_____________j~ ..■.oiiiiotc u iycmosii, výraznosti, melodičnosti ajiných parametrech dovedností hlasitého čtení, odhaluje individuální styl hlasitého čtení jako trvalou charakteristiku projevů osobnosti.
Považujeme-li osobnost za systém procesů, které řídí její vyrovnávání se s problémy a její životní běh, hledáme v osobnosti genezi jejích reakcí a prožitků, ptáme se, jak daná osobnost chápe určitou situaci, co je jejím problémem, který se manifestuje v určitých činech nebo prožitcích. Je to hledisko obsahové a dynamické na rozdíl od formálního a dispozičního. Nezajímá se ani tak o to, z čeho se osobnost skládá, jako spíše o to, co dělá, co se v ní děje, jak funguje. A také se místo hledání determinant snaží poznat pro osobnost charakteristické regulační procesy.
Karikaturou dispozičního uvažování je častý výrok učitelů o osobnostní podmíněnosti dětského chování, které kvalifikují jako zlobení: dítě zlobí proto, že je zlobivé. „Zlobivost" je v tomto uvažování vlastností, která způsobuje určité chování. Tento příklad je ovšem průhledný svou naivitou a použitím definice kruhem: jev zde převracíme v podstatu, která ho má vysvětlit, aniž bychom do úvahy vnesli novou informaci.
Méně průhledné jsou závěry psychologické analýzy typu: „Tento jedinec vyvolává rvačky, protože je agresivní", „Tento člověk se chová k lidem nedůvěřivě, protože má výraznou paranoidní percepci" atd. Zde už máme pocit, že něco vysvětlujeme, když za pozorovatelné chování dosazujeme dotazníkově zjištěnou vlastnost nebo jinak vysouzenou vnitřní determinantu.
Psycholog, který myslí dynamicky, bude „zlobení" chápat třeba jako pokus dítěte vyzkoušet, co vše si může vůči vychovateli dovolit. Nebo agresivitu bude objasňovat jako generalizovaný pocit ohrožení nebo jako manifestaci nahromaděného pocitu křivdy a uzavře svou interpretaci jednání daného člověka např. výrokem „Tento člověk vyvolává rvačky, protože považuje každého za svého potenciálního nepřítele, nebo protože se mstí za křivdy, které na něm byly páchány."
Dispoziční a dynamické uvažování nelze stavět do tak ostrého protikladu, jak jsme z didaktických důvodů učinili. Někdy psycholog zjistí, že dítě např. zlobí proto, že se u něho vyskytuje psychomotorická instabilita, tj. neuropsychické funkční poškození mozku, které zvyšuje neklid a snižuje úroveň vědomé kontroly chování. Zde vidíme za dispozičním vyjádřením znalost dynamického mechanismu.
Na základě pozorování způsobů, jakými se lidé vyrovnávají s různými životními problémy, se dá říci, že určité jednání může být u některých lidí podmíněno dispozičně, kdežto u jiných dynamicky, procesuálne. Např. nesmělost může u jednoho člověka vyplývat z jeho velké introverze, u jiného z komplexu méněcennosti, který se formuje a generuje na základě reflexe určitých skutečných nebo subjektivně interpretovaných aktivit druhých lidí, neboje aktivován určitými nápověďmi v chování druhých.
Metaforicky se tato polarita dispozic a procesu (dynamiKyj cnaraiaei ízuje lez podle analogie s fyzikou jako statika a dynamika osobnosti, podle analogie s přírodními vědami jako anatomie a fyziologie osobnosti. Jde o rozdíl, který vyplývá buď z orientace na to, z čeho se osobnost skládá, nebo na to, jak funguje. Tento dvojí inventář poznatků lze také charakterizovat jako strukturu a funkci osobnosti nebo jako formu a obsah osobnosti - a toto vyjádření vystihuje jen jinou perspektivu pohledu na osobnost jako na systém vlastností nebo jako na systém procesů a stavů. Mezi psychology, kteří reprezentují vyhraněnou orientaci v rámci některé z uvedených dvou oblastí, jsou dnes hluboké rozdíly.
Zdá se, že většina akademických psychologů osobnosti se orientuje spíše na strukturní přístup a konstruuje různé modely statické struktury osobnosti. Osobnost se tím „vyprazdňuje", o vnitřním životě člověka, o jeho zápasech, touhách, vizích a plánech takto pojatá psychologie osobnosti vůbec nepojednává. Představovat si osobnost jako celek charakterizovaný řadou rysůje statickým pohledem na osobnost, který neumožňuje postihnout intencionálnost lidské osobnosti
a možnost změnit se.
Zato obsahově tematizovaný způsob uvažování o osobnosti je typický pro praktickou psychologii, která vytváří spíše dynamická a funkční pojetí. Je pro něj podstatné, že bere v úvahu i to, co si člověk vytyčuje jako svůj program, své touhy a cíle, i to, jak zápolí s překážkami a jak je spokojen se sebou samým, se svou pozicí a zařazením ve společenských vztazích. Dynamické pojetí respektuje obsahy vědomí a prožívání osobnosti jako významné regulační síly.
Z hlediska noetického se do těchto dvou schémat poznání a uvažování o osobnosti pravděpodobně promítá to, co anglický vědec a spisovatel C. P. Snow (1971) vyjádřil v rozlišení dvou kultur - technické a humanitní, a co B. S. Mejlach (1971) popisuje v metaforicky pojatém sváru „fyziků a lyriků", tedy vědeckého a uměleckého přístupu k realitě. „Vědci" tíhnou spíše k orientaci na statiku, strukturu a formu, „umělci" na dynamiku, funkci a obsah. K. B. Madsen (1974) tuto polaritu přístupů charakterizuje pojmy naturalistický kontra humanistický (aniž by „humanistickým" mínil přístup vycházející z tzv. „humanistické psychologie"). H. J. Eysenck zase s jistou ironickou nadsázkou rozlišuje psychology na „počítálky" a „povídálky", což rovněž volně koresponduje s uvedenou dichotomií. Je velmi pravděpodobné, že preferované pojetí vyplývá z našeho kognitivního stylu a celkového založení, které je těmito a dalšími polaritami reflektováno.
Metaindividuální (atribuční) přístup k osobnosti
V osmdesátých létech 20. stol. se začíná prosazovat hledisko metaindividuální, které odpovídá obsahově tomu, co se v americké psychologii začalo díky Heiderově inspiraci označovat jako atribuční teorie (F. Heider, 1966). Základní