196 Epistolae Cf. MGH Epist. VII ŕ ?07- t u i vil, c. 207, J. Hergenröther, Pholius II, 386. ÄiÄ^f kéh° arClbÍSku?a Th^a, aty podle pfán{ Registrum Johannis VIII. PP., {Eeg. Vat ^ f M, „ ^ C 240. 8í) rwwfcS eÄfae. 7 Stance, s kterým by jednal o prospěchu svaté Registrum Johannis VIK. PP., (Keg, Vafc L)> f ^ ß ^ 26. června 880 Vydání: J. D. Mansi, Conc. ampl. coll. XVII, 180, č. 246; J. P. Migne, Patrologiae Jat. t.126, 903, č. 292; Ph. Jaffé, Reg. pont. Rom. 3318 (2539); MGIÍ Epist. VII, 219—220, č. 251. 1 Karel III. Tlustý, který byl 6. ledna Pomazán v Ravenně za krále italského. 2 Tj. vévody spoletského a tuseijského. Šlo bud'o Lamberta nebo jeho synaWidona ze Spoleta, který ho vystřídal kolem 879/880, a o Adalberta tuseijského. E. Diimmler, Geschichte II, 175-176. Epistolae 90 197 Papež Jan VIII. oznamuje milému synu Svatoplukovi, vladaři (Moravanů), že Metoděj, arcibiskup moravské církve, přišel se Zemižizněm k apoštolskému stolci a přednesl žádost, jíž se Svatopluk se všemi věrnými velmoži a lidem své země dává pod patro-nanci svatého Petra a jeho náměstka. J an VIII. ho jako jediného syna do ochrany přijímá, Metoděje shledal pravoverným podle učení římské církve, posila ho spravovat svěřenou mu církev a potvrzuje mu privilegium jeho arcibiskupství; zvoleného biskupa nitranského, kněze Vichinga, vysvětil a přislíbil vysvětit i druhého, s kterým by arcibiskup mohl světit další biskupy pro území Svatoplukovy říše; všechny duchovní jakékoli národnosti na území Moravské provincie podřídil Metodějově pravomoci. Není překážek, aby se mše zpívaly a Písmo četlo ve slovanském jazyce, avšak s podmínkou, že evangelium se bude čisti nejprve latinsky. (Řím) Červen 880 Registrum Johannis VIII. PP., (Registrum Vaticanum I.), f. 99'—100', č. 257. Text v kodexu je psán jihoitalskou minuskulí 11. stol. (Benevent, Cassino). G. Levi, II Torno I.dei Regesti Vaticani (Lettere di Giovanni VIII.), Arch. Soc. Rom. Stor. Patr. 4, 1881, 161 n.; A. Lapôtre, ĽEurope et le Saint Siěge á ľepoque Garolingienne. Le pape Jean VIII., Paris 1895, In.; E. Caspar, Studien zum Register Johanns VIII., Neues Archiv d. Ges. f. alt. deutsche Geschichte 36, 1911, 79—156; ibidem 38, 1913, 218 n.; Kodex pochází z Monte Cassina, J. Vajs, Ioannis VIII. PP. epistolae, Romae 1924, 1. Z další literatury o Registru: H. Steinacker, Das Register Papst Johanns VIII., Homenatge a A. Rubió i Lluch 1, Barcelona 1936,479—505, id., MIÖGf 52,1938,171—194; II. Bresslau, Handbuch der Urkundenlehre P, Berlin 1958, 106, An. 5; F. Bock, Bemerkungen zu den ältesten Papstregistern und zum ,,Lib. diurn. Rom. Pontificum," Archival. Zeitschrift 57, 1961, 11—51. Registrum se dříve považovalo za opis částí původního registru z Monte Cassina nebo excerpt z něho. Nověji se soudí, že monte-cassinský rukopis byl pořízen nikoli na základě registra jako takového, ale konceptů, shromážděných v různých fasciklech. Za autora konceptů se považuje Johannes Diaconus, který však nebyl totožný s jáhnem papeže Jana VIII., pro něhož zpracoval životopis papeže Řehoře L, ale se stejnojmenným jáhnem z Ravenny, který se také objevuje v papežských listinách, cf. MGH Epist. VII, 270 č. 311, ř. 15; 271, č. 312, ř. 1, 272, č. 314, ř. 28; Wattenbach—Levison, H. Löwe, Deutschlands Geschichtsquellen IV, 455. Jiný apograf vznikl v 16. stol. (ed. Ioannes card. Pitra, Analeeta novissima Spieilegii Solesmensis, Tusouli 1885, 1. E. Palacký, Literar. Reise nach Italien (1837); E. Caspar, Studien 156; Archivio paleografico Italiano I, 1882; Paleografia artistica tli Monlecassinc (1877), 15. Vydání: J. D. Mansi, Sacrorum conciliorum nova et ampliss. collectio, vol. XVII, 181. č. 247; B. Baibin, Miscellanea historica Regni Bohemiane dec. I, lib. VI, 2; T. Pessina. Mars Moravicus 213; G. Dobner, Annales Haqeciani III, 190; S. Salagius, De statt, ecclesiae Pannon. IV, 424—428; CDMI, 42—44, č. 59; CDHung. I, 213—217; K. J. Erben Regesta I, 17, č. 43; J. P. Migne, Patrologiae latinae t. 126, 904, 5. 293; II. Jireöek Cod. iuris Ľohemici I, 11, č. 4; J. A. Giiizel, Geschichte der Slavenapostel, Anhang I, 59 n. V. A. Biľbasov, Eirill i Mefodij I, 20—23; E. Pastrnek, Dějiny slovanských apoštoli 255—257; E. Kos, Gradivo II, 195—197, č. 260; Ph. Jaffé, Reg. pont. Rom. 3319 (2540) 198 Epistoiae Epistolac 199 CDB I, 18—21, č. 24; J. Vajs, loannis VIII. PP. epistoiae ad Svatopluk principem et Methodivm archiepiscopvm 7—9 (fototyp.); A. Teodorov-Balan, Kiril i Metodi II, 220—223; Texty k dejinám Velké Moravy 80—82; F. Gr i ve c—F. Tomšič, Fontes 72—73; MGH Epist. VII, 222—224, č. 255. 0 listu cf. E. Dümmler, Geschichte des ostfränk. Reiches III, 193—196: B. Dudík, Dejiny Moravy I, 164—171; B. Bretholz, Dejiny Moravy I, 83—87; určité pochybnosti vyslovili kdysi L. K. Goetz, Geschichte der Slawenapostel 58—71 a po něm F. Hýbl, Slovanská liturgie na Moravě 289 seq., avšak již A. Lapôtre, ĽEurope et le Saint Siege 125 ho označil za pravý, co dokázal po něm V. Jagič, Zur Entstehungsgeschichte der kirchen-daw. Sprache 33—37 a zvláště F. Snopek, Konstanlinus-Cyrillus und Methodius 134—142, 328—390, id., List papeže Hadriána II. v panónskych legendách a bulla Jana VIII. Industriae tuae 1—131, id., Bulla ,,Industriae tuae" listinou nepodvrzenou 1—60, a potvrzuje nejnovější studium Registru papeže Jana VIII. Další literatura o privilegiu: F. ľastrnek, Dějiny slovanských apoštolů 18—20, 113—116; V. Novotný, České dějiny 1/1, 371—376; I. L. Červinka, Slované na Moravě 311—312; F. Dvorník, Les Slaves, Byzance et Rome 268—269; id., Les legendes de Constantín et de Methode 280, id., Metodova diecéza a boj o Illyricum, in: Ríša veľkomoravská 219; F. Grivec, Vitae Conslantini et Methodii 43—47, 264; J. Stanislav, Slovanski apostóli 45—49; J. Dekan, Začiatky slovenských dejín a Ríša velkomoravská 152—154; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 156—159, id., Velká Morava a středoevropští Slované 246—249, id., O politických osudech 123—125, id., The Relatíonship belween the Great Moravian Empire and the Papal Court 100—122; id., Zur politischen Stellung 246—259, id., Der päpstliche Schutz und die slawischen Völker, Ann. Inst. Slav. 4, 1969; V. Vaněček, Uber die Aussen2>olitik des mährischen Staates 294. List je datován v měsíci červnu r. 880. Poněvadž list předcházející v Registru má datum 25. června 880, náleží privilegium Industriae tuae buď k témuž dni nebo pravděpodobněji na zbývající dny června; vzhledem k tomu, že hlavním motivem privilegia je patronance sv. Petra, není vyloučeno, že jde o 29. června, svátek sv. Petra a Pavla).1 List papeže Jana VIII. Industriae tuae, někdy nesprávně označovaný za bulu, je v podstatě privilegiem vícenásobného významu, zapadajícím do systému papežské politiky své doby, která se pokoušela vytvořit si určitou oporu ve slovanských zemích a získat je na svou stranu a pro své plány jak vůči impériu franských panovníků, tak východnímu cesaropapismu. Po marném pokusu o Bulharsko podařilo se jí získat půdu v Chorvatsku a zvláště ve Velké Moravě, jejíž vládce Svatopluk ve snaze o zabezpečení postavení své říše proti pretensím ze strany franské sympaticky vzhlížel k latinskému Římu, který mu právě tímto listem poskytl sankce, které jeho a jeho říši měly uchránit před franskými panovníky. Poskytnutí bezprostřední papežské patronance a ochrany s pominutím všech světských panovníků je nejdůležitější a hlavní částí privilegia, dříve často opomíjenou oproti druhé, týkající se církevních dějin Moravy, ač právě touto první částí listu se Svatoplukovi dostalo onoho uznání jeho postavení v rámci universum Christianům Romanům a vedle i vně franského panství, což znamenalo vlastně potvrzení jeho samostatnosti v relativním významu 9. stol. V tom tkví hlavní význam tohoto privilegia. Druhou jeho částí je potvrzen! staršího již privilegia moravského arcibiskupství, uděleného předchůdci Jana VIII. (patrně Hadrianen! II. v 1. 869 (870) a týkající se pravomoci metropolity nad celou provincií a všemi duchovními jakéhokoli 1 Udělení patronance bylo nepochybně spojeno se slavným požehnáním Svatoplukovi, zemi a lidu, od oltáře s v. Petra, jak se o něm zmiňuje v případě Branimírově jiný list Janův (879, MGH Epist. VII. č. 190). postavení, hodnosti a národnosti, jakož i povolení používat staroslověnského jazyka při liturgii, avšak po předchozí latinské citaci, pokud jde o evangelia. Dále se Svatoplukovi přiznává právo, aby se souhlasem arcibiskupa Metoděje zřizoval další biskupství ve své říši. Neméně významná je i zmínka o poslání sbírky kanonického práva, dané Metoději a určené Svatoplukovi. Svým obsahem a významem náleží privilegium Industriae tuae do řady oněch aktů římské papežské kurie, jimiž si papežství v některých evropských zemích zabezpečovalo své pozice; šlo obvykle o zájem oboustranný, tj. i panovníků dotyčných zemí, jimž šlo opět o zabezpečení jejich vlády. Privilegium není proto aktem výjimečným, není však na druhé straně ani řadovým členem těchto patronancí a protekcí. Svým významem stojí např. výše než podobná výsada Chorvatům nebo proponované sankce Bulharům a na druhé straně nemá zjevné ony politické aspekty, jako např. patronance provenesko-viennskóho hraběte Bosa nebo spoletského vévody Widona. Jen obdobou připomínají moravské Privilegium ochrany anglosaskému králi Alfrédu Vel. a asturskému Alfonsu III. Pozdějšími obdobami jsou např. komendace polského vévody Měška I. a papežská ochrana Uher Štěpána I.; od 10/11. stol. byly papežské ochrany velmi často spojovány s výslovným uznáním nebo sankcionováním královské hodnosti. Privilegium Industriae tuae bylo ve své první části potvrzeno papežem Štěpánem V. r. 885 (Quia te zelo fidei, viz MMFH III, Ep. č. 101), který ještě více zdůraznil některé aspekty patronance. List vyšel v českém překladu F. Bartyse v příloze Sborníku velehradského: Texty k dějinám Velké Moravy 97—99; L. Havlíka, Velká Morava a středoevropští Slované. Chrestomatie 387—389 (zkráceně), id., Písemné prameny k dějinám Velké Moravy Brno 1963, 21—23, (slovensky: Nitra 1964, 24—26), (zkráceně). Slovenský překlac pořídil J. Stanislav (upr. J. Horečky), Životy slovanských apoštolov 1 7 5—178) J. Trochty—M. Vy ví jalové (in: P. Ratkoš, Pramene k dejinám Velkej Moravy 189—192). První část listu uvedl francouzsky F. Dvorník, Les Légendes 280. Rusk^ překlad uvedl V. A. Biľbasov, Kirill i Mefodij I, 85—87, 131—134; německý překlac byl uveřejněn na výstavě Grossmähren und die christliche Mission bei den Slawen Wien 1966, 159, č. 317. Dilecto liliu Stentopulcho glorioso comili Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři1 Industrie tue notum esse volumus, quoniam confratre nostro Metliodio reverentissimo archiepiscopo sanctg Chceme tvé horlivosti uvést v známost, že jsme se dověděli od našeh spolubratra Metoděje, iiejctihodnějšíh 1 Označení comes, jímž je Svatopluk osloven papežem (r. 881: glorioso principi Sfentopulcfo viz. Ep. č. 96) je obdobné označení knížete Koeela (MMFH III, Ep. č. 53, 54), spoletskéh vévody Eamberta r. 878 (MGH Epist. VII, č. 23, 83, 84), proveneského vévody Bosona (ME Epist. VII, 102, ě. 1), friaulského vévody Berengaria (MGH Epist. VII, č. 109, 122, 175 kapuánského vévody Pandulfa (MGH Epist. VII, č. 177), chorvatských vévodů Zdesbu a Branimíra (MGH Epist. VII, č. 184, 295) nebo spoletského vévody Widona (MGH Epist. VI č. 257). Není pochyb, že toto označení comes neodpovídá postavení hraběte ve Eranské ří (např. Wilhchna, Aribona, Thakulfa, Ernusta aj.) ani pozdějším českým nebo chorvatský camites (palatu nebo districtus), tj. županů. Nelze ho proto tak interpretovat. Ve všech pi pádech jde o přímé účastníky přímého vztahu ke kurii, o němž u franských hrabat nel českých a chorvatských županů není ani zdání, o osobnosti panovníka, které dík tomul 200 Epistolae Epistolae ccclesig Marabensis una cum Semisisno fideli tuo ad limina sanctorum aposto-lorum Petri et Pauli nostramque pontificalem prescntiam venientc atque sermone lucifluo referente didicimus tug devotionis sinceritatem et totius populi tui desiderium, quod circa arcibiskupa svaté církve moravské,2 který přišel s tvým věrným Zemižiz-něm3 k prahům svatých apoštolů Petra a Pavla a k naší velekněžské důstojnosti4 a jasně plynoucí řečí (to) vyložil, o tvé upřímné oddanosti6 a touze všeho tvého Mu,6 s kterou se poměru získaly zajištění svého postavení, vyšší hodnosti nebo nárok na ně v rámci papežské politiky. ^Např. Boso se stal králem arelatsko-burgundským, Lambert si činil naděje na římské císařství, kterého však dosáhl až prostřednictvím království italského jeho syn Wido, králem italským a císařem se stal Berengar, všichni íilii papežství; Zdeslav stál pod papežskou protekcí, fdius byl i Branimír, který se dostal v servicium papežství a filius byl také Svatopluk, získavší papežskou patronanci a označený r. 885 jakožto král; běžnému franskému hraběti se poněkud vymykal i Kocel. Označení comes v uvedených případech nemělo patrně starší význam (východo)římského správce provincie impéria, tím méně příslušníka císařské družiny. Nejspíše může jít o kontaminaci těchto významů, avšak ve smyslu souvěkých papežských univerzalistických idejí a s označením hlavy politické vládní moci, panovníků v římském křesťanském orbis terrarum, kteří jako íilii sv. Petra a svým vztahem k papežství představovali z hlediska kurie její comilatus. 2 Za moravské arcibiskupství jo Metodějova provincie označena poprvé až v tomto listu. Ještě r. 879 je Metoděj uváděn jako arcibiskup panónske církve, MMFH III, Ep. č. 81, v Životě Metoděje v záhlaví jako arcibiskup moravský, podle kap. X. žádali Moravané papeže o arcibiskupa, r. 873 měl legát Pavel doprovodit Metoděje ke Svatoplukovi (komonitorium, MMPH III, Ep. č. 49) a r. 879 ho Jan VIII. označil za arcibiskupa Svatopluka z Moravy (vester, MMPH III, Ep. č. 80, když Metoděje současně tituloval jako arcibiskupa Pannoniensis ecclesiae (MMPH III, Ep. č. 81), kterým se stal jako podle Života Metoděje, kap. VIII, tak Pochvalného slova Kirilu a Metoději. Mluví-li Život Nauma o moravské zemi jako Metodějově arcibiskupství, řecký Život Klimenta píše o Metoději, arcibiskupu moravském, ozdobě provincie Panonců (kap. H/4), resp. biskupu Moravy Panonie (Morava pars Pannoniae), kap. 111/10, co zřejmě přesně vystihuje skutečnost: Metoděj se stal arcibiskupem panónske provincie (s metropolí Sirmiem), k níž byla přičleněna i Morava. Když pro odpor solnohradského arcibiskupství byl Metoději Janem VIII. určen domicil na Moravě, kam byl Rostislavem také původně pozván a podle níž je označován, neznamenalo to zánik panónskeho arcibiskupství jako instituce, cf. Život Metoděje, kap. X, pozn. 10. Kanonicky zůstalo Metodějovo arcibiskupství spjato se Sirmiem i nadále, cf. nověji I. Boba, The Episcopacy 85 n. V této souvislosti je možno uvést domněnku o odvození názvu Moravy 1 označení arcibiskupství z názvu města Morava analogicky k srbské Moravě a městu Margus při jejím ústí, W. Wattenbach, Beiträge zur Gesch. der Christl. Kirche in Mahrem und Ľôhmen 11; F. R o b e n e k, Velkomoravská metropole 27; už J. Dobrovský, Oyritt und Method der Slawen Apostel 84—85, ap. J. Vajs 08—69 rozlišoval mezi horní Moravou, kde byl Metoděj arcibiskupem a biskupským městem Margus v Moravě srbské. ' Zemižizn je jméno jinde se nevyskytující. Označení fidelis, fideles viri vyjadřuje vztah věrnosti k pánu (příklady viz J. ZhánčL Jak vznikla staročeská šlechta 99). P. Graus, Haně středověké družiny 7—8 považuje fideles za příslušníky družiny, cf. též V. Vaněček, Prvních tisíc let 104. O věrnosti H. Mitteis, Der Staat des hohen Mittelalters 58—59, 78—79. V dalším textu listu se jako fideles označují také nobiles viri, viz pozn. 9. Tj. do Ríma k papeži._ Metoděj vystupuje v Římě jako hlava Svatoplukova poselství a jeho mluvčí, jejich zájmy se kryly a doplňovaly a nelze si také představit jejich zahraniční akce bez vzájemné spolupráce a součinnosti, L. Havlík, Velká Morava 245—246. Z textu nelze zjistit, zda následující Svatoplukova tradice (tue devotionis sincerilatem) do papežské ochrany měla psaný text. Popuhis byl ve středověkém smyslu termín označující vyšší a privilegované vrstvy společnosti; podle římského pojetí šlo o lid, vytvářející politický (státní) útvar a jej představující (Staats-volk, K. Wenskus, Stammesbildung und Verfassung 47), resp. o horní vrstvu společnosti sedem apostolicam et nostram pater-nitatem habetis. Nam divina gratia inspirante contemptis aliis seculi huius principibus beatum Petrům apostolíci ordinis principem vicariumque illius habere patronům et in omnibus adiu-torem ac defensorem pariter cum nobilibus viris fidelibus tuis et cum obracíte k apoštolské stolici a k na otcovské péči. Neboť pohrdnuv z vnu nutí milostí boží7 jinými knížaty toho světa,8 rozhodl ses spolu se svýi věrnými velmoži a veškerým lide své země9 zvoliti si v nej věrně; lásce10 blahoslaveného Petra, kníže stavu apoštolského, a jeho zástupce [ibid. 66). Kromě toho mohl populus být i označením družiny (J. C. Plassmann, Princi, und Populus, Göttingen 1954) nebo vůbec lidu křesťanského (M. Hellmann, Der Begi „populus" 161 — 167). cf. též L. Havlík, Gens Maravorum 99 — 100, 118. Obsah označí „Moravané,, (Život Konstantina, kap. XIV; Život Metoděje, kap. X) nebo „lid moravský" ljudi Moravbskyje (Život Metoděje, kap. XII.) pokládá E. Graus, ĽEpoque de Grande Mora 174 za nejistý. Divina gratia, z jejíhož podnětu se Svatopluk odevzdal do ochrany sv. Petra a stal se í panovníkem ve středověkém (theokratickém) smyslu tohoto označení bylo v té době běžně používáno (v různých variantách: dei gratia, divina ordinante Providentia, divina f ave gratia nebo dementia) v titulech panovníků západní Evropy; formule divina gratia, deo favei deo gratias se objevuje také v listech kurie Branimírovi (MGH Epist.VII, č. 190, 295) a Michae králi Bulharů, kterému Jan VIII. r. 879 připomínal, že jeho regnum terrenum mu bylo svěř< Dei gratia, MGH Epist. VII, č. 198. Divina gratia bylo privilegium a světští panovníci kin obzvláštní důraz na to, aby jejich vláda byla takto označena. Princip udělování kráíovs divina gratia byl v rukou papežství. Označeni samo má orientální původ, K. Schmitz, schichte und Devotionsformeln, Stuttgart 1913, 44—45) a v Evropě se objevuje nejprve v Byza od 8. stol. a poté u Anglosasů, Franků a Langobardů, W. Ullmann, Principles 58—1 1 Zdůrazněním bezprostřednosti vztahu Svatoplukova ke kurii se současně vylučuje jakýkc jiný vztah Svatoplukův (politicko-právní) ko kterémukoliv jinému světskému panovu včetně panovníků franských jako takových. Tato contemptio aliormn principům saectdi hu spadá do doby, kdy v (západo)římské říši nebylo císaře, který podle souvěkého pojetí f nad králi (jak to formuloval právě Jan VIII. Ludvíku III. r. 879: Si Deo favente Romanov sumpseritis impérium, omnia vobis regna subjecta existent, MGH Epist. VII, č. 205) a nenalez je v žádném jiném listě světskému panovníku až na list Svatoplukovi r. 885, v době, 1 (západo)římským císařem byl Karel III. (o tom viz tamtéž). Lze-li však za tímto náznak (mluví pro něj" i označení unicus filius, viz pozn. 14) spatřovat určité záměry papežské polit po smrti císaře Karla II. Holého, zůstává otázkou. F. Dvorník, The Slavs 96 předpoklá např. u Svatopluka plány na vystřídání Karolingů (za jejich úpadku) ve východní či franské říše. ad a. 884), ki,nezi (Život Konstantina, kap. XIV), které ovšem nelze počítat za družinu smyslu pouhé výkonné vládní moci (milites, Ann. Fuld. ad a. 871; voi, Život Metoděje, kap. Z ale současně (drug-b bogat-b zelo, Živ. Met. XI) za panovníkovy rádce (stvětinikT,, Živ.. Met. Z Celý akt je podle listu podložen nebo spojen s vůlí lidu Svatoplukova (populi tui), viz. pozr resp. lidu Svatoplukovy země nebo panství. Označení „Moravané" nebo „lid moravs (Život Konstantina,, kap. XIV; Život Metoděje, kap. X, XII) pokládá P. Ratkoš (Vellcomora-obdobie 23) za označení členů družiny. O fideles cf. D. v. Gladiss, Fidelis regis 442—f M. Helbig, Fideles Dei et Regis 275—306; W. Schlesinger. Die Auflosung 838 — 850, a A. Dumas, F. Lot C. Odegaard aj. 10 Zatímco v listech chorvatskému vévodovi Branimírovi se výrazně vzpomíná fidelitas spo; s obediencí (r. 879, 880: MGH Epist. VII, ě. 190, 206, 295), podobně í v listu Berenga (č. 175), v listech, které hovoří o patronanci se obedience neobjevuje, ani fidelitas. Výslc není ani v listech Svatoplukovi: amore fidelissimo, tanta fi.de nelze za fidelitas verbis expn v pravém smyslu jiných listů (Berengarovi: fidelis noster; Branimírovi: fidelis, fidelitas vestra považovat, v listu Štěpána V. není ani to. O fidelitas obecně H. Mitteis, Der Staat des h. Mittelalters 58, 78—79; o fidelitas k papežství ibid. 191—216; W. Ullmann, Die Machtstel 492—493. V listech Svatoplukovi šlo patrně jen o obecný význam loajální. 11 Tj. papeže, zde Jana VIII. 202 Epistolae omni populo terrg tug amore fidelissimo elegisti et usque ad finem sub ipsius et vicarii eius defensione colla sum-mittens pio affectu cupis auxiliante Domino utpote Alius devotissimus per-manere. Pro qua scilicet tanta fide ac devotione tua et populi tui aposto-latus nostri ulnis extensis te quasi unicum filium amore ingenti amplecti-mur et cum omnibus fidelibus tuis za patrona a pomocníka i obránce ve všem12 a přeješ si, skláněje svou šíji ve zbožném zanícení pod ochranu jeho a jeho zástupce, setrvati pod ní s pomocí Páně až do konce jako nejoddanější syn.13 Nuže za tuto tvoji a tvého lidu tak velikou víru a oddanost objímáme tě v nesmírné lásce otevřenou náručí svého apoštolátu jakoby jediného syna,14 přijímáme15 tě 12 Svatopluk žádal, aby se sv. Petr (a papežství) stal jeho patronem, pomocníkem a obráncem. Rozdíl mezi označením defensio, patronatus, tuitio a protectio není zcela zřejmý. Jan VIII. hovoří u Svatopluka o patronatus a defensio, Štěpán V. o patronatus, tuitio a protectio (885, Ep. ě. 101). S patronancí (ať již označené jako patronatus, tuitio defensio či protectio) se v 9. stol. běžně nesetkáváme. Lze ji nalézt např. u bulharského krále Michaela r. 878, o němž Jan VIII. píše r. 879, že si vyvolil patrocinium sv. Petra a komendoval a tradoval se pod jeho protekci (MGH Epist. VII, č. 66), a r. 882, kdy se připomíná, že pod protekcí a tuitio římské církve jsou Ludvík III. a Karloman (MGH Epist. VII, č. 301). Zmínka o protectio je také u chorvatského vévody Zdeslava (MGH Epist. VII, č. 184). Z případu bulharského lze předpokládat, že k získání patronance byla potřebná předchozí komendace a tradice, kterou právě popisuje pasáž listu od Nam divina gratia po filius devotissimus permanere. O papežské patronanci cf. A. Blumenstok, Der päpstliche Schutz im Mittelalter, Innsbruck 1890; C. Daux, La protection apostolique au Moyen Age, Revue d. questions historiques 37 (28), 1902, 5—60; W. Ullm ann, Die Machtstellung des Papsttums im Mittelalter, Graz—Wien—Köln 1961, 453—497, id., Principles of Government and Politics in the Middle Ages, London 1961, 57—85 a L. Havlík, Der päpstliche Schutz. K vyhledávání patronance měli panovníci své důvody. Buď šlo o posílení jejich postavení navenek nebo legitimaci domácí. S patronancí byla spojena předchozí komendace, která se teprve později měnila ve vasalství a udělení tradované země lénem. Patronance nebyla snížením postavení panovníka, ale naopak jeho povýšením, W. Ullmann, Principles 65; v transcendentních idejích papežského univerzalismu nebyl ovšem žádný panovník na světě nezávislým a samostatným, ale jen podřízeným vikáře sv. Petra. Patronance byla také — opět je to zřejmé až v dobách pozdějších — spojena s určitou povinností (vojenskou, diplomatickou pomocí, tributem či tzv. papežským denárem). Je evidentní, že papežská patronance mohla jen posílit postavení Svatopluka a Velké Moravy vůči franským, pretensím. Všimlo si jí zatím poměrně málo badatelů jako např. E. Dümmler, Geschichte des ostfränk. Reiches I, 196; M. ßüdinger, Osten: Geschichte I, 196; B. Bretholz, Dejiny Moravy I, 83-84; V. Novotný, České dějiny 1/1, 371; L. Hauptmann, Das Grossmährische Reich, in: História mundi V, 312; F. Dvorník, Les Legendes 280 id., Les Slaves 268; význam aktu zcela ušel Z. R. Dittrichovi, Ghristianity 233. Sám jsem na význam listu upozornil již několikrát (viz literaturu o listu v úvodu); nověji si povšiml významu privilegia V. Vaněček, Über die Aussenpolitilc des mährischen Staates 294. Podobná patronance, jako se dostalo v 9. stol. Moravě (podle A. Blumenstoka, Der päpstliche Schulz 45 poskytnutí patronance panovníkovi platí pro celou zemi, resp. celé jeho panství), so v pozdější době většinou měnila v léno sv. Petra. Tak tomu bylo např. v případě polském za Měška I. o sto deset let později nebo za další desítku let u středověkých Uher, Dalších případů je v Evropě ještě několik, W. Ullmann, Die Machtstellung 480—497. id., Principles 57 — 113 a L. Havlík, Der päpstliche Schutz. 13 K významu filius v papežských listech viz list Scire vos volumus z r. 879, Ep. č. 80, pozn. 2 14 unicus filius; stejně i v komonitoriu Štěpána V, MMEH III, Ep. ě. 102. Podle W. Ullmanna Die Machtstellung 228 jen císař byl specialis filius Romanae ecclesiae a tedy filius unicus tím se mohl např. stát, stal-li by se císařem Ludvík III. (MGH Epist. VII, č. 205), ibid. 329 Označení unicus se neobjevuje ani v listech chorvatskému vévodovi Branímírovi, ani bulhar skému králi Michaelovi, aj. Specialis a unicus byl filius proto, že byl zvláště vybraným králem W. Ullmann, ibid. 490—491. Velmi brzy však označení specialis ztrácí svůj vyhraněný charakter. Dále viz L. Havlík, Der päpstliche Schutz, pozn. 71, 72. 15 Celá formulace od Pro qua scilicet tanta fi.de ... až po valeas triumphare je poskytnutím papežského patronatus a defensio, o něž Svatopluk žádal. Epistolae 20 paternitatis nostrg gremio veluti oves Domini nobis commissas recipimus vitgque pabulo clementer nutrire opta-mus atque nostris assiduis precibus omnipotenti te Domino commendare studemus, quatenus sanctorum aposto-lorum suffragantibus meritis et in hoc seculo adversa omnia superare et in celosti postmodum regione cum Christo Deo nostro valeas triumphare. Igitur hune Methodium venerabilem archiepiscopum vestrum interrogavi-mus corampositis fratribus nostris episcopis, si orthodox? fidei symbolům ita crederet et inter sacra missarum sollempnia caneret, sieuti sanctam Romanám ecclesiam tenere et in Sanctis spolu se všemi tvými věrnými d< svého otcovského klína16 jako ove Páně nám svěřené17 a přejeme si fc milostivě posilovati pokrmem život; i hledíme tě doporučovat! svými usta vičnými modlitbami všemohoucímu Pá nu,18 abys pro zásluhy svatých apoštoli mohl jak na tomto světě překonat všechna protivenství,19 tak potom v ne beském kraji s Kristem Bohem našír slaviti vítězství.20 Otázali jsme se tedy tohoto Metoděje ctihodného našeho arcibiskupa, př bravše k tomu naše bratry biskup) zda ve vyznání pravé víry tak věi a při posvátných obřadech mešních j tak zpívá,21 jak je známo, že na něi 16 Papež jako vikář sv. Petra byl vzhledem k císařům a králům, kteří byli filii, jejích pate papa, W. Ullmann, Principles 27—56. 17 Tj. papež je hlavou v universum Christianům Romanům (MGH Epist. VI, č. 29) a je ustanove vládcem celé země a církve, Epist. VI, ě. 88. Panovník byl pak defensor\ecclesiae a bojovník pro jejím nepřátelům a pohanským barbarům, E. Ewig, Zum christlichen Kbnigsgedanken 7—7; 18 Podobnou komendaci Domino lze nalézt i v listě Michaelu bulharskému r. 879, MGH Epis VII, č. 192, 198. 19 Slibu pomoci vše protivné na tomto světě přemoci (v listě Quia te zelo fidei, MMEH III, E ě. 101 z r. 885 se mluví o překážkách vzdálenosti zemí) je podobná pasáž v listu Branimíro (MGH Epist. VII, ě. 190), kde se mluví o nepřátelích a vítězství nad nimi. 20 O významu papežského privilegia, které nelze zatím ve všech směrech dostatečně zhodnol cf. L. Havlík, The Relationship 107—110. Jeho realisace byla výsledkem jak plánu Moravai tak i záměrů kurie. Papežství se v jeho politice vůči Byzanci úplně vymklo r. 879 Bulbarsk které vsála do své sféry východořímská říše a fidelitas Branimíra a Chorvatů nemohla tu skutečnost plně nahradit. Klamnými se ukázaly také naděje Jana VIII. v (západo)římsk resp. franské říši, skládané po smrti císaře Karla II. do Bosona, Berengara, Ludvíka II. Kol a Karlomana, který 22. března zemřel. Jiný syn Ludvíka Němce, Karel III. se stal císaře až r. 881. Za této situace v Evropě papežství uvítalo možnost získat ve Velké Moravě jí náhradu za Bulharsko proti Byzanci tak ve střední Evropě sílu, která svou politickou mc (Velká Morava se územně značně rozšířila o řadu oblastí na horní Odře a Visle, v Čechám a srbském Polabí a na Tise) na východ od Karolingů mohla se stát významným činitele v dalších papežských plánech, ukázalo-li by se to pro poměry v (západo)římském univer prospěšným nebo nutným. S tímto politickým pozadím privilegia velmi těsně souvisí i čá dalši, vycházející ze stejných motivů a týkající se církevních otázek. 21 Osobní složení professio fidei a to publice, o kterém je zmínka už v listu z r. 879: sieut verl et litleris te sancte Romane ecclesie credere promisisli, se týká let 869/870, Život Metodě kap. VIII. Professio fidei se objevuje ve zkrácené verzi v prologu I. kapitoly Života Metodějoi Nově došlo k professio fidei patrně už na římské synodě 15. října 879. Symbolům fit podle praxe běžné v Římě ještě za Jana VIII. nepoužívalo dodatku filioque a na cařihradské koncilu r. 879/880 potvrdili papežští legáti toto znění. (V. Grumel, Le filioque au conc photien de 879—880, 257—264, id., Le décret du synode photien de 879/880 sur le symbole de j 357—272; E. Ammán, Ľépoque carolingienne, in: Histoire de FÉglise 495; F. Dvorní The Photian Schism 196 n. Východní praxe, jíž se držel Metoděj (a také Eotios), byla shod s římskou; doplňování symbolu o filioque se na východě označovalo za hyiopatorskou her (cf. Život Metoděje, kap. XII.). Franské duchovenstvo, opírající se o 11. toledský koncil (dr, však vsouvalo filioque do symbolu, F. Grivec, Konstantin und Mellwd 120 n.; proto Metot mohl proti jeho dogmatickým útokům hledat a nalézat oporu u kurie, F. Snopek, Konstantim Gyrillus und Methodius 156—203, id., Apoštolově slovanští 7—38; F. Dvornik, Les Legem 311—312; V. Vavřínek, Staroslověnské životy 89—90. 204 Epistolae sex uuiversalibus sýnodis a Sanctis patribus secundum evangelicam Christi Dei nostri auctoritatem promulgatum atque traditum constat. Ille autem professus est se iuxta evangelicam et apostolicam doctrinam, sicuti sancta Romana ecclesia docet et a patribus traditum est, tenere et psallere. Nos autem ilium in omnibus ecclesiasticis doctrinis et utilitatibus orthodoxum et proíicunm esse repperientes vobis iterum ad regendam commissam sib i ecclesiam Dei remisimus, quem veluti pastorem proprium ut digno honoře et reverentia íetaque mentě recipíatis, iubemus, quia nostrg apostolic? auctori-tatis precepto eius archiepiscopatus privilegium coníirmavimus et in perpetuum Deo iuvante firmum manere statuím us, sicuti antecessorum nostro-rum auctoritate omnium ecclesiarum Dei iura et privilegia statuta et firmata consistunt, ita sane, ut iuxta canonicam traditionem omnium negotiorum ecclesiasticorum curam Jiabeat ipse et ea velut Deo contemplante svatá římská církev trvá a že tak bylo na šesti svatých obecných synodách22 od svatých otců podle evangelické autority Krista Boha našeho vyhlášeno a ustanoveno. On pak prohlásil, že věří a zpívá podle učení evangelického a apoštolského, tak jak svatá římská církev učí a jak bylo od otců stanoveno.23 My pak shledavše, že je ve všech církevních naukách a potřebách pravoverný a užitečný, poslali jsme ho k vám zase zpět,24 aby řídil církev boží jemu svěřenou,25 a kážeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s důstojnou poctou, vážností a radostí, protože jsme příkazem své apoštolské moci potvrdili privilegium28 ,o jeho arcibiskupské hodnosti a rozhodli jsme, aby s pomocí boží navěky v platnosti zůstalo, jako trvají práva a privilegia všech církví božích, stanovená a potvrzená mocí našich předchůdců, a to zajisté tak, aby měl podle kanonické tradice sám péči o všechny církevní záležitosti a aby je spravoval tak, jako by na něho hleděl Bůh27", neboť 22 Papežská kurie uznávala v té době za ekumenické pouze šest prvních koncilů, cf. Život Metoděje. kap. I; patriarcha Nikcforos (806—815) a rovněž Fotios sedm (ti. včetně 2. nikaiského koncilu r. 787). 23 Cf. pozn. 21. 31 Cf. pozn. 21, 22. Stručná zmínka o privilegiu a parafráze tohoto místa je v Životě Metoděje, kap. XII.: počbt-bše ze apostolikovy k-bnigy obrětg pbsanbje: jako bratn našb Mefodbi svet-bi pravověrbn-b jest-b, i apostoUsko dějanbje dělajel-b, i v-b roku jego spí-a ot-b boga i ot-b apostohska-jego stola. vbse Slověnbskyje strany, da jegože prokUnet-b prokleta, a jegoíe svetit-b svet-b da bgdi. Viz pozn. 5 tamtéž. 25 Církev jako celek byla sv. Petrem commissa jeho zástupci, papeži, který mediante s. Petro mohl část jurisdikce přenášet na biskupy a metropolity. K tomu účelu vyžadovali papežové kromě professio fidei také složení přísahy poslušnosti při visitatio ad íimína apostolorum, W. Ullmann, Principles 78—79. Svěřenou církví bylo původní panónske arcibiskupství, které od dob Jana VIII. mělo své středisko na Moravě, cf. pozn. 2. 26 Na existenci privilegia (v církevním smyslu) Metodějova „panónskeho (moravského) arcibiskupství" upozornil po F. Snopkoví (Konstantinus-Cyrillus und Melhodius 80—117, 134—142) naposledy F. Grivee, Konstantin und Method 116. Privilegiem zde bude patrně míněn jak list Hadriána II. Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi r. 869 (Život Metoděje, kap. VIII.) a ustanovení legátem pro slovanské země, tak (list o) vysvěcení Metoděje na biskupa a jeho ustanovení panónskym arcibiskupem s vymezením jeho pravomoci, Pochvalnoe slovo Kirilu i Mefodiju, víz Ep. č. 39, 40; nešlo tedy jen o hodnost arcibiskupa, ale o privilegium pro jeho provincii a úřad. O Privilegiu Moraviensis ecclesiae mluví Gosmae Chron. Boem. II, 15; jde-li však o týž pramen, nebo privilegium Industriao tuae či jiný pramen je však otázkou, ef. Privilegium Moraviensis ecclesiae, odd. C v MMFH III. 27"Cf. Nomokanon, tit. V.: Jako dosloitb jepiskupu iměti vlastb, Can. Apost. 38, 41, 59; Svn. Chalo. 26. > > Vbsěm Moravljeny i porgči jemu vbse erbk-bvi i striibniky tra vbsěch-b graděch-b, Život Metoděje, kap. X 31 Nitra (Niťrava) se připomíná pro dobu před r. 830, kdy tam solnohradský arcibiskup Adalran vysvětil Pribinovi kostel, Conversio Bag. et Garant, c. 11. Po vypuzení Pribiny se Nitra stah patrně sídlem větve mojmírovské dynastie a předpokládá se, že před r. 871 byla udělen Svatoplukovým. Země k ní příslušející je snad oním regnum Zuenlibaldi v Ann. Fuld. ad a. 869 Svatoplukovi jako druhému je také adresován list papeže Hadriána II. r. 869 (Život Metoděje kap. VIII.). V Ann. Fuld- ad a. 899 je Viching retrospektivně označen za biskupa, určeného papežen (Janem VIII. či Štěpánem V.?) Moravanům. Podle tehdy běžné praxe zřizovali nová biskupstv buď přímo papež nebo je navrhovali biskupové jím vysvěcení a vyslaní ad gentes; zřizován biskupství vyžadovalo tedy papežské aprobace a současně ovšem bylo vázáno na souhlas panovníka. Konečně biskupství byla zřizována panovníkem (viz pozn. 30), což papežstv (zvláště po r. 869) převádělo na výsadu jím udělovanou panovníkům, jako zde Svatoplukovi Podobnou výsadu měli později také králové uherští, F. Robenek, Apoštolská práva králi uherských a privilegium ecclesiae Moraviensis, Hlídka 46, 1929. 32 Can. apost. 35 (33). To ilustruje dobře list Mikuláše I. Adonovi, arcibiskupu Viennskému, c. 3 J. D. Mansi, Conc. ampl. coll. 15, 452: Ut suffraganei reverenliam et obedientiam condignan metropolilanis suis exhibeant, ad metropolilanam sedem obedientes oceurrant, cauwis ecclesiastica; cum metropolitano suo fideliter pertraclent et ab eo formám, qualiter ipsi in ecclesia sua agant accipiant. Cf. též Nomokanon, tit. II, (Can. Apost. 34): Episkupom kogoždo jazyka věděli dostoiti svojego siarějšinu, iměti i jako glavu i bez vole jego nieto že tvorili, ta že fokmo tvorili, jaže imi v-b svojej oblasti dostajeti-, dále Syn. Chalc. 12. 33,1 Institutiones canonici t. II, tit. 11, § 2, 212. 206 Epistolae Epistolae 207 dccretum apostolicum per alia loca, in quibus episcopi honorifice debent ct possunt existere, postmodum valeat ordinäre. Presbiteros vero diacones scu cuiuscumque ordinis clericos, sive Sclavos sive cuiuslibet gentis, qui intra provincig tug fines consistunt, precipimus esse subiectos et obedientes in omnibus iamdicto confratri nostro, archiepiscopo vestro, ut nichil omnino ných krajích,33" v nichž mají a mohou důstojně působiti.34 Nařizujeme pak, aby kněží, jáhnové a klerikové kteréhokoli stupně, ať Slované, ať příslušníci kteréhokoli národa, kteří žijí v hranicích tvé země, byli poddaní a ve všem poslušní řečeného našeho spolubratra, vašeho arcibiskupa, tak aby vůbec nic nekonali bez jeho vědomí.35 Kdyby se však odvážili ze vzdorovitosti a ne- 13"Can. Apost. 1; Nomokanon, tit. VII.: Episkup-b ot trii jepiskupt, li ot dvoju da osštajetsbe. Cf. J. Hefele, GonciliengeschicMe I, 800. 4 Decr. apost. = Gan. apost. 1. Podobně s arcibiskupem Janem přišli na Moravu r. 899 dva biskupové Daniel a Benedikt, aby mohl vysvětit biskupy a arcibiskupa (jako papežský legát) pro obnovenou moravskou církevní organizaci, ef. petici bavorského episkopátu r. 900, MMFH III, Ep. č. 109. S Vichingem a s dalším biskupem, vysvěceným papežem mohl pak Metoděj jako metropolita světit již bez další papežské aprobace biskupy další. Ve zprávě se výslovně mluví o dvou biskupoch k svěcení a určení míst jejich působení, šlo tedy o řádné sufragány a nikoli snad chorbiskupy, k jejichž svěcení stačil pouze diecézni biskup. Počet těchto biskupství a jejich místa nelze s jistotou určit a lze jen předpokládat, že petice bavor. episkopátu i zprávy Pilgrimových listů a falz tu mohou promítat stav starší. Podle toho vznikla snad na území Svatoplukovy říše nejméně ještě dvě další biskupství vedle metropolitní staré Moravy a diecéze nitranské. Z petice bavor. episkopátu vyplývá, že v 1. 899/900 bylo na žádost Mojmíra II. a na příkaz papeže Jana IX. obnoveno moravské arcibiskupství a legáty vysvěceni jeden arcibiskup a tři biskupové, cf. MMFH III, Ep. ě. 109, pozn. 17. Pasovský biskup Pilgrim (971 -991) sděloval papeži Benediktu VI., že v době Římanů a Gepidň bylo ve východní Panonii a Moesii pod laureackým arcibiskupem sedm biskupství, z nichž čtyři byla na Moravo až do doby, kdy Maďaři vpadli do Bavor; vpádMaďarů do Východní marky se udál v létě 900, další v letech následujících a zvláště po bavorské porážce u Bratislavy r. 907; Moravou je zde nutno rozumět širší panství Moravanů (Velkomoravská říše). Ve svých falzech (psaných z hlediska nároků pasovského biskupství, resp. laureackého arcibiskupství) píše Pilgrim r. 974 opět o sedmi biskupstvích a to v dolní Panonii a Moesii, jejichž provinciemi byly Avarie a Morava, k době papeže Evžena II. (824—827) uvádí místa čtyř biskupství a jména jejich biskupů: Paviána — Rathfred, Speculiiulium či Suguturum — Methoděj, Nitravía — Alchwin, Vetvarum — Anno. Vše je kladeno do doby vlády Tutunda (tj. avarský tudun) a Mojmíra (?) a (vždy po dvou biskupstvích) do Avarie a Moravy, provincií to Panonie a Moesie. Pozdější Christiani mon. Vita et passio, c. 1 údaj o panónskom arcibiskupství a sedmí biskupstvích přiřkl Metoději. Pokud jde o zmíněnou pasáž v Induslriaetuae, lze se jen dohadovat, že i v době Metodějově bylo jedno arcibiskupství a tři biskupství, z nichž pro zbývající lze uvažovat např. o horním Povislí (Wišlica nebo Kraków); je otázkou, nepřipadlo-li toto území po jeho christianizaci Metodějem (Život Metoděje, kap. XI) aspoň zpočátku pod jurisdikci nového nitranského biskupa, na něhož se vztahují slova petice bavor. episkopátu o tom, že ho Svatopluk poslal k nově pokřtěnému národu, který si předtím podmanil a který dal pokřtít, souhrnně k tomu of. K. Lanckoroúska, Studies 10 n. Problém dalšího biskupství, ať již po r. 880 nebo kolem 900 zůstává otázkou, viz petici pozn. 17. Gan. apost. 35 (33) interpr. Dionysio. Podle zprávy Života Metoděje, kap. V byli na území Moravy před r. 863 duchovní z Vlach (severní Itálie, Istrie), Kecka (Balkán včetně Dalmácie a východořímské říše), a z Němec (z území franské říše, ponejvíce však z Bavor). Poslední z nich byli r. 871 sice z Moravy vypuzeni (cf. Život Metoděje, kap. X), avšak po r. 873 přišli na Moravu znovu. Přicházeli z různých diecézí (v úvahu padá hlavně Pasov) a podléhali pravomoci svých biskupů nebo žili jako vaganti (proti nim se obracejí výnosy wormské synody r. 868 (c. 22, J. D. Mansi, Conc. ampl. coll. 15, col. 879), opírající se usnesení mohučské synody z r. 813 (Concil. Mogui. a. 813, can. 22, J. D. Mansi, Conc. ampl. coll. 14, col. 71), cf. též list Jana VIII. vévodovi Mutimírovi, Ep. č. 55 a Nomokanon, tit. II, Can. Apost. 34. Guiuscunque ordinis se myslí např. nejen jáhnové a presbyteři/jereji, ale také archipresby-teři — archijereji a biskupové, resp. chorbiskupové. O franských (patrně pasovských) archi-presbyterech na Moravě v 1. 864—867/871 víz Život Konstantina, kap. XV. prgter eius conscientiam agant. Quodsi contumaces et inobedientes existentes scandalum aliquod aut scisma facere presumpserint et post primam et secundam ammonitionem se minime correxerínt, quasi zizaniorum semi-natores ab ecclesiis et finibus vestris auctoritate nostra precipimus esse procnl abiciendos secundum auctori-tatem capitulorum, qug illi dedimus vobis direximus. Litteras denique Sclaviniscas a Constantino quondam philosopho rep-pertas, quibus Deo laudes debite resonent, iure laudamus et in eadem lingua Christi domini nostri precoma et opera enarrentur, iubemus. Neque enim tribus tantum, sed omnibus Unguis Dominum laudare auctoritate sacra monemur, qug precipit dicens: „Laudate Dominum omneš gentes et collaudate eum omneš populi", et apostoli repleti Spiritu sancto loeuti sunt omnibus linguis magnalia Dei; hinc et Paulus cglestis quoque tuba insonat monens: „Omnis lingua con-fiteatur, quia dominus noster Iesus Christus in gloria est Dei Patris"; de quibus etiam linguis in prima ad Corinthios epištola satis et manifeste poslušnosti působiti nějaké pohoršeni nebo rozkol a po prvním a druhém napomenutí by se nepolepšili, nařizujeme ze své moci, aby byli jako rozsévači koukole z církví a krajů vašich dalekc vyhnáni podle zákonitých ustanovení, která jsme mu dali a vám poslali.3' Konečně písmo slovanské vynalezené nebohým Konstantinem Filosofem,3'' aby v něm zaznívaly chvály Bohu povinné, po právu schvalujeme a přikazujeme, aby se v témž jazyce hlásala sláva skutků Krista pána našeho. Neboť jsme nabádáni svatou autoritou, abychom Pána nikoli jen třemi, ale všemi jazyky chválili, kterážto nařizuje řkouc: „Chvalte Hospodina všichni národové a velebte ho všichni lidé," a apoštolově naplněni Duchem svatým mluvili všemi jazyky o velikých divech božích; proto i Pavel, nebeská polnice, svým hlasem napomíná: „Každý jazyk ať vyznává, že náš pán Ježíš Kristus jest v slávě Boha otce"; a o těchto jazycích nám také v prvním listě ke Korintským důrazně a jasně připomíná, abychom jazyky mluvíce vzdělávali církev boží. Á nic zajisté ve víře a v učení nebrání v témž jazyku slovanském38 zpívati mše39 nebo čisti 36 Jde patrně o rozšířenou sbírku církevních kánonů, kterou původně pořídil Dionysius Exiguus na počátku 5. stol. a kterou v 1. 722/723 dostal od papeže Řehoře II. arcibiskup Bonifác. Za papeže Hadriána I. byla rozšířena a obdržel ji darem r. 774 Karel Veliký (tzv. Dionysio-Hadriana). R. 802 se této sbírce na cášské synodě dostalo oficiální platnosti pro Franskou říši, K. Buchner (W. Wattenbach—W. Levison), Deutschlands GeschicMsquellen, Die liechts-guellen 64—69; H. Löwe (W. Wattenbach—W. Levison), Deutschlands Geschichtsguellen IV, 477. W. Lettenbauer (Eine lateinische Kanonensammlung in Mähren 246—269) objevil v mnichovské státní knihovně kodex obsahující Gollectio Dionysiana (Glm 14008). Rukopis je kopií vzniklou v Římě na základě originálu, který byl pořízen v řeoko-italském prostředí v Ravenně. Z Říma se dostal r. 880 na Moravu, kde k němu byly připojeny glosy ve slovanském jazyce (např. isiko komusdo; imeti; bezpovelenie), k tomu B. Bischoff, Über Jiinritzungen in Mss. des frühen Mittelalters, Zlb. f. Biblw. 54, 1937, 175. W. Lettenbauer považuje tuto sbírku kanónů za totožnou s onou, kterou dostal r. 880 Metoděj, od papeže Jana VIII. pro Svatopluka, k tomu J. Vašica, Metodějův překlad nomokanonu 9—41; F. Zagiba {Die baierische Slawenmission 28—31) se domnívá, že glosy snad vznikly později v bavorském Řeznu. Nepovšimnuta však zůstala skutečnost, že glosy jsou právě u can. 35 (33) v Canones apostolorum, který Jan VIII. v listu cituje, J. Vašica, Byzantinoslavica 15, 1954, 58—62 a id., Literární památky 65. Z Moravy se dostal kodex do kláštera sv. Emerama v Řezně. 37 Cf. Život Konstantina, kap. XIV, XVI; Život Metoděje, kap. V. Slovy litterae Sclaviniscae je míněna hlaholice. 38 Slovanský jazyk, staroslověnština jako spisovný jazyk staré Moravy, cf. A. Dostál, Sprachenprobleme 329—355. 39 Cf. Život Konstantina, kap. XVII a Život Metoděje, kap. VI, VIII. 20 Epistolae nos ammonet, quateiius linguis loquen-tes ecclesiam Dei edificcmus, Nec sane íidei vel doctring aliquid obstat sive missas in eadem Sclavinica lingua canere sive sacrum evangelium vel lectiones divinas novi et veteris testa-menti bene translates et interpretatas logere aut alia liorarum offioia omnia psallere, quoniam, qui fecit tres linguas principales, Hebream scilicet, Grccam e t Latinám, ipse creavit et alias omnes ad laudem et gloriam suam. lubemus tamen, ut in omnibus ccclesiis tcrrg vestrg propter maiorcm honbrificentiam evangelium Latine legatur et post-modum Sclavinica lingua translatum in auribus populi Latina verba non intellegentis adnuntietur, sicut in quibusdam ecclesiis fieri videtur; et, si tibi et iudicibus tuis placet missas Latina lingua magis audire, precipimus. ut Latine missarum tibi sollemnia celebrentur. Data mense Iunio, indictione XIII. svaté evangelium a posvátné lekce Nového a Starého zákona, dobře přeložené a vyložené, nebo zpívati všechny ostatní bohoslužebné hodinky,40 protože ten, jenž učinil tři hlavní jazyky, totiž hebrejský, řecký a latinský, stvořil i všechny ostatní ke své chvále a oslavě.41 Nařizujeme však, aby se ve všech kostelích vaší země42 čtlo evangelium pro větší čest latinsky a potom aby se zvěstovalo, přeložené do slovanského jazyka, uším lidu nerozumějícího latinským slovům, jak se v některých církvích patrně děje;43 a jestliže se tobě a tvým soudcům44 líbí poslou-chati mše raději v latinském jazyce, nařizujeme, aby se pro tebe konaly mešní obřady latinsky.45 Dáno v měsíci červnu, v 13. indikci. 40 Cf. potvrzení Hadriána II. z r. 869, Život Metoděje, kap. VIII. Na motivy změny v postoji Jana VIII. ke slovanské liturgii (ke které se ještě rok předtím stavěl negativně) bude nutné hledat odpověd nejen v dokonalejší informovanosti o Metodějově činnosti a významu slovanské liturgie samé, ale zvláště v tehdejších politických evropských poměrech, v událostech ve franské říši, západořímském impériu, které bylo bez císaře, v postoji papežství vůči Byzanci, která získala na svou stranu Bulharsko, takže význam těsnějšího připoutání Velké Moravy k papežství značně vzrostl vzhledem k jeho politickým cílům a plánům v Evropě. 41 Cf. Augustini In loann. evang. tract. 117 (J. P. Migne 35, 1946); Isidoři Etymol. 1. IX, 0. 3 (J. P. Migne 82, 326). K tomu cf. Život Konstantina, kap. XVI. a Život Metoděje, kap. VIII. 42 Podobně v Životě Metoděje, kap. X: vi,se crbktvi ... vt vbs&clľb gradeclľb. 43 List Hadriána II. žádal r. 869, aby se četly apoštol a evangelium nejprve latinsky, Jan VIII. hovoří pouze o evangeliu. 44 J. Zháněl, Jak vznikla staroíeská šlechta 135 považoval iudices za totéž co primates, tedy zřejmě termín odpovídající obsahem nobiles viri fideles listu. V Chorvatsku byli termínem iudices označování přední činitelé měst (F. Rački, Documenta, heslo: iudices), v pozdějším pramenu je uváděn kníže Droisac jako Marianorum index (Joh. Chron. Venetum, MG H SS VII, 17; Dandoli Chron. VIII, c. 4); podle presb. Diocleat. Regnum Sclavorum, c. IX soudil sednik. Iudex publicus jako správní úředník se připomíná v Istrii r. 803 a 974, F. Kos, Gradivo II, č. 17, 449. V zakládací listino pro klášter Kremsiniinster se uvádí iudex Ghunipreht v podobné funkci (Diplom, č. 1) a počátkem 10. stol. se připomínají iudices ve Východní marce vedle markrabích, CDB I, ě. 31. O soudci vedle knížete hovoří Zákon sudnyj ljudem (61. 2, 7a, 8, závěr), o iudices v Cechách a na Moravě viz CDB I, 556 (heslo); iudex principalis, regis, pro-vinciae, Theutonicorum. E. v. Guttenbcrg, Iudex h. e. comes aut grafio 93 — 129, klade rovnítko mezi sudí a hrabata. O franských iudices cf. Capit. miss., c. 3, 48; Cap. progr., c. 26; Cap. omnibus cogn. fac., c. 4. 45 Jde zde patrně nejen o snahu vyjádřit diferencovanost nejvyšší vrstvy moravské společnosti od ostatních i prostřednictvím liturgického jazyka, ale ještě spíše o výraz Svatoplukova poměru a jeho sympatií k římskému papežství. Epistolae 91 209 Papež Jan VIII. přeje po restituci patriarchy Fotia císařům1 k trvalému míru a jednomyslnné svornosti a očekává jejich pomoc pokud jde o obedienci bulharské diecéze. 13. srpna 880 Kegistrum Johannis VIII. PP., (Reg. Vat. I.), f. 102', č. 261. Vydáni: J. D. Mansi, Conc. ampl. coll. XVII, 186, ě. 251; J. P. Migne, Paírologiae lat. t. 126, 909, č. 296; Ph. Jaffé, Reg. pont. Rom. 3323 (2543); MGH Epist. VII, 228—230, č. 259. 1 Tj. císaři Basileiovi I. a jeho synům Konstantinovi, Lvu VI., Alexandrovi a Štěpánovi, cf. MGH Epist. VII, č. 207. List je odpovědí na dopis císaře Basileia — zprávu o Bulharsku v něm papež omylem pokládal za navrácení bulharské církevní provincie k Římu — a zaslaná akta synody z 1. 879—880, Corpus d.griech. Vrkunden A 1/1,61, č. 502; J. Hefele, Concilien-""! IV, 483; J. Hergenrother, Photius II, 573. 92 rlu 1 vracejícímu se do Germánie? Se k němu posílá KÄíttw fad svého vyslance k papeži, aby se porada (Srpen) 880 svého missa Farulft o prospěchu země svatého Petra. Registrum Johannis VIII. PP., (Reg- Vat. L), f. 89', č. 226. Vvdání- J D. Mansi, Cone. ampl. coll. XVII, 162, č. 217 J. P. Migne. P***™ Jot X 883, č. 261; Ph. Jaffé, Reg. pont. Rom. 3289 (2508); MGH Bp* VII, 200, č. 225. I gS Ä k jednaní se svým bratrem Ludvíkem III, E. Diimmler, GeschicMe 93 Papež Jan VIII. děkuje králi Raň* za dopis oznamující jeho príchod a očekává jeho missa, jakož i krále samého. ^ ggQ Registrum Johannis VIII. PP., (Reg. Vat. I.), f. 103', č. 262.