Autoportrét ve vypouklém zrcadle
Jako to udělal Parmigianino, pravá ruka
většínežhlava vržená na diváka
a vzápěti uhýba|ící,iako by bránila
nabízené.V olovu zasazená okna, staré trámy,
kožešina,plizovaný mušelin, prsten s korálem
sbíhaii pohybem podpírajícímtvář, iežplove
sem a tam podél téruky,
ienomže v poklidu. Je čímsi
odloučeným.Vasari říká: ,,Francesco se jednoho dne
pustil do vlastni podobizny
p9{|9 vypouklého bradýřského zrcadla . ..
Nechal si vykrouŽit dřevěnou kouli a
potom 1i dal rozÍiznout, aby získal půlkouli
velikosti zrcadla, a pak na ni zača|
nanejvýš věrně malovat vše,co v zrcadle viděl,"
zeiména svůjodraz, |ehož je portrét
odrazem iednou sejmutým.
7'rcadlo zachytilo pouze viděné,
cožmu vyhovovalo: umělcovu podobu,
strnulou, uchovanou, pod úhlemhorizontu.
Den čihustota světla
přilnutá k tváři |i udržuie
živou a nedotčenou ve věčnévlně
příchodů' Duše se etabluje'
Jak daleko však můževyplavat očima
a přesto se vrátit do úkrytu? Vypouklost
('Ů€'a'^D'l "-\
,(,
povrchu zrcadla vzdálenost významně
prodlužuje; totižsdostatek, aby se vyievilo,
žeduše ie zaiatkyně, lidsky opatrovaná, držená
v napětí, neschopná překročit
váš pohled spočinulý na obraze.
Papež Klement s celým dvorem ,,uŽasli",
tvrdíVasari, a přislíbili zakázku
nikdy nesplněnou.. Duše, byť. nepokojná, nesmi
se pohnout, naslouchá krapotu na okně,
vzdechům podzimního listi servaného větrem,
t-91tií po volnosti, tam venku, musí však setrvat
a stát modelem. Pokud moŽno
se nehýbat. o tom vyprávi podobizna.
Ten pohled však prolíná
něhu, pobaveni i litost tak mocně
ve své zdrženlivosti, žezáhy odvracíte zrak.
Záhada ie přílišprostá. Jeji palčivá lítost
dává tryskat horkým slzám: žeduše není duší,
ženemá tajemství, ie malá a padne
hladce do své dutiny: své komůrky, našeho zpozorněni.
Melodie ie k máni, jen slov se nedostává.
Slova isou jenom spekulace
(z latinského speciiíiil, tó jest zrcadlo):
hledaii a nemohou nalézt poslání hudby.
Vidíme pouze snové stavy,
ié7dcepohybu otáčeiicíhoobličei
(83)
Ssl.Lt'tr. f'p r {u-e[
(82)
\,
Jonn
l'- Jt
! lŤou
\Í?\---
"^(
C>e(&,, } ' 0ď.q
,
,i.e)
-0\ ť
do zorného pole pod večernímnebem' prostého
talešnéhozmatku coby důkazu autentičnosti'
Život má ale podobu koule'
ffi'ék" svádi vystrčftz ni
ruku' avšak ieií rozměr'
který |i omezu|e, to nedovolí'
Zaiistétohle, nikoli reflex
cosi skrýt, ruku na mírnémústupu
zdánlivě zveličuie' Nelze ii vztyčit
naplocho, iako kus zdi:
musí spoiit kruhovou výseč
soukaiíc se nazpět k tělu' k němuŽ
snad ani nepatři, ohradit a opřít tvář'
na niž lze vyčístúsilířečenéhostavu'
pousmání, iiskru či
iitřenku, zdali spatřenou
s návratem temnoty' Zvrácené světlo' iehož
imperativ ostrosti předem marní svou
|,.arrurr" zasvítit: málo významnou' lečmíněnou'
br"...r.o, tvá ruka ie dost velká'
aby rozbila tu kouli, ale přílišvelká'
r.t to uy se, k setkání iemného přediva'
iežpouae usmlouvá ieií dalšízadr.ženi'
rí"ir.u, ne však hrubá, pouze v |iném měřítku'
klímaiícívelryba na mořském dně
vedle titěrného, nadutého korábu
't
.
Í
na hladině.) V tvých očíchale stoií,
ževše ie hladina, povrch. Ano, ie tam povrch
a nic liného tam ani být nemůže.
V pokoii niiaké výklenky, ien alkovny,
a ani moc nevadí" to okno, čita
štěpina okna nebo zrcad|a napravo, ani
jakoŽto míra počasí,které se francouzsky řekne
le temps, steině iako čas,a které
se držíkursu, v němž změny isou pouhými
znaky celku. Celek ie stálý
v nestálosti, |e koulína způsob naší,sto|ící
řá vzduchoprázdném podstavci, pingpongovým míčkem
bezpečně trůnícímna vrcholu vodotrysku'
A steině iako se nedostává slov pro povrch,
to iest slov, která by řekla, čímto, že neide
o mělké, ale viditelnénitro, není tedy
ani žádného východiska z problému zármutek vs'
zkušenost.
Ty vytrváš, svéhlavý, klidný
ve svém gestu, iež neobiímá ani nevaruje,
a|e taiív sobě cosi z obého v čistém
tvrzeni, které netvrdí nic.
Balón se rozprskává, pozornost
tupě odvrací' oblaka
v kaluži se čeřído ležatých zlomků'
Myslím na přátele,
(8s)
ll
I
.l
(84)
ff
$
tll
n
fi
I
ktcří mě přišli navštívit,na tvář
včerejška.Podivný manévr
paměti dotírajícína zasněný model
v tichu ateliéru, když přemítá,
žeuchopí tužku a nakreslí vlastní podobiznu.
Kolik lidí přišlo a chvílipobylo, utrousilo
cosi k smíchu nebo pláči, co v tebe se vpilo
iak světlo za vichrem zvířenou mlhou a pískem,
iim prosetými a stiženými,dokud ses ve všem
nerozptýlil. Ty hlasy zastřené soumrakem
sdělily vše, a přece příběh pokraču|e
vzpominkami strnulými v zmatečných
druzách krystalů. ČízakÍívenáruka, Francesco,
vládne koloběhem ročnichdob i myšlenkami,
iežse odlupují a odlétajídávivou rychlosti
posledních paličatýchlistů servaných
z promočených větví? Spatřuii v tom ien chaos
tvéhookrouhlého zrcadla, sdružuje vše
kolem Polárky tvých očí,isou prázdné,
nevědoucí, sní,nic však nezievuií.
Citím, iak se kruh zvo|na roztáči
a nabírá rychlost, psací stůl, listiny, knihy,
portréty přátel, okno a stromy
splývaií v iediný neutrální pás obklopuiící mě
ze všech stran, všude kam oko pohlédne'
A iá nedokáŽu objasnit vyrovnáváni,
pročby se mělo všechno vyvařit na iedinou
totoŽnou substanci, magmu interiérů.
Mým průvodcem zde ie tvéiá'
pevné,kosé, při|ímaiícivše s iednosteiným
zjevenim úsměvu, ve vleku zrychlení časuse záhy
připozdilo a iá se mohu vydat ven jen přímo'
překonat vzdálenost mezi námi. Kdysi dávno
rozptýlené jistoty něco znamenaly,
malé strasti i slasti
dne vleklého, prostého půvabu
jak hospodyně při úklidu. Dnes ie nemožné
obnovit tyto vlastnosti v stříbrnémnádechu _
záznamu toho, čeho isi dosáhl, kdyŽ isi usedl,
abys
''velmi
věrně začalmalovat to, cos v zrcadle viděl"'
abys doŠeldokonalosti a vykázal cizorodé
nadobro. V kruhu tvých záměrů přežíva|íiisté
sváry, iežodkazu|í sebeopoiení věčnosti:
trámy, mušelín,korál. Nevadí,
neboť to vše má dneska ste|nou tvář
a ničístín dřiv nevzešel
z brázdy do myšlenízitika.
ZitÍek ie snadný' dnešek však nezmapovaný,
pustý, neochotný jak kraiina .' . '
skýtat zákony perspektivy vlastní
il
il
il
1,
I
i
i
B
it
*
.{,
(86) (87)
ostatně pouze malířově kra|ní
nedůvěře, ten slabý, byť nutný
nástroi. Jistě' některé věci
isou možné,to zítřek ví,nevívšak
které. Jednou se pokusíme
udělat toho tolik, kolik stačime,
a snad se nám občas něco
vyvede, něco na hony vzdálené
přislibu dneška, naše
kraiina se nám totiž vytrhává a mizí
za obzorem. Dnes dostatečný úkryt se leskne,
aby podržel domněnku slibů
v uceleném povrchu, a člověk aby se od nich
toulpl zpátky domů,takže tyto
|eště silněišímožnosti mohou zůstat
celéneodzkoušené. Kůže
tébublinové komnaty má totiž tuhost
hadího veice; vše se zde ,,programuie"
v patřičnou dobu: vícse poiímá
nepřičteno k celkové sumě, sotva člověk
přivykne ryku, který mu kdysi
bránil usnout a dnes iižne,
tak i v poko|i přítomen ten tok přesýpacích
bez kolísání klimatu čikvality
(snad jen tehdy, aby se ponuře a mlhavě
rozjasnil' v ohnisku ostřícim se k smrti - víc
hodin.
o tom pozděii). Zamýšlenésnové vakuum
se vytrvale plni, vysychá iak
pramen snů,a iediný ten sen
můžetedy řůst, bujet iak stolistka,
nedba|e zákonů střídrnosti, a nám nezbývá než
probrat se a zkusit začitnanovo
v nově vzniklém slumu. Sydney Freedberg ve svém
Parmigianinoui o tom říká: ,,Realismus této podobizny
iižnení sdělením obiektivní pravdy, nýbržbixarria . . '
A přece ieho pokřivení nevyvolává
pocit disharmonie . . . Tvary zachovávaií
ng_t_nou míru ideální krásy," ielikož ie
živínďe
_11y-'
tak nicotné, dokud si jednoho' dne
nevšimneme díry, která po nich zbyla. Jeiich
význam, ne-li smysl, je teď prostý. Měly vyživovat
sen pojímaiícívšechny, nakonec
takto obrácené v soustředrrém zrcadle.
Zdán|ivě podivné, neboť isme ie vlastně neviděli.
A nám to docházi ažve chvíli, kdy se vytráceií
iak vlna tříštícíse o skálu, odhazují
svůjtvar v gestu' iežie odrazem onoho tvaru.
Tvary zachovávaií notnou míruideální krásy,
jak tajně tyjí z našípředstavy pokřivení.
Proč zoufat nad takovým řádem, když
sny nás nastavují v časeisouce vstřebávány?
Něco na způsob Života se děie, přesouváno
ze snu do ieho kodifikace.
(8e)(88)
Pomalu mi mizí z paměti
a náhle zas vnucuje svůjstereotyp,
je to však neznámý stereotyp, tvář
kotvící,počatá v hrozbách, odhodlaná
oslovit iiné,,,víc anděl nežlimuž"(Vasari).
Možná se anděl podobá všemu,
co jsme zapomněli' to jest zapomenutým
věcem, iež nám nepřipadaji známé
při druhém setkání, ztracené za hranicemi slov,
a přece nám kdysi patřily. Proto ten
vpád do soukromí muže, který
,,se pletl do řemesla alchymistům, ale Iehož přáním
zde nebylo zkoumat subtilnosti umění
v objektivním vědeckém duchu: přál si skrze ně
sdělit divákovi pocit něčeho nového, úžasného"
(Freedberg). Pozděišíportréty, iako,,Portrét muže"
v paláci UFFizi,,,Mladý prelát" z galerie Borghese a
neapolská ,'Antea" vycházeii z napěti
manýrismu, ale tady, jak podtrhu|e Freedberg;
se překvapeni i napětí týkaiíspíšekoncepce
nežrealizace.
Nechybí harmonie vrcholné renesance'
byť pokřivená zrcadlem.
Obievná je úzkostlivá snaha zachytit
nutkání zakulacené odrazné plochy
(|e to první zrcad\ový portrét vůbec),
takže se můžetenechat na okamžik svést,
než si uvědomíte, žeodraz
nepatři vám. Cítítese potom jako něiaká
postava z Hoffmanových povídek, zbavená
odrazu, a ienom mé celé iá
ie viděno vypuzené přísnou
jinakostí maliře v ieho
jiném pokoii. Překvapili isme ho
při práci, vlastně ne, to on' překvapil nás
svou prací. obraz ie téměř hotov,
úžástéměř tentam' iako když vyhlédnete z okna
ohromeni sněžením,které |eště i teď
končíiíníma jiskřicemi sněhu.
Událo se to, Žatímco isi byl uvnitř a spal
a neměl důvodbýt kvůli tomu
vzhůru, snad jenom, žeden
prchá a kdoví, zda se dnes v noci
odebereš na lože, neispíšažnad ránem.
Stínmetropole vpichuje svou vlastní
naléhavost: Řím, kde Francesco
maloval za Plenění: ieho plátna
uvedla v úžasvojáky, kteří k němu vtrhli;
ušetřili ho, ale brzy nato město opustil;
Vídeň, kde'obraz_ visí dnes, tam
išě. t'ó uviděl s Pierrem v |éqě1959; New York,
l
j
ir
l
l
1i
(eo1 (e1)
1
kde isem nyní,který je logaritmem
iiných metropolí' Naše kraiina
b,rii rodinným klonclváním, rychlými výměnami;
obchod se vede Pohledem' gestem'
doslechem. Vdechuie |iný život městu'
ie podkladem ztcadla
neurteného, lečvěrně načrtléhoateliéru' Chce
z něho nasát veškerýživot, vypustit vzduch z ieho
zmapovaného prostoru podle předpisu' ohradit iak
ostrov.
Zákrok ten b-vl dočasně nastolen'
něco rrového se však blíží,nová stroienost
ve větru' Dokážešji unest'
Francesco? Máš na ni dost s,il?
Vitr nese a nevíco, ie
samohybný, nevidomý, sám o sobě nemá
poiem' Je setrvačností,která |ednou
u"nan"
-.rrrává
všechnu aktivitu, tajnou i veřeinou:
šepoty světa, který nelze pochopit'
vnímat však, to ano, mrazeni, nákazu
vzdalu|íci se podél mysů a peninsul
tvých žilek, a tím k archipelagům
a k omývané, provzdušněné záhadě širéhomoře'
To p"tii k ieho zápotným stránkám' Kladem ie'
žeti dává všímatsi života a tísně'
iežpouze napohled pominuly, ale nyní'
když nová móda zpochybňuie, isou vidět'
(e2)
iak chvátaií styl opustit. Maií-li vstoupit
mezi klasiku,
musí se rozhodnout pro tu čionu stranu'
Jeiich zamlklost podminovala
městskou"kraiinu, vtiskla ieií polysémii
svéhlavou a unavenou podobu stařeckých her'
Právě teď potřebuieme toho nepravděpodobného
vyzyvatele, bušícíhona bránu ohromeného
hradu. Tvůispor, Francesco,
začaltehdy okorávat, ielikož odpověď
čiodpovědi byly v nedohlednu. obrátí-li se teď
v prach, značito pouze' žeieho časnadešel
před časem, pohleď však nynía poslouchej :
co když ie iiný Život zapuštěn
ve výklencích nikým netušených, {co když on'
a ne my' ie nositelem změny, co kdyŽ isme vlastně !ím'
kdybychom se k němu mohli vrátit, oživit něco z toho'
|ak vypadal, otočitse k zacházeiící kouli,
a přesto vyiit ze všeho bez úhony:
n..uy .r, pořádku, dech normální. Jde totiž o metaForu'
iežnás má obsáhnout, isme ieiísoučástía
můžemev nížit,|ak |sme v nívlastně žili,
odkazujíce pouze svéobnaženémozky zkoumáni,
které iak vidno nezauime místo nahodile,
nýbrŽ spořádaně, to |est abychom nikoho
neohrozili - prostě tak, iak se věci děláva|í'
(e3)
na způsob soustředného narůstání dní
okolo pně života: správně, když se nad tím zamyslíte'
Vánek iak z otočenéstránky
přihání zpět tvou tvář: ta chvíle
ukusu|e notný žvanec z opaÍu
pří|emnéintuice, po úžpÍicházi'
Zavřit se v ústraníje ,,sama Smrt",
iak prohlásil Berg o jedné větě z Mahlerovy Deváté;
nebo, abych citoval Imogenu z Cymbelina' "Ani
smrt
nemůžebýt palčivě|ši", ielikož
byi ie ien cvičenímčitaktikou, nese
sílu přesvědčeni, iežnarůstalo'
Pouhá zapomnětlivost s ním nepohne
a zboŽnépřání ho nepřivede zpět, dokud zistává
bílousedlinou svého snu
v klimatu vzdechů roztroušených našímsvětem'
plachetkou na ptačíklícce' Nepochybně však
krásné je krásným pouze ve vztahu k |istému
životu, žitémučinežitému,vyhloubenému v iistý tvar
prosáklý nostalgií sdílenéminulosti'
Světlo dnes sestupuie s nadšením,
které isem |ižkdesi pozna|, a poznal, proč
se jevilo smysluplným, že iiné stíhal
před lety steiný pocit. Nepřestávám se ptát
toho zrcadla, co mě 1iž neprovázi
(e4)
chvatnou prázdnotou, která mi bude
vydělena tentokrát. A váza !e stále plná'
neboť ie v níprávě tolik mista
a vše se do ní"hodí.
Viditelný
vzorek se nemá považovat pouze za vzorek
sám o sobě, ale za vše, co může
představovat vně času - ne gesto'
ale všechno, ve vytříbeném,zpodobitelném stavu'
Avšak čeho ie tento vesmír prahem'
otáčeie se dovnitř i ven, vpřed i vzaó'
z&áhá se nás obemknout a přece |e tím
iediným v dohlednu. Láska kdysi
nakláněla váhy, dnes se však chouli ve stínu' neviděná'
byť záhadně přítomná kdesi nedaleko'
Ale my víme, žese nedá vložit
mezi dva přilehlé okamžiky, žeieii zákruty
.nevedou nikam neždo dalšíchpřítoků
a ty žese vléva!ído mlhavého
pocitu něčeho nepoznatelného,
tyt .e zdá ptavděpodobné, ževšichni
víme, co to ie, a můžemeto sdělit
iiným. Ale ten pohled,
lterý někdo nosí iako ceich, nutí člověka
drát se kupředu, nedbaie na zievnou
naivitu takové snahy, nevadí mu'
ženikdo nenaslouchá, ielikož světlo
v |eiich očích|ednou provždy zažehnuté
(es)
ie přítomné,netknuté, trvalá anomálie,
bdícía zmlklá. Navenek, zdá se, neni
žádnýzvláštni důvod, proč by to světlo
měla zaostřovat láska, nebo pročby se
město tonoucí se svými skvostnými čtvrtěmi
ve vesmíru, stále mlhavěiší,matnější,
mělo chápat coby piliř vlastního pokroku,
malířský stoian, na němž se drama rozvinulo
k sebeuspokojení a konci
nďeho snění, a nás nikdy nenapadlo,
žeskončíprávě takhle, na sklonku dne s namalovaným
příslibem prosvitaiícím iako zástava' pouto.
Ta nepopsatelná, neurčitelná denní doba je
tajemstvím mista, kde se to odehrává,
a my se |ižnemůžemevrátit k spleti
sebraných rozporných výpovědí, selhání paměti
korunnich svědků. Víme jen,
žeisme přišli poněkud časně,že
dnešek má tu zvláštní, lapidární
dneškovitost, kterou slunečnisvit opakuje věrně
vrháním stinů haluzi na bujaré
chodníky. Ještě nikdy nebyl den-iako dnes.
Myslíval jsem, že jsou jeden iáko druh1;,
že sc přítomnost vždycky všem ievila stejná,
ale'zmatek se rozplývá, neboť člověk
se pokaŽdé ježi do svého přitomna.
(e6)
(e7)
É
s
í
*
t
$
*
t
$
s
t
t
I
A přece ten ,,poetický,,, plavý prostor
dlouhé chodby vedoucí zpátky k obrazu,
svemu tmavnoucímu protějšku - je toh|e
něiaká smyšlenka ,,uměni,,, iežne,má být chápáno
jako skutečné,tím méně výlučné?N.-a takésvé doupě
v přitomnosti, z něhož stále unikáme
a do něhož se navracime, zatimco pradávné vodníkolo
šlape svým iednotvárným, ba pokíidným chodem?
Napadá mě, žese snažísdělit, že máme dnešek
"
.::í-: z něho vypadnout, ptávě kdyžsemuzeem
prodírajínávštěvníci,aby
byli do zavřeni venku. Tam nemůŽešŽít.
Šedáglazura minulosti
","tu;.
rrs..ňni'....o,u.r'
ggqmstv_í tenkéhonátěru a laku, iez íladnout
try1lo celý život, redukována na status
černobílýchiiustrací v knize, kde barevné přílohy
jsou vzácné. To iest, veškerý čas
s_9-'_reduku|e na niiaký_ zvláštni
'čas.
Nikdo na tu
změnu nepoukazuje: mohli bv tak
na sebe upozornit,
cožby znásobilo hrůzu, žese nedostanou ven'
anižshlédnou celou sbirku
(vyjma skulptur v suterénu:
dobře iim tak, tam dole).
Náš věk se hali do závoje, kompromisu,
vůli podobizny přetrvat. Narážka na
nďi vlastni _ a my doufali, že ji nedáme naievo.
Není nám třeba obrazůani
kostrbatin psaných zralými básníky,
je-li exploze tak přesná, tak úchvatná.
Má vůbecněiaký smysl uznat
existenci toho všeho? Copak
existuje? Jistěže volné chvíle
k vznešeným kratochvílím užneisou,
užne. Dnešek nemá volno, událost přichází
po okrai plná vlastními mezemi, je totožnésubstance,
k nerozeznání. ,,Hra" je ovšem něco jiného,
ta existuie, ve společnosti specificky
organizované iakožto znázotněni sebe sama.
Jinécesty není a ten houf pitomců,
co by vše zneiasnili svými hrátkami se zrcadlem,
které |ako by množily siaky a šance, či
alespoň zam|žili sporné otázky halicí
aurou' iežby zkorodovala architekturu
celku v oparu potlačenéhovýsměchu,
nemluví k věci. Vypadli ze hry,
nastolené teprve po ieiich odchodu.
Vesmír se ieví velmi nehostinný,
ale ielikož princip každéiednotliviny je
nepřátelský všem osatním, cizopasí na nich,
iak častopoukazovali filozofové, alespoň
tohle, ta němá, nedělená přitomnost
je logicky ospraveditel ná, což
v. tomto připadě neni marné,
činebylo by, kdvbv ." .."i-^*^^'
'
"
k, i ;; ;; i' ;i."ť',L'"j*:,:?'J'"' :;:;do. vlastní karikatury. Tohle se J!i.,--.pokaždé,jak"v tichépoště, kde
::o.1.": 'věta
vyslaná okolo mistnosti
xonct ;ako něco naprosto odlišného.
rrave v principu se.tak umělecká díla rozcházeiíse záměry umělce. Nejednou a*i],''
'"
žeopomněI něco, co mínilvyslovit
ze všeho nejdřív. Sveden t rrity'
názornými rozkošemi, ,rini ..-d 1uytv skrytu duše spoli
že.měi k
"ěJ;;i;i"l.L,,'',io''edkem),
domnívá
vol|u', jížsi sotva byl vědom,
neveda, že nutnost podobná předsevzetí obchází,aby vytvořila něco nového
pro_ sebe, ženeni žádnéiinécesty,
žehistorie tvoření se řídí
přísnými zákony a ževěci
se skutečně odehrávaií takto, nikdy však ty,které jsme chtěli dokázat a chtěli tak zoufalevidět,..iak vznikají. Parmigianino
:|
,"'
'::,:
uvědomil při práci na úkolu
ztrpčujícímmu život. Čl,ověk i. n".lrl a.eir.
se,
(e8)
(ee)
dokqnalé a hodnověrné uskutečněni ?1T!r"
do vvbroušeného, snJ Jokonce niiaret'-o (přitom tak
záhaáného) konce' Skrývá se něco'
.l'"",." iútvážně' za tou iinakostí'
i,"norrunou do neivýše ordinérních
io... r."uaoclenní činnosti' měnícívše
".o",."u
i zásadrrě a rvoucí nám z rukou
r,.í""' ,"n'aní, každéhotvoření' nelen uměleckého'
ill; dor"dilo na něiaký.zrůdný'
|]''ť'
u..hol, přílišblízký'abychom ho nedbatt'
' přiliš daleký'
"bu.ňorn
zakročili? Ta iinakost' ::o-^_",.
',n.ir.. to my" ie iediné' co se dá spatrlt
"'''."ár.,
třébas nikdo nemůŽe říci'
pročtomu tak ie' Do přístavu
lpl,rla loď pod neznámou vlaikou'
'J"-orir'ri'is,
iak ti nepodstatné věci
ío"riaauii den, kalíohnisko
Lristatoue koule' Jeií výiev ie ]:á:'i
i"ť"u,'.. ro"troušená pára' Plodné
"ro.iu..,
které aŽ dosud přicházely
tak snadno, se |ižnělievu|í' anebo zřídka' Je|ich
vybarvení ie méně ostré' smyté
o'"lrl*.irni dešti a vichry' zničené'zab|ácené'
iobě navrácené, ielikoŽ bezcenné'
n"o,"." isme taci tvorové zvyku' Že ieiich
důsledky isou stále k mání en permanence?*matoucl
problémy. MÍuvit vážně pouze o sexu
|e možným řešenim, ienomže písky sykají
blížícese počátku velkého sesuvu
v to, co se"událo. Ta mig'ulgst
ie nyní tady z od,raz malířova
obliče|e, v němž otálíme, přiiímaiíée
sny a inspiraci na nepřidělené
frekvenci, avšak barvy zkovověly,
křivky a ostré tahy postrádaií sytost. Kdekdo
má na vesmír svou zaručenou teorii,
ta ale .nevypráví celou historii,
a nakonec to' co je mimo něi,
má váhu, pro něho a zvláště pro nás,
pro něž nikdo nehnul ani prstem
při dekódování vlastního kvocientu v životnívelikosti
a kteří musíme spoléhat na přeiaté vědomosti.
A přece vím,
ževkus iiného iižnebude
nic platný a steině si ho nemusíme všímat.
Kdysi to vypadalo tak dokonale - lesk na jemné
pihatépokožce, rty zvlhlé,iako by se chystaly rozevřít
a iíci pár slov, a ten důvěrně známý vzhled
šatu a nábytku, které se zapomínaií.
Tohle mohl být náš rái: exotické
útočištěve vyčerpanémsvětě, jenomže o tom karty
(100)
(101)
pomlčely, neboť o tohle nemohlo
jít. Napodobená přirozenost můžebýt prvnim krokem
k dosaženi vnitřního klidu,
je však ien tím prvnim krokem a neiednou
zústává strnulé přívětivé gesto vyleptáno
ve vzduchu, kteý se za ním zhmotňuie,
pouhá konvence. Na ně tedy vážně
nemáme čas,leda bychom iimi
rozžali. Čímdříve na uhel spáleny,
tim lépepro role, iež nám třeba sehrát.
Snažně tě tedy prosím, odtáhni tu ruku,
přestaň ji nabízet jako štítčipozdtav,
zaštítěnýpozdtav, Francesco:
v komoře ie místopro ieden náboi :
náš pohled obráceným koncem
dalekohledu, a ty rychleišísvětla
se propadáváš a nakonec padáš naznak
mezi předměty v pokoii, nikdy neodeslané
pozváni, syndrom ,,to všechno byl ien sen.,,
třebaže výraz ašechno sděluie dost l"sne,
že nebyl. Jeho existence
byla skutečná, byt usoužená, a bolest
toho procitaiíciho snu nemůženikdy přehlušit
ve vzduchu dosud načrtnutéschéma,
vyvolené, mně určenéa zhmotnělé
v proměnlivém svitu mého pokoie.
Spatřili isme město: ie vypouklým
zrcadlovým okem hmyzu.'vs. .. oa.t.aue
na.i;ho'}a.lkóně a pokratuie u,rnitr,'
'
avšak děi ie chladný, sirupový tok alegori.keho
l-^T1'
Člověk si připaáá ďíli; ;;;;;,proseva'e aprílovéslunce a hledaje záchytÁe bodyv pouhém tichém bezpohybu jeho
parameffu. Ruka nesvírá žádnou křídu
a veškeréčásti celku se odlupují
a nemohou vědět, že věděly, snad
'en
tu a tam ne' v studených kapsách
vzpomínek, o šepotech mimo čas.
(102) (103)