Norman Davies
POLSKO
DĚJINY NÁRODA VE STŘEDU EVROPY
přeložili Miroslava a Aleš Valentovi
PROSTOR
136
Polsko
poznali, že jde o prázdné gesto. Dobře věděli, že Britové nemají ani letadla, ani lodě či vojáky, kteří by případné mohli bránit Polsko před útokem. Hitler ihned odvolal polsko-německý pakt o neútočení a chystal se k válce. Stalin vycítil, že nejbezpečnější pro něj bude dohodnout se s nacisty. Jakmile Molotov nahradil v květnu Litvínova, nacisticko-sovětskému paktu nestálo nic v cestě. Třebaže západní mocnosti nadále kalkulovaly se systémem kolektivní bezpečnosti, hra byla u konce. Zatímco francouzsko-britská vojenská mise stále formálně jednala v Moskvě, Rusové už ve skutečnosti vyjednávali s Berlínem. V červenci dal Ribbentrop v Moskvě na vědomí, že neexistuje „žádný problém", jenž by nemohl být přátelsky vyřešen.
Nacisticko-sovětské „obchodní jednání" rychle změnilo situaci. Základem ujednání bylo, že každá strana může sledovat své agresivní cíle bez vměšování strany druhé za předpokladu, že jejich sféry vlivu zůstanou odděleny. Německé cíle ležely v západním Polsku, v západní Evropě a Skandinávii. Sovětský svaz měl zálusk na východní Polsko, Pobaltí a Besarábii. Veřejnou část paktu o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem podepsali v Moskvě Ribbentrop s Molotovem 23. srpna 1939. V tajném protokolu se hovořilo o územním uspořádání včetně chystaného rozdělení Polska podél řek Narva, Visla a San. Pro Polsko to byl rozsudek smrti. Navzdory obnovení britských garancí měl Hitler volné ruce k beztrestnému útoku. Nařídil, aby se wehrmacht během týdne vydal na pochod, rozkaz byl splněn 1. září.
V zájmu přesnosti je důležité si připomenout skutečnou podobu zániku Polska v roce 1939. Druhá republika byla nestabilní, aíe nezanikla z přirozených příčin. Polsko bylo hanebně zavražděno součinností dvou vrahů. Oduševnélá udatnost, s níž se bránilo proti tomuto zločinnému útoku, naznačovala, že by se ze svých chorob mohlo docela dobře uzdravit. Ale nedostalo k tomu šanci.
Výsledek byl jasný. Druhá republika byla mrtvá. Během čtvrtstoletí, které uplynulo po roce 1914, byla polská nezávislost počata, zrozena, odchována, živena, zabita a pohřbena.
Souboj: Dmowski versus Pilsudski
Jakýkoli zevrubný popis politického spektra v předválečném Polsku by vydal na malé encyklopedické dílo. Bujení zájmů, hnutí, stran, frakcí, koalic, parlamentních skupin, sekcí mládeže, vojenských uskupení, společenských a oblastních sdružení, odborů a družstev,
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
137
okrajových zájmových skupin a diskusních klubů (z nichž většina, jak se zdálo, v pravidelných intervalech měnila své názvy) by dokázalo zmást i nejvytrvalejšího badatele. Zmatek však poněkud ustoupí do pozadí, jakmile se věnuje pozornost třem rozdílným typům politických seskupení.
Za prvé, v Polsku existovaly tři velké společenské instituce - církev, armáda a inteligence -, které plnily nezbytnou, i když neoficiální úlohu ve veřejných záležitostech. V žádném případě v nich nepanovala názorová jednota. Církev zastupovala jak arcikonzervativní hierarchie, tak i nižší kněžstvo, jež často vystupovalo velmi radikálně. V armádě bylo možné objevit směs tradiční důstojnické třídy (pocházející ponejvíce z rakouských nebo carských služeb) a mladých ctižádostivých karieristu se silným smyslem pro demokracii. Inteligence zahrnovala pestrou směsici názorů, od pobožnůstkářství až po sociální anarchii.
Za druhé zde působila čtyři hlavní politická hnutí - socialisté, na-cionalisté, rolníci a křesťanští demokraté -, z nichž každé mělo významné zastoupení v parlamentu a zároveň každé z nich zplodilo záplavu centrálních či oblastních stran a frakcí. Všechna čtyři hnutí se ve své moderní podobě zformovala již na přelomu století, nebyla však schopna zorganizovat profesionální, celonárodní strany do doby, než bylo roku 1918 dosaženo státní samostatnosti.
Jako první vzniklo socialistické hnutí, jehož základní organizace -Polská socialistická strana (PPS), založená v Paříži roku 1892, v sobě slučovala intenzivní zájem o nemarxístický socialismus a národní nezávislost. V roce 1906 se rozštěpila v hlavní proud PPS-Rewolucja, jenž hájil názor, že sociální pokrok je podmíněn národní nezávislostí, a PPS-Lewica), která považovala národní politiku ve vztahu k sociální reformě za druhořadou. Rewolucja, jejíž přívrženci se nacházeli převážně v ruském Polsku, čelila konkurenci menších obdobně zaměřených stran v Prusku a Haliči. Lewica stále intenzivněji tíhla k internacionálnímu, marxistickému socialismu a roku 1918 se spojila s nepočetnou Sociálně demokratickou stranou Polského království a Litvy (SDKPiL), a položila tak základ polského komunistického hnutí (KPRP, od roku 1926 KPP).
Nacionalistické hnutí naopak ostře oponovalo veškerým podobám socialismu a na třídní boj nahlíželo jako na něco, čemu je třeba se vyhnout. Zabývalo se především etnickými otázkami, hospodářským rozvojem a mezinárodními záležitostmi. Na jeho počátku stála Dmowského Národní liga, založená v roce 1893, z níž vzešly postupně roku 1897 Národně demokratické hnutí (SN-D), v roce 1919 Lidově národní svaz (ZL-N), který se roku 1928 změnil v Národ-
138
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o neláshiost
139
ní hnutí (SN); v letech 1926-1933 nakonec působila pod názvem Tábor velkého Polska (OWP). Všeobecně byla známá jako Endecja neboli „národní demokracie" a její radikálně pravicová ideologie zasahovala svým vlivem mnohem dále než jen ke skupině stran, jež přímo inspirovala.
Rolnické hnutí, založené roku 1895 v haličském Rzeszówě pod názvem Polská lidová strana (PSL), zastupovalo nejpočetnější třídu polské společnosti. Jeho vliv však znatelné zeslábl sklonem ke stálé fragmentaci. Hlavní proud PSL-Piast z Haliče byl všeobecně podezříván z toho, že je řízen kněžstvem a majetnějšími farmáři. V roce 1914 přerušil styky s radikálnější PSL-Lewica (Levice). Samostatná PSL-Wyzwolenie (Osvobození), taktéž velmi radikální, působila v ruském Polsku. Úsilí uchovat základní jednotu těchto rozdílných elementů zmařilo odštěpení Rolnické strany (StronniOw Chhpskié) v letech 1926-1931. Nicméně ve třicátých letech se pokusy o sjednocení opakovaly.
Hnutí křesťanských demokratů neboli Chadecja vzniklo roku 1902 v pruském Polsku, kde proletársky charakter polské společnosti, zejména ve Slezsku, podporoval jeho charakteristickou směs katolické filozofie a sociální aktivity. Mezi přidružené strany tohoto hnutí patřilo Polské hnutí za křesťanskou demokracii (PSChD) a od roku 1937 Hnutí práce (SP).
Každému ze jmenovaných ústředních hnutí přináležely zvláštní regionální „pevnosti" - socialisté ji měli v Lodži a ve Varšavě, nacio-nalisté v Poznani a Lvově, rolníci v Krakově a na jihu a křesťanští demokraté v Horním Slezsku. Všechna však působila po roce 1918 v rámci celé země.
Za třetí - existoval kaleidoskop organizací, které sloužily zájmům národnostních menšin. Některé z nich, například Rada Němců v Polsku nebo místní židovské kabal (komuny), podporované vládou, v podstatě plnily sociální, kulturní a náboženské funkce. Ostatní byly výrazněji politické. V polském parlamentě působil „menšinový blok". Němci v západních provinciích měli vlastní socialistickou (DSAP) a nacionalistickou stranu {Jungdeutsche Partei). Polské Židovstvo se mohlo pochlubit téměř tolika stranami, kolik bylo jejich voličů, a je zajímavé povšimnout si, jak mutatis mutandis se čtyři hlavní směry podobaly svým polským protějškům. Paole Zion (Dálnici Siónu) usilovali stejně jako Polská socialistická strana o sladění národních a sociálních zájmů. Bund (Židovská liga pracujících) sledovala obdobné jako polské komunistické hnutí linii internacionalismu a marxismu, byla však rozdělena na protisovětské a prosovětské křídlo. Sionistické hnutí, jehož první konference byla svolána roku 1884 do Katovic, trpělo - stejně jako polská národní demokracie - ambivalentním
vztahem ke svým náboženským autoritám. Agudat hrad (jednotný Izrael), konzervativní židovská strana, slučoval stejně jako křesťanští demokraté silné náboženské cítění s masovou sociální činností. Bělorusy naproti tomu zastupovala výhradně organizace Hramada (Komuna), jejíž členstvo tvořili rolníci a která byla v roce 1928 policií zakázána a zatlačena do ilegality. Ukrajinci v Polsku zdědili ze svých haličských časů pestrou škáiu politických stran: Ukrajinskou sociálnědemokratickou stranu (USDP), Ukrajinskou rolnickou socialistickou federaci (Sel Rob), Ukrajinskou socialistickou radikální stranu (USRP) a Ukrajinskou národnědemokratickou unii (UNDO). Vzrůstající napětí mezi jednotlivými skupinami posunulo do popředí ilegální Organizaci ukrajinských nacionalistu (OUN), která v roce 1931 zahájila rozsáhlou kampaň terorismu a sabotáží.
K tomuto výčtu je třeba doplnit, že na okraji politické scény se pohybovalo množství halasně se projevujících skupin. Mezi pravicově orientované patřila fašistická falanga - odnož nacionalistického Tábora velkého Polska. Na levici pak stála Komunistická strana Polska, výhonek socialistického hnutí.
Nepřekvapuje, že polská politická scéna nabízela vzhledem k neobyčejnému množství konfliktů a vzájemných vazeb velké možnosti aktivním jedincům. Zejména ve dvacátých letech působila v Sejmu řada zajímavých osobností - třeba Ignacy Daszyňski (1866-1936), socialistický veterán s hřívou stříbrných vlasů, který se nápadně podobal svému jmenovci - prvnímu předsedovi vlády Ignacymu Paderew-skému. Jako další lze uvést vůdce rolníků v kytli a krátkých kalhotách Wincentyho Witose (1874-1945), prchlivého kněze oddaného pozemkové reformě Eugeniusze Okoňe (1882-1939), dále Wojciecha Kor-fantyho (1873-1939), bývalého pruského poslance a křesťanského demokrata, který vedl tři slezská povstání v letech 1919, 1920 a 1921, první polskou poslankyni v roce 1919 Rózu Pomerantz-Meltzerovou a vůdce sionistu Jicchaka Gruenbauma (1879-1960). Ve třicátých letech se nezapomenutelnými stali spíše jedinci ověšení vojenskými řády než ti, kteří vynikali složitými myšlenkovými konstrukty. Senátu však dodávaly lesk osobnosti ryzího charakteru, jako byli historik Michal Bobrzyňski (1849-1935) nebo výše uvedený slezský vůdce Wojciech Korfanty. Politický tisk - od deníků jako například Kuriér Warszawski či Ilustrowany Kuryer Codzjenny v Krakově až ke kvalitním měsíčníkům Przeglqd Wspólciesny (Současné rozhledy) - byl plný života a humoru. Nikdo nemůže tvrdit, že předválečná polská politická scéna byla tak nudná či tak prosta osobitého talentu jako poválečné období. Stejné tak nelze prohlašovat, že kterákoli méně významná osobnost by se mohla co do velikosti významu rovnat
140
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
141
dvěma mužům, kteří svým charakterem a ideologií ovládali politickou scénu od začátku do konce druhé republiky: Romanu Dmow-skému a Józefu Pitsudskému.
Dmowski a Pilsudski měli několik věcí společných. V období nacionalismu a v éře národní nezávislosti bylo pro ně velmi důležité pojetí národa. Oba dva jednak přesáhli stranickou politiku, jednak byli vůdčími postavami pro široký zástup přívrženců za horizontem stran, v nichž měla kořeny jejich kariéra. Dmowski i Pilsudski byli samozvaní demokraté, kteří v praxi mnoho demokratické trpělivosti neměli. Jeden druhého považoval za ďábla v lidské podobě. Jinak se od sebe lišili jako oheň a voda.
Roman Dmowski (1864-1939) byl, stručně řečeno, otcem moderního polského nacionalismu.46 Narodil se do rodiny živořící na varšavském předměstí Praga. Absolvoval ruské gymnázium ve Varšavě a poté vystudoval obor přírodní vědy na (ruské) univerzitě v témž městě. Jeho sociální původ jej řadí k novému ambicióznímu polskému měšťanstvu konce devatenáctého století, jehož rozlet omezovala uzavřenost imperiálních systémů Ruska, Pruska a Rakousko--Uherska, jakož i konkurence četných nepolských elementů městské společnosti. Dmowského celoživotní působení v polské politice začalo v roce 1892, kdy byl uvězněn ve varšavské citadele a odsouzen do vyhnanství za účast na organizování vlasteneckých studentských demonstrací na počest 3. května. Po krátké spolupráci se sekcí mládeže zvanou Zet, náležející k Polské lize, a významné návštěvě západní Evropy se vrátil v dubnu 1893 do Polska jako jeden ze zakládajících členů Národní ligy, přičemž si prisvojil funkci jejího vůdčího publicisty a ideologa. Pracoval i jako editor Przegladu Wszechpolskego (Všepolská revue). Jako autor dosáhl velkého uznání svými díly Mlodziežpolska (Polská mládež, 1895) a Mysli nowoczesnego Poláka (Mysl moderního Poláka, 1903), v nichž rozebíral proměnlivé zájmy a postoje soudobé společnosti. Nejvíce jej proslavila kniha La questíon Polonaise (Polská otázka, 1906), která napomohla oživit zájem o polské záležitosti v mezinárodním měřítku jak na domácí půdě, tak i v cizině. Během „revoluce" 1905-1906 si vydobyla jeho Národ-nědemokratická strana pozici alternativy vůči socialismu. Dmowski dokonce navštívil Japonsko, aby znemožnil plán na zformování polské legie z okruhu ruských vězňů z války v Mandžusku, tehdy potkal v Tokiu Pilsudského. V následujících letech Dmowski jakožto vyslanec ruské Státní dumy v Petrohradě a předseda Polského kruhu obhajoval opatrnou národní politiku ve snaze dosáhnout ústupky pomocí těsné spolupráce s carskými úřady. V roce 1911 získal značnou proslulost organizováním bojkotu židovských podniků ve
Varšavě, což jej však v příštích volbách připravilo o poslanecké křeslo. Za první světové války se Dmowski ve funkci předsedy Polského národního výboru rozhodl pracovat v zájmu polské otázky společně se Spojenci, přičemž kalkuloval s tím, že podpora spojeneckého vítězství nad Německem bude odměněna vytvořením polského státu pod záštitou Spojenců. K tomu ovšem nedošlo. Počáteční důvěru v ruskou ochranu ztratil po rychlém úspěchu Němců na východní frontě, a tak roku 1916 Dmowski obrátil pozornost k novým diplomatickým možnostem v Londýně a Paříži. Spojenci se však stavěli vůči jeho slibům stále skeptičtěji, takže koncem války Dmowski ve Washingtonu zůstával v naprosté nejistotě, zda se Spojenci rozhodnou přiznat jeho Výboru vládu v novém Polsku. Nečekaný triumf Pilsudského jej přiměl přijmout pro následující dva roky úlohu hlavního polského vyjednavače na mírové konferenci. V létě 1920 krátce sloužil jako člen Rady obrany státu za polsko-sovčtské války, avšak jakákoli naděje na získání moci díky Pilsudského chybám skončila bitvou o Varšavu. Dmowski těžce snášel parlamentní rozepře a veřejné potyčky, takže se raději uchýlil do ústraní. Mezi jeho díla z tohoto období patří Polityka polska a odbudowanie panstva (Polská politika a obnova státu, 1925), kde hájil své postoje za války, a také drobný prorocký článek nazvaný „Piasek w maszynie" (Písek v motoru, 1925), v němž správně předpověděl květnový převrat. Dmowski se na podzim 1923 ujal vedení ministerstva zahraničí ve Witosově druhém koaličním kabinetu. Přestože získal mocný vliv na nacionalistické hnutí, jeho jediný vstup do stranické politiky představovalo vytvoření Tábora velkého Polska v roce 1928. I když byl Dmowski člověk, od něhož pravicové strany stále požadovaly ochranu před Pilsudským, získat vysoký úřad se mu už nikdy znovu nepodařilo. Dával přednost působení za politickou scénou, třebaže nikdo nepochyboval o tom, že právě on je jedním z pilířů opozice vůči sanačnímu režimu. Často jezdil do zahraniči, zejména do severní Afriky, kde marně hledal lék na zhoršující se artériosklerózu. Zemřel v ústraní v lednu 1939 a byl pohřben vedle své matky na hřbitově Bródno na varšavském předměstí Praga za přítomnosti velkého zástupu obdivovatelů. Pohřbu nebyl přítomen nikdo z vládních činitelů.
Józefa Pilsudského (1867-1935) je možno stručně charakterizovat jako zastánce moderní polské nezávislosti.47 Narodil se ve zchudlé šlechtické rodině v Litvě. Absolvoval ruské gymnázium ve Vilně a začal studovat medicínu na univerzitě v Charkově. Jeho sociální kořeny sahají mezi drobné zbytky staré polské šlechty a inteligence, jejichž sny rozbily represe imperiálních režimů. Jeho celoživotní
142
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
143
angažovanost v polské politice odstartovala roku 1887, kdy byl odsouzen k pěti letům nucených prací na východní Sibiři za bratrovu účast při organizování atentátu na cara. Po krátkém koketování s teoretickým socialismem a po první z několika návštěv západní Evropy se vrátil roku 1893 do Polska jako jeden ze zakládajících členů Polské socialistické strany. Rychle sám sebe jmenoval editorem Robotníka (Dělník) a stal se vytrvalým bojovníkem revolučního podzemí. Zdálo se, že jako aktivista měl mimořádný zájem o dějinné události a všechny své síly soustředil na praktické problémy národního osvobození. Svou literární kariéru zahájil drobnou historickou prací o nechvalně proslulém „desátém pavilonu" varšavské citadely, kde byl on sám uvězněn v zimě 1901 po zatčení v Lodži za držení ilegálního tisku a falešného pasu. Během „revoluce" 1905-1906 se bojové čety jeho Polské socialistické strany postavily do čela vlny stávek a teroristických útoků. Navštívil dokonce Japonsko s cílem sestavit plán na vytvoření polské legie, přičemž se - jak už bylo řečeno -střetl na jedné z tokijských ulic s Dmowským.
V následujících letech se jako vyhoštěný terorista a později politický uprchlík v Haliči rozhodl pro vojenské řešení polského problému. Snažil se zorganizovat ozbrojenou sílu, která by mohla ve vhodný okamžik přinutit carské úřady k ústupkům. V roce 1913 si vydobyl značnou prestiž zahájením manévrů se svou „jednotkou ozbrojených mužů" a zahraničními přednáškami. Za první světové války se jako komendant legií rozhodl bojovat za polskou věc společně s ústředními mocnostmi, přičemž počítal s tím, že za svůj podíl na vítězství Německa nad Ruskem získá prostředky pro vybudování polského státu podle svých představ. K tomu však nedošlo. Zpočátku byl Pilsudski Němcům užitečný, avšak jen do té doby, než začalo německé vojsko na východní frontě rychle postupovat vpřed. V letech 1916-1917 obrátil pozornost k politickým možnostem v novém Polském království, kde po krátký čas zastával funkci ministra obrany. Německá vláda však přestala důvěřovat jeho pohnutkám, takže ještě v posledních týdnech války se Pilsudski nacházel ve vězení magdeburského hradu pln obav, že z pověření Spojenců se Dmowského Polský národní výbor ujme vlády v Polsku. Po svém nečekaném triumfu se však začal vehementně zabývat úkolem obrany republiky (a svého vlastního postavení). Vykonával funkci hlavy státu a vrchního velitele armády v období prvních čtyř let samostatnosti. Veškeré naděje jeho nacionalistických odpůrců, kteří čerpali povzbuzení z Pilsudského chyb v průběhu polsko-sovětské války, zmařila bitva o Varšavu. Z veřejného života odstoupil v roce 1923, silně znechucen parlamentními neshodami, aby se místo boje o pre-
zidentský post věnoval literární práci v soukromí. Mezi jeho díla z této doby patří 0 wartosá wlnierza Legionów (O významu vojáka -legionáře, 1923), Rok 1920 (vyd. 1924), Moje pierwsze boje (Paměti revolucionáře, 1925) a U íródel niemocy Rzpltej (Příčiny selhání republiky, 1924), které prozrazují, o čem přemýšlel před květnovým převratem. V politice se znovu objevil roku 1926, aby zmařil Witosův pokus o vytvoření dalšího koaličního kabinetu s nacionalisty. Přestože si uchoval silné sympatie k socialistickému hnutí, již nikdy znovu nevstoupil do Polské socialistické strany. I když ho opakovaně žádali, aby „přijal korunu", do veřejného úřadu se vrátil jen na krátkou dobu, a sice jako předseda vlády v letech 1926-1928 a opět roku 1930. Dával přednost působení v zákulisí, nikdo však nepochyboval, že právě on kontroluje sanační režim. Často jezdil do zahraničí, zejména na Madeiru, kde marně hledal úlevu od bolesti. Stav jeho onemocnění rakovinou žaludku se zhoršoval. Zemřel v květnu 1935 a byl s veškerými státními poctami uložen do hrobky wawelské katedrály v Krakově mezi polské krále. Dmowského na obřad nepozvali.
Dmowski inklinoval ke koherentní ideologii a trvalé přítomnosti podobně smýšlejících duchů více než Pilsudski. Jeho spolupracovníci, mezi něž v počátečních letech patřili Zygmunt Balicki a Jan Poplawski a později také Zygmunt Wasilewski (1865-1948) a Zygmunt a Marian Seydovi, sdíleli stejné základní postoje a uplatňovali je jak při soukromých hovorech a psaní, tak i ve vlivném nacionalistickém tisku. Pilsudskému byla naopak vlastní větší neochota formulovat teoretické návrhy, navíc si několikerou změnou postoje odcizil mnohé spolupracovníky. Blízcí kolegové z doby jeho socialistického období, například Leon Wasilewski (1870-1936) a Stanislaw Wojciechowski (1869-1953), se mu v době květnového převratu, ne--li již dříve, do značné míry odcizili. Nejbližší partneři Pilsudského za sanačního režimu - Walery Slawek, Adam Koc nebo Józef Beck - byli vojáci s intenzivními legionářskými kontakty. Mezi oběma tábory trval hluboký a principiální konflikt, jenž nebyl pouhým důsledkem osobních antipatií. Záležitosti, o něž se přes více než čtyřicet let oba tábory ostře přely, zahrnovaly celou škálu domácích a zahraničních problémů. Odtud lze pochopit, proč diskuse mezi jejich bezvýhradnými obdivovateli a pomlouvači pokračuje až do dnešní doby.
Pojetí národa, čímž se rozumí povaha národního společenství, stálo pochopitelně v centru pozornosti lidí, kteří o zrod moderního polského národa usilovali. Podle Pilsudského byl národ produktem dějinného vývoje, společenstvím, které ctí stejné hodnoty a vykazuje tutéž loajalitu navzdory odlišné etnicitě nebo původu. V rámci takového národa existovalo místo pro mnoho národností na tak dlou-
144
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
145
ho, dokud každý jednotlivý článek zůstával loajální vůči celku. Jeho model „mnohonárodnostního národa" byl nepochybně převzat ze staré Polsko-litevské republiky, i když měl mnoho společného také s britskými a americkými úvahami na toto téma. Pilsudski se domníval, že etnická a kulturní pestrost by měla představovat zdroj síly a vitality národa. Naopak Dmowski zastával názor, že národ je přírodní jev, výsledek Bohem daného rozdělení lidstva na různá etnika, z nichž každé má svou jedinečnou řeč, území a dějiny. Vzhledem ke svému biologickému vzdělání a inklinaci k sociálnímu dar-winismu se Dmowski velice těsně přiblížil pojetí národa jako rasy, tj. biologicky příbuzné skupiny mající vlastní „krev" a genetickou „zásobárnu" a sdílející společnou existenci a identitu nadřazenou jednotlivým členům skupiny. Tak by většina zlořádů moderní Evropy mohla být připsána na vrub nekontrolovatelnému smíšení obyvatel dynastických říší. Prvořadý úkol soudobých státníků spočíval podle Dmowského v roztřídění této směsi na její základní složky, kterým je třeba vykázat vyhrazená území. Dějiny lidstva provází odjakživa silná víra v „jednou provždy trvající národ", který žije nezávisle na politických okolnostech a jemuž je vrozené korporativní „právo" kontrolovat vlastní zemi, lid a osud. Práva jednotlivců by měla být podřízena zájmům kolektivu. Etnická nebo kulturní různorodost v rámci jakéhokoli daného společenství může být pouze zdrojem neshod a bezpráví. (Podle příslušné definice nemůže existovat etnická pestrost v jednom národe). Ačkoli Dmowski by byl tím posledním člověkem, který by to přiznal, jeho ideální model vzešel z představ raných německých nacionalistu školy Bltti und Boden, původních šiřitelů mýtu o mystickém spojení mezi „krví a půdou". Ze stejného důvodu lze Dmowského důvodně podezírat z podvědomého přání, aby se Polsko podobalo mocnému, prosperujícímu, etnicky soudržnému a znovu sjednocenému císařskému Německu, kterého se vědomě tak obával a jež nenáviděl. Tyto pocity samozřejmě tvořily dvě strany téže mince většiny moderních nacionalismů, ať už to bylo císařské Německo, fašistická Itálie nebo Beginův Izrael -a podle evropských standardů počátku dvacátého století byly Dmowského názory sotva původní. Dmowski převedl obecné národnostní teorie své doby speciálně na polské poměry. Je velmi příznačné, že se Pilsudski mohl vychloubat faktem, že není příslušníkem polského národa - jemuž se kdysi vysmíval jako „národu imbecilů" -, nýbrž litevské nebo polské civilizace. Naopak Dmowski věnoval většinu kariéry přesvědčování krajanů, aby bojovali proti „cizorodým elementům" ve svém středu.
Také národní nezávislost představovala trvalý zdroj sporů. Pro Pil-
sudského se nezávislost stala prvořadým a podstatným předpokladem veškeré záměrné politické činnosti. Z tohoto důvodu se mezi lety 1908 a 1918 osobně zasazoval o dosažení pouze tohoto cíle. Jestliže by národ nebyl svobodný a samostatný, jeho energie by byla použita ne pro dobro národa, nýbrž ku prospěchu jeho pánů. Sociální, kulturní a ekonomické aktivity mohou přinášet ovoce po dosažení nezávislosti, nikoli dříve. Pro Dmowského představovala nezávislost spíše konečný cíl než okamžitou nezbytnost. Přestože si osvojil darwinistické vize dravé mezinárodní džungle, kde národy, pokud nechtějí zaniknout, musí o svoji existenci bojovat, pevně věřil, že národ není hoden nezávislosti dříve, než jej jeho materiální zdroje a duchovní uvědomění učiní životaschopným. Proto byl před rokem 1917 ochoten spokojit se s polskou autonomií jako prvním krokem k vytčenému cíli. Věřil rovněž, že nezávislost není sama o sobě zárukou národního úspěchu. Pokud by samostatnost měla nastat dříve, než by národ vyřešil své vnitřní problémy a vybudoval si zdravou hospodářskou základnu, důkladný kulturní systém, a především homogenní společnost, nevedlo by to k ničemu jinému než k potížím. Odtud vyplývají Dmowského výhrady vůči druhé republice. Dmowského kritika sanačního režimu do jisté míry nepochybné pramenila z osobní ukřivděnosti, vzešla však především z přesvědčení, že nikdo v Pilsudského táboře nebyl s to pochopit rozsah radikální reformy, podstatné pro další existenci národa. Pro Pilsudského se nezávislost rovnala klenotu nedozírné ceny, zatímco pro Dmowského představovala položku pochybné hodnoty, pokud nebyla podložena pevnějšími sociálními a hospodářskými základy.
Jejich názory na politické metody se nutně musely lišit. Pilsudski věřil, že svět ovládá krutá síla, proto podstatných změn může být dosaženo a základní zájmy mohou být obhájeny, pouze nechybí-li ochota užít násilí, teror a vojenskou sílu. Ve svém revolučním období se dobře vyznal v pumových útocích i ve vylupování poštovních vlaků. Jako politik i vojenský stratég byl mistrem fait accompli. Na mezinárodní i vnitřní politiku nahlížel jako na zkoušku síly, v níž protivník naslouchá jedině tehdy, když je k tomu donucen. Dmowského takové názory děsily. Vždy si byl vědom toho, že následkem terorismu a revoluční rétoriky jeho socialistických oponentů byl vzrůst represí, jež se socialisté snažili ve skutečnosti potlačit. Povstání a spiknutí byly horší než pouhá ztráta času, neboť odváděly energii národa od opravdu efektivních, i když méně dramatických způsobů národní obnovy. Politika byla v jeho očích střetem zájmů, hrou šikovnosti, které se mohl zúčastnit jen ten, kdo vlastnil nezbytné vybavení. Politika se podle názorů obou mužů týkala vy-
146
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
147
brané zasvěcené elity, avšak podle Pilsudského nemělo smysl posadit se ke stolu a nemít v kapse zbraň. Dmowski se domníval, že nemá cenu hrát, pokud se někdo snaží pouze zastřelit své protivníky nebo - což je ještě horší - pokud je hráč neadekvátně vybaven zkušenostmi a střelivem.
Stejně tak existoval do očí bijící kontrast v emocionálních přístupech obou odpůrců k politické činnosti. Pilsudski byl válečník, který se v boji dovolával rytířství a nebál se vyzvat utlačovatele k boji na život a na smrt. Kladl velký důraz na čest. Přestože na počátku kariéry nebyl vojensky dost silný a musel užívat konšpirační podzemní metody, neprojevoval žádné sklony k morálnímu kompro-misnictví či politické úskočnosti. Když mu roku 1917 německý guvernér ve Varšavě učinil lákavou nabídku řídit Polsko pod záštitou Němců, jeho odpověď byla jednoznačná: „Německo by získalo jednoho člověka, ale ztratilo by národ." Dmowského přístup byl flexibilnější a poddajnější. Navzdory tomu, že se dovolával skutečných ctností, jako jsou houževnatá práce a zbožnost (kterých si považoval víc než válečnictví), využíval také lidských slabostí - strachu, nejistoty a předsudků. Byl obchodníkem s mýty a iluzemi, s příběhy o židovských spiknutích, doupatech svobodných zednářů či o divech německého špionážního systému. Pilsudski nedbal na opatrnost a stal se příkladem důvěry v emoční jistotu získanou z určitého morálního závazku - ať se děje cokoli. Dmowski učil Poláky výhodám plynoucím z opatrnosti a sebeovládání a nabádal je k bdělosti vůči temným nepozorovaným silám neviditelného nepřítele. Z citového hlediska byl Pilsudského postoj pevný a jednoduchý, apelující u každého člověka na jeho smysl pro morálku. Dmowski postupoval komplikovaněji a zpravidla zdůrazňoval celospolečenská práva a zájmy společnosti jako celku.
Polská demokracie se musela po stu či více letech vyčkávání jevit jako pochybná veličina. Na počátku dvacátého století neexistoval Polák, který by měl praktickou znalost demokracie překračující velmi omezenou zkušenost ze zemského sněmu v Haliči, říšského sněmu v Berlíně, říšské rady ve Vídni a carské dumy v Petrohradě, zatímco si naopak každý Polák osvojil hluboko zakořeněné návyky opozice. I za nejpříznivějších okolností musel být přechod od imperiálni vlády k ústavní demokracii plný nebezpečí. Proto také Dmowski i Pilsudski ztratili se systémem druhé republiky trpělivost již v prvním kritickém okamžiku, každý však z jiného důvodu. Dmowského trápilo, že přání „polské většiny" mohou být zmařena hlasy nepol-ského bloku menšin. Pokud by totiž nacionalisté a jejich spojenci na pravém křídle řídili „většinu většiny" v rámci polsky mluvící kato-
lické populace, nepřekonali by spojené síle levice a národnostních menšin. Bez ohledu na Dmowského pojetí ústavního liberalismu byla jeho domnénka, že třetina obyvatel Polska nemá nárok na plná občanská práva kvůli svému etnickému původu, krajně neliberální. V polovině dvacátých let otevřeně vychvaloval italský fašismus. Přestože náležel k poslancům Sejmu, nikdy se nezúčastnil jeho jednání. Pilsudského nespokojenost s poměry v druhé republice pramenila z pragmatičtějších příčin. Polský parlament představoval podle jeho mínění řečnický krám, který nemohl zplodit ani koherentní politiku, ani odpovědné vůdce. Polští demokraté byli prodejní a ne-ukáznění a scházela jim disciplína. Pilsudski vyřešil tento problém povoláním armády. Pro Dmowského, přestože nepochybné pociťoval stejnou potřebu nějaké formy nadparlamentního paternalismu, znamenalo vojenské řešení zradu národa, odbočení na cestu k „pru-šáctví". Avšak jeho neschopnost vytvořit jakoukoli ucelenou alternativu ať už vůči parlamentnímu režimu dvacátých let, či Pilsudského polodiktátorskému režimu po roce 1926, jej vyřadila z účasti na vládě. Z tohoto důvodu se jeho stoupencům zdálo, že dává najevo příliš málo ctižádosti.
V Dmowského rozsáhlých plánech měly své místo sociální, ekonomické, kulturní a diplomatické záležitosti. Bez zvláštní pozornosti věnované všem aspektům národní obnovy by se národní politika nevyhnutelně smrskla v nesmyslnou řadu uskoků a hádek. Pilsudski se však, což pro něho bylo typické, se vzrůstajícím zájmem nechal pohlcovat vojenskými záležitostmi - vnější bezpečností, vnitřní stabilitou a armádním výcvikem, a to za války i v době, kdy je třeba s válkou počítat. Proto nutně ztrácel důvěru svých někdejších socialistických soudruhů i stálých nacionalistických oponentů. Ve třicátých letech některé z méně význačných osobností sanačního tábora, například bratři Janusz a Waclaw J^drzejewiczové nebo ekonom Kwiat-kowski, usilovaly o reformu režimu jako celku.
Tvůrci moderních národností bývají zpravidla fascinováni dějinami a dějinnými symboly. Dmowski pohlížel nostalgicky na zašlou idylu primitivního piastovského Polska počátku středověku, kdy polské starodávné kmeny nezkažené cizími vlivy údajně neustále bojovaly proti německému nepříteli. Jeho příteli Poplawskému se připisuje autorství tzv. „piastovské koncepce". (Srov. dále kapitola 5). Pro Dmowského byli největšími hrdiny polští válečníci, kteří rozdrtili německé rytíře u Grunwaldu v roce 1410. Intenzivně podporoval obnovu polských provincií v Prusku, kolébce polského státu, a jejich znovusjednocení s polskými provinciemi v Rusku a Rakousku. Nebyl však zastáncem etnického Polska v nejužším slova smys-
148
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
149
lu. Jeho myšlenka „velkého Polska" si činila nárok jak na východní, tak i na západní pohraniční území, čímž se dostávala do rozporu s podobnými představami polských sousedů o „velkém Německu" či „velké Ukrajině". Pilsudski se naopak vracel do časů polsko-litev-ského státu a k „jagellonskému pojetí". (Srov. dále kapitola 5).
Významné místo v životě Poláků zaujímalo náboženství, které zasahovalo i do politiky. Dmowski pokládal římské katolictví za národní náboženství, podstatný prvek polské identity i „latinských ras", které tolik obdivoval. „Nekatolický Polák" byl pro něho vlastně v tomto směru protimluv. Jeho hluboký příklon ke katolicismu mu na jedné straně vynesl halasnou podporu militantního duchovenstva a na druhé nehynoucí nedůvěru nekatolických menšin. Rovněž jej i jeho příznivce ochránil od zjevnějšího podlehnutí svodům fašismu (italské, nikoliv německé verze), jímž by se jinak pravděpodobně zabývali s větší důkladností.48 Pilsudski si náboženství nijak zvlášť nepovažoval. Přestože se narodil jako katolík, stal se formálním protestantem a jeho svatební obřad proběhl v protestantské kapli, jen aby se vyhnul pozornosti carské policie. Dle jeho názoru měla polská identita málo co do činění s náboženskou příslušností a byla otevřená křesťanům, stejně jako židům, katolíkům i protestantům, věřícím i nevěřícím. Svou tolerancí v náboženských záležitostech a odcizením církvi získal na jedné straně podporu národnostních menšin, na straně druhé trvale přišel o důvěru militantního katolického duchovenstva. Zde leží vysvětlení, proč Pilsudski i jeho následovníci měli tak značný vliv na polskou levici, jež považovala církev za jednu z hlavních bašt pravice a konzervatismu všeobecně. Dmowski zařadil Pilsudského mezi zrádce polské kultury, bezzásadové oportunisty a „velké hříšníky". Pilsudski považoval Dmowské-ho za nositele nikoli křesťanské lásky, nýbrž nenávisti a za rozsévače sváru.
Židovská otázka vyvolala v Polsku vzedmutí vášní, překvapivě však podnítila jen málo násilných činů. Dmowski nepochyboval o mýtu velkého židovského spiknutí a vybízel své krajany, aby se proti němu bránili. Byl původcem několika protižidovských bojkotů a ve třicátých letech nekompromisním obhájcem numeru clausu v polském školství. Prsty židovské lobby hledal dokonce v polských potížích v zahraniční politice. Obviňoval Lloyda George, že jeho rozhodnutí na mírové konferenci v Paříži vedla neviditelná ruka světového sionismu (v tomto případě vliv Lewise Namiera). Na Pilsudského takové fantazie nijak nepůsobily - naopak se soustavně zasazoval o smíření Židů a Poláků. Všechny organizace, které s ním sympatizovaly - Polská socialistická strana, Legie a sanační režim v rané fá-
zi -, Židy ve svých řadách vítaly. Dmowski byl profesionální antisemita. Pilsudski, kdyby na to přišlo, by nic nenamítal proti označení „filosemita".
Veškerým diskusím o polských mezinárodních vztazích dominovala jeho nezáviděníhodná poloha mezi Německem a Ruskem. Polské strategické dilema bylo v podstatě stejné v roce 1900, kdy šlo o hranice s císařským Německem a carským Ruskem, nebo v roce 1921, kdy se Polsko nacházelo v prostoru mezi výmarskou republikou a sovětským Ruskem, anebo v letech 1934-1939, kdy se ocitlo mezi Hitlerovou třetí říší a stalinským Sovětským svazem. V každé krizi těchto let měli Poláci tři základní možnosti: buď se přidat na stranu Ruska proti Německu, nebo na stranu Německa proti Rusku, či zůstat neutrální a riskovat odvetu Němců i Rusů. Dmowski se důsledně držel názoru, že hlavní hrozbou je Německo. Nekonečně ohromen hospodářskou sílou a kulturní převahou Německa ve střední Evropě a pruskou vojenskou tradicí, cítil, že zaostalé Rusko není srovnatelným protivníkem. Slovanské národy by proto ve svém vlastním zájmu měly vytvořit společnou protigermánskou frontu. Pociťoval přirozenou sympatii k latinským národům, zejména k Itálii; naopak Rusy nijak zvlášť neobdivoval. Jako student podnítil energickou kampaň proti rusifikaci poviselských provincií. Věřil tehdy, že Rusko představuje menší ze dvou zel.
Dmowského strategie se dostala do nesnází nejprve kolapsem jeho carských ochránců v letech 1915-1917 a později povstáním bezbožných bolševiků, s nimiž katolické Polsko prosté nemohlo spolupracovat. Dmowski však nikdy nezakolísal ve své víře, že Německo představuje prvotní ohrožení pro polský stát. Toto přesvědčení se po nástupu nacistického Německa roku 1933 jen utvrdilo. Za těchto okolností nepřekvapovalo, že největší podporu získával Dmowski v západních provinciích (zejména Poznaňsku), které byly nejvíce vystaveny německému revanšismu a nejvíce pociťovaly německý vliv. Litevec Pilsudski naopak zastával názor, že hlavní nebezpečí se skrývá v Rusku. Velmi na něho zapůsobilo množství pracovní síly a přírodních zdrojů, stejně jako nekompromisní povaha ruské politiky. Domníval se, že technologický a průmyslový náskok si Německo navždy neudrží a mezitím si obyvatelé východní Evropy vytvoří společnou protiruskou obrannou frontu. Nebyl velkým obdivovatelem Němců, jejichž arogance ho odpuzovala, i když si po dobu dlouhého exilu v Haliči vypěstoval jisté sympatie k Rakušanům. Sdílel obavy Rakušanů z Ruska a jejich odpor k pokořující nezbytnosti spoléhat se na sílu Německa. Jeho obrat k Německu znamenal, že Německo považuje za menší zlo. Tato jeho strategie byla poněkud narušena
148
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
149
lu. Jeho myšlenka „velkého Polska" si činila nárok jak na východní, tak i na západní pohraniční území, čímž se dostávala do rozporu s podobnými představami polských sousedů o „velkém Německu" či „velké Ukrajině". Pilsudski se naopak vracel do časů polsko-litev-ského státu a k „jagellonskému pojetí". (Srov. dále kapitola 5).
Významné místo v životě Poláků zaujímalo náboženství, které zasahovalo i do politiky. Dmowski pokládal římské katolictví za národní náboženství, podstatný prvek polské identity i „latinských ras", které tolik obdivoval. „Nekatolický Polák" byl pro něho vlastně v tomto směru protimluv. Jeho hluboký příklon ke katolicismu mu na jedné straně vynesl halasnou podporu militantního duchovenstva a na druhé nehynoucí nedůvěru nekatolických menšin. Rovněž jej i jeho příznivce ochránil od zjevnějšího podlehnutí svodům fašismu (italské, nikoliv německé verze), jímž by se jinak pravděpodobně zabývali s větší důkladností.48 Pilsudski si náboženství nijak zvlášť nepovažoval. Přestože se narodil jako katolík, stal se formálním protestantem a jeho svatební obřad proběhl v protestantské kapli, jen aby se vyhnul pozornosti carské policie. Dle jeho názoru měla polská identita málo co do činění s náboženskou příslušností a byla otevřená křesťanům, stejně jako židům, katolíkům i protestantům, věřícím i nevěřícím. Svou tolerancí v náboženských záležitostech a odcizením církvi získal na jedné straně podporu národnostních menšin, na straně druhé trvale přišel o důvěru militantního katolického duchovenstva. Zde leží vysvětlení, proč Pilsudski i jeho následovníci měli tak značný vliv na polskou levici, jež považovala církev za jednu z hlavních bašt pravice a konzervatismu všeobecně. Dmowski zařadil Piísudského mezi zrádce polské kultury, bezzásadové oportunisty a „velké hříšníky". Pilsudski považoval Dmowské-ho za nositele nikoli křesťanské lásky, nýbrž nenávisti a za rozsévače sváru.
Židovská otázka vyvolala v Polsku vzedmutí vášní, překvapivě však podnítila jen málo násilných činů. Dmowski nepochyboval o mýtu velkého židovského spiknutí a vybízel své krajany, aby se proti němu bránili. Byl původcem několika protižidovských bojkotů a ve třicátých letech nekompromisním obhájcem numeru clausu v polském školství. Prsty židovské lobby hledal dokonce v polských potížích v zahraniční politice. Obviňoval Lloyda George, že jeho rozhodnutí na mírové konferenci v Paříži vedla neviditelná ruka světového sionismu (v tomto případě vliv Lewise Namiera). Na Piísudského takové fantazie nijak nepůsobily - naopak se soustavně zasazoval o smíření Židů a Poláků. Všechny organizace, které s ním sympatizovaly - Polská socialistická strana, Legie a sanační režim v rané fá-
zi -, Židy ve svých řadách vítaly. Dmowski byl profesionální antisemita. Pilsudski, kdyby na to přišlo, by nic nenamítal proti označení „filosemita".
Veškerým diskusím o polských mezinárodních vztazích dominovala jeho nezáviděníhodná poloha mezi Německem a Ruskem. Polské strategické dilema bylo v podstatě stejné v roce 1900, kdy šlo o hranice s císařským Německem a carským Ruskem, nebo v roce 1921, kdy se Polsko nacházelo v prostoru mezi výmarskou republikou a sovětským Ruskem, anebo v letech 1934-1939, kdy se ocitlo mezi Hitlerovou třetí říší a stalinským Sovětským svazem. V každé krizi těchto let měli Poláci tři základní možnosti: buď se přidat na stranu Ruska proti Německu, nebo na stranu Německa proti Rusku, či zůstat neutrální a riskovat odvetu Němců i Rusů. Dmowski se důsledně držel názoru, že hlavní hrozbou je Německo. Nekonečné ohromen hospodářskou silou a kulturní převahou Německa ve střední Evropě a pruskou vojenskou tradicí, cítil, že zaostalé Rusko není srovnatelným protivníkem. Slovanské národy by proto ve svém vlastním zájmu měly vytvořit společnou protigermánskou frontu. Pociťoval přirozenou sympatii k latinským národům, zejména k Itálii; naopak Rusy nijak zvlášť neobdivoval. Jako student podnítil energickou kampaň proti rusifikaci poviselských provincií. Věřil tehdy, že Rusko představuje menší ze dvou zel.
Dmowského strategie se dostala do nesnází nejprve kolapsem jeho carských ochránců v letech 1915-1917 a později povstáním bezbožných bolševiků, s nimiž katolické Polsko prostě nemohlo spolupracovat. Dmowski však nikdy nezakolísal ve své víře, že Německo představuje prvotní ohrožení pro polský stát. Toto přesvědčení se po nástupu nacistického Německa roku 1933 jen utvrdilo. Za těchto okolností nepřekvapovalo, že největší podporu získával Dmowski v západních provinciích (zejména Poznaňsku), které byly nejvíce vystaveny německému revanšismu a nejvíce pociťovaly německý vliv. Litevec Pilsudski naopak zastával názor, že hlavní nebezpečí se skrývá v Rusku. Velmi na něho zapůsobilo množství pracovní síly a přírodních zdrojů, stejně jako nekompromisní povaha ruské politiky. Domníval se, že technologický a průmyslový náskok si Německo navždy neudrží a mezitím si obyvatelé východní Evropy vytvoří společnou grotiruskou obrannou frontu. Nebyl velkým obdivovatelem Němců, jejichž arogance ho odpuzovala, i když si po dobu dlouhého exilu v Haliči vypěstoval jisté sympatie k Rakušanům. Sdílel obavy Rakušanů z Ruska a jejich odpor k pokořující nezbytnosti spoléhat se na sílu Německa. Jeho obrat k Německu znamenal, že Německo považuje za menší zlo. Tato jeho strategie byla poněkud narušena
150
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
151
nejprve přílišným německým úspěchem v období 1915-1918 a poté nástupem nacismu, s nímž jeho levicový sanační režim mohl jen těžko spolupracovat. Nikdy se však nevzdal víry v to, že ruská hrozba je větší - víry, které se dostalo dodatečného impulzu po roce 1929 vzestupem stalinismu. Za těchto okolností bylo zcela logické, že Pil-sudski nacházel největší sympatie ve východních provinciích Polska, zejména v Litvě a Bělorusku, které byly nejvíce vystaveny sovětskému revanšismu a nejvíce zasaženy ruským vlivem. Dmowski byl nestydatý „zápaďan"; Pilsudski pak archetypální kresowiec, „výchoďan".
Vztahy k Německu a Rusku ve velké míře určovaly postoje polského státu vůči jeho menším sousedům a spojencům na Západě. Dmowski, germanofob a latinofil, cítil sympatie k Československu a jeho spojení s Ruskem, ale také k Itálii. Měl mnoho společného s Benešem, jehož kariéra klienta Západu dosazeného v Praze představovala variantu, kterou se snažil dosáhnout sám pro sebe ve Varšavě. Dmowski měl velmi blízké vztahy s quai d'Orsay* a velký zájem na tom, aby se Polsko stalo východní baštou francouzského plánu obklíčení Německa. Byl přirozeným zastáncem „Malé dohody". Ruso-fob Pilsudski nesympatizoval s Československem ani s jeho ruským spojenectvím, ba ani s Benešem, jímž naopak pohrdal,, protože byl podle jeho názoru poddajnou loutkou spojeneckých a ruských zájmů. V očích Londýna a Paříže se nemohl Pilsudski nikdy vykoupit z toho, že v době první světové války bojoval na straně ústředních mocností, a on jim nedůvěru v plné míře opětoval. Nezbavil se trvalého podezření, že Francie počítá s tím, že Polsko bude bojovat za Francii bez ohledu na vlastní zájmy, a proto nechtěl mít nic společného s „Malou dohodou", úzce spjatou s Francií. Cítil se doma v Bukurešťi a Budapešti, jakož i mezi Finy, Estonci, Lotyši, Ukrajinci, kozáky a Gruzín-ci. Avšak jeho spor s litevskými nacionalisty, kteří spáchali neodpustitelný hřích tím, že požádali o ruskou pomoc ve snaze znovu dobýt Vilnius (Vilno), mu zabránil v realizaci vysněné federace států, jež mají společné hranice s Ruskem.
Neobyčejná symetrie antagonismů Dmowského a Pilsudského dává tušit, že jejich kariéry a názory se zformovaly v důsledku mnohem důsažnějších sil, než jsou antipatie dvou sršatých osobností. Skutečnost, že zájem národa čítajícího více než třicet milionů obyvatel se v takové míře upnul právě k nim dvěma, přičemž opomíjel mnoho jiných důležitých lidí a záležitostí, podporuje předpoklad, že jejich rivalita odrážela podobně hluboké rozpolcení uvnitř polské společnosti. Rozsah a dokonalá rovnováha výčtu jejich rozdílů
* Na quai ďOrsay sídlilo francouzské ministerstvo zahraničí. Pozn. překl.
a vztahů jsou opravdu pozoruhodné. Obvyklé nálepky „nacionalistický tábor" a „tábor nezávislosti" jsou neadekvátní zkratkovitá hesla pro složitou směsici základních principů na obou stranách. Vede to k domněnce, že tito dva muži zosobňovali většinu protikladných prvků polského života, zděděných z dlouhého období od dělení Polska (srov. dále kapitola 4), z něhož oba vzešli a jemuž každý po svém sloužili ve snaze ho překonat.
Republika, která se vyvíjela v prostoru křížících se zájmů dvou rivalů, se nepřizpůsobila plánům ani jednoho z nich. Meziválečné Polsko nebylo národně homogenním, etnickým Polskem, o kterém snil Dmowski, ale nestalo se ani částí federace svobodných národů, jak doufal Pilsudski. Přitom každý z obou mužů pomohl podkopat své vlastní řešení. Právě Dmowski vznesl na mírové konferenci požadavek obnovy polských hranic z roku 1772, což znamenalo, že by byly miliony Nepoláků z východních provincií zahrnuty do polského státu. A byl to Pilsudski, který navzdory všem svým pochybením nakonec přijal rižskou mírovou smlouvu, jež rozdělovala Litvu, Bělorusko a Ukrajinu a z jejich populace učinila poddané dvou cizích států.
Z hlediska politické moci a krátkodobého úspěchu Pilsudski souboj s Dmowským samozřejmě hladce vyhrál. V každém kritickém okamžiku jejich dlouhých kariér vyšel Pilsudski jako vítěz. Během „revoluce" 1905-1906 dosáhl pověsti neohroženého vlastence, zatímco Dmowski byl považován za měkkotu a člověka kompromisů.' Za první světové války Pilsudského boj za nezávislost ve skutečnosti nezávislost předběhl, třebaže ji sám nevyvolal, zatímco Dmowského původní plány na autonomií v rámci Ruska vypadaly zbaběle. V letech 1916-1917, kdy Dmowski pobýval v cizině, působil Pilsudski ve Varšavě a roku 1918 převzal otěže vlády. V čase polsko--sovétské války v letech 1919-1920 jej oslavovali jako spasitele a osvoboditele Polska, kdežto Dmowski stál na vedlejší koleji. V roce 1926 Pilsudski s vojenskou rozhodností znovu převzal moc, čímž dostal Dmowského do postavení jednoho z mnoha konkurujících si oponentů bezmocně živořících v nižších politických patrech. Ať už záměrně, nebo náhodou Dmowski nikdy nezakusil, jak chutná výkonná moc, byť jen na krátkou dobu. Zatímco Pilsudski, jakmile ji plně držel v rukou, už se jí nikdy nevzdal.
Z dlouhodobé perspektivy však byl Dmowského úspěch mnohem větší, zejména ve sféře politických idejí, než byli jeho rivalové ochotni připustit. Jakmile maršál zemřel, sanační režim postupně zlepšoval vztahy s nacionalisty a v mnoha projevech z let 1935-1939 lze najít stopy Dmowského vlivu. Zesílený nacionalismus, utiskování menšin, antisemitismus, péče o hospodářské plánování, uznání hroz-
152
Polsko
Dědictví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
153
by v podobě Německa a obnovení přátelských vztahů se západními mocnostmi byly částečně pouhými projevy doby, žádná z nich se však neobešla bez vědomých politických změn a bez důrazu, které musel Dmowski, tehdy už v ústraní, vřele uvítat. Dmowského nacionalistické myšlenky získávaly převahu nad vládním myšlením dokonce ještě za jeho života. Sotva by očekával, že na konci druhé světové války, jehož se nedožil, bude významná část jeho názorů převzata komunistickou stranou, ustavenou ve Varšavě Sovětským svazem.
Vzájemná rivalita Dmowského a Pilsudského tudíž po jejich smrti nezanikla. Zcela nezávisle na předválečných emigrantech, kteří pokračovali ve sporech na stránkách Mysli Polska (Polská mysl) a Niepodlegfosň (Nezávislost), jako kdyby „endecja" a „sanacja" byly stále ještě součástí dnešní politiky, Dmowski a Pilsudski stále zastiňují ostatní účastníky moderních polských diskusí. Ještě téměř sedmdesát let poté, co byl jejich svět zničen, vyvolávají jejich jména obdiv a polemiku. Silně ovlivnili postoje jak komunistické elity, tak celé polské společnosti. V epoše Solidarity bylo možno nalézt „postendekovce" a „neopilsudčíky" v každé politické diskusi. V KPN a KOR pak představovali dva hlavní prameny otevřené opozice. Zvuk Dmowského nacionalistických sloganů se stále ještě mísí s rachotem maršálových zbraní a se zdůrazňováním morálního imperativu.
Vzpomínky na nezávislost
Trvalá fascinace, kterou měla pro Poláky v poválečném období druhá republika, se odvíjí ze skutečnosti, že generaci let 1914-1939 se dostalo ojedinělé pocty realizovat touhu starou více než dvě století, byť jen ve velmi krátkém čase. Vůdci poválečného Polska, zrození v nejtemnější době cizí nadvlády, kdy naděje na přežití zvláštní polské identity pohasínaly, nicméně úspěšné provedli to, co bylo zdánlivě nemožné. Právě proto se jejich činy a myšlenky studovaly a rozebíraly jak polskými komunistickými vůdci, kteří zoufale potřebovali získat určitou míru lidové podpory a legitimity, tak velkou masou jejich odpůrců, jež znovu začala věřit nadějím, že se podaří zlomit okovy svazující národ.
Sňatek předválečného nacionalismu a poválečného marxismu-le-ninismu v rámci ideologie Polské sjednocené dělnické strany může vyvolat sarkastický úšklebek. Při bližším pohledu však zjistíme, že mu nechybí přesvědčivá logika. Stěží by se dalo popřít, že náhlá přeměna polského komunistického hnutí v nacionalismus po čty-
řech desetiletích nacionalismu zavrhovaného jakožto odpornost nejhoršího řádu lehce zavání neupřímností. Stejně pozoruhodná byla transformace židovského Saula na křesťanského Pavla. Zároveň je třeba připustit, že k tomu došlo v souvislosti s tím, že se v polské politice znovu objevilo několik objektivních skutečností, jež především napomohly formovat Dmowského filozofii. Ve čtyřicátých, stejné jako v osmdesátých letech dvacátého století byli mnozí lidé v Polsku - a nemuseli to být jenom komunisté - pevně přesvědčení o německé hrozbě, o nezbytnosti spolupráce s Ruskem, jejíž alternativou byl jediné zánik státu. Byli přesvědčeni o existenci vetřelců hrozících pohltit polskou kulturu, o tom, že Židé jsou nepřátelský element (v tomto případě v rámci Sověty krytých bezpečnostních orgánů), stejně jako o přednostní hospodářské obnově, o vytvoření nové buržoazie a o marnosti vojenského odporu. V sovětském bloku jako takovém navíc převažovala atmosféra velice vstřícná vůči nacionalistickým náladám. Tatam byla doba starých bolševiků, kdy Sovětský svaz stál v čele levicového internacionálního marxismu. Tak jako Stalin ve třicátých letech podněcoval radikálně pravicové projevy ve vlastním sovětském systému a za války otevřeně apeloval na silný ruský šovinismus, jeho chránenci ve státech pod sovětskou kontrolou byli povzbuzováni k využití skrytých sil lokálního nacionalismu, aby upevnili svůj vliv na obyvatelstvo. V Polsku, kde předválečná komunistická strana živořila na okraji zájmu veřejnosti, si komunisté mohli vybrat ze dvou domácích tradic: jednak zde byla rusofobie - mnohonárodnostní, povstalecká, pilsudčíkovská tradice nezávislosti, jednak rusofilie - antisemitská, smířlivá tradice nacionalismu Dmowského ražení. Z těchto dvou možností pro ně za situace, kdy jim Stalin nahlížel přes rameno, připadala v úvahu pouze jediná, a tou byl nacionalismus.
Důležitější byl možná fakt, že polští komunisté potřebovali nacionalismus pro soukromé, skryté záměry uvnitř své strany. Nehledě na touhu posílit vlastní polskou identitu proti identitě ruských pánů, potřebovali nacionalistickou „základnu", na níž by bylo možno postavit dialektickomaterialistíckou interpretaci polských dějin. Jestliže totiž měly proměnlivé hospodářské podmínky determinovat rozvoj sociálních sil a charakter politické a kulturní „nadstavby" pro-střednictyím nepřetržitého dialektického procesu, nutným předpokladem byl nepřetržitý historický proces, jinak tato teorie ztrácela důvěryhodnost. Naneštěstí však vzhledem k diskontinuitě státních dějin moderního Polska mohl jedinou myslitelnou historickou základnu polského marxismu-leninismu poskytnout „věčný národ", ve svém celku obsažený ve spisech nacionalistu. Je kuriózní, že mno-
152
Polsko
by v podobě Německa a obnovení přátelských vztahů se západními mocnostmi byly částečně pouhými projevy doby, žádná z nich se však neobešla bez vědomých politických změn a bez důrazu, které musel Dmowski, tehdy už v ústraní, vřele uvítat. Dmowského nacionalistické myšlenky získávaly převahu nad vládním myšlením dokonce ještě za jeho života. Sotva by očekával, že na konci druhé světové války, jehož se nedožil, bude významná část jeho názorů převzata komunistickou stranou, ustavenou ve Varšavě Sovětským svazem.
Vzájemná rivalita Dmowského a Pilsudského tudíž po jejich smrti nezanikla. Zcela nezávisle na předválečných emigrantech, kteří pokračovali ve sporech na stránkách Mysli Polska (Polská mysl) a Niepodleghša (Nezávislost), jako kdyby „endecja" a „sanacja" byly stále ještě součástí dnešní politiky, Dmowski a Pilsudski stále zastiňují ostatní účastníky moderních polských diskusí. Ještě téměř sedmdesát let poté, co byl jejich svět zničen, vyvolávají jejich jména obdiv a polemiku. Silně ovlivnili postoje jak komunistické elity, tak celé polské společnosti. V epoše Solidarity bylo možno nalézt „postendekovce" a „neopilsudčíky" v každé politické diskusi. V KPN a KOR pak představovali dva hlavní prameny otevřené opozice. Zvuk Dmowského nacionalistických sloganů se stále ještě mísí s rachotem maršálových zbraní a se zdůrazňováním morálního imperativu.
Vzpomínky na nezávislost
Trvalá fascinace, kterou měla pro Poláky v poválečném období druhá republika, se odvíjí ze skutečnosti, že generaci let 1914-1939 se dostalo ojedinělé pocty realizovat touhu starou více než dvě století, byť jen ve velmi krátkém čase. Vůdci poválečného Polska, zrození v nejtemnější době cizí nadvlády, kdy naděje na přežití zvláštní polské identity pohasínaly, nicméně úspěšně provedli to, co bylo zdánlivé nemožné. Právě proto se jejich činy a myšlenky studovaly a rozebíraly jak polskými komunistickými vůdci, kteří zoufale potřebovali získat určitou míru lidové podpory a legitimity, tak velkou masou jejich odpůrců, jež znovu začala věřit nadějím, že se podaří zlomit okovy svazující národ.
Sňatek předválečného nacionalismu a poválečného marxismu-le-ninismu v rámci ideologie Polské sjednocené dělnické strany může vyvolat sarkastický úšklebek. Při bližším pohledu však zjistíme, že mu nechybí přesvědčivá logika. Stěží by se dalo popřít, že náhlá přeměna polského komunistického hnutí v nacionalismus po čty-
Dědhtví deziluze: Pokus Polska o nezávislost
153
řech desetiletích nacionalismu zavrhovaného jakožto odpornost nejhoršího řádu lehce zavání neupřímností. Stejně pozoruhodná byla transformace židovského Saula na křesťanského Pavla. Zároveň je třeba připustit, že k tomu došlo v souvislosti s tím, že se v polské politice znovu objevilo několik objektivních skutečností, jež především napomohly formovat Dmowského filozofii. Ve čtyřicátých, stejně jako v osmdesátých letech dvacátého století byli mnozí lidé v Polsku - a nemuseli to být jenom komunisté - pevně přesvědčeni o německé hrozbě, o nezbytnosti spolupráce s Ruskem, jejíž alternativou byl jedině zánik státu. Byli přesvědčeni o existenci vetřelců hrozících pohltit polskou kulturu, o tom, že Židé jsou nepřátelský element (v tomto případě v rámci Sověty krytých bezpečnostních orgánů), stejné jako o přednostní hospodářské obnově, o vytvoření nové buržoazie a o marnosti vojenského odporu. V sovětském bloku jako takovém navíc převažovala atmosféra velice vstřícná vůči nacionalistickým náladám. Tatam byla doba starých bolševiků, kdy Sovětský svaz stál v čele levicového internacionálního marxismu. Tak jako Stalin ve třicátých letech podněcoval radikálně pravicové projevy ve vlastním sovětském systému a za války otevřené apeloval na silný ruský šovinismus, jeho chránenci ve státech pod sovětskou kontrolou byli povzbuzováni k využití skrytých sil lokálního nacionalismu, aby upevnili svůj vliv na obyvatelstvo. V Polsku, kde předválečná komunistická strana živořila na okraji zájmu veřejnosti, si komunisté mohli vybrat ze dvou domácích tradic: jednak zde byla rusofobie - mnohonárodnostní, povstalecká, pilsudčíkovská tradice nezávislosti, jednak rusofilie - antisemitská, smířlivá tradice nacionalismu Dmowského ražení. Z těchto dvou možností pro ně za situace, kdy jim Stalin nahlížel přes rameno, připadala v úvahu pouze jediná, a tou byl nacionalismus.
Důležitější byl možná fakt, že polští komunisté potřebovali nacionalismus pro soukromé, skryté záměry uvnitř své strany. Nehledě na touhu posílit vlastní polskou identitu proti identitě ruských pánů, potřebovali nacionalistickou „základnu", na níž by bylo možno postavit dialektickomaterialistickou interpretaci polských dějin. Jestliže totiž měly proměnlivé hospodářské podmínky determinovat rozvoj sociálních sil a charakter politické a kulturní „nadstavby" prostřednictvím nepřetržitého dialektického procesu, nutným předpokladem byl nepřetržitý historický proces, jinak tato teorie ztrácela důvěryhodnost. Naneštěstí však vzhledem k diskontinuitě státních dějin moderního Polska mohl jedinou myslitelnou historickou základnu polského marxismu-leninismu poskytnout „věčný národ", ve svém celku obsažený ve spisech nacionalistu. Je kuriózní, že mno-