Cesta komunistických stran k moci. 209 Cesta komunistických stran k moci ve střední Evropě Srovnávací pohled Jerzy Tomaszewski Pohled na střední Evropu ukazuje, že státy ležící v této oblasti se již několik staletí vyznačovaly určitými společnými rysy. Utvářely se stejně v oblasti ekonomických vztahů, vpolitickém životě i ve společenských, profesních a etnických strukturách, a do jisté míry i v tradicích. Přitom se jako střední Evropa nejednou označují země ležící „mezi Německem a Ruskem". Umístění je vhodné rozumět především v politickém smyslu, nikoli doslovně geograficky: jde o země, pro které Německo a Rusko měly - a mají - zvláštní význam v mezinárodní politice, neboť je ovlivňují v různých oblastech hospodářského i politického života. V nepříliš dávné minulosti měla expanze obou velmocí pro střední Evropu podstatné důsledky. V dřívější historii se tato oblast musela vypořádat také s expanzí Turecka, jejíž důsledky lze dodnes pozorovat na jih od Dunaje.1 Takové vymezení střední Evropy je pochopitelně jen přibližné. Kromě toho měl každý ze států, které zde leží, četné specifické znaky a problémy. Dokonce i záldadní prvek definice, vztah k Německu a k Rusku, míval různý význam. Některé státy (například Polsko) se nacházejí doslova mezi uvedenými velmocemi, jejichž politika měla v 19. a 20. století rozhodující vliv na osudy celé oblasti. Pro jiné naopak základní význam měly - a mají - vztahy s jedním z nich (v takové situaci je například Rakousko ve vztahu k Německu či Estonsko ve vztahu k Rusku). Ještě o jiných zemích (například o Řecku) by se dalo říci, že leží na periferii oblasti, která nás zajímá, ačkoli se i ony za různých okolností ocitly pod vlivem Německa a Ruska. 1 Srv. HAVRÁNKOVÁ, Růžena - SLÁDEK, Zdeněk - VALENTA, Jaroslav: O možnosti integračního pojetí studia dějin „východní Evropy" ve 20. století, än: Slovanské historické studie, 7 (1968); LANDAU, Zbigniew - TOMASZEWSKI, Jeray: Spoleczno-ekonomiczne problémy paňsrw Európy srodkowej i pohidniowo-wschodniej w latách miedzywojennych. In: Czlowiek i Šwiatapaglqd, č. 8 (1973); TOMASZEWSKI, Jerzy: Európa árodkowa i pohidniowo-wschodnia: Cechy charakterystyczne i granice regionu. In: Ekonómia, Č. 36 (1976). Po druhé světové válce se v letech 1944-1948 většina států střední Evropy dostala pod dominanci SSSR (některé byly do této mocnosti začleněny), s komunistickými stranami (někdy pod názvem dělnické strany) jako řídicí a vládnoucí silou. Je zajímavé, že tento proces probíhal relativně stejně. Tato skutečnost, jakož i historická podobnost státu střední Evropy, nutí pozastavit se nad analogiemi a specifickými rysy, které provázely vytváření systémů ovládaných komunistickými a dělnickými stranami. Střední Evropa z pohledu velmocí Začněme od mezinárodních podmínek, za nichž se sovětská nadvláda vytvářela. Dost často se, zvláště v publicistice posledních let, sed<áváme s názory, podle nichž mohly systémy vytvořené podle vzoru SSSR vzniknout pouze tak, že jim tento stát vnutil svou kontrolu navzdory postoji podmaněných států, politiků, kteří je představovali, i navzdory tomu, že v opačném smyslu působily západní velmoci, vnímané jako ztělesnění demokracie. Někteří publicisté, ba i historici si všímají nanejvýš zrady (demokratických ideálů, eventuálně malých spojenců), jíž se západní velmoci dopustily v Jaltě, případně za jiných okolností. Problém však byl daleko složitější a nemyslím, že by bylo namístě svádět změny ve střední Evropě na vnucení cizího modelu nebo používat slova „zrada", neboť to má nesmírně daleko ke skutečným historickým procesům.2 Politická geografie střední Evropy, jak ji známe z meziválečných let, se vytvářela v důsledku revoluce (tento pojem neomezuji na události v Rusku v roce 1917 ani na převrat společensko-ekonomického charakteru), jejíž zdroje spočívaly v místních poměrech. Naopak, vítězné velmoci neměly příliš velkou chuť uznat nároky středoevropských národů včetně polského, českého a slovenského. Rusko bylo příliš cenným spojencem proti Němcům a prvkem středoevropské rovnováhy, než aby je bylo možné odepsat na konto ztrát, zatímco existence habsburské říše příznivě působila na stabilitu v srdci kontinentu. Až ruská revoluce, a zejména bolševický převrat vytvořily úplně novou situaci a neúspěch jednání o separátní mír s Vídní rozhodl o podpoře separatistických hnutí v monarchii. Ke vzniku nezávislých států, nepříliš správně nazývaných národními, došlo v důsledku působení vnitřních společenských sil střední Evropy; strany Dohody pouze uznaly to, co se už stalo, a následně se snažily - bez podstatnějšího úspěchu - novou strukturu vztahů uspořádat a stabilizovat. Nebyl to lehký úkol, vezmeme-li v úvahu protildadné územní nároky, jež v minulosti vznikly z konfliktů, a vzájemné nevstrícné a občas přímo nepřátelské stereotypy, jež rozdělovaly národy, státy i politiky. Pohled na události meziválečných let vede k závěru, že od skončení první světové války přijímaly navzájem si konkurující velmoci v klíčových záležitostech kontinentu rozhodnutí, při nichž ne vždy braly v potaz názory nebo zájmy menších a slabších partnerů. Je třeba přiznat, že takový postup býval nejednou nevyhnutelný, protože bylo potřeba vyřešit konflikty, které hrozily válečným požárem, jako například sporo slezské Těšínsko. Vznik malých a středně velkých států stavěl na pořad dne otázku, jak zajistit stabilitu této oblasti a vyhnout se lokálním konfliktům, které mohly snadno přerůst v evropskou válku; zkušenost ze Sarajeva v roce 1914 byla nadmíru poučná. Každé vyřešení sporné záleži- 2 Srv. Týž: Kilka slów o zdradzie i niektorých innych sprawach. In: Krytyka, č. 44-45 (1994). 210 Soudobé dějiny VI2-3 Cesia komunistických stran k moci.. 211 tosti, zvlášť když se nepodařilo dosáhnout skutečného kompromisu, narušovalo zájmy nebo kolidovalo s úsilím jedné ze stran, někdy dokonce neuspokojovalo žádnou. Bylo by naivní soudit, že velmoci byly povinny nezávisle na vlastních zájmech podporovat protikladné a nejednou nadsazené požadavky každého z malých států střední Evropy nebo se starat o udržení jejich jednoty navzdory případným věcným argumentům. Naopak - v zájmu velmocí a také dalších států byla spolupráce za účelem stabilizace politických a hospodářských vztahů, tak aby bylo možné se vyhnout ozbrojenému konfliktu. Smlouvy z Locarna byly pro státy ležící východně a jižně od Německa vážným varováním, že západní velmoci počítají především s vlastními okamžitými zájmy a nehodlají se ve středoevropských problémech angažovat. Je pravda, že ministři zahraničních věcí Československa a Polska tehdy vyjádřili důvěru v účinnost spojenectví s Francií v případě potřeby; měli však nějaké jiné východisko? Publicisté mohli právem poukazovat na záporné stránky dohod a zdůrazňovat možná ohrožení, ale odpovědným činitelům nezbývalo nic jiného než ujišťování, že jejich státy přece jen dodržely bezpečnostní záruky. Koncepce čtyřstranného paktu (Británie, Francie, Německo, Itálie) obsahovala bezprostřední ohrožení, proto také vedla k pokusům - bohužel nekoordinovaným - Československa a Polska něco proti ní dělat.3 I když k uzavření paktu formálně vzato nedošlo, jeho myšlenka se přece jen odrážela v diplomatické praxi. Na podzim 1937 navrhoval lord Halifax v rozhovoru s Adolfem Hitlerem možnost uznání teritoriálních snů třetí říše pod podmínkou, že budou realizovány v dohodě s Velkou Británií a mírovou cestou. O rok později na direktoriát „velké čtyřky" došlo na mnichovské konferenci. Ve skutečnosti se střední Evropa nacházela na okraji zájmů Velké Británie, a tím spíš Spojených států, i když postoj Francie se zdál jiný. Všimněme si však, že i pro ni hodnota svazků se střední Evropou spočívala v tom, že nahrazovaly spolupráci s Ruskem pro případ ohrožení ze strany Německa, ale samostatný význam neměly. Ze zorného úhlu vlád v Londýně, v Paříži a ještě víc ve Washingtonu bylo lhostejné, komu patří Vilnius, Brno nebo Gdaňsk, Kišiněv, Balčik anebo Skopje, i když už ne Soluň. Diplomaté, kteří v těch třech hlavních metropolích rozhodovali o zahraniční politice, mohli přijmout takřka jakékoli řešení - pod podmínkou, že nenaruší rozložení sil v jejich neprospěch a nebude hrozit válkou. Druhá světová válka nepropukla na podzim 1938, protože si politikové v Londýně a Paříži namlouvali, že dokáží na úkor ořezání Československa zajistit mír a stabilitu v Evropě a zbrzdit německou expanzi. O rok později se Velká Británie a Francie nechopily zbraní proto, aby se postavily na obranu Polska (jakkoli to byl důvod opodstatněný věcně, právně i morálně), nýbrž proto, že rychle rostoucí mohutnost třetí říše bezprostředně ohrožovala jejich zájmy. Kritický badatel samozřejmě postřehne, že Francie v září 1938 porušila vlastní závazky. Ještě významnější však byla skutečnost, že tehdejší přijetí požadavků třetí říše hrozbu války nesnížilo, nýbrž zvýšilo. Na tomto místě by tedy bylo vhodné opakovat historická slova francouzského politika: „To bylo horší než zločin! To byla chyba." 3 Srv. TOMASZEWSKI, Jerzy - VALENTA, Jaroslav: Polska vrobec Czechoslowacji w 1933 roku. In: Przeglqd Historyczny, č. 4 (1979). j Ve skutečnosti se pouze Rusko a Německo bezprostředně zabývaly strukturou vztahů j ve střední Evropě, tedy v oblasti ležící mezi těmito dvěma velmocemi. Menší a slabší státy, j které se tu nacházely, mohly oběma sloužit jako nárazníková zóna, oslabující ohrožení | ze strany případného útočníka, anebo také jako předpolí, usnadňující vlastní expanzi. | Západním státům lze těžko vytýkat, že se chtěly raději vyhnout angažovanosti v kom- I plikovaných středoevropských problémech a na- první místo stavěly snahu o stabilizaci j této oblasti a také o stabilizaci celého kontinentu, přestože způsob realizace těchto | záměrů nemohl vyhovovat zájmům nebo tužbám občanů malých a středně velkých států, s Na druhé straně je správné kriticky zhodnotit, že se řídily iluzemi, zejména pokud šlo s o politiku třetí říše, což nakonec vedlo nejen k destabilizaci Evropy a světa, nýbrž také í k druhé světové válce a v konečných důsledcích k pádu dosavadní pozice všech evrop- I ských velmocí ve prospěch Spojených států a SSSR. Ve středoevropských státech pak í postup Velké Británie a Francie připravil příznivý základ pro sovětskou nadvládu, protože 1 podryl důvěru k formálním závazkům obou velmocí vůči jejich spojencům. Rozhodnutí mnichovské konference byla zvlášť drastickým, byť ne jediným příkladem. Tento postup ; umožnil realizaci určitého rozdělení vlivů mezi Velkou Británii (a USA) a SSSR po roce ' 1944, přičemž mimo předpokládanou sféru SSSR zůstalo Řecko a Finsko a částečně \ i Rakousko, které leží na periferii střední Evropy. i Politikové, kteří rozhodovali o postupu západních velmocí, necítili nad sovětskou nadvládou ve střední Evropě žádné zvláštní uspokojení. Spatřovali v ní však menší zlo než v eventuálních důsledcích toho, kdyby se otevřeně postavili na odpor nedávnému spojenci. Pravděpodobně si při této příležitosti zajistili jeho mlčenlivý souhlas s uplatněním svých vlastních zájmů v jiných oblastech Evropy i světa. To se zdá dokazovat průběh občanské války v Řecku. Pochybuji, že by volba jiného postupu, hrozícího „válkou mezi spojenci", byla tím nejrozumnějším řešením. Kritické hodnocení postupu západních velmocí se však v tomto referátu bude týkat jiných problémů. Vnitřní předpoklady komunizace Navzdory názorům, jež mají v posledních letech mezi publicisty značnou popularitu, byly podmínky příznivé pro vítězství komunistů přítomny také ve vnitřních poměrech středoevropských států. Není vhodné svádět tento úspěch pouze na použití násilí, a zejména na sovětské zasahování nebo na nějaké komunistické spiknutí nevelké skupiny lidí. Situace v každém z těchto států vypadala ovšem jinak, ale společenské a politické konflikty, které zde vznikly v meziválečných letech v důsledku bídy různých společenských vrstev a postupu státního aparátu, vedly k radikalizaci nálad. Do jisté míry to příznivě působilo na * růst popularity seskupení analogických italským fašistům nebo německé NSDAP, druhým i pólem bylo posílení vlivu komunistů. Nejvýhodnější pro ně byly podmínky v Bulharsku, kde byl Sovětský svaz všeobecně i poldádán za duchovního a politického dědice Ruska, slovanské velmoci, jejíž vojska přinesla v nikoli tak dávné minulosti Bulharům národní osvobození od nadvlády muslimského Turecka. Komunistická strana byla sice v Bulharsku od roku 1923 ve skutečnosti nelegální, ale mnoho chudých rolníků a obyvatel měst v ní vidělo jediné seskupení, které se rozhodně a trvale vyjadřuje pro bulharsko-ruský svazek. K jejich přesvědčení přispívala * také sociální hesla komunistů, přičemž chudé rolníky nemohly znechutit ani zvěsti I 212 Soudobé dějiny V12-1 Cesta komunistických stran k moci.. 213 o kolchozech vytvářených v SSSR. První kolektivní rolnické hospodářství (náboženského charakteru) vzniklo totiž v této zemi kolem roku 1900 a v meziválečných letech se zakládala další. Do podzimu 1944 vydrželo přes všechny opačné snahy policie a státního aparátu 29 výrobních družstev.4 Pro bulharské podmínky bylo charakteristické, že spolupráci se Sovětským svazem požadovali nejen komunisté, ale i politikové reprezentující vlivné proudy lidového hnutí a aktivisté skupiny Zveno, spjaté s vrstvou vojáků z povolání, která sympatizovala se sociální politikou italských fašistu. Argument o „slovanské vzájemnosti" měl jistý význam také v české a slovenské společnosti, ačkoli pro mnohé Slováky víc znamenaly obavy z „bezbožného komunismu". Komunistická strana vyrostla z levice české sociální demokracie a ve dvacátých letech získala podstatný vliv mezi dělníky právě tak jako mezi intelektuály. Dočasně jej značně zpochybnila stalinizace strany po únoru 1929, absurdní sektářství propagandy, která republiku prohlašovala za imperialistický stát usilující o válku se SSSR a politiky obklopující prezidenta T. G. Masaryka obviňovala, že od nich hrozí fašistický převrat. Rozhodné vyjádření komunistů ve prospěch boje proti ohrožení ze strany třetí říše a obrany země, propagandistické využití sovětských nabídek pomoci v případě odporu a posléze podíl komunistů v podzemním hnutí však vliv strany znovu posílily. Tyto skutečnosti dokonce umožnily zapomenout na problematické období od 2áří 1939 do července 1941 i na propagandu proti londýnským exulantům, které tehdy komunisté nazývali „agenty anglofrancouzského imperialismu". Okolnosti podstatně méně příznivé pro komunisty existovaly v Polsku, Rumunsku a Maďarsku. Společnosti v těchto státech mely neblahé vlastní zkušenosti s mocí sovětů v rukou komunistické strany (v Maďarsku), s válkou proti Rudé armádě (v Polsku), a navíc i s územními tužbami Sovětského svazu - formálními (Rumunsko) i neformálními (Polsko) -, které se naplnily po propuknutí druhé světové války. Polsko bylo bezpochyby státem, v němž měla komunistická strana v mnoha ohledech obzvlášť málo příznivé podmínky k činnosti. V mnoha společenských vrstvách přetrvávala vzpomínka na polsko--sovětskou válku, kterou před rokem 1939 povzbuzovaly každoroční oslavy výročí, různé publikace a část tisku. Také v Polsku byl SSSR dost všeobecně ztotožňován s tradicemi Ruska, ale na rozdíl od Bulharska a Československa to v polském prostředí byla spíš překážka než výhoda. Panslavistické argumenty nemohly budit sympatie ani v Rumunech či Maďarech. Smlouva o neútočení mezi SSSR a třetí říší, její následky a konečně osud polských důstojníků v SSSR, jehož symbolem byly katynské hroby, ještě víc zatížily polsko-sovětské vztahy, a tudíž i důvěru ke komunistické straně. Vyjadřoval to výklad zkratky PPR - nikoli jako Polská dělnická strana (Polska partia robotniczá), nýbrž jako Placení sluhové Ruska (Platne pacholki Rosji). Není však na místě přehánět. Německá propaganda zaměřená za okupace proti SSSR přinášela často výsledky, jež byly opačné než záměry jejích tvůrců. Obyvatelé Generálního gouvernementu i zemí připojených k říši měli zkušenosti s okupačním terorem a zpravidla předpokládali, že zprávy, které okupanti poskytují, mají daleko k pravdě, takže bylo snadné dojít také k závěru, že za katynský zločin jsou odpovědní Němci. Sovětská armáda byla očekávána v naději na vysvobození z německé okupace a značná část společnosti se zajisté nezamýšlela nad tím, co bude dál. Ve všech státech existovaly ostré společenské konflikty, které se při různých příležitostech projevovaly. Navzdory stereotypům, s nimiž se setkáváme v soudobé publicistice, nevládlo v Polsku v letech 1919-1920 všeobecné nadšení pro boj proti Rudé armádě. Z věrohodných publikací a archivů známe dokumenty a zprávy, které dokazují, že oddíly ohrožující Polsko nejednou nacházely podporu nebo sympatie u polských dělníků, a zejména u zemědělských dělníků, protože povzbuzovaly jejich naděje na získání statkářské půdy. Vážným problémem byla dezerce (té mělo zabránit usnesení Sejmu slibující zemědělskou reformu, při níž měli být zvýhodněni frontoví vojáci a naopak dezertéri měli být vyloučeni). Jednání některých důstojníků způsobilo, že polské oddíly vyvolávaly strach v běloruských a ukrajinských vesnicích, a zejména v židovských městečkách. Vznik dělnických rad v některých oblastech Polska a živelná rolnická hnutí (někdy v podobě pogromů na Židy) výmluvně svědčily o revolučních náladách dělníků a rolníků v letech 1918-1920, které sice byly utlumeny, ale jejichž příčiny odstraněny nebyly. Podobné jevy a nálady se bezprostředně po první světové válce vyskytovaly i v dalších státech. Maďarská revoluce a sověty byly výsledkem reálných společenských rozporů, ať už je hodnotíme jakkoli. Vojenská vzpoura a takzvaná radomirská republika v Bulharsku, slovenské revoluční bouře, stávky v Čechách - to vše svědčilo o skutečných problémech, jež vyžadovaly řešení. Meziválečná léta takové řešení nepřinesla a reformy, které v poválečném revolučním období všechny tyto státy přijímaly (mimo jiné zemědělské reformy); byly zase záhy omezeny. Třicátá léta ve všech státech přinesla zostření konfliktů, stávky dělníků a rolníků a někdy přímo rolnické vzpoury. Krajním případem bylo v roce 1936 povstání v Besarábii, směřující proti zavedení gregoriánskeho kalendáře. Je pravda, že nelegální komunistická strana měla v Polsku málo členů nebo sympatizantů ochotných ke spolupráci. Vyostřenost sociálních problémů však nahrávala seskupením, která předkládala programy radikálních a neodkladných reforem. Šovinistický postoj vlivných polských politických seskupení, který po smrti Józefa Pilsudského převzal vládnoucí tábor v Polsku, budil v letech okupace obavy - a to nejen v národnostních menšinách -, že poválečná Polská republika bude pokračováním osudné minulosti, nedojde-li v ní k zásadním a hlubokým reformám nebo nebudou-li od moci odsunuti staří politikové. Analogické problémy, byť v různé míře, existovaly ve všech státech střední Evropy a události druhé světové války způsobily, že společnosti na jejich vyřešení čekaly ještě netrpělivěji. Nemalý význam měla také obratná taktika a propaganda komunistů během války a po jejím skončení. Jerzy Kochanowski napsal o Maďarsku: „Silou Maďarské komunistické strany byla její disciplína a schopnost využít nálad ve společnosti: hrálo se na populistickou strunu, antisemitská vyjádření nebyla vyloučena. (...) Slibovala se zemědělská reforma a znárodnění velkého průmyslu při zachování zdravých základů svobodného tržního hospodářství."5 Velmi zkratkovitě lze říci, že existence agrárních, dělnických i národnostních problémů ve všech středoevropských zemích byla - byť "v různém stupni a v různé podobě - příznivá 4 Srv. MATEEW, B. P.: Dviženieto za kooperativno zemedelie v Bylgaria pro uslovijata na kopitalizma. Sofie 1967, s. 63, 66-68, 77, 179-182. 5 KOCHANOWSKI, Jerzy: W$gry: Od ugody do ugody 1867-1990. Varšava 1997, s. 117. 214 Soudobé dějiny V J 2-3 Cesta komunistických stran k moci.. 215 pro to, aby získali vliv komunisté, eventuálně jiné skupiny s radikálním společenským programem. Politikové to všeobecně vnímali, proto také i lidé umírněných postojů navrhovali společenské a ekonomické reformy různého charakteru. Navíc ještě na radikalizaci postojů mnohých vrstev působily zkušeností z druhé světové války. Bylo zapotřebí vypořádat se s kolaboranty, zrádci a eventuálně i s Němci. Požadavek vysídlit německé obyvatelstvo snadno nabyl popularity, hlavně u lidí, kteří z rukou ' okupantů sami zakusili osud vyhnanců. Očekávalo se vytvoření systému, který nepřipustí privilegia pro nevelkou vrstvičku boháčů na úkor bídy většiny. Meziválečné roky přispívaly k přesvědčení, že reformy je potřeba uskutečnit ihned a radikálně, protože každé prodlení vede k jejich opuštění či znetvoření. Bylo zapotřebí odstranit příčiny i následky národnostní i veškeré jiné diskriminace, aby nedošlo k novému vyhlazení. Zdeněk Mlynář napsal: „Moje generace byla generací předčasně zpolitizovanou bouřlivým vývojem tehdejší doby, a zároveň byla generací bez politických zkušeností. Jedinou zkušeností, a to ještě zpola dětskou, byla léta války a nacistické okupace Československa. Tato zkušenost j plodila především černobílé vidění světa: na jedné straně nepřítel, na druhé straně jeho protivník. Zvítězit může buď jeden, nebo druhý - třetí možnost neexistuje. Jediná zkušenost proto vštěpovala představu, že vítězství správné koncepce je prostě likvidací, zničením koncepce jiné. (...) Hlavní politickou ctností při našem černobílém vidění byla z samozřejmě důslednost a radikálnost. (...) Na otázku, proti komu a za co bojovat, % nabízela doba také snadnou odpověď: na straně toho, kdo je nejdůsledněji a radikálně ] proti minulosti, kdo není opatrnický, nedělá s minulostí kompromisy, ale revolučně ji likviduje a překonává. Sovětský svaz se zdál být takovou silou a J. V. Stalin takovou | politickou osobností. Dnes to zní absurdně, ale první poválečná léta vypadala jinak."6 Je jasné, že v každé zemi byly specifické problémy, které vyžadovaly řešení, vyvolávaly netrpělivost nebo přispívaly k radikálním postojům určité části společnosti, zejména mládeže. S touto výhradou lze zmíněný názor použít pro celou střední Evropu, a dokonce i pro další evropské země. Válka a okupace podryly nebo zničily dosavadní podobu společenského života, nejednou vyostřily různé konflikty a mnozí lidé - mladší i starší -toužili zároveň s osvobozením dospět i k vytvoření nové a lepší země, řádu i společnosti. A to i za vysokou cenu a s osobními oběťmi, s bezohledným zničením protivníků. To byl základ, z něhož komunisté získávali stoupence. li Koaliční takáka komunistických stran Připomeňme, že se komunistické hnutí už od třicátých let - byť s mnoha nedůslednostmi, zarážejícími taktickými obraty a s bezohledným bojem proti skutečným či domnělým protivníkům a konkurentům - snažilo získat spojence, kteří by mohli být užiteční při usilování o moc. Prvním pokusem byla koncepce „lidové fronty" proti fašistickým diktaturám, uplatněná hlavně ve Francii a ve Španělsku; ve druhém z těchto států skončila občanskou válkou a ukrutenstvím na obou stranách konfliktu. Přepadení SSSR Německem rozhodlo o rozšíření formulace označující tento svazek na „národní frontu". Komu- 6 MLYNÁŘ, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu. Kolín n/R., Index 1979, s. 5-6. nistické strany vystupovaly s politickými programy, které obsahovaly požadavky přijatelné jak pro levici, tak pro centristická seskupení. Nejdůležitějším úkolem byl boj o vysvobození zpod nadvlády (eventuálně okupace) států Osy a vytvoření demokratických politických systémů s omezeným rozsahem společenských reforem (především zemědělské reformy). V některých případech komunisté dokonce upustili od názvu „komunistická strana" a vystupovali jako „dělnická strana" ve snaze neodstrašit potenciální spojence a zároveň získat stoupence, kteří se neuměli zvlášť orientovat ve spletitých záležitostech politiky a ideologie, ale obávali se slova „komunismus". Všimněme si, že rozhodujícím propagandistickým argumentem byla ve většině zemí teze, že se po válce nelze vrátit k dřívějšímu politickému systému: diktaturu jednotlivce nebo skupiny či autoritářskou monarchii je třeba zbavit moci, nebo dokonce povolat k odpovědnosti politiky, kteří zemi přivedli do katastrofy. V tomto ohledu bylo výjimkou Československo, které bylo dosti obecně poldádáno za jedinou skutečnou demokracii v této části Evropy, Navíc jedině čeští a slovenští exiloví politikové společně s předválečným prezidentem dospěli k dohodě s komunisty. V každé zemi, byť v různém rozsahu, se projevovaly vnitřní spory stranických aktivistů ohledně obsahu, a dokonce přípustnosti taktiky „národní fronty", protože někteří starší funkcionáři ji pokládali za ústup od budování socialismu a za opuštění revolučních hesel ve prospěch oportunismu. Pro oddané členy strany však byla konečnou instancí rozhodnutí Výkonného výboru Komunistické internacionály, který sídlil v Moskvě a byl fakticky podřízen Stalinově vůli. Internacionála byla sice za války rozpuštěna, ale Moskva dál zůstávala všeobecně uznávaným, i když neformálním centrem komunistického hnutí. Politické koalice, které se v různé míře v jednotlivých zemích vytvářely již za války, představovaly jakýsi odraz velkých Spojenců - koalice Sovětského svazu s ostatními velmocemi bojujícími proti třetí říši, Itálii, Japonsku a jejich spojencům. Stranou těchto dohod zůstala ta demokratická seskupení, která soustavně odmítala spolupráci s komunisty. Reálný význam a vliv těchto koalic ve společnosti nabýval v jednotlivých zemích rozmanité podoby. Největšího reálného vlivu dosáhly nepochybně v září 1944 v Bulharsku a v roce 1945 v Československu. Nejmenší vliv měly dozajista v Polsku a v Maďarsku, ale ani o těchto dvou státech se nedá tvrdit, že by tam komunisté a jejich spojenci neměli žádnou společenskou podporu. Jiná věc je, že mnoho, možná většina osob, které se v prvních poválečných volbách a při dalších příležitostech vyslovily pro koalice vedené komunisty a pro komunistické a dělnické strany, nemohla vědět, co všechno bude důsledkem jejich vítězství v boji o moc. SSSR neměl úplnou svobodu jednání, protože se snažil zachovat spolupráci s ostatními velmocemi nejen během války, nýbrž i po jejím skončení, což jej nutilo k - přinejmenším formálnímu - respektování suverenity států pokládaných za jeho sféru vlivu. Ve všech těchto státech vznikly vlády více (především v Československu) či méně (hlavně v Jugoslávii) koaličního charakteru, v nichž komunisté získali některá nebo všechna nejdůleži-tější křesla, i když nebyli vždy ve většině. Pomineme-li Jugoslávii, která se v nejednom ohledu vymaňovala ze strategických i taktických koncepcí formulovaných v Moskvě, můžeme si v ostatních zemích všimnout jistých společných znaků, které charakterizují jejich dějiny v letech 1944-1948. Pouze ve dvou případech, v Jugoslávii a v Polsku, došlo k vytvoření formálně koaličních vládních kabinetů pod přímým tlakem velmocí. Zvláštností jugoslávských poměrů 216 Soudobé dejiny V/ 2-3 Cesta komunistických stran k moci.. 217 bylo, že tuto koalici od začátku zcela ovládli komunisté, kteří původně nehodlali k účasti ve vládě připustit ani jednoho politika, který byl v exilu ve Velké Británii. Ve skutečnosti ustoupili sovětskému nátlaku (SSSR chtěl zachovat alespoň formální spolupráci se západními velmocemi), ale jen naoko; tři nekomunističtí ministři, kteří do vlády nastoupili na jaře 1945, nesehráli žádnou podstatnější roli a po několika měsících odstoupili. V Polsku byla struktura vztahů opačná. Dočasná vláda, kterou vytvořili komunisté a jejich spojenci, se setkala s nedůvěrou velké části společnosti, západní velmoci ji formálně neuznaly a vláda ani nedokázala vytvořit skutečnou koalici, zahrnující různá demokratická seskupení, která se podílela na hnutí odporu. Polští nekomunističtí politikové, kteří byli za války v Londýně, i jejich stoupenci ve vlasti odmítali spolupracovat s lidmi, o nichž se soudilo, že podléhají sovětským zájmům. Až teprve pod tlakem představitelů velmocí, zejména Velké Británie, došlo v létě 1945 k rekonstrukci kabinetu s účastí bývalého premiéra exilové vlády Stanislawa Mikoiajczyka (ve funkci vicepremiéra) a několika dalších nekomunistických politiků. Byli však i jiní, kteří kompromis nadále odmítali, a polská exilová vláda se nehodlala rozpustit, ačkoli ztratila diplomatické uznání dosavadních spojenců. Koaliční kabinety v Bulharsku, Československu, Rumunsku a v Maďarsku vznildy několik měsíců před ukončením vojenských operací, přičemž komunisté získali menšinu ministerských křesel. Zdůrazněme, že kromě Jugoslávie nezískali post premiéra. V Československu se předsedou vlády stal sice v červenci 1946 Klement Gottwald, ale došlo k tomu až po parlametních volbách, ve kterých Komunistická strana Československa zvítězila. Boj o úplné podřízení státního aparátu a o převzetí moci probíhal na několika úrovních a s mnoha protivníky zároveň. Zúčtování s (údajnými) kolaboranty a zrádci Souvislost s účastí ve válce na straně Německa nebo fakt okupace ve všech těchto zemích vedly k tomu, že byli - shodně se společným stanoviskem spojeneckých velmocí - pohnáni k odpovědnosti lidé obvinění z kolaborace a z toho, že způsobili porážku zemí, v nichž se podíleli na vládě, anebo z válečných zločinů. Byla zakázána činnost některých politických stran, uznaných za vinné zmíněnými skutky. Zákaz se týkal především seskupení pravicových, protože jejich představitelé stáli před propuknutím války v čele vlád jednotlivých zemí. Některé z těchto stran nesly přímou odpovědnost za spojenectví s Němci (v Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku a v Maďarsku), jiným se vyčítalo, že jejich vůdcové spolupracovali s okupanty (v Čechách) anebo se dopustili jiných činů neslučitelných s demokratickými zásadami. V Polsku se čtyři strany, které v létě 1944 převzaly moc, dohodly, že nepřipustí vznik jiných seskupení, a dvě další politické strany byly zaregistrovány až po vytvoření nového koaličního kabinetu v létě 1945. Analogickou dohodu uzavřely strany, které se podílely na hnutí odporu v Československu. I kdyby některé strany nebo politiky, kteří je řídili, skutečně zatěžovala spoluodpovědnost za porážku nebo za spolupráci s třetí říší, stal se fakt, že jim bylo znemožněno obnovit činnost bez řádného soudního řízení, jen na záldadě rozhodnutí tehdejších vlád jednotlivých zemí, vážným precedentem, jenž v následujících letech usnadnil vyloučení seskupení nebo politiků, kteří komunistům politicky konkurovali. Zákaz činnosti některých politických stran se odůvodňoval tím, že část jejich funkcionářů byla povolána k osobní odpovědnosti. Ve všech zemích byly vydány zvláštní právní normy (příkladem byla ustanovení mezinárodního tribunálu v Norimberku) určující zásady trestání válečných zločinů, zároveň se ale používaly předpisy trestních kodexů platných již dlouho. Pravidlem bylo sestavování zvláštních tribunálů zkoumajících některé druhy trestných činů spjatých s válkou a okupací. Povinnost potrestat válečné zločince byla součástí smluv o příměří, které podepsalo Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, takže vznild právní základ, podle nějž spojenecké komise (praktickyjejich předsedové) kontrolovaly postup těchto tří států, a dokonce zasahovaly do způsobu a rozsahu souzení obviněných osob. Vojenské okupační orgány v Bulharsku už v prvních dnech po vstupu do země zatýkaly a uvězňovaly osoby z řad významných představitelů poražené vlády. Více než deset osob bylo deportováno do Moskvy a zároveň s nimi byly vyvezeny i důležité státní dokumenty.7 Výslechy vězňů i dokumenty týkající se zahraniční politiky samozřejmě měly podstatný význam pro lepší orientaci v zákulisí balkánských vztahů a poskytovaly také informace o vztazích západních zemí s malými spojenci třetí říše. Zároveň Sovětský svaz získal možnost zadržovat uvězněné až do chvíle, kdy už bylo nepochybné, že stanou před bulharským soudem. Uvězňovala i bulharská tajná služba. Podle informací z konce října 1944 bylo ve vězení šest královských poradců, čtyři vyšší duchovní, tři regenti, všichni ministři, kteří zasedali ve čtyřech kabinetech (31 lidí), členové Nejvyšší vojenské rady a 109 poslanců parlamentu. Záhy nato došlo k dalšímu zatýkání a 20. prosince 1944 začaly procesy. Do 30. dubna 1945 stanulo před ústředním a provinciálními senáty lidových soudů v celém Bulharsku 11 122 osob; 2 730 jich bylo odsouzeno k smrti (mezi nimi tři regenti, 21 ministrů, 8 královských poradců a 67 poslanců parlamentu), na doživotí bylo odsouzeno 1035 osob a 1516 bylo zproštěno obžaloby. Připomeňme, že za těchto okolností měl Sovětský svaz příležitost vyřídit si vlastní účty. Do vězení byli odsouzeni takřka všichni bulharští členové komise zkoumající v roce 1943 z německé inciativy okolnosti povraždění polských důstojníků v Katynu a masových poprav Ukrajinců ve Vinici, kteří podepsali závěry nepříznivé pro sovětské orgány.8 Použití represí a odstavování politických protivníků od moci usnadňovala v Bulharsku „střediska výchovné práce", zakládaná od začátku roku 1945, jakož i reorganizovaná vězení. Dne 26. ledna 1945 přijala rada ministrů dekret o ochraně lidové vlády, který vytvořil nezbytný právní rámec. Do pracovních táborů bylo umístěno i mnoho drobnějších politiků odsouzených lidovými soudy.9 Tábory nucených prací nebo internační tábory vznikly také v jiných státech. V Polsku do nich byla umístěna část Němců a Ukrajinců, kteří byli pokládáni za politicky nebez pečné, a zanedlouho také lidé odsouzení v administrativním řízení za spekulaci. V C es koslovensku byli internovaní Němci a lidé odsouzení za kolaboraci a válečné zločiny, Během několika let se nucená práce stala nejednou osudem politických protivníků komunistů nebo osob v různých ohledech podezřelých, mimo jiné „třídně cizích". JACKOWICZ, Jerzy: Partie opozycyjne w Bulgarii 1944-1948, Varšava 1997, s, 21, Tamtéž, s. 26-27. Tamtéž, s. 28. 10 Rozsáhleji viz STANĚK, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945-1948. Opava 1996. 10 218 Soudobé dějiny V/2-3 Cesta komunistických stran k moci.. 219 V Bulharsku se obvinění týkala mnoha funkcionářů stran odmítajících spolupráci s komunisty a tvrdé rozsudky dopadly na četné politiky nekomunistické opozice z dob monarchie, kteří byli vyřazeni z politického života. „Lidová spravedlnost" však neměla pásku na očích. Soudu totiž unikli někteří lidé důvodně obvinění z válečných zločinů na území okupované Makedonie a také účastníci dřívějších státních převratů, spoluodpo-vědní za nastolení diktatury, pokud prokázali služby komunistům nebo celé koalici, která se chopila moci 9, září 1944. Komunisté ve všech zemích požadovali důsledné a tvrdé potrestání osob, které spáchaly skutky předjímané zákonem. Válečné podmínky, a zejména rozmanité formy podřízení jednotlivých zemí třetí říši často vyžadovaly udržování kontaktů s Němci, a dokonce uzavírání různých kompromisů. Tento jev byl příznačný zvláště pro Protektorát Čechy a Morava, ve kterém okupanti udržovali českou státní správu, v jejímž čele stála protek-torátní vláda, podřízená německým dozorčím orgánům. Funkcionáři této správy sloužili německým zájmům, ale zároveň - a pravděpodobně většinou - se různě snažili působit proti okupační politice. Je známo, že mnozí spolupracovali s podzemím. Postupoval tak druhý premiér protektorátní vlády generál Alois Eliáš, který za to zaplatil životem. Často bylo obtížné posoudit všechny aspekty jednání lidí, kteří se dostali do rozporu mezi povinností vyplývající z loajality k republice a požadavky okupantů, jejichž podceňování hrozilo vážnými následky včetně smrti. Procesy měly určité politické souvislosti a vyvolávaly ve společnosti živý zájem především tehdy, když před soudem stáli známí politikové reprezentující tradiční seskupení. Mezi takové viníky se v Československu dostali mimo jiné Emil Hácha či Jozef Tiso. Tisův proces ve skutečnosti znamenal obžalobu krátkodobého slovenského státu, vytvořeného pod nátlakem - a z milosti -~ třetí říše, jakož i kompromitaci Hlinkový slovenské ľudové strany (a zákaz jejího obnovení); není tedy divu, že se o jeho průběh zajímal i Edvard Beneš." Procesy konané v drobnějších záležitostech a končící nízkými rozsudky vyvolávaly jen místní zájem, ač jejich důsledky pro stát by se v úhrnu neměly zlehčovat. Odsouzeným byl mimo jiné konfiskován majetek, a tudíž procesy urychlily přechod podniků do státních rukou nebo parcelaci statků. Zároveň vyřazovaly z politického života mnoho místních aktivistů pravicových a centristických stran. Celkem v Československu soudy projednaly do konce roku 1947 158 tisíc případů, v jejichž důsledku bylo odsouzeno 46 400 osob (778 k trestu smrti).12 Komunisté však usoudili, že soudy byly mnohdy příliš mírné, takže po roce 1948 byly některé procesy obnoveny. V Polsku se před soud dostali nejen váleční zločinci nebo kolaboranti, ale také četní účastníci protiněmeckého konspiračního hnutí, které uznávalo autoritu exilové vlády v Londýně. Někteří byli obviněni z účasti v nezávislých podzemních organizacích bojujících proti nové vládě, což se obvykle zakládalo na faktech. Vjiných procesech se obžaloba týkala falešného nařčení ze spolupráce s okupanty - a při těchto líčeních padaly i rozsudky smrti. Při vyšetřování se nejednou používalo bití a mučení. Muselo uplynout mnoho let, než byli někteří odsouzenci rehabilitováni, a až po roce 1989 nastaly podmínky, za nichž bylo možné povolat k odpovědnosti těch několik málo ještě žijících funkcionářů 11 Srv. KAPLAN, Karel: Dva retribučníprocesy: Komentované dokumenty (1946-1947). Praha 1992. 12 Týž: Dře politischen Prozesse in der Tschechoslowakei 1948-1954. Mnichov 1986, s. 15. bezpečnostního aparátu, kteří používali brutální metody výslechu a falšovali důkazy, či právníků, kteří podle těchto podkladů vynášeli rozsudky, ovšem přezkoumání se dočkalo jen nemnoho případů. Těžko lze popírat nezbytnost soudního vypořádání s tím, jak za války jednalo mnoho lidí - více či méně známých nebo úplně neznámých. Vytvoření speciální soudní struktury působící na základě právních norem vydávaných ad hoc však připravilo podmínky, jež komunistům ulehčily vyřazení protivníků. Otevřená zůstává na druhé straně otázka, zda - a eventuálně jak často - byly tajně zbaveny obvinění osoby, které byly na oplátku za odpuštění svých skutečných provinění ochotny začít spolupracovat s komunisty. Podřizování bezpečnosti a justi.ee Všechna tato činnost vyžadovala, aby policejní aparát a výkon spravedlnosti ovládli oddaní členové komunistické strany. Bylo to možné proto, že dosavadní policejní aparát byl ve všech zemích více nebo méně kompromitován jako aparát, který sloužil svrženým diktátorským systémům nebo okupantům. Místo dosavadních policejních útvarů vznikaly nové orgány se změněnými názvy (například milice nebo Sbor národní bezpečnosti), rekrutované hlavně ze členů bývalých partyzánských oddílů, které vytvořili komunisté. V některých případech (v Bulharsku) organizovali partyzánské hnutí pouze komunisté (což neznamená, že do oddílů vstupovali výlučně jejich stoupenci). Budování nového bezpečnostního aparátu v Československu pod vedením komunisty Václava Noska začalo už na začátku dubna 1945 a Nosek o tom 14. dubna informoval velvyslance SSSR Valeriána Zorina.13 Zanedlouho tento aparát dosáhl smutné proslulosti, přinejmenším v některých kruzích. Vzpomínal na to poslanec za národněsocialistickou stranu Ota Hora: „Do SNB a pohotovostních, později pohraničních pluků byly přijímány tisíce nových osob, vesměs komunistů nekvalifikovaných, nevycvičených, často mravně vadných. O jejich přečinech a zločinech jsem se dozvídal... teprve po měsících, ba i po letech, když už někteří postižení občané setřásli ze sebe strach a dostali odvahu podat nám o těchto zločinech ne-li písemnou, tož aspoň ústní zprávu."14 Všimněme si však, že v Československu ke svévoli bezpečnostních orgánů a ke zneužití práva v boji s politickými protivníky docházelo zpravidla v záležitostech lokálního významu, a zejména v místech ležících daleko do obou hlavních měst, od Prahy i Bratislavy, odkud bylo obtížnější dovolávat se spravedlnosti u ústředních orgánů. Odlišné to bylo v ostatních státech, ve kterých krom toho sovětské vojenské či bezpečnostní orgány nejednou do případů zasahovaly. V Bulharsku převzal ministerstvo vnitra 9. září 1944 komunista Anton Tanev Jugov, který z části partyzánských oddílů vytvořil lidové milice. Vstoupili do nich také pracovníci 13 Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archívov 1944-1953 gg. Sv. 1,1944-1948. Sestavili T. V. Volokitina, T. M. Islamov, G. P. Muraško (red.), A. F. Noskova, L. A. Rogovaja. Moskva - Novosibirsk 1997, s. 203. 14 HORA, Ota: Svědectví' o puči: Z bojů proti komunizaci Československa. Sv. 2. Praha, Melantrich 1991, s. 18-19. 220 Soudobé dějiny V / 2—3 Cesta komunistických stran k moci. 221 t íizpuátěrié královské policie, kteří předtím spolupracovali s konspiračním hnutím, hlavně ti, kteří se podíleli na provedení převratu. Nový útvar se skládal do značné míry z mládeže plné pochopitelného revolučního nadšení, ale zároveň se sklonem ke svévoli a prahnoucí po bezohledném přemožení protivníků a neprodleném uskutečnění zásad společenské spravedlnosti, chápané spíš v duchu Jánošíka než Karla Marxe. Tak se vyjádřil švýcarský velvyslanec v rozhovoru s britským diplomatem Williamem E. Houston-Boswallem.15 V Polsku se vedení ministerstva veřejné bezpečnosti chopil funkcionář Poiské dělnické strany Stanislaw Radkiewicz. V Rumunsku obdržel komunista křeslo ministra vnitra až po změně kabinetu, kterou si v únoru 1945 vynutil SSSR. V prozatímním maďarském kabinetu toto místo obsadil tajný sympatizant komunistů, ale od podzimu 1945 byli ministry vnitra významní komunističtí politikové. Takové vedení bezpečnostních orgánů ve spojení s účastí komunistů zajišíovalo komunistickému vedení, že mohlo při vytváření lokálních a často prozatímních orgánů účinně působit v celostátním rozsahu. Podřídit si soudnictví bylo obtížnější. Okamžitým potřebám mohly sloužit rozmanité zvláštní soudy, ustavené k projednání obvinění z činů, jež spadaly pod mimořádné zákonodárství. Kromě toho se soudní kádry doplňovaly novými lidmi. V Polsku mnoho pracovníků soudního aparátu zahynulo za okupace. Pro zaplnění mezer se pořádalo urychlené vzdělávání pracovníků, přičemž kandidáti se rekrutovali z osob příslušného společenského původu a dostatečná předchozí proprava nebyla nezbytná. V jiných zemích proběhly prověrky zaměstnanců státního aparátu (nejen právníků), aby byli odstraněni lidé, kteří se v minulosti podíleli na represích proti opozici vůči autoritativním vládám anebo spolupracovali s Němci. To poskytovalo předpoklady pro nástup osob v souladu s představami komunistů. Armáda Proces podřizování armády komunistům probíhal v jednotlivých zemích rozličně. Převážně však byl provázen odstraňováním zkušených velitelů, kteří se těžili autoritě a důvěře podřízených, nebo jejich přemisťováním na jiná, podřadná místa. Polsko bylo v tomto ohledu výjimkou. Vojenské útvary podřízené Zemské národní radě a poté prozatímní vládě vznikaly již v SSSR pod velením komunistů, kteří zaujímali hlavně politickovýchov-né důstojnické funkce. Ve vlasti pak byla do armády přivtělena část partyzánských útvarů Lidové armády (jiná jejich část se stala základem milice). Obsazování velitelských postů tedy záleželo od začátku na komunistech a jejich spojencích, přičemž do polské armády, jíž se nedostávalo kádrů, nastoupilo mnoho sovětských důstojníků, hlavně těch, kteří pocházeli z Polska. Až od roku 1945 začala repatriace polských vojenských oddílů ze západní Evropy a návrat zajatců z německého otroctví. Mnoho zkušených důstojníků však zvolilo emigrací a ti, kteří se vrátili do vlasti, byli obklopeni nedůvěrou. O několik let později byly proti nim zahájeny procesy, založené na zfalšovaných obviněních a končící trestem smrti nebo vězením. V Bulharsku, Rumunsku a v Maďarsku ovládnutí armády usnadnila skutečnost, že tyto státy donedávna spolupracovaly s třetí říší, takže i důstojnický sbor musel podléhat její 15 Public Record Office, Londýn (á&]ePRO), FO 371/43581/37. kontrole a mnozí velitelé byli obviněni z válečných zločinů. Mírové smlouvy ukládaly redukci armád, což mimo jiné umožnilo poslat politicky nežádoucí důstojníky na odpočinek. Ukázalo se však, že zásadní překážkou byla semknutost a solidarita důstojnického sboru. V Bulharsku se převratu z 9. září 1944 účastnila část důstojníků (do spiknutí byl zasvěcen dokonce tehdejší ministr války generál Ivan Kristev Marinov, který mu poskytl pomoc a díky tomu se později nezodpovídal z válečných zločinů), to však neznamenalo, že podporovali komunisty. Nová vláda převzala moc s poměrně malými oběťmi, i když místy došlo ke krátkodobým bojům a samosoudům.16 Post ministra války zaujal generál Damian Damianov Velčev, důstojník osvědčený v mnoha spiknutích, který měl v důstoj-nickém sboru autoritu. Nová vláda přes odpor ministra zavedla funkce zástupců velitele pro výchovu a zároveň iniciovala uvěznění některých důstojníků obviněných ze zločinů. Partyzánské oddíly (vytvořené komunisty) byly sloučeny s pravidelnou armádou. To však byl teprve začátek dalekosáhlých změn, zatím armáda zůstala pod velením někdejších důstojníků, kteří měli ke komunismu daleko, zato však byli zvyklí hrát v zemi důležitou politickou roli. Ministr obrany ve skutečnosti s komunisty spolupracoval, byl stoupencem spojenectví se SSSR, ale nehodlal se stát loutkou. K otevřenému konfliktu došlo ve chvíli, kdy usnesení rady ministrů přijaté v nepřítomnosti komunistů na návrh ministra války umožnilo (za jistých podmínek) zprostit viny i trestu ty důstojníky, poddůstojníky a vojáky, kteří byli obvinění z trestných činů podléhajících lidovým soudům. Tehdy učinilo ministerstvo vnitra kroky proti propuštění důstojníků, kterým velelo, a zatýkalo dál. Skupina důstojníků ze sofijské posádky odpověděla tím, že namířila na velitelství milice dělo a kulomety. Hrozbu vzpoury se však podařilo zažehnat.17 Až začátkem července 1946 schválil parlament zákon, který značně omezil postavení ministra války a umožnil provedení čistek v důstojnickém sboru (bylo propuštěno 1 940 osob). Generál Damian Velčev záhy nato odstoupil, stal se velvyslancem ve Švýcarsku a poté se odmítl vrátit do vlasti.18 Mnohem komplikovanější byla situace v Československu, kde ozbrojené síly znovu se rodícího státu vznikaly z několika prvků: především z útvarů vzniklých v SSSR, kde se tvořily pod vlivem komunistů, jakož í z oddílů, jež bojovaly po boku západních spojenců, kde bylo možné najít významné velitele vyškolené v meziválečných letech, ale i pocházející z legií vzniklých v Rusku za první světové války, a ti měli daleko k sympatiím vůči komunismu. Navzdory stanovisku Edvarda Beneše a některých dalších ministrů se komunisté postarali už začátkem dubna 1945 o nominaci generála Ludvíka Svobody na místo ministra národní obrany (místo generála Sergeje Ingra) a o odstranění šéfa rozvědky Františka Moravce, kterého nahradil komunista Bedřich Reicin.19 Důležitá velitelská místa sice dál zastávali důstojníci, kteří sympatizovali s nekomunistickými stranami, ale komunisté dokázali do důstojnického sboru vpravit své stoupence a převzít velení některých útvarů, takže svým politickým protivníkům znemožnili využít armádu při eventuálním vnitřním konfliktu. 16 TOMASZEWSKI, J.: Bulgaria 1944-1971: Trudná droga do socjalizmu. Varšava 1989, s. 27-28. 17 Tamtéž, s. 74. 18 Tamtéž, s. 41. 19 Vastočnaja Jevropa v dokumentácii rossijskich archívov 1944-1953 gg., sv. 1, s. 202. 222 Soudobé dějiny V/ 2-3 Cesta komunistických stran k moci.. 223 Ovládnutí státri í správy Dalším důležitým úkolem bylo ovládnutí místních orgánů státní správy. Základy nových úřadů a institucí vznikaly ještě za války. V Polsku za okupace připravovala tři politická centra tři na sobě nezávislé, a dokonce vzájemně nepřátelské administrativní systémy. Konšpirační správu, výkon spravedlnosti a další mocenské orgány budovala především Zemská vládní delegatura, což byl orgán zřízený polskou vládou ve vyhnanství, sídlící v Londýně. Vlastní administrativu v podobě národních rad tvořila Zemská národní rada, kterou ovládali komunisté. Třetí systém vznikal ve spojení s Národními ozbrojenými silami, útvarem nacionalistické pravice, jejíž část neuznávala autoritu delegatury. Úřady podřízené delegatuře vycházely v některých oblastech z podzemí zároveň s osvobozováním polského území od německé okupace. Okolnost, že na osvobozovaná území přicházela sovětská vojska a polské vojenské útvary, které s ní spolupracovaly, vedla k tomu, že se tyto úřady nedokázaly chopit moci, ale naopak ji převzaly orgány podřízené Zemské národní radě, a ještě spíš nově vytvořený Polský výbor národního osvobození, který od konce července do 31. prosince 1944 zastával roli prozatímní vlády. Taková vícekolejnost administrativy a soudnictví se v ostatních státech nevyskytovala, tam státní moc od počátku přebíraly kabinety sestavené s účastí komunistů. Jejich představitelé nejčastěji získávali ministerstva vnitra (a tudíž byli nadřízenými lokální administrativy) a také spravedlnosti. Dokonce i když byl ministrem představitel jiné strany, zaujímal komunista post jeho náměstka, kde účinně omezoval skutečné kompetence představitele spojenecké strany. Ještě větší význam mnohdy mělo ovládnutí rozličných lokálních nebo územních administrativních orgánů vládní koalicí. V Bulharsku od začádcu září 1944 (někdy dokonce ještě před svržením sofijské vlády) přebíraly moc výbory Vlastenecké fronty (Otečestven .front), v nichž hráli komunisté rozhodující roli, poněvadž pouze oni si za války zachovali organizační síť (činnost všech stran byla zakázána).20 Činnost výborů řídila zkušená komunistická aktivistka Cola Dragojčeva. Této role výborů si všimli a zhodnotili ji britští diplomaté. Šestého ledna 1945 poslal William E. Houston-Boswall do Londýna depeši: „Byl jsem spolehlivě informován, že komunisté již dovršili proces sestavování výborů Národní fronty v zemi s tím výsledkem, že členové ostatních tří vládních stran nemohou ovlivnit jejich rozhodnutí; tyto výbory jsou nyní přesným protějškem ruských 'sovětů' na počátku dvacátých let."23 Ve skutečnosti výbory Vlastenecké fronty záhy své administrativní funkce ztratily ve prospěch normální státní správy, nadále však existovaly jako místní reprezentace vládní koalice a střediska vyvíjející vliv na postup státních úřadů a organizující rozmanité propagandistické kampaně (například během přípravy voleb). V Polsku se mnozí nekomunističtí aktivisté, patrně většina, zdrželi účasti v administrativním aparátu budovaném pod záštitou nové státní moci. Zůstali totiž loajální k polské 20 Svědčí o tom hlášení oblastních výborů Vlastenecké fronty z prvních měsíců jejích činnosti. Cetraíen drzaven archiv, Sofie, fond 28, op. 1, arch. ed. 73, S3, 90 a další. 21 „It is reliably reported to me that Communists have now completed process of'packing' Patriotic Front committees throughout the country with result that members on them of the other three government parties are unable to influence their decisions; and that committees are now the exact counterpart of Russian Soviets' of early nineteen twenties." PRO, FO 371/48121/27. vládě v Londýně, kterou západní velmoci uznávaly do léta 1945. To způsobilo, že se místní administrativa zpočátku skládala z lidí, kteří postrádali patřičnou odbornost a nejednou se tam dostali náhodně, ale patřili převážně k Polské dělnické straně, menším dílem do seskupení, která s ní spolupracovala, anebo byli připraveni k takové spolupráci a k vykonávání pokynů. Dosavadní administrativní aparát v okresech a vojvodstvích, který byl podřízen ministerstvu vnitra, nahradily národní rady utvářené ještě za okupace. Ty měly být - podle vzoru SSSR - reprezentací obyvatel dané administrativní jednotky a zároveň státním úřadem, V tomto dvojím charakteru záleželo složení národních rad na místních politických stranách a poskytovalo jim určitou nezávislost na centrální moci, V létě 1945 sice vzniklo ministerstvo veřejné správy, které mělo teoreticky řídit územní administrativní orgány, a ministrem se stal známý lidovecký funkcionář, spolupracovník Stanisíawa Mikofcýczyka a odpůrce komunistů Wladysiaw Kiernik, ale ukázalo se, že kompetence tohoto úřadu jsou jen omezené. Nezahrnovaly bezpečnostní služby (ty spadaly pod zvláštní ministerstvo) ani administrativu na západním a severním území (ministerstvo, které pro tato území vzniklo, řídil Wladysfaw Gomulka). Analýzu fungování územního administrativního aparátu v Polsku provedl Franciszek Ziemski, který uvedl: „Hlavní silou vytvářející systém okresních, obecních a městských národních rad byla Polská dělnická strana. Bylo tomu tak za války, v prvním období po osvobození i později. Zbývající politické strany, ať už spojenecké nebo i Polská lidová strana či Strana práce, se v celém popisovaném období snažily Vybojovat si' co největší vliv jak v radách, tak i v jejich řídicích a výkonných orgánech."22 Ve skutečnosti měla opoziční Polská lidová strana větší reálný vliv než Polská dělnická strana, ale obratné využívám spolupráce s dalšími stranami vládního bloku a mocenských nástrojů komunistům umožnilo ovládnout okresní a vojvodskou administratívu. Franciszek Ziemski napsal: „V důsledku akcí uskutečňovaných UB (Úřady bezpečnosti) a prokuraturami se Polské dělničíce straně podařilo do konce roku 1946 ovládnout situaci a většinou vyřadit ze složení národních rad lidovecké radní, ale také starosty městeček a vesnic.