Zdeněk Zapletal: Půlnoční běžci (1986)



Tu noc, kdy slabě mrzlo a foukal silný vítr, se regenerovali spánkem i pracující z Paneláku 66.
Spali a občas někdo zafuněl, zachrápal, překulil se na druhý bok, občas někde v bytě zafňukalo
dítě, někde v bytě se zapnul motor elektrické ledničky a zase vypnul a opět bylo ticho, do kterého
sténal neúprosný pravidelný vítr až do rána.

Řidič vstal velice brzy a se zíváním si vyčistil zuby. Na holení nezbyl čas. Brzy ráno byla silnice
kluzká. Cestou mu několikrát podklouzlo kolo, ale šťastně se dostal do závodu, stavil se u
dispečera, ten mu dal úkoly, které řidič už stejně znal. Nastartoval aviia ujížděl do cukrovaru pro
příděl sáčkovaného cukru, který měl dovézt do Frýdku-Místku. V kabině auta bylo chladno. Topení
nefungovalo, jak by mělo, a řidič nadával, že zrovna on musí jezdit s takovou kraksnou. V cukrovaru
naložil sáčkovaný cukr, zašpásoval s expeditkami a vyjel. Byla ještě tma a řidič si zapnul rádio a
automaticky poslouchal ranní pořady stanice Hvězda, a aby neusnul, prozpěvoval si se zpěváky a
zasloužilými umělci poslední šlágry. V kabině byla zima. Řidič si zapálil cigaretu a foukal kouř na
přední sklo a poslouchal nepřetržitý proud informací, aktualit, zajímavostí a hudby, aniž by je
sledoval. Ty řeči a hudba procházely mimo. Byly jako spolucestující nebo závozník na cestě. Když
projížděl Bystřicí, řekl si, že kdyby ho teď stopla pěkná holka, klidně by porušil předpisy. V tu
dobu oznámilo rádio, že na nějaké americké raketové základně došlo málem k odpálení jaderné rakety.
Naštěstí se tam objevil jeden duchapřítomný důstojník a zařízení k odpálení v poslední chvíli
vypnul. Řidič se lekl. Lekl se, že usnul a něco se mu zdá, ale když si rukou přejel obličej,
zjistil, že je naprosto při smyslech.

Jeho žena se probudila v půl sedmé a celou půlhodinu věnovala úpravě svého exteriéru, protože jako
úřednice v Čedoku musela vypadat k světu. (...)