1830" - jeho „tři slavné dny" také zestárly - ani „to už patří do politiky". Spíš uctivě: „to je záležito||
!
.1
sociologie"; nebo méně uctivě: „věc žurnalismu*! Mnozí by však bez rozmyšlení opakovali: od roku] 1914 nebo od roku 1940 se už nedá mluvit o historii/1 A nevadilo by jim ani, že by se na pohnutkách tohot| ostrakismu patrně příliš neshodli.
Někteří soudí, že události nám nejbližší se už proj tuto blízkost nedají studovat s náležitě chladnou hlavou, a jde jim pak jen o jediné: ušetřit panenskou Kleio před příliš žhavými dotyky. To bylo, myslím, mínění mého starého učitele. Určitě se jím projevuje malá důvěra v naše sebeovládání. A opomíjí se i fakt] že jakmile do hry vstoupí citové rezonance, hranicef mezi časovým a nečasovým se ani zdaleka nutně ne-podřizuje matematické míře nějakého časového intervalu. Můj dobrosrdečný ředitel na languedockén} lyceu, kde jsem si jako profesor odbýval svůj první křest ohněm, nebyl od pravdy daleko, když mě svým hromovým hlasem kapitána výuky upozorňoval: „Devatenácté století u nás není moc nebezpečné. Zato jakmile se dotknete náboženských válek, buďte velmi - opatrný. "[Tomu, kdo zasedne k psacímu stolu a nemá I sílu ubránit svůj mozek před viry přítomna, se opravdu t může velmi lehce stát, že jeho toxiny nechá pronik' nout. třeba i do komentáře k Iliadě nebo Rámájaně Jiní vědci právem usuzují, že v lidské přítomnost není naprosto nic, co by znemožňovalo její vedeckí poznávání. Vyhrazují však její studium ďisciplínáij zcela jiným, než je obor zaměřený na minulost. Anal lyžují například současné národní hospodářství a rád by je pochopili na podkladě některých pozorován časově omezených na několik desítiletí. Stručně rě čeno, jejich doba je pro ně od předcházejících oddělá na kontrasty příliš příkrými, než aby si své vysvětlen nenesla jen sama v sobě. Tak se k věci staví instinkti\| ně i řada těch, kdo jen přihlížejí. Historie vzdáleněji ších období je pro ně lákavá jen jako neškodný duševf přepych. {Na jedné straně hrstka sběratelů starožij
ností, zaujatých vybalováním mumifikovaných mrtvol bohů a nacházejících v něm hrůzostrašné potěšení; na druhé straně sociologové, ekonomové, publicisté: jediní průzkumníci v oblasti života...
VI. Minulostí k pochopeni přítomna
■ Podíváme-li se na věc lépe, zjistíme, že výsada automatické srozumitelnosti, přiznávaná takto přítomnu, se opírá o řadu podivných postulátů.
Předpokládá za prvé, že v lidských životních pod-mínkách došlo v rozmezí jedné nebo dvou generací k změně nejen velmi rychlé, ale i úplné: vědeckým a průmyslovým revolucím se tak patrně nevymkla žádná starší instituce, žádný tradiční způsob jednání. Nepočítá se tu se setrvačností vlastní tolika společenským výtvorům.
Člověk si neustále sestavuje nějaké mechanismy, jež z něho potom dělají svého víceméně dobrovolného zajatce. Kterého pozorovatele projíždějícího severo-francouzským venkovem nebila do očí nezvyklá kresba tamních polí? Změny ve vlastnictví během věků prvotní schéma sice poněkud oslabily, ale i tak pohled na nadmíru úzké, protáhlé proužky země, drobící ornou půdu na neuvěřitelný počet dílů, dodnes jbere agronomovi dech. Mrhání silami, k jakému podobné uspořádání vede, nesnáze, jež rolníkům působí, by sotva kdo chtěl popírat. Jak si to vysvětlit? Vinen je Občanský zákoník a jeho nevyhnutelné důsledky, odpověděli někteří publicisté hned se vším hotoví. Jen změňte naše dědické zákony, dodávali; rázem tím odstraníte všechno zlo. Kdyby měli lépe prostudovánu historii, kdyby také byli lépe poučeni o mentalitě venkovanů, utvářené staletími empirismu, byli by viděli, že lék není tak jednoduchý. Nosná konstrukce tohoto jevu sahá svými počátky do časů
tak vzdálených, že se dodnes ani jedinému vědci nepodařilo uspokojivě nás o nich informovat. Ti, kdo obdělávali půdu v době dolmenů, sehráli v nich prav* děpodobně významnější roli než zákonodárci z let| I prvního císařství. Mylný odhad příčiny tu tedy vedej | jak k tomu téměř nutně dochází vždy, k chybné léčbě, j I neznalost minulosti nevadí jen poznávání přítomna,!* ale přímo v něm podlamuje i samu možnou akci.
To však ještě není všechno. Aby některá společnost,; ať je jakákoli, mohla být zcela determinována dobou bezprostředně předcházející její vlastní dobu, nestačila by jí jen struktura změně tak dokonale přizpůsobitelná, že by pružností připomínala hadího muže; ještě by bylo zapotřebí, aby generace na sebe vzájem-j| ně působily jen — dá-li se to tak říci — jako při husím pochodu: děti by se do styku s prarodiči dostávaly; jedině přes své rodiče.
Situace je ovšem jiná, jde-li i o čistě ústní spojení. Podívejte se například na naše vesnice. Pracovní podmínky tam téměř na celý den odvádějí otce a matku od malých dětí, takže hlavními vychovateli jsou dědeček a babička. Každá nově se utvářející mysl dělá i určitý krok zpět, který tak — ponechávaje stranou; generaci povýtce spjatou se změnami — spojuje nej 1 tvárnější mozky s myšlením už neústupně vyhraně ným. Nepochybujme o tom, že tu stojíme u zdroje tradicionalismu, vlastního tolika rolnickým společen stvím. Tento případ je zvláště jasný. Není však je diný. Antagonismus přirozený věkovým skupinám se projevuje především mezi skupinami sousedícími,; takže nejedna mladá generace si od starých lidí odnesla! přinejmenším tolik, kolik přejala od lidí zralého věku!
Psaná sdělení pak tím spíše velmi usnadňují toto-přenášení myšlenek mezi generacemi někdy skutečn| vzdálenými, jež tvoří ve vlastním slova smyslu koni tinuitu určité civilizace. Luther, Kalvín, Loyola: lidi
dob dávno minulých, pravda, lidé šestnáctého století. Prvním úkolem historika snažícího se je pochopit a pomoci druhým k jejich pochopení bude zasa.dit je znovu do jejich prostředí, obklopit mentálním ovzduším jejich doby, postavit před problémy svědomí, odlišné už od problémů našich. Odváží se však někdo ] říci, že pro správné pochopení našeho současného světa porozumění protestantské reformaci a katolické protireformaci,^ vzdáleným od nás několik století, .neznamená víc než pochopení mnoha jiných ideo-■ vých nebo citových proudů, jistě nám dobou bližších, ale pomíjivějších?
Omyl je v podstatě jasný a nepochybně stačí jej formulovat, abychom se s ním vypořádali. Lidé ši představují proud lidského vývoje jako sled krátkých, hlubokých otřesů, z nichž každý by trval pouhých j několik životů. Pozorování naopak prokazuje, že v no smírném kontinuu času se velké okresy niohou velmi dobře šířit od molekul nejvzdálenejšíchjc nejbližším. , Čo bychom si pomysleli o geofyzikovi, který, spokojuje se výčtem myriametrů, by se domnívat/ že působení Měsíce na zeměkouli je mnohem významnější než působení Slunce? V čase stejně jakofna obloze se účinnost určité síly neměří výlučně vzdáleností.
Budeme konečně pokládat za neužitečné pro pochopení přítomna ty z minulých událostí, které — íjako vymizelé víry nezanechavší nejmenších stop, nezdařilé společenské formy, zaniklé technické postupy — je, jak se zdá, přestaly výrazně ovlivňovat? Zapomínali bychom, že opravdové poznání se neobejde bez jisté škály pro srovnávání. Pravda, podmínkou je, aby H:-srovnávání týkalo skutečností současně různých, a ^řece příbuzných. Nedá se, myslím, říci, že by tomu náš případ nevyhovoval.
Jistěže se už dnes nedomníváme, že v čase je „při-;hejmenším něco neměnného: člověk", jak psal Ma-chiavelli, jak soudili Hume nebo Bonald. Poučili jsme se, že i člověk se v mnohém změnil: na duchu 1 nepochybně i v nejjemnějších mechanismech těla.
42
4$
Jak by tomu mohlo být jinak? V jeho mentálním ^ovzduší došlo k hlubokým změnám; v jeho péči o zdraví, jeho výživě rovněž. V lidské povaze i v lid-, ských společnostech však přesto musí existovat určitý^ permanentní základ. Bez něho by ani názvy člověk aj společnost nic neznamenaly. Bylo by tedy možné tyto lidi pochopit, nebudeme-li je studovat jinak než v jejich reakcích na zvláštní okolnosti určitého historického okamžiku? Tato zkušenost nám nestačí ani k tomu, abychom si o nich udělali správný obraz přímo ve zkoumaném časovém úseku. Mnoho mož-; ností, dočasně málo zřejmých, ale schopných kdykoli: se probudit k životu, mnoho víceméně neuvědomělých hybných sil, individuální nebo kolektivní postoje k věcem zůstanou pozorovateli skryty. Jediná zkušenost není nikdy s to rozlišit své vlastní faktory f tedy ani podat svůj vlastní výklad.
1
VIL Přítomností k pochopení minula
V této solidaritě věků je tolik síly, že pouta mezi příjf tomnem a minulostí, vedoucí k pochopení jejich jevůjf platí v obojím směru. Nepochopení přítomna se nejí vyhnutelně rodí z neznalosti minulosti. Možná vŠa£| že je stejně marné vyčerpávat se snahou o porozumí mění minulosti, nevíme-li nic o přítomnosti. Na jiném I místě jsem už připomněl tuto drobnou příhodu: doj I provázel jsem do Stockholmu Henriho Pirenna; sotvsl jsme dojeli, řekl mi: „Na co se půjdeme podívat nej j I dřív? Mají prý tady úplně novou radnici. Pojďme i nejprve tam." Pak jako by chtěl předejít mému údi;f, vu, dodal: „Kdybych sbíral starožitnosti, měl bycl | oči jen pro staré věci. Ale já jsem historik. Prott I mám rád život." Pochopení pro věci živé je skuteční [ nej znamenitější vlohou tohoto historika. Nenechmí I se mýlit občasným chladem jeho stylu. Největší na§ dějepisci byli touto vlastností obdařeni všichni: měl ji po svém Fustel i nesmlouvavější Maitland, právi tak jako Michelet. Je to možná v podstatě dar dob)
Saj
'v
rých vil, takže je marné chtít ji nějak získat, pokud ji | člověk nenašel přímo v kolébce. Přesto však je třeba ji neustále cvičit a rozvíjet. Jak? Přece podle Pirennova příkladu: ustavičným kontaktem s dneškem.
Neboť v dnešku lze tep lidského života přímo smysly viiímat, zatímco snaha vrátit jej starým textům vyžaduje namáhavé úsilí obraznosti. Mnohokrát jsem £étľa*cásto vyprávěl příběhy o válce a o bitvách. Ale znal jsem je skutečně v plném smyslu slova znát, znal jsem jinak než zvnějšku, co pro armádu znamená obklíčení a pro národ porážka, dokud jsem sám nezakusil hrozný pocit zhnusení, který v člověku zanechávají? Dokud jsem se sám v létě a na podzim 1918 nenadýchal radosti z vítězství (čekám a pevně doufám, že šijí znovu naplním plíce: ale bude mít už, bohužel, jinou vůni), věděl jsem skutečně, co vše to krásné slovo obsahuje? Po pravdě řečeno, saháme konec konců vždy — ať už vědomě nebo bezděky — k svým každodenním zkušenostem, vybírajíce z nich prvky, jež nám pomáhají rekonstruovat minulost, obohacujíce je novými odstíny všude, kde je třeba. Jaký smysl by pro nás měla sama slova, jichž užíváme, pokoušejíce se charakterizovat dávné duševní stavy nebo vymizelé společenské formy, kdybychom předtím neviděli lidi žít? Toto instinktivní prostoupení iživotem má stokrát větší cenu, je-li nahrazeno vědo-mýnl a kontrolovaným pozorováním. Velkému matematikovi neubere podle mého soudu na velikosti, když projde životem se zavřenýma očima. Ale vědecky připravený člověk bez záliby pozorovat lidi, věci a události kolem sebe možná zaslouží, jak říkával Pirenne, abychom ho nazývali způsobilým starožitníkem; udělá však moudře, když si nebude dělat nárok na jméno historik.
Ani pěstování historické senzibility ostatně samo vždy! věci nevyřeší. Znalost přítomna pro porozumění
minulosti nabývá někdy v jistém směru ještě bezprostřednějšího významu.
Bylo by vskutku vážným omylem domnívat se, žel pořádek, kterého se historici při svém zkoumání při--drží, musí nutně kopírovat sled studovaných udá-í lostí. Gasto bývá užitečné začít čtením historie „z druhé strany", jak říkával Maitland, a teprve potom! věci seřadit, jak se skutečně odvíjely. Neboť přirozená cesta jakéhokoli bádání vede od jevů lépe nebo ne zcela špatně známých k tomu, co je méně jasné. Sestupem do hloubek věků světla dokumentů ani zdaleka pravidelně nepřibývá. Jsme sice nesrovnatelně hůře informováni o X. století našeho letopočtu než například o době Caesarove nebo Augustově, přesto však ve většině případů jsou období nám časově bližší totožná s oblastmi poměrného jasna. Přičtěte k tomu, že mechanický postup odzadu kupředu vždy s sebou nese nebezpečí ztráty času honbou za počátky nebo příčinami jevů, jež se pak ve světle zkušenosti možná ukážou jen počátky nebo příčinami pomyslnými. I nejproslulejší z nás podlehli někdy podivným omylům, protože opomněli užít obezřele regresivní metody, když a kde byla na místě. Fustel de Goulanges se tak sklonil nad „počátky" feudálních institucí, o nichž měl, obávám se, představu jen dosti zmatenou, a nad prvními projevy nevolnictví, které pojímal ve zcela nesprávném světle, nedostatečně poučen popisy, jež přejímal z druhé ruky.
Stává se bezpochyby častěji, než si lidé myslí, že je třeba dojít až do přítomnosti, chceme-li se dobrat světla. Některými svými základními rysy je tvář nai" zemědělské krajiny, jak již víme, poplatná nesmírně vzdáleným dobám. Avšak abychom mohli vyložit několik málo dokumentů umožňujících nám proniknout
1 nichž bylo třeba vyjít. Jistěže nám tu nejde o to vnutit tento obraz v nějakém jednou provždy znehyb-hělém tvaru bez jakékoli změny každé etapě minulosti, s kterou se na své pouti proti proudu času potupné setkáme. Zde jako v jiných případech se historik snaží postihnout určitou změnu. Ale jen poslední část filmového záznamu, který má před očima, zůstala ne- ■ porušená. Aby mohly být rekonstruovány poškozené linie ostatních snímků, nezbylo než rozvinout nejdříve" cívku pozpátku, od posledního záběru k prvnímu.
Existuje tedy jen určitá věda o lidech v čase, jež ínusí neustále spojovat bádání o lidech mrtvých s&-|tudiem živých. Jaké jméno pro ni najít? Řekl jsem už, proč se mi starodávné pojmenování historie zdá Jnejvýstižnější, nejméně výlučné a také nejhlouběji poznamenané dojemnými vzpomínkami na úsilí zdaleka ne teprve stoleté, a tedy i pojmenování nejlepší. |íavrhujeme-li tu v rozporu s některými předsudky — ostatně mnohem mladšími než toto jméno — rozšířit |e i ;na poznávání přítomna, nesledujeme tím — je vůbec třeba se proti takovémuto nařčení ohrazovat? jr prosazení žádného požadavku svého cechu. Život je příliš krátký, znalosti člověk sbírá příliš dlouho, než aby někdo, i kdyby šlo o nej nadanějšího génia, mohl dosáhnout nějaké úhrnné znalosti osudů lidstva. Studium současného světa bude vždy mít své specialisty, jako je má doba kamenná nebo egyptologie. Na gj jedněch i na druhých žádáme jen to, aby pamatovali, |e historické bádání nesnáší úsilí o soběstačnost. Každý íjisamoceně pracující historik porozumí i na svém vlastním úseku jevům vždy jen napůl. A jedinou sku-
touto mlhavou genezí, abychom správně formulovali!^ hl.sto™> nemyslitelnou bez spolupráce, je obec-problémy, abychom si o nich vůbec mohli udělat*3_T"ton= ?veta-   ,. , v
představu, museli jsme splnit jednu základní podmín-l Pda vsak nemusí byt určena jen svým předmětem, ku: pozorovat, analyzovat dnešní podobu krajinyfe f^zf f F™ tak dobre stanovit podle po-Protože jen ona poskytovala celkové perspektivy,« JeJlch raetod- Je treba Prosit n tedy otázku,
46
47
zda by podle vzdálenosti studovaného jevu od pijj ho pozorování.
KAPITOLA II
HISTORICKÉ POZOROVÁNI
/. Obecné rysy historického pozorování
'ro začátek se vžijeme do situace toho, kdo svá stu-ia zaměřil na minulost. Očividné rysy historické informace, chápané v územ, běžném smyslu tohoto termínu, byly popsány |Ž mnohokrát. Fakta, která historik studuje, říká se"" fám, mu samou svou podstatou naprosto znemožňují, iby je konstatoval sám. Žádný egyptolog neviděl Ram-|sa. Žádný specialista napoleonských válek neslyšel avkovské dělo. O minulých věcech nebudeme tedy loci hovořit jinak než_ podle svědectví jiných. Jsme^ • poměru k nim v postavení vyšetřujícíhcPsoudce lažícího se rekonstruovat zločin, při kterém nebyl, |bo fyzika ležícího doma s chřipkou a dovídajícího | výsledky svých pokusů jen z hlášení laboratorní Imocné síly. Slovem, na rozdíl od poznávání pří->mna je prý znalost minula nutně „nepřímá". ftNikoho ani nenapadne popírat, že by v těchto při-©mínkách nebylo část pravdy. Je však třeba je značně I stínit.
|Mysleme si určitého armádního velitele, který právě fýedl svá vojska k vítězství. Bez otálení usedá a vlast-Iřukou o něm začíná psát zprávu. Vypracoval plán lvy. Řídil ji. Díky nevelké rozloze bojiště (rozhodli
e se totiž vložit do hry všechny trumfy a předkujeme si proto jedno z dávných střetnutí vměst-
é do těsného prostoru) viděl na vlastní oči téměř :pu bitevní vřavu. Přesto vsak nepochybujme o tom, ju nejedné významné epizody bude nucen spoleh-
t se na hlášení svých zástupců. V čemž se ostatně p vypravěč jen podřídí postupu, který o několik
in dříve praktikoval přímo v boji. Které informa-