„Jirka je v Praze," přerušil ho starý pán. „Člověče, sedněte si aspoň!"
Prokop se nesmírně podivil. „Vždyť říkal... říkal, že jede sem. Já mu musím dát..Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.
„Aničko, židli," křikl starý pán podivným hlasem.
Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.
VII
Nebylo nic; jen jako kdyby sc časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu; nebo se naklonila nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů. Něco se dělo, někdo Časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny, kobercové vzory, diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule; jen časem něco vyplulo navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo v širokotokém bezvědomí.
Konečně přišla chvíle, kdy procitl; viděl nad sebou teplý a bezpečný strop sc štukovým fřýzkem; našel očima své vlastní hubené, mrtvě bílé ruce na květované přikrývce; za nimi objevil pelest postele, skříň a bílé dveře; vše nějak milé, tiché a už známé. Neměl ponětí, kde je; chtěl o tom uvažovat, ale měl nemožně slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást, i zavřel oči a odpočíval v odevzdané chabosti.
Dveře tichounce zavrzly. Prokop otevřel oči a posadil se na posteli, jako by ho něco zvedlo. A ono u dveří stojí děvče, vytáhlé nějak a světlé, má jasňoučké oči náramně udivené, ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum bílé plátěnko. Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový čumáček se počíná nejistě, plaše usmívat.
Prokop se zachmuřil; usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě docela prázdno; hýbal nehlasně rtoma a pozoroval dívku jaksi přísnýma a vzpomínavýma očima.
„Gúnúmai se, anassa," splynulo mu náhle a bezděčně se „ihcos ny tis é brotos essi? Ei men tis thecs essi, toi
30
úranon euryn echúsin, Artemidi sc égó ge, Dios kúr é i megaloio, eidos te megethos te fyén ťanchista ciskó."
A dále, verš za veršem, řinulo se božské pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau, „Proboha prosím tě, paní f Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jestližes některá z bohyň, co
Isídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera, krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě srovnal. Jsi-li však některá z lidi, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blaženi bratři, neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší blahou se pro m tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový květ jde doko-f la k tanci."
i Dívka bez hnutí, jako zkamenělá, naslouchala tomuto
I pozdravu v neznámé řeči; a na jejím hladkém čele bylo
tolik zmatku, její oči tak dětsky a polekaně mžikaly, že Prokop zdvojnásobil horlivost Odyssea na břeh vyvrženého, a sám jen nejasně chápaje smysl slov.
1 „Keinos ďau peri kéri makartatos," odkříkával rychle,
i „Avšak nad jiné ten se pocítí blaženým v srdci, který zvítězí
1 dary a tebe si odvede domů, neboť dosud nikdy jsem takého
i člověka nezřel ze všech mužů ni žen; já s úžasem na tebe
i hledím."
I Sebas m'echeí eisoroónta. Děvče se silně zardělo, jako by
rozumělo pozdravu řeckého hrdiny; neobratný a líbezný 4        zmatek jí vázal údy, a Prokop, spínaje ruce na pokrývce, ' mluvil, jako by se modlil.
! „Délo dé pote," pokračoval spěšně, „jenom na Délu
t        jednou, blíž oltáře jasného Foiba, palmový mladý strůmek jsem viděl ze země růsti, — neboť i tam jsem přišel a množ-4 ství lidu šlo se mnou na cestě té, z níž trampoty zlé mi vzejiti
| měly. Tam jsem právě tak stál, pln úžasu, když jsem jej
ft viděl, dlouho, vždyť takový kmen se nezrodil ze země dosud.
I Tak teď tobě se divím a žasnu a bojím se hrozne dotknout
se kolenou tvých, ač velký smutek mě tísní." :;l Deidia ďainós: ano, bál se hrozně, ale i dívka se bála a
tiskla k prsoum bílé prádlo a neodvracela očí z Prokopa, %        jenž chvátal vypovědět svou trýzeň: i| „Včera, až v dvacátý den, jsem ušel třpytnému moři,
; do doby tč jsem vlnou byl hnán a prudkými větry od výspy
;| Ógygie, teď sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu též snad
ý zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd
:| rni bohové přisoudí ještě."
■á si
Prokop těžce vzdychl a pozvedl úděsně vyhublé ruce. |
„Alla, anass', eleaire! Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv I
útrapy mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě — z těch druhých I
nikoho neznám lidí, co v krajině té a v městě své obydlí i
mají. Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si za- 1
kryl, jestližes vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo j
obal."               v I
Nyní se dívčí tvář poněkud vyjasnila, vlahé rty se poote- i
vřely; snad Nausikaa promluví, ale Prokop chtěl jí ještě f
požehnati za ten obláček líbezného soucitu, kterým růžo- I
včlo její líčko. „Soi de theoi tosa doien, hosa fresí sési, |
menoinás: bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, ^
muže i dům, a přidejtcž vámi svorného ducha, vzácný to I
dar, — vždyť lepšího nic ni krasšího není, než když smýšle- I
nim svorni svou domácnost společně vedou žena i muž, jak k
odpůrcům v žal, tak na radost velkou všechněm přízniv- J
cům svým, a nejvíc to pocítí sami."* |
Poslední slova Prokop už skoro jen dýchal; sám stěží j
rozuměl tomu, co odříkává, vytékalo to plynně a bez vůle |
z nějakého neznámého kouta paměti; bylo tomu skoro 1
dvacet let, co se jakžtakž probíral sladkou melodií Šestého \ zpěvu. Působilo mu až fyzickou úlevu nechávat to volně
odtékat; dělalo se mu v hlavě lehčeji a jasněji, bylo muskoro i
blaženě v té plihé a libé slabostí, a tu se mu zachvěl na j
rtech rozpačitý úsměv. f
Dívka se usmála, pohnula sebou a řekla: „Nu tak?" |
Udělala krůček blíž a dala se do smíchu. „Co jste to po- j vídal?"
„Já nevím," děl Prokop nejisté. |
Tu se rozlétly nedovřené dveře a do pokoje vrazilo něco |
malého a chundelatého, kviklo radostí a skočilo Prokopovi f
na postel. i
„Honzíku," křikla dívka polekaně, „jdeš dolů!" Ale I
psisko už olízlo Prokopovu tvář a v náruživé radosti se |
zachumlávalo do přikrývek. Prokop si sáhl na tvář, aby se §
otřel, a s úžasem pocítil pod rukou plnovous. „Co-copak," |
koktal a umlkl údivem. Psisko bláznilo; kousalo s prcky- j
pující něhou Prokopovy ruce, pištělo, funělo a tumáš! i
mokrou mordou se mu dostalo až na prsa, 1
„Honzíku," křičela dívka, „ty jsi blázeni Necháš pána!" f
#
♦Překlad O. Vaňorného. I
Přiběhla k posteli a vzala psíka do'náruče. „Bože, Honzíku, ty jsi hlupák!"
„Nechte ho," žádal Prokop.
„Vždyť máte bolavou ruku," namítalo děvče s velikou vážností, tisknouc k prsoum zápasícího psa.
Prokop se podíval nechápavě na svou pravici. Od palce přes dlaň táhla se široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, Červenou kožkou příjemně svědící. „Kde... kde to jsem?" podivil se.
„U nás," řekla s náramnou samozřejmostí, jež Prokopa ihned uspokojila. „U vás," opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to je. „A jak dlouho?"
„Dvacátý den. A pořád —," chtěla něco říci, ale spolkla to. „Honzík spával s vámi," dodala spěšně a zarděla se neznámo proč, chovajíc psa jako malé dítě. „Víte o tom?"
„Nevím," vzpomínal Prokop, „Copak jsem spal?"
„Pořád," vyhrkla. „Už jste se mohl vyspat." Tu postavila psa na zem a přiblížila se k postelí. „Je vám lip?... Chtěl byste něco?"
Prokop zakroutil hlavou; nevěděl o ničem, co by chtěl. „Kolik je hodin?" ptal se nejisté.
„Deset. Já nevím, co smíte jíst; až přijde tati... Tati bude tak rád... Chtěl byste něco?"
„Zrcadlo," řekl Prokop váhavě.
Dívka se zasmála a vyběhla. Prokopovi hučelo v hlavě; pořád se hleděl rozpomenout a pořád mu vše unikalo. A už je tu děvče, něco povídá a podává mu zrcátko. Prokop chce zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde; děvče mu vkládá držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku. Tu zbledlo děvče, nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k očím. Prokop se dívá, vidí docela zarostlé tváře a obličej skoro neznámý; hledí a nemůže pochopit, a tu se mu roztřásly rty.
„Lehněte si, hned si zas lehnete," káže mu drobounký hlásek skoro plačící, a rychlé ruce mu nastavují podušku. Prokop se sváží naznak a zavírá oči; jen chvilinku si zdřímnu, myslí si, a udělalo se libé, hluboké ticho.
33