Slavistische Beiträge
Herausgegeben von Peter Rehder
Beirat:
Tilman Berger ■ Walter Breu ■ Johanna Renate Döring-Smirnov Walter Koschmal • Ulrich Schweier • Miloš Sedmidubskv • Klaus Steinke
Band 486
im
m*OST 2010
Oesterreichische StudierendenTagung für Slawistlnnen Austriacka Studencka Konferencja Slawistyczna Rakouská studentská konference pro mladé slavisty CTy^eHnecKaa koh^epeHuna mohoabix cJiaBHCTOB b Abctphh
Herausgegeben von Susanne Behensky
2012 Verlag Otto Sagner München - Berlin - Washington, D.C.
2012 Verlag Otto Sagner München - Berlin - Washington, D.C.
138
Summary
The paper presents the relation between literature and film. The analysis of the novel "The Promised Lancf' written by Wl. Stanislaw Reymont and its film adaptation made by Andrzej Wajda shows some similarities and differences between literature as a verbal art and film as an audiovisual art. First of all, general characteristics of the novel and the film are described. The analysis is focused on the three comparisons between literary author (writer) and film author (director), narration in the literary work and narration on the screen, and finally literary and movie image. The summary of the analysis shows how Wajcia made a film adaptation, which is an independent work of art and not just a copy or translation of the novel.
MÝTUS O PÉRÁKOVI -OD PROTEKTORÁTNÍ MĚSTSKÉ LEGENDY K ČESKÉMU SUPERHRDINOVI
MACIEJ METRÁK, VARŠAVA
Literatura
Hof inger, M. 1974. Adaptacje fllmowe utworów literackich: problémy teorii i iníerpretacji. Wroclaw.
Koc, B. 1990. O „Ziemi obiecanej" Reymonta. Wroclaw. LlCHAŇSKl, S. 1984. Wladyslaw Stanislaw Reymont. Warszawa.
nurczyňska-fidelska, E. 1998. Polska klasyka literacka wedlug Andrzeja Wajdy. Katowice. PliSieCK.1, J. 2005. Film i sztuki tradycyjne. Lublin. Popiel,M. 1996. Wstej). In: Ziemia obiecana, Wl. St. Reymont. Wroclaw. reymont, W. S. 2008. Ziemia obiecana. Lodž. Wajda, A. 2000. Kino i reszta šwiata. Kraków. Werner, A. 1999. To jest kino. Warszawa.
Film
WAIDA A. (rež.). Ziemia obiecana. 2000. Nowa wersja.
Městská legenda
Moderní folklór, zkoumaný od poměrně nedávné dob}-, reaguje na proměn}', které v evropských společnostech začal}' v druhé polovině 19. století. Urbanizace a průmyslová revoluce s sebou přinesly vznik anonymního městského prostředí, ve kterém se míchají lidé z různých společností a kultur, vytrženi ze svých kořenů a potřebující rekonstruovat tradiční hodnotové systémy na novém místě. Tehdy vzniklý folklór začal postupně nahrazovat tradiční lidovou kulturu. Nejzákladnější schémata uvažování naplňuje moderním obsahem. Tvoří syžety zdánlivě racionální a důvěryhodné, fakticky velmi blízké dávným pověstem o kouzlech, čertech a polednicích. Využívá hlavně motivů v kultuře stále přítomných (smrt, násilí a láska), ale také aktuálního dění. Obvykle se týká všeho nestandardního, nového a neznámého. Mezi základní žánry současného slovesného folklóru patří městská legenda, která je místo dřívější lidové démonologie prostředkem pro konkretizaci obav z nejistot}' a neznáma. Vyprávění tohoto druhu jsou obvykle nepravdivá, avšak vždycky údajně skutečná, precizně lokalizovaná v místě a čase dost blízkém, aby se přímo týkala posluchače, ale natolik vzdáleném, že není možná snadná verifikace. Rovněž aktéra vyprávění od posluchače dělí obvykle ne víc než dva prostředníci, proto zůstává důvěryhodným, i když nepřístupným, kamarádem kamaráda1. Stručná a uspokojivá definice městské legendy chybí, je ovšem možné mluvit o charakteristických požadavcích, které má tento žánr splňovat. Petr Janeček uvádí čtyři základní rysy, ze kterých by typická městská legenda měla obsahovat alespoň polovinu. Jsou to: vágní a neurčitý zdroj informací, zdůrazňování pravdivosti příběhu, morální poučení a výrazná pointa v závěru (JANEČEK 2007: 10). Na rozdíl od tradiční lidové kultury moderní folklór netvoří názorový systém, není to druh současné m}1ologie. Vzniká kvůli nedostatku důvěry v oficiální zdroje informací, a proto je sám rovněž vystaven nedůvěře a neúplné akceptaci. Proto je městská legenda jevem krátkodobým a variabilním. Vzniká náhle, kvůli aktuální potřebě, lze ji snadno modifikovat a rychle mizí, dostává se ovšem do společné paměti a může se vrátit, když k tomu nastane vhodná situace. Na rozdíl od populární kultury a historických dokumentů nemá jednoho autora. Může být proto důležitým zdrojem informací o společnosti (CZUBALA 1985: ll). Odráží nevědomá schémata kolektivního myšlení, kterým se jednotlivci mohou vyhnout, ale která nicméně ovlivňuji společenství inko celek.
Čas války, znamenající návrat k prvotním instinktům, způsobuje vznik obsáhlého k'gendária, které v době míru může vypadat směšně. Čím více je společenství vyspělé,
()/.načován často anglickou zkratkou FOAF (friend of a friend).
140
141
tím více návrat magického myšlení v momentech krize kontrastuje s racionálním světonázorem. Nejznámějším důsledkem společenské nálad}- v Protektorátu Cechy a Morava je syžet městských legend o Pérákovi. Vyprávění o této fantastické postavě, tajemném muži se svítícíma červenýma očima skákajícím díky speciálním botám po střechách činžáků, jsou zastoupená jak v osobních vzpomínkách z doby války, tak v pozdější populární kultuře. Ve srovnání s podobnými pověstmi z jiných zemí je mýtus o Pérákovi zajímavý tím, že vznikal a šířil se navzdory přísné protektorátní cenzuře bez podpory medií. Je proto zajímavým příkladem dočasného návratu Cechů k formám orální narativity.
Pověst o Pérákovi patří do dvou skupin funkčních a tematických. Zaprvé do typických fám času války plnících funkci šeptané propagandy. Zadruhé do pověstí o fantaskních postavách, které většina specialistů na městské legendy nazývá záhadnými útočníky (phantom attackers). První skupina ukazuje využití fámy pro zesměšňování nepřítele a zlepšení psychické kondice společenství. V Protektorátu Čechy a Morava patří mezi vyprávění z této kategorie, šířená Agenturou JPP {Jedna paní povídala), mimo jiné ta, která se týkají kletby Svatováclavské koruny, a mnohé fám}' související s fyzickou exterminací Čechů (JANEČEK 2007: 154-155). Mezi fámami tohoto druhu můžeme najít takové, Utere slouží dehumanizaci protivníka, jenž je zobrazován jako barbar. Ty varují před nepřítelem a potvrzují, že vedený boj je správný. S nimi kontrastují anekdoty, které zesměšňují nepřítele a posilují víru v rychlé vítězství nad tupými a naivními odpůrci. Rovněž falešné informace z fronty mohou mít v době přísné cenzury a nedůvěry v okupační média obrovský význam pro duševní stav obyvatel. Určení přesné hranice mezi institucionální propagandou a na ničem nezávislou šeptandou není snadné. Propagandistické městské pověsti obvykle vznikají pod vlivem záměrně šířených fám, ale postupně začínají žít vlastním životem. Jejich spontánní vývoj pozorujeme od 1. světové války. Větší mobilita informací a vzrůstající účast civilistů v následujících konfliktech zvětšily snadnost bezmyšlenkovité víry ve veškeré fámy. První světová válka, v níž byla poprvé využita ve velkém rozsahu nejnovější technika a věda, ovlivnila také částečnou racionalizaci pověr. Kvůli tomu český nadpřirozený hrdina přestává bvt duchem či démonem, nýbrž se stává jakýmsi technickým strašidlem, člověkem z masa ei kostí, ač vybaveným zvláštními schopnostmi. Pérák patří také ke druhé kategorii mestských legend. V nejtěžších chvílích krize se pocit nejistoty a strachu občas doslova materializují v postavách záhadných útočníků. Tento druh pověstí umožňuje hledat kořeny postavy Péráka v české kultuře. Pérák se v nich hodně podobá jiné o skoro 100 let starší postavě. Spring-heeled Jack, který počínaje rokem 1837 skoro 70 let terorizoval britská města a vesnice, mohl podle Petra Janečka položit základy české pověsti. Vyprávění o něm popisovala démonickou postavu oblečenou do podivného kostýmu, pohybující se nadlidskými skoky. Byl nejenom tématem fám, ale také bulvárních novin, šestákových románů, a dokonce divadelních her. Proto mohla podle Janečka vyprávění o Pérákovi vzniknout buď spontánně jako česká ozvěna jeho popularity, nebo byly fám}' za války v}tvořeny přímo britskou propagandou či českými emigrant}-, aby dezinformoval}' Němce. Podobné postav}' jsou známé i z folklóru jiných států: např. v Rusku, v revolučním Petrohradě řádila banda Poprigunčiků - lupičů převlečených za duch}, přepadávající samotné oběti na pružinách připevněných k botám. Ve východním Německu byl}- krátce po 2. světové válce popisován}' podobné postavy zvané Hippen-männchen. Také v Spojených státech a Velké Británii jsou známá podobná skákajíc! strašidla i z poválečné doby, i když jsou obvykle spojována s létajícími talíři a mimo-limlťany, kteří se vznikem studené války ovládli lidskou imaginaci.
Pérák historický
Počátky mýtu o Pérákovi na českém území nejsou dobře známy. Podle folkloristy Miloše Pulce je možné najít Pérákovy stop}' už na začátku 20. století, ale je těžké rozhodnout, jestli opravdu souvisejí s pozdější rozsáhlou sbírkou pověstí. První zmínky souvisely se špatnou pověstí katolické církve po pádu habsburské vlád}', se kterou byl katolicismus spojován. Vyprávěly o kostelnících a farářích, kteří se snažili vyvolat mezi dělník}- pověrčivý strach vedoucí k návratu do lůna církve. Využívali při tom různé triky - převlékali se do kostýmů strašidel nebo promítali dělníkům vracejícím se z noční směny obrazy prízračných skákajících ďáblů. Jejich provokace nebyly úspěšné, jelikož stateční proletáři viníky demaskovali a ti pak už neměli chuť na další intrik}-. Takové fámy byh' známé v průmyslových severozápadních oblastech Čech také v třicátých letech, ale není snadné říct, jestli byly natolik populární, aby ovlivnil}- vznik pozdější Pérákovy podob}-.
Za opravdový začátek legendy v její plné formě je považován rok 1942 nebo 1943. Válka trvala už dlouho a situace na východní frontě se pro Němce stávala nepříznivou. Narůstalo nebezpečí bombardování průmyslových oblastí Česka spojeneckým letectvem, lidi unavovalo všeobecné napětí, policejní sledování a protiletecké zatemnění. Taková situace krmila obraznost, která naplňovala temné ulice liduprázdných měst tajemnými a strašidelnými postavami. V prvních fámách se Pérák objevoval v místech vzdálených a považovaných za nebezpečná - v továrních čtvrtích, parcích a hřbitovech. Ve své nej starší podobě byl bytostí tajemnou a neurčitou. Povídání o něm byla obvykle krátká a vágní, nechávala svobodu interpretace. Měl být geniálním vynálezcem či cirkusákem, ale také šílencem, který uprchl z Bohnic, vrahem, sexuálním deviantem, nebo zlodějem. Mýtus se rozvíjel, jak zesiloval pocit blížícího se konce války. Pérák se stává častěji kladným hrdinou, anglickým nebo českým agentem, parašutistou a odbojářem. Začíná škodit Němcům, krade dokument}', poškozuje výzbroj a přepadá vojenské hlídky. Zvětšují se také jeho zvláštní schopnosti: přeskakuje už nejenom ploty a auta, ale i vyšehradské hradby, Václavské náměstí, a dokonce - jako mýtický Horymír - vltavské údolí. Byl potkáván ve všech větších městech Protektorátu, kromě severozápadních Čech, kde legenda nezískala popularitu. Na venkov Perákův mýtus pronikl později a byl obvykle považován za něco cizího, městského. Selský Pérák býval ale více materiální než jeho městské ekvivalent}-. Občas známý pod jménem Franta, žil v lese s partyzán}- nebo byl jejich spojkou. Strašil obvykle ve stejném lese, ve kterém se ukrývali méně fantaskní bojovníci. Vymyšlený nadpřirozený odbojář odstrašoval okolní obyvatele a chránil partyzány před dekonspirací.
Protože dosah pověsti byl velký a fámy se šířily pouze formou přímých kontaktů, je jasné, že vznikl}- různé, občas protikladné varianty. V samotné Praze se vyprávění lišila podle jednotlivých městských čtvrtí. Ty syžety, ve kterých je Pérák agresivní, děsí lidi, utočí na ně a dík}- svým schopnostem vykrádá zavřené b}ty nebo dokonce vraždí, jsou příklady pověsti varující. Využívají fantaskní nebezpečí, aby chránil}- před reálným ohrožením válečné každodennosti. Bojíce se Péráka lidé nevycházeli na ulice, díky čemuž mohli např. uniknout zatčení. Fantaskní Pérák umožňoval aspoň na chvíli zapomenout na skutečné nebezpečí. Druhá mnohem populárnější skupina vyprávění /.obrazuje Péráka jako postavu tajemnou, ale hodnou a dobrosrdečnou. Jsou to typické hospodské historky předávané nad půllitrem piva. Ty umožňovaly zvládnutí stresu a nabízely pobavení. V Nuslích v Samové ulici měl např. vyskočit na balkón ve 3. poschodí jenom proto, aby si čichl ke květině bezu. Kdesi jinde měl oknem vskočit do bytu, ve kterém plakalo miminko, aby je uklidnil ukolébavkou, a bleskurychle zmizet,
když ho uviděla matka dítěte. S humoristickým aspektem souvisí i jediný materiální důkaz Pérákovy existence: nápisy na zdech podepisované jeho jménem (Janeček 2007: 138-139).
Pérák však nebyl ojedinělým příkladem strašidla řádícího v ulicích zatemnělých českých a slovenských měst. Slovenskou, přesněji bratislavskou, variantou legendy je Fosfórák {ibid.: 145). Na rozdíl od Péráka byl Fosforák postavou čistě negativní. Děsil, přepadal a okrádal hlavně ženy. Pod černým pláštěm skrýval kostým, který' ukazoval svým obětem. Na černém trikotu měl lidskou kostru namalovanou fosforeskující barvou. S negativním aspektem Pérákových aktivit souvisejí také postavy Žiletkáře, Břitváka či Podřezávače. Jak napovídají jména, jednalo se o útočníky terorizující své oběti ostrými předměty, občas připevněnými k zvláštním botám nebo rukavicím. Nejméně známé a nejhůře zdokumentované jsou fámy o Kanálníkovi, který vtahoval chodce do pražských kanálů, a o kníračovi Kohlenklauovi (.zloději uhlí'), inspirovaném plakáty německé propagandy, který unášel děti do svého pytle.
Po válce, když se situace začala pomalu vracet k normalitě, popularita senzačních fám velmi rychle klesla. S návratem důvěry v oficiální zdroje informací ztratila šeptanda svůj smysl. Mýtus o Pérákovi dozníval ještě jistou dobu v nové politické realitě, využit k účelům komunistické propagand)1. Pérák, stále jako západní agent, se stal nyní nepřítelem lidové vlády nebo Němcem z nacistického odboje Werwolf. Rychlé využití pověsti v populární kultuře zastavilo vývoj legendy a zachránilo Péráka před přílišnou ideologizací. Jednotlivé, občas protikladné motivy byly podřízeny jedné hlavní myšlence. Pérák se stal hrdinou bojujícím s okupantem a našel své současné místo v českém legendáriu.
Pérák v poválečné kultuře
Pověst o Pérovém muži, dosud známá jenom z ústního vyprávění, byla poprvé zapsánu Janem Weissem už v roce 1943, ale prvním příkladem vědomé modifikace legendy a jejího podřízení záměrům autora je krátkometrážni kreslený film „Pérák a 55' ze studia Bratři v triku z roku 1946. Představuje Péráka jako chytrého kominíka, slovy Tomáše Pospiszyla „nehrdinského hrdinu" (Pospiszyl 2009: 45), který vybaven péry z gauče provokuje českého udavače a tupé esesáky, dokud se nezlikviduj! sami. O dva rok) později kvazi-komiks „Pérákovy další osudy' Vladimíra Dvořáka zdánlivě pokračuje v ději zobrazeném ve filmu, ale využívá styl Trnkovy animace pro šíření komunistické propagand}-. Pérákova podoba bude ještě několikrát využita různými, občas protichůdnými ideologiemi - v roce 1968 se objeví jako kontrarevolucioněr Pérák bojující se sovětskými okupanty, v letech 1989 až 2000 vystupuje v amatérských komiksecli Ondřeje Neffa, zesměšňujících nejprve život v normalizačním režimu, pak mladý středoevropský kapitalismus. Politicky a společensky angažovaná díla jsou jen první možností využití městské pověsti v popkultuře. Druhý způsob umožnily právě změn) vyvolané sametovou revolucí, kdy autoři pracují s motivy charakteristickými pro západní populární kulturu, jejichž znalost v normalizačním Československu byli okrajová. Teprve dvě nejnovější adaptace mýtu o Pérákovi využívají tuto postaui k vytvoření prvního a dosud jediného českého supermana. Jak román „Pérák"- Petru Stančíka z roku 2008, tak komiks „Projekt Pérák? autorské dvojice Morten a Mongl vznikající od roku 2002 tvoří z legendy podle slov recenzentů „magickorealistickv guláš" (Jandourek 2008) - směs faktů, alternativních dějin a mystiky. Obě adaptace l| přitom počínají odlišně. Stančíkův román, vzniklý na základě nenatočeného filmového
scénáře, balancuje na tenké hranici mezi postmodern! zábavou a kýčovitou autoparodií. Autor zasypává čtenáře spoustou nápadů, ty pak nechá nezpracované a kusé. Naproti tomu se snaží třicetistránková úvodní kapitola komiksu vydaná v roce 2009 navodit tajemnou a ponurou atmosféru. Nevysvětluje původ hrdiny, který vybaven fantastickým skafandrem bojuje s esesáky v hale pražského Hlavního nádraží. Jedná se o dosud jediné pokusy udělat z Péráka archetypální postavu superhrdiny, i když samotný materiál díky svým neobvyklým, folklorním kořenům k tomu nabízí hodně možností.
Závěr
Historická vyprávění o Pérákovi plnila rozmanité funkce - mezi dospělými byl Pérák častěji tématem anekdot, mezi mládeží a dětmi byl považován za skutečnou osobu. Vyprávění, ve kterých byl zobrazován jako agresivní a nebezpečný, plnila funkci katarzní a obrannou. Fantaskní a hrůzostrašná vyprávění umožňovala odvrátit pozornost od skutečného ohrožení. Na druhé straně plnily podle psychoanalytičke terminologie pověsti o hrdinském Pérákovi bojujícím s okupanty funkci kompenzační. Vlastní sny a přání, k jejichž realizaci neměli lidé dostatek odvahy, si projektovali do vymyšleného hrdiny. Potřeba odporu proti Němcům byla realizována alespoň vyprávěním o statečném odbojári sabotujícím válečnou mašinérii nacistů. Pověsti převáděly pasivní postoj většiny Čechů do polohy heroické taktiky, zdůrazňovaly výhod}- schopnosti vyhnout se nebezpečí a včas utéci. Popisujíce marné pokus}- vojáků a četníků o zatčení Pérového muže, zesměšňoval}- nepřítele nepřímo, jinak než zakázané politické vtip}-. Plně využíval}- potenciál anekdoty a žertu. „Vtip je útok i obrana", píše v eseji „Kpřírodopisu anekdoty" Karel Čapek, ,je to projev převah}- i zbraň slabšího, ale vedle toho má tisíc jjných původů a účelů, z nichž jeden bývá fantastická a odpoutaná bezúčelnost" (čapek 1971: 51). Vyjdeme-li z Čapkovy myšlenky, pak se i ty nejdůkladnější pokusy o popsání a analýzu společenské úloh}- městské legendy vztahují jen k části funkcí, které tento druh vyprávění může potenciálně plnit.
Summary
World War II, the greatest military conflict in human history, had an impact on nearly all aspects of culture, including folklore. The best known expression of social mood in German-occupied Czechoslovakia was a vast collection of urban legends concerning Pérák ("the Springer"). Stories about this fantastic being, a mysterious man jumping from rooftops on springheeled boots, are present both in personal memories of wartime and later popular culture. The legend of Pérák is particularly interesting, since it has emerged and spread in times of harsh censorship and has gained popularity without any help from the media, becoming an example of a traditional oral narrative existing in modern society. Like every contemporary legend, it is flexible and can play different roles depending on the circumstances. Based on the theoretical background provided by prof. Dionizjusz Czubala, the author describes the development and various aspects of this modern myth, as well as the changes it went through in post-war fiction (cartoon, comic and novel). The study of Pérák's evolution from the protagonist of urban legends to the only Czech superhero provides the opportunity to draw conclusions concerning the social purposes of rumour, anecdote and whispered propaganda.
144
Literatura
aston (Neff, O.) 2001. Perak contra Globeman. http://www.hyena.cz/perak/ (27.02.2011). Czubala, D. 1985. Opowieéci z žycia. Z badaň nad folklorem wspólczesnym. Katowice. C zub ala, D. 2005. Wokól legendy miejskiej. Bielsko-Biala. čapek, K. 1971. Marsyas čili na okraj literatury /1919-1931/. Praha. Dash, M. 1996. Spring-Heeled Jack. In: Moore, S. (ed.). Fortean Studies 3, 7-125. Jandourek, j. 2008. Jakprotektorátni superman bojoval s obrnenou tramvají.
http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=605540 (27.02.2011). janeček, P. 2007. Černá sanitka Druha žeň. Pérák, ukradená ledvina a jiné pověsti. Praha. Janeček, P. 2008. Skokem z Baby do Bohnic aneb Mýtus o Pérákovi. Jak kolektivní imaginace
vytváří různé podobv městských fantomů. Host 8, 33-37. Hza (Bažant, J.), Monge, Morten (Krejzek, P.). 2009. Projekt Pérák. KOMIKSFEST!
REVUE 3 12—42.
pospiszyl, T. 2009. Pérák existoval. KOMIKSFEST! REVUE 3, 45-47. StančÍk, p. 2008. Pérák. Brno.
HATAJIKJI rOPEAHEBCKAH -TEPOH HAUIErO BPEMEHH
AHHA ÜBflOCrOK, JIIOBJIHH
«He cmoum zopod 6e3 cenmozo, ceaenue 6e3 npaeeÖHUKa.»
PyccKaa nocjioBHita
Oôcyamaa npo6jieMy coBpe.MeHHoií Pocchh hjih Pocchh b ôy^ymeM, tuk Kan sto bhaht HaTanBH PopGaHeBCicaa, Heo6xo;tHMO BepHVTbca k npomjioMv. B 2004 rozry Ha CTpaHHuax Hoeoü TIojbiuu \ nyöjiHUHCTKa nncajia:
«ri\ CTB He roBopaT MHe, hto hctophhgckoíí, naniioiiajľi.iioií bii hm He cymecT-ByeT, a cymecTBveT uhihb oTBeTCTBeHHOCTb Kaaczioro 3a to, hto oh caenaji hjih He Cflejian. ÍI OTBeny, hto hhkto He Moacer B03JiaraTb HCTopHHecK}TO BHHy Ha OTaenBHoro nenoBeKa, ho ecjiH yac oxztejibHbiií nenoBeK ee HcntiTtiBaeT, caM SepeT ee Ha ce6a, to sto ero smoixhh h ero npaBo. Moe npaBO. FIoTOMy-To a HanHcana yace b 70-e: «3to a He cnacjia hh BapmaBy Torzta h hh ITpary noTOM». BapinaBv- b 44-m, üpary - b 68-m. (...) Hh b 1939-m, hh b 1940-m (roa KaTtm-CKHX paccTpenoB), hh b 1944-m a, KOHeHHO, He Morjia HecTH otbctctbchhoctb 3a coBepměHHoe pvKaMH «napTHH h npaBHTenbCTBa», ho nyBCTBO bhhbi - He npea-MeT cy^eÖHoro paccMOTpeHna, oho He npocHT BemecTBeHHbix aoKa3aTenbCTB,
OHO B03HHKaeT (HUH He B03HHKaeT).» (roPEAHEBCKAa 2004)
HecoMHeHHo Bca zteaTejibHocTb HaTanbH TopoaHeBCKOH b 3aiHHTv HenoBenecKHx npaB, xapaKTepH3>eTca bbicokoh MopajibHoB no3Hu.Hei h caMOOTBep5KeHHOCTbK>. Bbixo^a b 1968 ro^y Ha KpacHyio n.Tomaiib, hto6m npoaeMOHCTpHpoBaTb conpoTHBJíeHHe npoTHB BTOpaceHHa BOÖCK BapmaBCKoro aoroBopa b HexocnoBaKHio, FopôaHeBCKaa cnacna cbyHAaMeHTajibHbie, HeorbeMJieMBie nejiOBenecKHe hchhocth: npaBflv h necTb cBoero Hapoaa. npeoaojieBaa coöcTBeHHbiß cTpax h BceoôieMjnoiityio jiwkb kommy-
HHCTHHeCKOfi CHCTeMbI, XtHCCH/ieHTKa COXpaHHJia Co6cTBeHHYK>, BH}TpeHHKľ)K> KpaCOTV,
MopajibHyK) KpacoTY nenoBeKa necTHoro h CBoôoflHoro. CornacHO 3aBeTV <t>eztopa flocToeBCKoro, hto 6e3 noKasHHa HeT cnaceHHa, HaTajiba EßreHbeBHa npHHHMaeT OTBeTCTBeHHOCTb 3a Hapo/t, 3a ero coBecTb h ôyaymee. Haee OTBeTCTBeHHocTH Top6aHeBCKaa ocTaéTca BepHa bck> 5kh3hb h b oönacTH npaB03aiHHTHoM iieaTejibHOCTH, h b no33HH, Ha hto vKa3biBaeT Ll,HM6opcKa-JIe6oaa: «H c.TeziyíomHH pa3 - KaK ôyirro noflHHMaa mbicjib JJ,ocToeBCKoro, JleBHHaca - nosTecca HanoMHHaeT 06 OTBeTCTBeHHo-CTH nenoBeKa, o coBecTH, CTbizte, 0 «coöcTBeHHoß» h hvjkoíí «BHHe»2» (Cymborska-Leboda 2008: 17). PacnnaTa c npoinjibiM ecTb 3anor B03po)KjieHHa oômecTBa,
1 Hoean IJo.ibtua - nojibCKHB eaceMecHHHHK Ha pyccKOM «3biKe, co3flaH no h/iee Ekh reapoHua, HanpaB-jieH k pyccKoií HHTejiJiHreHUHH. TjiaBHSiii peaaKTop Ejkh TIomshobckh. www.novpol.ru " Bce nojTBCKHe UHTaTti b nepeBoae mo6m [a. Si.].