Svět umění
Arthur Danto
Hamlet:
Vy nevidíte nic?
Královna:
Nic, vůbec nic, a přece vidím všechno.
Shakespeare: Hamlet, 3. dějství, scéna IV1
Hamlet i Sókratés, ač jeden pochvalně a druhý hanlivě, hovořili o umění jako o zrcadlu
nastaveném přírodě. Jako mnohé jiné neshody v postojích i tato má svůj věcný základ. Sókratés
viděl v zrcadlech pouhý odraz toho, co beztak sami vidíme, takže umění – pokud zrcadlí
– skýtá jen zbytečné, byť věrné duplikáty toho, jak se nám věci jeví, a nemá tudíž vůbec
žádnou kognitivní hodnotu. Hamlet si bystře všiml jednoho pozoruhodného rysu zrcadlících
povrchů, jmenovitě toho, že odhalují něco, co bychom jinak neviděli – naši vlastní
tvář a podobu –, takže umění, pokud zrcadlí, nám odhaluje nás samé, čímž vykazuje i podle
sokratovských měřítek přeci jen jakýsi kognitivní přínos. Jako filozofovi mi nicméně připadá
Sókratovo pojetí chybné z jiného, i když možná méně zásadního důvodu. Je-li zrcadlový
odraz objektu o skutečně imitací o a umění je skutečně nápodobou, pak jsou zrcadlové
odrazy uměním. Ty ovšem uměním nejsou, právě tak jako vrátit zbraň do rukou šílence
není spravedlnost. Od Sókrata bychom čekali, že odkaz k zrcadlení bude právě tím
poťouchlým protipříkladem, který užije, aby tuto teorii vyvrátil. On ji tím ale naopak ilustruje.
Nutí-li nás však tato teorie klasifikovat zrcadlové odrazy jako umění, prozrazuje
tím sama svou nedostatečnost: „být imitací“ jako postačující podmínka pro „být uměním“
prostě neobstojí. Avšak možná právě proto, že se v časech Sókratových i dobách pozdějších
umělci napodobováním de facto zabývali, zůstaly nedostatky této teorie bez povšimnutí
až do vynálezu fotografie. Jakmile byla však mimésis odmítnuta coby podmínka
postačující, byla rychle zavržena i jako podmínka nutná. Od úspěchu Kandinského se mimetické
vlastnosti malby ocitly natolik na periferii kritického zájmu, že některá díla přežila
spíše navzdory těmto svým ctnostem, jejichž dokonalost byla kdysi velebena jako esence
umění, a byla málem degradována na pouhé ilustrace.
V sókratovské debatě se samozřejmě předpokládá, že analyzovaný pojem všichni její
účastníci dobře znají, protože jejím cílem je přiřadit definující termín k běžně užívanému
výrazu, a zkouška adekvátnosti by měla spočívat v poukazu na to, že první termín analyzuje
a vztahuje se na všechny a pouze ty věci, které jsou správně označeny výrazem
druhým. Navzdory známému „vím, že nic nevím“ museli tedy Sókratovi posluchači vědět,
co je umění, právě tak jako věděli, co se jim líbí, a teorie umění, zde považovaná za reálnou
definici pojmu „umění“, by tedy lidem moc nepomohla rozpoznat případy jejího užití.
Jejich výchozí schopnost rozeznat umění je právě tím, čím se má adekvátnost teorie
testovat, a problém spočívá pouze v explikaci toho, co již vědí. Je to právě naše užívání
[ 66 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
tohoto pojmu, jež má teorie údajně podchytit. Měli bychom být schopni, jak se nedávno
vyjádřil jeden autor, „oddělit ty objekty, které jsou uměleckými díly, od těch, které jimi
nejsou […] neboť víme, jak správně užívat slovo ‚umění‘ a výraz ‚umělecké dílo‘“. Teorie se
z tohoto pohledu podobají zrcadlovým odrazům v pojetí Sókratově, neboť odhalují to, co
již víme; jsou nadbytečným odrazem běžné jazykové praxe, kterou mistrně ovládáme.
Odlišit umění od jiných věcí však zdaleka není tak snadný úkol ani pro rodilé mluvčí,
neboť v dnešní době si člověk vůbec nemusí všimnout, že se pohybuje na půdě umění bez
toho, že by mu to teorie sdělila. A částečný důvod, proč tomu tak je, spočívá v tom, že se
tento prostor stává uměleckým právě díky teoriím umění, neboť jedním z úkolů teorie,
krom toho, že nám pomáhá rozlišit umění od ostatních věcí, spočívá v tom, že umění
umožňuje. Glaukón a jeho druzi sotva věděli, co je a co není umění: jinak by se nenechali
svést zrcadlovými odrazy.
I
Předpokládejme, že se objev celé nové třídy uměleckých děl podobá objevu celé nové
třídy faktů, tedy něčemu, co si žádá teoretického vysvětlení. Ve vědě, tak jako jinde, často
přizpůsobujeme nová fakta starým teoriím prostřednictvím pomocných hypotéz, což je
prominutelný konzervativismus, pokud považujeme danou teorii za příliš hodnotnou, než
abychom ji rovnou hodili přes palubu. Teorie umění jako imitace (TI) je, pokud se nad ní
trochu zamyslíme, neobyčejně přesvědčivou teorií vysvětlující velké množství jevů týkajících
se tvorby i hodnocení uměleckých děl, která do této složité oblasti přináší překvapivý
řád. Navíc je velmi jednoduché bránit ji proti mnoha údajným protipříkladům takovými
pomocnými hypotézami, jako že umělec, který se od nápodoby odklonil, je perverzní, neschopný
nebo šílený. Neschopnost, podvádění či bláznovství jsou ovšem testovatelné
hypotézy. Představme si tedy, že testy prokážou, že tyto hypotézy jsou nesprávné, že naše
teorie, kterou již nelze zachránit, musí být nahrazena, a že se vypracuje nová teorie, která
z toho, co vysvětlovala ta předchozí, zachová vše, co může, ale vysvětlí také dosud nevysvětlená
fakta. Uvažujeme-li tímto způsobem, můžeme prezentovat určité epizody v dějinách
umění podobně jako jisté epizody v dějinách vědy, v nichž dochází ke změně paradigmatu
a kdy odmítnutí zavírat oči před určitými fakty, částečně způsobené předpojatostí,
zvykem či vlastními zájmy, vychází z toho, že dobře potvrzená nebo alespoň široce přijímaná
teorie je natolik ohrožena, že se vše, co dávalo smysl, hroutí.
Takové epizody se začaly objevovat s nástupem postimpresionismu v malířství. Z hlediska
převládající umělecké teorie (TI) je bylo možné přijmout nanejvýš jako nepovedené
umění: alternativou bylo označit je za nejapné žerty, pokusy o sebezviditelnění nebo
vizuální projevy záchvatů šílenství. Na to, aby mohly být přijaty jako umění rovnocenné
Proměnění Páně (o Landseerově jelenovi nemluvě), nemuselo dojít ani tak k převratné
změně vkusu jako spíš k teoretickému přehodnocení zcela zásadního rázu, které zahrnovalo
nejen uznání těchto objektů za umění, ale zdůraznění nových významných rysů
již uznaných uměleckých děl, kterým musel být nyní přiznán status umění na zcela jiném
základě. V důsledku přijetí této nové teorie došlo nejen k akceptování postimpresionistických
obrazů jako uměleckých děl, ale i k přestěhování různých objektů (masek, zbraní
atd.) z antropologických muzeí (a všelijakých dalších míst) do musées des beaux arts, aniž
by – což se dalo očekávat, neboť kritériem pro přijetí nové teorie je, že zachová vše, co vysvětlovala
teorie starší – se cokoli muselo z musées des beaux arts stěhovat ven (i když
v nich proběhly jisté vnitřní přesuny mezi výstavními plochami a depozitáři). Bezpočet rodilých
mluvčích si ve svých předměstských domcích nad krbovou římsu pověsilo nepřeberné
množství replik paradigmatických příkladů ilustrujících pojem „umělecké dílo“, které
by jejich edvardovským předkům přivodily záchvat jazykové mrtvice.
Jistě že zjednodušuji, když mluvím o jedné teorii: historicky jich bylo více, ale není nezajímavé,
že všechny byly více méně definovány v pojmech TI. Rozmanitost dějin umění
musí ustoupit potřebám logického výkladu, takže se budu tvářit, jako by existovala pouze
jediná nástupkyně TI, přičemž tuto historickou nepravdu částečně vykompenzuji tím, že
vyberu tu, která byla skutečně formulována. Dle této teorie neměli být dotyční umělci chápáni
jako neúspěšní napodobitelé reálných tvarů, ale jako úspěšní tvůrci tvarů nových,
právě tak reálných jako ty nejlepší ukázky dřívějšího umění, které byly považovány za
věrné imitace. Umění bylo koneckonců již dlouho považováno za tvůrčí aktivitu (dle Vasariho
byl prvním umělcem Bůh), a postimpresionisté měli být považováni za skutečné tvůr[
67 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
ce, usilující, slovy Rogera Frye, „nikoli o iluzi, ale o realitu“. Tato teorie (TR)2 umožnila zcela
nový způsob pohledu na současnou i starší malbu. Hrubá kresba u Van Gogha či u Cézanna,
vymknutí formy z kontury u Rouaulta a Dufyho, arbitrární užití barevných ploch
u Gauguina a fauvistů, to vše lze interpretovat jako různé způsoby, jak upoutat pozornost
k tomu, že se nejedná o nápodobu, neboť záměrem rozhodně nebyl žádný klam. Logicky
by to odpovídalo tomu, kdybychom na perfektně padělanou dolarovou bankovku natiskli
nápis „toto není legální platidlo“, takže by výsledný objekt (padělek s popiskou)
znemožnil, aby byl kdokoli oklamán. Nejde o klamavou dolarovou bankovku, avšak to, že
neklame, též automaticky neznamená, že jde o bankovku pravou. Zaujímá nově otevřené
pole mezi reálnými objekty a reálnými duplikáty reálných objektů. Je to „neduplikát“,
chceme-li na to mít slovo, nový přírůstek do světa. Van Goghovi Jedlíci brambor se tak
v důsledku jistých nepřehlédnutelných zkreslení stávají neduplikátem skutečných jedlíků
brambor. A protože tito jedlíci nejsou duplikáty dalších jedlíků brambor, Van Goghův obraz,
coby neimitace, má stejné právo nazývat se reálným objektem jako jeho předpokládaná
předloha. Prostřednictvím této teorie (TR) se umělecká díla vrátila zpět do spleti
věcí, odkud je sókratovská teorie chtěla vyhostit: nejsou-li skutečnější než to, co vytváří
tesař, přinejmenším nejsou skutečná méně. Postimpresionisté dosáhli vítězství na poli
ontologie.
Díla, která nás obklopují dnes, musíme chápat skrze TR. Roy Lichtenstein například
maluje komiksové stripy, i když jsou tři až čtyři metry vysoké. Jedná se o komiksové obrázky
známé z bulvárního tisku poměrně věrně převedené do obřích rozměrů. Právě tyto rozměry
zde však hrají roli. Zručný grafik může vyrýt Madonu kancléře Rolina na špendlíkovou
hlavičku a člověk s dobrým zrakem ji rozpozná; rytina Barnetta Newmana
v podobných rozměrech by však byla pouhou skvrnou, dílo by zmenšením zaniklo. Fotografie
Lichtensteinova plátna bude nerozeznatelná od fotografie odpovídajícího obrázku
Stevea Canyona.3 Fotografie však nezachytí rozměry, čímž se stává právě tak neadekvátní
reprodukcí jako černobílá rytina Botticelliho: rozměry jsou v prvním případě stejně důležité
jako barevnost v druhém. Lichtensteinovy obrazy tak nejsou napodobeninami, nýbrž
novými entitami, jakými by byli například obří slimáci. Jasper Johns maluje naopak objekty,
u kterých rozměry nehrají roli. Jeho objekty však nemohou být napodobeninami, neboť
mají tu pozoruhodnou vlastnost, že jakákoli zamýšlená kopie kteréhokoli členu této třídy
objektů by se stala automaticky členem této třídy, takže jsou tyto objekty logicky nenapodobitelné.
Kopie kterékoli číslice je tak sama touto číslicí, obraz trojky je trojka provedená
v barvě. Johns maluje terče, vlajky a mapy. Nakonec pak dva z našich průkopníků –
Robert Rauschenberg a Claes Oldenburg – vyrobili opravdové postele, což doufám nejsou
bezděčné odkazy k Platónovi.
Rauschenbergova postel visí na stěně a je nepravidelně pocákaná lakýrnickými barvami.
Oldenburgova postel je kosodélník, na jednom konci je užší než na druhém; dalo by se
říci, že má vestavěnou perspektivu, zkrátka postel ideální pro malé ložnice. Coby postele
se prodávají za nehorázně přemrštěné ceny, v každé z nich se však dá spát: Rauschenberg
jednou vyjádřil obavu, že by někdo mohl do jeho postele vlézt a usnout v ní. Nyní si představme
jistého Tvrdolína – upřímného člověka, leč známého ignoranta –, který neví, že se
jedná o umění a naivně si myslí, že jsou to prostě postele. Barevné cákance na Rauschenbergově
posteli přičte na účet lajdáctví jejího majitele a deformaci Oldenburgovy postele
připíše nešikovnosti jejího výrobce, případně vrtochům toho, kdo si ji nechal na míru
zhotovit. Dopustil by se chyby, ale chyby dosti zvláštního druhu – ne nepodobné té, které
se dopustili překvapení ptáci, když zobali Zeuxidovy falešné hrozny. Spletli si umění s realitou,
tak jako náš Tvrdolín. Jenže podle TR zde realita byla záměrem. Lze si splést realitu
s realitou? Jak máme popsat Tvrdolínův omyl? Čím se vlastně liší Oldenburgův výtvor od
nepovedené postele? Tato otázka je ekvivalentní dotazu, proč jde o umění, a tímto dotazem
vstupujeme do domény otázek konceptuálních, kde rodilí mluvčí nejsou nejlepšími
průvodci: oni sami v tom nemají jasno.
II
Splést si umělecké dílo s reálným objektem není nic pozoruhodného, je-li dílo právě
tím reálným objektem, se kterým jsme si ho spletli. Jde o to, jak se takových chyb vyvarovat
či jak je napravit, když už se jednou staly. Uměleckým dílem je postel, nikoli iluze postele,
takže zde nedochází k ničemu, co by se podobalo bolestivému střetu s plochou, po
[ 68 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
němž ptákům došlo, že je Zeuxis napálil. Kdyby hlídač v galerii Tvrdolína neupozornil, že
na uměleckých dílech se nespí, možná by nikdy nezjistil, že je to umělecké dílo, a ne postel.
A protože vlastně nelze zjistit, že postel není postel, jak má Tvrdolín přijít na to, že se
spletl? Je zapotřebí jistého druhu vysvětlení, protože zde jde o zvláštní chybu filozofické
povahy. Jsou-li správné dobře známé teze P. F. Strawsona, je to podobná chyba, jako když
zaměníme nějakou osobu za její fyzické tělo, přičemž dotyčná osoba jím opravdu je v tom
smyslu, že celá řada vlastností, které oprávněně přisuzujeme fyzickým tělům, je stejně
adekvátně a podle stejných kritérií přisuzována osobám. Nelze totiž zjistit, že dotyčná
osoba fyzickým tělem není.
Začněme třeba vysvětlením, že barevné skvrny si nemůžeme odmyslet, že tvoří integrální
součást daného objektu, takže tento objekt není jen postel, která je náhodou pocákaná
barevnými skvrnami, ale komplexní objekt složený z postele a barevných cákanců:
je to malba-postel. V podobném smyslu není osoba fyzickým tělem, které má navíc – jak
už to tak bývá – jakési myšlenky, ale komplexní entitou sestávající z těla a stavů mysli: je
to vědomé tělo. Osoby, tak jako umělecká díla, tudíž nelze brát jako entity, které lze rozložit
na soubory jejich částí – v tomto smyslu jsou primitivní. Řečeno přesněji: barevné
cákance nejsou částí reálného objektu – postele –, která je náhodou částí uměleckého
díla, ale jsou, stejně jako postel, částí uměleckého díla jako takového. Z toho můžeme zobecnit
hrubou charakteristiku uměleckých děl, jejichž části tvoří reálné objekty: ne každá
část uměleckého díla A je částí reálného objektu R, kdy R je částí A a může být navíc od A
oddělena a považována pouze za R. Potud by tedy bylo chybou splést si A s jeho částí,
jmenovitě s R, i když by nebylo nesprávné říci, že A je R, že ono umělecké dílo je postel.
Spona „je“ v předchozí větě si však žádá vysvětlení.
Existuje je vyskytující se často ve výrocích o uměleckých dílech, které nemá ani význam
identity, ani není predikací. Není to ani je existence, ani je identifikace, ani nějaké
je speciálně vytvořené k určitému filozofickému účelu. Nicméně se obecně užívá a je
běžnou součástí slovníku dětí. Jde o ten význam je, kterého užije dítě, když mu ukážeme
kolečko a trojúhelník a zeptáme se jej, co je on a co je jeho sestra: dítě ukáže na trojúhelník
a řekne: „To jsem já“; anebo když pán vedle mne v odpovědi na můj dotaz ukáže na
muže v nachovém hávu a řekne: „Tamten je Lear“; anebo když v galerii ukáži své společnici
na obraze, na který se díváme, určité místo a řeknu: „Ta bílá skvrna je Ikaros“.
V těchto situacích nemáme na mysli, že to, na co ukazujeme, zastupuje či reprezentuje
to, o čemž říkáme, že tím je, neboť slovo „Ikaros“ zastupuje či reprezentuje Ikara: ve
stejném smyslu tohoto je bych neukázal na ono slovo a neřekl bych: „To je Ikaros.“ Věta
„Toto a je b“ vůbec neodporuje větě „Toto a není b“, kdy se v té první užívá je v tomto
smyslu a v druhé v nějakém jiném, i když a a b znamenají v obou totéž. Často je pravdivost
první věty dokonce podmíněna pravdivostí té druhé. První věta je totiž neslučitelná s „Toto
a není b“, jen pokud ono je znovu užijeme ve stejném smyslu. Protože pro toto je nenacházím
vhodné slovo, označím jej za je umělecké identifikace. Vždy, když jej užijeme,
označuje a nějakou specifickou fyzikální vlastnost nebo fyzikální část nějakého objektu,
přičemž nutnou podmínkou, aby něco mohlo být uměleckým dílem, je, že určitá jeho část
nebo vlastnost je označena podmětem věty, v níž je užito ono speciální je. Toto je má mimochodem
blízké příbuzné v mytických výrocích. (Tudíž někdo je Quetzalcoatl; toto jsou
Herkulovy sloupy.)
Uvedu příklad. Dva umělci dostanou zakázku na výzdobu východní a západní stěny přírodovědecké
knihovny freskami: první se bude jmenovat Newtonův první zákon, druhá
Newtonův třetí zákon. Obě malby, když jsou nakonec odhaleny, vypadají – pomineme-li
rozměr – takto:
[ 69 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Budu předpokládat, že coby objekty jsou tato dvě díla nerozlišitelná: černá horizontální
čára na bílém pozadí, stejná co do rozměrů i polohy. B vysvětluje své dílo následovně: těleso
působící silou dolů tlačí na těleso působící silou vzhůru – reakce spodního tělesa je
v opačném směru k akci tělesa horního. A své dílo vysvětluje takto: čára v prostoru představuje
dráhu izolované částice. Tato dráha vede od jednoho konce obrazu k druhému,
aby tak vzbudila dojem, že jeho plochu přesahuje. Kdyby končila nebo začínala na ploše
obrazu, byla by její dráha zakřivená: ta ovšem musí být rovnoběžná s horní i dolní hranou
obrazu, neboť kdyby byla k jedné blíže, musela by existovat nějaká síla, která to způsobila,
což by bylo v rozporu s tím, že jde o dráhu izolované částice.
Z těchto uměleckých identifikací vyplývá mnohé. Vnímáme-li čáru uprostřed jako
hranu (těleso působí na těleso), předpokládá to identifikaci horní i spodní půlky obrazu
jako obdélníku a jako dvou různých celků (ne nezbytně jako dvou těles, protože čára by
mohla být hranou jednoho tělesa vyčnívajícího – nahoru či dolů – do prázdného prostoru).
Je-li to hrana, pak nemůžeme brát celou plochu malby jako jeden prostor: tvoří ji dva tvary,
nebo jeden tvar a jeden ne-tvar. Celou plochu bychom mohli považovat za jeden
prostor, jen pokud bychom brali prostřední horizontálu jako čáru, která není hranou. To
ovšem málem vyžaduje třírozměrnou interpretaci celého obrazu: čára by mohla vést nad
plochým povrchem (Let letadla), pod ním (Dráha ponorky), na něm (Čára), v něm (Prasklina),
nebo skrze něj (Newtonův první zákon) – i když v tomto posledním případě by nešlo
o plochý povrch, ale o transparentní protnutí absolutního prostoru. Užití všech těchto
předložek se nám ozřejmí, když si představíme svislý příčný řez kolmý k povrchu obrazu.
V závislosti na užití daného předložkového spojení pak plocha obrazu buďto bude, anebo
nebude (umělecky) přerušena horizontálním prvkem. Budeme-li čáru chápat jako přímku
procházející skrze prostor, pak okraje obrazu vlastně nepředstavují hranice prostoru:
vede-li přímka mimo obraz, pak i prostor obraz přesahuje a my s ní tento prostor sdílíme.
V případě B však okraje obrazu mohou tvořit i jeho součást, a to když zobrazená tělesa vyplňují
prostor tak, že okraje obrazu jsou také jejich okraji. Pak budou vrcholy obrazu současně
vrcholy těles, ovšem s tím, že tělesa budou mít o čtyři vrcholy více než samotný obraz:
tyto čtyři vrcholy budou částí uměleckého díla, nikoliv však již částí reálného objektu.
Čelní stěny těles mohou být totožné s lícem obrazu, takže když se na obraz díváme, díváme
se na tyto čelní stěny: prostor však nemá líc, takže čteme-li obraz jako A, pak dílo
žádný líc nemá a líc fyzikálního objektu nebude součástí uměleckého díla. Všimněme si,
jak zde jedna umělecká identifikace plodí druhou a jak jsme, v souladu s danou identifikací,
nuceni k identifikacím jiným, zatímco další jsou vyloučeny: daná identifikace de facto
určuje, z kolika částí dílo sestává. Různé identifikace se, obecně vzato, vzájemně vylučují
a lze říci, že každá vytváří jiné umělecké dílo, přestože součástí každého uměleckého díla
je stejný reálný objekt – nebo alespoň části reálného objektu tvoří součást díla. Existují
samozřejmě i nesmyslné identifikace: horizontálu uprostřed nelze podle mne smysluplně
interpretovat jako Marnou lásky snahu nebo jako Pokušení svatého Antonína. Všimněme
si konečně, že přijetí jedné identifikace namísto druhé znamená v podstatě vyměnit jeden
svět za jiný. Mohli bychom se například rázem ocitnout v tichém poetickém světě,
kdybychom horní plochu identifikovali jako čistou oblohou bez mráčků, která se dole odráží
v klidné vodní hladině, jako bělost oddělenou od jiné bělosti imaginární hranicí ho-
rizontu.
Tvrdolín, který naši debatu zpovzdálí sledoval, nyní protestuje a říká, že nevidí nic než
barvy: bíle natřený obdélník, přes který vede černá čára. A nemá snad pravdu? Vždyť je to
vskutku vše, co vidí, vše, co může kdokoli vidět, včetně nás estétů. Kdyby nás totiž požádal,
abychom mu ukázali, čeho si nevšiml, a dokázali mu tím, že má před sebou umělecké
dílo (Nebe a moře), nemůžeme mu vyhovět, protože vůbec nic nepřehlédl. (Bylo by absurdní
předpokládat, že něco přehlédl, že je zde cosi drobného, na co bychom mohli
ukázat, a on by na to upřel zrak a řekl: „Je to tak! Je to opravdu umělecké dílo!“) Tvrdolínovi
nelze pomoci, dokud si neosvojí ono je umělecké identifikace a nevytvoří tak umělecké
dílo. Není-li toho schopen, pak nikdy neuvidí umělecká díla: bude jako dítě, které
vidí klacky jako klacky.
Co však říct o čisté abstrakci, například o něčem, co vypadá stejně jako A, ale je nazváno
Č. 7? Abstraktní umělec z Desáté ulice bude sveřepě trvat na tom, že na obraze
kromě bílé a černé barvy nic jiného není, takže žádný z předchozích předmětných popisů
není vhodný. Čím se tedy liší od Tvrdolína, jehož ignorantské výroky se od těch jeho nijak
[ 70 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
neliší? A jak to, že na rozdíl od Tvrdolínova názoru se podle něj jedná o umělecké dílo, ačkoli
se oba shodnou na tom, že tu není nic víc, než co můžeme vidět? Odpověď, která se
nejspíš nebude líbit puristům žádného ražení, zní, že se tento umělec vrátil k materiálnosti
barvy skrze atmosféru tvořenou uměleckými teoriemi a historií starší i současné
malby. Jejich prvky chce ze svého díla vypudit, následkem čehož jeho tvorba do této atmosféry
a do této historie patří. Docílil abstrakce tím, že odmítl umělecké identifikace a
navrátil se do reálného světa, z něhož nás (dle jeho názoru) tyto identifikace vyhánějí –
v duchu Čching-jüena, který píše:
Předtím, než jsem třicet let studoval Zen, jsem viděl hory jako hory a řeky jako řeky.
Když jsem došel k vyššímu stadiu poznání, viděl jsem, že hory nejsou horami a řeky nejsou
řekami. Ale nyní, když jsem dospěl k samotné podstatě, spočívá má duše v klidu. Vidím
totiž opět hory jako hory a řeky jako řeky.
To, jak náš umělec popisuje, co vytvořil, závisí logicky na teoriích a na historii, které
odmítá. Rozdíl mezi jeho a Tvrdolínovým tvrzením „Tady je černá barva a bílá barva a nic
jiného“ spočívá v tom, že stále užívá ono je umělecké identifikace, takže když řekne „Tato
černá barva je černá barva“, není to tautologie. Tak daleko se Tvrdolín nedostal. Vidět
něco jako umění vyžaduje cosi, co oko nemůže odhalit – atmosféru umělecké teorie, znalost
dějin umění: svět umění.
III
Pan Andy Warhol, pop-artový umělec, vystavuje duplikáty krabic Brillo, narovnané do
výšky, pěkně naskládané na sebe jako ve skladu v supermarketu. Jsou sice ze dřeva – pomalovaného,
aby vypadalo jako karton – ale proč ne. Parafrázujeme-li kritika Timesů: když
smíme udělat duplikát lidské bytosti z bronzu, proč bychom nemohli vytvořit duplikát krabic
Brillo z překližky? Tyto krabice stojí shodou okolností 2 x 103
násobek ceny jejich
všedních dvojníků z běžného života, což je rozdíl, který můžeme stěží připsat větší trvanlivosti
dřevěných krabic. Firma Brillo by jistě mohla s mírným zvýšením nákladů začít své
krabice vyrábět z překližky, aniž by se z nich tak stala umělecká díla, a pan Warhol by
mohl ty své dělat z kartonu, aniž by přestaly být uměním. Zapomeňme tedy na otázku
inherentní hodnoty a zeptejme se, proč lidé od Brilla nemohou vyrábět umění a proč
naopak Andy Warhol umění dělat musí. Pravdou je, že jeho krabice jsou vyrobeny ručně. Je
to jako bláznivé převrácení Picassovy strategie, když na kresbu nalepil nálepku z láhve
Suze, čímž chtěl říci, že akademický umělec snažící se o přesné napodobení reálné věci
stejně nikdy realitu opravdu nedostihne: proč tedy rovnou onu skutečnou věc nepoužít?
Pop-artoví umělci ručně pracně reprodukují sériově vyráběné objekty, např. malují nálepky
na plechovky od kávy. (A známá pochvala „stoprocentně ruční práce“ se k jeho lítosti
vytrácí ze slovníku galerijního průvodce.) Ve vynaložené práci však rozdíl spočívat nemůže:
vytesá-li někdo oblázky z kamene, pak je pečlivě vyskládá a dílo nazve Hromada
štěrku, může odkázat k teorii pracovní hodnoty, aby zdůvodnil cenu, kterou za dílo požaduje.
Otázkou však zůstává: proč je to umění? A proč má vůbec pan Warhol potřebu tyhle
věci dělat? Proč rovnou na jednu krabici nenaškrábe svůj podpis? Anebo proč jednu nezmačká
a nevystaví ji jako Zmačkanou krabici Brillo („Protest proti mechanizaci…“), anebo
prostě nevystaví krabici Brillo coby Nezmačkanou krabici Brillo („Smělé potvrzení
plastické autentičnosti průmyslového…“)? Je tento muž jakýsi Midas, který vše, na co sáhne,
promění ve zlato čistého umění? A neskládá se celý svět z latentních uměleckých děl,
která jen čekají, tak jako reálný chléb a víno, až budou prostřednictvím jakéhosi temného
mystéria přetvořeny v tělo a krev svátosti, které jsou od nich nerozlišitelné? Je úplně
jedno, že krabice Brillo nemusí být dobrým a už vůbec ne vynikajícím uměním. Impozantní
je již samotný fakt, že vůbec uměním jsou. Jestliže jím však jsou, proč jím nejsou krabice
Brillo ve skladu, které jsou od nich nerozeznatelné? Anebo už žádný rozdíl mezi uměním a
realitou neexistuje?
Představme si, že někdo sbírá objekty (ready-mades) včetně krabic Brillo. Jeho výstavu
chválíme pro rozmanitost, důvtipnost a tak podobně. Jeho příští výstava však sestává výhradně
z krabic Brillo a kritika ji označí za nudnou, repetitivní, vykrádající sebe sama –
anebo důmyslněji, poukáže na umělcovu posedlost pravidelností a opakováním à la Loni
v Marienbadu. Anebo umělec krabice nakupí do výšky a nechá mezi nimi jen úzkou uličku:
[ 71 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
opatrně našlapujeme mezi těmi narovnanými neprůhlednými haldami a zažíváme při tom
nepříjemné pocity, pročež to v recenzi popíšeme jako výraz obklíčení konzumem, který
nás uvězňuje; anebo řekneme, že je autor novodobý stavitel pyramid. Je sice pravda, že
tohle neřekneme o skladníkovi, ale skladiště není galerie a my prostě nemůžeme kartony
Brillo oddělit od galerie, ve které se nacházejí, tak jako nelze oddělit Rauschenbergovu postel
od barvy, jíž je pocákána. Mimo galerii jsou to lepenkové krabice, tak jako je Rauschenbergova
postel očištěná od barvy prostě postel: tou také konec konců byla, než se
proměnila v umění. Ovšem když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že náš umělec vlastně
nutně selhal ve své snaze vytvořit pouhý reálný objekt. Vytvořil umělecké dílo; použitím
krabic Brillo jen rozšířil prostředky, které má umělec k dispozici, obohatil repertoár uměleckých
nástrojů, jako tento repertoár svého času obohatily olejové barvy nebo litografické
pero.
To, co nakonec činí rozdíl mezi krabicí Brillo a uměleckým dílem sestávajícím z krabice
Brillo, je určitá teorie umění. Je to tato teorie, která krabici povýší do světa umění a která
zabrání, aby zase sklouzla na úroveň reálného objektu, kterým ve skutečnosti je (ve smyslu
je odlišném od je umělecké identifikace). Bez této teorie samozřejmě krabici považovat
za umění nebudeme. K tomu, abychom ji viděli jako součást světa umění, si musíme osvojit
hodně z teorie umění, stejně jako notnou část nedávné historie newyorské malby. Před
padesáti lety by krabice uměním být nemohla. Právě tak ovšem nemohlo za daných
okolností ve středověku existovat letecké pojištění nebo v době etruské korekční páska.
Svět musí být na určité věci připraven: ten umělecký neméně než ten reálný. Role teorií
umění, dnes stejně jako v minulosti, spočívá v tom, že umožňuje jak svět umění, tak i
umění samo. Lidi, kteří malovali na stěny jeskyní v Lascaux, by dle mého názoru nikdy
nenapadlo, že tvoří umění. Ledaže by existovali nějací neolitičtí estetici.
IV
Svět umění se má ke skutečnému světu asi tak, jako se má obec Boží k obci pozemské.
Některé objekty, stejně jako někteří jedinci, mají výhodu dvojího občanství, i když navzdory
TR zůstává zásadní rozdíl mezi uměleckými díly a reálnými objekty. Možná to tušili již
první protagonisté TI, kteří si nejasně uvědomovali nereálnost umění a které omezoval
snad jen předpoklad, že pokud nejsou některé objekty reálné, mohou být už jedině klamné,
a tím pádem musela umělecká díla nutně být jen imitací reálných objektů. Toto pojetí
bylo příliš úzké. Tak to viděl Yeats když napsal: „Až vyjdu z přírody, nechci obléknout z přírodních
věcí žádné podoby.“4 Je to jen věc volby: krabice Brillo patřící do světa umění nemusí
být ničím jiným než krabicí Brillo světa reálného; obě odděluje a spojuje ono je umělecké
identifikace. Závěrem bych však chtěl říct několik slov k teoriím, které umění
umožňují, a k jejich vzájemným vztahům, přičemž se jen letmo dotknu několika z nejtěžších
filozofických otázek, které znám.
Budu nyní uvažovat o dvojici predikátů, které jsou vzájemně „protichůdné“, při vědomí
vágnosti tohoto zastaralého termínu. Rozporné predikáty nejsou protichůdné, neboť oba
členy takového páru se musí vztahovat na všechny objekty ve vesmíru, zatímco ani jeden
z protichůdných pojmů se nemusí vztahovat na určité objekty ve vesmíru. Objekt musí
nejdříve být jistého druhu, aby se na něj jeden z dvojice protichůdných termínů vztahoval,
a pak se na něj musí vztahovat nejméně i nanejvýš jeden. Takže protichůdné predikáty
nejsou termíny opačné, protože každý z dvojice opačných predikátů může být nepravdivý
o nějakém objektu ve vesmíru zároveň, zatímco protichůdné termíny nemohou být oba
nepravdivé – na některé objekty se žádný z dvojice protichůdných predikátů nevztahuje
rozumným způsobem, není-li objekt správného druhu. Pak ale, je-li daný objekt onoho
druhu, chovají se protichůdné predikáty jako predikáty rozporné. Jsou-li F a ne-F protichůdné,
objekt o musí být jistého druhu D, aby se na něj mohly rozumným způsobem
vztahovat. Je-li o členem třídy D, pak je o buďto F, anebo ne-F, které se vzájemně vylučují.
Třída dvojic protichůdných pojmů, které se rozumně vztahují na třídu (ô) Do, budu nazývat
třídou D-relevantních predikátů. Nezbytnou podmínkou, aby objekt byl druhu D, je, že
alespoň jeden z dvojice D-relevantních protichůdných predikátů se na něj smysluplně
vztahuje. Když ale objekt skutečně je druhu D, pak se na něj nejméně a nanejvýš jeden
z dvojice D-relevantních protichůdných predikátů vztahuje.
Zaměřme se nyní na D-relevantní predikáty pro třídu uměleckých děl D. A nechť je F a
ne-F dvojicí takových predikátů. Může se stát, že po celé jedno období jsou všechna umě[
72 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
lecká díla ne-F. Ale protože se dosud neobjevilo nic, co by bylo jak uměleckým dílem, tak F,
nikoho třeba nenapadne, že ne-F je umělecky relevantní predikát. Vlastnost být ne-F uměleckých
děl zůstala nepovšimnuta. Oproti tomu všechna umělecká díla až do určité doby
mohou být G, aniž by někoho napadlo, že by něco mohlo být uměleckým dílem a být ne-G.
Lidé se vskutku mohli domnívat, že G je definujícím rysem umění, zatímco ve skutečnosti
něco muselo nejdříve být uměním, než se na to mohlo G rozumně vztahovat: v tom případě
by se ovšem mohla vlastnost ne-G vztahovat také na umělecká díla, takže samotné G
nemohlo být definujícím rysem této třídy.
Nechť G znamená „je figurativní“ a F znamená „je expresivní“. V určitém čase mohou
být F a G a predikáty jim protikladné jedinými predikáty, které kritika užívá. Bude-li nyní
„+“ zastupovat daný predikát P a „–“ protichůdný predikát ne-P, můžeme sestavit následující
tabulku:
F G
+ +
+ -
+
- Každá
řádka určuje existující styl v závislosti na slovníku, který má kritika k dispozici:
figurativní a expresivní (např. fauvismus), figurativní a neexpresivní (Ingres), nefigurativní
a expresivní (abstraktní expresionismus), nefigurativní a neexpresivní (geometrická abstrakce).
Je jasné, že když přidáme další umělecky relevantní predikáty, zvýšíme tak počet
existujících stylů na 2n
. Není samozřejmě snadné předem odhadnout, které predikáty budou
přidány nebo nahrazeny predikáty protichůdnými, představme si však, že si nějaký
umělec usmyslí, že H bude od této chvíle umělecky relevantní predikát pro jeho malbu.
V takovém případě se jak H, tak ne-H stanou umělecky relevantní pro všechny obrazy, a
pokud je dílo našeho umělce prvním a jediným obrazem, který je H, pak se každý jiný existující
obraz stane ne-H a celá komunita obrazů se obohatí spolu se zdvojnásobením
možností stylů, které mají k dispozici. Právě díky tomuto zpětnému obohacení entit světa
umění je možné srovnávat Rafaela s De Kooningem či Lichtensteina s Michelangelem. Čím
rozmanitější je škála umělecky relevantních predikátů, tím komplexnější budou jednotliví
členové světa umění; a čím víc toho víme o celé populaci světa umění, tím bohatší bude
naše zkušenost s každým z nich.
Zde si všimněme, že když máme m umělecky relevantních predikátů, bude vždy v poslední
řadě m minusů. V této řadě by se mohli zabydlet puristé. Když jednou očistili svá
plátna od všeho, co považují za nepodstatné, pyšní se, že se jim podařilo vydestilovat
samotnou esenci umění. V tom se však mýlí: na jejich čtvercová monochromatická plátna
se vztahuje přesně stejný počet umělecky relevantních predikátů jako na jakýkoli jiný člen
světa umění a jejich plátna mohou existovat coby umění jen proto, že existují „nepuristické“
malby. Přísně vzato, Reinhardtův černý čtverec je umělecky stejně bohaté dílo jako
Tizianova Láska svatá a láska světská. Zde vidíme, jak méně někdy může být více.
Jak už to bývá, móda si vybírá některé řádky naší tabulky stylů na úkor jiných: ve světě
umění to určují muzea, znalci a další. Trvat na tom nebo se snažit, aby všichni umělci tvořili
figurativně, třeba proto, aby se dostali na nějakou obzvláště prestižní výstavu, by zredukovalo
tabulku přípustných stylů na polovinu: zbylo by 2n
/2 způsobů, jak splnit tento
požadavek, a muzea by pak mohla vystavit všechny takové „přístupy“ k danému tématu.
To je však záležitost skoro čistě sociologická: každá řádka tabulky je stejně legitimní jako
jakákoli jiná. Umělecký průlom dle mého spočívá v tom, když se někomu podaří přidat do
tabulky sloupec. Umělci pak začnou více či méně pohotově obsazovat nově otevřené pozice:
toto je pozoruhodný rys soudobého umění a pro ty, kteří naši tabulku neznají, je obtížné,
ne-li nemožné, rozpoznat, že určité pozice jsou obsazené uměleckými díly. Bez příslušných
teorií a historií světa umění by dané objekty ani nebyly uměleckými díly.
Krabice Brillo vstoupily do světa umění se stejně osvěžující nepatřičností, jakou přinesly
postavy komedie dell’arte do Ariadny na Naxu. Ať už zní onen umělecky relevantní predikát,
díky němuž byly krabice přijaty, jakkoli, zbytek světa umění se tak obohatil i tím, že
se na jeho členy vztahuje protichůdný predikát, který je nově k dispozici. Vrátíme-li se
k Hamletovým myšlenkám, s nimiž jsme naši debatu započali, krabice Brillo nám mohou,
[ 73 ]
[studie] ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
tak jako cokoli jiného, odhalit nás samé: jako zrcadlo nastavené přírodě mohou sloužit
k tomu, aby vystihly špatné svědomí našich králů.
Přeložil Tomáš Kulka
Tento text původně vyšel pod názvem „The Artworld“ v The Journal of Philosophy 61, č. 19, American
Philosophical Association Eastern Division Sixty-First Annual Meeting (Oct. 15, 1964), s. 571–584.
Aluze děkuje profesoru Dantovi za svolení k otištění překladu.
Aluze wishes to thank professor Danto for his permission to publish the Czech translation.
Překlad tohoto textu vznikl v rámci projektu
GA ČR 408/07/0909 „Estetická dimenze vizualizace kultury“.
Poznámky:
1 William Shakespeare, Hamlet, přel. Martin Hilský, Praha, Evropský literární klub 2002, s. 92. –
Pozn. překl.
2 Teorie umění coby reality. – Pozn. překl.
3 Steve Canyon je hrdina amerických komiksů z pera grafika Miltona Caniffa. – Pozn. překl.
4 W. B. Yeats: „Plavba do Byzance“, in: Slova snad pro hudbu, přel. Jiří Valja, Praha, SNKLU 1961,
s. 88–89; mírně upraveno. V originále: „Once out of nature, I shall never take / My bodily form
from any natural thing.“ – Pozn. překl.
[ 74 ]