LÉTA 1815-1867 OBECNÉ SOUVISLOSTI ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ hlava druhá LÉTA 1815-1867 I. OBECNÉ SOUVISLOSTI ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ 1/1 Počátky utváření novodobého českého národa České dějiny první poloviny 19. století bývají tradičně vykládány jako dějiny českého národního hnutí, neboli národního obrození. Vzhledem k jazykovému á literárnímu charakteru českých národních snah klade většina prací důraz na dějiny české literatury tohoto období. Takovýto přístup však postihuje historickou skutečnost jen zčásti. České dějiny teto doby nejsou nic více a nic méně než součást dějin evropských, zasahují je stejné myšlenkové a kulturní proudy, utvářejí se podle těchže politických a sociálních podmínek. Specifický je pouze způsob, kterým byly tyto otázky v českých zemích řešeny, to znamená způsob, vycházející z konkrétní historické situace a tradic. České země stejně jako ostatní Evropa prošly během druhé poloviny 18. a v 19. století složitým procesem přeměny starých feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost a národní hnutí, respektive formování novodobého českého národa bylo integrální součástí těchto proměn. Stejně jako celá Evropa byly i české země zasaženy novými liberálními myšlenkami, odehrával se zde zápas za odstranění dosavadních stavovských přehrad a byly likvidovány poslední zbytky partikulárních feudálních práv. Rozvoj továrního průmyslu založeného na strojové výrobě ničil středověké cechovní řemeslo, železnice zkracovala vzdálenosti, novinové zpravodajství pohotově seznamovalo veřejnost s děním domácím i ve vzdálených částech světa a zároveň ovlivňovalo názory nejširších vrstev obyvatelstva. Veřejné mínění se stává faktorem, na který musí politikové brát ohled. Tyto procesy bývají také označovány jako konec světa malých struktur. Jestliže totiž dříve tvořila nejnižší správní jednotka, tj. panství (Patrimonium) nebo město svým způsobem svět sám pro sebe, v jehož hranicích se odehrával vlastně celý život většiny obyvatelstva a jehož meze nepřekračoval obvykle ani jejich duševní obzor, byli nyní lidé integrováni do vyšších, rozsáhlejších a početnějších celků. A hlavní novou identitou se stával národ či ideologie nacionalismu, která postupně nahrazovala starší identifi- í kaci založenou na obyvatelském právu k určité zemi jakožto politickému I celku. Jisté české specifikum spočívalo pouze v tom, že moderní český ná- í rod se formoval v podmínkách mnohonárodnostní habsburské monarchie, » kde Češi zaujímali postavení národnosti nižší kategorie, kde státní správa, \ vyšší vzdělání a vůbec společenský vzestup byl vázán na užívání německé- I ho j azyka, a to i v jazykově čistě českých oblastech. Jazyková hranice v Če- I chách a na Moravě prostě nebyla pojmem pouze geografickým, ale i soci- I , álním. Tato skutečnost spolu s bdělou metternichovskou cenzurou způso-1 bila, že i politické a sociální požadavky na sebe braly národní nebo j azyko- | vou tvářnost, že při absenci skutečné politické publicistiky byly politické programy zašifrovány v krásné literatuře a dramatu či v populárních osvětových spisech. Rozhodně bychom však našim předkům křivdili, kdybychom na tuto dobu i nadále nahlíželi jen prizmatem obrozenecké idyly. A konečně nelze zapomenout, že (zvláště v prvních desetiletích 19. sto-"i letí) tvořili uvědomělí čeští vlastenci jen nepatrnou skupinu nadšenců, že masy česky hovořícího obyvatelstva dosud nebyly národním vědomím ta-ľ křka vůbec zasaženy. Vedle Čechů zde ovšem žili i Němci se svým rozvíjejí- cím se národním hnutím a konečně tu byla i početná komunita židovská, která se teprve rozhodovala, zda se přimkne k formujícímu se národu českému Či německému. Teprve souhrn všech těchto faktorů tvoří české dějiny 19. století. „. . . ústřední moc státní již skoro, jak se zdá, do nezměrnosti stupňovaná, podle věčného přirozeného zákona polarity také již v jsoucnost probudila moc protivnou ještě silnější, totiž moc veřejného mínění; o skutečné již přesile této moci i nad ústřední mocí státní přesvědčují mne (abych o jiných vůbec známých událostech našich dnů nemluvil) zvláště dvě věci: předně, že další pokroky civilisace bývají ještě více na prospěch veřejného mínění, nežli na prospěch ústřední moci; a zadruhé, že z lůna veřejného mínění týmž zákonem polarity počíná se vyvíjeti nový mohutný činitel dějství světového, princip národnosti, aby byl protiváhou proti zjědnostejňující moci centralisace." (František Palacký hraběti Bedřichu Deymovi, 1846) 1/2 Kultura romantismu a biedermaieru___ Jestliže bychom měli krátce charakterizovat duchovní klima evropské společnosti po skončení éry Francouzské revoluce a napoleonských válek, nej-vhodnějšími termíny by zřejmě byly neuspokojenost a rozčarování. Značné bylo zklamání z předcházejícího období osvícenství a racionalismu, OBECNÉ SOUVISLOSTI ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ 63 které dovedlo evropské lidstvo místo do vysněné říše rozumu ke krvavým lázním jakobínskeho teroru a dlouholetých válek. Zklamáni byli demokraté sledující, j ak se na evropské trůny znovu vracejí staré dynastie, které j ako Bourboni ve Francii „na nic nezapomněly a nic se nenaučily". Zklamáni byli účastníci protinapoleonských válek, kterým vlády ve chvíh'ch tísně naslibovaly rozšíření občanských svobod, zklamáni byli vlastenci, kteří již na dosah ruky viděli uskutečnění svých snů, ať už to mělo být sjednocení Německa pod hesly protifrancouzského boje, nebo znovuobnovení polského státu jako francouzského spojence. Výrazem těchto pocitů se stalo romantické hnutí, které z trůnu vládce lidského jednám svrhlo chladnou racionalitu a na její místo dosadilo srdce, city, fantazii. Romantické cítění setřelo hranice mezi realitou a mýtem, oblíbenou postavou již nebyl racionalistický osvícenec naplněný optimistickým přesvědčením o nezadržitelném pokroku lidského ducha, ale romantický rozervanec, trpící rozporem mezi neuskutečnitelnými ideály a přízemní skutečností, která jej obklopuje. Měřítkem estetické dokonalosti se místo klasicistní uměřenosti stal gotický středověk jako výraz touhy po ztracené integritě evropské civilizace. Jejím uměleckým vyjádřením byla v očích romantiků gotická katedrála, což s sebou pochopitelně neslo i oživení zbožnosti, zvláště katolické. Kromě sluncem jasně ozářené Itálie a Francie se ke slovu přihlásily zaalpské a severské oblasti Evropy zahalené do tajemných mlh. Celoevropskou literární módou se staly skutečné (německá píseň o Nibelunzích) nebo podvržené (tzv. Ossianovy zpěvy) památky raně středověkých kultur. Romantický vkus pronikl během první poloviny 19. století do všech oblastí umem a stal se skutečným životním stylem. Nová móda spojená s kultem volné přírody však měla nezřídka i reálný politický obsah — tak např. opoziční aristokraté s oblibou přebudovávali francouzské zahrady u svých sídel na anglické parky a manifestovali tím mimo jiné i své sympatie k liberálnímu politickému systému Velké Británie. Romantická vlna s sebou přinesla i dosud nebývalý kult lidovosti. Podle dobových představ v sobě nezkažená lidová kultura nesla kontinuitu s evropským pravěkem, v pohádkách a pověstech byly hledány ozvěny starých pohanských mýtů a hrdinských eposů. V neposlední řadě pak romantické cítění vtisklo na dlouhou dobu pečeť vnějškové podobě novodobého nacionalismu. Pro romantiky byl každý národ samostatnou individualitou, které připisovali vlastnosti obdobné psychologii jedince. Němečtí vlastenci např. s oblibou hovořili o „starých unavených národech latinských "a do protikladu k nim stavěli „mladé, činorodé a životaschopné" Geimány. Byl to však německý myslitel Johann Gottfried Herder, který ze stejných důvodů přiřkl budoucnost národům slovanským. Vydatně se evropský nacionalismus živil i z romantického uaiA I«I5—1867 kultu minulosti. Historické památky (chrámy, hrady, města) nabíraly nové emocionální hodnoty, byly hromadně navštěvovány, a to nejen pro svou uměleckou cenu, ale byly přímo uctíványjako novodobá poutní místa, jako doklady dávné národní slávy. S protikladem historismu a právě zmíněného obdivu k národům mladým si nikdo ze současníků příliš hlavu nelámal. Ve středoevropském prostředí se však ještě mnohem výrazněji než romantické hnutí prosadil biedermeier. Tento směr vychází v zásadě ze stejného životního pocitu jako romantismus, východisko však nehledá ani v tragice titánského gesta, ani v útěku do gotického středověku. Člověk biedermaieru se smířil se svým údělem a nacházel štěstí v tiché rezignaci uprostřed rodinného kruhu, v mravném a přičinlivém životě. Příroda, která jej obklopovala, také nebyla divokou romantickou scenérií, ale idylickou krajinou zušlechtěnou lidskou prací. Romantismus byl více kulturním než životním stylem a ovlivňoval všechny druhy umělecké tvorby. U biedermaieru tomu bylo naopak, proto se jeho vliv omezoval na oblast užitého umění a lidové zábavy. Láska k rodině, láska k vlasti (tak často příznačně apostrofované jako „matka vlast"), odevzdanost do Boží vůle a jí vytvořeného neměnného řádu, to byly ctnosti biedermaierem vysoce oceňované, a ty také v nejvetší míře naplňovaly i českou literaturu j eštČ v druhé polovině 19. století. 1/3 Politické trendy v E vropě 1. poloviny 19. století_ Po skončení revolučních a napoleonských válek se mohlo zdát, že vítězným politickým směrem na evropském kontinentu se stane znovuoživený panovnický legitimismus, jehož hlavní principy vyjadřovalo heslo věrnosti oltáři (lhostejno jakého vyznání) a trůnu. Panovnická moc spočívala na staleté legitimitě dynastu a zároveň svou oprávněnost k vládě odvozovala z božského posvěcení. Formule „z Boží milosti", obvykle uváděná zájmeny panovníků, tehdy znovu nabyla reálného politického obsahu. V ní spočíval pro legitimisty vlastní základ státu, teprve od této moci byly odvozovány všechny ostatní instituce, zákony, práva a výsady jednotlivců i sociálních skupin. Vnímavějším duchům však bylo jasné, že prostý návrat k poměrům před rokem 1789 již není myslitelný. I mladý dvacetiletý rodák ze zapadlých moravských Hodslavic František Palacký tyto nálady vnímavě pociťoval, když si roku 1819 zapsal do svého deníku: „Nevídaný duch věje nyní po celé Evropě, jakkoli dušený tu a tam ode knížat. Od té doby, co Francouzové, zvláště Napoleon, stará ustanovení vyvrátil, jim starožitnou vážnost odňal a jiná nařízení podlé ducha našeho věku všude zaváděl, od-tehdy jiná jest světa historického vůbec tvářnost." rakouské císařství a české ZEMĚ v DOBĚ předbřeznové 65 Tímto přesvědčením vyjádřil Palacký pocity celé své generace. Vůdčím politickým směrem 19. století totiž nebyl legitimismus, ale liberalismus založený na víře ve svobodu osobnosti. V konkrétní politické rovině se liberalismus projevoval požadavkem zavedení ústavního systému, v němž budou uskutečněny základní občanské svobody jako svoboda svědomí, rovnost občanů před zákonem, svoboda shromažďování, tisku, podíl občanů na vládě prostřednictvím volených zástupců, veřejné porotní soudy atd. Obr sáhly proud liberalismu se pak samozřejmě dále rozvětvoval a rozpadal do širokého politického spektra. Na jedné jeho straně stála aristokracie představující si transformaci společnosti cestou postupných reforem. Šlechta také nebyla zásadně proti politickému zastoupení dosud neprivilegovaných vrstev, tj. především měšťanstva, byla ale přesvědčena o nutnosti je pro tuto veřejnou úlohu teprve vychovat. Ideál pro tyto aristokraty představovala — jak již bylo řečeno — konštituční monarchie anglického typu, včetně vzájemného prorůstání šlechty a nejbohatší části buržoazie. Ve středu spektra se pohybovala nejpočetnější skupina liberálů věřících v občanskou rovnost, všeobecnou platnost zákonů, ale přijímajících zároveň rozdíly politické, sociální a ekonomické jako neměnnou přírodní danost. Tomu odpovídaly i jejich praktické politické požadavky, ve stručnosti řečeno: politický význam a vliv toho kterého jedince měl být určován právě jeho hospodářským a společenským postavením. Na zcela opačném křídle než aristokracie pak byl demokratický proud, požadující kromě rovnosti občanské i ničím neomezovanou rovnost politickou. Různé směry liberalismu se kromě toho pochopitelně lišily i mírou radikalismu, s nímž své požadavky prosazovaly. V období před rokem 1848 ještě mohly všechny tyto skupiny vystupovat v relativní shodě, spojoval je společný nepřítel, tj. absolutismus. Revoluční rok pak ale prudce odkryl jejich vzájemnou rivalitu. Toto politické rozvrstvení bylo ještě komplikováno nacionálními a jazykovými požadavky jednotlivých etnik. Také nacionalismus totiž na sebe začal brát politickou tvářnost a zanedlouho se požadavky nacionálni a liberální, zvláště ve střední Evropě, dostaly do ostrého střetu. n. RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ PŘEDBŘEZNOVÉ II/1 Počátky systému Svaté aliance Když roku 1815 diplomaté a státníci shromáždění na vídeňském kongresu uzavírali jednu kapitolu evropských dějin, věřili, že se jim podarilo vrátit svět ke starým pořádkům. Na trůny opět dosedly legitimní dynastie, ústavnost byla potlačena na minimum a zažehnán byl, jak se zdalo, i stra- 66 LÉTA 1815-1867 I šák národních hnutí. Kromě Apeninského poloostrova a Polska bylo i ztroskotání snů o národní jednotě nejmarkantnější v Německu, kde Sva- | tou říši římskou vystřídal Německý spolek tvořený 3 5 státy a 4 svobodný- j mi městy. Předsednictví Spolkového kongresu, trvale zasedajícícho ve I Frankfurtu nad Mohanem, si vyhradilo Rakousko. Úspěšně vyšla z kon- f gresu Francie, v neposlední řadě díky diplomatickému talentu svého zás- | tupce knížete Talleyranda, a na pařížský trůn byla opět dosazena dynastie f Bourbonů. Talleyrandovi se podařilo dosáhnout toho, že s Francií nebylo ; ve Vídni jednáno jako s poraženým státem, ale jako s rovným mezi rovný- I mi, a až na drobné korektury udržet staré predrevoluční francouzské hra- j nice. Jednoznačně posíleno bylo Rakousko, které kromě toho, že rezig- ! novalo na habsburské nizozemské provincie (Belgie), které byly přípoje- J ny ke království Spojeného Nizozemí, nahradilo takřka všechny své vá- f léčné ztráty. Přímo získalo rozsáhlá území v severní Itálii (království lom- I bardsko-benátské) a ve své sféře vlivu udrželo i další italské státy, kde 1 vládli členové rozvětvené habsburské dynastie: Toskánsko (císařův bratr I Ferdinand III.), Modenu (František IV. Habsburg - d'Este), Parmu a Pia- I cenzu (císařova dcera Marie Louisa). Z bývalého Polska si udrželo Halič- l sko a Lodoměřsko a obnovilo svou svrchovanost nad jaderským pobře- I žím, takže se stalo opět námořní mocností. Mezi německými státy jedno- I značně svou vedoucí pozici upevnilo Prusko - uvnitř Německého spolku | se rozšířilo o některé části severního Saska, Porýní a Vestfálsko, mimo I spolkové území pak získalo Přední Pomořany, Gdaňsk, Toruň a Poznaň. | Trvání a neměnnost tohoto uspořádám měl zajistit mezinárodní systém I Svaté aliance. Původně takřka mystický text cara Alexandra I. o význa- 1 mu dodržování křesťansko-konzervativních tradic v evropské politice, | který car předložil ke společnému podpisu rakouskému císaři a pruskému I králi, byl rakouským kancléřem knížetem Metternichem přepracován | v chartu evropské kolektivní protirevoluční bezpečností, k níž přistoupily | všechny evropské státy s výjimkou Velké Británie, Turecka a papežského ! státu (26.9.1815) a zavázaly se ke společným akcím proti všem případ- | ným ohniskům revolučních hnutí. Skvělé společenské prostředí vídeňské- l \ ho kongresu ovšem jen zakrývalo četné rozpory mezi jednotlivými moc- i nostmi. V prvé řadě je třeba uvést tradiční rakousko-pruskou rivalitu ' o nadvládu v Německu. Rakousko zde muselo svést tuhý diplomatický * zápas o zachovám' silného „ třetího Německa " (menších německých států) jako protiváhy vůči Prusku a úporně se bránilo také razantnímu nástupu svého východního konkurenta Ruska v někdejším Polsku. (Nakonec bylo vytvořeno formálně samostatné Kongresové království polské spojené ; s Ruskem personální unií.) A tak vznešená fasáda Svaté alinace zakrývala f povážlivé trhliny, které se osudově projevily v dalších deseti- I letích. | RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ PŘEDBŘEZNOVÉ 67 Zatím ale vše vypadalo jako v nejlepším pořádku. Když vypukly revoluční nepokoje v Neapoli, rozhodly kongresy Svaté aliance konané v Opavě (1820) a v Lublani (1821) o vojenské intervenci, kterou bylo pověřeno Rakousko. Roku 1822 pak kongres ve Veroně rozhodl o nasazení francouzských vojsk proti liberálnímu hnutí ve Španělsku. Ještě bezprostřednější vliv měl tvůrce tohoto systému, rakouský kancléř Metternich, ve státech Německého spolku. Tam vlastenečtí a svobodomyslní němečtí studenti sdružení v četných spolcích (Burschenschaften) krátce po skončení vídeňského kongresu dali najevo, že nehodlají jen tak lehce zapomenout ani na sliby rozšíření občanských svobod, které panovníci výděsem intenzitou protinapoleonského boje tak hojně rozdávali, ani na sny o německé národní jednotě. Oslava 300. výročí reformního vystoupení Martina Luthera pořádaná studenty z Jeny na hradu Wartburgu roku 1817 se změnila ve velkou studentskou manifestaci za svobodu a národní jednotu. O dva roky později pak student Karl Ludwig Sand zavraždil konzervativního a velice populárního spisovatele Augusta von Kotzebue (23.3.1819), který ve svých novinách ostře napadal studentské hnutí a obecně byl považován za ruského špiona. Po těchto událostech svolal Metternich do Karlových Varů konferenci nejvýznamnějších německých států (srpen 1819) a zde nechal přijmout ostrá policejní opatření proti „ demagogům " studentské spolky a německé univerzity byly všechny postaveny pod policejní dozor. Celoněmecký charakter těmto ustanovením, jejichž platnost byla roku 1824 prodloužena na dobu neurčitou, dodalo zřízení Ústřední vyšetřovací komise v Mohuči (Mainz). II/2 Krize systému Svaté aliance__ Zároveň ale již dvacátá léta přinesla i prvé otřesy systému Svaté aliance vyvolané tentokrát řeckým národně osvobozeneckým bojem proti turecké nadvládě. O řeckém povstání jednal již veronský kongres aliance a ukázalo se, že jde o otázku neřešitelnou. Nejenomže se do rozporu dostaly proklamované zásady křesťanských principů a legitimity (šlo přece o povstání řeckých křesťanů proti muslimským dobyvatelům, přičemž ale sultán byl vlastně legitimním panovníkem), ale jednalo se i o problémy mnohem prozaičtější, o získání sfér vlivu na Balkáně. Přestože veronský kongres přijal ustanovení o neintervenci v řeckých záležitostech, ucítilo Rusko příležitost stát se patronem balkánských národů, usilujících o vymanění z rozpadající se osmanské říše, a vyhlásilo roku 1828 Turecku válku. Také na evropském Západě byl boj Reků sledován se sympatiemi a po zprávách o tureckých zvěrstvech proti řeckému obyvatelstvu si veřejné mínění roku 1827 vynutilo vyslání spojené anglo-francouzské eskadry k řeckým břehům. Kromě toho proudila ze Západu do Řecka i pomoc ma- 4 léta 1815—1867 rakouské císařství a České země v době předbřeznové teriální a hlásili se také dobrovolníci — připomeňme, že mezi ně patřil i anglický romantický básník lord Byron, který zde nalezl smrt. Proti ruské armádě turecké vojsko neobstálo a roku 1829 byl v Drinopoli uzavřen mír, jímž se Turecko mimo jiné zavázalo poskytnout Řekům autonomii. Na londýnské konferenci v roce 1830 pak bylo Řecko prohlášeno formálně nezávislým státem. Nyní už na sebe definitivní rána systému Svaté aliance nedala dlouho čekat - dostavila se roku 1830. V červenci vypukla v Paříži revoluce, která smetla vládu Karla X. a nastolila občanskou monarchii Ludvíka Filipa Orleánskeho (7,8.1830). Pod dojmem těchto událostí došlo k nepokojům v některých německých státech, největší odezvu ale pařížská revoluce nalezla v sousední Belgii a ve vzdáleném Polsku. Nespokojené belgické provincie již v srpnu povstaly proti svému spojem s Holandskem a prohlásily nezávislost (27.11.1830). Konzervativních mocností na kontinentu se zmocnilo zděšení. „Pánové, sedlejte koně, v Paříži je revoluce, "prohlásil ruský car v červenci a na podzim téhož roku nabízel holandskému králi svou armádu na pomoc proti povstalým Belgičanům. Na konci listopadu ale již prchal vrchní velitel této armády velkokníže Konstantin z povstalé Varšavy. V Rakousku sice panoval relativní klid, ale hospodářsky zaostalá monarchie již nebyla schopna zorganizovat nové protirevoluční tažení; svou roli zde jistě sehrála i neochota bankovního domu Rothschildů poskytnout úvěry na krytí válečných výdajů. „Práce mého celého života je zničena, "zvolal prý Metternich, když na zámku v Kynžvartu dostal první zprávy o pařížských barikádách. Po neúspěchu plánů na společnou intervenční výpravu a poté, kdy na odporu Anglie ztroskotal i pokusu o svolám kongresu evropských mocností do Berlína, mu ale nezbývalo nic jiného než uznat nové monarchie ve Francii a v Belgii a utěšovat se oslabením ruského konkurenta. Na domácí půdě se Metternich omezil jen na posílení vojenských posádek v severní Itálii, což ovšem znamenalo další zátěž pro beztak už vyčerpanou státní pokladnu, a na zintenzívnění policejního dozoru ve všech zemích monarchie. Systém Svaté aliance zaznamenal povážlivou trhlinu a krvavé potlačení polského povstání ruskými vojsky roku 1831 už na této skutečnosti nemohlo nic změnit. Stále více a více bylo zřejmé, že úsilí o udržení evropské stability je sisy-foyskou prací tváří v tvář narůstající nespokojenosti. Ve Francii režim orleánske monarchie demokratické opozici přes některé své dílčí reformy naprosto nepostačoval, v průmyslové Británii se již o slovo hlásilo nastupující dělnické hnutí a znovu nebezpečně vyvstávala irská otázka, zatímco v jižní a střední Evropě šlo především o nevyřešené národnostní problémy. V Itálii se pod vedením Giuseppe Mazziniho zformovalo národně osvobozenecké hnutí Mladá Itálie usilující o politické sjednocení Ape- ninského poloostrova a také v Německu se již nedařilo dále národní hnutí držet na uzdě. Jeho veřejným projevem byl tzv. hambašský svátek (27.-30.5.1832), velká manifestace za liberální svobody a národní jednotu. Zároveň nelze přehlížet, že v německém případě existovaly i přípravné kroky k budoucí jednotě (snahy o přeměny spolku států ve spolkový stát) podnikané shora. Většinou se jednalo o iniciativu Pruska, které rozhodně nehodlalo rezignovat na své vedoucí postavení. Nejvýznamněj-ší z nich, byt' v očích romantických nacionalistu jen málo efektní, bylo výtvorem německého celního spolku (1.1.1834) bez účasti Rakouska, které se tak v německé otázce dostávalo do izolace — začínala se tak rýsovat budoucí maloněmecká koncepce. Posledního porušení politického systému vytvořeného na vídeňském kongresu se dopustilo před rokem 1848 samotné Rakousko, když po revolučním pokusu v Krakově roku 1846 toto město, které od roku 1815 mělo statut města svobodného, anektovalo a přitom využilo i povstání ukrajinských sedláků proti polské šlechtě (haličská řež). II/3 Rakouské císařství a české země _\__ Konec napoleonských válek zastihl tedy české země jako součást Rakouského císařství. Čechy a Morava totiž spolu souvisely právě jen svou příslušností k habsburské monarchii, formálně byly Království české i Markrab-ství moravské samostatnými zeměmi, jimž v čele stála zemská gubernia podléhající přímo centrálním úřadům ve Vídni. Přestože patent o vyhlášení Rakouského císařství z roku 1804 teoreticky nerušil právní subjektivitu jednotlivých korunních zemí (v Cechách vládl císař z titulu českého krále a na Moravě z titulu moravského markrabí), v praxi se jednalo o centrálně řízený stát, v němž se o všech záležitostech rozhodovalo ve Vídni. Přesto však, jak ještě uvidíme, poskytla tato formálně právní subjektivita základ české politice vlastně až do konce 19. století. V první polovině století představovalo Rakouské císařství pestrou směs zemí a národů nejrůznějších historických tradic ä kulturní a ekonomické úrovně. Byly zde země, které v minulosti tvořily samostatné politické celky (například české a uherské království), země, které Rakousko získalo při rozpadu jiných státních útvarů (království haličsko-lodoměřské připojené k monarchii při dělení Polska) i území bez významnějších historických tradic. Ještě složitější byla národnostní mapa monarchie. Pod žezlem rakouského císaře žila celá řada národů a národností a neschopnost vyřešit jejich soužití v rámci jednoho státu byla nakonec hlavní příčinou rozpadu říše. Obtíže vyplývající z komplikované národnostní situace byly pak ještě znásobovány skutečností, že jen málokterá území tvořila národnostně jednotný celek a většina rakouských etnik žila ve vzájemném promísení. Z této 70 LÉTA 1815-1867 směsi pak vyplýval i zmatek názorový. Liberálové, náležející k nejvyspělej -ší národnosti, tj. německé, jevili sklon k podceňování národností ostatních a v jejich vlasteneckých tužbách viděli projevy zpátečnického myšlení. Tím ovšem byly tyto národnosti hnány ke spojenectví s partikulárními zájmy zemských aristokracií, v liberalismu naopak viděly jen zástěrku germani-začních snah a vzájemná nedůvěra se prohlubovala. Také toto propojení i animozita mezi liberalismem a nacionalismy jednotlivých národů patří ke specifikům dějin podunajské monarchie. Rakouské vládě se přitom nepodařilo (a ani o to nijak zvláště neusilovala) zformovat jednotící stárni patriotismus, který by byl schopen do sebe integrovat patriotismy jednotlivých zemí a národů. To ve svých důsledcích vedlo k tomu, že skutečnými Rakušany se cítila být jen početně omezená skupina vysokých důstojníků, byrokracie a kléru a vlastně jediným pojítkem obyvatelstva monarchie byly pocity loajality a věrnosti dynastii. Pokud některá národní hnutí jako například české viděla pro sebe oporu v existenci širšího státního útvaru, j ednalo se o racionální koncepce postrádající bohužel nutnou emotivní stránku a tento nedostatek je výrazně handicapoval v soutěži s moderními nacionalismy. Roku 1843 tuto situaci s nemilosrdnou otevřeností charakterizoval hrabě Victor von Andrian, jeden ze současných publicistů: „Rakousko je zcela imaginární pojem, kterým nelze označit žádnou zemi ani národ, je to pouze konvenční označení pro komplex navzájem ostře oddělených národů. Rakouský císařský stát vytvářejí společně Italové, Němci, Slované, Maďaři, ale Rakousko, Rakušané, rakouský národ, to není a nebylo snad s výjimkou malého území okolo Vídně. Rozdílné národy jednoho a téhož státu nepojí žádné vzájemné sympatie, žádné vzpomínky na staletí svornosti a velikosti, žádné historické svazky..." II/4 Františkovsko-mettemichovský absolutismus______ Svou vnitřní politikou se Rakouské císařství předbřeznové éry netěšilo v Evropě nejlepší pověsti a bylo, vedle Ruska, obecně pokládáno za nejza-ostalejší režim kontinentu. Obvykle se o rakouských dějinách tohoto období píše jako o době metternichovského absolutismu. Toto pojmenování je odvozeno od nej výraznější postavy tehdejší rakouské politiky knížete Klementa Václava Metternicha (1773—1859) a ten je chápán jako vlastní tvůrce a zároveň symbol celého systému. V zájmu spravedlnosti je ale hutné konstatovat, že obecné mínění v tomto případě Metternichovi poněkud křivdí, nemenší odpovědnost za nedostatky Rakouska v této době nesl i panovník, císař František I., zatímco Metternich alespoň v počátcích své 72 LÉTA 1815—1867 vlády usiloval o zavedení určitých, byť dílčích reforem. Je proto výstižnější a přesnější hovořit o systému františkorsko-mettemichovském. Základní charakteristikou tohoto systému je jeho snaha o neměnnost — každé úsilí o změnu zavánělo císaři a jeho okolí revolucí/Vláda přitom sdílela běžný omyl všech podobných režimů, ze totiž revoluce nevznikají z neudržitelných poměrů a právě vhodnými reformami jim lze předcházet, ale jsou uměle vyvolávány tajnými společnostmi spiklenců. Nejlepší ochranu proti spiklencům pak stát viděl v tajné policii, která kontrolovala celý veřejný život a zasahovala i do poměrů privátních systémem špiclů, kontrolou korespondence a podobně. Logickým důsledkem takového systému pak pochopitelně byla všeobecná nedůvěra a strach ze samostatného rozhodování. Úřady, bez jejichž svolení nebylo vlastně nic možné, se neustále kryly množstvím dobrozdání, každou maličkost zasílaly vyšším mstancím a nakonec nerozhodovaly o ničem, čímž ovšem zase klesala jejich prestiž mezi obyvatelstvem. Svou hlavní oporu režim spatřoval v masách poddaných, pro svůj klid si vytvořil fiktivní pojem „šťastného rakouského poddaného", který nemá zájem o veřejné záležitosti a žije v neochvějné věrnosti panovníkovi a církvi. Nepřítel naopak byl hledán mezi inteligencí, ve „vzdělaném proletariátu", v němž císař viděl zdroj věčného jakobínství. „ Tak řečení geniově a učenci nejsou k ničemu, vždycky chtějí všecko vědět lépe a zdržují úřadování anebo jim nevoní Zdravý lidský rozum a dobrá zadnice, to je nejlepší." (Císař František I. roku 1833) Velice tíživě se taková politika odrazila v rakouském školství. Studenti nesměli chodit studovat na cizí univerzity, aby byli, jak pravil příslušný dekret, „uchráněni filosofického materialismu, náboženského racionalismu nebo mysticismu, tak řečeného liberalismu, revolučního principu a ducha buršenšaftů". Úkolem domácího školství pak byla výchova poslušných úředníků, všechny projevy samostatného myšlení a svobodného vědeckého ducha byly na školách pronásledovány. Konec konců nejlepší a nej výstižnější charakteristika rakouského předbřeznového školství (a systému vůbec) pochází od samotného císaře, který v proslovu k profesorům lublaňského lycea roku 1821 prohlásil: „Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové se při tom dobře měli; proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím. Vzdalujte se jich a přidržujte se jejich opaku, neboť já nepotřebuji učence, nýbrž dobré občany. Vaším povoláním je vzdělávat mládež k tomu účelu. Kdo mně slouží, musí učit, co nařizuji. Kdo to neumí, nebo přichází ke mně s novými ideami, ten může jít, nebo já jej odstraním." RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ PŘEDBŘEZNOVÉ 73 Není tedy divu, že politická úroveň rakouských občanů byla velice nízká. Politické informace přinášel oficiální tiskový orgán Österreichischer Beobachter a ostatní noviny byly odkázány na přejímání jeho zpráv. Pohled do světa umožňovaly mírně liberální Allgemeine Zeitung, které vycházely v Augsburgu. Kromě toho ovšem, protože zakázané ovoce vždy chutná nejlépe, byly hojně čteny svobodomyslné brožury vydávané v Německu. Jestliže ve dvacátých letech františkovsko-metternichovský systém ještě udržoval chod státního aparátu, v letech třicátých a čtyřicátých již vyšla jeho nemohoucnost jasně najevo. V jeho další trvání už nevěřili ani vysocí vládní úředníci. Například Metternichův spolupracovník K. F. Kübeck si roku 1842 poznamenal do deníku povzdech nad škodlivostí rakouské cenzury, která „nepotlačízlo ", ale „ vypudí jenom z bojiště všechny muže, kteří mají rozum a talent". Podobnou kritiku je možné nalézt i v soukromých zápiscích Metternichova tajemníka F. Gentze, loajálního vídeňského básníka F. Grillparzera a dalších, pro opravu systému ovšem tito lidé neudělali nic. Agónie systému byla ještě zřetelnější po smrti jeho tvůrce císaře Františka I. (1835), když na trůn nastoupil císař Ferdinand L, který vešel do dějin s přídomkem Dobrotivý. Místo laskavého panovníka, jehož intelektuální schopnosti však naprosto nepostačovaly nárokům kladeným na vladaře, vykonávala vládu státní rada pod předsednictvím císařova strýce arcivévody Ludvíka, v níž zasedal kníže Metternich a český Šlechtic hrabě František Antonín Kolovrat. V praxi se jednalo o triumvirát stárnoucích mužů, jehož neschopnost byla umocňována jejich vzájemnými neshodami. O „nadějích", které rakouští poddaní v tuto vládu vkládali, dobře svědčí dobová anekdota, podle níž vysoký dvorní hodnostář utěšoval plačící Vídeňáky lemující ulice při pohřbu císaře Františka: „Neplačte, vždyť vše zůstane při starém" a dostalo se mu odpovědi: „My pláčeme právě proto." Ve čtyřicátých letech pak přestávaly fungovat i represivní složky režimu a docházelo dokonce k tak paradoxním situacím, že na kritiku Rakouska, obsaženou v brožurách vydávaných v cizině, odpovídala vláda stejným způsobem (tiskla svou obranu například v Lipsku), protože j inak by j ejí vývody nikdo nečetl. Dosavadní opory systému — úředníci — byli tak bídně placeni, že se nechávali zkorumpovat, svou práci vykonávali laxně, nebo ji přímo sabotovali. Převládající náladou v předvečer roku 1848 byla obecná nespokojenost, zasahující většinu vrstev rakouského obyvatelstva. U/5 Počátky průmyslové revoluce _ . Mezi léty 1815 a 1850 vzrostl počet obyvatelstva českých zemí ze 4,8 na 6,8 miliónu. Zvýšená poptávka po potravinách a surovinách byla hlavní příčinou počátku intenzivnější zemědělské výroby, jejíž průvodním jevem bylo É LÉTA 1815-1867 RAKOUSKÉ ClSAftSTVÍ A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ PŘEDBŘEZNOVÉ postupné rušení pastvin, zavádění stájového chovu dobytka a nahrazování trojpolního systému střídavým hospodařením, které souviselo se stále výraznějším pěstováním brambor a jetelovin. Hlavními technickými plodinami zůstávaly ještě v 1. polovině 19. století len a konopí a potřeby textilní výroby pomáhaly stále udržovat poměrně vysoké stavy ovčích stád. Díky tomu se ovšem značně zpomaloval proces rušení pastvin, nehledě k okolnosti, že přeměna obecních pastvin v role narážela na odpor nej chudších vrstev vesnického obyvatelstva. Proto bývaly často přeměňovány na luka málo výnosné rybníky. Pokrok v zemědělství se stával záležitostí vzdělaných odborníků, sledujících zahraniční vědeckou literaturu a informujících rolníky o cizích zkušenostech. Významné místo v systému hospodářské osvěty náleželo vesnické inteligenci, kněžím a učitelům. Především oni rozšiřovali letáky a kalendáře s návody k lepšímu hospodaření; včelařství a ovocnářství bývalo propagováno i z kostelních kazatelen. Osvětová činnost však narážela na zásadní zábrany v podobě zcela nerovnoměrného rozložení pozemkové držby, nedostatku peněz u vesnického obyvatelstva a v neposlední řadě též konzervativní mentality rolníků, kteří tradičně dávali přednost pěstování žita a ovsa. Ani na vrchnostenské půdě, připadající k poplužním dvorům (dvory provozované vrchností ve vlastní režii, kde robotovali poddaní) se technický pokrok neprosazoval snadno, neboť díky robotní povinnosti poddaných sedláků měly vrchnosti nadbytek levné pracovní síly. V důsledku finančního úpadků roku 1811 došlo ke značným majetkovým přesunům a mezi nejbohatší vrstvy pronikali stále více vojenští dodavatelé. Riziko průmyslového podnikám však bylo vzhledem k možné výši zisku i nadále považováno za neúměrné (na rozdíl od obchodního a zemědělského) a zbohatlíci proto dávali vzniknout specifické sociální skupině občanských velkostatkářů. Trvale rostl počet osob pracujících v průmyslu. Přechod od manufakturní ke strojové velkovýrobě signalizoval počátek průmyslové revoluce, jenž v českých zemích bývá datován rokem 1800 a je spjat s nejrozšffenějším odvětvím, kterým bylo textilnictví. Zavádění parního stroje předcházelo využití pracovních strojů, znásobujících produktivitu lidské práce při spřádání a tkaní bavlny a vlny. Toto počáteční stadium průmyslové revoluce bylo ukončeno zhruba roku 1830 a v letech 1830 až 1848 již strojová výroba ovládla textilní průmysl, zasáhla hluboce průmysl potravinářský, zejména cukrovarnictví, rozvinula se výroba strojů a s budováním železnic a parolodních linek započala revoluce i v dopravě. Ačkoli ještě koncem 18. století směřovala státní reglementace v habsburské monarchii k omezení bavlnářské výroby, vysoká produktivita strojního spřádání se prosadila sama sebou, a to ještě v období, kdy byly prádelny baylny odkázány na vodní a nikoli parní pohon. K tomu přistoupilo i strojní potiskování bavlněných látek. Jejich tkaní však i nadále probíhalo na ručních stavech, jednak s ohledem na poměrný dostatek levné pracovní síly, jednak vzhledem k tradici ručního tkaní plátna. Proto se také bavlnář-ství rychle adaptovalo v tradičních plátenických oblastech Českých zemí — severních a severovýchodních Čechách, na severní Moravě a v Rakouském Slezsku. Objem výroby plátna a bavlněných látek se zhruba vyrovnal roku 1841, z čehož vyplývá, že celé předcházející období přinášelo podstatně dynamičtější rozvoj bavlnářství, v českých zemích zcela netradičního odvětví. K tomuto datu se ručním předením lnu zabývalo v Čechách asi 90 000 osob, zapojených do faktorského systému, kdežto ve strojních prádelnách bavlny zpracovávalo přibližně stejný objem suroviny j en asi 7500 dělníků. Jestliže tedy koncem 18. století v českých zemích lnář-ství výrazně dominovalo nad ostatními textilními a netextilními odvětvími, pak roku 1841 vytvářelo jen asi čtvrtinu veškeré textilní produkce. Stejného objemu dosahovalo i bavlnářství, zatímco samotné soukenictví dosahovalo objemu výroby obou předchozích oborů dohromady. V produkci vlněných látek hrály významnou roli Liberecko a Brněnsko; Brno pak obdrželo dobový název „rakouský Manchester". Ve výrobě skla a porcelánu převažovaly tradiční výrobní postupy, pouze sklárny J. Kavaliera v Sázavě se od svého založení roku 1837 specializovaly jako prvé na světě výhradně na technické sklo. Produktivní nebyl zpočátku ani průmysl potravinářský, neboť výroba řepného cukru dosáhla před rokem 1848 hranice 4000 tun ročně, zatímco první, moderně zařízený pivovar vznikl teprve roku 1842 v Plzni. V počátcích byla rovněž těžba uhlí a prvá vysoká pec na koks byla postavena roku 1836 ve Vítkovicích. Tradiční slévárenskou technologií, založenou na dřevěném uhlí, dosahovaly ještě v 1. polovině 19. století furstenberské železné hutě na Křivoklátsku poměrné rentability a dokázaly vybavit železnice v českých zemích. Roku 1832 spojila České Budějovice s Lincem první veřejná koněspřežná železnice na evropském kontinentě. Nejstarší železniční trať, určená parním lokomotivám, spojila roku 1847 Vídeň s železárnami a uhelnými doly na severní Moravě a později se solnými doly v Haliči. Do Brna dorazil vlak roku 1839 a do Prahy roku 1845. V téže době už také byla dobudována základní silniční síť v českých zemích, a o desetiletí později nejdůležitější telegrafní linky. Nejstarší strojírny v českých zemích byly nevelkými dílnami na výrobu a údržbu strojů poblíž textilních továren a železničních stanic. Zkušenosti z rozvinuté strojní výroby ve vlastních zemích zde uplatňovali cizinci, zvláště Angličané. Nejdůležitějším odvětvím se záhy stala výroba parních stroj ů, které osvobodily průmysl od závislosti na vodní síle a umožnily jeho rozmach ve velkých městech, kde předtím omezené zdroje tradiční energie něčemu podobnému nepřály. Rozvoj průmyslové výroby však zčásti brzdil rozvoj zemědělství ha moderních základech, zejména poptávkou po vlně. Počet ovcí, zčásti kvalit- Příjezd prvého vlaku do Prahy v roce 1845 nich plemen, dosáhl v českých zemích v 1. polovině 19. století až 2,5 miliónu kusů. Dovozem plemeníků z alpských zemí byl zlepšen chov hovězího dobytka, zdárně se rozvíjela produkce chmele a vynálezem ruchadla se zasloužili bratranci Veverkové o mimořádné zkvalitnění orby. Jestliže chov ovcí brzdil rozvoj pícninářství, pak obilnářství prožívalo období poměrné konjunktury, takže stále dokázalo vyrábět i na vývoz. Proto se v Čechách vytvářela vysoká diferenční pozemková renta, která obohacovala držitele nejvýnosnějších, nejvýhodněji položených pozemků a podnítila prosperitu zemědělství, jež se projevila zejména ve druhé třetině 19. století. Aktivní roli ve výrobě přebírají v prvé polovině 19. století od obchodních podnikatelů podnikatelé průmysloví. Typickým selfmademanem byl i nej větší průmyslník své doby /. Liebig, původně vyučený soukeník, který roku 1826 koupil a zvelebil textilní továrnu v Liberci a pak ve Svarově. V železničním podnikání vynikli bratři Kleinové, v lodní dopravě firma A. Lanna, zatímco emancipovaný židovský živel se prosadil v bankovnictví (S. Lámmel, rodina Peckových). Podnikatelé české národnosti se rekrutovali především ze zámožných mlynářů, sládků a sedláků. Patřil k nim i železniční stavitel J. Perner, jeden znejaktivnějších občanských předáků Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách, založené roku 1833. Jednota se stala politickou a hospodářskou školou středních a drobných podnikatelů v českých, zemích, kteří bez ohledu na národnostní původ museli záhy čelit otázkám povýtce sociálním. 78 LÉTA 1815-1867 RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ A ČESKÉ ZEMÉ V DOBĚ PŘEDBŘEZNOVÉ 79 Ačkoli postavení dělnictva v českých zemích nedosáhlo nikdy tak drastických poloh, jak tomu bylo v Anglii, a přestože státní úřady dbaly alespoň o právní úpravu dětské zaměstnanosti, nedostatek pracovních příležitostí, pokračující vývoz potravin a hladomor v letech 1846—47 vyostřily sociální otázku velmi podstatně a zastínily zcela trvalou řevnivost mezi pozemkovými vrchnostmi a poddanými sedláky. Stávkové hnutí vyvrcholilo roku 1844 v případě pražských kartounkářů a přadláků vlny z Kateřinského údolí u Liberce rozbíjením strojů po vzoru anglických továrních dělníků. Demonstrace železničních dělníků a nádeníků v Praze-Karlíně téhož roku byla potlačena vojskem za použití střelných zbraní. Sociální rivalita byla však v českých zemích v době předbřeznové zatlačována do pozadí potřebou společné obrany politického boje proti metternichovskému absolutismu. 11/6 Zemský patriotismus v době předbřezno vé_ V prvních desetiletích 19. století stála šlechta u vzniku řady institucí přispívajících k modernizaci země, ať už se jednalo o podniky dobročinné, instituce sociálního zabezpečení (sirotčince, chudobince) nebo vědecké. Z nich nejvýznamnější bylo bezesporu Vlastenecké (dnešní Národní) museum, založené v Praze roku 1818 z iniciativy hraběte Kašpara ze Šternberka. Ve třicátých a čtyřicátých letech pak ze šlechtického prostředí vycházely i důležité podněty k liberalizaci veřejného života (hrabě Lev Thun). Stojí tedy jistě za to položit si otázku po politickém profilu českého šlechtice předbřeznového období. Základním příkazem byla pro šlechtu bezpodmínečná věrnost trůnu, v mnoha případech ještě umocněná vojenskou nebo úřední službou. Táto věrnost ale nutně nemusela být a mnohdy také nebyla identická se vztahem k rakouskému státu. Český šlechtic se prostě cítil vázán osobní věrností císaři, v jehož osobě zároveň ctil Českého krále. Vůči centralistickým snahám státu a s tím souvisejícímu omezování stavovských výsad se naopak dostával do opozice, aniž by v těchto svých postojích spatřoval nějaký rozpor. Za svou povinnost považoval reprezentovat vůči panovníkovi i český národ, chápaný ovšem jako souhrn všech obyvatel země, bez ohledu na jazyk, kterým hovoří. Někteří aristokraté přitom byli ochotni uvažovat podle anglického vzoru i v tom smyslu, že by práva reprezentantů země postupně rozšiřovali i na představitele bohatého a vzdělaného měšťanstva. Jedním z vnějškových atributů těchto patriotických postojů byl i více či méně manifestovaný zájem ó český jazyk a hmotná i morální podpora českého národního hnutí jako výraz snah o zachování právní identity a individuality českého království proti unifikujícím opatřením vídeňské vlády. S českými vlastenci starší generace šlechtu spojoval i intenzívní zájem o českou minulost — spíše než k podpoře jazykového úsilí ale historických argumentů používala jako důkazu nepřerušené právní kontinuity českého státu. K oběma národním hnutím v Cechách, českému i německému, se šlechta bez ohledu na svůj obcovací jazyk stavěla neutrálně. Zaujímala postavení mezi oběma stranami a snažila se o zprostředkování mezi nimi a dosažení smíru ve jménu jednotného zemského národa. České zemské vlastenectví (bohemismus) ale nebylo pouze aristokratickou záležitostí. Zpočátku se k němu hlásili i velkostatkáři občanského původu, vyšší měšťanské vrstvy a část německé inteligence. Řada z nich patřila mezi žáky filozofa Bernarda Bolzana, který vyjádřil podstatu zemského vlastenectví po intelektuální stránce nejdokonaleji v úvaze O poměru obou národností v Čechách, vzniklé roku 1816. V ní se snažil apelem na lepší stránky lidské povahy položit hráz vznikajícímu česko-německému antagonismu a formuloval teorii jednotného politického národa, skládajícího se z větve české i německé. Příslušnost k české zemi jako společné vlasti měla být podle jeho představ nadřazena etnickým a jazykovým hlediskům. Bolzano, věren svým osvícenským ideálům, byl přesvědčen, že vzájemným poznáváním, zvládnutím obou řečí a hlavně srmrlivým působením vzdělanců se podaří zastavit narůstající národní napětí: „Každý Čech z našeho středu snažiž se při každé příležitosti, nebem ti poskytnuté, prokazován Němci dobrou vůli a lásku; každý Němec prokazuj Čechu totéž. Jsem přesvědčen, bude-li se říditi jenom malý hlouček zde shromážděných podle tohoto snadného pravidla, což každým okamžikem se odmění — dříve než-li po dvou desetiletích uhasne a zanikne všechna nenávist mezi oběma národnostmi naší vlasti!" Jeho morální apel bohužel příliš předběhl svou dobu. U/7 Jazykové vlastenectví a slavjanofilství v době předbřeznové_ Vznikající české národní hnutí se zpočátku orientovalo hlavně na pěstování jazyka, usilovalo o vytvoření gramatických pravidel a jeho celkovou kultivaci. Vzhledem k tomu, že vyšší vzdělání a vůbec společenský vzestup byly vázány na užívání němčiny, snažili se první vlastenci o zavedení češtiny do škol a o její proniknutí do veřejného života. Pocit méněcennosti, který se jich zmocňoval při pohledu na zeměpisnou rozlohu a vyspělou kulturu německých sousedů, překonávali přitom nejrůznějším způsobem. Jedriím z nich bylo pěstování slovanské vzájemnosti zdůrazňující, že Češi nejsou v Evropě osamoceni, že patří k veliké rodině slovanských národů. Z nich v centru jejich pozornosti stálo pochopitelně Rusko, mocný a zároveň samostatný slovanský stát, navíc čerstvě ozářený aureolou vítězství nad Napoleonem. První generace českých vlastenců (Josef Jungmann, Antonín «0 LETA 1815 -1867 Marek, Jan Kollár) byla proto ve svém rusof ilsrví zcela nekritická. Naprosto přehlíželi stinné stránky carismu, který v západní Evropě platil přímo za prototyp nelidského reakčního systému, a tím na sebe privolávali podezření ze zpátečnictví a nepřátelství k moderním liberálním ideím. Někteří z nich dokonce snili o vytvoření jednotného slovanského jazyka anebo byli ochotni se smířit s případným přijetím ruštiny jako všeobecného dorozumívacího prostředku mezi slovanskými národy. Další berličkou byl vypjatý historismus. Slavná česká minulost byla v jejich očích zárukou překonání neradostné přítomnosti a jistotou neméně slavné národní budoucnosti. Z odkazu české historie tak byl vyzdvihován zejména Karel IV., za jehož vlády byla Praha centrem Svaté říše římské, husitství, v němž spíše než náboženský zápas viděli éru vítězných bojů s Němci. V minulosti, například v humanistické češtině 16. století, byla dokonce nalezena i norma současného spisovného jazyka. Z těchto důvodů patřila historická tématika k nejpěstovanějším a nejpopulárnějším námětům tehdejší české literatury, poezie a dramatu. V neposlední řadě sloužily také historické reminiscence staré české kulturní vyspělosti jako obrana proti předhůzkám údajné české neschopnosti povznést se k vyššímu kulturnímu životu. Nejvýznamnějším projevem tohoto historismu pak bylo zfalšování údajných staročeských literárních památek, Rukopisů královédvorského a zelenohorského, jež se vynořily v letech 1817 a 1818. K nim se brzy přiřadila i falza další (české glosy ve středověkých rukopisech atd.). Po vnitřní stránce se první fáze národního hnutí vyznačovala takřka úplnou apolitičností, způsobenou mimo jiné i obavami z možného policejního zákroku. Pokud totiž jednotlivá národní hnutí v Rakousku setrvávala na půdě jazykové a kulturní, nekladla jim vládní místa vážnější překážky. A tak čeští literáti opěvovali krásy české vlasti a českých dívek, spolupracovali na obohacení jazyka příspěvky k monumentálnímu Jungmannovu slovníku, radovali se z každé české knihy či vývěsního štítu na obchodech. Byla to prostě - jak se vyjádřil pamětník Jakub Malý — „ idyla dobráckého vlastenčení". Tato idyla však neměla mít dlouhého trvání. Ve svém celků nepřežila přelom dvacátých a třicátých let. Polské listopadové povstání roku 1830 znamenalo první krizi českého slovanství. Zatímco starší generace odsuzovala Poláky, kteří se chopili zbraní proti slovanskému Rusku, pochopili mladí polský zápas jako boj za svobodu a postavili se jednoznačně na jeho stranu. Své sympatie pak projevili i v praxi pomocí poraženým polským povstalcům, kteří přes Čechy odcházeli do emigrace. Nové směry se projevily i v literatuře, jejíž poklidnou hladinu vlastenecké idyly rozvířila nejvyhraněnější osobnost českého romantismu, básník Karel Hynek Mácha svým Májem (1836), v němž se namísto planého vlastenčení dotkl základních problémů lidské existence. Proti dosavadním trendům vystoupil v českém písemnictví i praktický směr, uvědomující si, RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ A ČESKÉ ZEMÉ V DOBÉ PŘEDBŘEZNOVÉ 81 že nestačí j en vydávat osvětové spisy pro lid či artistní překlady, jejichž jediným smyslem je prokázat schopnosti češtiny. Již roku 1829 vzniká projekt české encyklopedie, který sice prozatím neuspěl, měl však za následek založení Marice České 1. ledna 1831, která se stala hlavním nakladatelstvím rozšiřujícím původní uměleckou i vědeckou literaturu. Během třicátých let tak dochází k nebývalému rozmachu českého hnutí. Roku 1837 František Palacký na stránkách muzejního časopisu připomněl, že před deseti lety byl „jazyk český v národu našem zanedbaný, opovržený, z veřejného života, z obcování osvěcenou, ze škol, z kancelářů vyloučený — celá vzdělanost naše, celý oběh myšlének, každá výměna života duchovního, ba i všecka správa občanská, konaná a zprostředkovaná jazykem jiným ". Tato rekriminace, na jejímž pozadí vynikal současný rozvoj, mu ale nebyla příležitostí k sebeoslavě, ale k sebevědomému vytyčení dalšího programu do budoucna. Na otázku „Co nyní chceme ? "odpověděl: „Rádi bychom pokročili dále. Posavad ohledy jazykové v díle našem nad jiné předčily.. . Nyní ale, když sme se, co do jazyka, téměř již na úroveň s jinými vzdělanými národy dostali, nastává nám jiná práce a povinnost, abychom totiž k věcem samým hlavní zřetel svůj obraceli a s těmito národy zároveň v závod o palmu skutečné osvěty, i vědecké i krásocitné i průmyslové se snažili." lV8_J>olitický život vjeskýchzemích v době předbřeznový Zároveň s obratem k „věcem samým", tj. k vlastnímu vědeckému zkoumání a k reálným životním otázkám, se národní hnutí začalo také výrazně politizovat. Za přežívající vlasteneckou terminologií lze již vytušit nový obsah, pojem vlastenec začíná být totožný s pojmem občan. Vlastenci mladší generace již prostě považovali úkol záchrany jazyka za splněný a svou pozornost zaměřovali k důležitým dobovým otázkám obecnějšího významu. Zbavovali se přitom, často k veliké nelibosti starších, také dosavadních opor. V tomto procesu sehrál důležitou roli vynikající český žurnalista Karel Havlíček Borovský, na jehož díle jsou všechny zmíněné proměny jasně patrné. Sentimentální vlasteneckou idyličnost ironicky odmítl v kousavé kritice Tylovy novely PosledníČech (1845), čímž zároveň učinilkonec dosavadnímu obligátnímu chválení každé nové české knihy. Příznačný pro Havlíčka je jeho neustálý praktický zřetel, odpor k omílání vlasteneckých frází a zdůrazňování potřeby skutečné pozitivní práce: EVROPA A ČESKÉ ZEMÉ V DOBĚ „JARA NÁRODŮ" 85 „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu." Věren svému pragmatickému přístupu se Havlíček také rozhodl v praxi prozkoumat reálné základy slovanské vzájemnosti. Odjel proto přes Polsko do Ruska, kde pobyl něj aký čas jako domácí vychovatel, a zdrcující závěry svých zkušeností podal ve stati Slovan a Čech (1846). V ní naprosto jako nereálnou odmítl koncepci jednotného slovanského národa a postavil se na vyhraněně české stanovisko: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech', ale nikdy: Já jsem Slovan'." Se stejnou dávkou sebevědomí účtoval v téže době Jakub Malý s přežívajícím aristokratickým bohemis-mem. Roku 1845 vydal totiž hrabě Josef Matyáš Thun brožuru o slavismu v Čechách, v níž se zastával práva české národnosti. Ve spise, za nějž by j ešte ve třicátých letech byl vynášen do nebe, zformuloval do češtiny nepřeložitelnou větu, že se necítí být v nacionálním smyslu ani Čechem, ani Němcem, „sondern nur ein Böhme'. Z odpovědi Jakuba Malého je jasně cítit již duch moderního českého nacionalismu, který se nadále nehodlá spokojit s pouhou rovnoprávností obou národů v Čechách, ale usiluje o hegemonii: „Skoda, že ku pevnějšímu utuženíjednotního svazku nemůžeme se také naz vati, Böhmen';. ale bohužel jazyk náš nemá tohoslova,aprotomusímepřestatinatom, nazývatise Čechy. A v pravdě neznám jména počestnějšího, slavnějšího, nežli jméno Cech. Jest to jméno statného, bujarého národu, který v minulých stoletích kráčel u vzdělanosti před Němci " S rozpadem bohemismu souvisí i nacionalizace zemských institucí, které dosud byly dvojjazyčné. Z nich se muzeum ža jednatelství Františka Palackého stalo přímo centrem národních snah a ve druhé polovině čtyřicátých let se podobný proces odehrál i na půdě Průmyslové jednoty. Tam se po roce 1844 vytvářela česká strana, jíž se podařilo ovládnout sekci „pro průmy-slnickou osvětu" a v jejímž rámci svedla boj za založení české průmyslové školy. Přes neúspěch těchto snah bylo důležité, že se zde vlastně zformoval budoucí liberální tábor českých politiků (Antonín Strobach, Pravoslav Trojan, František Ladislav Rieger), kteří zde získávali první ostruhy ve veřejném vystupování a řečnických soubojích. Dalším politickým střediskem českých liberálů byla pražská Měšťanská beseda založená roku 1845 a podle jejího vzoru besedy vznikající v ostatních českých městech. Na samém sklonku předbřeznového období se k výraznější politické akci odhodlala i šlechtická opozice na zemském sněmu, která začala požadovat větší pravomoci pro tento výhradně stavovský zastupitelský orgán. Myšlenka na jeho rozšíření o zástupce měšťanstva ale při tom zůstala osa- mocena a neprosadila se. Stavové se v této souvislosti obrátili na Františka Palackého se žádostí o historický výklad proměn českého zemského zřízení. Zemský historiograf jim vyhověl, zároveň však dal ve svém elaborátu průchod liberálnímu přesvědčení, že „feudálním stavům původně podkladem byla hmotná přesila jednotlivcova a tento podklad pokrokem mechaniky a fyziky od té doby nenahraditelně zmizel: domnívám se, že důsledně souditi musím, že feudálním stavům všech podmínek k dalšímu trvání za naší doby se nedostává a vždycky se nedostáván bude, a že tudy každý pokus udržetije ve staré podobě nebo na novo uvésti v život musírozbíti se o nemožnost". Na protilehlém politickém křídle se zároveň už začal formovat radikálně demokratický tábor studentů a drobných řemeslníků, jehož nejdůležitěj-ším střediskem byl tajný spolek Repeal (pojmenovaný podle irského vzoru). Politicky aktivní složky českého národa tedy druhá polovina čtyřicátých let zastihuje v situaci, kdy se jejich nespokojenost s daným stavem začíná projevovat už konkrétními, byť zatím ještě nesmělými, politickými akcemi. K tomu je pak nutné přičíst i skutečnost, že také dosud politicky | indiferentní venkov, kde ovšem stále dřímala latentní nespokojenost s pře- | žíváním poddanským poměrů, byl ze své letargie vyburcován obilní krizí. | ni. EVROPA A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ „JARA NÁRODŮ" m/1 Revoluce roku 1848/49_;_ V předvečer roku 1848 se téměř v celé Evropě projevovala unáhlenost výroku rakouského císaře Františka I., který kdysi prohlásil: „Mne a Metter-nicha to ještě přečká!" Panovník tím myslel protirevoluční systém Svaté aliance a v jeho vlastním případě se prorocký výrok naplnil (František I. zemřel roku 1835). Ovšem kancléři Metternichovi bylo souzeno dožít se rozsáhlé revoluční vlny—reminiscence Velké francouzské revoluce—jíž se svým celoživotním dílem pokoušel marně postavit hráz. Předehrou výbuchu, který otřásl celým kontinentem, se stalo vítězství liberálně demokratických kantonů nad konzervativními (Sonderbund) v občanské válce ve Švýcarsku roku 1846. V lednu 1848 propukly nepokoje v Palermu a Neapoli (Královstvíobojí Sicílie), jež měly za následek vyhlášení ústavy. Konečný signál k revoluční ofenzívě však zazněl — jak jinak — z Paříže. V noci na 24. února 1848 vyrostly ve městě barikády a monarchie Ludvíka Filipa Orleánskeho se bez odporu zhroutila. Dne 25. února byla Francie vyhlášena republikou. Nově zvolené ústavodárné shromáždění však odmítlo radikální řešení sociální otázky. Tím nepřímo dalo popud k červnovému povstání pařížského děl- 86 léta 1815-1867 evropa a České země v dobé „jara národů" 87 nictva, které vojensky potlačil generál Cavaignac. V prosinci 1848 byl zvo- § len prezidentem republiky Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec Napo- 1 leona I. Roku 1852 provedl Bonaparte státní převrat a prohlásil se císařem | jako Napoleon III. | Revoluce neobyčejně oživila italské národní obrození (risorgimento). J Obyvatelstvo Apeninského poloostrova doufalo, že se do jeho čela postaví f buď papež Pius LX. (který však z vlasteneckých snů záhy vystřízlivěl), nebo I sardinský král Karel Albert ze saypjského rodu. Následkem povstání v Mi- | láně a Benátsku se musely rakouské posádky stáhnout do nevelkého, ale | dobře opevněného území mezi řekami Addou a Adiží. Sardinci, kteří ; obsadili Milánsko a postupovali na Benátky, byly poraženi 25.7.1848 maršálem Radeckým u Custozzy. Po několikaměsíčním příměří utrpěl Karel ' Albert další drtivou porážku 23.3.1849 u Novarry a vzdal se sardinského f trůnu ve prospěch svého synovce Viktora Emmanuela II., který uzavřel ] s Radeckým mír. Rakouské, francouzské, španělské a neapolské oddíly 1 pak ovládly i poslední dvě revoluční bašty v Itálii — Benátky a Růn. V Německu liberálové navázali na tradice spolkového shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem a svolali do tohoto města 31.3.1848 Prozatímní parlament (Vorparlament), který měl rozhodnout o vypracování jednotné ústavy, o vypsání celoněmeckých voleb do řádného parlamentu a o vyhlášení spolkového státu. Z voleb vzešlý německý parlament pak skutečně 18. května zahájil svou činnost, ovšem nesledoval jen maloněmecké sjed-nocovací koncepce, nepočítající se začleněním Rakouska. Projevovaly se v něm i tendence velkoněmecké, to znamená úsilí o sjednocení všech zemí dosavadního Německého spolku, včetně rakouských alpských zemí, dále pak Čech, Moravy a Slezska. Českému etniku zde měla být přiznána forma určité kulturní autonomie. Tímto způsobem si ovšem frankfurtský parlament vytvářel protivníky na dvou frontách současně. Stály proti němu ne- | jen dynastie usilující o zachování co největší části svých absolutistických práv, ale i liberálové neněmeckých národností, obávajících se nepochybných germanizačních tendencí budoucího německého státu. Frankfurtský parlament, zmítaný spory mezi pravicí a levicí i mezi „ Vel- j koněmci "a „ Maloněmci", zůstal však bez faktického vlivu na běh událostí. Ani jím ustavená provizorní ústřední vláda (v čele s říšským správcem arci- j vévodou Janem, mladším bratrem zemřelého císaře Františka L) nedispo- i novala mocenskými prostředky, kterými by mohla prosazovat své záměry. Namísto ní tedy poskytlo vojenskou pomoc německému obyvatelstvu ve Šlesvicku, bouřícímu se proti sloučení země s dánským královstvím, Prusko. Pruský král Bedřich Vilém IV. byl donucen v červenci 1848 Ruskem j a Anglií k uzavření příměří s Dánskem, sympatie frankfurtského shromáždění však neztratil. Když počátkem roku 1849 zvítězila maloněmecká sjed-nocovací koncepce, došlo k odhlasování spolkové ústavy a hodnost dědič- ného císaře německého byla nabídnuta pruskému králi. Ten ji však z dynastické solidarity odmítl a jeho vojska potlačila radikálně demokratická hnutí v Sasku, Falci a Bádensku. Jeho předáci byli popraveni nebo uvězněni a zbytek poslanců frankfurtského parlamentu byl násilně rozehnán. III/2 Revoluce roku 1848/49 v Rakousku_ Revoluční vlna procházející roku 1848 západní a střední Evropou se pochopitelně nevyhnula ani Rakouskému císařství. Dne 13. března vypuklo povstání ve Vídni a studenti spolu s měšťany požadovali především (kromě vydání zbraní) odstoupení knížete Metternicha, ztělesňujícího zbytky starého režimu. Tento režim, neschopný ani bránit svou vlastní existenci, se takřka bez odporu zhroutil. Již 14. března slíbil císař uskutečnění základních liberálních reforem a hned následujícího dne bylo vydáno konštituční prohlášení. Dosavadní dvorské úřady se změnily na ministerstva moderního typu, místo nenáviděného Metternicha se do čela vlády postavil hrabě F. A. Kolovrat, její vůdčí osobností byl však ministr vnitra Franz von Pil-lersdorf. Nová vláda neměla situaci lehkou — složitý propletenec požadavků liberálních a nacionálních, neřešená poddanská otázka, to vše znásobené netrpělivostí občanů, kteří po více než třicetiletém období nehybnosti nyní očekávali rázná a rychlá řešení, stoupající radikalismus studentů a k tomu nízká úroveň politického vzdělání většiny obyvatelstva — to vše ve vleku rychle se řítících událostí vytvářelo problém takřka neřešitelný. K tomu navíc uherská polovina mocnářství nastoupila nepokrytě cestu k autonomii, ne-li k odtržení. V zahraničně politické oblasti se kromě války v Itálii jednalo hlavně o poměr, který by Rakousko mělo zaujmout vůči německým snahám o sjednocení. Vláda se nejprve snažila mezi těmito úskalími více či méně úspěšně lavírovat. Dne 17. března bylo jmenováno zvláštní odpovědné ministerstvo pro Uhry, 9. dubna vysloven souhlas s provedením voleb do frankfurtského národního shromáždění a konečně 25. dubna bylaz vládní moci vydána (oktrojována) konstituce, která vešla do dějin se jménem svého tvůrce jako ústava Pillersdorfova. Konečně 8. května byl publikován volební řád do příštího říšského sněmu. Ten se měl skládat ze dvou komor — horní obsazovali velkostatkáři a císařem jmenovaní členové, zatímco volební právo do dolní komory bylo vázáno na poměrně vysoký daňový cenzus. Navíc ústava ponechávala císaři právo veta vůči usnesením obou komor. Tato a další omezení vedla ve Vídni k nespokojenosti. Liberální a demokratické vrstvy byly přitom stále více ovládány ideou připojení Rakouska k sjednocenému demokratickému Německu. Nespokojenost nakonec vedla v květnu k dalšímu vídeňskému povstání, jehož důsledkem byl útěk císařského 88 LÉTA 1815—1867 EVROPA A ČESKÉ ZEMĚ V DOBÉ „JARA NÁRODŮ" dvora z rezidenčního města do Innsbrucku. Ve Vídni pak na čas přejal moc Bezpečnostní výbor, který odvolal ústavu a sám se označil za ústavodárce. V červnu byl vytvořením nové vlády pověřen baron Anton von Do-blhoff-Dier a v jeho kabinetu zaujal křeslo ministra spravedlnosti vídeňský advokát Alexander Bach, který pak měl rakouským dějinám vtisknout svou pečeť na dalších deset let. Dne 22. července bylo konečně slavnostně zahájeno zasedání říšského sněmu, který okamžitě začal jednat o zrušení roboty a o podobě nové ústavy. Hlavní oporou dynastie v bouřlivém létě byla armáda — kromě knížete Alfreda Windischgrätze v Čechách a vojsk chorvatského bána Josefa Jelačiče, chystajících se k nástupu proti rebelujícím Maďarům, to byla především armáda v severní Itálii pod velením legendárního vojevůdce maršála Václava Radeckého z Radce, který právě přecházel k rozhodující ofenzívě. „ V.tvém táboře je Rakousko, "vyjádřil metaforicky naděje, které byly do Radeckého vkládány, básník Franz Grillparzer a Johann Strauss starší zvěčnil maršálovo jméno ve slavném pochodu. Jednání sněmu se mezitím dostávalo stále více a více do stínu bojů v Uhrách a právě postoj k maďarské revoluci rozdělil sněmovnu na dva ostře protichůdné tábory. Zatímco na levici velkoněmečtí liberálové s maďarskými revolucionáři otevřeně sympatizovali, byli slovanští poslanci stále znepokojeni bezohledným maďarizačním postupem vůči slovanským národnostem v Uhrách. Slované v západní polovině říše (zvláště Češi) se navíc obávali ztráty národní identity začleněmpi Rakouska do jednotného Německa. Za této situace nenacházeli slovanští poslanci jinou oporu než existenci silného, na Německu nezávislého Rakouska, a protože ústřední říšská vláda (kromě své faktické bezmoci) taktizovala směrem k Německu i k Uhrám, upírali své naděje k dynastii, což jim v očích demokratické levice vyneslo pověst zpátečníků a kontrarevolucionářů. Na říšském sněmu došlo k otevřené roztržce v otázce připuštění maďarské delegace, která zde chtěla žádat o ochranu proti Jelačičově armádě, táhnoucí v té době na Budapešť. Když slovanská pravice toto vystoupení svým odporem zmařila, dostoupila obecná nenávist k slovanským poslancům takového stupně, že raději v zájmu osobní bezpečnosti Vídeň opustili. Navíc v říjnu 1848 vyrostly v hlavním městě opět barikády a dav oběsil na lucerně ministra války La-toura, kterého činil odpovědným za vojenský postup proti Uhrám. V této situaci dvůr opět opustil Vídeň a nalezl útočiště v arcibiskupské Olomouci. Osamocená Vídeň se pak plně přihlásila k revoluci, ve městě jednala delegace z Frankfurtu a blížilo se k němu i maďarské revoluční vojsko. Po porážce Maďarů u Schwechatu a dělostřeleckém ostřelování Vídně knížetem Windischgrätzem město kapitulovalo a I. listopadu na věži svatoště-pánského chrámu namísto velkoněmecké trikolóry zavlála opět černožlutá císařská vlajka. Obnovené zasedání říšského sněmu pak už nebylo svoláno do stále ne- jisté Vídně, ale za místo jeho konání byl vybrán arcibiskupský zámek v Kroměříži. Sněm zahájený 28. listopadu pokračoval v přípravě ústavy, vycházející ze zásad francouzského a amerického liberalismu. Návrh předpokládal zavedení řady demokratických ustanovení jako rovnost občanů před zákonem, zrušení šlechtických výsad, uzákonění všeobecné branné povinnosti, odstranění trestu smrti a podobně. Z českých politiků se v Kroměříži proslavil zejména František Ladislav Rieger obhajobou návrhu prvního článku ústavy, proklamujícího, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. Revoluční vlna na teritoriu Rakouského císařství však začala opadávat. Dne 2. prosince 1848 v olomouckém paláci císař Ferdinand abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a nový panovník se v patentu, jímž oznamoval své nastoupení na trůn, již neoznačil jako „ konštituční císař Rakouský", ale v jeho titulatuře se opět objevila formule „z Boží milosti". Obavy, že mladý císař, nezatížený konstitučními sliby svého předchůdce, nastolí tvrdý kurs, se brzy vyplnily. Dne 7. března 1849 se v Kroměříži objevily vojenské jednotky a poslancům bylo oznámeno, že císař říšský sněm rozpouští a ústavodárnou iniciativu bere na sebe. Současně byla nová ústava opět oktrojována (ústava Stadiónová). V té době bylo už rozhodnuto i o osudu italského a zejména maďarského národního hnutí. V Uhrách získala vláda L. Batthyányho a L. Kossutha zrušením feudálních povinností všeobecnou podporu, a tím i řadu vojenských vítězství nad císařskou armádou. Protože však váhala přistoupit k parcelaci velkostatkářské půdy, přestaly mít méně majetné vrstvy vesnického obyvatelstva na dalším rozvíjení revoluce zájem. Rovněž zákon o zrovnoprávnění všech národností v Uhrách (28.6.1849) přišel pozdě — v té době se už nemaďarské národnosti podílely na bojových akcích proti maďarské revoluční armádě. Ta se ocitla v beznadějné situaci zvláště po vpádu početných ruských oddílů do země. 13.8.1849 složila u Villágoše zbraně. Postavení vídeňské vlády se upevnilo, ústavní svobody byly postupně omezovány, až konečně na sklonku roku 1851 byla i Stadiónová ústava suspendována a obnoven absolutistický způsob vlády. Hl/3 Počátky revoluce v českých zemích_ Na konci prosince roku 1847 si mladý Josef Václav Fric, jedna z pozoruhodných osobností nadcházejícího bouřlivého roku, zapsal do deníku větu dobře vyjadřující nespokojenost s daným stavem, zúčtoval s dosavadním životem a směrem do budoucnosti dal plný průchod svému radikalismu: „Ano, prolezl a poznal jsem pražské hospody a kavárny a jediné, co mne přitom zajímalo, byla ta skoro jistota, že za několik let budeme do toho mlátit! — Ano mlátit! —jediná teď spásná myšlenka má." 90 LÉTA 1815-1867 Celých několik let však Fric a jeho druhové čekat nemuseli, události se daly do pohybu mnohem rychleji. Koncem února 1848 přišly do Prahy první zprávy o pařížské revoluci a již na 11. března svolal spolek Repeal veřejnou schůzi občanů Prahy do Svatováclavských lázní. Z tohoto shromáždění vzešla petice k císaři, která shrnovala české požadavky, vlastně první novodobý český politický program. Petice obsahuje požadavky jazykové (zrovnoprávnění češtiny s němčinou), státoprávní (uznání a upevnění jednoty zemí koruny české) i liberální (větší zastoupení měst a venkovských okresů na zemském sněmu, městskou a obecní samosprávu, veřejnost soudního jednání, úpravu poddanských poměrů a podobně). Definitivní redakcí tohoto dokumentu byl pověřen dvacetičtyřčlenný Svatováclavský výbor, který však svou práci neomezil jen na tento úkol, fungoval dále a později (10. dubna), rozšířený na 100 členů, se stal pod názvem Národní výbor jedním z nejdůležitějších politických orgánů v zemi. To už ale byly události dávno v pohybu. Zpráva o pádu nenáviděného Metternicha a přislib konstitučních svobod vyvolaly i v Praze pochopitelné nadšení, dodnes patrné ze vzrušených slov Karla Havlíčka: „Jako ve snu neočekávaně staly se s námi nesmírné změny: včera jsme byli ještě děcka pod neobmezenou ochranou policie, cenzury a našich magistrátů, dneska jsme svobodní mužové..." Dne 19. března odjela do Vídně delegace s českými požadavky. O překotném postupu dění svědčí, že ačkoliv vláda českou petici zásadně neodmítla, byla její částečně vyhýbavá odpověď (mimo jiné odsunující státoprávní požadavky), s níž se české poselstvo vrátilo do Prahy, shledána nedostatečnou. Pod tlakem veřejnosti byla sestavena petice nová, zdůrazňující státoprávní spojení zemí České koruny s moderním svobodně zvoleným zastupitelským orgánem a zvláštním odpovědným ministerstvem. Na tyto požadavky odpověděl císař kabinetmm listem z 8. dubna vyhovujícím druhé petici ve většině bodů. Tento dokument byl v Čechách přivítán s velkými nadějemi a emf aticky označován za Magnu chartu budoucích českých svobod. V dubnu 1848 ale také končí první idylická fáze revoluce, po pádu společného nepřítele a uskutečnění základních svobod vystoupily do popředí všechny ostatní, dosud jen doutnající rozpory. Z nich na prvním místě stála otázka národnostní. Ještě za „líbánků revoluce" v březnu 1848 se mohla sejít společná schůze českých a německých spisovatelů pro-klamující svornost obou národností v zemi, o měsíc později již o něčem podobném nemohlo být ani řeči. Rozbuškou se stal český poměr k německé národní a státní jednotě připravované ve Frankfurtu nad Mohanem. Odtud totiž došlo Františku Palackému pozvání, aby se zúčastnil těchto jednání a tím vlastně manifestoval český souhlas se začleněním do jednotného Německa. Dne 11. dubna Palacký toto pozvání veřejným dopisem EVROPA A tESKÉ ZEMĚ V DOBĚ „JARA NÁRODŮ" 91 odmítl; jeho argumentace pak v základech určila hlavní směry české politiky na další desetiletí. V liberálních intencích tu Palacký především zamítl myšlenku česko-německého státoprávního spojení — české začlenění do středověké říše označil za pouhé svazky mezi panovníky, které nemohou být závazné pro moderní svobodné národy. V dalších pasážích pak překročil úzký český obzor a vyložil své pojetí středoevropské otázky. Střední Evropu vymezil jako prostor mezi Ruskem a Německem, obývaný malými národy neschopnými samostatné státní existence, pro jejichž národní bytí představují Německo i Rusko stejné nebezpečí. Jediného garanta jejich svobodného rozvoje viděl Palacký v existenci silné rakouské říše, kterou však právě frankfurtské shromáždění usiluje začlenit do Německa a tím de facto zničit. Proto, jako „Čech rodu slovanského", který si však „při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cení dobro lidské i vědecké nežli dobro národní", napsal zde František Palacký často citovanou vetu: „ Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samépřičiniti se co nejdříve, aby se utvořil." Je ovšem třeba zdůraznit, že český historik si představoval Rakousko federalizova-né, stejně spravedlivé ke všem svým národnostem. V reakci na tento dokument, který v Čechách nabyl veliké publicity, založili čeští Němci německý konštituční spolek a jejich zástupci vystoupili z Národního výboru. Zneklidňující pro Němce bylo to, že české snahy, které se dosud z taktických důvodů zahalovaly do pláště převážně jazykových a kulturních požadavků, nyní nabyly jasně politického charakteru. Bylo zřejmé, že se začíná jednat o to, která z obou národností získá v zemi dominující postavení. Navíc pod vlivem událostí česká města rychle ztrácela svůj vnějškově německý ráz, čeština pronikla na veřejnost, v rámci povolených Národních gard se formovaly i ryze české ozbrojené sbory—prostě na místě nevýznamné etnické skupiny, na jejíž literární usilování si Němci navykli pohlížet s jistou dobromyslnou shovívavostí, tu náhle stál moderní sebevědomý národ. Za této situace vláda odvolala dosavadního místodržitele hraběte Rudolfa Štadióna a na jeho místo jmenovala od 1. května jako správce českého gubernia hraběte Lva Thuna, h^erálního aristokrata známého svými přátelskými postoji k českému hnutí. Jeho příchod byl provázen velkými nadějemi, které se ale brzy změnily v pravý opak. Radikálnější listy psaly dokonce, že by měl nosit jméno jiného zvířete nežli královského lva. Postoje, které byly vítány před vypuknutím revoluce, nyní už nepostačovaly. Bez ohledu na to začal Thun připravovat sestavení samostatné české vlády. Vztah veřejnosti k jím jmenované prozatímní české vládni radě byl rozporuplný — pod dojmem květnového povstání ve Vídni se totiž diferencoval i český politický tábor. Zatímco liberální vůdcové české politiky vítali tento orgán jako posílení státoprávní samostatnosti českých zemí, radikál- 92 LÉTA 1815-1867 nější demokraté v něm postihovali ostří namířené proti vídeňským revolucionářům. Na počátku června 1848 se pak v Praze sešel Slovanský sjezd, chápaný jako protiváha frankfurtského parlamentu, vlivem Františka Palackého a jeho stoupenců však omezený jen na zástupce slovanských národností Rakouska. Delegáti sjezdu pak ani během jednání platformu rakouského státu (austroslavistickýprogram) neopustili — požadovali pouze Rakousko národnostně spravedlivé a federalizované. m/4 Od svatodušních bouří1848 k májovému spiknutí1849 _ Za slovanské euforie, která Prahu v době konání sjezdu ovládla, se k akci připravila i druhá strana. Zemský vojenský velitel v Čechách kníže Alfred Windischgrätz, toužící získat si stejné vavříny jako Radecký v Itálii, se rozhodl zasadit revoluci úder v Praze a vytvořit si tak bezpečné zázemí k tažení proti Vídni. Ve chvílích, kdy atmosféra v Praze byla vskutku nabitá střelným prachem, stačila k výbuchu jen malá jiskra. Tou se stala možná náhodná, možná vyprovokovaná srážka vojska s lidem proudícím ze sbrarřovací mše, která bylá sloužena na Václavském náměstí. V Praze vypukl otevřený boj, vyrostly barikády obsazené ozbrojenými studenty, jejichž velení na sebe strhl mladý Josef Václav Frič. Taktická i materiální převaha vojska se však brzy prosadila. Především se ukázalo, že vojenské operace postupují na základě předem připraveného plánu — hlavní síly se stáhly na levý břeh Vltavy do připravených pozic a na Starém a Novém Městě se vojáci omezili na kontrolu hlavních komunikací. Tak se stalo, že o většinu bez plánu vybudovaných barikád se vůbec nebojovalo — výjimku tvořila barikáda ve staroměstské mostecké věži, uzavírající důležitý přechod přes řeku. Když pak vojsko z Letné a z Petřína zahájilo dělostřelecké bombardování města, Praha 17. června kapitulovala. Jako varovné memento pro budoucnost se ukázala faktická bezmocnost zástupců konštituční vlády, kteří byli do Prahy vysláni k uklidnění situace — vojenské velení oslněné vlastním vítězstvím je prostě nebralo na vědomí. Svatodušní pražské bouře se pak staly předmětem nejrůznějšího a často protichůdného hodnocení. Na jedné straně přehnaně heroizované (boje si vyžádaly na straně povstalců celkem 43 padlých), na straně druhé nespravedlivě bagatelizované. Liberálové v čele s Palackým v nich viděli neštěstí, které způsobilo, že ohlášený zemský sněm, který měl garantovat zvláštní státoprávní postavení českých zemí v rámci monarchie, se nikdy nesešel a vinu za to, kromě provokatérům, připisovali „bláznivým kouskům mladého Frice a jeho kumpánů". Frič sám naopak povstání z širší perspektivy hodnotil jednoznačně kladně: Barikáda y pražských ulicích v červnu 1848 „Kdyby náš malý, ale kurážný houfec v Praze.. . nebyl nic jinéhodokázal,nežliževzkřísenýapolitickyprobudilýnášlid přestal již býti da vem nedomňlých sketa zotročilých Sosáků, zajisté, že prospěl naší věci, obrátil národní čest a posloužil naší dobré pověsti" Pravdou je, že porážka povstání a následující bezvýsledné vyšetřování „rozsáhlého Široce rozvětveného spiknutí" poskytly záminku k některým protičeským zákrokům, jako bylo 26. června zrušení Národního výboru a rozpustem českého ozbrojeného sboru Svornost. Tragicky se také v kontextu pražských bouří projevila roztržka mezi německými a českými hberá-ly. Němci, odsuzující Čechy pro jejich údajnou kontrarevolučnost, porážku povstání v podstatě uvítali. 94 LÉTA 1815-1867 Tato roztržka se pak i v českém táboře vyostrila pod vlivem říjnové revoluce ve Vídni. Radikálové sdružení ve spolcích Slovanské Lípy s Vídní sympatizovali, na což liberálové (Karel Havlíček) a rýsující se konzervativní strana (Jan Erazim Vocel) odpovídali obviňováním ze zrady národních zájmů. Mezi českými poslanci říšského sněmu měli jednoznačnou převahu liberálové a jejich činnost na této půdě rozhodně nebyla bez významu. Zasadili se o zrušení roboty a prosadili uzákonění řady občanských svobod. Pozoruhodný, i když nerealizovaný byl také Palackého projekt federaliza-ce Rakouska nikoli na historickém nebo státoprávním, ale na etnickém základě, mimo jiné poprvé proklamující požadavek státního spojení Čechů a Slováků. Podporou vlády v maďarských záležitostech a ochotou ke spojenectví s konzervativními složkami, za cenu prosazení státoprávních požadavků, si však vysloužili ostrou kritiku doma působících radikálních demokratů. Polemiky mezi oběma skupinami pak plnily stránky českých novin i po rozehnání říšského sněmu. Konec českému radikalismu potom učinilo odhalení romanticky dile-tanských příprav k převratu, májového spiknutí, na jaře roku 1849, vedoucí k vyhlášení stavu obležení nad Prahou a dlouholetému věznění demokratických politiků. Pod tlakem stále ostřejšího vládního kurzu se postupně odmlčovali i liberálové — F. Palacký se stáhl do svého vědeckého ústraní, F.L. Rieger odjel do ciziny a jiní jako Václav Vladivoj Tomek přešli otevřeně na vládní stranu. Opuštěný prapor tak nakonec hájil jenom K. Havlíček, bojující proti opakovaným zákazům svých novin a pevně setrvávající na liberálních zásadách. I on svůj zápas ale prohrál a na konci roku 1851 byl násilně deportován do Brixenu. IV. VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU rVl Rakousko v evropské politice 1848—1859__ Rakouskou zahraniční politiku řídil od podzimu roku 1848 kníže Felix Schwarzenberg, který byl plně ovládán ideou obnovení velmocenského postavení monarchie. Jeho vůdčí myšlenkou bylo vytvoření sedmdesáti-miliónové říše sjednocením Německa pod rakouskou patronací. Tradičním rivalem v této oblasti bylo Prusko, jehož panovník sice odmítl císařskou korunu nabízenou mu frankfurtským parlamentem, ale na svou úlohu v procesu sjednocování Německa rezignovat nehodlal. Schwarzenbergovi se však soustředěným nátlakem, včetně balancování na okraji války, podařilo přimět Prusko k tomu, aby na jednám v Olomouci v listopadu roku 1850 souhlasilo s obnovením Německého spolku v podobě, kterou měl v první polovině století. Myšlenka odvety za „olomoueké ponížení" VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU 95 pak ovládala pruskou politiku vůči Rakousku až do konečného rozhodnutí roku 1866. , Schwarzenberg zemřel 5. dubna 1852 a vedení zahraniční politiky převzal do svých rukou mladý císař. První zahraniční krizí, která j ej očekávala, byla krymská válka. Tento konflikt vypukl původně (1853) jako válka mezi Tureckem a Ruskem. Rusko, tradičně vystupující jako ochránce pravoslavných křesťanů, doufalo v obohacení o další území slábnoucího Turecka. Takovému vzestupu ruské moci ovšem nehodlaly nečinně přihlížet Francie s Anglií a postavily se na stranu osmanského císařství. Roku 1854 vpluly jejich eskadry do Černého moře a jejich expediční sbory se vylodily na Krymu. Následujícího roku se k protiruské koalici připojilo i sardinské království a původně lokální konflikt se změnil v evropskou válku. Převaha moderně vyzbrojených spojenců nad zastaralou ruskou armádou a loďstvem byla nepopiratelná a po dobytí Sevastopolu bylo Rusko nuceno uznat porážku a na pařížském mírovém kongresu roku 1856 rezignovat na kontrolu Dunaje. Nepodařilo se mu dostat pod svůj protektorát moldavské a valašské knížectví, ztratilo jižní část Besarábie a muselo souhlasit i s mezinárodním dohledem nad dunajskou plavbou. Na počátku války Rusko usilovalo o rakouskou pomoc, nebo alespoň neutralitu, jako výraz vděčnosti za vojenskou pomoc při potlačování uherské revoluce. Právě fakt, že byl nucen souhlasit se zahraniční intervencí, nesl císař František Josef I. velmi těžce a v nastalém konfliktu se rozhodl pro samostatnou politiku. Rakousko se sice nepřipojilo k protiruské koalici, ultimatívne ale Petrohrad přinutilo k vyklizení podunajských knížectví, která vzápětí samo vojensky obsadilo. Tím Rusku vázalo sfly, které byly potřeba na hlavním válčišti. Protože se však Rakousko k otevřenému vystoupení po boku spojenců neodhodlalo, nezískalo si ani jejich sympatie. Demonstrace velmocenské samostatnosti tak skončila mezinárodní izolací a mírový kongres přikázal Rakousku z podunajských knížectví odejít. Naproti tomu sardinské království sklízelo plody svého vojenského vystoupení v krymské válce. Jeho cílevědomý ministerský předseda C. B. Ca-vour si pro chystaný konflikt s Rakouskem zajistil spojenectví francouzského císaře Napoleona III. Rakouská armáda utrpěla v severní Itálii během tažení roku 1859 řadu porážek, a přestože se do jejího čela postavil (poprvé a naposledy) sám císař František Josef I., podlehla spojeným fran-couzsko-sardinským vojskům i v rozhodující bitvě u Solferina. Mír, který vyjednal v Curychu Napoleon III., byl ze strany Rakouska vykoupen ztrátou Milánska (Lombardie). Ozbrojenému tažení za sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie už nestála v cestě žádná vážnější překážka. VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU 97 IV/2 Bachovský systém _ Ztělesněním rakouské vnitřní politiky po porážce revoluce se stal Alexandr Bach, vídeňský advokát, kterého právě revoluce vynesla do vlády a který se pak aktivně podílel na jejím násilném převedení do zákonných mezí. V historické literatuře se o Rakousku padesátých let minulého století hovoří jako o éře bachovského ncoabsolutismu. Stejně jako v případě Metternichově byl však i Bach jen jedním z tvůrců systému, který nesl jeho jméno. Vedle Bacha se na jeho vzniku podílel především zkušený byrokrat ještě předbřeznového období K.F. Kůbeck, dále kníže F. Schwarzenberg a nezanedbatelná byla i role císaře, který obvykle osobně předsedal ministerské radě. Zcela mimo Bachúv vliv stál také Nejvyšší policejní úřad v čele s baronem J.F. Kempenem a samozřejmě armáda. Obě tyto složky byly rovněž podřízeny přímo císaři. Nový režim vstoupil do života silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851, kterými byla zrušena dosavadní, byt' i jen na papíře existující ústava a zavedeny byly zásady organického řízenu V praxi se jednalo o pokus o obnovení absolutismu - ze svobod dosažených roku 1848 byla zachována jen rovnost občanů před zákonem, náboženská svoboda a zrušení poddanství. Podstatným způsobem byla omezena samospráva, která zůstala zachována jen na úrovni obcí, příznačné ale bylo, že i zde museli zvolení radní přísahat věrnost císaři. Vnitřní politika se opírala tradičně o těsné sepětí vlády a církve — v této oblasti hrál významnou roli císařův vychovatel, pozdější vídeňský arcibiskup kardinál J. O. Rauscher. Již roku 1850 bylo zrušeno placetům regium (svolení panovníka), podle něhož mohla být v Rakousku papežská nařízení publikována a prováděna jen s panovnickým svolením. Roku 1855 byl mezi Svatou stolicí a rakouskou vládou uzavřen konkordát. Tato smlouva dávala církvi v císařství značná privilegia - byla zbavena státního dohledu a ve vlasmi církevní správě byly všechny pravomoci vráceny biskupům, kromě toho získala církev vliv na školství a na rodinné právo, a to i v případech, kdy se jednalo o nekatolíky. Toto úzké spojenectví s neoabsolutistic-kým státem přineslo v budoucnosti rakouskému i českému katolicismu nemalé problémy. České dějepisectví, hodnotící minulost nacionálmm úhlem pohledu, interpretovalo Bachovu éru výrazně negativně a je třeba říci, že z národnostního hlediska oprávněně. Došlo k redukci výuky češtiny ve školách (1854), takřka úplně byl potlačen český veřejný život, pod policejní dozor byly postaveny i vědecké instituce jako například Muzeum, zjehož výboru byl donucen rezignovat i František Palacký. České národní hnutí bylo zatlačeno zpět a nuceno omezovat se pouze na čistě kulturní záležitosti, tedy v podstatě vráceno k předbřeznovému stavu. Symbolem potlačených čes- kých snah se stal „brixenský mučedník" Karel Havlíček Borovský, jehož pohřeb roku 1856 se stal jednou z prvých velkých českých manifestací proti režimu. Určité oživení kulturních poměrů znamenal až roku 1858 vydaný almanach Máj. Přesto ale nelze zapomenout, že i v této době vznikala vynikající díla české literatury, za všechny připomeňme Babičku Boženy Němcové. Na druhé straně je nutné konstatovat, že v některých oblastech života si Bachův režim počínal značně liberálně a zdatně se vyrovnával s problémy, které před ním stály. To se týkalo i státní správy, která zrušením poddanství přišla o svůj nejnižší článek, tj. panství. Po několika experimentech se zaváděním krajů se začátkem šedesátých let ustálil systém, jehož nejnižší jednotkou byla samosprávná obec, nad ní politický okres v čele s okresním hejtmanem (politický okres se skládal z několika menších okresů soudních) a pak již následovaly nejvyšší zemské orgány, to znamená místodržitelství podléhající ministerstvu vnitra. O solidnosti základů, na nichž byl tento správní systém vybudován, svědčí jistě výmluvně skutečnost, že v Čechách a na Moravě se beze větších změn udržel až do roku 1950, kdy byl násilně odstraněn. Zcela liberálně si vláda počínala v oblasti obchodu a průmyslu, kde nebyly svobodnému podnikání kladeny takřka žádné překážky. Důležitým nástrojem podnikatelského rozvoje byly také obchodní a živnostenské komory, organizované od roku 1850 jako sdružení průmyslníků určitého regionu. Liberalizace průmyslu a řemesel byla dovršena na samém sklonku Bachovy éry, když byl roku 1859 vydán živnostenský řád, odstraňující poslední zbytky staré cechovní organizace. Neméně důležité změny se odehrály v rakouském školství a zásluha za jejich provedení přísluší už několikrát zmíněnému hraběti Lvu Thunovi, který byl od roku 1849 ministrem školství. Jeho reformy mají největší význam v tom, že definitivně skončily s osvícenským pojetím univerzitního studia, degradovaného jen na výchovu státních úředníků. Od Thunovy doby je kladen důraz především na vědecký charakter studia i na vědeckou práci vysokoškolských profesorů. S tím souvisí i změna postavení filozofických fakult, které dosud sloužily jenom jako přípravka pro další studium a nyní se stály rovnoprávné fakultám ostatním. Za základy svého dalšího hospodářského i kmturního rozvoje vděčí tedy Rakousko právě Bachovu období. Přes tyto úspěchy ale zůstává absolutismus nejhorší možnou formou vlády — absolutní moc státu vede obvykle k jeho oslabení. Toto paradoxní pravidlo se potvrdilo i v rakouském případě. Bez ohledu na hospodářský rozmach říše zůstávala státní pokladna žalostně prázdná a neúspěch ozbrojené demonstrace za krymské války a porážku z roku 1859 už režim nepřežil. Neoabsoluristický experiment skončil a vláda se postupnými kroky vracela k ústavnímu systému. 98 LÉTA 1815-1867 VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU 99 IV/3 Obnovení ústavnosti a země Koruny české_ Válečná porážka roku 1859 a katastrofální stav státních financí přiměly císaře Františka Josefa I. k propuštění ministra vnitra A. Bacha a ke svolání rozšířené říšské rady. Dne 20.10.1860 vydal panovník rámcový říšský zákon (Říjnový diplom), který formuloval určitou představu budoucího státoprávního uspořádám státu na historickoprávních federalistických principech. Záhy se však ukázalo, že obnově mocenských ambicí státu, které za bachovského režimu značně utrpěly, vyhovuje více centralistický model, prosazovaný kulturně i ekonomicky sflícím a liberálně smýšlejícím německým měšťanstvem a měšťanskou byrokracií. Dne 26.2.1861 byla nově jmenovaným státním ministrem Antonem Schmerlingem oktrojována (vyhlášena) únorová ústava. Zákonodárná moc byla svěřena říšské radě, jež měla v širší podobě řešit záležitosti celé monarchie a v podobě užší pouze záležitosti neuherských zemí. Říšská rada se skládala ze dvou komor: v panské sněmovně zasedali dědiční, nebo panovníkem jmenovaní členové a církevní hodnostáři, poslaneckou sněmovnu tvořili delegáti zemských sněmů. Přijetí každého zákona vyžadovalo souhlas obou komor i panovníka. Pravomoc zemských sněmů byla poměrně omezená a při jejich volbě se uplatňovala teorie zájmového zastoupení. Ženy a osoby ekonomicky závislé byly z hlasování vyloučeny, zbytek se členil do volebních kurií podle výše majetku. Tím byla nepoměrně zvýhodněna úzká vrstva pozemkových vlastníků a bohatých statkářů. Dne 1.1.1861 vyšlo první číslo Národních listů, v němž F.L. Rieger nastínil český politický program, obsahující požadavek národní rovnoprávnosti, občanských práv a rozsáhlé samosprávy. Některé požadavky byly považovány za natolik oprávněné, že byly projednávány a přijaty říšskou radou v létě 1861. Avšak požadavek na uznání svébytného postavem zemí Koruny české byl říšskou radou zamítnut, třebaže jej slíbila podporovat i zemská šlechta. Proto se čeští poslanci rozhodli, že se dalších jednání rady nezúčastní. Na zemském sněmu pak společným postupem prosadili roku 1864 rozdělení středních škol na české, německé a smíšené. Po rozdělení české techniky na českou a německou v roce 1869 se jednalo o další důkaz jazykové a sociální emancipace českého etnika. Český měšťanský živel se pozoruhodným způsobem prosazoval i v oblasti samosprávy. Právo disponovat veřejnými finančními prostředky v oblasti dopravy, školství, veřejné dobročinnosti a bezpečnosti skýtalo možnost ovlivňovat i chod státních záležitostí a prosazovat českou kulturní politiku. V letech 1859—1874 vyšel několikasvazkový Riegrův Naučný slovník (pod heslem V práci a vědění je naše spasení). Práci obnovil Sbor pro zřízení Národního divadla. F. L. Rieger prosadil vybudování Prozatímního divadla, které od roku 1864 uvádělo denně odpolední česká představení. 1 M. Tyrš a J. Fugner založili tělovýchovný spolek Sokol, jejž následovaly 1 zpěváčky spolek Hlaholí déle Umělecká beseda. Český živel se zcela pro- | sadil i v oblasti operní tvorby (B. Smetana), poezie (V. Hálek), publicistiky í (J. Neruda), malířství (J. Mánes, K. Purkyně, J. Čermák) i architektury } (J. Hlávka). 1 | V 60. letech 19. století byla česká politická reprezentace natolik etablo- I vána, že si mohla dovolit se zásadně diferencovat. Vedle liberálně konzer- I vativních staročechů (F. Palacký, F. L. Rieger) dávali o sobě stále více f vědět radikálně demokratičtí mladočeši (K. Sladkovský), k nimž se přiklo- I nily i Národní listy, redigované J. Grégrem. Oba směry se ocitaly pod příliš :] silným tlakem, než aby se mohly definitivně rozejít, ale polemika mezi nimi I často postrádala i jen náznak politické kultury. Přesto přispěla k určitému j vytříbení stanovisek české politické reprezentace, jejichž vrchol tvořila | Palackého brožura Idea státu rakouského (1865). Autor jasně formuloval I názor, že perspektivní může být jen Rakousko federalizované, skládající se I z autonomních celků, daných národnostním složením, historickými tradi- ] cemi a ekonomickou nutností. Bylo to poprvé, kdy český předák neprojevil j obavy o budoucnost národa, nýbrž o osud státu, v němž je českému národu j souzeno žít. Určitá předvídavost Palackého postoje se potvrdila v souvislosti s blížícím se rakousko-pruským konfliktem. IV/4 Vyvrcholení rakousko-pruského antagonismu_ Po nástupu O. Bismarcka do úřadu pruského ministerského předsedy roku 1862 se záhy ukázalo, že pruská politika směřuje k rozuzlení problému německé jednoty. Počátky soupeření habsburské a hohenzollernské dynastie o rozhodující vliv v Německu lze datovat už rokem 1740. Od poloviny 18. století zajišťovala Habsburkům formální převahu nejprve držba ana- Ichronického titulu římskoněmeckých císařů a po napoleonském intermezzu zase předsednictví v Německém spolku. Minimálně od roku 1848 sílily hlasy po sjednocení Německa bez Habsburků (maloněmecká koncepce) a roku 1863 se ukázalo, že ani zásadní reforma Německého spolku („bun-tu") nemůže prodloužit jeho život. Ještě o rok později se Rakousko s Pruskem sešly v jeho rámci jako neupřímní spojenci ve válečném tažení proti Dánsku. Avšak mírová smlouva gastýnská ze 14.8.1865 již byla formulována tak, aby skryté napětí mezi oběma mocnostmi jen zvýšila. To bylo velmi nebezpečné ve chvíli, kdy Schmerlingova koncepce jednotného, vnitřně pevného Rakouska definitivně ztroskotala na dezintegračních postojích Čechů, Italů, haličských Poláků a Maďarů. Ale i jmenované neněmecké národnosti monarchie se vnitřně politicky diferencovaly díky rozdílným postojům k polskému povstání proti carské nadvládě roku 1863. Bismarckově obratné politice se podařilo získat velice blahovolnou ne- i VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU 101 utralitu Francie a Ruska, které měly řadu důvodů ponechat Rakousko bez jakékoliv podpory. Rovněž spojenectví většiny států Německého spolku se pro Rakousko ukázalo po vojenské stránce jako neúčinné. Již na samém počátku válečného tažení roku 1866 pruská vojska dosáhla na území Německého spolku řady rychlých úspěchů. Rakouské posádky v Holštýnsku vyklidily zemi bez boje. Drtivou porážku utrpěl ovšem na druhé straně i spojenec Pruska — král Viktor Emmanuel II., vládnoucí od roku 1860 sjednocené Itálii. Rakouská vojska, která zvítězila 24.6.1866 nad Italy u Custozzy, však citelně chyběla v Čechách, kde se rozhodovalo o osudu celé války. Dílčí boje v Pojizeří a v severovýchodních Čechách netrvaly ani týden a prokázaly jasnou převahu pruských zbraní. Dne 3.7.1866 utrpěla rakouská armáda rozhodující porážku v bitvě u Hradce Králové (u Sadové). V červenci bylo uzavřeno (pod hrozbou postupu pruských armád na Vídeň) v Mikulově příměří a 23.8. v Praze konečný mír. Rakousko odstoupilo Itálii Benátsko a Prusku Holštýnsko a souhlasilo s rozpuštěním Německého spolku. Obyvatelstvu českých zemí přinesla válka řadu útrap. Na bojištích roku 1866 krvácely nejvíc české pluky rakouské armády. Prusové, okupující větší část českých zemí, zde bezohledně rekvíŕovaU a zavlekli mezi civilní obyvatelstvo ničivou epidemii cholery. Největší zklamání však české společnosti přinesla rakouská státní politika, která ponechala hlavní tíži odstranění válečných škod na obyvatelstvu samotném, ale ani nedokázala ocenit jeho svrchovaně loajální chování během války i během pruské okupace. Touto loajalitou neotřásla ani brožura „Pláč Koruny české", vyjadřující stanovisko nepočetné protivídeňské opozice v Čechách a rozšiřovaná s vědomím pruské okupační správy. Naproti tomu Maďaři, kteří bojovali za Rakousko velice chabě a jejichž renegáti postavili dokonce legii, která se zúčastnila tažení po boku Prusů, měli být nanejvýš uspokojeni ve svých politických požadavcích. NejtragiČtější výsledek války roku 1866 však skrývala vzdálená budoucnost. Prusku se otevřela cesta ke sjednocení Německa a tomuto Německu cesta k 1, světové válce. Rakouské císařství ztratilo mocenský vliv v německých a italských záležitostech. Obrátilo tedy pozornost na Balkán, kde nalezlo roznětku světového konfliktu a tím i svoji zkázu.