Vladimír Páral: Radost až do rána


...

"dělám totéž, co ony, co celý velkodům, sídliště, město a země a i tptéž mám, svou práci, muže,
partu, přátele, náhle zbavena hlodavých a demobilizujících pochybností o sobě i vesmíru, vstupuji
do onoho podstatného, co tady všichni spolu mají a což je hluboké, zcela elementární a věcné – to
není žádný beznadějně stereotypní kolotoč, nýbrž život sám se svým střídáním ročních dob i počasí a
proto navždy nový, neopakovatelný, jedinečný a z toho RADOST – lze být se všemi v ní UVNITŘ anebo
pak už jen MIMO a jásavě cítím své UVNITŘ, když večer v protějších věžácích zhasíná jedno okno po
druhém, deset tisíc žen uléhá vedle svých deseti tisíc mužů, naše hlasy slábnou v šepot a pak už
jen dvojí dech v každé buňce ve společném rytmu jediného spánku domu, města a země a v něm milování
až k rannímu křiku dětí."


(...)


"Most vypadá jako půlka štíhlé ryby položené v trávě, její páteří je luxusní široká hlavní třída
Budovatelů vroubená záhony růží a obrovskými chodníky (jaké v Praze nejsou a nikdy nebudou), za
nimi eskadry bílých věžáků (...)"