Josef Pekař Patří mezi významné osobnosti české historické vědy. Za svůj život publikoval desítky historických prací a odborných statí. Hrdě se hlásil k odkazu J. Gola, stejně jako k myšlence, že historik by měl pochopit historické údobí především ze studia období samotného. Život a kariéra Josef Pekař (1870 – 1937) se narodil jako (druhý) syn chalupníka v Malém Rohozci, dětství však prožil na statku v Daliměřicích. V letech 1880-1888 navštěvoval mladoboleslavské gymnázium, kde poprvé pracoval také v archivu. Po skončení středoškolských studií pokračuje ve studiu historie na Karlově Univerzitě v Praze, kde se setkává s osobnostmi jako V. Rezek a J. Gol, kteří měli mít na vývoj mladého historika výrazný vliv. V roce 1892 získat titul PhDr. za svou práci o Přemyslu Otakarovi II. (Kandidatura Přemysla Otakara II. na německý trůn), ve které prokázal, že panovník se o císařský trůn ucházel sám, mezi lety 1272-1273. Mnohé zkušenosti získal při studijních pobytech v Berlíně a Erlangenu, krátce také vyučoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi (jako záskok za svého bývalého učitele, který se však vrátil dříve, než mohlo místo připadnout Pekařovi) a rovněž na gymnáziu v Praze. Poté získal místo na Strakově akademii. Pravidelně přispíval také do Českého časopisu historického (vedoucím redaktorem se stal po roce 1918). V roce 1897 se habilitoval svou prací Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630-1634 a na FF nastupuje jako soukromý docent. Zde je r. 1903 jmenován řádným profesorem v oblasti rakouských dějin. Na FF působí většinu svého života, v letech 1911-1912 působí jako děkan, o dvacet let později je zvolen dokonce rektorem Univerzity Karlovy. Za svůj život získal uznání nejen svých spolupracovníků, ale také mnohých „odpůrců“ (vč. J. Herbena či dokonce T. G. Mysaryka). Často se pouštěl do debaty o citlivých tématech, ve kterých vždy tvrdě hájil svá stanoviska. Za vše mluví i skutečnost, že právě jemu nabídli kandidaturu na prezidenta krátce poté, co odstoupil T. G. M. (Pekař však tuto možnost jednoznačně zamítl). Josef Pekař pocházel z početné rodiny, její osud nebyl ovšem příliš šťastný. Matka, stejně jako všichni jeho sourozenci, zemřela na rodinnou chorobu – tuberkulózu. Josef Pekař proto dlouho trpěl obavami, aby stejný osud nepotkal také jeho, a i to bylo pravděpodobně důvodem, proč se za celý svůj život neoženil. Trpěl proto často pocity osamělosti, které se pokoušel zahánět tvrdou prací. Skvělé vztahy měl se svými spolupracovníky (zejména J. Gollem) a žáky (mezi něž patřil například jeho pozdější kritik J. Slavík nebo Z. Kalista, který o působení svého učitele napsal později knihu). Na sklonku života napravil i vztahy se svým dlouholetým rivalem, Masarykem, který nechal později na Pekařovu hrobku položit věnec s nápisem „Byl jste hodný člověk.“ J. Pekař zemřel 23. ledna 1937. O smyslu českých dějin Za svůj život vedl Pekař několik „historických“ sporů (ještě v mladých letech zasáhl – přestože až později – do sporu o pravost rukopisů, později vedl spor s uznávaným německým historikem Theodorem Mommsenem, který vinil Čechy z rozbíjení německé národní jednoty), jeho zdaleka největším „protivníkem“ se však stal T. G. Masaryk, prosazující tvrzení, že naše národní hnutí se zakládá především na myšlence humanity. Pekař však toto tvrzení zpochybnil, Masarykovo chápání dějin totiž podle něj nevycházelo z poznatků (výsledků) historické vědy. Důležitou roli zde sehrála i politika, k níž se aktivně vyjadřoval kromě Masaryka i Pekař. Odkaz Josefa Pekaře V poválečných letech (zejména za období komunismu) byla Pekařova díla postupně stažena z knihoven a antikvariátů a jeho jméno spojováno s nacistickým režimem. Právě nacisté totiž využili Pekaře a jeho kritický postoj k Palackému ke svému prospěchu, Palacký sám měl být naopak zapomenut a zavržen. Právě toto pokřivené chápání Pekařova díla převzali po převratu komunisté a označili jej za odpůrce národních snah a pokroku (příkladem můžeme uvést pamflet J. Pachty z 50. let min. století). Konzervatismus Pekař byl také horlivým zastáncem Rakousko-Uherské monarchie a v jejím případném rozpadu neviděl nic dobrého. Jeho hlavním zájmem však byly vždy české zájmy (tedy i česká rovnoprávnost v rámci R-U), a přestože po skončení války vznik ČSR uvítal, patřil k předním kritikům nových poměrů (velmi tvrdě se stavěl například proti některým článkům pozemkové reformy a vyvlastnění šlechty). Práce a dílo Pekařovým hlavním zájmem se stala doba husitská a období pobělohorské. V husitské revoluci neviděl (na rozdíl od Palackého) zárodek novověkého myšlení, ale naopak „konec středověku,“ spíše období stagnace než pokroku. Vyvrací tak Palackého myšlenku, že husitství patřilo k nejslavnějším okamžikům českých dějin, stejně jako kladné hodnocení Žižkovo. V Bílé Hoře viděl pak především jako střet německé protestantské a románské katolické kultury. Vnímal Bílou Horu (předurčenou již husitskou revolucí) jako neštěstí naší historie, vinu pak přikládá mj. českým stavům. Tím vyvrací představu o „hodných Češích a zlých Němcích,“ zároveň však není jeho cílem vyvolávat rozdílným výkladem konflikty ve společnosti. Spíše mu šlo o zmírnění napětí mezi prohusitskou a prokatolickou stranou v tehdejší společnosti. Kromě výše uvedeného se věnoval i mnoha jiným tématům a za svůj život publikoval velké množství svých prací. Pro názornost několik příkladů: Nejstarší kronika česká (1903), Bílá Hora: její příčiny a následky (1921), Tři kapitoly z boje o Sv. Jana Nepomuckého (1921), O smyslu českých dějin (1929), Žižka a jeho doba I–IV. (1927-1933), Světová válka (1921)… LITERATURA: HANZAL, Josef: Josef Pekař. Život a dílo. Praha 2002. KUČERA, Martin: Rakouský občas Josef Pekař. Praha 2005. KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha 2009.