo v témž odstavci, jak
tomu bývá v originále, upozorňuj e-li se na citát anebo na přímou řeč (Komenský neužívá uvozovek). K typografickému
rozlišení použije editor typografických prostředků dnes obvyklých, např. uvozovek, kurzívy, prostrkání apod.
Zato zachovává vždy marginálie, poněvadž mají svou přesnou funkci a nelze je jednoduše včlenit do textu (např.
oddělit závorkami apod.); tam by rušily nejen typograficky,ale i věcně, protože nejsou jeho přímou součástí.
Rovněž zachová živé hlavičky, zejména tam, kde se liší od nadpisů kapitol a kde vlastně napomáhají charakterizovat a
8
interpretovat text, jako např. v Labyrintu 1663. Tam, kde se je nepodaří umístit typograficky tak, aby vyhovovaly nové sazbě, upozorní se na ně v poznámce.
Původní číslování stránek anebo signatury listových složek knižního vydání nebo rukopisu, který je základem edice Díla, se vyznačí na okrajích.
Neupozorňuje se však na kustody, které jsou víceméně záležitostí knihařskou.
9
Rejstřík
adverbium kali, 4 autograf, 1 autorizovaný opis, 1 autorská verze, 1 biblické citace /t, 5 bratrský pravopis, 1 číslice, 5
citáty biblických knih, 5
číslovky řadové, 5
římské, 5 dialektismy, 1
moravismy, 1 Dobové jazykové jevy, 2 interpunkce, 6
citát, přímá řeč, 8
čárka (virgula, semicirculus), 6
čárka po, 7
dvoučlenná perioda, předvětí a závětí, 7 interjekce, 7 kola, sententiae, 7 kolon, 6 komma, 6
několikanásobný větný výraz, 6 otazník, 8 parenthesis, 6
punctum interrogationis, punctum voti, 6
semicolon, 6
souřadně spojené věty, 7
souřadně spojené výrazy, 8
středník, 8
tečka, 8
téma/réma, 7
věta závislá a řídící, 7; 8
vokativní výraz, 7
volně vložený (připojený) větný člen, 7
vykřičník, 9 kvantita souhlásek, 2 měkké p, 3 odsuvník, apostrof, 4 předložky, 4
předložky a předpony s, z a s-. z-, 3
předpona vs/vz, 3
příklonné s, 4
příslovečné spřežky, 3
psaní slov cizího původu, 4
psaní š/ž ve slovech ježto, kdežto atd., 3
psaní vlastních jmen, 4
biblická jména, 4
slovanská jména, 4 psaní zdvojených souhlásek, 3 rozdělovači znaménko, 9 rukopis, 1
skupiny souhlásek, 2
slovesa s předponou (zházíni byli), 4
sloveso být - jsem/sem, 3
slovní spojení typu zemětřesení, 3
složeniny s předponou arci- a mine-, 3
souhlásky, 2
spojka -li, 4
10
velká písmena, 4 Zásady transkripce, 1
au, 2
cz, cž, 1
eu,2
ff, 1
g, 1
j,2
U,2 qu, 2 rž, 2
sj, ||, š, š, 1
4Í.1
1,1 ti, di, 2 v, 2 w, 1
yy'afc) druhý komponent diftongu, 2 zkratky, 5
středověký zkratkový systém, 5
Obsah
Základní hlediska........
Zásady transkripce......
Závěrečné připomínky
Rejstřík.........................
Obsah...........................
Poznámka: znaky " 'p" nahradit p s tečkou
1 Srov. Mirjam Bohatcova, J. A. Komenský, Soupis rukopisů, Praha, NK 1957.
2 O tom, kde se v cizích slovech bude g transkribovat jako j a kde jako g, rozhodne po dohodě s editorem interní redakce Díla, aby se u jednotlivých slov zachovala v celé edici jednotnost.
3 Komenského zásady pro časomerné verše budou souhrnně vyloženy v informaci o díle k svazku 4. obsahujícím verše Komenského a jeho teoretické spisy o básnictví.
4 B. Bůh. J. K. Ježíš Kristus. Jk. Jezukrist. S. Selah. j"t jest. Izr. Izrael neb Izraelští. H. Hospodin. K. Kristus, kž. kterýž, kteráž, kteréž, odp. odpověd, odpověděl, P. Pán. p. pak. =p. pra. "p pře.   p. při. p pro. f řekl. S. čl. Synu člověčí. T. p. Takto praví. t. tedy neb totiž, z. zajisté, zl. zlořečený. :]: :]: opětování předcházejících slov. A některých osob jména, jako: Abr. Abrahám. Ar. Aron. Anj. Anjel. Dav. David. El. Eliáš. Eliz. Elizeus. Eg. Egipt. Far. Farao. Filist. Filistynští. Jer. Jeremiáš. Jeruz. Jeruzalém. Ják. Jákob. Iz. Izák. Joz. Jozue. Mojž. Mojžíš. Nabuch. Nabuchodonozor. Sam. Samuel. Šal. Šalomoun etc. etc. v. w. verš (V originále tištěno týmiž typy jako ostatek Manuálníku). VS'JAK XVIII. (7.), Manuálník..., ed. Jindřich Hrozný, Brno 1926, str. XXVII.
5 Všechny doklady jsou citovány podle rukopisů uvedených spisů, uložených v Národním muzeu v Praze, resp. podle 1. vyd. Labyrintu světa z r. 1631. Číslice znamenají stránky.
6 Podle dobových latinských mluvnic označovala virgula neboli hypostigmé [/] krátkou pauzu za nejkratším promluvovým úsekem, komma neboli semicirculus [,] pauzu o něco delší, výraznější, oddělující větný úsek myšlenkově samostatnější. U Komenského jue v některých tiscích užito obou typů čárky, jinde jen jednoho; ale i tam, kde je užito obou typů, není rozdíl mezi nimi funkčně jasný, ba oba typy se zaměňují. V rukopisech se užívalo běžně semicirculu.
1 Čárky označené (,) se v edici Díla vypustí, označené [,] se doplní.
8 Dvojtečka ve zkratkách slov se v edici Díla nahradí tečkou.
9 Viz poznámku 7.
10 Viz poznámku 7.
11