/
ÓDA NA ŘECKOU VÁZU
Nevěsto ticha, nedotčená dosud, schovanko časti, v kterém zvolna plynem, paměti hájů, jež nám dávný osud sladčeji vyprávíš, než možno rýmem, jaký to příběh zapsán je v tvém tvaru, bohů či lidí, kam to vedeš nás? K Tempé, anebo k bájné Arkádii? Kdo jsou ti muži? Proč ten dívčí pláč? Kdo koho stíhá? Kdo uniká zmaru? Proč píšťal vzruch? Proč na bubínky bijí?
Sladké jsou tóny, které k uším znějí, však sladší ty, jež vnímáme jen v duchu. Píšťaly zvučte ještě důvěrněji popěvkem duše, zpěvem beze zvuku. Jinochu sličný, provždy píseň hřej si, stejně jak list zde stromům neopadá. Milence, nezískáš své políbení nikdy, ach nikdy — ale nezoufej si, slast míjí tě, však provždy v okouzlení setrváš u ní — věčně bude mladá.
55
Ó šťastné haluze, jež zahalí pro věky listí, s jarem věčně žijí. O šťastný hudce u své píšťaly, vždy bezstarostný, s věčnou melodií. Ó šťastná lásko, nad ně šťastnější! Vždy vřelá, dlíš u svého pramene, vždy dychtivá, ty z času nemáš strach! Oč lepší nežli lidská vášeň jsi, jež zanechává srdce ztrápené, nahořklou pachuť, čelo v horečkách.
Kde knězi stojí oltář zelený,
kam zbožný zástup vedl toho dne
bučící jalůvku, jež věnčeny
má girlandami boky hedvábné?
Kde u moře anebo u řeky
či v horském svahu městečko se zvedá,
odkud se v spěchu vzdálil zbožný.lid?
Ó městečko, zbudou ti na věky
ulice tiché, nikdo vědět nedá,
proč odešli, proč nepřijdou sem žít.
Attický tvare! Spanilosti gest
těch mužů a těch dívek na mramoru,
s větvovím hájů, s kvítím lesních cest.
Jak před věčností, sláb a beze vzdoru
před tebou stojím, slova hledaje.
Kamenná pastorálo, v budoucnu,
až smrt mé celé pokolení vstřebá,
zas utěš člověka a řekni mu:
,Krása je pravda, pravda krása je!'
Toť vše, co víš, a co je vědět třeba.
56
57