Strategie spočívající ve zposvátnění některých jazyků a textů[P1] například z předsokratovského období a všeobecně řeckého jazyka[P2] v Heideggerově líčení[P3] , nicméně s výjimkou jazyka německého, nebo spíše z řecké etymologie čerpající němčiny, která sama [P4] ve velké míře vyznává jako kněze kultu původního logosu, přispívá [P5] touto vůlí k ustavení ochranného tabu proti překladatelskému znevažování. V takových případech, častějších, než by se zdálo, bychom byli ve všech různých kaplích[P6] konfrontováni se způsobem vůle [P7] stát se nepřeložitelným nebo zaručit nepřeložitelnost. Hraničíme zde s tajnou[P8] představou soukromého jazyka nebo se zakódovanou tajuplnou hermeneutikou[P9] , která pochází úplně odjinud, než ze záhadných souvislostí spřádajících se mezi slovy, předměty a myšlenkami. Tato touha je na ústupu [P10] a často pochází ze záměny mezi filozofickou hloubkou a dojmem nepopsatelnosti, nebo také podnětem [P11] k ponoření se na místě do nevyslovitelného původního básnického jazyka. Občas se ještě zdá, že se téma nepřeložitelnosti používá jako polemická zbraň proti překladům ostatních tak, aby člověk sám sobě zaručil monopol pro přístup k velmi žádanému dílu. Je tedy vhodné zároveň uchovat v paměti [P12] tuto polemickou a tedy často přeceňovanou roli údajné nepřeložitelnosti. Třetím možným způsobem zbavení se dramatičnosti, nebo zkrátka zbavení naší problematiky bytí, [P13] je možnost souhlasit s G. Genettem, že se nejedná ani tak o otázku nemožných překladů, jako překladů škodlivých. „Bylo by lepší, píše, [P14] nerozlišovat texty na přeložitelné (ty neexistují) a nepřeložitelné, ale na texty, pro které jsou nevyhnutelné nedostatky překladu škodlivé (literární texty) a texty, ve kterých jsou zanedbatelné. To jsou ty ostatní, ačkoli chyba v diplomatické depeši nebo mezinárodním rozhodnutí by mohla mít nepříjemné následky.“[1] Celkem vzato, jednalo by se o náhradu[P15] praktické alternativy (překlad škodlivý/přijatelný) alternativou teoretickou (překlad možný/nemožný). Je to přesně cesta zdravého rozumu, jakou navrhuje Paul Ricoeur, který se rozhodně nehodlá ztratit v tom, co označuje za spekulativní slepou uličku v neřešitelném sporu, kterou každodenně vyvrací četné překlady, z nichž ne všechny končí neúspěchem. Měli bychom tedy zaměnit „ničivé alternativy“ (buď jsou jazyky diametrálně odlišné a nelze překládat, anebo lze překládat[P16] a tedy všechny jazyky se sbíhají do jednoho jediného) za záhadu (co je to za „teoreticky nepochopitelnou“ ale „efektivně použitelnou“ činnost[P17] ?). Mohli bychom se[P18] také odkázat na dvě další úvahy schopné relativizovat problém, kterého se dotýkáme (musí být těžký, abychom byli nuceni natolik znásobit počáteční opatrnost!). Tyto dvě úvahy vyplývají z naší předchozí práce s cílem objasnit „co znamená překlad“. Nejdříve si všimneme, že pokud je překlad ve shodě se směrem[P19] , plynulým pohybem a nejen statickým výstupem, nepřeložitelnost může být chápána spíše než jako konečný rozsudek, jako přísný rozkaz neustále pokračovat v překladu – o čemž empiricky svědčí sled překladů, z nichž se každý opírá o ten předchozí (dokonce a také zároveň [P20] v případě, kdy se jedná o odpoutání [P21] se od něj). Dále si povšimneme, že pokud je překlad jak interní[P22] tak externí, pokud charakterizuje jazykové výměny již v nitru samotného jazyka, nemožnost překladu se zde objeví ve větší míře, ale také řádně zpochybněná. Neboť pokud by byla opravdu zásadní, nemohli bychom komunikovat ve francouzštině z hlediska její větší či menší míry vhodnosti. Jako mnoho přehnaných tvrzení, to o nepřeložitelnosti by se mohlo ukázat jako sebe-vyvracu[P23] jící. A poodhaluje to, že velmi reálná složitost se týká jazyka všeobecně[P24] a nejenom hypotézy o mezi jazykovém kontaktu. „Co tím myslíte?“ Tak zní otázka vzbuzovaná sebemenší obratností, [P25] nejenom tou cizí. celkové pochopení textu dobré, významné posuny významu P 4, 5, 6, 10, 11, 13, 15, 19, 25 některá místa velmi pěkně formulována Strategie spočívající ve zposvátnění některých jazyků a textů například z předsokratovského období a všeobecně řeckého jazyka v Heideggerově líčení, nicméně s výjimkou jazyka německého, nebo spíše z řecké etymologie čerpající němčiny, která sama ve velké míře vyznává jako kněze kultu původního logosu, přispívá touto vůlí k ustavení ochranného tabu proti překladatelskému znevažování. Souvětí začíná slovesem – participe, podmět věty se nachází až v druhé části souvětí – la stratégie consistant La stratégie consistant à sacraliser certaines langues et certains textes participe de cette volonté d´ériger comme un tabou protecteur contre la profanation traductrice. Se solder par (un échec) - končit, dopadnout S´entendre – být ve shodě, souhlasit Troquer contre – zaměnit za, vyměnit ________________________________ [1] G. Genette, Palimpseste ________________________________ [P1]čárka nebo pomlčka [P2]viz P1 [P3]příliš abstraktní, raději « textech/ pojednáních » [P4]ne, význam je : « kterou on sám jako velekněz .... používá » [P5]ne, participer de = těžit z něčeho/ vycházet z [P6]pozor, lze najít jako « skupina/ kruhy... » [P7]neobratné, lépe např. : »jakési snaze/ jisté snaze » [P8]D [P9]2. pád [P10]to ne, « zpátečnická/ regresivní » [P11]ne, význam je : « z podnětu nořit se nevyslovitelnosti místo autentického básnického jazyka. [P12]lépe na konec věty a třeba jako « mít na mysli / nezapomínat » [P13] « ontologických rysů » [P14]česky dáváme u přímých řečí uvozovky i na konci [P15]ne, to nahrazení je naopak [P16]čárka [P17]ano, hezky přeložená věta [P18]D [P19]ne, « chápe se jako ...pohyb... » [P20]zvláště [P21]šlo by i volněji, např. « se chce od něj odpoutat » apod. [P22]čárka [P23]-e [P24]čárka [P25]menší chápavostí, a to nejen u cizince