ne říši císaře Markiana. Vlastní stát ho pak přežil pouze o dva roky. Podrobené germánské kmeny totiž využily nesvornosti mezi Attilovými syny, jimž otec rozdělil vládu, a z nichž nejstarším s předpokládaným primátem mezi ostatními byl Ellac. Za povstání, vedeného gepidským králem Arda-richem, byli Hunové v rozhodující bitvě na řece Nedao (v Pannonii, šlo snad o jeden z přítoků řeky Sávy) poraženi a říše přestala existovat. Z Atti-lových synů Ellac zahynul v bitvě s povstalci, Dengizich v boji s Východo-římany, kteří jeho useknutou hlavu vystavili v Konstantinopoli, zatímco Érnach (Hernac), nejmladší z nich, pravděpodobně vstoupil do služeb konstantinopolské vlády. Podle Jordána zanechal Attila mnoho synů. Jména dalších však historie nedochovala, protože doba moci Attilova rodu a jeho Hunů byla u konce. Vzhledem k dalšímu vývoji bylo snad nejcennějším dědictvím existence evropské hunské říše to, že vytvořením pestrého etnického prostředí, v němž vedoucí místo bez ohledu na kmenovou příslušnost zaujímali hlavně vynikající bojovníci, napomohla oslabení prvků rodového zřízení a posílila tendence k budování států u germánských kmenů. Přispěla u nich k sociální diferenciaci, která je předpokladem vzniku státních útvarů, a ne-budeme-li tak ryze pragmatičtí, představovalo její přínos jistě i to, že napomohla rozvoji žánru hrdinské epiky. A kromě toho: studium dějin hunských říší, jak v Asii, tak v Evropě, jejich organizace, materiální i duchovní kultury znamená popření názorů o nízké úrovni Hunů. Podrobné poznání těchto úseků světových dějin je možno doporučit každému, kdo chce sám sebe nebo jiné cennými argumenty přesvědčovat o nesmyslnosti rasismu. OSUDY PRVNÍCH KŘESŤANŮ MEZI GERMANY (VIZIGÓTI) Předky Gótů, v pramenech nazývané Gutones, Gothones či Gythones, jako první z antických spisovatelů jmenuje kolem přelomu našeho letopočtu geograf Strabón. Na jejich etnickém utváření se mohly podílet skupiny, pocházející ze Skandinávie (Gútai, Amalové), odkud původ Gótů odvozuje jejich ústní podání, zapsané Cassiodorem a Jordánem. Ve Strabónově době (podle některých badatelů už snad od 3. stol. př. n. 1.) žili Gutones v Pomořanech, v části Východního Pruska a ve Velkopolsku, odkud se v první polovině anebo kolem poloviny 2. stol. n. 1. stěhovali do krajin východně od střední Visly, na dolním a středním Severním Bugu. Někdy koncem 2. stol. pak příslušníci tohoto postupně a polyetnicky se formujícího kmenového svazu zahájili stěhování do černomořských a dolnodunaj-ských stepí. Tam se z nich v průběhu další etnogeneze stali historičtí Gótové. Od r. 238, kdy se vzájemně střetli poprvé, vedli Góti a Římané řadu válek. Zvláště bohatá byla na tyto konflikty 50. a 60. léta 3. stol. V r. 251 padl v boji proti gótskému vůdci Cnivovi u Abrittu v Thrákii (Hisarlák u Razgra-du, Bulharsko) císař Traianus Decius - první římský vládce, jenž zahynul ve válce s barbary, pronásledovatel křesťanů, kteří v jeho smrti spatřovali Boží trest. Těžkou porážku naopak v r. 269 u Naissu (dnešní Niš) způsobil Gótům a s nimi spojeným germánským Bastarnům první z tzv. illyrských císařů Claudius II, známý jako Claudius Gothicus, od něhož později odvozoval svůj původ Constantinus Veliký. Řadu poražených barbarů usídlil Claudius na římském území. Brzy nato (r. 271) však s Góty opět musel válčit císař Aurelianus a poněkud delšího míru s nimi se podařilo dosáhnout až po vítězstvích Constantina Velikého a jeho syna, caesara Constantina; r. 332 z nich byli učiněni foederáty impéria. Mezi léta velké porážky Římanů v r. 251 a jejich prvního velkého vítězství za Claudia II. spadá významná událost v náboženských dějinách gótského etnika, o níž budeme hovořit níže. 70 71 Přibližná sídla Gothonů a ostatních germánských kmenů podle Tacitova spisu Germania V průběhu 3. století n. 1. došlo i k rozdělení Gótů na východní a západní větev. Greuťhungové či Ostrogóti sídlili východně ód Dněstru, Ter-vingové neboli Vesi či Visi, od doby Cassiodora Senátora nazývaní svým nejznámějším jménem Vizigóti, na západ od této řeky. Obecně známějšího označení Vizigóti a Ostrogóti užíváme v našem pojednání průběžně, bez ohledu na to, že se tyto názvy plně ujaly až od 5. a 6. stol. V obou případech tyto kmenové svazy kromě vedoucího gótského prvku zahrnovaly též jiné germánské i negermánské etnické skupiny. (Etnická různorodost byla při vzniku nových politických celků barbarského světa pozitivním prvkem, který pomáhal oslabovat rodové struktury a posilovat pokrokovější politickosociální formy.) Ve chvílích, kdy se Vizigótové ustupující r. 376 před Huny, ve své většině začali usidlovat na území římské říše, naplnila část vedoucích činitelů impéria nad tolika novými branci, které jim náhoda přivedla, veliká radost; jiní se zase však velkého množství barbarů, kteří nebyli odděleni hranice- ti a jejíchž počet současník Eunapios odhaduje (třebaže při tom asi přehání) na téměř 200 tisíc lidí, značně obávali. Přicházející barbaři byli vedeni Římu přátelskými náčelníky Alavivem a Fritigernem, a navíc mohli být pokládáni za křesťany ariánského vyznání. Západní Gótové jsou vůbec prvními doloženými křesťany germánského světa a nejstarší etapa jejich christianizace představuje v šíření křesťanství mezi germánskými etniky jistou anomálii. Začala ve třetí čtvrtině 3. stol., v dobách, kdy bylo křesťanství v římské říši ještě pronásledováno a kdy je po velkých perzekucích za císařů Traiana Decia a Valeriána čekalo - po uplynutí asi čtyřicetileté doby oddechu - nejtěžší pronásledování Diocleti-anovo. Ve vztahu k římské říši nemohlo vizigótským konvertitům jeho přijetí přinést žádné výhody a neplatí tu dokonce ani pravidlo, často použitelné u konverzí jiných Germanii - že by si totiž vybírali silnějšího, ochranou válečníků osvědčeného boha. Při jednom ze svých nájezdů na východořímské provincie v 50. či 60. letech 3. stol. odvlekli s sebou Gótové - a to do sídel v dolním Podunají, takže tu jednoznačně šlo o budoucí Vizigóty, i když se v pramenech poprvé odděleně od Východních Gótů pod jménem Tervingové objevují až r. 291 -válečné zajatce, již u nich poté žili v postavení nesvobodných. Byli mezi nimi i křesťanští kněží, kteří svým gótským pánům začali úspěšně hlásat evangelium. Mezi barbary vznikaly první křesťanské obce, které prorůstaly většinovou společností ostatních Gótů, uctívajících svoje tradiční bohy. V prostředí těchto nejstarších vizigótských křesťanů se narodil také nej-proslulejší germánský biskup doby stěhování národů Vulfila. Roku 347 nebo 348 došlo na vizigótském území k prvnímu pronásledování zdejších křesťanů, kteří odmítáním své účasti na společných obřadech kmene podle tehdejších představ ohrožovali blaho všech ostatních. Mnozí z nich, vedeni Vulfilou, který byl misijním biskupem Gótů vysvěcen již r. 341, kdy mu bylo zhruba 30 let, vyhledali útočiště na území římské říše, na úpatí dnešního pohoří Stará Planina, kam je přijal císař Constanti-us II., jeden ze synů Constantina Velikého. V pramenech se jím říká Malí Góti. Na římském území zahájil Vulfila také své největší a nejzáslužnější dílo, překlad bible do gótského jazyka, Uvedený gótský biskup a misionář nám svou činností připomíná slovanské věrozvěsty Konstantina a Metoděje. Vzal totiž na sebe nelehký úkol přiblížit bibli národu, jenž do té doby neměl svůj spisovný jazyk, užíval pouze runového písma (a to spíš k magickým než literárním účelům) a kde 73 se nepochybně ani myšlení křesťanů doposud zcela neodpoutalo od sta- t rých polyteistických náboženských představ a obrazů, které v mysli barba- j rů vyvolávaly. V písmu, jež Vulfila pro gótský překlad bible zvolil, se vyskytuje jenom velmi málo znaků, převzatých z runové abecedy. Jsou to ty, I které vyjadřují některé zvláštnosti gótského jazyka - např. znak, jejž přepi- j sujeme souhláskami th a který je třeba vyslovovat zhruba tak jako th v sou-časné angličtině. Jinak vycházel většinou ze vzorů řecké alfabety, ale i z la- f tinského písma. Hovořili jsme již o tom, že z jazyka Hunů, tak důležitých protagonistů doby velkého stěhování národů, se kromě zeměpisných náz-vů a osobních jmen vlastně nedochovalo nic. Gótština zato právě přede- I vším díky Vulfilově bibli může být vyučována na všech školách, kde se studují germánské jazyky a jejich historie. Jinak zanikl gótský jazyk na různých místech v různé době. V Itálii brzy po pádu ostrogótského království (viz níže), ve vizigótské Hispánii vymizel v procesu míšení s tamějším I románským obyvatelstvem a nejdéle - až do 16. stol. - se udržel na poloostrově Krymu, kde od doby stěhování národů žili tzv. Krymští Góti. Při své překladatelské práci musel Vulfila vytvářet nová slova pro mnohé pojmy z oblasti teologie, filozofie, anebo vůbec pojmy abstraktní, které gótština do té doby neměla. Někdy si vypomohl řečtinou (např. apaústaú-lus je samozřejmě apoštol, aggilus anděl - od angelos), jindy latinou nebo sáhl dokonce ke germánské mytologii a náboženským představám. Kal-kem z latiny je kupř. Vulfilův výraz pro svědomí: slovo mithwissei přesně odpovídá latinskému conscientia. Tajemství Boží je pak např. docela po germánsku runa gudis. Nutnost vytvořit nové slovo také pro pojem svědo-mí, který gótština předtím neměla, neznamená, že by etické normy a cho- j vání tomuto národu chyběly, jak si to např. Ammianus Marcellinus nesprávně myslel o Hunech. Individuálního svědomí vlastně nebylo třeba, protože za správné bylo jednoznačně považováno to, co prospívalo rodu nebo kmeni a existence jedince byla bez nich zkrátka nemyslitelná. Dnes ■ | se už jenom těžko vžívame do myšlení, v němž individualita hrála tak ne- I významnou roli. Záporným důsledkem tohoto „kolektivního" myšlení bylo zejména to, že vůči nepřátelům byla vlastně povolena jakákoli věrolomnost f a krutost. Zcela anachronicky se po mnoha staletích tento způsob uvažo-vání primitivní rodově-kmenové společnosti snažili oživit někteří ideologo-vé nacismu. Vulfilova bible je po latinském překladu, známém jako Itala, vůbec nej- I starším překladem Písma do národního jazyka. Stav její dochovanosti f 74 nedovoluje určit, zda obsahovala i celý překlad Starého zákona. Ariánský církevní historik Filostorgios tvrdí, že ano - vynechány prý byly Vulfilou záměrně jen Knihy královské, kde se příliš často hovoří o válkách, aby nezvyšovaly už tak dost velikou bojovnost Gótů. Dochovány jsou v gótském překladu bohužel pouze malé zlomky z proroka Nehemjáše. V každém případě se gótská bible stala velmi plodným zdrojem šíření křesťanství mezi germánskými etniky. Bylo to ovšem křesťanství ariánské, nebo přesněji umírněné poloariánství, v němž se hlásá, že Boží syn je Bohu otci svou podstatou podoben. Vulfilovo semiariánské vyznání víry, jež prý pronesl na smrtelné posteli, zachoval jeho životopisec, biskup Auxentius, píšící velmi brzy po Vulfilově smrti. O snaze Vulfily přiblížit křesťanské poselství Ger-mánům také pomocí biblické exegeze svědčí dochované zlomky jeho výkladu k evangeliu sv. Jana (tzv. Skeirens). Vulfilovi Malí Góti, kteří svého biskupa uznávali nejenom jako duchovního, ale i světského předáka svého společenství, patřili k nesmírně horlivým misionářům. Podle Jordána se do poloviny 6. stol. početně značně rozrostli, ale zůstávali chudými a nebojovnými pastevci. Rádi bychom dnes věděli, zda je k tomuto způsobu života vedly podmínky, ve kterých museli žít, anebo jejich přesvědčené křesťanství; na tuto otázku nejsme však podle pramenů schopni odpovědět. Po Vulfilově smrti, pravděpodobně r. 383, nastoupil na jeho místo biskup Selenas, který byl napůl původem Gót a napůl pocházel z maloasijské Frygie. Původní křesťanská víra, kterou Vizigóti po polovině 3. stol. přijali, nebyla ovšem ještě ani ariánská ani katolická. Areios, presbyter z Alexandrie v Egyptě, vystoupil se svým učením o tom, že Bůh Syn je Bohu Otci svou podstatou nepodoben a byl stvořen v čase, až počátkem 4. století. Katolické vyznání bylo pak formulováno především na čtyřech ekumenických koncilech, a to v maloasijské Nikaji r. 325, kde byla vytvořena základní podoba katolického kréda, dále r. 381 v Konstantinopoli, 431 v maloasijském Efesu a r. 451 v Chalkédonu, ležícím v téže oblasti. Ariány se pak Vizigóti ve své většině posléze stali především působením dvou osobností - biskupa Vulfily a římského císaře Valenta (365-378) Od 70. let 4. stol. se prameny na hlavní masu Vizigótů, tedy na tzv. balkánské Vizigóty, dívají jako na ariánské křesťany. V době kolem bitvy u Adrianopole, svedené r. 378, byly pojmy Vizigótové a ariánství, jak dosvědčuje traktát milánského biskupa sv. Ambrože De fide (O víře), napsa- 75 ný pro císaře Gratiana, chápány jako jakási synonyma. To však neznamená, že ve 4. stol. nebyli mezi Západními Góty také stoupenci ortodoxního vyznání. Jsou k nim počítáni např. někteří významní gótští mučedníci I 2. poloviny řečeného století. Jako katolický misionář zadunajských Gólu je - již pro první polovinu 4. stol. - Basileiem Velikým vzpomínán Kappa-dočan Eutyches. Kromě uvedených dvou pro 4. stol. stěžejních křesťanských směrů se mezi Vizigóty ujalo také učení vyhnance Audaia, pocháze-jícího z římské provincie Mesopotamie, který byl za hlásání svého názoru I o tom, že Bůh má lidskou podobu, vypovězen do Malé Skythie,jež ležela f na západním pobřeží Černého moře a odkud ve 2. čtvrtině 4. stol. misijně úspěšně působil na gótské sousedy. Katoličtí Gótové se již ve 4. stol. nacházeli také na Krymu. Biskup Theo-filos, jenž r. 325 v Nikaji podepsal katolické vyznání víry, byl zřejmě právě } jejich církevním představitelem, třebas jej někteří badatelé (např. K. Schä-ferdiek) považují za biskupa podunajských Gótů a Vulíilova předchůdce. Okolo r. 400, jak o tom svědčí jeden z dopisů Jana Zlatoústého, bylo už křesťanství krymských Gótů v každém případě značně konsolidované. I oni f mohli svou víru převzít od římských válečných zajatců, případně od obýva- j tel obsazených území okolo r. 300 již oficiálně křesťanského, v té době sar- J matskou dynastií ovládaného Bosporského království (rozkládalo se po | obou březích tzv. Kimmerijského bosporu, dnešního Kerčského průlivu, na ' západě zabíralo části Krymu, na severovýchodě sahalo zhruba k ústí Donu; bylo založeno Reky, mělo však etnicky pestré obyvatelstvo). Od ostatních j Gótů byli Gótové na krymském poloostrově odděleni přesunem Hunů do I Evropy a nabídku ostrogótského krále Theodericha Velikého, aby se k němu připojili za jeho tažení do Itálie, odmítli. Svou ortodoxii si bez ohledu na vývoj v ostatním gótském světě zachovávali, a to po celá staletí. Zařazení krymských Gótů do celkového kontextu raných dějin gól ski ■■ ho křesťanství je složité. Vzhledem k původnímu rozložení gótských sídel- « v Cernomoří by jejich konverze mohla snad patřit do jakési prehistorie křesťanství Ostrogótů, kteří však ve své naprosté a vývojově určující větši- f ně byli ariány. Cesta Vulfily - nejvýznamnějšího misionáře Vizigótů a obecně i Germá- f nů před Bonifatiem - k ariánskému křesťanství je úzce spjata s jeho poby- | tem na území římské říše. Roku 341 byl v Konstantinopoli vysvěcen biskupem Eusebiem z Nikomédie, který byl ariánského přesvědčení. V této víře i byl Vulfila před svým vysvěcením také pokřtěn. Jako vyhnance jej pak spo- * lu s gótskými věřícími přijal na území Moesie císař Constantius II, zanícený propagátor ariánského vyznání, k němuž se na sklonku svého života ostatně přiklonil i jeho slavný otec Constantinus Veliký, jehož křtitelem byl též Eusebios z Nikomédie. Vulfilovi Constantius prokazoval velikou úctu, nazýval prý ho dokonce Mojžíšem současné doby. Gótský biskup však nezastával ariánské stanovisko z pouhé poslušnosti ke svému křtiteli a světícímu biskupovi, ani jen z vděčnosti k vládnoucímu císaři. Byl významným teologem a účastníkem církevního dění v římské říši, a jako takový se držel stanoviska, které bylo schváleno velkými celoříšskými koncily, z nichž alespoň jednoho se prokazatelně zúčastnil osobně a které měly přinést trochu klidu do christologickými spory rozbouřeného římského prostředí. Šlo o koncily v Arim inu (dnes Rimini), syrské Seleukei a v Konstantinopoli, na nichž biskupové z římského Západu í Východu v letech 359 a 360 společně podepsali semiariánské dogma. Vulfila tedy vyznával to, co pokládal za katolický směr a na čem se biskupové jeho doby dohodli a toto učení šířil též svou misijní činností. (Úcta k němu mohla být jedním z důvodů, proč II. ekumenický koncil v Konstantinopoli r, 381, který občanům impéria nařídil vyznávat ortodoxii, církvím Germá-nů na říšském území nebránil nadále pěstovat jejich původní - myšleno ariánskou - víru.) Císař Valens, v podstatě tragická postava muže, který r. 376 na svoje území přivedl ty, jejichž rukou měl zemřít, byl také přesvědčený arián a podle řady pramenů vedle Vulfily další důležitý původce gótského ariánství. Některé z pramenů, např. církevní historikové Sokrates Scholastikos a Sózomenos, vysvětlují konverzi Vizigótů v 70. letech 4. stol. jako důsledek mocenského zápasu dvou kmenových králů, Athanaricha, jenž měl ve vizigótském kmenovém svazu v té době nejvyšší postavení, a jeho soupeře Fritigerna, který chtěl proti němu získat Valentovu pomoc. Fritigern byl Římu nakloněn, zatímco Athanarich údajně odpřisáhl, že na římskou půdu nikdy nevstoupí. Tento dílčí král zahájil také r. 369, poté, co na lodi uprostřed Dunaje uzavřel mír s římskou říší, největší pronásledování křesťanů v gótské historii, o jehož obětech svědčí mimo jiné zachovaný gótský liturgický kalendář anebo legendy, jako kupř. pramen Passio sancti Sabae Got-hi. Hlavním podnětem pro toto pronásledování bylo objíždění území se sochou bohyně, které nám připomíná kult Tachovy Nerthús (srov. německé Erde), bohyně Země, který měl v každém novém vegetačním období zajistit úrodnost polí, plodnost lidí i dobytka. (H. Wolfram zase uvažuje o idolu 76 77 nebo kmenových idolech určitých božských prapředků.) Křesťané nebyfflH ochotni účastnit se tohoto pohanského obřadu a tak byli mnozí z nich za- 1 vražděni upálením. Gótský liturgický kalendář zná i hromadné upálení 26 § gótských křesťanů v jejich kostele, a to na popud jiného pronásledovatele, dílčího předáka Vizigótů Winguricha. Mezi oběťmi perzekucí najdeme ariány, katolíky i přívržence Audaiovy. Katolík sv. Sabas, o němž vypráví nejznámější legenda, týkající se této doby, byl prostý venkovan, nebohatý, ale svobodného původu. Když se jeho vesnice chystala ke konání obvyklých obětí, bylo na shromáždění jejích příslušníků rozhodnuto, že křesťanům má být k jídlu předloženo nepo*fl svěcené maso oběti. O tom, že by se slavnosti nemuseli zúčastnit vůbec JB se uvažovat nedalo, protože bozi by za to mohli přivodit trest na celou vesnickou komunitu. Za bezpečnější se tedy považovalo božstva obelstít. Ale Sabas s tímto řešením nesouhlasil, a proto byl ze vsi vypovězen, ne ovšem navždycky. Posléze tento gótský křesťan přežil i svoje druhé vypovězení a padl za oběť teprve pronásledování předáka Atharida v r. 372. Historikové Theodórétos, Jordanes a pravděpodobně i Paulus Orosius I spojují Fritigernův slib přijmout za sebe i své Góty křesťanství teprve se i snahou o přijetí na římské území r. 376. Ať už ovšem toto rozhodnutí bylo způsobeno vnitropolitickými zápasy, k čemuž se přiklání většina moder-|B nách badatelů, či tlakem hunského nebezpečí, došlo k němu v každém pří-fl padě mezi lety 372-376 a jedním z důvodů byl i předchozí rozvoj křesťanského náboženství mezi Vizigóty, jehož přívrženci, zvláště v důsledku velkého Athanarichova pronásledování, byli náčelníka Fritigerna jistě v jeho plánech na ovládnutí celého kmenového svazu ochotni podpořit. I Myslíme-li na osud sv. Sáby, který nemohl žít ve své vesnici, protože od- f mítal účast na pohanských obřadech, může nám připadat podivné, že víru 1 kmene bylo možno změnit z pouhého králova rozhodnutí. V dějinách germánských christianizací tomu však takto bylo mnohokrát. Vysvětlení spo*;j|| čivá v postavení germánských kmenových králů. Byli to takzvaní sakrální9 králové - měli význačné postavení v kultu a zodpovídali za příznivý vztah j svého kmene a jeho božstev. Fritigernovi Góti byli navíc přímými svědky I toho, jak pohanský a křesťany pronásledující Athanarich sklidil neúspěch v boji s Huny. Po tomto neúspěchu se jako jediná reálná cesta záchrany jevilo usazení za hranicemi římského impéria, jehož ochráncem byl Kristus. I Obě skupiny pramenů, i když konverzi hlavní masy Vizigótů ke křesťan- 1 ství líčí odlišně, mohou mít koneckonců svou pravdu. Na dunajské hranici I rímske říše čekaly na přijetí dvě skupiny Vizigótů, jedna vedená náčelní- IJ.il A31*- kem Fritigernem, složená možná v té době už oficiálně anebo alespoň převahou z křesťanů, a druhá v čele s náčelníkem Alavivem, o němž až do té chvíle historie mlčí. Právě za jeho Góty mohla být konverze přislíbena těsné před Římany povoleným přechodem Dunaje. Slib přijmout ochranu boha, od nějž odvozovalo své blaho a bezpečí hostitelské impérium, povaze Germánů té doby zcela odpovídá, i když na druhou stranu vztah mnohých z nich k víře jistě nesmíme podceňovat. Vždyť mezi vizigótskými křesťany byli mučedníci za víru i přesto, že jejich náčelníci ji nesdíleli a pronásledovali a církevní otec Basileios Veliký obdivoval ve 4. století, v době, kdy se římská církev zmítala ve věroučných bojích, jak tito jistě primitivnější věřící dovedou vydat své svědectví pro Krista. R. 376 usídlovali Římané Vizigóty na svém území jako etnikum oficiálně křesťanské a jako nadějnou vojenskou posilu. Především měli tvořit hráz proti pronikání Hunů a dalších do pohybu uvedených barbarů. Císař Valens a jeho vláda vítali, že z venkova, zápolícího se stálým nedostatkem rolníků, nebude třeba povolávat tolik nových římských branců, že ve státní pokladně přibudou sumy, odváděné daňovými poplatníky místo těchto rekrutů, a Qak zdůrazňuje Eunapios) rovněž prý se jim zamlouvala možnost posílit s gótskou pomocí mocenské pozice Východu vůči západořímskému dvoru. Hodnotíme-li rozhodnutí východořímské vlády ve světle tehdejších možností obrany impéria na dolním Dunaji a z hlediska jeho situace hospodářské, můžeme je pokládat za rozumné; z pohledu událostí, jež brzy potom následovaly, se ovšem zase mohlo jevit jako závažná chyba. Díval se na ně tak i historik Ammianus Marcellinus (u něhož nalezneme rovněž informaci, že římští úředníci pro jejich četnost upustili od záměru přicházející Góty spočítat, takže se jich na říšské území stěhovalo opravdu asi velmi mnoho), nebo již v této souvislosti uváděný Eunapios, který jejich usídlení srovnával s Iásónovou dračí setbou. Z období předchozí smlouvy s Vizigóty, uzavřené za císaře Constantina I., kdy ovšem barbarští smluvní partneři žili mimo hranice říše, měli Římané zkušenosti kladné i záporné. Římská vláda, zaměstnaná tehdy i spory s Peršany, v r. 376 zřejmě nedocenila problémy se zajištěním zásobování velké masy přistěhovalců, hrubou a v tomto případě i neomluvitelnou chybou však jistě byla hrabi-vost dvou římských vojenských hodnostářů Lupicina a Maxima. Tito muži využívali zmatků v zásobování nově příchozích pro svůj zisk, ba ještě je kvůli němu sami zvětšovali, a když barbaři hladověli, poskytovali jim potra- 78 79 viny tak draho, že gótské rodiny musely dávat svoje děti do otroctví, aby aspoň jim takto zajistily obživu. Jeden otrok byl vyměňován za jednoho I k snědení určeného psa (jak píše Ammianus Marcellinus), podle Jordána, který v popisu těchto událostí v zásadě z Ammiana vychází, za bochník | chleba nebo 10 liber (3,3 kg) masa - lhostejno, zda skopového, hovězího, psího, nebo dokonce prý masa pošlých zvířat. Jakmile Gótům pak navíc ještě nebylo dovoleno vstoupitdo Marcianopole, hlavního města provincie Dolní Moesie, kde si chtěli chybějící živobytí nakoupit a kam Lupicinus -nejspíše se lstivým úmyslem - pozval na hostinu jejich předáky, kterým dal povraždit družinu (velitelé sami se přitom zachránili asi jen tím, že přislíbili uklidnit své rozčilené bojovníky, zadržované za hradbami), došla spojencům poslední trpělivost a povstali. Konflikt vyvrcholil bitvou, k níž došlo 9. srpna r. 378 u Adrianopole j (Edirne v evropské části Turecka) a kterou Ammianus Marcellinus podrobně popisuje. Vrchním velitelem zde byl náčelník Fritigern; Alavivus zřejmě už předtím zemřel. Císař Valens, jenž z nerozumné ctižádostivosti odmítl čekat na příchod armády císaře Gratiana (367-383), která mu ze zá- j padu říše táhla na pomoc, v bitvě zahynul a jeho tělo nikdy nebylo naleze-no, takže se objevily názory, že uhořel v jedné z blízkých venkovských chýší, kam se uchýlil jako raněný a jež barbaři zapálili. Podle Ammiana byl takto zproštěn potupného zajetí. Historik Jordanes v takovém druhu císa- J rovy smrti ovšem spatřoval Boží hněv: upálili ho ti, kteří pro ariánsku viru, již na jeho popud přijali, budou prý trpět pekelnými plameny. Vítězní barbaři se po porážce Římanů rozběhli po provinciích a plenili. Vydatné jim při tom pomáhali „svobodní" Ostrogóti skupiny Alathea a Sa- j fraka, spojení s některými Huny a Alany, barbaři, kteří je podpořili také už v boji u Adrianopole. Biskup Ambrož v pojednání „O víře" ztotožnil Góty s Gogem (Gog iste Gothus est, quem iam videmus exissé), apokalyptickým, nakonec Bohem poraženým nepřítelem Božího lidu, o němž (z kanonických spisů) hovoří starozákonní prorok Ezechiel a novozákonní Zjevem sv. Jana a který má podobu bojovných národů. Později (v letech 385-386), za sporů o vydání alespoň jedné z deseti milánských bazilik ariánům, gótští ariánští spojenci, jsoucí ve službách ariánské císařovny - matky I luštiny a jejího syna císaře Valentiniana II., projevili nejenom nečekanou I mírnost, ale i sympatie s katolíky a požadovali, aby se císař s nimi dohodl, nazval ovšem Ambrož tyto barbaiy spoludědici Božími (coheredes Dei -v protikladu se svým dřívějším kázáním, kde podle Žalmu 79 užil slov: Bože, vtrhly pronárody do dědictví Tvého). Také ve svém výkladu k Evangeliu podle Lukáše ostatně napsal, že císařská moc si Góty nepodrobila, ale fcristova ano. V těchto případech byl i barbary ariány ochoten považovat za ioučást společenství křesťanských národů. Gratianovi a jeho spoluvládci Thcodosiovi I. (379-395) se nové spojenecké smlouvy se vzbouřenými barbary podařilo uzavřít až mezi lety 380-382. (Moderní historikové se neshodují v tom, zda v případě Vizigótů náčelníka Alaviva a Fritigerna, z nichž ovšem ani Fritigern už v této době nebyl naživu, šlo o první nebo v krátké době již druhou řádnou foederátní smlouvu. Hlavní prameny k jejich přijetí r. 376, Ammianus Marcellinus, Éunapios a Zósimos, tuto otázku nedovolují jednoznačné rozhodnout.) Ostrogótové Alathea a Safraka byli jako foederáti usídleni v Pannonii, Vizi-góti v dolnodunajských provinciích Dacii ripensis a Moesii II. Kolem roku 380 se musel na římské území uchýlit také svými vlastními lidmi vyhnaný náčelník Athanarich. Theodosius s ním uzavřel smlouvu a počátkem r. 381 jej přátelsky přijal v Konstantinopoli. Když tady brzy nato tento pohanský vladař a pronásledovatel křesťanů zemřel, uspořádal mu slavný a křesťanský pohřeb. Vizigóti, které dřív vedl, se spojili s někdejší skupinou Alaviva a Fritigerna. Je možné, že již tehdy, počátkem 80. let 4. stol., byl v čele hlavní masy Vizigótů proslulý Alarich I. Spolehlivě však máme jeho královskou funkci dosvědčenu až od 90. let. Východní Góti, vedení náčelníkem Odotheem, kteří se pokusili překročit Dunaj r. 386, byli poraženi a na římském území usazeni za mnohem méně výhodných podmínek nežli Gótové předešlí. V roce 392 dosáhl věku dvaceti let císař Valentinianus II., za něhož v době jeho nezletilosti skutečně vládla jeho matka luština a posléze magister utriusque militiae franského původu Arbogast, a začal se domáhat samostatného panování. Římské právo znalo vlastně různé hranice dospělosti. Nejnižší byla stanovena pro možnost uzavření manželství. Chlapec byl považován za schopného oženit se od doby, kdy byl biologicky dospělý -zpravidla od 16 anebo 17 let, dívka pak dokonce od dvanácti. Ve dvaceti letech museli mladí muži, vázání k určitým povinnostem vůči státu, zanechat studií a vzít na sebe svá občanská břemena - práci v kurii, v řemeslnickém kolégiu apod. Ještě pět let však mladé lidi zákony při různých právních úkonech chránily a kdo např. při uzavírání kupně-prodejní smlouvy ošidil osobu mladší 25 let, byl přísně trestán. Plyne z toho, že Římané si byli vědomi, že skutečná duševní zralost nastává mnohem později než fyzická, 80 81 ale bohužel se vždy touto zásadou neřídili. Valentinianovi II., jmenovanému augustem ve věku necelých pěti let, byla formálně samostatná vládu předána už v jeho dvanácti letech (zákony od této doby nesly jeho podpis) a ve dvaceti se buďjiž nedočkavě domáhal toho, aby se jeho formální právu stalo skutečností, nebo byl k tomu snad podnícen některými úředníky dvora, kteří těžko snášeli regentství vojevůdce Arbogasta a chtěli vliv na mladého císaře vykonávat sami. Když Frank Arbogast nehodlal ze své pozice ustoupit, pokusil se ho Va-lentinianus II, sesadit. Muž, jehož poslouchalo vojsko, jistě nepříliš ochotné dát přednost nezkušenému mladíkovi, listinu, kterou ho císař chtěl zbavit jeho politického prvenství na Západě, roztrhal; nedlouho poté byl císař nalezen oběšený v jihogallském městě Vienně (Vienne). Tehdejší ohledání těla nebylo ještě samozřejmě schopno zodpovědět otázku, zda se jednalo o sebevraždu anebo Arbogastem inspirovanou vraždu. To, že Valeniini-anus úpěnlivě volal mediolánského (milánského) biskupa Ambrosia (sv. Ambrože), aby jej přijel do Vienny pokřtít, by mohlo svědčit o úmyslu opustit tento svět dobrovolně, stejně tak jako o strachu z cizího násilí. Arbogast se v každém případě obával reakce Valentinianova příbuzného a ochránce Theodosia, zkušeného a osvědčeného vojevůdce, který byl až do nástupu východořímského císaře Markiana v r. 450 posledním římským panovníkem, jenž ještě dokázal osobně velet armádě v poli. Proto tento Frank pozvedl na západořímský trůn dvorského úředníka Eugénia, muže doposud nepříliš vysokého úředního postavení, ale velmi vzdělaného (byl profesorem na rétorské škole) a tajně sympatizujícího s pohanskými kruhy vyšší římské společnosti. Samozřejmě si tím chtěl udržet zejména svoji rozhodující pozici na západě římské říše. Theodosius odmítl uziirpa tora uznat, a ten se po marných pokusech o sblížení přihlásil pak k po lvu ■-istickému přesvědčení zcela otevřeně. Bitva na řece Frigidu (dnes Vipacco), která v roce 394 mezi Theodo- ■ siem a Arbogastem rozhodla, bývá pokládána za jakýsi poslední otevřený boj mezi starým a novým náboženstvím. A je i velmi zajímavým svědectvím o pojetí křesťanství v tomto čase. Odznakem Theodosiovy armády byl praporec, zvaný labarum, s Kristovým monogramem, umístěným ve vítězném věnci. Na straně Eugeniově byl prý vztyčen zlatý Jupiter. Obě strany se také pokoušely dopředu zjistit výsledek boje věštěním. Císař Theodosius vyslal za tímto účelem svého dvorského eunucha Eutropia za egyptským poustevníkem Janem, který mu předpověděl vítězství. Církevní spisovate- lé jako byl Sokrates Scholastikos, Sózomenos anebo Theodórétos a další, popisují boj na Frigidu vlastně jako souboj mezi Jupiterem a Kristem. Jsme jgdy velmi blízko germánskému pojetí zápasu dvou božských sil, představě která asi tedy nebyla cizí ani antickému křesťanskému uvažování. Theodosiovi nakonec k vítězství údajně napomohl zázrak s vichřicí, která obracela šípy a oštěpy nepřátel do jejich vlastních řad. V této bitvě bojovalo na Theodosiově straně též asi dvacet tisíc Vizigó-tů jež vedl mladý Alarich, pocházející z rodu Balthů, osobnost, s kterou brzy měla slábnoucí římská říše učinit jednu ze svých nejtrpčích zkušeností a křesťanství naopak jednu z nejpozoruhodnějších a nejkladnějších. Po Theodosiově smrti (zemřel 17. ledna 395) byla moc v říši rozdělena mezi dva jeho nezletilé syny, Arcadia, který měl vládnout na Východě, a Honoria, jenž se stal císařem Západu. Faktickou vládu na Západě získal ale magister utriusque militiae polovandalského a polořímského původu Stilicho, který se snažil prosadit také do čela východní poloviny římského impéria. Tvrdil, že císař Theodosius mu před smrtí svěřil poručnictví nad oběma svými syny a velitelství celé římské armády. Proto odmítal poslat zpět na Východ vojenské jednotky, které odsud byly staženy za Theodosi-ova konfliktu s Eugeniem. Tehdy se jako důležitý vnitropolitický činitel projevil vizigótský král Alarich. Násilím prosadil to, aby se Vizigóti mohli vrátit zpět do východní poloviny impéria, jak o to žádal eunuch Rufinus, ovládající dvůr císaře Arcadia. Ihned po překročení Julijských Qulských) Alp, ještě r. 395, se ovšem Alarich vzbouřil, podle historiků Zósima a Sokrata proto, že mu nebyla svěřena vysoká římská armádní hodnost, ve kterou za své zásluhy z r. 394 doufal, a že zůstával pouze velitelem barbarských foederátů. V r. 395 i 396 plenil Řecko, aniž by tady narazil na vážnější odpor římské obrany. V dobytí Athén mu prý zabránil zázrak, ale tentokrát nikoli jako dílo křesťanských světců. Podle Zósima, který byl ještě kolem r. 500 stoupencem starého římského polyteismu, vyděsilo Alaricha zjevení Athény a héroa Achillea, takže od obléhání a dobývání města upustil. Řecké božstvo a hé-ros, známý zejména z homérskych eposů, mu však nezabránili, aby dobyl jiná slavná města, např. Korinth, Argos a Spartu. Stilicho proti němu nejprve vedl jakousi podivnou válku a teprve v r. 397 mu způsobil velké ztráty, po nichž se Alarich stáhl do severořecké provincie Epeiru. R. 399 mu pak byla udělena toužená římská vojenská funkce - východo-římským dvorem byl jmenován vrchním velitelem Illyrské praefektury 82 83 (magister militum per Illyricum), rozlohou nejmenší ze čtyř římských prae-fektur, kde zároveň nebyly vyjasněny otázky správních kompetencí mezi Východem a Západem říše. Jistě se už v této době počítalo s tím, že by jeho sil mohlo být využito ve vzájemných sporech. Ještě téhož roku však v dů- ■ sledku antibarbarské reakce na konstantinopolském dvoře došlo k zasta- f vení foederátních platů a naturálních dávek, které měl Vizigótům poskyto- I vat římský stát, a v důsledku toho se Alarichovi bojovníci opět pustili do 1 plenění. A roku 401 se jim nabídla vzácná příležitost, jak získat lepší kořist, než z balkánských území, tak často barbary pustošených. Stilicho muse] totiž část jednotek z Itálie odvelet na obranu provincie Raetie, do které vpadli Vandalové, spojení zřejmě s některými Alany. Alarich se svými bojovníky překročil tedy tohoto roku Julijské Alpy, I v zimě 401-402 obléhal císaře Honoria v Mediolanu (Milán) a dařilo se I mu získávat kořist na území italských provincií Venetie, Ligurie a Etrurie. Teprve na jaře r. 402 se situace změnila ve prospěch Římanů. Alarich tehdy vybudoval tábor mezi severoitalskými městy Hasta a Pol-lentia, kde kromě zavazadel a zásob armády byly i rodiny gótských válečníků, včetně té královy. Blížil se hlavní velikonoční svátek, který v tom roce připadl na 6. dubna. Křesťan Stilicho proto předal velení západořím-ských jednotek podřízenému pohanskému veliteli Saulovi (byl snad alan-ského původu) a instruoval jej, aby právě v neděli o Vzkříšení gótské ležení přepadl. Ptáme-li se, jak dalece byly christianizace barbarských kmenů v tomto období účinné, jak správně anebo nesprávně chápali barbaři nové etické požadavky nového náboženství, je chování Vizigótů v bitvě u Pollentie jedním z příkladů, který stojí za to zaznamenat. Dejme přitom slovo současníkovi událostí, hispánskému knězi Paulu Orosiovi, autoru díla Dějiny proti pohanům {Historiarum adversum paganos libri VII): ,JPomlčím o onom nešťastném (římském) počínání u Pollentie, kdy bylo vrchní velení svěřeno barbarskému I a pohanskému veliteli Saulovi, jehož nešlechetným jednáním byl znesvěcen nejsvětější z velikonočních dní, a nepříteli, který z úcty ke křesťanskému náboženství ustupoval, byl vnucen boj." Z dobytého gótského tábora byla kromě jiných zajatců odvlečena i Alarichova rodina a po dalších prohraných bit- I vách u města Hasta a u Verony byl král z Itálie nucen odtáhnout. Zatímco Římané se v tomto případě řídili zásadou, že ve válce je dovoleno vše, barbaři, u nichž křesťanství mnohých bojovníků nebylo starší než jednu generaci, se o největším křesťanském svátku zdráhali prolévat krev, Alarichova tažení z let 397-410 podle S. Bočkové (z knihy Los Hunos) i když šlo o krev nepřátel. Křesťanská víra začínala měnit jejich mentalitu, působila svým univerzálním pojetím morálky, čehož si dobře povšiml opět historik Orosius, když srovnával chování Alarichova křesťanského vojska s jiným nepřítelem Římanů - armádou pohanského vůdce zřejmě ostrogót-ského původu Radagaisa, složenou z Ostrogótů a dalších barbarů různé et-nicity. Radagaisovi barbaři vpadli do Itálie krátce po Alarichovi - r. 405. Rozdíl mezi počínáním obou nepřátelských vojsk vyjádřil Orosius prostřednictvím líčení vlastností jejich vůdců: Jeden z králů byl křesťan, povahou bližší Římanu, a jak to události ukázaly, z bázně Boží ve vraždění umírněný. Druhý byl pohan těch nejbarbarštějších způsobů, jenž ani tolik nemiloval slávu nebo kořist, jako že ve své nenasytné krutosti měl rád zabíjení pro zabíjení samo... Křesťanský barbar válčil s chutí a často, ale méně krutě než ten, který křesťanství nepoznal. Římané polyteistického cítění se prý domnívali, že právě Radagaisa je třeba se obzvláště obávat, nikoli proto, že je krutý, ale kvůli tomu, že je to 84 85 věrný ctitel bohů a přináší oběti, na které Římané zapomněli, takže očekávali, že mu božstva pomohou, zatímco Římanům se mohou pomstít. Tradiční římské kruhy prý dokonce vkládaly v Radagaisovo vítězství jisté naděje na obnovení starého antického náboženství, bez ohledu na to, že tento I útočník chtěl obětovat svým bohům krev celého římského vojska. Tento í slib, složený za vítězství, mu však nebylo dopřáno splnit. S pomocí barbar- | ských velitelů Uldina a Sara, Huna a Vizigóta, Římané Radagaisa r. 406 po- \ razili. Zajatých barbarů bylo v tomto případě tolik, že se otroci opět na čas stali levným zbožím. Jeden byl prodáván po jednom solidu, což byla v této 1 době např. cena zhruba stovky litrů vína. Alarichovi Vizigóti naštěstí zachovali za Radagaisova tažení do Itálie ne- 1 utralitu a asi r. 407 je západořímský vojevůdce Stilicho jako své spojence • odvelel z území provincie Savie, kde byli usazeni r. 402, do severořeckého f Épeiru, aby jich mohl využít proti východořímské říši v zápasu o oblast f Illyrské praefektury. K otevřené válce mezi dvěma oddělenými částmi pů- j vodně jednotného římského státu však nedošlo. Netrpělivý Alarich, který I v Épeiru'jenom marně očekával další rozkazy, se r. 408 vydal na nový po- i chod na západ. Nejdřív se usadil v Noriku a odsud vyslal k vojevůdci a v podstatě sku- 1 tečnému západořímskému vládci Stilichonovi své posly, aby žádali foedc-rátní plat, který Alarichovi a jeho bojovníkům náležel za pobyt v Épeiru. f | Stilicho v římském senátu radil, aby se Vizigótům ustoupilo a tím byl za-1 chován mír. Většina senátorů však podle historika Zósima byla proti tomu, I aby se spojencům vyplatila požadovaná suma 4000 liber zlata (tj. 1308 kg), 1 protože se jim zdálo potupné vykupovat si klid tímto způsobem. Navíc se I na Západě schylovalo k podobným událostem, jaké se už odehrály ve vý- 1 chodní části říše. U dvora mladého císaře Honoria zvítězila strana, brojící I ! proti vysokému počtu barbarů v římských státních a vojenských službách. I 1 j Této antibarbarské reakci padl dne 22. srpna r. 408 za oběť také Stilicho | \l (jeden z posledních vynikajících vojevůdců římského státu), třebas byl barbarského původu pouze napolovic. Mimo jiné byl podezřelý, že snad chce svého syna Eucheria ustanovit císařem místo Honoria. Po smrti voje- I vůdce i jeho syna byly nemilosrdně vražděny ženy a děti barbarských spo- I jenců, žijící v různých italských městech. Jejich ozbrojené muže zpra\.i j( o tomto masakru pochopitelně na nejvyšší míru rozhořčila a hlásili se - p<> j dle Zósima v počtu 30 tisíc - pod prapory Alaricha, dosud na rozhodnuli : | senátu čekajícího v Noriku. i 86 ^0Í s touto posilou se však vizigótský král ještě nerozhodl pro válku. Žádal o výměnu rukojmí, která by zaručila mírovou smlouvu. Jmenovitě si j přál, aby mu z římské strany byl poslán mladý Aétius, který u něho pobýval už předtím, jehož si velmi oblíbil a osobně ho učil zacházet se zbra-émi Římané se však na radu vůdce protibarbarské strany na římském dvoře, magistra officiorum Olympia, začali chystat na vojenské střetnutí. Alarich povolal na pomoc ještě bojovníky svého švagra Athaulfa (kteří j se však války účastnili až od r. 409) a vytáhl do Itálie. Ravennu, císařské sí- 1 dlo velmi dobře chráněné mohutnými hradbami a bažinami, nedobýval, ieho pochod směřoval k městu Římu. Ravenna se kolem r. 402 stala hlavním sídlem západořímského dvora především proto, že hradby Říma, značně rozlehlého a ležícího v rovinách, nebylo možno uhájit bez příliš velké koncentrace sil. Se svým vojskem se Alarich před těmito hradbami rozložil a zahájil první ze tří obléhání Říma, ke kterým došlo v letech 408-410. Římanům nepomohlo ani předstírání toho, že lid, který už od 60. let 4. stol. nesměl nosit zbraně, je ochoten se jich zas znova statečně chopit, ani pozvání staroetruských „odborníků" na umělé vyvolávání hřmění a blesků, jež Góty mělo zastrašit. . Barbaři svého prvního obléhání Věčného města zanechali až poté, co jim zaplatilo 5000 liber ve zlatě, 30 000 liber stříbra, 4000 kusů hedvábných oděvů, 3000 kusů červených koží a 3000 liber pepře. Požadavky ukazují na to, jak barbaři doby stěhování národů toužili po římském přepychu. Kádi se oblékali do hedvábí, nosili boty z červené kůže jako příslušníci římského senátorského stavu, měli v oblibě pokrmy, ochucené exotickým kořením, a nejvíce samozřejmě stáli o zlato a stříbro, za něž si drahocenné věci po libosti mohli sami nakupovat. Vysoké požadavky Vizigótů nemohly být uspokojeny z městské pokladny, a tak se na ně museli složit také bohatí obyvatelé Říma. (Chudým Římanům nebyla daň za mír s Alarichem uložena.) Stejně však bylo nutno roztavit rovněž některé zlaté a stříbrné sochy. Zósimovi se zdálo být tragickým symbolem, že mezi nimi byla i socha bohyně Virtus - zmužilosti a vlastně ctnosti obecně. Se slibem císaře, že pošle rukojmí a uzavře s ním nové spojenectví, odešel Alarich, k němuž uprchlo také prý asi 40 000 otroků, na severozápad od Říma, do Etrurie, dnešní Toskány. Císař, pravděpodobně stále ještě ve vleku vlivných osobností protigermánské strany, však se splněním svého slibu váhal. R. 409 vedl Alarich nová jednání, při nichž požadoval roční plat v penězích i obilí a také možnost získat pro Vizigóty sídla v severoitalské Venetii ; 87 a dále v Noriku a Dalmatii. Znova si také, jako už pred několika lety, přál i aby mu byl udělen úřad magistra utriusque militiae. Vyjednávání však opět 1 ztroskotalo, a to i přesto, že Alarich nakonec ustoupil ode všech požadavků kromě přání, aby se svými lidmi mohl usadit v Noriku ripense a Noriku me-diterraneu, o nichž tvrdil, že jsou stejně již natolik zpustošeny různými nepřátelskými vpády, že císařské pokladně odvádějí jen velmi málo daní. Nemožnost uzavřít dohodu přiměla krále k tomu, aby Řím oblehl podruhé. Zmocnil se přístavu při ústí Tiberu a odřízl tak Řím i od možnosti záso-bování po moři. Hlad uvnitř hradeb byl tak zoufalý, že podle Zósima prý lidé i shromáždění v cirku (na adresu císaře Honoria) volali: Pretium impone car-ni humanae - tj. Ustanov cenu za lidské maso. Alarichovi se též podařilo [ přimět senát k tomu, aby souhlasil s jeho provoláním nového císaře, postaveného proti Honoriovi. Šlo o Priska Attala, vzdělaného muže ze senátor-ských kruhů, který konečně Alaricha jmenoval do funkce magistra mili- lit tum, a aby s ním mohl lépe jednat o osudu města a jeho obyvatel, přestoupil také ke králově, tedy ariánskému náboženství. Odmítal ovšem plány na obsazení obilnice Itálie a Říma, západořímské severní Afriky, protože si uvě- f domoval, že tím by mohl být osud Itálie a možná i celé západořímské části J říše zpečetěn. Proto ho Alarich jeho „císařské moci" zase zbavil. Když pak byl gótský král na cestě do Ravenny, připraven opět vyjedná-vat s legitimním císařem Honoriem, přepaden jednotkami vojevůdce Sara, uražen přitáhl k Římu již potřetí. A tentokrát, 24. srpna r. 410, se mu tohoto v očích Římanů stále ještě posvátného města a „chrámu světa" podařilo t dobýt. Od r. 387 anebo 390 př. n. 1., kdy do Říma pronikli Keltové, vedení náčel- j níkem Brennem, se to žádnému barbaru nezdařilo. Třídenní plenění města, které Římané vždycky nazývali Urbs s velkým počátečním písmenem, I způsobilo šok v myslích křesťanských i pohanských obyvatel impéria. I A přece najdeme v líčení srpnových událostí r. 410, a to u Aurélia Au-gustina i jeho přítele a ideového žáka, hispánského kněze Paula Orosia, | i něco optimistického. Alarich vpadl do Říma, ale předtím dal příkaz, aby zůstali v úplném bezpečí ti jeho obyvatelé, kteří by se utekli na posvátná 1 místa, zejména do dvou největších římských kostelů sv. Petra a sv. Pavla, 1 a aby se i jinde jeho bojovníci při svém shánění kořisti co nejvíc zdržovali [ prolévání krve. Tato mírnost, tak vzácná ve válkách období stěhování ná- j rodů, a dodržování práva církevního azylu nebyly ovšem tehdy jediným plodem vizigótského křesťanství. Orosius podrobně popisuje příběh, který se udál poté, co se válečníci zběhli po městě získávat kořist. Jeden z nich, vznešený Gót křesťanského náboženství, objevil v jakémsi církevním domě poklad, pocházející z baziliky sv. Petra a střežený jedinou starší jeptiškou. Zena mu řekla, že drahocenné předměty patří uvedenému apoštolovi a vyzvala jej, aby si je vzal, odváží-li se toho, protože sama je nijak bránit nemohla. Barbar se však, pohnut její vírou i svou bázní Boží, prý ničeho nedotkl, jen vyslal posla se zprávou o svém objevu k Alarichovi. A barbarský král okamžitě přikázal, aby všechny cennosti z chrámového pokladu byly dopraveny zpět do baziliky, aby sem pod gótskou ochranou byla do bezpečí dovedena i statečná jeptiška a vůbec všichni křesťané, kteří se k nim cestou připojí. A tak se vydal na cestu průvod, v němž byly zpět na místo, na něž patřily, neseny pod ochranou vizigótských mečů zlaté a stříbrné církevní poklady a barbaři i Římané přitom společně zpívali Bohu chválu. Orosius dopsal své dílo zhruba sedm let po Alarichově dobytí Věčného města. Srovnáním např. se slovy jiného současníka, Aurélia Augustina, můžeme dospět k přesvědčení, že chování Vizigótů v dobytém Římě nebylo zrovna idylou. K vraždění, zakládání požárů i znásilňování žen tady docházelo, ale oproti běžným zvyklostem tehdejších vítězných válečníků přece jen byla jejich krutost značně omezena. Příkazy krále a příkazy víry působily. A Orosius si nemohl dovolit otřást celkovou věrohodností argumentace svého díla tím, že by si vymyslel záchranu pokladu svatopetrské baziliky, kdyby její cennosti ve skutečnosti byly uloupeny a zmizely. Nepsal své pojednání o historii lidských hříchů a následujících Božích trestů pro nás, ale pro Římany první poloviny 5. stol, pamětníky, mnohdy i přímé a očité svědky toho, co se v r. 410 událo. Nemáme tedy důvod nedůvěřovat tomu, že christianizovaní barbaři leckdy dokázali podstatu nové víry pochopit správně. Být křesťanem pro ně neznamenalo zaměnit jenom jeden, už starý rituál za jiný, neotřelý a tajemný; bylo též třeba podle požadavků víry pozměnit prastarou morálku, která dovolovala vůči protivníku, uctívajícímu jiné bohy, prakticky vše. Znamenalo to vzdát se z úcty k náboženství drahocenných předmětů, jež by nejenom mohly učinit boháče z gótského bojovníka, který je našel, ale byly by jistě velmi cennou ozdobou královského pokladu samotného krále Alaricha a jeho dědiců. V době takřka ustavičných válek, které provázely vrcholné stěhování národů, se jenom stěží mohla prosadit zásada nepro-lévat lidskou krev vůbec, ale bylo dosaženo alespoň toho, že bojovníci 88 i 89 poslechli napomenutí, aby ji neprolévali zbytečně. Chloubou a skutta n hodným vítěze bylo přivádět lidi do bezpečí, nikoli pobíjet je, zajímat, poutat a činit z nich otroky, kteří přece též měli svou, při dovednosti a vzdělanosti mnohých Římanů leckdy nemalou cenu. Vizigótský bojovník se počátkem 5. stol. dokázal vzdát části svého velice lákavého pozemského prospěchu. Snad nebudeme příliš idealističtí, odpovíme-li na otázku o jeho motivaci míněním, že mu muselo jít o pro- I spěch jiný, plynoucí z toho, že přirozená touha válečníka po bojem zasloužené kořisti ustoupí požadavkům jeho víry. Ve srovnání se starou morálkou Germánů, podle níž, jak píše Tacitus, bylo čestnější získávat si bohatství bojem a krví než prací, jc tady patrný obrovský pokrok. Ba mož- : ná by se před barbarem, jenž v pokoře věřícího křesťana nezcizil majetek f veliké ceny, kteiý měl přitom na dosah ruky, mohla sklonit a zastydět i dnešní vzdělaná doba. Pro Orosia představovalo chování Vizigótů v r. 410 jeden z vrcholů svě- ! tových dějin, jejichž cílem podle tehdejších myslitelů o církvi, státu a historii bylo rozšířit evangelium ke všem národům Země. Tato myšlenka o níž jsme se již zmínili v krátké kapitole „Romanitas et Christianitas", 1 ovládala vědomí tehdejších teoretiků církve a státu natolik, že Orosius mohl napsat: J kdyby jenom z toho důvodu byli barbaři vpuštěni na římskou půdu, že se všude na východě i na západě kostely Boží plní Huny, Svéby, Van- i daly a Burgundy i jinými nespočetnými národy věřících, je třeba chválit a vy- f zvedávat milost Boží, neboť- třebas i za cenu naší zkázy - tak velké národy, f které by ji bez této příležitosti nemohly nalézt, poznaly Boží pravdu." Doba ovšem byla poněkud schizofrenní - byly tu pokroky v evangeliza-ci barbarů, ale i vzpomenutá zkáza a pohromy římské říše. Ani pro křesl". -na, přesvědčeného o konečném optimistickém cíli dějin, nebylo snadné se na tato neštěstí dívat, a tak i v Orosiově myšlení se tato rozštěpenost nakonec musela projevit. Autor se sice raduje z barbarů křesťanů, ale zároveň ■ také z toho, jak spolu vzájemně bojují, pobíjejí a oslabují se, aniž by zv> m -né bezpečí Římanů potřebovalo zvýšenou daň římské krve. Myslím, že ten- f to závěr jeho díla nás nijak nemusí vést k pochybnostem o čistotě autori -vých úmyslů a zaujetí, se kterým bylo napsáno. Lidé byli i před více než patnácti sty lety prostě lidmi. O svoje ideály sváděli s životní realitou tuhý I boj. Obdivujme je za to, že jej podstoupili. jí Vizigótové plenili v dobytém Římě jen tři dny. Pak se Alarich se svým vojskem pustil na jih a pokusil se s ním přepravit na Sicílii, snad proto, ab> ohl poté dobýt úrodné západořímské Afriky a pomocí „regulace" zásobo-•'ní Itálie a Říma tamějším obilím ovládat římskou politiku, možná však je-om proto, aby se zbavil ustavičných starostí o obživu svého lidu. Bouře však zničila většina jeho lodí, takže už plán vylodění na Sicílii ztroskotal. Brzy potom Alarich onemocněl a poměrně mladý u Consentie v krajině zvané Bruttium zemřel. Podle historika Jordána byl - s bohatou pohřební výbavou - pohřben v korytě dnešní říčky Busentus, jejíž vody byly na čas odvedeny stranou a pak zase puštěny zpět, aby nikdo nepovolaný hrob neobjevil a nevyloupil. Mezi Římany i barbary se pak tradovalo, že jeho předčasná smrt byla trestem za to, že dobytím Říma zneuctil chrám celého světa a ještě Attila v r. 452 se prý neodvážil Říma dobývat, neboť se obával Alarichova osudu. Vlády nad Vizigóty se po Alarichovi ujal jeho švagr Athaulf, který pak r 412 ve shodě s vlastními i římskými plány odvedl barbary na nové území do jižní Gallie. Z donucení s ním cestovala také sestra císaře Honoria Galia Placidia, zajatá r. 410 v Římě, (později nejvýznamnější z ženských j historických postav římského Západu 5. století), s níž r. 414 Athaulf uzavřel sňatek. Dobové prameny píší, že Athaulf byl původně naplněn velikou ctižádostí. „Romanii" chtěl prý nahradit „Gothií", to znamená římské „světové" panství vládou Gótů, ale zjistil, že Gótové jsou pro tento úkol ještě málo disciplinovaní, nezvyklí podrobovat se-jhu zákonů, a tak se raději stal bojovníkem v římských službách. V každém případě vedl v letech 413 - 415 Římu prospěšné války proti Vandalům, sídlícím tehdy v Hispánii. R. 415 byl za bojů o trůn zavražděn jistým Ebervulfem a vystřídán pouhých sedm daí vládnoucím Sigerichem, který velmi hrubě zacházel s Galiou Placi-dií - nechal ji dlouhou cestou jít pěšky vedle svého koně. Jeho způsoby se však nelíbily ani Gótům, a tak jej velmi záhy potkal stejný osud jako Athaulfa a na vizigótský trůn se dostal král Valia, s jehož jménem jsou spojeny počátky vizigótského státu v jižní Gallii. R. 416 uzavřel Valia s císařem Honoriem mírovou smlouvu, vrátil mu sestru Galiu Placidii a ve službách impéria začal válčit proti Vandalům Si-lingům a proti Alanům v Hispánii. Porážky, které od něj utrpěli Alanové, byly tak katastrofální, že zabili svého krále (snad proto, že neprokázal válečné štěstí, které bylo pro královskou moc nutnou lcvalifikací) a dobrovolně se poddali kmeni Vandalů Hasdingů. Došlo k tomu r. 418 a téhož roku byli Valiovi Vizigóti vojevůdcem Constantiem, příštím krátkodobě vlád- 90 91 noucím císařem Constantiem III., na základě nové smlouvy s římským iiM périem usazeni na území jihogallské provincie Aquitanie II a také na části území Novempopulany a Gallie Narbonensis. V těchto oblastech se začal úspěšně vyvíjet vizigótský stát, podle sídelního města svých králů Tolosy (Toulouse) nazývaný také tolosánské království. Vizigóti zde jako permanentní odměnu za vojenské služby, jež římské říši měli poskytovat, obdrželi 2/3 orné půdy a x/t lesů a pastvin. Rozděleny byly i pracovní síly, připoutané k půdě, kolóni a na půdě usedlí otroci, z nichž barbarům asi připadla jedna třetina. —~ Právní základ pro jejich usídlení představovala ubytovací povinnost řím-ského obyvatelstva vůči říšské armádě na pochodu anebo vůči cestujícím státním úředníkům, nazývaná hospitalitas, jejíž principy byly ovšem přizpůsobeny potřebám trvalého usazení barbarských foederátů V posledních letech někteří historikové (např. W. Goffart, 1980, J. Dur-liat, 1988, H. Wolfram, 1998) vyslovili názor, že smlouva z r. 418 Vizigótům nepřidělovala půdu, ale pouze podíl na výnosu daní, a že stejně tak lomu bylo i při usídlení barbarů, vedených Odoakerem, Burgundů v údoli Rhôny nebo Ostrogótů v Itálii. Domnívám se však, že prameny (jako např, Cassiodorus, Prokopios, Lex Gundobada, Lex Visigothorum) rozdělení pudy mezi původním obyvatelstvem a barbary dokládají dostatečně, třebaže jako dočasná i trvalá varianta odstoupení určené části pozemků možnost odvádění daně (jak je to doloženo z ostrogótské Itálie) existovala, a před reálným rozdělením mohlo snad zpočátku být praktikováno spoluvlastnicivi. Barbaři ze svých podílů římskému státu daně neodváděli, neboť je nahrazovala jejich povinnost vojenské služby. Gótové na území jižní Gallie získali rozdělením půdy s původním obyvatelstvem pevnou hospodářskou základnu pro rozvoj svého království, způsob jejich usídlení představoval však rovněž výhodu pro římský stát a pro jihogallské vlastníky pozemků nemuselo pak také nutně jit o proces příliš bolestný. Předepsané sumy daní a dávek (jak ukazuje např. hojné promíjení daňových nedoplatků císařskými zákony) se často nevybraly, takže opírat jenom o ně vydržování velkých a mocných armád foederátů, žijících uvnitř hranic římské říše, nebylo zrovna bezpečné. A spojovat výkon veřejných funkcí s vlastnictvím půdy, které by je významnou měrou ekonomicky zajišťovalo, bylo postupně sílící tendencí doby a jedním z rysů přeměny antické společnosti ve společnost feudální. Vizigótským foederátům mohla být přednostně přidělována půda z domén jihogallského císařského fisku, a tak jako na mnoha jiných místech říše byla nepochybně i v jejich sídelní oblasti též půda opuštěná. Soukromníci nemuseli být za těchto okolností dělením s barbary příliš citelně postihni zvláště když jim byl ponechán větší díl z pracovních sil, vázaných k půdě a pro efektivní zemědělskou výrobu nezbytných. (Problémem pozdně římské říše obecně nebyl nedostatek půdy, ale právě nouze o její obdělávatele.) K tomu soukromý vlastník, jak to již bylo uvedeno, mohl pravděpodobně - se souhlasem barbarů - využít možnosti nahradit faktické dělení placením předepsané daně a půdu nadále obhospodařovat sám. S usazením barbarů na půdě se snížily nezanedbatelné povinnosti občanů, související s provozem státní pošty, mezi jejíž hlavní úkoly patřila přeprava zásob pro armádu. Je nepochybně možno uvažovat o tom, zda by se barbarský válečník ve službách říše spokojil i s půdou třeba po řadu let opuštěnou, jejíž rekultivace jistě byla pracná. Musíme však vzít v úvahu, že barbaři po trvalém domové toužili, jak o tom svědčí např. snaha Alaricha I. usadit počátkem 5. stol. Góty v Noriku, kde muselo být také mnoho opuštěné anebo barbarskými nájezdy zpustošené půdy - připomeňme, že podle Zósima král Vizi-góťů mimo jiné argumentoval tím, že z Norika do státní pokladny stejně plynou jen slabé daňové příjmy. A konečně je třeba doplnit, že Římané usazovali Góty na půdě už ve 3. stol. n. 1. za Claudia II., že to bylo záměrem římské vlády r. 376 a že k takovému usazení došlo i v letech 380/382. Panovník Valia, s nímž byla foederátní smlouva, která se stala základem vzniku vizigótského barbarského státu, podepsána, však v jihogallském království vládl jen velmi krátce. Ještě roku 418 zemřel a byl vystřídán Theoderichem I. ■ Pod Theoderichovým vedením bojovali Vizigóti v římských službách r. 421 proti Vandalům. Ale již roku 426 nacházíme téhož krále před městem Arelate (Arles), sídlem gallského praefekta praetoria, jako nepřítele anebo alespoň neposlušného foederáta, který se snažil rozšířit si svoje území bez souhlasu římské vlády a zmocnit se tohoto bohatého, prosperujícího přístavního města na jihovýchodě Gallie. Osvobodil je tehdejší gallský comes Aětius, který tak zahájil řadu svých vojevůdcovských úspěchů. Zhruba o deset let později se Vizigóti pokoušeli o dobytí Narbony, rovněž kvetoucího přístavního města, a zároveň se jim podařilo obsadit i několik 92 93 dalších jihogallských měst. Nazpět pod římskou svrchovanost je navrihil opět Aětius a jeden z jeho podřízených velitelů Litorius. Největší potíže s vizigótskými spojenci nastaly ovšem v letech 437—-l:ií). Do boje proti nim byly nasazeny pomocné sbory, složené z Hunů, ale u sídelního města Theodericha I. Tolosy se Gótům r. 439 tyto Huny vedeno Římanem Litoriem zdařilo porazit a velitele odvést do zajetí. Mírovou a spojeneckou smlouvu s nimi pak ještě téhož roku znova obnovil Aěiius, který dovedl stejně dobře užívat vojenských i diplomatických prostředků. Nicméně na konci 40. let 5. stol. přesto už zase Vizigóty nacházíme nuvi pleniteli římského území - tentokrát v Hispánii ve spojenectví se Svéby. V době, kdy Attila připravoval svoje tažení proti Západořímanům, slálo už mezi nimi a Vizigóty mnoho hořkostí. Přesto se nakonec rozhodli postavit na stranu Aétiovy koalice národů a byli nejdůležitějšími spojenci římské strany. Spojenectví s Vizigóty, po celou dobu značně problematické, se tak Římanům přece jenom vyplatilo. Král Theoderich na Catalaunskýcli pláních padl a je pravděpodobné, že je pohřben v bohatém hrobě, pocházejícím z doby okolo poloviny 5. stol. a objeveném na francouzské lokalito Pouan. Ještě na bitevním poli byl pozvednut na štítě nejstarší z jeho šesti synů Thorismund (451- 453). Početná konkurence, kterou měl nový vizigótský vládce ve svých bratrech, umožnila Aétiovi, aby mu vymluvil obléhání a dobývání Attilova vozového tábora a přiměl ho co nejrychleji odtáhnout zpátky do Tolosy. Nacházel se tam totiž gótský královský poklad a jenom ten, kdo jej mři ve svých rukou, mohl být považován za skutečného vládce. Čtyři z královských bratrů zůstali přitom doma, války s Huny se nezúčastnili a kdykoli je mohlo napadnout zmocnit se trůnu, kdyby do Tolosy dříve než Thorismund dorazily snad zprávy o smrti starého krále. Také Thorismund se ovšem r. 453 stal Římanům nepřítelem, když se -ve vizigótské historii už podruhé - pokusil dobýt Arelate. Největší zásluhy na jeho ochotě odtáhnout od obléhaného města měl tentokráte gallsky praefectus praetoria Tonantius Ferreolus, který s ním vedl vyjednáváni. Nedlouho po tomto dobrodružství byl Thorismund zavražděn svými vlády-chtivými sourozenci, podle Řehoře Tourského ve chvíli, kdy byl nemocen a nechával si právě od lékaře pouštět žílou. Vystřídal jej bratr Theoderich, u Vizigótů toho jména druhý (453 - 466). V počátcích jeho vlády se dosti podstatně změnila situace římské riše. A vizigótští spojenci v ní opět hráli nezanedbatelnou roli. Po zavražděni vojevůdce Aětia v září r. 454 a císaře Valentiniana III. v březnu 455 se stal císařem muž, jenž je někteiými prameny podezříván, že ze zákulisí připravoval obě tyto pro římskou říši v podstatě osudové vraždy - velmi bohatý Říman z významného šlechtického rodu Petronius Maximus. V době, kdy Valentinianus, poslední mužský příslušník theodosiovské dynastie, ve svých pětatřiceti letech zemřel jako oběť krevní msty dvou barbarských příslušníků Aétiovy družiny, jeho buccellariů Optily a Thraustily, byl Petronius v západořímské říši nositelem nejvyšších titulů a prvním kandidátem na právě uvolněný trůn. Barbaři na území impéria ani za jeho hranicemi s ním však neměli uzavřeny spojenecké smlouvy a této situace využil zejména vandalský král Geiserich, který - bylo to opět v srpnu, tentokrát r. 455 - podruhé v historii 5. stol. dobyl Říma a plenil v něm 14 dní. Petronius byl za těchto událostí zabit nespokojenými Římany, které nedokázal bránit. Když se tak stalo, byl na dvoře Theodericha II. v Tolose přítomen jako vyslanec, jednající s ním o obnovení foederátní smlouvy, bývalý Aetiův spolubojovník a gallský praefekt Kparchius Avitus, Petroniem Maximem jmenovaný do funkce magistra militum praesentalis. Tento vznešený Říman byl dlouholetým dobrým přítelem Gótů a ti mu také po Petroniově smrti pomohli k získání císařského trůnu. Bylo to poprvé, kdy nový legitimní císař byl vlastně favoritem barbarských foederátů. Theoderich II. podnikl také několik zajímavých akcí vůči barbarským sousedům svého království. Se svébským královským rodem se spříznil prostřednictvím sňatku jedné ze svých dcer. R. 456 však ve spojení s Burgundy a ve srozumění s císařem Avitem hispánské Svéby napadl a po vítězství, kterého nad částí z nich dosáhl, jim dosadil jako vládce Agiulfa (Agrivulfa) z germánského kmene Varnu. O několik let později zasáhl do sporu mezi dvěma konkurenčními svébskými panovníky. Již v prvním případě - Agiulf byl muž na Theoderichovi II. osobně závislý - sledoval zájmy svého vlastního státu, vytvářel jeho více méně samostatnou zahraniční politiku, třebaže zároveň ještě stále i v intencích zájmů římských, jak to odpovídalo přátelství Vizigótů s císařem Avitem. V r. 457 však pod záminkou boje proti dosud nepodrobeným Svébům plenil římská města v hispánské Astúrii a téhož nebo následujícího roku oblehl Arelate, město, v němž ještě stále sídlil gallský praefekt jako zástupce římského státu pro gallskou praefekturu, z níž ve skutečnosti už mnoho nezbývalo. V letech 456-458 tu úřadoval Paeonius a po něm Magnus. Poslední skutečně schopný zápa-dořímský císař Maiorianus (457-461) Arelate v r. 459 osvobodil. 94 95 Za Maiorianových nástupců samostatnost barbarů, usazených na zápa-dořímském území, nadále rostla. V r. 461 se Theoderichovi prakticky bez odporu podařilo získat bohaté město Narbonu. Další rozpínavost Vizigótu pak narazila na nový, právě barbarskými vojenskými akcemi vyvolaný j ťanských rodin. Mnohá protižidovská opatření Vizigótů se zdají mít ekonomické kořeny, jiná souvisela se snahou králů o co nejpevnější spolupráci s katolickou církví, některá plynula z nejistoty vizigótského království v době arabské expanze. Nepochybně jsou však skvrnou na dějinách národa, který dokázal podporovat a rozvíjet antické tradice, na jehož území dosáhla v díle Isidorově jednoho ze svých vrcholů myšlenková syntéza antiky a křesťan-; ství a jehož příslušníci již záhy v praxi uplatňovali zásady univerzální křesťanské morálky. Jak židovství, tak křesťanství ostatně ve Španělsku úspěšně přežilo nejenom Vizigóty, ale i nové arabské pány. Ve středověké i raně novověké tradici byla gótská historie zobrazována jako velmi slavná. Španělská reconquista byla mimo jiné podporována i myšlenkou na dobytí téhož území, kterému panovali velcí vizigótští králové, a památka Gótů měla tak jistý podíl na porážce Arabů na Pyrenejském poloostrově a zrodu sjednoceného španělského království. Španělé, ale i Švédové se ke gótské minulosti hrdě hlásili, Švédi hlavně za dynastie Vasovců v 16. a 17. století. Už na koncilu v Basileji r. 1434 došlo ovšem ke kurióznímu sporu. Biskup z Växjô ve Švédsku nárokoval pro svou zemi nejčestnější místo z důvodu, že byla pravlastí Gótů. Vyslanec krále kastílskeho ovšem proto, že Španělé jsou prý potomky Gótů, požadoval totéž. Pro podporu moci habsburského rodu využil gótské tradice dvorní historik Ferdinanda I. Habsburského W. Lazius. OSTROGÓTOVÉ JAKO PODDANÍ A PÁNI HistorikTacitus dosvědčuje už pro přelom 1. a 2. stol. n. 1. vprostřed! Got-honů, kteří (ovšem též s přispěním jiných etnik) dali vznik Východním i Západním Gótům, existenci na germánské poměry dosti silné královské moci. U Ostrogótů jsou pozdějšími prameny vyzvedáváni především vládcové z rodu Amalů. V Jordánově díle Getica najdeme genealogii Amalů, kterou v nám nedochovaných dějinách Gótů, sepsaných mezi lety 526-533, původně vypracoval Cassiodorus Senátor. Okolo tohoto rodokmene oprávněně vzniká mnoho pochybností, neboť byl vlastně na politickou objednávku vytvořen na území ostrogótského království. Dostaly se však do něj i zajímavé prvky gótské (respektive amalské a předamalské) ústní tradice, které zaujmou každého, kdo se zajímá o náboženské představy Germánů. Rodokmen začíná skandinávským božstvem války Gaptem (Gautem) a ve 4. generaci zahrnuje bájného epónyma rodu Amala, jehož jméno opět naznačuje snahu zdůraznit božský původ a pověření amalských králů. Z Getik se také dovídáme, že Gótové považovali příslušníky rodu Amalů za tzv. ansy, podle Jordána polobohy, héroje. Slovo souvisí s označením pro ásy (ve Skandinávii múr, u Anglosasů és), kteří v dochované germánské mytologii představuji nejvyšší bohy, ale původně znamenalo snad (podobně jako pojem amaí) dřevěný kůl, dřevo, z něhož se vytvářely idoly bohů. Třebaže Cassiodorus se Amalům vládu nad Góty snažil připsat již pro 1. stol. n. 1., lze její historický počátek klást až do století třetího (podle H. Wolframa na jeho sklonek). Je s nimi ovšem spojena nejslavnější éra vý-chodogótských dějin, patřil k nim tvůrce ostrogótského státu Theoderich Veliký (narozen snad 451, zemřel r. 526). První plně historickou postavou, Cassiodorem a Jordánem do genealogie Amalů zařazenou, je Ermana-rich, který je zde uváděn jako prapravnuk epónyma Východních Gótů Ostrogothy, král, jenž se pod pozměněným jménem Jormunrekk stal vý- 112 113