které se mu servírovaly. Příštího večera by nikdo neutratil ani bagattino, aby poslouchal takové pitomosti, každému známé a kterým se všude smějí. Šlechtici odcházejí rovněž zesměšněni, podstoupili takto urážku, která jejich důstojnosti nesluší."
Ale na piazze byli také herci, Meří se Garzonimu zaimloOTali: „Na jedné straně náměstí vidíš našeho galantního Fortunata, který s Frittatou baví publikum svými rozhovory; každý večer od dvaceti dvou do dvaceti čtyř hodin vynalézají novinky, vymýšlejí si příběhy, skládají dialogy, improvizují zpěv, hádají se, usmiřují se, smějí se až k popukám, znovu se hašteří, šťouchají se, nakonec vezmou své mlsky a seberou své gazzetty, které se vynasnaží vyrvat svým milým a zábavným breptáním lidem... Ani Zan della Vigna neztrácí příležitost předvést se a rozptyluje publikum všemi druhy zábavy; publikum propuká v smích, když vidí opičí gesta a postoje paviána a různé kousky s rukama, které přede všemi provádí. Šlechtici se usmívají, prostí lidé se smějí pod vousy a venkovští si drží břicho, když vidí to kroucení, tu čipernost rukou a ty tirády vyslovované jedním dechem. Ani tento Catullus se svou lyrou, ani tento Vergilius, oblečený jako Zanni, se neznepokojují a nebojí konkurence; ale když beze spěchu vystoupili na svá jevišťátka a naladili své nástroje, dají se do hovorů o kuchyni. Když Zanni vyprovokoval žárlivost Pedrolinovu a patronky, dostane od ní pohoštění pro svůj břich, a od druhého výprask na hřbet. Odejdou z jeviště teprve když provedli všechny kousky a napjali zájem o zítřejší večerní představení tím, že zvou diváky, aby si poslechli sonet, který zazpívá Zotino na francouzskou nemoc ..."
Komedie delľarte dostala od těchto bavitelů z náměstí do výbavy vedle jednoznačného veselí, optimismu, dobrou profesionální znalost mnohostranné herecké techniky a pak sepětí se svým lidovým publikem. Jejich vrcholnou sezónou byl karneval.
KARNEVAL
Karneval byl spontánním projevem celonárodní hravosti, výrazem smyslu národa pro divadlo. Po staletí se udržovala tato původně církevní tradice veřejných lidových zábav, které se obyčejně slaví od Tří králů a vrcholí masopustním úterkem. Vznik této instituce je však mnohem starší než tyto církevní svátky, má v sobě antické prvky. V Benátkách a v Římě byl karneval nejíproslulejší, ale i v ostatních městech, městečkách i vesnicích Itálie vypukal karneval, vzkypěla lidová radost v mnohotvárných projevech.
1 17. Na obraze flámskeho mistra z doby kolem roku 1600 je náměstí Svatého Marka
| o karnevalu. Napravo, před kampanellou, se na malém jevištátku hraje divadlo, v po-
! předí vlevo se k němu herci připravují, kolem jde skupina maskovaných osob v diva-
| delních kostýmech. Kousek od nich dráždí býka. Tři muži ho drží na provazech, ale dál
1 na náměstí se jiný býk už volně prohání, jeden strážce se mu válí pod nohama, nej-
bližší lidé právem prchají, je zde veselo. Před kostelem je nějaký průvod, v hloučcích
se lidé baví, v loggiích paláce napravo přihlížejí vznešení.
Základním předpokladem karnevalu je smích. Smích veliký i malý, připravený i náhle vytrysklý, improvizovaný. Přišla jeho doba, smějeme se, starosti nám neutečou. K vystoupení na tomto veřejném divadle přichází tedy masopustník předem rozhodnut veselit se. I když herecky aktivně nevystupuje, reaguje smíchem, směje se, spoluvytváří divadlo kolem sebe.
Obličejová maska je tu nejdůležitější složkou. Tou (a neobvyklým kostýmem] se zřekl účastník masopustního veselí své individuality a vystupuje jako herec, jehož posláním je bavit se a bavit, spoluvytvářet veselý mumraj sólovými i komparsními výstupy. Násilné snětí obličejové masky bylo úřadem přísně trestáno jako porušení dovolené hry.
Kostým, který si aktér oblékal, byl často oděvem druhého pohlaví. Nebo
36
37
."ľ. ÍT'""" :tí*'ľf******
18. Na této rytině je záběr z téhož náměstí o masopustním úterku. Podívaná všeho druhu. Každý si přijde na své.
19. Malíř zachytil na tomto svém listu výjev z karnevalu v Benátkách v roce 1610. Můžeme na něm pozorovat některé masky delľarte, třeba ne ještě vyhraněné.
to byly kostýmy profesionálních komediantů v jejich nejznámějších podobách. Jsou to miláčci lidu, se kterými se setkával na jevišťátkách na náměstích. Ale ne, tak to není, ty postavy byly v masopustě dřív, ty se v masopustním reji narodily, odtud teprve vyskočily na jevišťátka na náměstí (ale i na scény při vévodských i královských dvorech). A jsou to samozřejmě hlavně ti, kteří se pak stali pilíři komedie delľarte, sluhové, harlekýni, pulcinellové. Zvlášť ten poslední, miláček jižní Itálie, se sem hodí pro pohotový projev, má ostrý jazyk. V karnevalovém hemžení jich pobíhají (a hrají J celé skupiny, volí si svého krále. Nechybí zde ovšem ani komičtí staří, pantalon a dottore. A vedle těchto masek je tu vidět desítky jiných známých místních typů, i takových, které vznikly vlastní nápaditostí.
Tak tedy obličejová maska, kostým a smích ovládají ulice, z malých i větších scének vytvářejí velký a pestrý, prchavý jásot. Je to divadlo na
39
20. Italský karneval je dokumentován sbírkou rytin v díle II Carnevale Italiano Mascherato z roku 1642. Titulní list předvádí maskované postavy z maškarních rejů.
21. feden obrázek z uvedeného díla představuje pulcinellu.
ulici, kde je hercean každý, kdo se .přidá. Skupiny masek mají své výstupy, oslovují se, hrají a zpívají; někdy může být (pochybnost o tom, zda jde o čistou improvizaci nebo zda tu nejde o určité opakování z loňského vystoupení. Aktivní herci tohoto divadla se rekrutují z osob, které mají sklon k exhibici a veřejnému slovnímu projevu, což jim ještě do značné míry usnadňuje maska a kostým. Druzí jsou k účasti vyzváni, donuceni, vyprovokováni. A vedle těchto dvou skupin je tu aktivní publikum. Jaký div, že z této podívané se rodí organizované divadlo.
Florenťan Grazzini-Lasca, muž cinquecenta, básník, novelista, dramatik, sebral Karnevalové zpěvy Lorenza de' Medici, které se zpívaly ve Florencii při trionfech nebo při karnevalu, se slavnou strofou, která vyjadřuje náladu karnevalu:
Quant ě bella giovinezza Mladost-radost přelíbezná —
Che se fugge tuttavia; i když prchá po všech všady ...
chi vuol esser lieto sia: Hřej, čí srdce k tanci ladí:
Di doman non cě certezza. Co dá zítřek, nikdo nezná!11)
Z tohoto nesmírného bohatství lidové produkce si lze udělat představu o tomto skvělém, bohatém proudu, ve kterém celé město se měnilo v divadlo.
Joachim du Bellay (1522—1560], francouzský básník a diplomat, nám z let rodící se komedie delľarte zachoval zmínky o karnevalu, zmínky o postavách, které pak prostřednictvím lešeníčka na náměstí přešly na jeviště. V jednom jeho římském karnevalovém sonetu (z let 1552—1556) se říká:
I ... allons voir Mare Antoine ou Zanny bouf f onner
avec son Magnifique ä la Venitierune (Pojďme se podívat na Marca Antonia nebo Zanniho,
■ jak šaškují po benátsku s Magnifikem.)
Paolo Toschi12) uvádí: „Commedia delľarte se rodí také v tomto klimatu a zachovává z něho po dlouhou dobu ducha jásavého, neuctivého a rozpustilého. Můžeme bez váhání soudit, že Zanni existoval v severní Itálii od starých dob jako karnevalová maska pekelného původu a zároveň
22. Piazza Navona v Římě s maškarním průvodem. Za první fontánou vpravo se hraje divadlo.
40
41
23. G. B. Tiepolo nám zachytil príhody pulcinellů v karnevalu na řadě obrazů, na olejomalbách, na nástenných malbách, nejvíc pak sépiovými kresbami. Zde je jich hlouček kolem kraba.
24. Goethův popis rímskeho karnevalu vyšel 1789 ještě bez Goethova jména, s rytinami Krausovými podle kreseb Georga Schütze. Zde |f" advokát vykládá mladému páru o prohřešcích, kterých se podle zákoníku dopustili.
• m-SM
SC.J
25. Pulcinellů je v maškarním průvodu hodně. Obyčejně ve skupinách. Zde si vezou slavnostně svého krále. Rovněž z Goethova popisu římského karnevalu. K tomu píše: „Tucet pulcinellů se spojí, zvolí si krále, korunují jej, dají mu do ruky žezlo, vyhrávají mu a vedou ho za hlasitého pokřiku na korso. Všichni pulcinellové skáčou kolem, jak průvod postupuje, přidávají se další, a křikem a máváním klobouků si razí cestu. Tu je si možno všimnout, jak se tato obecná maska snaží o rozšíření. Jeden nosí paruku, jiný ženský čepec ke svému černému obličeji. . ."
42
43
Durleskního charakteru. První komici delľarte, původem ze severní Itálie, ho vzali tudíž z karnevalu. V jejich 'dobách (druhé polovice 16. st.) původní charakter této masky musel být už dost oslaben a od té doby reprodukován jako charakter blázna, komického a omezeného prosťáčka, v té době ztotožněného s horským neotesancem alpských údolí."
Použijme teď několika záběrů z Goethovy reportáže o římském karnevalu z roku 1788. On sám nijak karnevalem nadšen nebyl. Netají se tím, že je rád, když už je po něim. Ale jeho pozorování je pronikavé, zachytil v něm řadu scének a ovzduší plné divadla. A i když tu jde o dobu pozdní, divadelnost tu proudí ještě bez moderních zábran.
„Nyní se začínají množit masky. Mladíci, naparádění ve svátečních šatech žen z nejnižších vrstev, s obnaženými prsy a s drzou soběstačností, ukazují se většinou první. Laškují s muži, které potkávají, přátelí se důvěrně s ženami jako sobě rovnými, tropí vůbec co je z nálady, vtipu nebo nezpůsobu napadne.
Vzpomínám si, mezi jinými, na mladíka, který výtečně hrál úlohu vášnivé, hašterivé a naprosto neupokoptelné ženy a ťaik ise přes celé Corso dolů hádal, na každého něco věděl, zatímoo jeho průvodci jakoby se ze všech sil namáhali, aby ho uklidnili.
Protože mají ženy právě tolik záliby se ukazovat v mužských šatech jako muži v šatech ženských, neopominuly si osvojit oblíbený úbor pul-cinellský a nutno uznat, že jim to nadmíru sluší.
Rychlými kroky a deklamuje jako před soudem, se tlačí zástupem advokát; křičí nahoru do oken, chytá maskované i nemaskované chodce, hrozí každému procesem, hned vykládá onomu široce a dlouze o směšných zločinech, kterých se prý dopustil, hned tomuto podává přesnou specifikaci jeho dluhů. Ženám vyčítá jejich domácího přítele, dívkám jejich milence; odvolává se na knihu, kterou má u sebe, vyndává listiny, a to vše pronikavým hlasem a hbitým jazykem. Hledí každého zahanbit a zmást. Když myslíte, že již přestává, tu teprve začíná; setká-li se však dokonce s nějakým spolubratrem, dosáhne třeštění vrcholu ...
Zvláště se hledí a dovedou v této době rozveselit po svém způsobu dívky a ženy. Každá jen, aby se dostala z domu, aby se tak či onak naimaskovala, a protože jen málo jich na to může vydat hodně peněz, předhánějí se ve vynalézavosti, jak by se spíš zakuklily než vyšňořily. Velmi snadno se pořídí masky žebráků a žebraček... Jiné si to udělají ještě pohodlněji, zahalí se do kožichů nebo se objeví v pěkném domácím šatě, jen se škraboškou. Chodí většinou ibez imužů a používají ijako ofenzivní i defenzivní zbraně košťátka a rákosového květu, kterým se částečně brání proti pří- • liš dotěrným, částečně i svévolně jezdí po obličeji známým i neznámým, které potkávají bez masek. Dostane-li se někdo, na koho mají spadeno, *
mezi čtyři nebo pět takových dívek, nezachrání se. Tlačenice mu brání v útěku a kam se obrátí, cítí košťátka pod nosem. Bránit se tomu nebo onomu Škádlení by bylo velmi nebezpečné, protože se (maskám nesmí ublížit, a stráže mají nakázáno přispět jim na pomoc... Konečně přichází noc, zemdlení, kdekdo si přeje mít trochu klidu."13]
Italský malíř G. D. Tiepolo (1727—1804] nám zvěčnil karnevalové příběhy pulcinellů na řadě maleb a na stovce sépiových kreseb, důkaz to, jak živoucí věcí v životě národa byl karneval a v něm právě tato maska.
ITALSKÉ DIVADLO V DOBĚ VZNIKU KOMEDIE DELĽARTE
Itálie je země se starou divadelní kulturou, byť eklektickou, jejíž komediální větev je životnější než tragická. U Italů se divadlo nezrodilo, převzali je od Řeků a Etrusků, ale bylo jimi pěstováno a vrostlo do života. Itálie nemá dramatiky formátu Shakespearova nebo Moliěrova, ale zrodila zvláštní, jedinečné komediální (a hudební] divadlo. Literární znovuobjevení Plauta a Terentia zde rozehrálo (a pak po Evropě] světské divadlo, nejdřív napodobené, postupně se pak emancipující od svých vzorů.
Zhruba po celé šestnácté století se hraje žánr nazývaný oommedia eru-dita (komedie vzdělaná, literární], zvaná tak pro odlišení od lidové komedie.14] Eruditu zpočátku pěstovali vzdělanci při dvorech a městští Patriciové. Je na svém počátku napájena latinským divadlem a novelou.. Odtud bere některé postavy, zápletky i fabuli.
V popředí těchto dramatiků stojí Ludovico Ariosto (1474—1533], nej-větší básník vrcholné renesance. Byl také překladatelem latinských her a jeho první komedie jsou v mnohém jejich zrcadlem. Tak například Komedie s truhlou (Cassaria, 1508) je napodobeninou Plautovy komedie Aulularia. V Cassarii jde o dva lehkomyslné mladíky, kteří spolu s prohnanými otroky okradou své otce, aby získali od jednoho kuplíře dvě hezké otrokyne. Druhá Ariostova komedie, Podstrčení (I Suppositi, 1509),. vznikla ze vzorů dvou římských klasiků, z Terentiova Eunucha a z Plau-tových Zajatců (Captivi). Má však už hodně změn a dodatků vlastních. Zvláště je chválen dottore, jehož duchaplnosti sbírá jakýsi lichotník jato zlatá zrnka. Lokalizace komedie sice není jednotná, ale už je dobová, také intrika už je novější a některé osoby už začínají být z masa a krve. V Podstrčených mladý muž pomocí svého chytrého otroka přelstí svého, soka, pedanta.
44
45.
KAREL KRATOCHVÍL,
KOMEDIE DELĽARTE
Lektoroval Jaroslav Pokorný.
Odpovědná redaktorka Ludmila Kopáčova.
Obálka a grafická úprava Miloš Pozděna.
Vydal Divadelní ústav, Praha i, Valdštejnské nám. 3.
jako svou 146. publikaci.
Náklad 1100 výtisků.
1. vydání.
Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n, p., Plzeň, závod ve Vimperku.
doma i za hranicemi
fakta
59-097-70 >Cena 80 Kčs
09/20