Antonín Šorm:

                                Národopis v zákopech a na bojišti.

Kdyby tak za světové války, u všech ohníčkťi na polních strážích, ve všech stěnách zákopů a krytů,
pod stany táborů, ve skalách kaveren, atd. bývala gramofonová deska, co svérázného materiálu bychom
dnes měli pro studium světové války po stránce národopisné. Ale nemyslitelno-li, aby odpo-slouchací
stanice, jež po všech frontách rozestaveny byly, místo k účelům válečným použity k iičelům
kulturním, jest proveditelná jiná věc; všude byli téměř čeští vojáci, inteligenti, na nichž jest,
aby čistý svéráz ze zákopů a bojišť, zajateckých táborů, zachovali na papíře. Předkládám zde malý
příspěvek ze svých zápisků a byl bych velmi rád, kdyby dal podnět k sebrání ohromného tohoto
zajímavého materiálu ze světové války, dříve než upadne úplně v zapomenutí.

1. Z válečného slov nik ti: Sadaření. Válka dala vznik četným novým slovům a to v zázemí i na
frontách. Nejen odborné vojenské předměty, ale i běžné významy vyskytují se v novém rouše. Když
nechceme říci na plno, že ten a ten byl »ulejvák« nebo, že měl »ulejvandu«, opisujeme to větou: Ten
musil míti veliké »U« na zádech ... Místo nechutného pepického výrazu »ulejvat«, atd., užívalo se v
roce 1915 a 1916 u 11. střeleckého pěšího pluku z Jičína slova: »sadařit«, »sadař«, »sadaření«.
Zajisté výraz lepší, svéráznější a přiléhavější. Vznik jeho je na snadě. V prvých týdnech světové
války, kdy selhalo na ruské frontě naprosto zásobování bojujících oddílů, potloukalo se mnoho
vojáků po polích, sadech, ulehčujíce hlavně stromům, neboť ovoce již zrálo. Podobně při pochodech,
jistý druh vojáků onemocněl vždy u vsi a zůstal za trupou, aby mohl do sadů jít si natrhat ovoce,
čili »sadařit«. Výraz tento brzy zevšedněl a užíváno jej i když někdo vyhýbal se práci, službě,
předstíral nemoc, hleděl se dostati k výhodnějšímu zaměstnání, než právě měl. Četař nalezl nás
místo kácení dříví u ohníčku, zlobí se: »Počkejte, vy sadaři, já vám dám sadařit...« U čety, jíž
součástkou byl také pisatel těchto řádků, zavedeno při těžké práci na stavbě krytů proti granátům
jakési tajné, a systematické sadaření a rozděleno mezi vojáky tak, že si každý chvilku nenápadně
»zasadařil«; pravidlo tohoto sadaření bylo, že zmizí vždy jen jednotlivec, aby to dozírajícímu
poddťístojníku nebylo nápadné, jako když sadaři několik lidí najednou. Zatím si sadař, na něhož
sadaření přišlo, uvařil kávu, napsal polní lístky, vyhledal cizopasný hmyz, kteréžto funkce také
obyčejně shrnovány pod pojem »sadaření«. Později, když dostali jsme přísného poddůstojníka Němce,
který těžko chápal některé výrazy, ale význam »sadaření« znal dobře, opisováno: »Jdu se podívat,
jest-li letos pokvetou stromy«; nebo: »Musím se podívat, jak to bude letos se slívami« a podobně.
Nejšikovnější sadař B., znám u celé setniny pod názvem »výborný znatel ovoce«. — Velmi zajímavá by
byla sbírka všech názvů, jak jmenovány střelné náboje, zvláště šrapnely a granáty. O »drapáku«
(účetní poddůstojník v kanceláři, od toho, že drápal) a o pavouku (baťochu) dala by se při souhrmi
všeho materiálu napsati obšírná etymologie. Zajisté bilde ťikolem také Č. L., aby podobnému
významnému názvosloví věnoval nějakou kapitolu.

2. Jak se naši vojáci v zákopech škádlívali. Vtip a humor nebyl vždy pod ledem smutných,
útrapyplných časů, ale často vypučel i v nejtrudnější chvíli, v domově krvavých zápasů. Lituji, že
neměl jsem příležitost sbírati pilněji, jistě mnohé nápady z nich pro svoji původnost a dobu se
stránky lidopisné, byly by velmi zajímavé. Vybírám ukázky, jež proneseny žertem, v poválečné době
však mnohých mohlo by se použíti ve skutečnosti: V jejich vesnici chytali zloděje a chytli
starostu. U vás ve vsi, co jsi na vojně, se prý ještě nic neztratilo. Ty máš pusu, jako vrata od
trestnice. Náš hejtman měl nos jako kliku od blázince. Co mu sluníčko ukázalo, dostal od měsíce.
Snad mnozí při čtení těchto řádků vzpomenou si na podobné škádlení a přispějí k sebrání tohoto
zajímavého a žertovného materiálu.

3. V á 1 e č n ý »o t č e n á š«. Jako zmoklé slepice na bidélku, tlačíme se k sobě celí promočeni
na kmenu borovice, jejž jsme si pracně v noci sem přinesli na dno volyňského zákopu, abychom
nemusili celý den státi a ležeti v hustém bahně. Nejhrubšími nadávkami v rozmanitých jazycích hledí
většina utlumiti nepříjemné pocity vlhkosti a zimy. Konečně V. P. svým »otčenášem« přivedl všechny
naše »zmoklé slepice« do veselejší tóniny, když spustil svou ranní modlitbu: Otče náš, jenž sídlíš
ve Vídni, popřej nám »ordláb« nějakou chvíli, . . . biidiž jméno tvé, přijď k nám brzy řízení jiné;
chléb vezdejší dej nám měkký, denně alespoň dvě »veky«, odpusť nám naše »uvázání« a neuvoď nás v
pokušení, psáti domů o »honění« a zbav nás velikých »ibunků«, »angryfů«, a zlých »zupáků«. Amen.

4. Bible v prostonárodním podání. Zvláštní oblibě těšila se látka biblická, jak svědčí různé
historky s,rnotivy čistě biblickými, zhusta ve formě hádanek. Když nás často bezvýznamně vodili
rakouští generálové po ruské frontě, kolovala mezi českými vojáky hádanka: »Kdo byl první
generálštébler na světě?« Mojžíš, poněvadž čtyřicet let vodil bez plánu Israelity po poušti. Jiné
hádanky, jež se dávaly při táborových ohních: »Jaký hlas měl David?« »Bas, protože zpíval: Z
hlubokosti duše volám k Tobě, Hospodine.« Advokát, doktor a profesor hádali se, která věda je
nejstarší. Advokát dokazuje: »Nejdříve byli advokáti, poněvadž při vraždě Ábelově bylo třeba
Kainovi obhájce a Ábelovi žalobce!« Doktor: »Dříve než advokáti byli doktoři, protože Bůh vyňal
Adamovi žebro, aby stvořil Evu, a to byla první operace!« Profesor: »Ani, ty doktore, ani, ty
advokáte, nemáte pravdu, poněvadž v bibli stojí psáno: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a
Bůh byl Slovo. Nejdříve byla tedy filologie!« Když byla již pozornost hádankářů rozptýlena nebo
přibyl do našeho kruhu zajatců nový druh, škádlívali jsme jej touto hádankou a zkoušeli, jak zná
bibli: Na jakém poli zabil Abel Kaina, na obilním nebo bramborovém? Když byl tázaný hodně
posuzován, že nezná ani první články z bible, vysvětlil nrn konečně někdo: »Ani ne na obilním, ani
ne na bramborovém, poněvadž Abel Kaina nezabil, nýbrž Kain Ábela. « Kromě biblických motivů veliké
oblibě těšily se pohádky o Kristu Pánu, jak se svatým Petrem putuje po zemi, posuzuje trpce
současné válečné poměry, sesměšňuje nová a nová nařízení válečná, utěšuje, chléb českým vojúrům
rozdává. Samaritánské skutky připisovány též Panně Marii. Vždy znova a znova kolovaly legendy, tam
a tam, na onom obvazišti, v oné nemocnici a jinde, zjevila se Panna Maria, rozdávala vojákům český
domácí chléb a vždy prorokovala, kdy bude konec války. Věru, bylo by nanejvýš zajímavo tento
materiál, jenž poskytl nám na bojištích vždy tolik útěchy, pečlivě shromážditi a vyzvati všechny
bývalé Čechy, vojáky, aby každý podobný příspěvek zapsali a do redakce »Č. L.« zaslali.

5. Krasská hymna. (Zpívá se nápěvem: Horo, horo vysoká jsi.) Kámen, na kameně kámen, kámen na
kameně kámen; kámen, na kameně kámen, kámen, na kameně kámen. Druhá sloka zase tak atd. Jen jedno
slovo měla, ale textem táhla se do nekonečna, jako šedivé moře kamení a skal v Krasu, kde tato
píseň vznikla, když rakouští důstojníci při pochodech chtěli, aby čeští vojáci něco veselého do
pochodu zazpívali. Ovšem humor a ironii této písně pochopí jen ten, kdo ji zpíval a slýchal zpívati
celé hodiny za strašných pochodů Krasem; někteří vojáci vydrželi ji zpívat celé hodiny,
nadlehčujíce si tím nejtěžší břímě a zkracujíce nejtrpší chvíle v cizích službách. Ježto píseň tato
byla také jakýmsi nevinným odbojem, často po každé strofě voláno jednohlasně: »Hej, rup — vojno,
povol!«

Český lid 24, 1924, s. 6-9