[54]
[55]
pojmem celého Kripkova systému:631 „Hlavní a původní motivace pro .analýzu možného světa' — a způsob, jakým ji zprůhlednila modálni logika — byla skutečnost, že modálni logika získala možnost, aby s ní bylo zacházeno technikami stejnými, jako jsou techniky množinové teorie, které se při aplikaci na extensionální logiku ukázaly jako velmi úspěšné" (Kripke 1980, 19). To, co Kripke takto kladně hodnotí, je přesným popisem jeho vlastní cesty — dalo by se říci, že rozšířil extensionální predikátovou logiku o rozměr možných světů, respektive vytvořil variantu této predikátové logiky, aplikovatelnou a aplikovanou na možné světy. V jeho sémantice je významem jména funkce, která každému možnému světu přiřadí předmět, k němuž se toto jméno v tomto možném světě vztahuje; významem predikátu je opět funkce, která každému možnému světu přiřadí extensi tohoto predikátu v tomto světě, neboli množinu individuí, o kterých tento predikát v tomto světe platí, což znamená, že významem predikátu je funkce z možných světů do množin individuí; konečně významem výroku je funkce, která každému možnému světu přiřadí pravdivostní hodnotu tohoto výroku v tomto možném světě, je to tedy funkce z možných světů do pravdivostních hodnot — z toho zároveň vyplývá, že taková funkce vlastně dělí všechny možné světy do dvou podmnožin, z nichž pro jednu je výrok pravdivý, zatímco pro druhou nepravdivý, takže za význam výroku můžeme též považovat podmnožinu množiny všech možných světů, pro něž je výrok pravdivý.6'1' Z výše načrtnutého můžeme jasně vidět, že Kripkova sémantika je opravdu sémantikou extensionální logiky obohacené o rozměr možných světů —jako by „běhala" skrze všechny možné světy. Toto pojetí ostatně stojí dodnes beze změn v základech logické sémantiky možných světů.
Vidíme, že Kripkova modálni logika je obecné logika vztažená k možným světům, tedy o pravdivosti či nepravdivosti jakéhokoli výroku se vždy rozhoduje vzhledem ke kon-
63) Pro tulo chvíli je možné spokojit sc s tím, že možný svět je logická cnlila založená na univerzu logických výroků.
64) Viznapř. Percgrin 1998,93.
krétnímu možnému světu. Toto ztotožnění významu výroku s nějakou podmnožinou možných světů je jistě velice plodné a důležité pro logickou analýzu například modálních aspektů jazyka,65' nicméně pro zkoumání literárněteoretické zde cesta končí.
POJEM FIKCNIHO SVETA JAKO MOŽNÉHO SVĚTA
ZÁKLADNÍ MOTIVACE '
Narativní sémantika možných světů vychází z pojmu možného světa, užívaného sémantikou logickou. Chápe fikční světy jako zvláštní možné světy, které se na pojmu logických možných světů sice zakládají, ale mají určité specifické vlastnosti a omezení. Základní motivací pro použití možných světů k účelům fikční analýzy je určitý intuitivní předpoklad — vycházející mimo jiné z konkrétních exemplifikací některých teoretiků logického diskursu —,G6) že možné a fikční světy jsou obojí mimo rámec našeho světa a že světy fikční jsou ^konkrétní konstelace stavů věcí, které, podobně jako možné světy, nejsou ve světě aktualizovány" (Roněn 1994, 51). Byl by však tento důvod, pokud by byl jediný, pro fikční sémantiku natolik dostatečný, že by byla ochotna se vyrovnávat s problémy a překážkami, které přenos tohoto pojmu z jedné sémantiky do druhé bezesporu přináší? Nejdůležitějším přínosem takového převodu je skutečnost, že právě díky zavedení pojmu možného světa do narativní sémantiky získáváme zastřešující referenční rámec pro celou oblast fikce: „Možné"—j světy tak poskytují obecný rámec a kontext k popisu nej-důležitějšího vlivu filozofického diskursu na literární teorii fikčnosti a dodávají základy pro to, aby se literární teorie přeorientovala na otázky reference, ontológie a reprezentace" (Roněn 1994, 5).87' Thomas Pavel pokračuje ještě
65) Viz Peregrin 1998, 94.
66) Viz Pavel 1986,2.
67) Vizte/. Roněn 1994,45.
[56J
[57|
dále, když spojuje otázku použitelnosti logického pojmu pro fikční sémantiku s typologií fikčních světů, která je pro na-rativní sémantiku nezbytná: „Spíše než rigorózně sjednocenou sémantiku potřebuje fikce typologii světů, aby mohla vyjádřit různorodost fikční praxe. A jsou-li na jedné straně technicky bezvadné možné světy příliš úzce definovány, aby mohly sloužit jako model v teorii fikce, na druhé straně zůstává pojem světa jako ontologická metafora pro fikci příliš pritažlivý na to, abychom jej mohli pominout" (Pavel 1986, 50).6SI
Obecně je tedy možno říci, že fikční syětje_nablížen jako určitá struktura generovaná fikčním textem, k nížje vposledku vztahuji všechny entity, jejichž ontologickým statutem existence je existence fikční,™ existence skrze fikční text: „Fikční světy literatury jsou zvláštním druhem možných světů, jsou to estetické artefakty vytvořené, uchované a kolující v médiu fikčních textů [...] Protože jsou tyto světy vytvořeny znakovými systémy, jsme oprávněni nazývat je znakové předměty" (Doležel 2003, 29-30). Světy fikce vcházejí do existence specifickým sémiotickým procesem, který je zásadně vyděhije z množiny ostatních světů.71" Ronenová v obecné úvaze o fikční existenci v souvislosti s fikčním diskursem a o statutu entit, které jsou jím generovány, vlastně rozvrhuje zásadní specifika tohoto diskursu, která je nutné mít na zřeteli při jeho zkoumání: „1) Fikční diskurs může tvořit nebo konstruovat předměty, kc kterým referuje. 2) Fikční diskurs může referovat nebo konstruovat neúplné, ale dobře individualizované předměty (neúplnost neodporuje sebeidentitě entit). 3) Fikce může konstruovat nemožné předměty a jiné předměty, které se zřetelně liší od svých protějšků v aktuálním světě" (Roněn 1994, 45).
68) O možných svitech jako o metafoře pro fikční sváty viz i Runcn 1994, 7.
69) V tomto smyslu mnozí filozofové upírají fikčním entitám existenci. 1 Woltcr-storff tvrdí, že Jikčni postavy neexistují" (Wolteŕsťorff 198Ô, 135), O statutu fikční existence viz též Pavel 1986, 11.
70) /VSvčt Vojny a míru není fikční kvůli svým vnitřním vlastnostem {jako je jeho / inventář a dějiny), nýbrž kvůli gestu, skrze něž vchází do bytí a je nabídnut čte-I náři"(Ryan 1991, 16).
MOŽNE SVETY LOGIKY A SVĚTY FIKCE
Pojem možného světa logické sémantiky nelze prostě jenom převést do jiné vědní disciplíny, v tomto případě do fikční sémantiky, aniž by bylo nutné ho do určité míry předefinovat a přizpůsobit zcela specifickým požadavkům. Ze své podstaty slouží možné světy logiky především jako interpretační modely pro logické výroky určitého typu, které by bez tohoto referenčního rámce byly interpretovatelné velmi obtížně. Možné světy v logické sémantice slouží především jako nástroj modálni logiky.7" Naproti tomů'moMÍe~šveťy fikce slouží jako referenční rá-mec pro entity vytvořené~fikčním textem, nejsou tedy for-malizovaným logickým modelem pro uchopení textu, nýbrž strukturou skládající se z konkrétních předmětů a obyvatel, které můžeme na pozadí jejich fikčních světů nahlížet a přistupovat k nim. Základní rozdíl tkví právě v tom, že možné světy logiky jsou budovány nejčastěji nějakými normalizovanými procedurami zdola jako referenční rámce pro logické modelování množin propozic. Z toho plyne jejich základní vlastnost, již metaforicky popsal už Saul Kripke, když zmiňuje, že možné světy logiky nemohou být nahlíženy výkonnými teleskopy. Prakticky totéž vyjadřuje Ronenová, když říká, že filozofové odmítají, že možné světy existují v nějakém konkrétním prostoru a času (Roněn 1994, 50).72) Zdá se, že naproti tomu fikční světy, pokud přijmeme Kripkovu metaforu, mohou být takovými teleskopy nahlíženy, a to především proto, že fikční text vždy nějak referuje, popřípadě inferuje kc konkrétním fikčním faktům, které jsou nahlědnutelnó skrze nějaký sémantický kód, nejsou tedy interpretačním modelem světa v rigorózním smyslu logické sémantiky. Thomas Pavel ve svém pohledu na vztah možných a fikčních světů přímo odkazuje
71) Ronenová nás však velmi explicitní upozorňuje na fakt, že k takovým účelům fikční svčly v diskursu fikční sémantiky neslouží, protože fikční svět nechápeme jako modálni rozšíření svčta aktuálního (Rouen 1994, 87).
72) Obecní můžeme úvahy o rozdílnosti možných a fikčních světů najit v Roněn 1994, alcivRoncn 1996.
ke Kripkovým teleskopům: „Filozofové obvykle nepovažuji možné světy za pravé konkrétní entity, které mohou být obhlíženy, když najdeme adekvátní teleskopy; jsou to abstraktní modely a mohou být považovány buďto za aktuální abstraktní entity, nebo za pojmové konstrukce. Je-li tomu tak, záleží méně na vztahu mezi světem a jeho tvůrcem; to, abychom označili díla fikce za světy, nevyžaduje model, který nutně obsahuje nějakou rigorózní teorii utváření fikčního světa" (Pavel 1986, 49).73» I Umberto Eco naprosto explicitně stanovuje založení fikčních světů tím, že je vydělaje proti světům logického diskursu — jeho světy jsou zřetelně nahlédnutelné teleskopy: „Naopak se zdá evidentní, že v rámtí^áíiivvnTlmalýzy buďto uvažujeme dané zařízené a neprázdné světy, anebo mezi teorií fikce a logikou protifaktů není rozdílu" (Eco 1990, 66).
Jak jsem uvedl již na počátku této kapitoly, Ronenová říká, že fikčnL_světy jsou, podobné jako světy, logické-sémantiky, soubory neaktualizovaných stavů- věcí.74' Jako soubory možných neaktualizovaných stavů věcí mají zaručeno, že jich potenciálně existuje nekonečně mnoho, pokud by ovšem existovalo nekonečné množství textů, které by je generovaly.
Na fikční světy je však uvaleno zásadní omezení: jsou tvořené konečným počtem osob a předmětů. Takové omezení pro možné světy logické sémantiky už z principu neplatí — ty jsou nutně nekonečné ze své vlastní podstaty, ze způsobu, kterým jsou konstruovány. Jsou to maximální sumy věcí, které odpovídají všem možným variantám toho, jak by svět mohl být.7GI Wolterstorff explicitně říká, že zatímco jsou možné světy „maximálně komprehenzivní, fikční světy takové nejsou" (Wolterstorff 1980, 131).701 Taková maxi-málnost je s pojmem fikčních světů neslučitelná, a to právě proto, že jsou generovány skrze médium konečného fikční-
73) Pavel na jiném místě trefně uvádí, že „svily fikce přicházejí V různých velikostech, všechny adekvátně reprezentovány texty a dobře vnirnatclné pronikavým okem čtenáře nebo diváka" (Pavé! 1986, 96).
74) Viz též Doležel 2003, 31-32.
75) Viz zde s. 102n.
76) Ronenová napf. považuje možné světy za maximální soubory (Roněn 1994, 65),
ho textu, což pro ně znamená, že jsou určitým způsobem omezeny — nejsou už univerzy všech možných stavů věcí, ale pouze těch, jejichž konstrukci fikční text^dovolí".
Příklad je jednoduchý: je jistě možné představit si nějaký možný svět, v němž není můj otec keramikem, nýbrž námořníkem, a tento fakt je vzhledem k danému možnému světu, kde je tato propozice pravdivá, logicky rozhodnutelný' Výrok typu: „Můj otec je námořník" je vzhledem k tomuto světu ohodnotitelný jako pravdivý, zatímco v našem aktuálním světě je nepravdivý. Namísto toho tvrzení, že Jan Marhoul není ve Vančurově románu Pekař Jan Marhoul pekařem (alespoň původně), ale námořníkem, je nepravdivé — takový fikční text, který by konstruoval fikční svět, v němž by byl Jan Marhoul námořníkem (Námořník Jan Marhoul?), zatím neexistuje.
Ještě silnější omezení však můžeme zřetelně vidět, pokud uvažujeme samotnou existenci konkrétních objektů nebo osob. Je jistě možné představit si logicky možný svět, v němž existuje zlatník Ferdinand Škácha mající svůj krámek na jižní straně benešovského náměstí, zatímco ve fikč-ním světě Pekaře Jana Marhoula se taková postava vůbec nevyskytuje a ani v tomto fikčním textu nenajdeme žádný poukaz, z něhož bychom mohli jakoukoli kognitivní procedurou na existenci tohoto zlatníka v tomto fikčním světě usuzovat. Proto literární teoretici ve svém pojetí využívají k popisu fikčních světů Ecova pojmu „malý svět":771 Malé světy jsou světy, které mají konečnou množinu prv-" ků a parametrů, a proto jsou fikční světy „makrostruk-tury [...] tvořené konečným počtem možných jednotlivin" (Doležel 2003, 30).78'
77) Tento pojem původně taktéž pochází z logické sémantiky, kde jsou za jeho průkopníky považováni především Jaakko Hintikka a Saul Kripkc, který v této souvislosti mluví o „minisvětu nebo ministavu, omezeném na rysy světa, který' máme po nice a který je relevantní k našemu problému'.' (Kripkc 1980, 18). Viz téžCrcsswell 1988, Hintikka 1989, Eco 1997, 628.
78) Hintikka (1983) tvrdí, žc nejlepši název pro to, co nazýváme „malé světy" nebo „scénáře", by byl „sémantika možných situací"' — tyto světy nemusí být stavy kosmologie nebo světové historie (153) — a žc sémantika možných situací by měla být teorií situaci (161). O malých světech též "Eco 1 990, 67; viz též Doležel 2002.
[60]
[61]
1. NEMOŽNÉ SVETY
Je zřejmé, že všichni intuitivně rozumíme tomu, co znamená pojem nemožný svět. Je to svět negatívne vymezený vůči světu možnému, jehož nutnými předpoklady jsou logická konzistence, logická úplnost a platnost logického vyplývání.79'
Je již jasné, že v diskursu fikčních světů jc neudržitelný požadavek logické úplnosti — proste ne všechny libovolné výroky o fikčním světě jsou pravdivostně rozhodnutelné. Fikční světy jsou neúplné, nebot existují otázky, které se k nim přímo vztahují a na které neumíme a nemůžeme odpovědět, protože se text o určitých skutečnostech nezmiňuje:60' „Pouze některé myslitelné výroky o fikčních entitách jsou rozhodnutelné, mnohé rozhodnutelné nejsou" (Doležel 2003, 36; kurzíva BF).81' Abych se držel již použitého příkladu Vančurova románu: jestliže se zeptáme na barvu vlasů pekaře Jana Marhoula, podle daného popisu zjistíme, že jsou rusé,82' zeptáme-li se na barvu vlasů jeho manželky Josefíny, nedokážeme tuto otázku zodpovědět, protože text o barvě jejích vlasů nic neříká a nedává nám ani jediné vodítko, abychom mohli tuto barvu nějak vysoudit.
Tento fakt má vliv i na další axiom — zdá se opravdu více než problematické o pravdivosti, která je součástí logického vyplývání, ve fikci vůbec mluvit: „Literární texty, stejně jako mnohé neformální soubory vět, jako jsou konverzace, novinové články, očividná svědectví, historické knihy, biografie slavných lidí, mýty a literární kritika, vykazují vlastnost, která může zmást logiky, ale všem ostatním se jeví jako nepochybně přirozená: jejich pravda jako celku není rekurzivně definovatelná tak, že začíná u pravdy jednotlivých vět, které je konstituují. Celková pravda není jednoduše odvozená z lokálních pravdivostních hodnot vět přítomných v textu'1 (Pavel 1986,17). Je-li tomu tak, logicky z toho plyne, že výsledek vyplývání ve fikci je nejistý
79) Viz zde s. 18.
BO) O neúplnosti rikčtiich svitů obecní též Roncn 1994, 55. SI) Ve stejném duchuParsons 1999, 19. 82) Vančura 1947, 13.
•— pokud nemůžeme označit pravdivostní hodnoty jednotlivých výroků, nemůžeme určit ani hodnotu výroku, který z nich vyplývá.Zbývá tedy otázka, zda má v souvislosti s fikcí vůbec smysl mluvit o pravdivostí. Pokud ano, jakým způsobem? Wolterstorff vyjímá světy fikce vůbec z pravdivostního hodnocení: „Podle těchto dvou rozdílných pojmů světa existují dva rozdílné koncepty být pravdivé (možné světy) a být zahrnuté uvnitř (světy děl)" (Wolterstorff 1980, 134), zatímco například Parsons fikčním textům jistou pravdivost přiznává: „Seznam je modifikován a rozšiřován během Čtení a konečný výsledek můžeme nazývat maximálním seznamem. To, co je v příběhu pravdivé, je právě to, co maximální seznam explicitně říká, a nic víc" (Parsons 1999, 175). Byť se tato druhá definice může jevit jako příliš úzká, zdá se, že zahrnuje opravdu všec^hny_p^advJph^,_co můžeme ve fikci označit za pravdivé —■ pravdivé je to, co odpovídá fikčnímů"textlT8*-
Zbývá tedy poslední axiom, kterým je logická konzistence, tedy bezrozpornost. Je zřejmé, že s porušením tohoto axiomu se jistě můžeme setkat.351 Zvláště v modernistické fikci není velkým problémem setkat se s fikčními fakty, které si odporují. Doležel jako exemplifikaci tohoto jevu uvádí 0'Hcnryho povídku „Roads of Destiny", v níž umírá protagonista třikrát a pokaždé jinak.88' Zdá se tedy, že fikční světy ze své podstaty nesplňují a nemohou splňovat první dva axiomy logických možných světů, a k tomu některé nesplňují ani axiom třetí: „Světy fikce více či méně dramaticky kombinují nekompatibilní světové struktury, hrají si s nemožným a neustále mluví o nevýslovném" (Pavel 1986, 62), Tato skutečnost je tím nejpádnějším důkazem, proč „fikce nemůže být striktně identifikována
83) Překvapující je tvrzeni Maric-Laury Ryanové, která říká, že svět je možný, nc-ni-li kontra diktorn i a zachovává-li zákon vyloučeného třetího (Ryan 1991, 31). Nezdíi se totiž, že na tyto dví podmínky lze axiomy logických možných světů zúžit. Navíc se zdá, že zákon vyloučeného třetího je podmnožinou axiomu logické konzistence.
84) O literami implikaci též Červenka 2003,
85) Viz též Roněn 1994,45,
86) Doležel 2003 v VI. kapitole podává vyčerpávající rozbor nemožných možných světů fikce, přičemž zde zmiňovaná logická nemožnost jc jenom jedním z případů, které Doleželův výklad zahrnuje a rozebírá.
L62]
s metafyzicky možnými světy" (tamtéž, 48), neboť napadá jejich nejzákladnější podstatu.*71
Protože všechny fikční světy ze své podstaty nesplňují první dva axiomy možných světů, zastavme se u axiomu třetího, který je rozděluje do dvou skupin, respektive vyděluje ze skupiny fikčních možných světů světy nemožné. V diskursu fikční sémantiky byl pojem nemožného možného světa zaveden, protože se zdá, že „kontra-diktorní objekty nicméně poskytují nedostatečný důkaz proti pojmu svět, protože teorii fikce nic nebrání v tom, aby mluvila o nemožných nebo eratických světech, o nichž nemluví někteří filozofové. Kontradiktorní světy nejsou tak vzdálené, jak bychom mohli očekávat" (Pavel 1986, 48).S8) Takové fikční světy jsou nejenom představitelné, ale v moderní literatuře i často praktikované. Proto pojem nemožného možného světa má ve fikční sémantice svou relevanci.891
V otázce konečnosti stojí fikční světy v protikladu ke světu aktuálnímu i ke světům možným, a tento protiklad vyplývá ze specifické podstaty fikčních světů a je založen čistě epistemologicky: aktuální svět, byť se nám může zdát jako složený z vysokého, ale konečného množství objektů, je nekonečný ve své potenci, takže ve skutečnosti nemáme žádný důvod domnívat se, že aktuální svět je, na rozdíl od světa fikčního, jakýmkoli způsobem neúplný: „Aktuální světy se jeví jako nepochybně skutečné, úplné a konzistentní, zatímco světy fikční jsou vnitřně neúplné a nekonzistentní" (Pavel 1986, 74). Aktuální svět je světem plnosti našeho bytí a jeho možná neúplnost je neslučitelná se statutem aktuální existence jeho entit. Je souborem všech aktuálních jednotlivin, je tedy ve své aktuálnosti úplný. Nikdy si nemůžeme být jisti, zda nějaká nová, například
87) Totéž přesvědčení vyjadřuje i Ryanová obecněji o vzuihu přístupnosti: „Je vsak zřejmé, že logická interpretace vztahu přístupnosti není pro teorií fikčních žánrů dostatečná" (Ryan 1991,32).
88) O nemožných fikčních světech též Roněn 1994, 55.
89) Nutno dodal, že ne všichni protagonisté fikční sémantiky možných světů jsou v této oblasti zajedno. Například McHale poukazuje na fakt, že Eco má v tomto případě názor odlišný od Doležela (McHale 1987, 51). Ecovo stanovisko viz např. in Eco 1990, 77-79.
[63]
vědecká procedura nemůže radikálně rozšířit naše vědění o něm tím, že objeví nové skutečnosti a objekty, o nichž jsme doposud neměli ponětí. Je sice možné uvažovat, že každé nové čtení téhož fikčního textu může vytvořit fikční svět poněkud odlišný, například v závislosti na našich kognitivních schopnostech vyvozování a znalostech vůbec,901 nicméně takový fikční svět nebude nikdy radikálně odlišný do té míry, že by se v něm například objevilo nějaké nové zvíře, ke kterému by text explicitně neodkazoval. Této skutečnosti si trefně všímá Thomas Pavel, když říká, že „nepomáhá nám námitka, že .aktuální' světy vykazují tutéž neúplnost; nemusíme si být jistí, zdali je na Marsu život, ale minimálně v principu tato odpověď existuje a čeká na objevení [...] Ve fikci udeří neurčenost namátkově" (Pavel 1986, 106).
FIKČNÍ SVĚTY A SVĚT AKTUÁLNÍ
„Existovat ve fikci a existovat jsou dvě zcela rozdílné věci" (Parsons 1999, 50) — právě odlišné založení entit fikčního světa, jejich specifická ontologická podstata si vynucuje, aby pro ně byla vyslovena zásadní specifika a odlišnosti od světa aktuálního.
Fikční světy jsou nutně ontologický homogenní: „Jako neaktualizované možnosti jsou fikční entity téže ontologické povahy [...] Princip ontologické stejnorodosti je nezbytnou podmínkou pro spoluexistenci, interakci a komunikaci fikčních osob. Tento princip je nejvyšším projevem suverenity fikčních světů" (Doležel 2003, 32). Tím je radikálně a beze zbytku vymezen předěl mezi fikčními světy a světem aktuálním: existovat fikčnč znamená existovat skrze sémiotické médium, zatímco aktuální existence takové zprostředkování nemá.
U tohoto tvrzení je nutné se zastavit, protože v konečném důsledku je i náš přístup k aktuálnímu světu přístupem zprostředkovaným, například nefikčními vědeckými texty, ale i jakoukoli jinou sémantizovanou cestou. Navíc ani smyslově nemůžeme vnímat svět své každodenní
90) Viz intensionální funkce nasycení, zde s, 89.
[64]
[65]
zkušenosti bezezbytku celkově, o to pak méně v jakémkoli popisu těchto vjemů. Nemá smysl se pouštět do obecných úvah o vztahu smyslového a rozumového poznání, protože tento vztah není předmětem naší práce, nicméně, minimálně co se týká našeho rozumového vědění o aktuálním světě, musí být toto vědění nějakým způsobem zprostředkováno, sémiotizováno. „Objekt vytvořený mentálním procesem je ve svých rysech specifikován samotným procesem [...] Ale popis, slovní nebo duševní, je vždy neúplný. Uvažujeme-li nějakou entitu, specifikujeme pouze podmnožinu jejích potenciálních vlastností. Museli bychom mít božskou mysl, abychom prošli celý seznam všech možných rysů a uvažovali objekt v jeho logické úplnosti" (Ryan 1991, 21). V konečném důsledku jsou nám oba druhy světů předkládány nějakými sémiotickými kanály (texty), které by mohly popsat (generovat) nekonečný svět pouze tehdy, pokud by byly nekonečně vyčerpávající. Nicméně mluvíme-li u aktuálního světa o nemožnosti jeho celistvého popisu, musíme v souvislosti se světem fikčním mluvit o nemožnosti jeho celistvého generování. Ronenová dychotomii mezi přístupy k aktuálnímu světu spojuje s pojmem encyklopedie, k němuž se vrátím později: „Někteří teoretikové Akčnosti vidí aktuální svět jako stabilní ontológii, někteří se drží toho, že aktuální svět je (kulturně) proměnlivý konstrukt založený na ideologicky podmíněných encyklopediích" (Roněn 1994, 69). Zatímco ty první můžeme nazvat aktualisty, druhé bychom mohli označit za diskursivisty. Pokud si vzpomeneme na indexickou teorii Davida Lewise (zde kap. 1.4.) a její odmítnutí zastánci rigidní logické sémantiky možných světů, můžeme u některých naratologů, kteří zastávají diskursi-vistické hledisko, vidět zásadní přesun k její alternativě. K těm, kteří zřetelně zastávají takový názor, patří Ryano-vá: „Světy, jak aktuální, tak fikční, jsou diskursivní konstrukty. Proto jsou světy závislé na instancích diskursu zodpovědných za výběr a uspořádání prvků světa" (Ryan 1991, 175).
Jaká je tedy souvislost mezi fikčními světy a světem aktuálním? Tento vztah zřejmě existuje: například o fikčním světě generovaném románem Pekař Jan Marhoulje možné
diskutovat, je možné jej do určité míry popsat, dokonce je možné ho určitým způsobem představit někomu, kdo tento román vůbec nečetl. Obecně tedy můžeme říci, že fikční světy jsou ze světa aktuálního přístupné, a to „skrze sé-miotické kanály a pomocí zpracování informace" (Doležel 2003, 34).
1. VZTAH PŘÍSTUPNOSTI
Ronenová tvrdí, že jedním z hlavních důvodů, proč byly naratology ve fikční sémantice použity právě možné světy logického diskursu, byla jejich použitelnost pro řešení vztahu přístupnosti mezi fikčními světy a světem aktuálním: „Literární teoretici a estetici však použili možné světy, protože pojmy možnosti a alternatívnosti jim umožňují zkoumat relaci přístupnosti mezi fikčními světy a skutečností. To znamená, že literární teoretikové překládají obecný pojem přístupnosti do jednoho konkrétního typu relací možnosti mezi fikcí a skutečností" (Roněn 1994, 25).911 Fikční světy jsou ze světa aktuálního přístupné, a protože intuitivně tušíme, že tato přístupnost je založena na nějaké hlubší souvislosti, zajímá nás tento vztah obecněji. Prozatím zde jako trefnou anticipaci dalších úvah uvádím McHaleovu definici přístupnosti: „Říkáme, že jeden možný svět je přístupný ze světa druhého, máme-li danou strukturu světa prvního a můžeme-li manipulováním jeho entit a jejich vlastností generovat strukturu světa druhého" (McHale 1987, 77).
K realizaci fikčního světa musí být splněny dva základní předpoklady: 1) musí existovat fikční text, narativ, .který je bází pro generování fikčního světa, tzn. musí existovat nějakým reálným autorem vytvořený materiální artefakt s potencí konkrétní sémantické energie schopné generovat fikční svět;325 2) musí existovat reálný čtenář, který rozumí
91) Ronenová též uvádí, že „přístupnost zř cjmč nemůže být oddělena od pojmu možnosti" (Roněn 1994,61).
92) Například k autorovi a jeho textotvornému procesu Doležel uvádi: „Autor tvoři fikční svět lim, že skládá psaný nebo ústní text; před autorovým lextotvarným aktem nebyl tento svSt k dispozici" (Doležel 2003. 37).
[661
[67]
kódu textu, a jsa veden strukturou a příkazy textu, rekonstruuje konkrétní fíkční svět. Jak příjemce, tak i autor textu a text sám jsou zakotveni v aktuálním světě. Toto tvrzení však obecně nemůžeme zesílit tak, abychom mohli tvrdit, že fíkční svět je nápodobou světa aktuálního, a to právě kvůli specifickému druhu (fíkční) existence jeho entit. Jistě do něho vstupují některé entity a struktury světa aktuálního:9'" „Fíkční možné světy a svět skutečný se do určité míry nevyhnutelně překrývají — často dokonce ve velkém rozsahu [...] je mnohem přijatelnější si jednoduše ,vypůjčiť entity a vlastnosti z hotového světa reality" (Wol-terstorff 1980, 135). Nicméně je třeba zdůraznit, že fíkční svět existuje v jiném modu než svět aktuální, je od něho oddělen a nezávisí na něm.94* Fíkční světy pak obsahují dva druhy objektů, objekty domácí a objekty přistěhované. Například Parsons rozlišuje objekty rodilé vjjíjběhu a objekty imigrované do příběhu: „Rozdíl je zhruba v tom, zda příběh zcela , vytváří' zmiňovaný objekt, nebo zda objekt již známý je do příběhu importovaný" (Parsons 1980, 51), přičemž poukazuje na to, že objekty exportované z aktuálního do fikč-ního světa se stávají neúplnými a prodělávají ontologickou proměnu.95' Doležel popisuje tuto proměnu zcela jednoznačně: „S pomocí sémantiky možných světů si uvědomujeme, že materiál pocházející z aktuálního světa musí na hranici světů projít podstatnou proměnou. Protože fíkční světy jsou svrchované, musí být entity aktuálního světa proměněny v entity možné, se všemi ontologickými, logickými a sémantickými důsledky, které tato transformace s sebou nese" (Doležel 2003, 34).
V konečném důsledku tedy „fakty aktuálního světa nemají žádnou apriorní ontologickou výsadu nad fakty světa
93) Viz např. Doležel 2003, 123; Ruth. Ronenová říká, že ne všechny likění entity jsou stejně likční, protože některé mohou být protějšky historických postav (Roněn 1994. 109). Bohužel nevysvětluje tento názor hlouběji. Je však treba zdůraznit, že vyrovnávání se s aktuálními entitami vstupujícími do fikíních světů není výhradní doménou naralivní sémantiky likčních světů. Za všechny předchůdce chci zdůraznit přístup Markievviczův (in Markiewicz 1970, zvi. kapitola 5).
94) Ronenová explicitně uvádí, že fikční svět se nerozvětvuje z aktuálního stavu věcí. aleje aktuálnímu světu paralelní (Roněn 1994, 91).
95) Totéž rozdělení fikěních objektů používá například i Roněn 1994.
fikčního" (Roněn 1994, 12). Pro zcela názornou exemplifi-kaci takového tvrzení nemusíme chodit daleko, uvážíme--li fakt, že známe fíkční světy, které se zásadně od světa aktuálního liší: „světy fantastické, které jsou značně vzdálené, ba protikladné skutečnosti" (Doležel 2003, 33). Thomas Pavel nejenom přijímá obecně sdílený názor o rozdílném ontologickém založení zmiňovaných entit, ale v této souvislosti zavádí pojem tzv. salientních struktur (Pavel 1986; 55, 61), v nichž „náleží objekty ke dvěma rozdílným skupinám světů a mají v každé z těchto skupin rozdílné vlastnosti, funkce a ontologickou váhu" (tamtéž 1986, 138), takže podle něho právě svět aktuální ve spojení s jakýmkoli světem fikčním tvoří takovou salientní strukturu. Miroslav Červenka zdůrazňuje imanenci sémiotických systémů na konstrukci světa: „Sémantický materiál z aktuálního světa dostává v díle speciální funkci aktualizace zcela určitých, pro daný případ relevantních sémiotických systémů, které se podílejí na konstituci světa díla už po svém, v rámci své imanentní energie, a vytvářejí svět z aktuálního světa přístupný, ale dojista s ním netotožný" (Červenka 2003, 17). Červenka také trefně poukazuje na fakt, že „rozdíl fikčního světa od světa aktuálního může záležet i v zavedení řečových aktů platných jen v daném fikčním světě" (Červenka 2003, 73).
2. FIKČNÍ A HISTORICKÉ PROTĚJŠKY
Zastavme se ještě u fikčních entit, které mají historické protějšky, od nichž se však esenciálně liší. Tento pojem původně vychází z Lewisovy teorie protějšků, která redukuje pojem mezisvětové identity na mezisvětovou podobnost (zde s. 19). V jejím rámci slouží k odlišení možných světů skrze minimálně se lišící vlastnosti dvou různých entit dvou různých možných světů,9,il
96) Například i Thomas Pavel chápe alternativní možné světy lak. že se liší ve vlastnostech individuí, nepoužívá však pro ně název protějšky (kontrafakty) (Pavel 1986. 44). O odlišnosti mezi aktuálním světem a světy možnými pak o něco dále de facto přebírá Lewisův návrh, že mezi nimi existuje pouze „malá lokální odlišnost" (Pavel 1986, 104).
168]
nicméně ve fikční sémantice označuje entity mající své historické protějšky. To samozřejmě je ve shodě s Lewisovým indexickým pojetím aktuálního světa, v němž můžeme zvolit svět aktuální prostě tím, že jej za aktuální označíme, zatímco ostatní světy zůstávají jenom možné.R7) Již víme, že fikční entity se od svých historických protějšků liší esenciálně, a priori. Nicméně stejně tak dobře víme, že znalost některých historických postav je nám dána pouze skrze určité sémantické zprostředkování. Tak se například ve fikci můžeme setkat s historickou postavou, o jejíchž skutečných vlastnostech a životaběhu máme jen minimum informací. Zdá se, že takto dané entity se pak esenciálně od entit Akčních neliší, alespoň ne ve své úplnosti, kde jinak zásadní xozdíl tkví. Nicméně i tyto dva druhy entit se od sebe liší: „Ani fikční, ani historické světy nejsou obydleny reálnými, aktuálními lidmi, nýbrž jejich možnými protějšky. Avšak existuje velký rozdíl mezi fikčním a historickým zacházením s mezisvětovou identitou. Tvůrci fikce praktikují radikálně neesencialistickou sémantiku; mohou změnit i indi-viduační vlastnosti a životní epizody historických postav, když je přenášejí do fikčního světa. Pravděpodobnost je požadavek určité poetiky fikce, nikoli univerzální princip tvoření fikcí. Pro historického Napoleona je podstatné, že zemřel na Sv. Heleně. Ale podle legendy, která je citována jako motto ve hře Georga Kaisera Napoleon in New Orleans (1937), byl Napoleon z ostrova zachráněn a odvezen do Severní Ameriky, kde v New Orleans zemřel. Postavy historických světů — stejně jako jejich události, prostředí atd. — musí být nositeli doložených vlastností" (Doležel 2002, 31-32).us>
Ruth Ronenová chápe jako velký přínos k rozvoji fikční sémantiky referenční teorii, která považuje vlastní jméno za rigidní designátor.í,!" Z toho plyne, že „může fixovat referenci, bez ohledu na fakt, zda je podstata věci nebo některá z jejích esenciálních vlastností známa", a zároveň
97) Především viz Lewis, 1968; shrnuli též v Ryan 1997, 572.
98) Doležel 2002 je zatím nejzevrtibnější Studií na téma souvislosti fikčního a historického narativu v rámci poetiky fikčních světů.
99) Zde napr. Kripkuv rigidní designátor, s. 22,
[69]
nám „tato nová teorie reference umožňuje mluvit o objektech, které nejsou zcela známy, referovat pouze skrze sílu jazyka a myslet o možných světech, ve kterých si předměty neponechávají žádný ze svých identifikačních nebo esenciálních popisů". Je však zřejmé, že tato designace napříč jinými než možnými světy logické sémantiky není možná. Umožňuje nám sice získat referenční rámec pro fikční světy: „Jméno rigidně referuje v kontextech, které se radikálně liší od toho, co o referentu víme či nevíme v aktuálním světě" (Roněn 1994, 43), nicméně o vztahu stejně se jmenujících entit fikčních a aktuálních nevypovídá zhola nic — fikční entity prostě neodkazují k entitám skutečným, nereferují napříč světy: „O Hamletovi, Anně Kareninové, Sherlocku Holmesovi, Macbethově dýce, sídle Des Esseintese, Proustově madelénce stále mluví jak literární kritikové, tak i běžní čtenáři tak, jako by tyto postavy a objekty byly plně individualizovány a jako by nějakým nespecifikovaným způsobem empiricky existovaly. Zároveň však jména jako Anna Kareninová a určující popisy jako Proustova madelénka v našem světě nedenotují" (Pavel 1986, 31).
Je samozřejmé, že takové použití historických postav ve fikci plní ve strukturalizaci fikčního světa nějakou funkci, nicméně jediné, co o této skutečnosti můžeme zaručeně říci, je, že se nějakým způsobem odráží v globálních pravidelnostech struktury tohoto fikčního světa jakožto specifický sémantický prvek. Pokud je nemožné vyslovit cokoli radikálního o vstupu historických entit do fikčních světů, protože je nelze rigidně designovat, je stejně tak z téhož důvodu nemožné říci obecně cokoli o objektech, k nimž tyto entity odkazují v různých fikčních světech. Ostatně totéž vidí Ronenová, podle níž přináší spojování fikčních postav s jejich historickými protějšky dva zásadní problémy: „(1) je nemožné vymezit esenciální vlastnosti Paříže, které se objevují v každé z jejích literárních konstrukcích; (2) odlišné popisné soubory mohou být přičteny témuž jménu v různých fikčních světech, a proto popisy, které nahrazují jméno v jednom konkrétním fikčním světě, nemohou být přeneseny nebo použity
[70]
[71]
pro jiné možné světy" (Roněn 1994, 127). V této chvíli se zdá, že existuje nejenom ontologický předěl mezi aktuálním a fikčními světy, ale též mezi íikčními světy navzájem — jako by i ony byly vzhledem k sobě tím, co Pavel nazývá salientními strukturami.
Druh světa možný svět fikční svět
Status existence logická fikční
Nekonečnost entit ano ne
Úplnost ano ne
Počet světů nekonečný nekonečný
aktuální svět
aktuální
ano
ano
jediný
3. KONEČNOST A ÚPLNOST
S konečností fikčního světa zřejmě souvisí jeho neúplnost, která je taktéž důsledkem skutečnosti, že fikční text generuje fikční svět, jenž je z epis-temologického úhlu pohledu vzhledem ke světu aktuálnímu jakoby ontologický „chudší, slabší". Umberto Eco se o vztahu fikčních světů a světa aktuálního vyjadřuje poněkud obrazně ve stejném duchu: „Ve skutečnosti jsou fikční světy parazity světa aktuálního, ale jsou to vlastně ,malé světy', které uzávorkovávají většinu toho, co víme o aktuálním světě, a umožňují nám soustředit se na konečný, uzavřený svět, který je velmi podobný světu našemu, ale je ontologický chudší" (Eco 1994, 85). „Chudší" je samozřejmě metaforickým vyjádřením vlastnosti toho, co znamená existovat fikčně. Proto je neúplnost fikční ch světů všeobecně akceptována, a to jak obecně: „světy umění nejsou ontologický úplné" (Wolterstorff 1980, 131), tak i konkrétně ve vztahu k fikčním postavám: „postavy fikce jsou neúplné, zatímco postavy reálné jsou úplné"1001 (Parsons 1999, 184).101'
Na závěr této části předkládám stručný přehled nedůležitějších odlišností a podobností všech zmiňovaných druhů světů:
100) Parsons dále mluví obecné o neúplnosti neexistujících objektů (Parsons 1999, 19). V logickém duchu pokračuje o souvislosti mezi úplností a rozliodnutelností propozic o tomto objektu „Abych mohl nazvat nějaký objekt .úplný', musel by míl pro každou atomickou vlastnost buďto hodnotu pravda, nebo hodnotu nepravda" (Parsons 1999, 19).
10)) Mluvíme-li o neúplnosti fikčních postav, není zcela jasné, proč má Ronenová potřebu rozlišovat dva druhy neúplnosti: „Fikční entity jsou neúplné primárně logicky (n erozh odliti tel ná tvrzení o nich) a sekundárně sémanticky, protože jsou konstruovány jazykem, a nemohou tak být charakterizovány v každém detailu" (Roněn 1994, 114).
STRUKTURA FIKČNÍHO SVĚTA
Fikční svět jakožto entita podmíněná existencí složitě strukturovaného fikčního textu má též svou specifickou strukturaci. V této fázi však nutně možná úvaha nekončí: v návaznosti na Lewisovu indexickou teorii možného světa je fikční svět chápán jako určitá paralela světa aktuálního — akt čtenářovy rekonstrukce fikčního světa je paralelní aktu aktualizace; čtenář pak při čtení textu aktualizuje (rekonstruuje) příslušný fikční svět a „považuje" ho za svět aktuální. Tento způsob uvažování je velice plodný, nicméně se obávám, že může za určitých specifických podmínek vést k zavádějícímu mimetismu. Skalním stoupencem takového přístupu je Marie-Laura Ryanová, která přímo poukazuje na vztah mezi Lewiso-vou teorií a svým vlastním pojetím: „Indexická teorie Davida Lewise nabízí mnohem přesnější osvětlení způsobu, jakým se k těmto světům vztahujeme. Jakmile se jednou ponoříme do fikce, stanou se pro nás její postavy reálné a svět, ve kterém žijí, se přechodně stává světem aktuálním" (Ryan 1991, 21).102) A dále popisuje samotný průběh tohoto procesu: „Během našeho ponoření do fikčního díla je oblast možností přesoustředéna okolo sféry, kterou vypravěč prezentuje jako aktuální svět. Toto přesoustředěm tlačí čtenáře do nového systému aktuálnosti a možnosti. Čtenář fikce jako cestovatel1031 do tohoto systému neobjevuje pouze nový aktuální svět, ale různorodost alternativních možných světů kroužících kolem tohoto světa. Tímtéž způsobem,
102) Ryanová klade mj. i požadavek ontologické plnosti Akčního světa, který má opět svůj základ v mimetismu.
103) O cestách clo rikčního univerza též Pavel: „My též navštěvujeme fikční země, nějakou dobu v nich přebýváme, setkáváme se s hrdiny" (Pavel 1986, 84).
[74]
[75]
jednoduchých výrazů typu „Jitřenka" a „Večernice", jejich extensí je planeta Venuše — označují totéž vesmírné těleso, a jejich extensionální význam je tedy totožný. U složitějších, složených výrazů, jako jsou například věty přirozeného jazyka, pak tedy, podle principu kompozicionality, musíme najít extense jednotlivých elementárních výrazů a poskládat je v extensi příslušného celku. Často se může stát, že extensionálním přepisem věty přirozeného jazyka je sama tato věta, nicméně hledáme-li extensionální přepis jakékoli věty, snažíme se vystihnout skutečnost v jejích podstatných rysech, a to neutrálními, bezpříznakovými a vzhledem ke komunikační situaci co nejšíře srozumitelnými prostředky — jde pouze o samotný fakt, nikoli o formu sdělení. Potom extensionálním přepisem věty: „Jan patří na Lunu" bude: „Jan se dívá na Měsíc" — obě věty vyjadřují tutéž extensi, tedy fakt, že nějaký Jan se dívá na Měsíc; jejich intense se samozřejmě liší. V běžné konverzaci v přirozeném jazyku se obvykle vyjadřujeme ve větších úsecích, než jsou pouhá jednovětá sdělení, často používáme narativní postupy, abychom popsali nějakou každodenní skutečnost. V tomto případě si jistě umíme představit, že relativně dlouhé vyprávění o tom, jaký byl včerejší výlet, se dá extensionálně přepsat například do věty: „Vyrazili jsme ráno vlakem z Českých Budějovic do Třeboně, tam jsme obědvali a potom jsme šli pěšky do Jindřichova Hradce, odkud jsme se vrátili vlakem domů." Touto parafrází dostáváme expresívne neutrální větu, která obsahuje ta zásadní fakta o podniknutém výletu, jež považujeme pro účel sdělení za klíčová. Přitom takových parafrází jistě existuje značné množství, v závislosti na tom, jaké množství sdělených fakt nám připadá pro účel sdělení důležité. Vidíme tedy, že extensionální význam je „vyjádřen v metajazyku, v nějakém normalizovaném zobrazujícím systému" (Doležel 2003, 142). Pro účely vyprávění v přirozeném jazyku je tímto metaj azykem především parafráze — vyprávění je tak přeloženo do jiného útvaru téhož jazyka.107'
107) Podle Barthesc jc mcíajazyk „systém, jehož plán obsahu jc tvořen systémem označováni, neboje to také sémiotika, která pojednává o sémioticc" (Barthcs 1967. 123-124).
Podobně je tomu i pro narativ: nej širším rámcem pro extensionální význam textu je skutečnost, ke které text odkazuje, tedy nějaký fikční svět, respektive extensionální struktura tohoto fíkčního světa. Všechny extensionální významy textu Pekař Jan Marhoul zcela jasně odkazuji k nějakým skutečnostem fikčního světa tohoto románu, protože kromě tohoto světa není jiný rámec, ke kterému by mohly jako extensionální významy odkazovat. Pro vyjádření extense literárního textu tedy potřebujeme též nějaký extensionální metaj azyk: „Každý čtenář a vykladač literatury je obeznámen s neformálními extensionálními zobrazeními, která poskytuje parafráze: vyjádření tématu, nástin obsahu, shrnutí příběhu, interpretace" (Doležel 2003, 142). Přičemž i zde platí, že neexistuje jedna jediná možná parafráze extensionální složky fikčního světa — kdybych om měli k dispozici nějaký model, jehož pomocí bychom přeložili každé slovo, každou větu do čistě extensionální-ho výrazu, byla by extensionalizace textu úplná a jedinečná. Nicméně pro běžné účely a kontexty, v nichž zpravidla mluvíme o fikčním světě, většinou postačí jen dílčí parafráze, které postihují jenom tu část fikčního světa, kterou považujeme pro účel této parafráze za důležitou. Tak například marxistická interpretace románu Pekař Jan Marhoul by se jistě zaměřila na sociální aspekt příběhu, na umístění Marhoulova příběhu v sociálních podmínkách jeho světa a jeho zapojení do tohoto světa, na jeho naivitu, kterou ukázal coby obchodník starého světa, a neschopnost čelit dravosti kapitalistické krize, zatímco například kritika feministická by si všimla podrobněji ženských postav, patrně především Marhoulovy ženy Josefiny, a faktu, že Joscfina, dodržujíc tradiční ženskou roli a následujíc pošetilce, přivede do ohrožení nejenom sebe, ale i své dítě. Navíc v každé středoškolské učebnici dějin české literatury dvacátého století můžeme najít parafrázi téhož románu —jeho „obsah". Díky parafrázi tak můžeme získat přístup k extensionální složce jakéhokoli fikčního světa, aniž bychom kdy nahlédli do příslušného fikčního textu. Thomas Pavel v poněkud psychologizujícím, ale trefném vyjádření ukazuje, proč to, co při přemýšlení o íikčním světě nebo při jeho interpretaci
[72]
[73]
jakým my manipulujeme s možnými světy skrze duševní operace, to činí i obyvatelé fikčních univerz: jejich aktuální svět se odráží v jejich znalosti a víře, korigovaný jejich přáními, nahrazovaný novou realitou v jejich snech a halucinacích" (Ryan 1991, 22). Takové přirovnání je přínosné především v tom ohledu, že stejně jako můžeme v diskursivně sdíleném aktuálním světě nahlížet množství individuálních světů jednotlivců, které jsou zřejmě podmnožinami struktury tohoto světa, tak „sémantická doména narativního textu obsahuje množství subsvčtů vytvořených duševní aktivitou postav. Sémantická doména textu je tak souborem zřetězených nebo zakotvených možných světů" (Ryan 1991, 4). Řekl bych, že poněkud opatrnější v míře analogie mezi fikčními světy a světem aktuálním je Ruth Ronenová, která sice také uvádí podobnou paralelu: „Fikční svět, jako každý možný svět, je analogický aktuálnímu světu v tom, že má svůj vlastní soubor faktů a vlastní sub s věty a proti-světy. Jako svět obsahuje ,aktuální svěť a soubor možností, alternativ, předpokladů a předpovědí neaktualizovaných ve fikčním světě" (Roněn 1994, 29), ale více propracovává a jasně specifikuje jejich styčné body: „Fikční svět je podobně sestaven ze souborů entit (postavy, předměty, místa) a ze sítí vztahů, které mohou být popsány jako organizující principy: prostorově časové vztahy, sekvence událostí a akcí. Fikční svět je konstruován jako svět, který má svou vlastní odlišnou ontologickou pozici, a jako svět, který vykazuje soběstačný systém struktur a vztahů" (tamtéž 1994, 8). Toto tvrzení zcela odpovídá mé představě o tom, co musí splňovat nějaká struktura, aby mohla být nazvána světem, a přitom bychom ji nemuseli považovat za příliš podobnou světu aktuálnímu, byť naše nejobecnější představa o ní zřejmě z aktuálního světa vychází a je jím ovlivněna.
Ronenová dále pokračuje v rozboru struktury rikčního světa tak, že pokládá jeho určitou část za aktualizovanou; taje v jeho středu a je obklopena satelitními světy modál-ními: „Fikční univerzum má svou vlastní složitou modálni strukturu, v níž jsou některé stavy aktuální a jiné hypotetické nebo nemožné. Analogická modálni štruktúrna vysvětluje vztah mezi aktualizovaným světem fikce (faktovým
středem tohoto světa) a ostatními možnými světy víry, paměti, předpovědí atd." (Roněn 1994, 41). Vezmeme-li v potaz názor, že „primární úroveň konfliktu je mezi TAW104' a jedním ze světů soukromé domény. Kdykoli objektivně existuje konflikt v textovém univerzu, nachází se na této úrovni" (Ryan 1991, 120), je jisté, že takové modálni světy postav, světy víry, přání a intencí se ve fikčním světě jistě nacházejí v jiné pozici než svět, který spoluobývají —jsou vůči němu satelitní, právě tak jako světy individuí vůči aktuálnímu světu. Tím se dostáváme k úvahám o modálni strukturaci a omezeních fikčního světa.
1. EXTENSIONALNÍ AINTENSIONÁLNÍ STRUKTURA FIKČNÍHO SVĚTA
Fikční svět je vnitřně obvykle bohatě strukturovaná entita, tvořená zpravidla nejrůznějšími neživými a živými objekty, přírodními zákony a vztahy a interakcemi mezi objekty.10S) Všem entitám fikčního světa je však společný status fikční existence, protože existují skrze sémantické médium textu. Přijmeme-li tedy podmínku, že fikční svět existuje díky potenciální sémantické energii textu, která je aktualizována kreativním aktem ctem, jTrřiz se rekonstruuje příslušný fikční svět, je namístě otázku: „Jak souvisí strukturace fikčního textu se strukturaci fikčního světa, respektive jak podmiňuje struktura fikčního textu, která je prvotní, strukturu fikčního světa?" Pro odpověď se musím vrátit k pojmům extense a intense, o nichž jsem pojednal ve druhé kapitole této práce. Můžeme-li mluvit obecně o významu textu, je smysluplné též mluvit o obou složkách jeho významu: o významu extensionálním a významu intensionálním.
Extensí významu rozumíme množinu předmětů, k nimž výraz ve světě odkazuje106' ■— forma samého výrazu je tedy naprosto mimo zájem tohoto pohledu. Mluvíme-li o extensi
104) Zkratku TAW používá Ryanová pro označení ..Textual Actual World" : tový aktuální svět",
105) Viz Doležel 2003, kapitola I, Nurativní světy.
106) Viz zde s. 43.
„lex-
[76|
používáme, je pouze jeho extensionální struktura, která jakoby „zbude" po dokončení aktu čtení: „Texty, média nejsou jenom referenční cestičky vedoucí ke světům: číst text nebo dívat se na malování znamená již obývat jejich svět. Argument, že lehce zapomínáme textové krásy, zatímco si pamatujeme fakta a události, se odvozuje z přirozené tendence registrovat esenciální elementy a nevšímat si vedlejších informací; ale takový sklon nutně nezpůsobuje, že prvně čteme texty, poté dosáhneme světů a odhodíme toto médium" (Pavel 1986, 73).108>
Naproti tomu význam intensionální je spjat s formou jazykového vyjádření: intensionální významy výrazů „Jitřenka", „Večernice" a „Venuše" se liší. Podobně se v zásadě liší i intense jednotlivých promluv přirozeného jazyka. Abych se držel již použitého příkladu výletu: každý z jeho účastníků bude k tomu, aby ho popsal nějaké nezúčastněné osobě, používat specifické výrazy a bude je kombinovat specifickým způsobem, minimálně podle toho, zda se mu výlet líbil, nudil ho, anebo se mu vůbec nezamlouval. Intensionální význam v přirozeném jazyku tedy není zpravidla bez-příznakový a významově neutrální, protože závisí na užití individuálních jazykových prostředků, které mluvčí volí v závislosti na svém vztahu ke sdělované skutečnosti.
Mluvíme-li o literárním vyprávění, je otázka intensio-nálního významu naprosto zásadní: intensionální význam zde vyrůstá ze složitě a komplexně uspořádané jazykové struktury, z narativního textu. Literární text je tak jedinou strukturou, v níž je intensionální význam pevně zakotven: „Protože je intensionální význam plně určen svou texturou, je ovlivněn jakoukoli změnou textury; nedá se parafrázovat, proklouzává sítí interpretujících výrazů, ztrácí se v převyprávění. Parafráze nebo interpretace ničí intensio-
1Ó8) V podobné formulaci: „Svity, o kterých mluvíme, aktuální nebo fikčni, cle-i gantně skrývají své hluboké praskliny a náš jazyk, naše texty se na chvíli zdaji 1 být transparentní média, která neproblematicky vedou ke světům. Pro to, aby-\ chom prozkoumali říše popsané kompendii a texty, které stimulují náä smysl re ■ ľereaír.iho dobrodružství a v určitém smyslu slouží jako pouhé cestičky přístupu kc světům: jakmile je cíle dosaženo, mohou být události cesty zapomenuty" (Pavel 1986, 72).
[77]
náhlí význam tím, že ničí původní texturu" (Doležel 2003, 144). V těchto úvahách se vychází z důležitého předpokladu, že i pro intensionální význam platí princip kompozi-cionality: „Intense složitějších jazykových forem, zejména vět, jsou určeny akumulací, tj. tím, že vyvodíme intense jednotek vyššího řádu z intensí složek řádu nižšího" (Doležel 2003, 144). Potom je smysluplné mluvit o intensi na-rativních textů, které se právě vyznačují značnou jazykovou štruktúrovaností a složitostí. Naskýtá se tedy otázka, jak ke studiu intense narativního textu vůbec přistoupit — u extensivního významu textu jsme se mohli uchýlit k překladu do parafráze, ale to zde udělat nemůžeme, protože intense bytostně závisí právě na formě vyjádření. Intense textu a intense jeho parafráze jsou zásadně rozdílné. Doležel navrhuje, že ,je třeba hledat cestu k nepřímému studiu intensí skrze pozorovatelnou, rozboru přístupnou struktu-raci textury" (Doležel 2003, 144). Vyjdeme-li při studiu ín-tensionálního významu textu přímo z jeho textury, je jediným možným rámcem toho, k čemu intensionální význam vztáhnout, opět fikční svět. Máme texturu jako určitou celistvou organizovanou strukturu, jejíž intesionální kvality musí být nutně nějak promítnuty do strukturace fikčního světa. Protože „tvorba intensionálního významu textu je globální, makrostrukturální proces, analogický globalizují-cí organizaci jeho fikčního světa" (Doležel 2003,144), zbývá tedy odkrýt konkrétní analogie organizace obou struktur, respektive zjistit, jak se strukturace textury, která je podložím intensionálního významu textu, podílí na strukturaci fikčního světa.
Na tomto místě musím přerušit jednotný tok úvah o založení narativního významu, tak jak ho chápe zde popisovaná sémantika. Tvrzení, že posledním referenčním rámcem textového významu je fikční svět, vyvolává nesouhlas některých teoretiků, kteří zastávají názor, že významová výstavba díla se neomezuje na výstavbu fikčního světa a že intensionální významy tvarů jsou spjaty se světem hry ve smyslu zavedeném Waltonem, který rozlišuje mezi fikč-ním světem konstituovaným dílem a fikčním světem hry „do níž původce díla, jeho implikovaný subjekt zve svého
[78]
[791
vnímatele" (Červenka 2005, 750).,t,í>, Subjekt díla, neboli jeho „hypotetický původce", je fikčnímu světu nadřazen a v díle je vyznačen právě významy tvarů. Takto radikálně formuluje své výhrady právě například Miroslav Červenka, když říká: „Zdá se, že pro vymezení subjektu díla, odlišného od autora tak, jako se liší sémiotický konstrukt od mimoznakové komplexní aktuální entity, je nutná polemika se soudobou naratologií, a v jistém omezenějším smyslu i se soudobou teorií fíkčních světů. Dokonce i L. Doležel, který v rámci této školy nyní zvlášť citlivě přistupuje k samotné významové aktivitě literárních tvarů a konstelací složek [...] v rámci toho, co nazývá intensionální funkcí, pravděpodobné vychází z předpokladu, že fikční svět se kryje s významovou celistvostí konstituovanou dílem, že ji celou vyčerpává: významy konstituované v doméně intensionální funkce se nakonec i Doleželovi začleňují do souboru významů konstituujících fikční svět, provádějíce jeho .intensionální strukturacť. Pokud jde o speciální oblast lyriky, tato redukce by se celkem neprojevila záporně v případě lyrického subjektu, který je rozhodující ve fikčním světe lyrického díla. Je to jen a jen vnitrotextový subjekt. Jestliže se však vytrácí jemu nadřazený subjekt díla, je to v lyrice i ostatním umění slova výsledek situace, v níž vnitrotextová a vnětextová sféra byly absolutisticky postaveny proti sobě. Tím se stávají neurčitými ony horizonty významu, které přímo nezávisejí na konstituci fikčního světa, ale vzhledem k nimž jazykové a jiné nezobrazující složky a koneckonců i sám fikční svět mají indexickou hodnotu. Sémantika díla nutně poukazuje k subjektu, který dílo vytvořil, a součástí jeho fikčního světa už proto být nemůže. Také vztah fikčního světa ke světu aktuálnímu, koneckonců také poukazující k původci díla, má vysoce výmluvnou indexickou hodnotu, a ani on součástí fikčního světa pochopitelně není" (tamtéž, 749-750). Červenka využívá Waltonova podnětu, aby formuloval vztah přístupnosti mezi aktuálním a fikčním světem, bez něhož by tyto dvě
109) Walton přímo mluví o svitech her, které vnimatelé hraji „sc světy děl" (Waltpn 1990, 58).
entity zůstaly navzájem inertní: „Fikční svět má své vrstvy, a rozvrstven je i svět aktuální. Každý z nich směrem ke svému protihráči vystrkuje jednu ze svých (okrajových?) domén, a skrze tyto přechodové hraniční vrstvy jsou světy navzájem přístupné. Na straně aktuálního světa je to vyčleněná oblast hry, na straně fikčního světa subjekt ustavený na základě způsobu, jakým je s fikčním světem ve hře a kontemplaci zacházeno. Ve světě hry se setkávají jak reálný mluvčí a posluchač, tak i z druhé strany jejich protějšky" (tamtéž, 716). Vidíme tedy zřetelně, že Červenkovy výhrady k Doleželovu pojetí vycházejí z poetologických tradic pražské školy, která chápe literární dílo jako estetický objekt, jehož specifická významová jednota odkazuje k subjektu díla, pochopitelně odmítá redukci tohoto estetického objektu na fikční svět a zároveň odmítá považovat subjekt díla, který je podle tohoto pojetí „nad" fikčním světem a v němž a díky němuž je založen smysl díla, za součást jemu „podřazeného" fikčního světa: „Právě zde, v této přeludné doméně nikoli fikčního světa díla, ale zacházení s tímto světem, na hranici mezi vnětextovým územím nacházíme místo pro subjekt díla jako hypotetického nositele tvůrčích činností, které ke vzniku díla vedly" (tamtéž, 750). Červenka chápe fikční svět v zásadě jako svět díla, tak jak tento termín používá Jan Mukařovský a Felix Vodička, nicméně mu věnuje podstatně větší teoretickou pozornost, zabývá se jeho specifickými vlastnostmi a strukturací. Odmítá však chápat fikční svět jako výsledek intensionálních funkcí — ty v jeho případě odkazují mimo fikční svět, ke světu hry, jehož je fikční svět objektem. V Doleželově pojetí, které tento termín samozřejmě nepoužívá, by se dalo říci, že subjekt díla splývá s fikčním světem. Nemyslím si však, že lze říci, že Doležel zůstává v půli cesty, když tyto dvě entity nerozlišuje: v jeho pojetí je prostě fikční svět konečná sémantická entita, součástí jejíž struktury jsou i struk-turace založené v intensionálních funkcích. Je pravda, že Červenkovo dvoustupňové pojetí může lépe odpovídat následným úvahám o smyslu literárního díla, které jsou založeny na odkazu pražské školy, nedomnívám se nicméně, že by Doleželova koncepce, která považuje toto dvoustupňové