P. n. I. je významným lit. a obecná kult. jevem, ktei obohacování národních tradic, utvářejících se po staletí ve Literatura: Ukázka: m soužití a vzájemní \ kdy duse má se naposledy spoji s Bohem. M Brod: Život plný bojů (autobiografie), 1966. (i. Meyrink: Praha. Optimistické Učeni městu ve čtyřech obrazech (1907, úryvek) Jen zřídko včdi Angličan! nebo Francouzi, kde Praha lezl - neboť, jak stoji v bibli, zvolili lepSt stránku Cesk tato metropole jmenuje Prr-aha. A nikoli neprávem. Řeka Blalava, která prameni v jižních Cechách a posli-přece jen vlévá do Labe. moudře protéká městem co nejrychleji. Prostoduchému cizinci se na pnuti pohled II* mohutná jako Mississippi, je však jen čtyři milimetry hluboká a plná pijavíc • PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK byl sdružením jazykovědců a lit. teoretiků, kteří rozpracovali strukturně funkční zkoumání jazyku i literatury (jako znakového systému plnícího jisté úkoly) a položili tak základ jednoho nejvlivnějších směrů uplatňujících se v humanitních (= společenských) vědách 20. stol, struktur alismu. 7T7. ti. vznikl v Praze r. L92jx Jeho členy byli mj. anglisté Vilém Mathcsius (1882-194JJ Bohumil Trnka (1895-1984) a Josef Vachek (nar. 1909), slávisté BoTiusláv Havránek (1893-1978) a Rus Nikolaj Trubeekoj (1890-1938), ras. lingvista a lit. badatcf Sirokéhol»u Romaa^kobson (t8953982), lit. vědec René Wcllek (nar. 1903) a lit. teoretik a estetik Jan Mukařovský (1391-1975). P. I. k., inspirován švýcarským lingvistou Ferdinandem de Saussurem ([ferdynánem i|A sósircm], 1857-1913), dospěl postupně od funkčního zkoumání současného (= synchronního) stavu jazyka až k pojmu (jazykové, lit. a um.) struktury začleněné do vyšších společenských struktur (umění, kultury, politiky). Spojnicí mezi ruskou formální školou a P. I. k. byl přcdevšIiJ velmi aktivní R. .lakobson, který působil v meziválečném období v č. zemích a který' po 2. svil válce prosazoval strukturalismus v USA, kam - spolu s R. VVellekem - emigroval. Literatura: J. Vachck: Z klasického obdobi pražské školy, 1972 Ukázka: It. Havránek - J. Mukařovský: Předmluva Také věda o literatuře sdílí s jazykovědou i Jinými dnešními vědami hledisko strukturální. Nejen že pojímá jukl strukturu jazyk, materiál básnictví, ale vidi i samo vývojové dění poesie jako složitou, zároveň i jednotnou i rozrůzněnou rovnováhu sil. neustale se preskiipiipci a zachovávající přitom totožnost, ledy opil jako strukturu I Ivědonnije si ovšem, že se literárni struktura nevyvíjí ve vzduchoprázdnu, nýbrž že je pouhou součásti bohatéh souboru kulturních jevu, jako jsou ostatní iiiiiěui, věda, náboženství, organizace společenského děni atd.; zde ptá má svnj pramen mimojazyková problematika. (Sborník Čteni o jazyce a poezii, 1942) • PRECIÓZNÍ LITERATURA (franc preciositě [présijozité] = vyumělkovanosl) je termín označující typ franc literatury IjL-Stfl), pro niž je charakteristická elegance vybroušenost stylu, pateličnost a nadnesenosl vyjadřování. Tyto tendence, stýkající se euphuismem | jufjuizincm] a góngorismem, se projevovaly v poezii (sonet, madrigal), próe (román), někdy i v dramatu. P. I. byla zejména ve Francii přímou předchůdkyní klasicismu. Úzce souvisela so společenským životem: centry zábavy a duchaplné konverzace byly už, nejen královské a šlechticM paláce, ale laké měšťanské domy, které sloužily jako svérázné salóny a diskusní kluby. Důležitou úlohu tu měly ženy (tzv. preciózky), které oživovaly tradice kurtoazniliteratury. Z představitelů />. /. je nejznámější básník VincejilJrQiljirc (|vinsán viiatvij. 1598-1648). "1'reciózní" atmosféru parodoval Moliřrr [molijér] v dramatu Směšné preciózky (1659). Ukázka: V. Vniture: Ronda (závěr) I rdvt ponechávám zde j>ro lásku tvoji to iicjlcpší. co mám a co náspoji ze vSech pout nejsilněji - srdce mé, fei miloval té bude až do dne. l'UEDEKADENCE viz ČESKÁ DEKADENCE ■ PRERAFAELITÉ l.....I 1're-Rapliaelites [prirefelajts], nebo Pre-Raphaelile Brothcrhood [prirelclajt bradzrhud] Bratrstvo prerafaelitů) |c um. skupina působící v Anglii od r. 1848. Její příslušníci v časopise Zárodek (The Germ |dz .l/tun]) prosazovali návrat k prostotě symbolizované v ital. malířství oEďóbím před Raffaclcin (1483-1520). P. se inspirovali románským a gotickým uměním, zdůrazňovali smyslovost a mystiku, podněty nacházeli i v katolickém baroku. P. se od sebe lišili ve filozofických a politických názorech. Básník William Morris ([vilijem Ninris], 1834-1896) se hlásil k socialismu, maliř a básník ital. původu Paule Gabriel RosseUi fldenty gebrijel rousety], 1828-1882, obraz Dantova láska. 1859). který byl vůdčím i'it-tlstavitclcm/».. a pesimistický básník Algcrnon duales Swinlnii tu- (|oldženon ěárlz. svinbérn|. IX (7-1909) tíhli k mysticismu, tedy přímé komunikaci s věčným božským principem. teoretikem skupiny byl John Ruskin ([džon raskin], 1829-1900), výtvarný kritik a historik, odborník na architekturu, autor několika knih. v nichž, prosazoval návrat ke kultu krásy nezávislé ii.i průmyslové civilizaci. P. předjímali svou poetikou evrop. dekadenci, symbolismus a impresionismus a svým dekorativismem secesi I iteratura: .1 Ruskin. Sézam a lilie, 1901. ' PREROMANTISMUS ll.it prae [pré] = picli, tedy "před romantismein") I. souborné označení filozofických a um. proudů, které v 18. stol vytvářejí přechod od klasicismu 1, romantismu Jsou to různorodé jevy, které narušují osvícenský racionalismus, zdůrazňuji lilovost, vytvářejí nový jazyk a styl, ale současně zachovávají hodně z toho, co bylo typické pro lim. klasicismus a především pro filozofii osvícenství, Izn. přesvědčení o velkém významu kultury .1 vzdělání, víru v možnost mravního sebezdokonalování člověka. Termín poprvé takto široce použil franc. lit. vědec Paul van Tieghem |pol ľan týgem] v knize Prcromantismus (1924). Do p. zahrnul prvky sentimentalismu (ľdward Vuung |edved jank], 1'homas Gray [tomes grej], Laurencc Sterne [lórens stern|. Anloine Prrvosl |auluán prévo]), iiuiii návratu k přírodě (Jean Jacqujs Rjjlisse.au |žán /ak rusó|). zájem o lidovou tvorbu (Johann (ioltfried Herder [gotfrit licrdrj, viz Sturm und Drang [šturm mil iliank|). předjímající národní obrozeni Slovanu, stejně jako oblibu středověkých témat (v Anglii l/v. "gotický" román, ve Francii černý román), knížky lidového čtení (něm. = Volksbücher | lolksbíchtj). 2. P. představuje první vývojovou fázi českého národního ohrození Výrazná účast ideologie osvícenství v č. p. vedla k označení tohoto období termínem osvícenský preromanlismus. P. se projevuje také později v první třetině 19. stol. v divadelních hrách Václava Klimcnta Klicncrv i Divotvorný klobouk, prem. 1821, Oldřich a Božena, prem. 1828) a u Václava Hanky (pSüvrhy Rukopis Královédvorský, 1817, Rukopis Zelenohorský, I S IX). Jana Kollára (Slávy dcera, 1824) a Františka Ladislava Celakovského (Ohlasy písní ruských, 1829, Ohlasy písní českých, 1839). P., který směřoval proti strnulému, normativnímu klasicismu, ústí postupně do romantismu, kde se zbavuje osvícenské myšlenkové základny, především víry v dějinný pokrok. I iteratura: Hledáni modrého květu (ani ), 1988. I íkázka: Jan Kollár: Slávy dcera (1824, část) Na tě myslím, když finy keré hynou, hory zlámou jitrem řeřavým, když se bledá, okem laskavým, luna lichou směje za březinou Hl líj •RUCHOVC! 1. jsou příslušníci mladé č. básnické, dosud nediferencované generace šedesátých a poť Alb sedmdesátých let !9. stol., která pěstovala vlasteneckou a politickou poezii v duchu obrozensl 1 ■1 ideálů jungmannovské generace a která se seskupila kolem almanachu Ruch, básnč r.i do sporů s dobovými vývojově progresivními tendencemi. Snažili sc jej zdůvodnit a energid prosadit lit. kritici a publicisté, z tvůrčích osobností zejména Eliška Krásnohorská (1847-1926). Literatura! A. Novák: Ruchová a lumirovci v bojicli proti křivdi ;i *fnliiri.ww.s, jehož představitelem byl básník 1 jSev^anjn (1887-1941). autor sbírky Ananasy v šampaňském (1915), který se snažil osím čtenáře novotvary a zvukovými hříčkami, a vývojově podnětnější kubojuturismus. Ke kitbofujurjsmt sc hlásili básník a výtvarník, pozdější emigrant David Burljuli (1882-1967), básnici Velimir Chlebnikov (1X85-1922) a Alexej Krufonych (1886-1968), patřící k zaumnikům. Nejznámějším kubofuturislou byl Vladimír Majakovskij (1893-1930), básník, dramatik, výtvarník a prozaik, spoluautor futuristického 'sborníku Políček společenskému vl"'"" (1912), básn. sbírky Já (1913) a poém Vladimír Majakovskij (1911) a Flétňapáteř (1915). Novotvary (viz dále zaumnici) a ro/mscnľTvuČôVých a grafických konvencí (odstraněni i interpunkce. Majakovského "schůdky" - Ij. psaní veršů v podobě schodiště) utvářely hlavní znaky nejen r.f, ale také rus. poezie dvacátých a třicátých let 20. stol. Z rus. malířů futuristickým stadiem piošli např. Kuzma Pctrov-Vodkin (1878-1939). Natálie Conřarovová (1781-1962) anebo Kazimír Makvič (1778-19351. ktčŕjľse stal představitelem abstraktního malířství (viz abstraktní umění) Literatura: v Choma* Poézia revolučnejdoby, 1987 l> Konečný: Futurismus, 1974. / Malhauser: Umění poezie, 1964 M Mikulášek: V Majakovskij, 19X2 » RUSKÝ KONSTRUKTIVISMUS je značně členily proud prosazující sc v rus. umění (viz ruský futurismus), ale i v teorii umění (viz ruská formální škola) a v skupinových aktivitách (LEF). Vznikal mezi r. 19t3=ttřožáJkcm třicátých lei, byl spjat s ideami Říjnové revoluce a levicového avantgardního umění a zaměřoval na úkoly spojené s budováním nového sovětského státu. Charakteristickými rysy r. k. byla Orientace na funkčnost, jasnost, zkratku, konstrukci. R. k. lze vzhledem k množství programových prohlášení a manifestů považovat také za hnutí. Orientující se především na agitaci a otázky racionalizace nových technik, jak ukazuje např. ílnnost skupiny LEF v čele s kubofuturistou Vladimírem. Majakovským anebo Literární nutriím konstruktivistů. založené v r. 1924. R. k. se velmi výrazně uplatnil v architektuře. Stal sc jedním ze zdrojů nadnárodního funkcionalismu, představujícího vůdčí směr moderní evrop, a svěl. architektury 20. slul. V r. 1921 /.iložil rus. architekt lil Lisickii (1890-1941) v Berlíně "konstruktivistickou internacionálu", teoretické základy r. k. formuloval MoisejJakoYkvič Ginzbuiť (IX9.VI•>•!<,) Nejznámějším nichitektonickým dílem r. k. byl nžvr.h vžže III, internacionály (ľ'.'ll, Vladimír Jeygrafovič 1'allin. 1885-1953), kterou měly tvořit dvě 400 metrů vysoké kovové spirály s vnitřními liíáčivými, skleněnými prostorami určenými k pracovním i reprezcntaínlm ÚCelŮm Poprvé v zahraničí se r. k. představil v r. 1925 pavilonem SSSR na vystaví dekorativního umění v Paříži (Konstantin S. Mejhiikov, 1890-1974); významnými konstruktivistickými stavbami v Moskvě jsou obchodní dům Mostorg (1927, bratři Leonid Alcxaudiovič, Vikloi A a Alexandr A Vcsninovi, 1880-1933, 18T2-1?5:0T~1883-1950) a Klub Rusakovovýcli závodů (ľ)2X. K. S. Mclnikov). I lleratura: F. Haas: Architektura 20. století, 1983. V. Majakovskij - V. Šklovskij: Jak dělat prózu a verše. Technikl spiNnvalrk.kdin Icmr.l.i. 1940 ■ RUSKÝ MESIANISMUS viz KŘESŤANSKÁ RENESANt I ' RUŠTÍ REVOLUČNÍ DEMOKRATÉ jsou politickým, ideologickým a kulturně estetickým hnutím v padcsátýi li a ji; ■ L-..il v cl i letech |'). sjcjl. reprezentovaným především lít. kritiky nešlechtického původu (l/v rnznočínci) Na rozdíl od tlěkabristů, kteří spoléhali na rodovou šlechtu, orientovali se r. r. U\ neboť "obrazy fantazie jsou jenom bledým a skoro vždy nezdařeným přetvořením skutečnosti Krásno v objektivní skutečnosti jc pinč krásné..,". Určité podceňování umění se projevuje i v Iiterárníkritieké činností Nikolaje .Aicxandtoviče Dohrpljubova (1836-1861), který poněkud svévolně vykládal dobově klíčová díla rus. literatury lakcTprojev společenského kvasu. V literatuře vidí přesnou kopii reality a hledá v ni konkrétní postavy a politický záměr. 172 173 .1. Klima: Společnost a kultura staré Mezopotámie, 1963. Moudrost a umčni starých Indů, 1971. S Richter Říše faraónů, 1973. Slovník antické kultury, 1974. L. Souček: Tušeni stínu Hledáni ztracených civilizací, 1979. Úsvit civilizací, 1992. • STÍ L E FLOREALE viz SECESE • STRUK! IRALISMUS je směr v humanitních včelách (= vCdách o člověku a společnosti) prosazující sc od dvacátých k< 20. stol., který vychází z pojmu funkční struktury, tj. hierarchicky uspořádaného syslén vyvíjejícího sc šamopohybem. V jazykovědě navázal s. na učení Ferdinanda de Saiissui ([ferdynána d sósira], 1857-1913), a to např. v tzv amer. "deskriptivismu" a v "kodaňské školí Šlo zejména o zásadu funkční jazykové struktury a o důraz na jazyk jako synchronní (= současný celek na rozdíl od minulé vývojové fá/e jazykovědy, která zkoumala především jevy historiek (= diachrónni). Ve druhé polovine dvacátých lei a v následujících dvou desetiletích se .v. prosadil č. prostředí mezi členy Pražského lingvistického kroužku, zejména v tvorbě lit. teoretika a estetik Jana Mukařovského (1891-1975). C. s. vycházel jednak z de Saussurova učení o znaku, jednak z domácích, č. zdrojů, zejména tzv. formové estetiky (= formismu), kterou reprezentovali filozof a estetik Josef Durdi (1837-1902), estetik a hudební včdee Otakar Hostinský (1847-1910) a estetik Otakar 7.k (1879-1934). K tomu se připojuje inspirace ruskou formální školou, jejíž zásady přinesl do Pral její představitel Roman Jakobson (1896-198?.), v. však překonával její jednoznačně technologie! charakter tím. že v základní pojmové dvojici t tis školy "materiál - postup" zdůraznil jejie funkčnost a vztah k jiným strukturním řadám .1. Mukařovský, chápající um. dílo jako znak a význam, charakterizoval metodologii s. tak. ) "hlavní podstatou umění je tedy nikoli individuální umělecké dílo, ale soubor umčleckýc zvyklostí a norem, umělecká struktura, jež je povahy nadosobní, společenské". O něco později vycházejí z pojmu struktury laké Iráne, badatelé, např. etnológ Gam Lévi-Strauss (|klód strosj. n ar. 1908), lit. vědec Kolami Barthes ([rolán bart], 1915-1980) a dalfi kteří do s. integrovali sémiotiku (= nauka o znacích) a posunovali sc k fázi poststrukturalismti předním představitelům s. patří i rtis. lil. vědec / lailu. zakladatel originální vědecké školy Jui I.otinan (nar. 1922). S. patří k literárněvědným směrům, které vycházejí / analýzy samotného textu jako produktu autora (umělce, spisovatele). I itCI alllia: K Barthes; Nulový stupeň rukopisu. Základy léltliut K Chvatik: Stnikturalismus a avantgarda, 1970 C. Lévi-Strauss: Myšleni přírodních národů, ľ'/l I Mukařovský: Studie z estetiky, 1966 Struktura a smysl literárního díla Shotmk .tinln I / > 0 Sus: Geneze sémantiky. 1992 1 Vodička: Struktura vývoje, 1969 vyrotí narození J. Mukařovského, 1966 STK! DO\ I k ľ UMĚNÍ je epocha ve Vývoji e v rop, umění (5.-15. stol ) k lei á |e spjata se vznikem křesťanství a existencí feudální spolčí nosti (viz křesťanské uměni, byzantské umění). S. u. navazuje na antické umění, ale laké popírá jclui antropocentrismus a sen uallsmus ve jménu teocentrismu'(= v centru světa se octla Hulil .1 ipirllunlísmu ( orientace na duchovni, nadpozemské hodnoty). l'o s. u. následuje renesanční uměni Kresťanská kulturo jako základ s. u. sc začala prosazovat nejdříve na území jižní Evropy .a Blízkého východu v období úpadku a pádu Římské Hic, na jiných územích Evropy v době vzniku feudálních vztahů, ledy přibližní od doby, kd\ jsou postupně zakládány nové, dynastické státní 1 Útvary (např. Francká říše, 5.-9. stol.. Velkomoravská říše. 9. stol) a kultura a vzdělání se dostávají pod kontrolu katolické církve. _.----, Světonázorovým základem .v. u. je křesťanská teologie ( bohosloví, Ij. nauka o bohu a jeho Vztahu ke světu a člověku), která vychází z. Bible, církevních dogmat ( zjevené pravdy boží), u. mi církevních otců (= díla starokřesťariškýcTí""autorů, která podala pivní výklad křesťanského náboženství), legend (= životopisy svatých). Křesťanská východiska .v. u. sc nezměnila ani v době, kdy se od katolické církve oddělila ortodoxní, pravoslavná cirkev (II, slul , viz pravoslaví), ani v době vzniku protestantských církví (l 5. a 16. stol., viz reformace) Rané období .v. u. zahrnuje jednak byzantské umění, jehož počáteční vývojové fáze spadají do pozdního antického umění, jednak předrománské a románské uměni vrcholne období gotické mněni. Bohoslužebným jazykem katolické církve je nadnárodní lalina, klua sloužila laké jako Inzyk diplomace, literatury i vědy. V daném období byla lit, díla psána latinsky, mnohem později i zinkaly národní lit. jazyky, které představovaly základ vytvářejících se kuti oblasti Ve středověku má vliv na evrop. umění také islámské umění Samostatným obdobím ve Vývoji .v. u. je reformační umění Konec středověku spadá do dobv vzniku renesance a jejího nejvýraznějšího směru či proudu - humanismu. K ideálům katolického $. //. sc hlásil protireformační barok (viz. protireformace a protireformační uměni) I-.liis zahájil étti uovodohého umění. S. u. je zčásti anonymní v doslovném, zčásti v přeneseném významu 1'vůl'ci středověkých um ilřl se pokládali za pouhé služebníky, vyjadřující Boži slávu a moudrosl itili křesl anskou hadici a zavedené tvůrčí postupy, takže jejich ideálem bylo napodoboval ( haraktcrislii kým rysem v. u. je inulicionalismus a křesťanská symbolika. I iteratura: V. Černý: Stredoveká dráma, 1964. A, J Gurcvič: Kategorie středověké kultury, 1978. J Mali: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, 1991 Kultura středověku, 1972 J Le GofT: Kullura středověké Evropy, 1991. .1 Minánk: Stredoveká literatúra. Svetová, česká, slovenská, 197/ Ncjstarši ěeská duchovní lyrika (ant). 1949. Ľ Petrů: Vzrušující skutečnost Fakta a fantazie ve středověké a I.....Iinlllll 1< lili i .itiih . 014 E. Pelrů: Zašifrovaná skutečnost. 1972 Slovník biblické kultury, 1992, Staročeská lyrika, 1940 J. Studený: Křesťanské symboly, 1992 i Vilikovský: Písemnictví českého středověku, 1948. Zbav mě mé tesknosti. Výbor z české a latinské tvorby stľedovSku .i............ I°K.I • STURM UND DRANG [šturm untdrank] (něm, = bouře a vzdor) ic proud a na něm založené hnutí prosazující se v období prci<>intniti\inn m výboji něm. dramatu a literatury, tzn. v době mezi r. 1767. kdy Johanu Gottfncd lltnl., (|.....bul herdr], 1744-1803) vydal své první kritické dílo O novější německé lilcrnlul <■ .1 pilltivllllill osmdesátých let, kdy dospívají do stadia tvúrči zralosti čelní představitelé tohoto |.......In I m-dinli Srhillcr ([frídrich Silr], 1759-1805) a Johann Wolfgang Gocthe ([gétej, 1749 IHi.'i .S", u. D. přichází s kritikou strohého normativního ( n......». dodržujícího) klasicismu a racionálního osvícenství, důraz klade na cit. zaujetí, vášeň a vzddl do centra pozornosti sc dostává silný jedinec, svobodný tvůrce-génius jako nositel vzpour) i""ii společenským konvencím i ničivému vlivu civilizace na podstatu člověka a jeho v/luh I- přírodě Touto orientací S. u. D. předchází romantismus K nejvýznamnějším dílům daného proudu patří Gocthova dramatická prvotina Gňtz von lierlichingen (|gec Ion], 1773), Schillcrova dramata Loupí /iiici 11781) a sklady a láska (1784) anebo drama Jaeoba M. LeuzcJio 11Jakoba lenceho], 1751 1702) Vojáci (1776). Ideálem poezie se stala lidová tvorba, zejména balady, z nichž proslula napi I.mora (1774) Gottťrieda Augusta Itiirgera ([gottíída birgra], 1747-1 794). autora, který OVlIvnil Ivorbu K. .1, Erbena.