/t/Y'-i //f'f'/'ŕ/
„Seznamte se s vaší paní na hlídání" vyzvala Terezie Černá svých pět chlapečků, kteří se právě probudili a v pyžamkách mžourali na tu zvláštní dámu v nemoderních šatech s vlečkou a v kloboučku jako špička u kostela.
„Bílá paní" usmála se na ně Perchta a udělala pu-krle.
„Tak, chlapečci, nezlobte paní Bílou," vyzvala maminka Černá kluky a po řadě každému pohlédla přísně do očí.
Vzápětí si zkontrolovala hodinky a zjistila, že má nej-vyšší čas. Pracuje totiž v bižuterce, kde vyrábí křehké šperky a maluje ty nejvánočnější ozdoby.
19
„Doufám, že to přežijete" mrkla pak ještě soucitně na bílou paní.
To se ví, že paterčata hleděla andělskými kukadly a horlivě přikyvovala, že budou hodná. Sotva však za maminkou zaklaply dveře bytu, vběhli Kleofáš a Matyáš do koupelny, zamkli se tam a zabarikádovali, zatímco zbylí tři rošťáci si udělali beranidlo z těžkého jídelního stolu a rozhodli se, že dveře vyrazí.
Bum, bum, bum, naráželi do dveří koupelny a ječeli: „Jééé, to je správňácká pirátská bitva."
Paní Perchta je s údivem pozorovala: „Barnabáši, Uriáši a Tobiáši, co to vyvádíte? Okamžitě toho nechte! To je nějaká hra?"
„Né, to není hra!" vykřikli kluci a podívali se na ni drze. „Ale zajímalo by nás, jak odtamtud brášky dostanete vy, paní Chytrá, když nás nenecháte ty dveře po pirátsku vyrazit?!"
A skutečně, zevnitř hned bylo slyšet, jak teče voda ze všech kohoutků. Tihleti malí darebáci byli nejspíš vodníci, že tak milovali vodní živel.
„Já beranidlo nepotrebujú," usmála se tajemně bílá paní.
Udělala dva kroky ke dveřím koupelny a za užaslého
mlčení tří rošťáků jim předvedla, jak do dveří zapíchne prst a ten normálně projde jako nůž máslem. Pak dokonce těmi dveřmi prostrčila celou ruku.
„Žjova" polkli kluci. „No, teda, júú, můžeme to taky zkusit?!"
A vcukuletu se snažili dveřmi prostrčit prsty s takovou silou, že se za chvíli svíjeli bolestí, jak tvrdě narazili.
„Auu, jauvajs!"
Ale i na druhé straně dveří se ozývalo fňukání, protože paní Perchta prostrčila dveřmi obě ruce, popadla Kleofáše a Matyáše za uši a táhla je ke dveřím jako dva ušaté králíky z kouzelnického klobouku, aby odstrčili zástrčku.
„Auf au, au, au, netahejte, paní Bílá, my hned otevřeme, jenom, prosíííím, netahejte," skučeli a opravdu odtáhli stoličku ode dveří, vytáhli zástrčku a otevřeli.
Bílá paní okamžitě pustila červené plácačky kluků, skočila ke kohoutkům a začala je bleskurychle utahovat.
Ale ti rošťáci se v plné síle, pět na jednu, taková dětská přesilovka, cítili znovu na koni a s hurónským smíchem přibouchli dveře. Otočili klíčem z druhé strany
a odskočili ode dveří, aby na ně svýma prostupujícíma rukama nedosáhla. „Cha, cha, chá!"
Smích je ovšem rázem přešel, když se ze dveří vynořila hlava bílé paní a za ní se prodralo celé tělo. Ten trik s rukama, zdálo se, byl jenom ochutnávkou toho, co bílá paní dokáže.
„Páni..." zůstali kluci zaraženě stát. Pět doširoka otevřených pus, patery vyjevené oči a třesoucí se kolena.
„Tak, děťátka, dělám to nerada, ale myslím, že je nej-vyšší čas zavolat kata Mydláře," pronesla bílá paní.
Zvedla telefon, a aniž by vytáčela jakékoliv číslo, zavolala ducha nejslavnějšího kata.
„Haló, pane Mydláři, prosím, mám pro vás nějakou práci," oznámila.
Za chvíli se rozletěla okenní tabulka, jak do ní vletěl mohutný muž v rudé katovské kápi s ostrou dvouruční sekerou a obrovským špalkem.
„Jéje, já nerad" spráskl ruce kat Mydlář. „Odpusťte, paní Perchto, to víte, já neumím procházet zdmi a okny jako vy."
„To nic, dám to do pořádku," usmála se bílá paní a pronesla kouzelné zaklínadlo: „Cililinkárium retro-gráda!" A střepy se zvedly z podlahy, zcelily a vrátily se zpátky do rámu okna.
Nikdo by nic nepoznal.
I jako sklenář by se bílá paní skvěle uplatnila.
„Vy si, prosím, vezměte na paškál tady ty malé zbojníky, mistře popravčí!"
„Áááááááááááááááááááááá," vyjekli pobledlí raubíři.
Stáli jako zkamenělí, když je po jednom mistr Mydlář ohnul přes silný dřevěný špalek, stáhl jim kaťata
a řádně jim nasekal na holou pružnou vrbovou metlou.
„Jééé, jééé, auvajs!!!" ječeli chlapečci.
A volali: „Paní Bílá, my už vás nebudeme zlobit, paní Bílá, slibujeme. My už vůbec nebudeme zlobíít, ani ma-míínku, jenom už pošlete pryč toho pána, co nás tak mydlíí!!!"
„Hi, hi, hi," zachichotala se bílá paní. „Je vidět, že
máte pořád i po čtyřech stech letech autoritu, mistře Mydláři."
„K službám, paní Perchto" schoval kat metlu, sundal si kápi a usmál se od ucha k uchu. „Kdyby mladí pánové ještě někdy zapomněli na šlechtické vychování a rytířské způsoby, stačí zavolat."
Vzal si pak svoji nabroušenou sekeru a špalek, ale aby zase nerozbil okno, odešel normálně dveřmi a sjel dolů výtahem.
Zvláštní bylo jen, že i když dole po ulici proudily davy lidí, nikdo podivného pána v kápi a s mohutnou sekerou nespatřil. Zato Barnabáš, Uriáš, Kleofáš, Matyáš a Tobiáš svoje červené pruhy na zadečcích nejen viděli, ale i cítili. Pálili jako červená paprika a špatné svědomí!
A taky cítili, že tahle paní na hlídání nebude jen tak obyčejná paní na hlídání. S touhle staromódni dámou v bílém by se dala totiž zažít úžasná dobrodružství na vodě, ve vzduchu i na souši, jen když budou trošičku, malilinko hodní.
Tak se těch pět výtečníků rozhodlo, že budou... A byli!
Drželi se jí pak celý den za sukni a ona s nimi pro-skakovala zdmi paneláku, jako by byly vzduch.
„Tahleta ópérka je teda boží" prohlásil Tobiáš za všechny.
„Vždyť je to taky bílá paní," vyhrkl Barnabáš důležitě, „opravdická hradní bílá paní!"
„Psssssst," zašeptal Kleofáš a dal si prstík před pusu, „ať se to nikdo nedoví."
Měl pravdu, vždyť i ty stěny, kterými se smíchem probíhali, mají uši.