Wisława Szymborská: Znehybnění


Miss Duncanová, tanečnice,

jakýsi oblak, vánek, bakchantka,

měsíční třpyt na vlnách, kolébání, dech.


Když tak stojí v ateliéru fotografa,

vyňata z pohybu, z hudby – těžce, tělesně,

póze na pospas předhozena

k falešnému svědectví.


Tlusté paže zvednuté nad hlavou,

uzel kolena ční zpod krátké tuniky,

vpřed pokročila levá noha, nahé chodidlo, prsty,

5 (slovy pět) nehtů.


Jeden krok z věčného umění v umělou věčnost –

s obtíží přiznávám, že něco je lepší než nic

a správnější než naprosto nic.


Za paravánem růžový korzet, kabelka,

v kabelce jízdenka na cestu parníkem,

odjezd nazítří, čili před šedesáti lety;

už nikdy, ale přesně ráno v devět.


přel. Vlasta Dvořáčková

in: Wszelki wypadek, 1975, s. 36




Jaroslav Vrchlický: Amfora


Po krajích hřebenatí táhnou draci

a chvosty svými dokola se vijí,

ty řek’ bys: mají žízeň, z vásy pijí,

tak vypoulený zrak jich v hloub se ztrácí.


Kýs athlet v středním poli javor kácí,

zříš prsa sklenutá a tuhou šíji,

naproti orel v boji s lstivou zmijí,

a k zdobné noze sedli drobní ptáci.


Co pohárů se naplniti dalo

z krateru toho při homérském kvase,

co z něho síly, vášně v žíly plálo!


A z něho sen a domněnka – tak málo!

Však z něho jako dnes i v příštím čase

plá formy nesmrtelnost v ryzí kráse.


in: Poslední sonety samotáře, 1896, s. 11

Jaroslav Vrchlický: Astarte Syriaca

(Obraz Rossettiho.)


Ten hustý vlas, před kterým Niagara

je malá ve svých kataraktech, těžký

na mohutnou šíj padá, oko kněžky

a démona tak divým žárem hárá.


V rtech oživuje lidstva pověst stará

o harpyjích, jichž náruč v lásce kruší,

a nestane, až vypit musí duši

se všemi plody léta, květy jara.


Jen krví milenců svých jesti živa,

tou syta snem se v nekonečnost dívá,

jak plaché děcko, lesní žena divá


chce rtem i okem říci taj své krásy,

však nemůž, němá hledí v příští časy,

tak tíží skráň jí husté její vlasy.


in: Poslední sonety samotáře, 1896, s. 80



Percy Bysshe Shelley: On the Medusa of Leonardo Da Vinci in the Florentine Gallery


It lieth, gazing on the midnight sky,

  Upon the cloudy mountain-peak supine;

Below, far lands are seen tremblingly;

  Its horror and its beauty are divine.

Upon its lips and eyelids seems to lie

  Loveliness like a shadow, from which shine,

Fiery and lurid, struggling underneath,

The agonies of anguish and of death.


Yet it is less the horror than the grace

  Which turns the gazer’s spirit into stone;

Whereon the lineaments of that dead face

  Are graven, till the characters be grown

Into itself, and thought no more can trace;

  ’Tis the melodious hue of beauty thrown

Athwart the darkness and the glare of pain,

Which humanize and harmonize the strain.


And from its head as from one body grow,

  As [river-] grass out of a watery rock,

Hairs which are vipers, and they curl and flow

  And their long tangles in each other lock,

And with unending involutions shew

  Their mailèd radiance, as it were to mock

The torture and the death within, and saw

The solid air with many a raggèd jaw.


And, from a stone beside, a poisonous eft

  Peeps idly into those Gorgonian eyes;

Whilst in the air a ghastly bat, bereft

  Of sense, has flitted with a mad surprise

Out of the cave this hideous light had cleft,

  And he comes hastening like a moth that hies

After a taper; and the midnight sky

Flares, a light more dread than obscurity.


’Tis the tempestuous loveliness of terror;

  For from the serpents gleams a brazen glare

Kindled by that inextricable error,

  Which makes a thrilling vapour of the air

Become a [dim] and ever-shifting mirror

  Of all the beauty and the terror there –

A woman’s countenance, with serpent-locks,

Gazing in death on Heaven from those wet rocks.


(It is a woman’s countenance divine

  With everlasting beauty breathing there

Which from a stormy mountain’s peak, supine

  Gazes into the [mid-?] night’s trembling air.

It is a trunkless head, and on its feature

  Death has met life, but there is life in death,

The blood is frozen – but unconquered Nature

  Seems struggling to be the last – without a breath

The fragment of an uncreated creature.