190
formě na Zapade, Moskva 1961.
hř
• KRITIKA LITERÁRNÍ
(z řec. kritikos = posuzovatel) - specifická oblast
—» literární vědy, zaměřená k dobovému výkladu,
posuzování a hodnocení soudobých literárních
děl a jevů s literaturou spjatých. Jako taková
souvisí k. I. bezprostředně s vývojovým pohybem
literatury a je přímou aktivní součástí tzv.
literárního života, neboť funguje především jako
prostředník mezi literaturou a čtenářem, ovlivňujíc
přitom obojí; k. I. popularizuje a propaguje
snahy a výsledky současné literatury a zároveň
usiluje i o zpětný vliv na autory, a tím i na celý
směr a charakter vývoje soudobé tvorby; proto
zpravidla přímo formuluje vůči literatuře vlastní
umělecké a ideové požadavky, a to jak z hlediska
směřování myšlenkového, tak i pokud jde o tvůrčí
tendence estetické a jazykové, přičemž bývá jejím
východiskem tzv. programová estetika, tj. postulativní
a normativní teorie, vyjadřující dobový
estetický ideál.
Stanovení vztahů k. I. k jiným oblastem literárně
odborné činnosti, zvláště pak k literární
historii, činí značné potíže a není dosud ustáleno,
neboť jak rozsah, tak i obsah pojmu k. I. se
v jednotlivých národních kontextech různí. Poměrně
široce chápe k. I. tradice francouzská, a to od
žánru literárně uměleckého (—> esej) až po odborné
interpretace a hodnocení literárních děl a
autorů minulosti, pokud obsahují aktuální akcent;
s daleko nejširším pojetím se setkáváme v kontextu
anglosaském, kde pojem „literary criticism"
zahrnuje i podstatnou část činnosti literárněhistorické,
pokud vychází z výkladu a vývojového hodnocení
textů, tedy vlastně celou literární historii
kromě prací soupisového a příručkového charakteru,
jež rezignují na hlediska interpretační a
hodnotící; naproti tomu nejúžeji je k. I. chápána
v prostředí německém, kde v podstatě znamená
jen běžné hodnocení literární tvorby za účelem
prostředkování mezi literaturou a čtenářem; do
jisté míry střední pozici zaujímá pojetí ruské, které
řadí k. I. mezi tři hlavní a svébytné oblasti
literární vědy (teorie - historie - kritika) a specifikuje
ji převahou určitých aspektů (zřetel k soudobému
literárnímu dění, hodnotící perspektiva a
hledisko aktuálních potřeb přítomnosti). V české
tradici k. I. se setkáváme jak s působením pojetí
německého (zvláště v minulém století), tak francouzského
(v období tzv. moderní literatury, tj.
od konce 19. stol.) i ruského, jež převažuje v soudobé
literární vědě; pouze tradice anglosaská je
našemu kontextu cizí.
V pojetí dnešní čs. marxistické vědy o literatuře
se literární kritika na rozdíl od —> historie
literatury soustřeďuje převážně k procesům a je-
191 krize
vům probíhajícím v současné literatuře, přičemž
je sama jejich přímou součástí, aktivním činitelem
soudobého literárního dění; k. I. sleduje však
aktuální kulturně společenské aspekty i v těch
případech, kdy se předmětem její pozornosti a
úvah stává literatura minulosti (v takovém případě
však již nespočívá podstatná odlišnost k. I.
od literární historie v předmětu, ale v různosti
hledisek). Nejvíce se s historií literatury stýká k.
I. tehdy, když si klade za cíl poznání zákonitostí
a hlubších souvislostí procesů, jež probíhají v soudobé
literatuře, a hledá její objektivní vývojové
tendence; hranice mezi nimi se pak téměř stírá
tehdy, když k. I. usiluje zobecnit a systematizovat
své poznatky za delší časové údobí, aniž by podřizovala
poznání normativním postulátům progra-
movým.
Vznik k. I. ve smyslu soudů a výroků o literárních
dílech je možné spojovat se vznikem literatury
samé; reflexe soudobého literárního života
nalézáme již v literárních dílech antických autorů,
jako byli např. Aristofanés nebo Lúkiános. Jako
specifická činnost odborná se k. I. rovněž začíná
konstituovat již v antice, a to v podobě tzv. filologické
kritiky (—> filologie) a —> hermeneutiky
(tj. jako výklad textů, zejména filozofických).
Toto pojetí přežívá i ve středověku a vrcholí pak
vlivem humanistického bádání za renesance, kdy
se však postupně objevují i další oblasti kritického
zájmu o literární díla a literaturu vůbec, zejména
v podobě polemik (např. v české literatuře
J. Blahoslav: Filipika proti misomusům, 1567).
V době klasicismu se kritické a polemické reflektování
soudobé literární tvorby a literárního života
vůbec stává předmětem vysloveně společenského
zájmu (šlechtické literární salóny) a tím i věcí
obecnějšího estetického přístupu, projevujícího se
hojně v básnických polemikách, satirách a obhajobách,
jakož i v literárních pamfletech, travestiích
a parodiích (např. Du Bellayova Obrana
nebo Boileauovo Umění básnické aj.). Za osvícenství
se pak k. I. přímo stává významnou součástí
dobového ideologického zápasu (Voltaire,
D. Diderot, G. E. Lessing) a do doby osvícenského
kriticismu 18. stol. spadá i oživení kritiky
vědecké (zejména filologické a historické, u nás
např. J. Dobrovský), pěstované již tehdy jako
útvar publicistický v odborných časopisech.
S rozšiřováním a postupnou demokratizací publika
i samotného umění, jakož i s rozvojem žurnalistiky
v 19. stol. se k. I. začíná rozvíjet do
dnešní podoby jako činnost v podstatě publicistická
a členit do několika stabilizovaných žánrů,
jako je—> recenze (stručná informace), —> referát
(hlubší informace se zaujetím hodnotícího stanoviska)
a kritická studie (—> pojednání, které
již obsahuje podrobnou analýzu díla nebo sledovaného
jevu). Kromě toho existují i nadále literární
polemiky a vznikají programové úvahy, mající
někdy rozsah celé knihy; osobitý útvar k. I.
tvoří —> kritický esej, reflektující literárně estetické
a společenské otázky formou, která se sama
již blíží literárně umělecké tvorbě (bohatá zejména
v tradici k. I. francouzské, u nás zastoupena
nejvýrazněji v díle F. X. Šaldy, jehož programem
byla „kritika patosem a inspirací").
Lit.: O. Fischer, Slovo o kritice, Praha 1947.
Aktuafnyje problémy metodologii literaturnoj kritiki,
Moskva 1980. Funkcia umeleckej kritiky,
Bratislava 1981. M. Golaszezoska, Filozoficzne
podstawy krytyki literackiej, Warszawa 1963.
K tradicím moderní české kritiky, in: Václavkova
Olomouc 1967, Ostrava 1970. H. Markiewicz,
Glówne problémy wiedzy o literaturze, Kraków
1966. A. Novák, Kritika literární, Praha 1925.
O českou literární kritiku, Praha 1940. Problémy
teorii literaturnoj kritiky, Moskva 1980. A. Thibaudet,
Fyziológia kritiky, Bratislava 1964. K.
Troczyňski, Rozprawa o krytyce literackiej, Poznaň
1931. R. Wellek, Literary Theory, Criticism.
The Therm and Concept of Literary Criticism,
New Haven-London 1963. Z dějin české literární
kritiky, Praha 1965.
tb
H KRIZE
(z řec. krisis = rozhodnutí, rozloučení) - část
divadelní hry, podle Freytagova pětistupňového
schématu třetí fáze výstavby dramatu, v níž výrazně
vystupuje do popředí výsledek —> kolize.
K. je dějový úsek, který se zpravidla projevuje
jako výsledek vývoje, jenž proběhl v kolizi a
který se zároveň promítne do obratu (—> peripetie)
; proto bývá její hlavní scéna vyvrcholením
dramatického konfliktu, po němž už další děj
nemůže pokračovat v dosavadním směru (v Shakespearově
Othellovi je takovým vyvrcholením
velká scéna, v které se Jagovi podaří probudit
v Othellovi žárlivost).
Lit.: G. Freytag, Technika dramatu, Praha
1944. ]. G. Cholodov, Kompozicija dramy, Moskva
1957. V. M. Volkenštejn, Otázky teorie dramatu,
Praha 1963.
kn
• KRONIKA
(z řec. chronos = čas, chronika = dějepisné
knihy) - 1. prozaický i veršovaný žánr středověkého
písemnictví, druh historického spisu, zaznamenávajícího
dějinné události v chronologickém
sledu, zpravidla bez ohledu na vnitřní a věcnou
souvislost faktů, a spojujícího často události historické
s ústní tradicí, dochovanou v —> legendách
a pověstech; na rozdíl od —> letopisů (análů)
nesleduje k. postupně jednotlivá léta, ale větší
časové úseky, např. doby vlády určitých panovní-