3.3 Antroponymie 1500−1786 Společným rysem rozsáhlého období je neoficiální dvoujmennost, tj. dvoučlenné pojme-nování v podobě křestní jméno + neoficiální příjmí, které se v průběhu doby postupně prosazuje a ustaluje. Pro muže zastupujícího na veřejnosti rodinu se stává téměř závazným. Ženy a děti, které – až na specifické výjimky – hrály ve veřejném životě nevýznamnou roli, byly většinou identifikovány právě vztahem k zástupci rodiny (otci, manželovi). Vzrůstající snaha o přesnější evidenci obyvatel byla důsledkem stále se zdokonalující státní správy. Důležitým pramenem pro poznání jmen venkovského obyvatelstva jsou urbáře a pozemkové knihy, pro osobní jména městského obyvatelstva zase městské a jiné úřední knihy, pro všechny společně pak matriky, které se sice objevují už od 16. století, ale více jsou užívány až od století 17. Oficiální osobní jména (křestní jména) Ve funkci oficiálních jmen se plně prosadila křestní jména, případně jejich formálně-hypokoristické obměny (často se obě podoby při označování téže osoby volně střídají). Šmilauer (1974, 16–20) uvádí, že v 16. století pokračuje velká obliba jmen Jan a Václav, na předních místech co do četnosti výskytu jsou ještě Ondřej, Bartoloměj, Tomáš, Jakub, Matěj, Pavel, Jiří, Martin a nově Adam. Od 16. století z předních pozic ustupují jména Mikuláš a Petr. Z ženských jmen se nejvíce uplatňují Anna, Kateřina, Dorota, Ludmila, Markéta, Alžběta, Klára, Magdalena. Humanisté zavedli několik nových jmen latinských a řeckých (August, Julius, Maxmilián, Lukrécie, Polyxena, Veronika), ale tato jména – mimo Veroniku – do lidových vrstev nepronikla. Dalším novem té doby byla jména starozákonní (Amos), která podle vzoru německé reformace využívali zejména někteří příslušníci církve českobratrské či Jednoty bratrské (Jan Amos Komenský – podle starozákonního proroka A.). Předtím je užívalo většinou jen obyvatelstvo židovského vyznání. Teprve po roce 1720 dochází v repertoáru křestních jmen k velké změně (Šmilauer, 1974, 20–25). Vyvolal ji zvýšený kult Panny Marie a sv. Josefa, tj. matky a pěstouna Ježíše Krista. Do té doby byla jména Marie a Josef ojedinělá, protože se nepokládalo za vhodné nazývat obyčejné smrtelníky jmény členů Svaté rodiny. Jméno Josef se dříve objevovalo vzácně a spíše u židovského obyvatelstva, hypokoristika jako Mařka, Manka, Machna, Maruše byla odvozována od často užívaných jmen Máří Magdalena nebo Markéta. Teprve barokní mariánský kult dosavadní názory přehodnotil a od té doby se Marie nadlouho stává nejužívanějším ženským jménem a velmi častým je též křestní jméno Josef. Ovšem jméno Ježíš zůstalo v českých zemích vyhrazeno dodnes jen Synu božímu. Druhým důležitým momentem, který vedl k zásadní proměně repertoáru křestních jmen, byla kanonizace některých nových svatých a jejich propagace církevními řády, např. František Xaverský, František Saleský, Jan Nepomucký (jím se protireformace snažila oslabit úctu k Janu Husovi a Janu Žižkovi), Karel Boromejský, Terezie. Od 16. století se šíří móda dvou i více křestních jmen. Důvody tohoto jevu byly trojí: náboženské (více křestních jmen zajišťovalo svému nositeli více patronů), společenské (bylo možné poctít kmotrovstvím více osob najednou), praktické (druhé, popř. další jméno pomáhalo rozlišovat jedince se stejným prvním křestním jménem). Nejprve se tato móda objevila u šlechty, od ní se šířila k měšťanům a úřednictvu a nakonec pronikla i mezi nemajetné městské vrstvy a poddané. Přehled nejužívanějších jmen v českých zemích (podle Pleskalové, 2011, 99−103) Česká nebo německá podoba jména (Jan, Johan) nevypovídá spolehlivě o tom, zda jde o jedince mluvícího česky nebo německy, neboť obě etnika byla v těsném kontaktu a využívala podle potřeby obou podob křestních jmen i jejich formálních hypokoristik (a mnohdy i příjmí – Schuster, Švec). Často také záleželo na písaři, zda zvolí českou nebo německou podobu. 16.–17. století Mužská jména Oblíbená: Jan (Johannes, Johan) je v té době nejužívanějším křestním jménem v českých zemích, velmi časté bývá v některých regionech i jméno Jiří (Jiřík, Georg, Jíra). Běžná: Martin (Mertl), Václav (Wenzl, Vaněk), Pavel (Paul), Matěj (Mates), Matyáš (Mathias), Jakub (Jakob), Havel, Matouš, Ondřej (Andreas, Vondra), Jindřich (Heinrich, Jindra), Tomáš (Thomas, Tomeš), Vítek (Vít), Daniel (Daněk). Užívaná: Petr, Mikuláš (Nicolaus, Niklas), Šimon, Štěpán (Steffan), Urban, Bartoloměj (Bárta, Bartl), Vavřinec (Lorenc, Vávra), Řehoř (Gregor, Říha), Valentin, Blažej (Blažek), Bedřich, Karel, Adam, Marek, Kliment, Michal (Michael), Kryštof, Tobiáš (Dobiáš), Kašpar, Lukáš (Lucas, Lukeš), Zikmund (Sigmund), Bernard, Vojtěch. Jméno František se častěji vyskytuje v podobě Franz, a to většinou v oblastech, kde sídlilo i etnikum německé. Ojedinělá byla jména ostatní. Jejich repertoár byl pestrý a v jednotlivých oblastech se mírně obměňoval; mnohá ze jmen ojedinělých mohla z nejrůznějších příčin dosahovat v některých regionech vyššího výskytu. Např. mezi neurozenými obyvateli venkova i menších měst se vyskytují jména jako Ambrož, Benjamin, Ctibor, Florián, Jeroným, Jonáš. Ženská jména Oblíbená: Anna, Kateřina, Dorota a od druhé poloviny 17. století je v některých oblastech patrný nárůst jména Marie, a to patrně – vedle světice Marie Magdaleny – již jako důsledek cílevědomě pěstovaného mariánského kultu. Běžná: Ludmila (Lidmila), Magdalena (Mandalena), Alžběta (Elisabeth), Markéta (Margareta, Margita, Margeta, Markyta), Kunhuta (Kuna), Zuzana (Zuzka), Mariana, Apolena, Barbora, Salomena. Užívaná: Alina, Justina, Uršula (Voršila), Regina, Marta, Polyxena, Johana, Maruše, Františka. Ojedinělá jsou jména ostatní, např. Augustina, Juliana, Lukrécie. O jejich užití viz výše oddíl Mužská jména – ojedinělá. Nově jsou zapisována v matrice pro narozené dítě dvě jména: Johann Adolf, Anna Marie. Repertoár křestních jmen prošel v 18. století výraznými změnami. Mužská jména Oblíbená: Jan (Johannes, Johan, Hans), Josef, František (Franz), Václav (Wenzl), v některých oblastech má vysokou četnost též Antonín (Anton). Běžná: Jakub (Jakob), Matěj. Užívaná: Jiří, Karel, Šimon, Kašpar, Martin, Ondřej, Vojtěch, Tomáš, Matouš, Michal, Ignác, Dominik, Petr, Adam, Bartoloměj, Pavel, Daniel, Leopold, Joachim, Vavřinec (Lorenc). Ojedinělá jsou jména ostatní a v českých zemích jsou užívána podle aktuální potřeby. Ženská jména Oblíbená: Marie, Anna, Kateřina. Běžná: Barbora, Josefa, Dorota, Magdalena, Františka, Eva, Terezie, Alžběta, Ludmila. Užívaná: Markéta, Rozina, Zuzana, Jana (Johana), Veronika. Ojedinělá jména viz ojedinělá jména mužská. Výše uvedený repertoár mužských a ženských křestních jmen 16.–18. století je poměrně spolehlivý, ale je třeba počítat s kolísáním dobovým a místním, daným různými jazykovými i mimojazykovými faktory (obliba určitého jména v menším regionu, např. Kornélie − podle místní hraběnky a kmotry úřednických dcer, příliv cizinců atd.). Hypokoristika Hypokoristika představují plynulé pokračování předchozího vývoje co do jejich tvoření i funkce. Velký počet doložených formálních hypokoristik uchoval spolehlivé svědectví o tom, jak se pravá hypokoristika tvořila a jak důležitou úlohu v neoficiální komunikaci měla. Formální hypokoristika vystupují jednak ve funkci oficiálních osobních jmen (v něm křestní jméno osoby buď plně zastupují – Vaněk, nebo se s ním volně střídají – Stanislav Hřebíček a Staněk Hřebíček), jednak ve funkci příjmí (Jan Martínek, otec Ondra Laman – syn Jíra Ondráček). Nejproduktivnější formálněhypokoristické sufixy jsou – obdobně jako v předchozím období − jako celek sufixy k-ové, formant, -a a š-ové: 1. Janek, Koubek < Jakub, Samek < Samuel, Janeček, Kubánek, Petříček, Janoušek, Havlík, Přibík < Přibyslav, Jirka, Pavelka, Anka, Salka < Salomena, Řehák < Řehoř; 2. Bárta, Kuba, Mikula, Lída. 3. Beneš, Jakeš, Klimeš, Bartoš, Janoš, Miroš, Váša, Petraš, Kubiš, Bohuš, Bohouš, Maruše. Od 18. století se ve městech šíří pravá hypokoristika zakončená na -i, -y, např. Stázi, Dory, Poldi, Poldy. Příjmí Příjmí jsou ve své vrcholné fázi, s uzákoněním závazného a dědičného příjmení (1786−1788) zanikají. Ve sledované době vykazují tytéž typy jako v předchozím období a je třeba zdůraznit, že pro zástupce rodiny jsou na oficiální úrovni téměř závazná. Jediné oficiální jméno se objevuje pouze v případech, kdy je neobvyklé (Jiljí), nebo jde o malou obec, např. jediný Klimeš v pozemkové knize Krhova (Vaněk, 1998). Děti a ženy byly nadále identifikovány vzhledem k zástupci rodiny (otci, manželovi), ale mnohá opisná pojmenování se zjednodušovala: Kateřina Jiříka Forbelskýho / Kateřina manželka Jiříka Forbelskýho / Kateřina Forbelskýho / Kateřina Forbelská. V období 1500–1786 se tedy dvoučlenné pojmenování křestní jméno + příjmí výrazně prosazuje, a to i u lidí nemajetných: Jan nádeník. Ještě sice nemají stabilní podobu, ale pro jejich postupné ustalování svědčí fakt, že ve většině případů přetrvával u různých variant jednoho příjmí stejný pojmenovací motiv: Martin Ryšavý – Martin Ryšánek, Jan Záhora – Jan Záhorovský. Jedna a táž osoba byla v pramenech zapisována jako Matěj Málek – Matěj Maleček – Matěj Paleček – Matěj Krný. Pro pojmenování dospělých žen se postupně prosazuje příjmí utvořené od jména manžela prostřednictvím -ova nebo -ová. Historické prameny nejrůznějšího druhu dosvědčují, že se příjmí v rodinách postupně ustalují a dědí, ale ještě to není pravidlem. Základní pojmenovací motivy příjmí, jakož i jejich hlavní pojmenovací typy byly popsány v předchozích kapitolách; zevrubný repertoár těchto doplňkových jmen co do základů i formantů pro 14.–15. století podává Svoboda (1964), pro období 16.–20. století Beneš, a to v dílech O českých příjmeních (1962) a Německá příjmení u Čechů 1, 2 (1998). V souvislosti s německými příjmími je třeba připomenout, že ne všechna příjmí utvořená z německých apelativ byla opravdu německá. Mohla také vznikat v českém prostředí ze zdomácnělých apelativ, např. krejčí Matyáš Třebický příjmím Flok < floky ´výčesky, krátká vlna získaná při česání´. V rámci soudobých příjmí doložených v českých zemích zaujímají nejvýznamnější místo 1. příjmí vzniklá z křestních jmen a hypokoristik (zejména se sufixy -ek a -a), 2. příjmí utvořená z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka. V jejich rámci převládají formanty -l a -ař/ář. Formant -l je hojně doložen především z Moravy. Průměrně jsou zastoupena 3. příjmí z názvů tělesných a duševních vlastností (nejčastěji jsou příjmí vzniklá konverzí z adjektiv), 4. příjmí z názvů živočichů, rostlin a jejich částí a 5. příjmí z názvů nástrojů, strojů, řemeslných výrobků apod. Ostatní skupiny jsou využívány méně, ale míra jejich uplatnění vzrůstá tam, kde to vyžadují specifické podmínky dané oblasti. Druhy příjmí: Ve jménech urozených lidí mají nadále své pevné místo šlechtické predikáty, např. Ctibor Tovačovský z Cimburka, významné postavení si ponechala i patronymika. V jejich rámci zdomácněl typ nominativ sg. pojmenování otce. Pojmenování se sufixem -ic jsou ojedinělá (měšťan Pavel Benešovic), častější jsou patronymika se sufixem -ův (-ů). Někdy označovala syna, budoucího otcova nástupce, tj. toho, kdo převezme rodinný majetek. Toto převzetí mohla provázet formální změna příjmí: Jan Pačinků > Jan Pačina. Vztah k otci bývá také vyjádřen deminutivem utvořeným z jeho jména: otec Pavel Matoušů – syn Jan Matoušků. Vztah k otci bývá – ne příliš často − vyjadřován i prostřednictvím jména rodiny (-ých, -ových), např. dat. sg. Vavřincovi Jíry Štěpánových. Metronymika jsou nadále vzácná, což souvisí s postavením ženy na veřejnosti: Petrovi synu Káčinýmu…Petrovi Káčinýmu. Jména po chalupě vytváří ve sledovaném období výraznou skupinu venkovských příjmí. Jsou důsledkem skutečnosti, že pro vrchnostenské úředníky byla důležitější jednoznačná evidence usedlosti než těch, kteří ji vlastnili, protože různé poplatky, povinnosti apod. se vázaly k ní a nový majitel je automaticky přebíral. Jan Tichej se stal sňatkem s dcerou po nebožtíku Pavlovi Dlapovi hospodářem na Dlapově gruntě v Krhově a později byl zapisován jako Jan Dlapa. Jména podle domů a domovních znaků jsou doložena ve větším počtu až od 16. století a uplatňují se především v Praze: Jan Šmerhovský nebo Jan ze Šmerhova (Šmerhov je název významného staroměstského domu). Přezdívky Antroponyma motivovaná různými nápadnými vlastnostmi pojmenovaného nebo založená na jisté události jsou již hojně doložena. Jedná se však většinou o jména užívaná na oficiální úrovni a připojená ke jménu křestnímu, proto je považujeme za příjmí vzniklá z přezdívek, neboť pravá přezdívka by byla užívána samostatně. O „pravých“ přezdívkách, které pronikly na veřejnost, aby umožnily jednoznačnou identifikaci pojmenovávaného, by bylo možné uvažovat asi jen tehdy, jestliže je toto jméno připojeno až za příjmí – Václav nožieř řečený Pich. Příklady přezdívkových příjmí: tesař Martin Kazidřevo, pražští měšťané Všemurád, Zavřihuba, Andres Hleď tam, Jan Málodobrej. Literatura Beneš, J. O českých příjmeních, 1962; Beneš, J. Německá příjmení u Čechů I, 1998; Kopečný, F. Průvodce našimi jmény, 1974; Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000−2010, 2011; Šmilauer, V. In: F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, 1974, 9–29; Vaněk, P. Význam pozemkových knih pro poznání vývoje příjmí. Acta onomastica, 39, 1998, 137–144.