Autoportrét ve vypouklém zrcadle Jako to udělal Parmigianino, pravá ruka většínežhlava vržená na diváka a vzápěti uhýba|ící,iako by bránila nabízené.V olovu zasazená okna, staré trámy, kožešina,plizovaný mušelin, prsten s korálem sbíhaii pohybem podpírajícímtvář, iežplove sem a tam podél téruky, ienomže v poklidu. Je čímsi odloučeným.Vasari říká: ,,Francesco se jednoho dne pustil do vlastni podobizny p9{|9 vypouklého bradýřského zrcadla . .. Nechal si vykrouŽit dřevěnou kouli a potom 1i dal rozÍiznout, aby získal půlkouli velikosti zrcadla, a pak na ni zača| nanejvýš věrně malovat vše,co v zrcadle viděl," zeiména svůjodraz, |ehož je portrét odrazem iednou sejmutým. 7'rcadlo zachytilo pouze viděné, cožmu vyhovovalo: umělcovu podobu, strnulou, uchovanou, pod úhlemhorizontu. Den čihustota světla přilnutá k tváři |i udržuie živou a nedotčenou ve věčnévlně příchodů' Duše se etabluje' Jak daleko však můževyplavat očima a přesto se vrátit do úkrytu? Vypouklost ('Ů€'a'^D'l "-\ ,(, povrchu zrcadla vzdálenost významně prodlužuje; totižsdostatek, aby se vyievilo, žeduše ie zaiatkyně, lidsky opatrovaná, držená v napětí, neschopná překročit váš pohled spočinulý na obraze. Papež Klement s celým dvorem ,,uŽasli", tvrdíVasari, a přislíbili zakázku nikdy nesplněnou.. Duše, byť. nepokojná, nesmi se pohnout, naslouchá krapotu na okně, vzdechům podzimního listi servaného větrem, t-91tií po volnosti, tam venku, musí však setrvat a stát modelem. Pokud moŽno se nehýbat. o tom vyprávi podobizna. Ten pohled však prolíná něhu, pobaveni i litost tak mocně ve své zdrženlivosti, žezáhy odvracíte zrak. Záhada ie přílišprostá. Jeji palčivá lítost dává tryskat horkým slzám: žeduše není duší, ženemá tajemství, ie malá a padne hladce do své dutiny: své komůrky, našeho zpozorněni. Melodie ie k máni, jen slov se nedostává. Slova isou jenom spekulace (z latinského speciiíiil, tó jest zrcadlo): hledaii a nemohou nalézt poslání hudby. Vidíme pouze snové stavy, ié7dcepohybu otáčeiicíhoobličei (83) Ssl.Lt'tr. f'p r {u-e[ (82) \, Jonn l'- Jt ! lŤou \Í?\--- "^( C>e(&,, } ' 0ď.q , ,i.e) -0\ ť do zorného pole pod večernímnebem' prostého talešnéhozmatku coby důkazu autentičnosti' Život má ale podobu koule' ffi'ék" svádi vystrčftz ni ruku' avšak ieií rozměr' který |i omezu|e, to nedovolí' Zaiistétohle, nikoli reflex cosi skrýt, ruku na mírnémústupu zdánlivě zveličuie' Nelze ii vztyčit naplocho, iako kus zdi: musí spoiit kruhovou výseč soukaiíc se nazpět k tělu' k němuŽ snad ani nepatři, ohradit a opřít tvář' na niž lze vyčístúsilířečenéhostavu' pousmání, iiskru či iitřenku, zdali spatřenou s návratem temnoty' Zvrácené světlo' iehož imperativ ostrosti předem marní svou |,.arrurr" zasvítit: málo významnou' lečmíněnou' br"...r.o, tvá ruka ie dost velká' aby rozbila tu kouli, ale přílišvelká' r.t to uy se, k setkání iemného přediva' iežpouae usmlouvá ieií dalšízadr.ženi' rí"ir.u, ne však hrubá, pouze v |iném měřítku' klímaiícívelryba na mořském dně vedle titěrného, nadutého korábu 't . Í na hladině.) V tvých očíchale stoií, ževše ie hladina, povrch. Ano, ie tam povrch a nic liného tam ani být nemůže. V pokoii niiaké výklenky, ien alkovny, a ani moc nevadí" to okno, čita štěpina okna nebo zrcad|a napravo, ani jakoŽto míra počasí,které se francouzsky řekne le temps, steině iako čas,a které se držíkursu, v němž změny isou pouhými znaky celku. Celek ie stálý v nestálosti, |e koulína způsob naší,sto|ící řá vzduchoprázdném podstavci, pingpongovým míčkem bezpečně trůnícímna vrcholu vodotrysku' A steině iako se nedostává slov pro povrch, to iest slov, která by řekla, čímto, že neide o mělké, ale viditelnénitro, není tedy ani žádného východiska z problému zármutek vs' zkušenost. Ty vytrváš, svéhlavý, klidný ve svém gestu, iež neobiímá ani nevaruje, a|e taiív sobě cosi z obého v čistém tvrzeni, které netvrdí nic. Balón se rozprskává, pozornost tupě odvrací' oblaka v kaluži se čeřído ležatých zlomků' Myslím na přátele, (8s) ll I .l (84) ff $ tll n fi I ktcří mě přišli navštívit,na tvář včerejška.Podivný manévr paměti dotírajícína zasněný model v tichu ateliéru, když přemítá, žeuchopí tužku a nakreslí vlastní podobiznu. Kolik lidí přišlo a chvílipobylo, utrousilo cosi k smíchu nebo pláči, co v tebe se vpilo iak světlo za vichrem zvířenou mlhou a pískem, iim prosetými a stiženými,dokud ses ve všem nerozptýlil. Ty hlasy zastřené soumrakem sdělily vše, a přece příběh pokraču|e vzpominkami strnulými v zmatečných druzách krystalů. ČízakÍívenáruka, Francesco, vládne koloběhem ročnichdob i myšlenkami, iežse odlupují a odlétajídávivou rychlosti posledních paličatýchlistů servaných z promočených větví? Spatřuii v tom ien chaos tvéhookrouhlého zrcadla, sdružuje vše kolem Polárky tvých očí,isou prázdné, nevědoucí, sní,nic však nezievuií. Citím, iak se kruh zvo|na roztáči a nabírá rychlost, psací stůl, listiny, knihy, portréty přátel, okno a stromy splývaií v iediný neutrální pás obklopuiící mě ze všech stran, všude kam oko pohlédne' A iá nedokáŽu objasnit vyrovnáváni, pročby se mělo všechno vyvařit na iedinou totoŽnou substanci, magmu interiérů. Mým průvodcem zde ie tvéiá' pevné,kosé, při|ímaiícivše s iednosteiným zjevenim úsměvu, ve vleku zrychlení časuse záhy připozdilo a iá se mohu vydat ven jen přímo' překonat vzdálenost mezi námi. Kdysi dávno rozptýlené jistoty něco znamenaly, malé strasti i slasti dne vleklého, prostého půvabu jak hospodyně při úklidu. Dnes ie nemožné obnovit tyto vlastnosti v stříbrnémnádechu _ záznamu toho, čeho isi dosáhl, kdyŽ isi usedl, abys ''velmi věrně začalmalovat to, cos v zrcadle viděl"' abys doŠeldokonalosti a vykázal cizorodé nadobro. V kruhu tvých záměrů přežíva|íiisté sváry, iežodkazu|í sebeopoiení věčnosti: trámy, mušelín,korál. Nevadí, neboť to vše má dneska ste|nou tvář a ničístín dřiv nevzešel z brázdy do myšlenízitika. ZitÍek ie snadný' dnešek však nezmapovaný, pustý, neochotný jak kraiina .' . ' skýtat zákony perspektivy vlastní il il il 1, I i i B it * .{, (86) (87) ostatně pouze malířově kra|ní nedůvěře, ten slabý, byť nutný nástroi. Jistě' některé věci isou možné,to zítřek ví,nevívšak které. Jednou se pokusíme udělat toho tolik, kolik stačime, a snad se nám občas něco vyvede, něco na hony vzdálené přislibu dneška, naše kraiina se nám totiž vytrhává a mizí za obzorem. Dnes dostatečný úkryt se leskne, aby podržel domněnku slibů v uceleném povrchu, a člověk aby se od nich toulpl zpátky domů,takže tyto |eště silněišímožnosti mohou zůstat celéneodzkoušené. Kůže tébublinové komnaty má totiž tuhost hadího veice; vše se zde ,,programuie" v patřičnou dobu: vícse poiímá nepřičteno k celkové sumě, sotva člověk přivykne ryku, který mu kdysi bránil usnout a dnes iižne, tak i v poko|i přítomen ten tok přesýpacích bez kolísání klimatu čikvality (snad jen tehdy, aby se ponuře a mlhavě rozjasnil' v ohnisku ostřícim se k smrti - víc hodin. o tom pozděii). Zamýšlenésnové vakuum se vytrvale plni, vysychá iak pramen snů,a iediný ten sen můžetedy řůst, bujet iak stolistka, nedba|e zákonů střídrnosti, a nám nezbývá než probrat se a zkusit začitnanovo v nově vzniklém slumu. Sydney Freedberg ve svém Parmigianinoui o tom říká: ,,Realismus této podobizny iižnení sdělením obiektivní pravdy, nýbržbixarria . . ' A přece ieho pokřivení nevyvolává pocit disharmonie . . . Tvary zachovávaií ng_t_nou míru ideální krásy," ielikož ie živínďe _11y-' tak nicotné, dokud si jednoho' dne nevšimneme díry, která po nich zbyla. Jeiich význam, ne-li smysl, je teď prostý. Měly vyživovat sen pojímaiícívšechny, nakonec takto obrácené v soustředrrém zrcadle. Zdán|ivě podivné, neboť isme ie vlastně neviděli. A nám to docházi ažve chvíli, kdy se vytráceií iak vlna tříštícíse o skálu, odhazují svůjtvar v gestu' iežie odrazem onoho tvaru. Tvary zachovávaií notnou míruideální krásy, jak tajně tyjí z našípředstavy pokřivení. Proč zoufat nad takovým řádem, když sny nás nastavují v časeisouce vstřebávány? Něco na způsob Života se děie, přesouváno ze snu do ieho kodifikace. (8e)(88) Pomalu mi mizí z paměti a náhle zas vnucuje svůjstereotyp, je to však neznámý stereotyp, tvář kotvící,počatá v hrozbách, odhodlaná oslovit iiné,,,víc anděl nežlimuž"(Vasari). Možná se anděl podobá všemu, co jsme zapomněli' to jest zapomenutým věcem, iež nám nepřipadaji známé při druhém setkání, ztracené za hranicemi slov, a přece nám kdysi patřily. Proto ten vpád do soukromí muže, který ,,se pletl do řemesla alchymistům, ale Iehož přáním zde nebylo zkoumat subtilnosti umění v objektivním vědeckém duchu: přál si skrze ně sdělit divákovi pocit něčeho nového, úžasného" (Freedberg). Pozděišíportréty, iako,,Portrét muže" v paláci UFFizi,,,Mladý prelát" z galerie Borghese a neapolská ,'Antea" vycházeii z napěti manýrismu, ale tady, jak podtrhu|e Freedberg; se překvapeni i napětí týkaiíspíšekoncepce nežrealizace. Nechybí harmonie vrcholné renesance' byť pokřivená zrcadlem. Obievná je úzkostlivá snaha zachytit nutkání zakulacené odrazné plochy (|e to první zrcad\ový portrét vůbec), takže se můžetenechat na okamžik svést, než si uvědomíte, žeodraz nepatři vám. Cítítese potom jako něiaká postava z Hoffmanových povídek, zbavená odrazu, a ienom mé celé iá ie viděno vypuzené přísnou jinakostí maliře v ieho jiném pokoii. Překvapili isme ho při práci, vlastně ne, to on' překvapil nás svou prací. obraz ie téměř hotov, úžástéměř tentam' iako když vyhlédnete z okna ohromeni sněžením,které |eště i teď končíiíníma jiskřicemi sněhu. Událo se to, Žatímco isi byl uvnitř a spal a neměl důvodbýt kvůli tomu vzhůru, snad jenom, žeden prchá a kdoví, zda se dnes v noci odebereš na lože, neispíšažnad ránem. Stínmetropole vpichuje svou vlastní naléhavost: Řím, kde Francesco maloval za Plenění: ieho plátna uvedla v úžasvojáky, kteří k němu vtrhli; ušetřili ho, ale brzy nato město opustil; Vídeň, kde'obraz_ visí dnes, tam išě. t'ó uviděl s Pierrem v |éqě1959; New York, l j ir l l 1i (eo1 (e1) 1 kde isem nyní,který je logaritmem iiných metropolí' Naše kraiina b,rii rodinným klonclváním, rychlými výměnami; obchod se vede Pohledem' gestem' doslechem. Vdechuie |iný život městu' ie podkladem ztcadla neurteného, lečvěrně načrtléhoateliéru' Chce z něho nasát veškerýživot, vypustit vzduch z ieho zmapovaného prostoru podle předpisu' ohradit iak ostrov. Zákrok ten b-vl dočasně nastolen' něco rrového se však blíží,nová stroienost ve větru' Dokážešji unest' Francesco? Máš na ni dost s,il? Vitr nese a nevíco, ie samohybný, nevidomý, sám o sobě nemá poiem' Je setrvačností,která |ednou u"nan" -.rrrává všechnu aktivitu, tajnou i veřeinou: šepoty světa, který nelze pochopit' vnímat však, to ano, mrazeni, nákazu vzdalu|íci se podél mysů a peninsul tvých žilek, a tím k archipelagům a k omývané, provzdušněné záhadě širéhomoře' To p"tii k ieho zápotným stránkám' Kladem ie' žeti dává všímatsi života a tísně' iežpouze napohled pominuly, ale nyní' když nová móda zpochybňuie, isou vidět' (e2) iak chvátaií styl opustit. Maií-li vstoupit mezi klasiku, musí se rozhodnout pro tu čionu stranu' Jeiich zamlklost podminovala městskou"kraiinu, vtiskla ieií polysémii svéhlavou a unavenou podobu stařeckých her' Právě teď potřebuieme toho nepravděpodobného vyzyvatele, bušícíhona bránu ohromeného hradu. Tvůispor, Francesco, začaltehdy okorávat, ielikož odpověď čiodpovědi byly v nedohlednu. obrátí-li se teď v prach, značito pouze' žeieho časnadešel před časem, pohleď však nynía poslouchej : co když ie iiný Život zapuštěn ve výklencích nikým netušených, {co když on' a ne my' ie nositelem změny, co kdyŽ isme vlastně !ím' kdybychom se k němu mohli vrátit, oživit něco z toho' |ak vypadal, otočitse k zacházeiící kouli, a přesto vyiit ze všeho bez úhony: n..uy .r, pořádku, dech normální. Jde totiž o metaForu' iežnás má obsáhnout, isme ieiísoučástía můžemev nížit,|ak |sme v nívlastně žili, odkazujíce pouze svéobnaženémozky zkoumáni, které iak vidno nezauime místo nahodile, nýbrŽ spořádaně, to |est abychom nikoho neohrozili - prostě tak, iak se věci děláva|í' (e3) na způsob soustředného narůstání dní okolo pně života: správně, když se nad tím zamyslíte' Vánek iak z otočenéstránky přihání zpět tvou tvář: ta chvíle ukusu|e notný žvanec z opaÍu pří|emnéintuice, po úžpÍicházi' Zavřit se v ústraníje ,,sama Smrt", iak prohlásil Berg o jedné větě z Mahlerovy Deváté; nebo, abych citoval Imogenu z Cymbelina' "Ani smrt nemůžebýt palčivě|ši", ielikož byi ie ien cvičenímčitaktikou, nese sílu přesvědčeni, iežnarůstalo' Pouhá zapomnětlivost s ním nepohne a zboŽnépřání ho nepřivede zpět, dokud zistává bílousedlinou svého snu v klimatu vzdechů roztroušených našímsvětem' plachetkou na ptačíklícce' Nepochybně však krásné je krásným pouze ve vztahu k |istému životu, žitémučinežitému,vyhloubenému v iistý tvar prosáklý nostalgií sdílenéminulosti' Světlo dnes sestupuie s nadšením, které isem |ižkdesi pozna|, a poznal, proč se jevilo smysluplným, že iiné stíhal před lety steiný pocit. Nepřestávám se ptát toho zrcadla, co mě 1iž neprovázi (e4) chvatnou prázdnotou, která mi bude vydělena tentokrát. A váza !e stále plná' neboť ie v níprávě tolik mista a vše se do ní"hodí. Viditelný vzorek se nemá považovat pouze za vzorek sám o sobě, ale za vše, co může představovat vně času - ne gesto' ale všechno, ve vytříbeném,zpodobitelném stavu' Avšak čeho ie tento vesmír prahem' otáčeie se dovnitř i ven, vpřed i vzaó' z&áhá se nás obemknout a přece |e tím iediným v dohlednu. Láska kdysi nakláněla váhy, dnes se však chouli ve stínu' neviděná' byť záhadně přítomná kdesi nedaleko' Ale my víme, žese nedá vložit mezi dva přilehlé okamžiky, žeieii zákruty .nevedou nikam neždo dalšíchpřítoků a ty žese vléva!ído mlhavého pocitu něčeho nepoznatelného, tyt .e zdá ptavděpodobné, ževšichni víme, co to ie, a můžemeto sdělit iiným. Ale ten pohled, lterý někdo nosí iako ceich, nutí člověka drát se kupředu, nedbaie na zievnou naivitu takové snahy, nevadí mu' ženikdo nenaslouchá, ielikož světlo v |eiich očích|ednou provždy zažehnuté (es) ie přítomné,netknuté, trvalá anomálie, bdícía zmlklá. Navenek, zdá se, neni žádnýzvláštni důvod, proč by to světlo měla zaostřovat láska, nebo pročby se město tonoucí se svými skvostnými čtvrtěmi ve vesmíru, stále mlhavěiší,matnější, mělo chápat coby piliř vlastního pokroku, malířský stoian, na němž se drama rozvinulo k sebeuspokojení a konci nďeho snění, a nás nikdy nenapadlo, žeskončíprávě takhle, na sklonku dne s namalovaným příslibem prosvitaiícím iako zástava' pouto. Ta nepopsatelná, neurčitelná denní doba je tajemstvím mista, kde se to odehrává, a my se |ižnemůžemevrátit k spleti sebraných rozporných výpovědí, selhání paměti korunnich svědků. Víme jen, žeisme přišli poněkud časně,že dnešek má tu zvláštní, lapidární dneškovitost, kterou slunečnisvit opakuje věrně vrháním stinů haluzi na bujaré chodníky. Ještě nikdy nebyl den-iako dnes. Myslíval jsem, že jsou jeden iáko druh1;, že sc přítomnost vždycky všem ievila stejná, ale'zmatek se rozplývá, neboť člověk se pokaŽdé ježi do svého přitomna. (e6) (e7) É s í * t $ * t $ s t t I A přece ten ,,poetický,,, plavý prostor dlouhé chodby vedoucí zpátky k obrazu, svemu tmavnoucímu protějšku - je toh|e něiaká smyšlenka ,,uměni,,, iežne,má být chápáno jako skutečné,tím méně výlučné?N.-a takésvé doupě v přitomnosti, z něhož stále unikáme a do něhož se navracime, zatimco pradávné vodníkolo šlape svým iednotvárným, ba pokíidným chodem? Napadá mě, žese snažísdělit, že máme dnešek " .::í-: z něho vypadnout, ptávě kdyžsemuzeem prodírajínávštěvníci,aby byli do zavřeni venku. Tam nemůŽešŽít. Šedáglazura minulosti ","tu;. rrs..ňni'....o,u.r' ggqmstv_í tenkéhonátěru a laku, iez íladnout try1lo celý život, redukována na status černobílýchiiustrací v knize, kde barevné přílohy jsou vzácné. To iest, veškerý čas s_9-'_reduku|e na niiaký_ zvláštni 'čas. Nikdo na tu změnu nepoukazuje: mohli bv tak na sebe upozornit, cožby znásobilo hrůzu, žese nedostanou ven' anižshlédnou celou sbirku (vyjma skulptur v suterénu: dobře iim tak, tam dole). Náš věk se hali do závoje, kompromisu, vůli podobizny přetrvat. Narážka na nďi vlastni _ a my doufali, že ji nedáme naievo. Není nám třeba obrazůani kostrbatin psaných zralými básníky, je-li exploze tak přesná, tak úchvatná. Má vůbecněiaký smysl uznat existenci toho všeho? Copak existuje? Jistěže volné chvíle k vznešeným kratochvílím užneisou, užne. Dnešek nemá volno, událost přichází po okrai plná vlastními mezemi, je totožnésubstance, k nerozeznání. ,,Hra" je ovšem něco jiného, ta existuie, ve společnosti specificky organizované iakožto znázotněni sebe sama. Jinécesty není a ten houf pitomců, co by vše zneiasnili svými hrátkami se zrcadlem, které |ako by množily siaky a šance, či alespoň zam|žili sporné otázky halicí aurou' iežby zkorodovala architekturu celku v oparu potlačenéhovýsměchu, nemluví k věci. Vypadli ze hry, nastolené teprve po ieiich odchodu. Vesmír se ieví velmi nehostinný, ale ielikož princip každéiednotliviny je nepřátelský všem osatním, cizopasí na nich, iak častopoukazovali filozofové, alespoň tohle, ta němá, nedělená přitomnost je logicky ospraveditel ná, což v. tomto připadě neni marné, činebylo by, kdvbv ." .."i-^*^^' ' " k, i ;; ;; i' ;i."ť',L'"j*:,:?'J'"' :;:;do. vlastní karikatury. Tohle se J!i.,--.pokaždé,jak"v tichépoště, kde ::o.1.": 'věta vyslaná okolo mistnosti xonct ;ako něco naprosto odlišného. rrave v principu se.tak umělecká díla rozcházeiíse záměry umělce. Nejednou a*i],'' '" žeopomněI něco, co mínilvyslovit ze všeho nejdřív. Sveden t rrity' názornými rozkošemi, ,rini ..-d 1uytv skrytu duše spoli že.měi k "ěJ;;i;i"l.L,,'',io''edkem), domnívá vol|u', jížsi sotva byl vědom, neveda, že nutnost podobná předsevzetí obchází,aby vytvořila něco nového pro_ sebe, ženeni žádnéiinécesty, žehistorie tvoření se řídí přísnými zákony a ževěci se skutečně odehrávaií takto, nikdy však ty,které jsme chtěli dokázat a chtěli tak zoufalevidět,..iak vznikají. Parmigianino :| ,"' '::,: uvědomil při práci na úkolu ztrpčujícímmu život. Čl,ověk i. n".lrl a.eir. se, (e8) (ee) dokqnalé a hodnověrné uskutečněni ?1T!r" do vvbroušeného, snJ Jokonce niiaret'-o (přitom tak záhaáného) konce' Skrývá se něco' .l'"",." iútvážně' za tou iinakostí' i,"norrunou do neivýše ordinérních io... r."uaoclenní činnosti' měnícívše ".o",."u i zásadrrě a rvoucí nám z rukou r,.í""' ,"n'aní, každéhotvoření' nelen uměleckého' ill; dor"dilo na něiaký.zrůdný' |]''ť' u..hol, přílišblízký'abychom ho nedbatt' ' přiliš daleký' "bu.ňorn zakročili? Ta iinakost' ::o-^_",. ',n.ir.. to my" ie iediné' co se dá spatrlt "'''."ár., třébas nikdo nemůŽe říci' pročtomu tak ie' Do přístavu lpl,rla loď pod neznámou vlaikou' 'J"-orir'ri'is, iak ti nepodstatné věci ío"riaauii den, kalíohnisko Lristatoue koule' Jeií výiev ie ]:á:'i i"ť"u,'.. ro"troušená pára' Plodné "ro.iu.., které aŽ dosud přicházely tak snadno, se |ižnělievu|í' anebo zřídka' Je|ich vybarvení ie méně ostré' smyté o'"lrl*.irni dešti a vichry' zničené'zab|ácené' iobě navrácené, ielikoŽ bezcenné' n"o,"." isme taci tvorové zvyku' Že ieiich důsledky isou stále k mání en permanence?*matoucl problémy. MÍuvit vážně pouze o sexu |e možným řešenim, ienomže písky sykají blížícese počátku velkého sesuvu v to, co se"událo. Ta mig'ulgst ie nyní tady z od,raz malířova obliče|e, v němž otálíme, přiiímaiíée sny a inspiraci na nepřidělené frekvenci, avšak barvy zkovověly, křivky a ostré tahy postrádaií sytost. Kdekdo má na vesmír svou zaručenou teorii, ta ale .nevypráví celou historii, a nakonec to' co je mimo něi, má váhu, pro něho a zvláště pro nás, pro něž nikdo nehnul ani prstem při dekódování vlastního kvocientu v životnívelikosti a kteří musíme spoléhat na přeiaté vědomosti. A přece vím, ževkus iiného iižnebude nic platný a steině si ho nemusíme všímat. Kdysi to vypadalo tak dokonale - lesk na jemné pihatépokožce, rty zvlhlé,iako by se chystaly rozevřít a iíci pár slov, a ten důvěrně známý vzhled šatu a nábytku, které se zapomínaií. Tohle mohl být náš rái: exotické útočištěve vyčerpanémsvětě, jenomže o tom karty (100) (101) pomlčely, neboť o tohle nemohlo jít. Napodobená přirozenost můžebýt prvnim krokem k dosaženi vnitřního klidu, je však ien tím prvnim krokem a neiednou zústává strnulé přívětivé gesto vyleptáno ve vzduchu, kteý se za ním zhmotňuie, pouhá konvence. Na ně tedy vážně nemáme čas,leda bychom iimi rozžali. Čímdříve na uhel spáleny, tim lépepro role, iež nám třeba sehrát. Snažně tě tedy prosím, odtáhni tu ruku, přestaň ji nabízet jako štítčipozdtav, zaštítěnýpozdtav, Francesco: v komoře ie místopro ieden náboi : náš pohled obráceným koncem dalekohledu, a ty rychleišísvětla se propadáváš a nakonec padáš naznak mezi předměty v pokoii, nikdy neodeslané pozváni, syndrom ,,to všechno byl ien sen.,, třebaže výraz ašechno sděluie dost l"sne, že nebyl. Jeho existence byla skutečná, byt usoužená, a bolest toho procitaiíciho snu nemůženikdy přehlušit ve vzduchu dosud načrtnutéschéma, vyvolené, mně určenéa zhmotnělé v proměnlivém svitu mého pokoie. Spatřili isme město: ie vypouklým zrcadlovým okem hmyzu.'vs. .. oa.t.aue na.i;ho'}a.lkóně a pokratuie u,rnitr,' ' avšak děi ie chladný, sirupový tok alegori.keho l-^T1' Člověk si připaáá ďíli; ;;;;;,proseva'e aprílovéslunce a hledaje záchytÁe bodyv pouhém tichém bezpohybu jeho parameffu. Ruka nesvírá žádnou křídu a veškeréčásti celku se odlupují a nemohou vědět, že věděly, snad 'en tu a tam ne' v studených kapsách vzpomínek, o šepotech mimo čas. (102) (103)