E. R. Curtius Evropská literatura a latinský středověk (výběr)
Motivy písma a knihy v obrazné řeči najdeme ve všech epochách světové literatury, ale s charakteristickými rozdíly, podmíněnými vývojem celé kultury. Pro obraznou řeč se totiž nedá využit každá oblast reality, nýbrž jen ta, která má hodnotový příznak: která, jak to vyjádřil Goethe, obsahuje „bytostný vztah" nebo z ní lze vytušit „životní vzájemnost předmětů světa". Proto Goethe zdůrazňuje, že Shakespearovi připadala kniha „ještě jako něco posvátného". Je tudíž třeba se zeptat: kde a kdy platila kniha za něco posvátného? Musíme se vrátit zpátky přes svaté knihy křesťanství, islámu, židovství až do starého Orientu - do Přední Asie a Egypta. Tam má písmo a kniha již celá tisíciletí před naším letopočtem sakrální charakter, spočívá v rukou kněžské kasty a je nositelem náboženských představ. Potkáváme tu „nebeské", „svaté", „kultovní" knihy. Samotný akt psaní je cítěn jako mystérium a písaři se přiznává zvláštní hodnost.2 Egypťané měli boha písařů a písma v Thovtovi, kterého pozdní Řekové ztotožnili s Hermem. Babyloňané nazývali hvězdy „písmem nebe".
ŘECKO
Řekové věřili, že jim písmo přinesl Féničan Kadmos. Ve skutečnosti převzali písmo a jména hlásek ze starého Orientu. Alla, beta, gamma, delUi jsou semilská slova (srov. hebrejské alef, beth, gime.l, dalclh). Ve staré He-ladě ale téměř zcela chybí představa o posvätnosti knihy, stejně jako chybí privilegovaný píšící kněžský stav. Proto je řeckému básnictví původně cizí i obrazné využití písma a knihy. Nezná je Homér ani Hesiodos. Teprve Pindaros a tragikové chápou paměť jako písmo.3
Typicky řecký je přezíravý posloj k psaní a knihám na konci Platónova Faidra (274c-276a). Sokrates vypráví, že egyptsky bůh Teuth (tj. Thovt), vynálezce písma, doporučoval králi Thamovi svůj vynález, který prý učiní Egypťany moudřejšími a posílí jejich paměť. Král ho ale odmítl: „Neboť těm, kdo se mu naučí, zaseje do duší zapomnětlivost tím, že je naučí zanedbával paměť... Z moudrosti ale nabízíš žákům jen zdání, nikoli pravdu." Písemné záznamy nejsou podle Sokrata ničím víc než berličkou pa-mčli pro toho, kdo už ví, o čem pojednávají. Nikdy nemohou zprostředkoval moudrost. Te dokáže jen mluvená řeč, „která se spolu s věděním vpisuje do duše učícího se". Písmo se tu tedy stává metaforou pro ústní vý-uku filosofie. Z tohoto obrazu hned vyrůstají další. Moudrost je semeno, které rozumný rolník nebude „vysévat pomocí třtinového pisálka" a „psát na černou vodu". Nanejvýš bude „jen pro zábavu osévat a popisovat zahrady písma, aby si pro sebe nashromáždil vzpomínky pro časy, kdy dosáhne zapomínavého stařeckého věku" (276cd). Obrat „psát něco na vodu", jako obraz nestálosti a pomíjejíenosli, se stal příslovečným.4 Metaforám písma se blíží Platónovo přirovnání duše k voskové tabulce, do níž se věci obtiskují jako pečetní prsten (Thcaitetos, 191c). Aristoteles (De anima III, 4, 450a t) pak říká, že s duchem, nežli se oddá nějakému předmětu poznání, je to „jako s psací tabulkou, na níž není ještě nic skutečně napsáno". Komentátor Alexandros z Afrodisias opisuje loto místo slovy: „rozum, podobající se nepopsané tabulce". Albertus Magnus a Tomáš Akvinský zde užívají obratu tabula rasa.
Epigramy na knihovny
a jejich poklady se stávají uměleckou úlohou. Nejkrásnčjší epigram na knihovnu se nám nicméně nedochoval v knize, nýbrž na kameni - je to nápis na jedné herculanské hermě (7G, 6186), nalezené roku 1878 v Římě. Múzy oslovují hermu:
Alsos men Musais hieron lego tul' anakeisthai tas biblus deixas tas para tais platanois, hemas de ihirein: ken guesios enthaď erastes clthe, tokisso tuton anastcíbinen.
„Zvěstuj, že tento háj je zasvěcen nám Múzám a poukazuj na knihy tam u platanového porostu. To my je hlídáme, a když. sem zavítá opravdový milovník, my jej ověnčíme břecťanem."
ŘÍM
Římská literatura vrcholného období knižní metáforiku téměř neužívala. Nový rozmach sullovské doby ovšem zprvu umožnil oplodňující vliv ale-xandrijsko-helenistické literatury a vzdělanosti. Spolu s požitkem z kultivované formy se probouzí i požitek z krásné knihy. Příznačná je pro to slavná báseň, v níž Calulius věnuje sbírku svých veršů příteli a krajanovi Corneliu ;\epolovi a která začíná:
Cuí. dono lepidum novum libellum arida modo pomlce expolitum? [Komu věnuji půvabnou novou knížku, čerstvě uhlazenou suchou pemzou?]
BIBLE
Nejvyššího posvěcení se knize dostalo zásluhou křesťanství. Křesťanství bylo náboženstvím svaté knihy. Kristus je jediný bůh, kterého nám antické umění zobrazuje s knižním svitkem.15 Křesťanství již v dobách svého vzniku a pak v celé své rané periodě produkovalo další a další sakrální spisy - základní věroučné texty jako evangelia, apoštolské listy nebo apokalypsy; skutky mučedníků; životy svatých; liturgické knihy. Již Starý zákon obsahuje množství knižních metafor. Desky Zákona jsou „psané prstem Božím"
VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK
Humanismus 12. století, jako každý pravý humanismus, je nakloněn světským i knižním radostem zároveň. Bohaté dary světa a života se mu zrcadlí v pokladech a posilujících zdrojích literární tradice, jejího osvojování, rozvíjení a přetváření. Toto je jeden pramen nové knižní metalbriky. Metafory knihy a písma nyní nabývají na rozmanitosti a smělosti.
Zvlášť bohatě je rnetalbrika písma rozpracována u Alana. Nátura přednáší teorii pohlavní lásky wupidinariacarlis theoríca) a dodává: „praxi se můžeš naučit v. knihy zknšetiosä (per líhním experíehtiae)".zo
liž u Míina se vyskytující přirovnáni lidské iváŕe ke knize, /. níž se dají vyčíst myšlenky člověka, převzal Heruicus Septimelleiisis do své hojně čtení' elégie (yyd. M vit i, v. 7Tur,.):
Yam ffídes habitom menlis sUidiutnqiie lalctur, menscjin'- i/iiikI iíitus agit, nuntiat Hla forís; intemiquc status fibetcst el ptigkm vuíttís. \ Neboť (var vyjevuje stav a žádost mysli, to, OP st" děje uvnitř, zvěstuje navenek; slav nitra je kniha a obličej stránka.|
Představa světa jako knihy se v Německu 14. století laicizuje zásluhou Konráda z Megenbergu (VWV-wn), Který v roce 1350 přeložil do němčiny encyklopedii dominikána Thomase z Chantimpré De naturis rerum (napsanou mezi 1228 a 1244), a to pod titulem Buch der Nátur^ Metafo-riku středověké filosofie převzal Mikuláš Kusánský. Najde se u něho příležitostná poznámka, že jsou světci, kteří chápou svět. jako popsanou knihu.57 Pro něho samého je stvoření „projevem vnitřního slova" (interní verbi osl.ensio).SH Smysly vnímatelné věci tudíž mají být nazírány jako „knihy", skrze něž k nám promlouvá Bůh jako učitel pravdy.39 V jedné disputaci získává laik převahu nad učencem, jelikož své vědění nemá ze školních knih, nýbrž z „Božích knih", které Bůh „napsal vlastním prstem". Lze je „najít všude", tedy „i na tomto tržišti".401 lidský duch je označován zaJ&äKUUPeas vero est ut liber intellectualis, m se ipso er omnibus in-teniionem scribentis videns'n [duch je' vpravdě jako kniha rozumu, vidi v sobě i ve všech záměr autora].
Shrneme-)i, dospějeme k závěru, že představa světa nebo přírody jako „knihy" se. zrodila v homileticfcé rétorice, pak byla převzata do mystieko-fí-losofické spekulace středověku a posléze přešla do obecné řeči. „Kniha světa" se během tohoto vývoje mnohdy laicizovala, to znamená: odcizila svému teologickému původu, ale nebylo tak tomu zdaleka vždy. To bych chtěl ukázat ještě na'několika příkladech.
V Paracelsově myšlení mají příměry s knihami nosnou funkci. Proti napsaným knihám - codíces scribentium - klade Paracelsus knihu, „kterou Bůh sám daroval, napsal, nadiktoval a vysázel". Pro lékaře maji být knihou nemocní. Také příroda je myšlena jako úhrn knih.
To, co básník vidí,
je prosté světlo, a současně i přebohatý* souhrn všech idejí, postav, podstat. Jak to má naznačit? Ještě jednou, naposled, v nejvyššim a nejsvětějším vytržení užije Dante symbolu knihy. Vše, co je rozptýleno po celém kosmu, rozloučeno, rozděleno jako volné quaderni, je nyní „spojeno do jednoho svazku" - láskou (Báj55, 82nn.):
[O překypující milosti, kterás mi dala odvahu,
abych se zadíval do Věčného světla
natolik, že jsem jím zcela naplnil svůj zrak.
V jeho hloubce jsem viděl, jali se slévá
- spojeno láskou v jeden svazek -
vše, co je po světě rozptýleno jako volné listy,
podstatu i případek, i jejich vzájemnost,
slité dohromady takovým způsobem,
že vše, co o tom řeknu, je jenom slabý odlesk.]
Kniha - in quo torům continetur [v níž je vše obsaženo] - je Bůh. Kniha je symbolem nejvyššího blaženstvi a nejvyšší hodnoty.
Melaforika knihy už u Danta není jen duchaplnou hrou; mňže být pověřena ústřední duchovní funkci.
SHAKESPEARE
Hýřivá nádhera Shakespearových hříček se slovy a významy byla připravena rétorikou, která v alžbětinské době zaplavila lyriku i drama. Ale tato ré-lorizaee. anglického básnictví má předstupně v první polovině 16. století a kořeny sahá až do středověku. To se dá doložit na metaforice knihy. Užívali jí již latinští básníci 12. století, aby vylíčili krásu ženské tváře (srov. výše, s. 340, pozn. 29). Totéž nalezneme opět u Johna Heywooda (1497-1580). Mladičké Marii Tudorovně (nar. 1516; vládla 1553-1558) vzdává hold těmito verši:
The virtue of her lively looks Excels the precious stone; I wish to have non other books To read or look upon.
[Ctnost jejích živých pohledů předčí drahokam;
přál bych si, abych neměl jiných knih, jež bych si četl či prohlížel.]
Má metaforika knihy a písma u Shakespeara někde dramatickou funkci? Ano, ale jen ve dvou hrách. První je Titus Andronicus (naps'aný podlé jedněch badatelů 1589/90, podle druhých 1593/94) - pokud tento morytát pochází od Shakespeara.5*1 Nešťastný titulní hrdina využívá umění písma v nejrůznějších.formách. Vrhne se před soudce svých synů na zem a „vpisuje" tak žal svého srdce „do prachu" (III, 1). Jeho dceru Laviriii znásilní dva ničemové. Aby nebyli prozrazeni, vyříznou jí jazyk a useknou ruce. Teď ať Lavinia zkusí vypovídat o zločinu! Ať si se svými pahýly zkusí zahrál na písaře! (II, 4). Tedy melodramatická - ne dramatická - situace. Ale Havi.nia je znalkyiií literatury. Se svým mladým synovcem Lucierii čítala „sladkou poezii a Ciceronova Řečníka". Pahýly rukou probírá jeho knihy a obrací listy Ovídiových Proměn, až narazí na příběh o Tereovi (VI, 424nn.). Te-reus znásilnil svou švagrovou Filomelu a vyřízl jí jazyk. Ale ponechal jí ruce. Tak mohla svůj příběh vetkat do látky a poslat své sestře Profcne, Tereově manželce. Prokne se pomstí, probodne svého sjma, uvaří jeho maso a předloží je otci k jídlu. Andronicus správně tuší, že Lavinia chce tímto odkazem na Ovidia něco naznačit. Jeho bratr Marcus jí předvede, jak lze psát bez rukou: vezme do list klacík, jeho dolní konec uchopí nohama a vede jej po zemi. Lavinia to po něm napodobí a odhalí tak hrůzný čin (PV, 1). Ničemové jsou tímto způsobem „rozluštěni" [decipher'd\.
Stejné jako ve 12. sloieli, je i zde Ovidius králem rétoriky. Je požadavkem vzdělání, aby ji člověk ovládal i v konverzaci. Ke studiu patři knihy. Lueen-tio si jich několik koupil a nese je pod paží; Grcmio to komentuje (I, 2):
O very well; I have perused the note. Hark you, sir; I'll have them very fairly bound: All books of love, see that, at any hand; And see you read no other lectures to her. [O, výborné, prošel jsem ten seznam. Poslyšte, pane, dám si je krásně svázat: jen samé knihy o lásce, to pamatujte, a jiné ať s ní nikdy nečlete. ]
Připojme k tomu pasáž ze hry Mnoho povyku pro nic (I, 2): I can tell you strange new... - Are they good?-As the event stamps them; bul Iheyhave a good cover: they show well outward. [Přináším vám podivné zprávy... -Jsou dohrá? - Záleží na známce, klcrou jim vtiskne vývoj událostí; ale maji dobrý obal; zvenku vypadají docela hezky.]
Obě pasáže; ukazují na Shakespeara jako milovníka krásných vazeb: projev „bytost ného vztah u", klerý se dá vycítit i za jinými „knižními pasážemi". S knižní vazbou jsme se doposud setkali jen jednou v metaforické funkci: u Danta. Tam byla příměrem pro shrnuti všech světových substancí v Bohu; symbol synoptickéuo vidění. Zcela jinak je tomu u Shakespeara: vazba (mnohdy se zlatými sponami) je estetickým požitkem pro milovníka knih. To vnáší nový vizuální obsah i do srovnání krásné tváře s knihou. Tak je tomu v Romeori a Julii (I, 5):
Read o'er the volume of young Paris' face /hid find delight writ there with beauty's pen ... And what obsciued in this fair volume lies, Find written in the margentM of his eyes. This precious book of love, this unbound lover, To beautify him, ony lacks a cover: The fish lives in the sea, and't is much pride For fair without the fair within to hide: Thai book in many's eyes doth share the glory, Thai in gold clasps locks in the golden sŕorp...5? [Čti v knize Parisovy mladé tváře
a najdeš půvab vepsaný do ní perem krásy ...
A co v tom skvoucím svazku zůstane temného,
nalezneš napsáno na okrajích jeho očí.
Ta drahocenná kniha lásky, tento nevázaný milence,
má k větší kráse zapotřebí jen pevnou vazbu:
Ryba žije v moři, a je skvělé,
když krása vnějšku skrývá krásu uvnitř:
největší slávu v očích mnoha sklidí kniha,
která zlatými sponami zamyká zlatý příběh.]
Ze Snu noci svatojánské (II, 2):
Reason becomes the marshal to my will
And leads me to your eyes; where I o 'erlook
Love's stories, written in love's richest book.
[Můj rozum se stává velitelem mé vůle
a vede mne k vašim očím, kde čtu
milostné příběhy napsané v nejbohatši knize lásky.]
Z Krále Jana (II, 1):
If that the Dauphin there, thy princely son Can in this book of beauty read „Ilove ", Her down,'shall weigh equal with a queen.
Marná iáskysnaha (IV, 3):
From women's eyes this doctrine I derive: Theysparlde still the right Promethean fire; They are the books, the arts, the academes, That show, contain and nourish all the world.
Z Othella (IV, 2):
Was this fair paper, this most, goodly book, Made to write „whore" upon?
Zármutek a hřích deformuje knihu lidské tváře. Z Komedie, plné omylů (V, I):
[Může-li Dauphin, tvůj syn a princ, v této knize krásy číst „Miluji", pak její věno vyváží věno královny. [
[Byl tento čistý list, tato překrásná kniha, udělána, aby se na ni psalo „dévka"?]
O, griefhath changed me sinceyou saw me last,
And careful hours with time's deformed hand
Have written strange defeatures in my face.80
[Ó, zármutek mě změnil od doby, co jste mě viděl naposled,
a strastiplné hodiny spolu s pustošící rukou času
vepsaly cizí, znetvořené rysy do mé tváře.]
Z Richarda II. (IV, 1):
... I'll read enough
When t do see the very book indeed
Where all my sins are writ, and that's myself.
Give me the glass, and therein will 1 read.
[... Budu číst dost,
až uvidím tu pravou knihu,
v níž jsou zapsány všechny m é hříchy, a to jsem já.
Podej mi zrcadlo, v něm budu číst.]
V léto scéně je na jeviště přineseno zrcadlo, aby král mohl číst v knize své tváře. Zrcadlo je mimořádně oblíbená metafora latinského středověku, často se objevuje v titulech knih. Má původ v antice/'1 Podobně jako v Macbethovi, jsou kniha a zrcadlo spojeny i v nářku lady Percyové nad manželem (Jindřich TV., druhý díl, II, 3):