KOPTSKÁ PAPYROLOGIE Je-li dnes papyrologie obecně definována jako studium starověkých textů z Egypta, psané inkoustem na papyrus nebo na ostraka, dřevené desky, kůži, plátno atd. (P. W. Pestman) nebo konkrétněji jako obor vědecky se zabývající řeckými a latinskými texty pocházejícími z Egypta, jako výrazem helé-nisticko-římské společnosti a kultury v údolí Nilu (H.-A. Rupprecht), nebo je-li předmět papyrologie spatřován v textech, které jsou psány výhradně v řečtině nebo latině a pocházejí z antického nebo byzantského období (viz výše), potom, existuje-li několik definicí oboru papyrologie, měl by student s jistou dávkou klidu vzít toto na vědomí, neboť papyrologie je stále ještě mladým vědním oborem, u něhož v současné době nelze očekávat obecně přijímanou definici vymezující náplň vědního oboru (H.-A. Rupprecht). Je potom v tomto případě přiměřené úsloví, že definicí papyrologie je tolik, kolik je papyrologů. Většina textů zaznamenaných na papyru pochází z Egypta. Že se ovšem nepsalo pouze na papyrus, ale že byly k psaní využívány i jiné materiály, patří k dávno známým skutečnostem, stejně tak jako okolnost, že nejpozději od doby pozdní antiky se v zemi na Nilu nepoužívala pouze řečtina nebo latina, bylo-li třeba zachytit něco písemně. .Jistě, samozřejmě," řekněte si a při tom si vzpomenete na egyptské hieroglyfy. Zcela byste se přitom ovšem nemýlili, pokud byste si uvědomili, že zmínkou o hieroglyfech, jako o výrazovém prostředku egyptského jazyka, je vlastně připomenut třetí místní jazyk, kterým se v pozdně antickém Egyptě vedle řečtiny a latiny (od nejstarších dob) hovořilo - a my k tomu opět dodáváme - také psalo (o zvláštních okolnostech, které s tím souvisejí - viz níže). „Pozdně antický" egyptský jazyk ovšem byl v oné době ve svém jazykově-historickém vývoji již na jiném (a to na svém posledním) vývojovém stupni než egyptština reprezentovaná hieroglyfickým písmem. A také z hlediska historického vývoje písma dospěla doba na novou křižovatku. Egyptské texty, které nyní - tj. v pozdně antickém, byzantském a islámském období - vznikají, jsou pořizovány v koptském jazyce a písmu. Těmito texty se zabývá dnes již samostatná vědní disciplína - koptologie (viz k tomu níže). Věrně v duchu definice uvedené v úvodu, podle níž se papyrologie nezabývá texty psanými v jiných jazycích (než v řečtině nebo latině -Oe.), kterým se věnují odpovídající jim vědní discipliny, bychom Vás nyní rádi pozvali do oblasti oné „jiné" papyrologie - a to papyrologie koptské. S důvody, které nás vedou k tomu, abychom o ní pojednali i v rámci úvodu do klasické tj. řecko-latinské papyrologie, se seznámí čtenář v dalších oddílech. Představme si, že držíme v ruce silně poškozený zlomek papyru, na němž můžeme po určitém úsilí úspěšně rozluštit zbytky textu psané majuskulí a bez rozdělení slov (inscriptio continua): SMOMO-Hô>.TlTOYKYPIOY. Nebo máme ostrakon, z jehož někdejšího textu zůstaly zachovány pouze dále uvedené dva řádky textu (koptská majuskule a řecká minuskule odpovídá zápisu na originálu): GrpuuEiaivÔ/9-KTIOTHCerP/ Pro papyrologa zabývajícího se řeckými texty, nepředstavují tyto zlomky žádný problém, máje v mžiku přečteny, totiž jako řecký text „Ve jménu Páně" {en onomati tú kyriú) a „zapsané v měsíci mesoré Ml (nebo: mecheir) 11, indikce 9, napsal Ktistés" (egrfaféj mfénij Mefsoré] [nebo: Me(cheir)] ia in-dfiktiánosj th Ktistés egrfapsaj). A jaké problémy by již měla znamenat slova jako np^-CIC prasis, ©MBOAH embolé, XPYC|K0H chrysikon nebo \o4>^A6IX asphaleia. s nimiž se můžeme setkat v nesčetných textech, která papyrologům-grécistům rovněž nejsou neznámá (srv. Glosář, str. 118-126)? Předně tedy není nutné pochybovat o jazykovém původu těchto frází - ostatně vytržených z kontextu - jsou psány řecky. Musíme se však proto automaticky domnívat, že texty, z nichž pocházejí, jsou také celé řecké? Náš první příklad v řeckém písmě a jazyku - en onomati tú kyriú - pochází ze Vzývání Krista a stojí s dále uvedeným datováním císařů zpravidla v řecky psaných dokumentech stenografii. Také náš druhý příklad - egr m me ia ind/th ktistés egr/-je svým písmem a jazykem řecký a odpovídá - jako tzv. completio, tzn. jako vlastnoruční záznam vystavovatele listiny - byzantské notářské praxi. Avšak texty, z nichž oba příklady pocházejí, jsou koptské. První příklad je z koptské zásnubní smlouvy z r. 610 po Kr., druhý příklad je daňová stvrzenka na ostraku z 8. stol. po Kr. napsaná v koptštině. Jen náhodě při výběru příkladů je třeba přičíst fakt, že druhý příklad pochází až z islámského období, neboť tento skutkový stav může být prokázán i v listinách z dřívějšího období. Jinak je tomu v případě výše citovaných řeckých slov: jsou sice také „pravá řecká", avšak již nejsou „autochtónni", nýbrž převzatá z cizího koptského okolí. Je zřejmé, že písmo i slovní zásoba - byť i řecké - mohou mýlit, mohou se při dalším textovém studiu projevit jako nepřekonatelné překážky, pokud snaživý papyrolog i nadále bude přesvědčen, že v poškozeném a kusém textu má před sebou řeckou písemnou památku. Dovolíme si v této souvislosti citovat švýcarského koptologa Rodolpha Kassera: Čtenář, který bere do rukou koptský text, pokud ho předem neupozorníme, bude jistě překvapen jeho „řeckým " vzhledem. Ale i jestliže jeho vnější vzhled je téměř zcela řecký, jeho jádro zůstává autenticky egyptské. Naštěstí, a to budiž řečeno již zde, obsahuje koptská abeceda doplňkové znaky, které ji i navenek zcela jednoznačně odlišují od řečtiny. Nelze ovšem odhlédnout od skutečnosti, že „koptské" konstrukce, i když. jsou pro svou vnější řeckou podobu čitelné, nedávají těm, kteří koptštinu neovládají, žádný smysl (dost často ovšem - a to v zájmu pravdy nebudiž zamlčováno - si i koptologové musí s luštěním lámat hlavu!). Především blízkost k řečtině, která je u koptských textů na první pohled zřejmá, je dostatečným důvodem, abychom se podívali za plot klasické, rozuměj řecko-latinské, papyrologie na to, co v souladu s mezinárodními zvyklostmi označujeme jako koptskou papyrologii. Opticky se stává tato blízkost pochopitelná při srovnání písem. Převzetím řecké abecedy (24 velkých písmen) a 6 dalších znaků pocházejících z démotického písma (podle Hérodota - II 36 - „lidové písmo", grafické „rozředění" starého znakového systému, tzv. hiera grammata, svaté, tj. nedotknutelné písmo) získává koptština především vyjadřovací prostředek, grafický styl, který je, řečeno zcela obecně, specifický pro řecké písařské umění pozdní antiky (ke koptskému písmu viz tab. na konci této kapitoly). Podobně jako řečtina používá i koptština dva druhy majuskulí, které jsou označovaný jako a) ma-juskule biblická, a b) majuskule alexandrijská. V rámci obou těchto druhů písem se dále ještě rozeznávají vždy dva způsoby psaní: první, kdy jsou všechna písmena psána ve stejném tvaru, a druhý, kdy se nestřídají pouze široká písmena s úzkými, nýbrž se i samotná písmena skládají z tahů vlasových (tj. úzkých) a stínových (tj. silných). Jinou grafickou zvláštností koptštiny a řečtiny bylo, že se mezi oběma druhy zmíněných písem hledala nějaká forma vyrovnání. Výsledek takového snažení máme potom všude tam, kde se setkáváme se smíšenými druhy písem, např. u obou vídeňských pergamenových kodexů: K 15 (6. stol.) a K 9062 (8. stol.). Kromě toho si koptština „vypůjčuje" i z jiných řeckých písem. Paleografie se tedy v koptské papyrologii nepěstuje samoúčelně, nýbrž především proto, aby se texty mohly nejen číst (což je důležité hledisko se zřetelem k písmu listin bohatému na ligatury), ale aby je bylo rovněž možno přiřadit z místního hlediska k určitým písařům či písařským školám, funkčně určit nebo v neposlední řadě i datovat. Co by tedy, při zřejmé příbuznosti řecké a koptské majuskule, bylo více nasnadě, než použít řecké texty k datování koptských textů za pomoci srovnání obou písem? U bilingvních. to je u řecko-koptských rukopisů, by to bylo možno ještě obhájit. Avšak v případě rukopisů psaných pouze v koptštině je namístě krajní opatrnost. Již v roce 1954 odolal Paul E. Kahle tomuto lákavému pokušení srovnávání rukopisů, když varovně napsal: ... texty, které mohou 82 být datovány buď podle jejich vnějšího rázu, nebo na základě řeckých textů, které se nacházejí v temže rukopise, ... nám poskytují spíše odlišný obraz než texty, získané z raně koptských rukopisu, datovaných čistě na základě koptské paleografie za přispění řecké paleografie. Příčinu tohoto zjištění je patrně třeba spatřovat v tom, že jednotlivé druhy řeckých písem si koptština mohla „vypůjčit" kdykoli a že tu tedy mohly hrát svou úlohu důvody estetické, event. dobový vkus, nebo zkrátka přístupnost určitých řeckých rukopisů, takže, jak Rodolphe Kasser právem konstatuje: Koptský text, který má tytéž grafické charakteristické rysy jako řecký' text. může přesto být zjevně mladší. V souvislosti s již zmíněnými koptskými výpůjčkami z jiných druhů řeckých písem, obzvlášť z pokusu směšovat navzájem jednotlivé druhy řeckých písem, vznikaly pak často hybridy, které se pokoušely spojovat charakteristické znaky různých řeckých písem. Přestože se koptština nepopiratelně opírala o různé formy řeckých písem, nastoupila nakonec přece jen svou vlastní vývojovou cestu. To, co bylo právě řečeno, platí převážně pro literární texty (a případně pro oficiální listiny); proto se i písmo používané v těchto textech a listinách nazývá písmo knižní; proti němu stojí písmo listin a obchodních písemností, tedy všech tzv. neliterárních, resp. dokumentárních, textů, např. právních listin, dopisů, stvrzenek ap. Někdy se rozeznává ještě písmo subskripční, zřejmě pro listiny oficiálního charakteru (V. Stegemann), nebo se dokonce hovoří o knižním písmu (unciála) určeném pro významná literární díla, o listinném písmu (kurziva) používaném v neliterárních písemnostech a o subskripčním písmu (polounciála) používaném pro méně důležitá literární díla (W. Till). Také pro neliterární koptské texty platí to, co P. W. Pestman konstatoval již pro texty řecké, že totiž obsahují „a great variety of handwriting" - velkou pestrost rukopisných písem; použité formy písem sahají od písem téměř oproštěných od ligatur a psaných zběhlou rukou až ke koptskému písmu bohatému na ligatury. Protože sepsáním listin byli často pověřováni profesionální písaři, zatímco dopisy psaly prokazatelné i osoby, které se jen zřídka zabývaly psaním, můžeme u těchto textů počítat s daleko silnějším osobitým vývojem jednotlivých druhů písem, resp. jejich forem, než u textů literárních; při pokusech o jejich časové zařazení na základě řecké paleografie, bude zde třeba postupovat s daleko větší opatrností, avšak řecká paleografie tu napomůže při zařazování řeckých a koptských listin do společného archivu. Kromě optické blízkosti však existuje také blízkost „akustická", kdy člověk, aby si zachoval textovou, příp. obsahovou, souvislost, nevyslovuje jednotlivá slova nahlas, ale pouze v duchu. Ačkoli je koptská slovní zásoba místní, enchorická, tedy egyptská, přesto čerpá asi 20 procent slov z řeckého slovníku, především odborné výrazy, které pronikly do koptštiny (obzvláště v oblasti práva, teologie a lékařství). Existuje však i množství běžných řeckých slov, například spojek, předložek a sloves, která se stala pevnou součástí každodenní, hovorové koptštiny. A hovoříme-li již o odborných výrazech: shora uvedené výrazy prasis, embo/é, chiysikon a asja-leia, odkazují na oblast řecko-římského práva. (Zde by pro změnu mohl být koptolog vyzván, aby se s problematikou seznámil u řeckého papyrologa nebo právního historika!) Tyto a jiné odborné výrazy nasvědčují tomu, že koptské listiny jsou přizpůsobovány společnému antickému stylu, to znamená římskému právu. Také ve stavbě koptských listin existují shody s řecko-byzantskými formuláři. Soudí se, že příčinou tohoto vývoje byly společné rysy raně byzantského a koptského notářství. Ze vzájemného propojení raně byzantského a koptského notářství, tedy z okolnosti, že notáři v Egyptě vykonávali své úřední povinnosti řecky i koptsky, vyplývají dvě věci: společné archivy a dvojjazyčnost. „Nálezy" v muzeích i v evropských a zámořských sbírkách vynesly na denní světlo řecké a koptské texty, které nejen že pocházejí jednoznačně ze společných archivů, ale původně dokonce tvořily obsahově jeden celek - patřily k sobě. Známým a vždy znovu citovaným příkladem jsou koptský Papyrus Budge z Columbia University a řecké Papyry Britského muzea v Londýně čís. 2017, 2018 a 2019. Loupežné a nelegálně prováděné výkopy a snaha obchodníků se starými listinami zpeněžit vzácné nálezy, pokud možno, co nejvýhodněji, vedly k tomu, že kdysi k sobě patřící nálezy byly od sebe odtrženy a na trhu zpeněženy odděleně. Srovnáváme-li mezi sebou řecké a koptské listiny, můžeme nezřídka dojít k překvapivému zjištění, že koptská listina se zdá být přímým překladem řecké předlohy. Nám již známý případ, kdy v listině sepsané pouze v koptštině je zachována úplná řecká formulace (viz výše), se vyskytuje i v listinách z pozdější doby (např. z 9 stol.). Nejen řecko-koptské dvojjazyčné texty v právě popsaném smyslu, ale také řecko-koptské bilingvy jsou dalším důvodem, proč si i koptské texty zasluhují pozornost klasických papyrologů. Bilingvy 83 existují jak v textech, které jsme si zvykli označovat jako texty neliterární, tak i v tak zvaných literárních textech. Méně známá je skutečnost, že se nám dochovaly i řecko-koptské slovníky, seznamy lokalit, seznamy slov, bohužel vesměs pouze ve zlomcích. Dokonce se objevila i trojjazyčná konverzační učebnice v latině, řečtině a v koptštině. V literární oblasti sem patří především řecko-koptské rukopisy Starého a Nového Zákona (4.-12. stol.). Nikoli o bilingvy, ale o pouhou dvojjazyčnost se jedná všude tam, kde se v kodexech nalézají biblické knihy v řeckém (originálním) jazyce a jiné biblické spisy v koptštině jako v jazyce, do něhož byl spis přeložen. Pokud se klasická papyrologie zabývá i zkoumáním knižní formy (kodex) a podobou knižních vazeb, máme i zde dobré důvody, abychom se podívali na koptské kodexy. Zejména velký nález v Nag Hammádí revidoval v tomto ohledu dřívější výzkumy, které prováděl E. Turner v oblasti řeckých kodexů, především pokud se týká šíře tak zvaných kollémat, tj. jednotlivých listů slepených do svitku. Kromě toho se knižní vazby kodexů z Nag Hammádí ukázaly být nečekaným místem nálezu řeckých papyrových zlomků, které byly společně se zlomky koptských listin vlepovány do knižních desek k jejich zpevnění. Protože v některých případech byly řecké texty datovány, mohly přispět i k vyjasnění časového zařazení koptských textů. Na druhé straně si budou i koptologové vděčně půjčovat z klasické papyrologie. To platí zejména při vydávání a popisu koptských textů a dále při restaurování podkladových materiálů, na kterých byly texty napsány. Neboť proč by se při zpracování koptských papyrů mělo postupovat jinou metodou, např. pouze proto, že papyry nejsou popsány řecky nebo latinsky, ale koptsky? Ostatně je možno připomenout, že tak zvaný leidenský systém závorek, jímž je čtenář vydávaného textu informován o stavu jeho zachovalosti a editor vydává svědectví o jeho textové interpretaci (v. str. 115), je úspěšně využíván i v koptských textových edicích. Stejně tak se i při popisu koptského papyrového zlomku setkáváme s odbornými výrazy jako recto, verso, kolléma, selis (sloupec) ap., které mají svůj původ v klasické papyrologii. O oprávněnosti pojednat o koptské papyrologii v rámci těchto skript a o výhodách, které z toho vyplývají i pro klasického papyrologa a naopak, není pochyb. Připomeňme slova, která napsal P. Kahle v předmluvě k prvnímu svazku své edice koptských textů z Balaizahu: Panu C. H. Robertsovi jsem velmi zavázán za stálé rady o paleografii a řecké papyrologii... Koptské listiny jsou důležitým pramenem k poznání kulturního a hospodářského vývoje pozdně antického Egypta. Obzvláště od 6. stol. jsou rovnocennými prameny vedle obdobných svědectví řeckých, která později dokonce nahrazují, takže na některých úsecích jsou pak jediným pramenem. Koptská abeceda Písmeno (jen velké) Přepis Jméno a alfa K b beta r g gamma A d delta e e epsílon z z zéta H é éta ■O th théta 1,61 i-j ióta 84 K k kappa X 1 lambda M m mý n n ný 3, ks ksí o 0 omikron n P Pí P r ró o s sigma T t tau Y (oy) u. v (zpravidla před souhláskou), y ypsilon ph fí ch chĺ t psí psí tu ó omega š šai q f faj 2 h hory x č čanča kj kjima 1 ty ty Literatura Bagnall, R. S.: Egypt in Late Antiquity, Princeton 1993, obzvlášť kap. 7. Barns, J. VV. B. - Browne, G. M. - Shelton, J. C: Greek and Coptic Papyri from the Cartonnage of the Covers (= Nag Hammadi Studies XVI), Leiden 1981. Bell, H. I. - Crum, W. E.: Jews and Christians in Egypt, London 1924. Bowman, A. K.: Egypt after the Pharaohs: 332 BC - AD 642 from Alexander to the Arab Conquest, London 1986. Buschhausen, H. - Horak, U. - Harrauer, H.: Der Lebenskreis der Kopten. Dokumente, Textilien, Funde, Ausgrabungen. Katalog zur Ausstellung im Prunksaal der Österreichischen Nationalbibliothek, Wien 1995 (Mitteilungen aus der Sammlung der Papyrus Erzherzog Rainer 25), oddíl „Schule und Bildung" str. 15-28. Cavallo, G.: Ricerche sulla maiuscola biblica, Firenze 1967. Cavallo, G.: „rpáuucua cdeqavSpíva", Jahrbuch der österreichischen Byzantinistik 24 (1975) 23-54. The Coptic Encyclopedia, ed. by A. S. Atiya. 8 sv., New York 1991: s.v. Alphabets, Coptic; Alphabet in Coptic. 83 Greek; Bookbinding; Dictionaries. Greeks in Egypt; Language(s), Coptic; Ostracon; Paleography; Papyrolo-gy; Vocabulary, Copto-Greek. Cramer, M.: Koptische Paläographie. Wiesbaden 1964. Groningen, B. A. van: Projet d'unification des systemes de signes critiques, CdE 7 (1932) 262-269. Kahle, P. E.: Bala'izah. Coptic Texts from Deir el- Bala'izah in Upper Egypt, 2 sv., London 1954. Krause, M.: Die Koptologie und ihre Forschungsgeschichte, in: Krause. M. (ed.): Ägypten in spätantik-christlicher Zeit. Einführung in die koptische Kultur, Wiesbaden 1998, str. 1-33. Krause, M.: Koptologie und Papyrologie, in: Atti del XVII Congresso Internazionale di Papirologia, Napoli 1984, str. 735-753. MacCoull, L. S. B.: Dated and Datable Coptic Documentary Hands Before A. D. 700, Le Museon 110/3-4 (1999) 349-366. Pestman, P. W.: The New Papyrological Primer, Leiden - New York - Köln 19942. Plisch, U.-K.: Einführung in die koptische Sprache, Wiesbaden 1999. Rupprecht, H.-A.: Kleine Einführung in die Papyruskunde, Darmstadt 1994. Schiller, A. A.: The Budge Papyrus of Columbia University, Journal of the American Research Centre in Egypt VII (1968) 79-118. Schiller, A. A.: The Budge Coptic Papyrus of Columbia University and Related Greek Papyri of the British Museum, in: Actes Xe Congr. Int. Papyrol., Wroclaw 1964. 193-200 VII (1968) 79-118. Seidl, E.: Rechtsgeschichte Ägyptens als römischer Provinz (Die Behauptung des ägyptischen Rechts neben dem römischen), Sankt Augustin 1973. Stegemann, V.: Koptische Paläographie (Quellen und Studium zur Geschichte und Kultur des Altertums und des Mittelalters, Reihe C: Hilfsbücher, sv.I), Heidelberg 1936. Steinwenter, A.: Das Recht der koptischen Urkunden (Rechtsgeschichte des Altertums IV, 2), München 1955. Till, W. C: Die koptischen Rechtsurkunden der Papyrussammlung der österreichischen Nationalbibliothek, Wien 1958. Turner, E. G.: The Typology of the Early Codex, Pennsylvania 1977. Koptské písemnictví S koptským písemnictvím, ať už definujeme „literaturu" jakkoli, se setkáváme nejdříve jako s překladovou literaturou náboženského rázu. Ačkoli její počátky nestojí na pevných pramenných základech, kladou se do konce 3. stol. po Kr. Z této doby totiž pocházejí - odhlédneme-li od nejranějších písemných pokusů starokoptštiny - nejstarší literární texty v koptském jazyce, zatímco tak zvané neliterární texty, tedy listiny, dopisy atd. (viz dále), nespadají pravděpodobě do doby před 4. stol. po Kr., jak dosvědčuje pohled do souboru koptských dokumentů. (Z 800 dokumentů pocházejících z Papyrologické sbírky ve Vídni a publikovaných v Koptisches Sammelbuch sahají časově pouze 4 - a snad dokonce pouze 3 - texty do 4. stol.) Mezi nejstaršími literárními texty se např. nalézá papyrus s knihou Ježíše Siracha (Ecclesiasticus), který Paul E. Kahle datuje do 3. nebo 4. stol.; spíše do 3. stol. po Kr. náleží kodex Přísloví (1:1-2:9, 2:20-18:9, 18:9-20:9, 20:25-21:4) papyrus Bodmer VI. ale také - jak příznačné! - řecko-koptský glosář k Ozeášovi; Ámos (11,8-15), který se dochoval ve 4 papyrových zlomcích, je svými vydavateli H. I. Bellem a H. Thompsonem kladen do konce 3. stol. po Kr. Poslední literární dílo zpracované v koptštině je Triadon, báseň o 732 průběžně počítaných čtyřřádkových strofách, z nichž se 428 dochovalo; vzniklo až r. 1322. Koptové tedy mohou pohlížet zpět na období trvající přibližně 1000 let, v nichž vznikala koptská literatura. Ve srovnání s délkou tohoto časového období přibývají literární prameny - přes příznivé klimatické podmínky pro uchování papyrů - relativně v malém rozsahu. To prokazují např. seznamy knih klášterních knihoven, obsahující díla, která se v koptštině vůbec nedochovala. Seznam knih v klášteře sv. Eliáše (jednalo se o klášter pachómiovské obedience, který se pravděpodobně nalézal v oblasti Théb), který musí být spíše pokládán za pracovní pomůcku, za oporu paměti klášterního „knihovníka", než za úplný seznam knih, je k dispozici na vápencovém ostraku o velikosti 24,5 x 18,5 cm z inventáře Institut Francois d'Archélogie Orientale v Káhiře, který René-Georges Coquin, poslední vědec, který se jim zabýval, datuje s největší pravděpodobností clo doznívajícího 7., příp. 8. stol. Nezřídka dochází k tornu, že díla, o nichž zcela bezpečně víme, že musela byt sepsána v koptštině, se H6 zachovala pouze v řeckém, příp. latinském překladu. To např. clo roku 1975 platilo pro Pachómiovy dopisy (Pachómios, 292-345, zakladatel koinobijského mníšskeho směru), které byly známy pouze v latinském překladu, předtím než Hans Quecke uveřejnil i zbytky koptského originálu. Skutečnost, že prameny - poměřovány již zmíněným tisíciletým časovým obdobím - se vyskytují ve skrovnějším rozsahu, než se očekávalo a než by bylo žádoucí, má různé příčiny. Jednou z příčin byla nesnášenlivost koptské církve vůči náboženskému písemnictví tak zvaných kacířů (tedy např. gnostiků a manichejců), jejichž knihy se dostaly na index a byly ničeny, ale také lhostejné postoje vůči apokryfnímu písemnictví, o němž se soudilo, že ho není třeba chránit. Jinou pričiňuje třeba spatřovat v pronásledování křesťanů muslimskými vládci, které se nezastavovalo ani před koptsky psanou literaturou. Protože koptské kláštery se svými bohatými stavy rukopisných památek byly často cílem nájezdů kočovníků, přišly touto cestou nazmar četné cenné texty. Tak má např. ve vlastnictví Maka-riův klášter ve Wádí Natrún rukopisné památky až z 9.-13. stol., protože starší knihy padly za oběť nájezdům kočovníků, k nimž docházelo opakovaně obzvlášť v první polovině 5. stol. Avšak i nová doba se vůči koptským rukopisům v koptských klášterech a kostelích zachovala více než macešsky; nedostatečné péči je třeba připsat na vrub všechny ty případy, kdy koptské knihy byly buď zničeny, nebo prodány evropským návštěvníkům. Zájem evropských sběratelů rukopisných památek vedl k stoupající poptávce v egyptském obchodě se starožitnostmi, což mělo opět za následek loupeživé vykopávky i nesmyslné, ale zisky přinášející dělení rukopisných celků, které původně patřily k sobě. A výsledek: Jen mizivě malý díl až dosud známé koptské literatury pochází z vědecky prováděných výkopů. Přesto máme k dispozici dostatečné množství literárních památek v koptském jazyce, abychom je mohli třídit, jak je to v papyrologii obvyklé, podle formy a obsahu. Pojmy „literatura'" a ,,neliterární texty" již byly zmíněny, tím jsme taky již získali dva podstatné rozlišovací znaky, s jejichž pomocí může být koptské písemnictví utříděno. Do prvé skupiny řadíme početnou náboženskou literaturu včetně teologických pojednání, legendy, pohádky a romány, avšak také poezii a tak zvanou vědeckou literaturu (v koptském písemnictví se jedná především o matematické a lékařské texty). Pro magické texty, příp. pro texty písní náboženské obce, se nabízí pojem paraliteratura, subliterární texty, sekundární nebo „malá literatura", jak byl použit Walterem Tillem: „Mezi koptskými literárními texty se nalézají i takové, které zcela zřejmě nejsou ani samotnými Kopty pociťovány jako plnohodnotná literatura ... to, co označuji jako .malou literaturu', není něco, co my současníci pokládáme za něco méně důležitého nebo méně ušlechtilého, ale toto hodnocení odpovídá zcela vnímání starých Koptů a dochází svého vyjádření jak vnější formou, tak i použitým způsobem jazyka. K tomuto druhu literatury patří především velmi rozšířené magické texty všeho druhu i texty s nimi příbuzné jako např. lékařské pokyny apod." Do skupiny „neliterárních textů" náleží potom především právní listiny, dopisy, seznamy všeho druhu (mj. jmenné a místní seznamy), stvrzenky apod. Charakteristickým znakem koptského písemnictví i znakem, podle něhož lze toto písemnictví ještě dále členit, je jeho dělení na překladovou literaturu a původní literaturu. K překladové literatuře - překládalo se hlavně z řečtiny, ale také z aramejštiny a syrštiny - patří především biblické texty Starého a Nového zákona, ale také apokryfy a pseudepigraťy, dále doklady židovské literatury (např. Závěť Abrahámova a Závěť Izákova), které však už částečně byly přepracovány v křesťanském duchu (např. Apokryfon Jeremiášovo), dále gnostická a hermetická literatura v tzv. kodexech z Nag Hammádí a konečně četné manichejské texty. Vedle této náboženské překladové literatury z okruhu křesťanství, gnóze a manicheismu máme však i díla apoštolských otců (např. Hermás. Didaché, 1. Pseudo-Klé-méns) a církevních otců (Eirénaios z Lyonu, Kléméns Alexandrijský, Hippolytos Římský) přeložená do koptštiny. Proti tomu stojí tzv. původní koptská literatura, tedy díla, která už od začátku byla napsána v kopt-štině. Která díla a kteří autoři stáli na počátku této literatury, o tom dosud nemáme bezpečné vědomosti. Podle tradice (Epiťanios, Panarion 67,1 a 3) prý napsal Hierakas z Leontopole (asi 270-360) komentáře k Bibli a Žalmy jak v řečtině, tak v koptštině, žádné z těchto děl se však nezachovalo. Od zakladatele poustevnického hnutí Antonia (f 356, údajně ve věku 105 let) se sice zachovaly zbytky koptských dopisů, nevíme však, jestli jsou původní, nebo přeložené z řečtiny. Na bezpečné půdě se naproti tomu nacházíme v případě Pachómia, u něhož máme vedle několika koptských zlomků jeho S 7 pravidel mníšskeho života nyní i koptsky psané dopisy (v. již nahoře). Pachómia lze tedy považovat za nejstaršího autora, jehož texty jsou bezpečně původně koptské a mají literární ráz. Spektrum původní koptské literatury je široké. Opětně se setkáváme s teologickými díly v nejširším smyslu slova, jako jsou katecheze, kázání, enkómia, komentáře, pastorální a tzv. Velikonoční listy určující datum pohyblivého velikonočního svátku. Dále je zde velká skupina tzv. asketika, tj. literatury asketických mníšskych hnutia společenství v egyptské církvi; sem patří nejspíše nej známější dílo Apophthegmata patrům (Výroky otců). Značný prostor v literární oblasti zaujímají i vyprávění o divotvorcích a Životy (Vitae), tedy texty o svatých egyptské církve, a legendy o mučednících a světcích. Koptsky byla napsána i světová kronika od stvoření člověka až po dobu Jana z Nikiu (7. stol.), autora této kroniky. Vedle překladů z řečtiny máme i původní koptské romány: tak máme v koptštině i jinak velmi rozšířený román o Alexandrovi a román o Kambysovi. Původní koptská literatura dosáhla vrcholu v poezii. Jde přitom většinou o náboženské texty, pašijové a velikonoční zpěvy, nářky Marie pod křížem, hymny na svaté mučedníky. Ke koptské poezii můžeme počítat i hymny, které se zpívají v koptské církvi jako součást liturgie. Nepřeložená, ale od původu koptská jsou i díla, která můžeme souhrnně označit pojmem „vědecká literatura". Sem patří např. příručka pro různé propočty, sbírky lékařských a alchymistických předpisů. Z oblasti církevního práva se z původních koptských textů mezi jiným zachoval církevní řád raněkřesťanského autora Hippolyta (t 235) a kánony připisované Athanasiovi (295-373). Mezi tzv. „neliterárními" nebo „dokumentárními" texty, které stojí na druhém pólu koptsky psaných písemných památek, se setkáváme s nepřehledným množstvím písemných dokumentů, které zde nelze všechny uvést. Patří podobně jako analogické řecké dokumenty do oblasti soukromého, hospodářského, právního, administrativního a školského života od raněbyzantského až do islámského Egypta. Mezi dokumenty soukromého života jsou na prvním místě dopisy se zcela osobními tématy (blahopřání, vyslovení soustrasti, ale i různá doporučení nebo zcela prostě jen dotazy po osobním zdraví a blahu). Ve formě dopisů se nám však zachovaly i texty zcela jiného obsahu, např. takové, v nichž se mluví o obdělávaní polností a vyzývá k vykonání určitých přislíbených výkonů ap. V případě těchto textů se tedy jedná o dokumenty z hospodářského života. K hospodářským dokladům patří samozřejmě i jednoduchá vyúčtování, potvrzení o zakoupeném zboží, soupisy zařízení domácnosti, výnosů sklizně, dobytka ap. K oblasti právní lze přiřadit vedle dokladů o poskytnutí půjček a záruk především smlouvy všeho druhu, např. smlouvy o pronájmu, pracovní a učňovské smlouvy, nacházíme tu i svatební smlouvy. Množství dokumentů známe z oblasti dědického práva. Zde lze jako příklad uvést především závěť a dokument o dělení dědictví. K velikému množství administrativních dokumentů patří texty, které výnosem upravují určité obecné problémy nebo nařízení ke konkrétním jednotlivým případům (např. výzvu k pracem na vodních stavbách), ale i tak „neoblíbené" texty, jako rozhodnutí o daních a četná potvrzení o úhradě daně. Pokud někdo chtěl cestovat za hranice nomu (okresu), kde měl stále bydliště, potřeboval k tomu často cestovní doklad v podobě cestovního pasu. Pokud tu byla snaha přimět uprchlíky k návratu do města jejich původního pobytu, pak úřady vystavovaly tzv. ochranné listy, glejty, v nichž byl uprchlíkům slibován beztrestný návrat. I tyto dokumenty patří do správní oblasti. Konečně máme i texty, které nás trochu blíže seznamují s oblastí školství. Jedná se především o školská cvičení, psaná zpravidla na vápencové nebo hliněné střepy, jako na nejlevnější a nejpřístupnější materiál nebo i na papyrus, vzácněji také na papír. Používaly se, i když méně často, i dřevěné, příp. voskové destičky a pergamen. Samozřejmě byla velká část takto žáky popsaných papyrů nebo pergamenu již odpadový materiál (např. již dříve na verso použitého a vyřazeného dokladu). Mezi školskými cvičeními převládá cvičení písma, počínaje jednotlivými písmeny a celou abecedou přes cvičení psaní slabik (sylabáře) a části slov až k psaní úplných slov a jmen (v. str. 48-49). Vedle toho tu jsou cvičení k jednotlivým koptským konjugačním tvarům. Zachovaly se však i texty, které podle všeho vznikly opisováním, diktátem nebo memorováním. Relativně široký prostor zaujímají texty, které sloužily k nacvičení ustálených formulí v korespondenci a v určitých dokumentech. Samozřejmé - a tím zakončujeme náš stručný přehled - se žáci cvičili i v matematice, a tak máme vedle četného nacvičování čísel i úlohy pro sčítání a násobení, a také tabulky zlomků. 88 Literatura Bagnall, R. S.: Copts, in: Redford, D. B. (ed.): The Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt, sv. 1, Oxford 2001. str. 302-307. The Coptic Encyclopedia, ed. by A. S. Atiya. 8 sv., New York 1991: s.v. Apophthegmata Patrum: Antony of Egypt, Saint; Bodmer Papyri; Hieracas of Leontopolis; Literatuře, Coptic; Monasticism, Egyptian; New Testament, Coptic Versions of the; Old Testament, Coptic Translations of; Pachomius, Saint. Foerster, W. et al.: Die Gnosis. 2. sv.: Koptische und mandäische Quellen, Zürich - Stuttgart 1971; 3. sv.: Der Manichäismus, Zürich 1980. Hassitzka, M. R. M.: Neue Texte und Dokumentation zum Koptisch-Unterricht, 2 sv., Wien 1990. Kahle, P. E.: Bala'izah. Coptic Texts from Deir el-Bala'izah in Upper Egypt, 2 sv.. London 1954. Lexikon der Ägyptologie, ed. W. Helck a E. Otto, 7 sv., Wiesbaden 1971-1992: s.v. Koptische Literatur. Nagel, P,: Das Triadon. Ein sahidisches Lehrgedicht des 14. Jahrhunderts, Halle 1973. Orlandi, T.: Coptic Literatuře, in: Pearson, B. A. - Goehring, J. A. (ed.), The Roots of Egyptian Christianity, Philadelphia 1986, str. 51-81. Orlandi, T.: Koptische Literatur, in: Krause, M. (ed.): Ägypten in spätantik-christlicher Zeit. Einführung in die koptische Kultur, Wiesbaden 1998, str. 117-147. Pokorný, P.: Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiku, Praha 1998-. Quecke, H.: Die Briefe Pachoms. Griechischer Text der Hs. W. 145 der Chester Beatty Library. Anhang: Die koptischen Fragmente und Zitate der Pachombriefe, Regensburg 1975. Schüssler, K.: Biblia Coptica. Die koptischen Bibeltexte, sv.1/1-4, Wiesbaden 1995; sv. 3/1 Wiesbaden 2001. Koptština ve srovnání s češtinou Ve stručném přehledu o koptské papyrologii pojednáme nyní o koptském jazyce. Nejdříve je třeba zodpovědět, co to vlastně koptština je, v jakém smyslu lze tohoto termínu používat a konečně, jak bude užíván zde. Jako každý pojem podléhal i termín koptský v průběhu staletí změnám významu. Vyjděme tedy nejdříve z jeho etymologie: čes. koptský, něm. koptisch, angl. coptic, ťranc. copte, rus. KonmcKim a maď. kopt, abychom uvedli jenom několik evropských jazyků, se odvozují od arabského qibt. Slovo qibtje pak zkrácenou podobou řeckých výrazů (ai)gypt(ios), (ai)gypt(os) = Egypťan, egyptský, Egypt, které pronikly prostřednictvím novolatinského slova coptus do evropských jazyků. Kopt/koptský tedy vpodstatě neznamená nic jiného než Egypťan, příp. egyptský, tj. původně to bylo etnické a geografické označení používané arabskými dobyvateli. Koptové sami nazývali svou zemi Kerne a sebe a svůj jazyk jako lid aJazyk Kéme. Tomuto geografickému, resp. etnickému, pojmu, jak jej používala arabština, byl ihned od počátku vlastní i náboženský význam. Zde je třeba připomenout, že dobytí Egypta Araby bylo zároveň i počátkem islamizace země, jejíž vládnoucí kruhy se hlásily ke křesťanství, které se i mezi obyvateli Egypta těšilo široké podpoře. Egypťané byli ztotožňováni s křesťany, podobné jako Arabové s muslimy. Když později mnoho egyptských křesťanů přeběhlo kvůli zvláštnímu zdanění k islámu, zbylí křesťané se stali menšinou (kolem r. 830). Tím byl etnicko-náboženský význam slova koptský zpečetěn. Z pohledu říšské církve byl tento náboženský význam spíše konfesionálni: výrazem koptský se rozuměli stoupenci egyptské koptsko-ortodoxní církve. Ta. jak je známo, zaujala na chalcedonském koncilu (r. 45 1) odlišné stanovisko v christologických otázkách a šla potom jinou cestou. Protože dnes koptsko-ortodoxní církev není omezena jen na Egypt a má své obce i v jiných částech světa (Evropa, Amerika), lze výraz koptský používat i v příslušné širším geografickém významu, přirozeně za cenu ztráty etnické konotace. Po úspěšné misijní činnosti Sjednocené presbyteriánské církve Severní Ameriky mezi koptskými křesťany, která vyústila v založení koptsko-evangelické církve (r. 1854), a po zřízení koptsko-katolic-kého patriarchátu v Alexandrii (27. 11. 1894) se užívání slova koptský stalo ještě komplexnější a více matoucí, přičemž zcela pomlčíme o všech těch Koptech, kteří se sami označují jako agnostikové. Pro nás jsou naštěstí věci podstatně jednodušší. Zabýváme se koptštinou jako jazykem a koptskými texty jako jejím zápisem v nejširším smyslu slova. Koptský' proto chápeme jen v jeho původním geografickém smyslu. To platí i pro koptská písemná svědectví včetně textů, které lze zařadit do 89 literatury. Ačkoli v případě koptského biblického textu bychom mohli pomýšlet na nábožensko-kon-fesionální aspekt, je třeba vzít v úvahu, že existují koptské biblické texty, na základě jejichž dialektu lze předpokládat, že tyto texty nebyly v oběhu mezi egyptskými křesťany, ale mezi egyptskými ma-nichejci. Stručná charakteristika koptštiny má umožnit, aby si každý udělal přibližnou představu o struktuře tohoto jazyka a o jeho odlišnosti ve srovnání např. s řečtinou nebo češtinou. Kvůli názornosti se přitom omezíme na morfologii (tvarosloví) a syntax (skladbu) koptštiny v její saidské, „klasické'*, podobě (k tomu níže). Z obou oblastí vybíráme ty rysy, které jsou pro tento jazyk obzvláště typické. K srovnání nám poslouží čeština; o vztahu koptštiny k řečtině pojednáme odděleně. Z hlediska historického vývoje jazyka je koptština posledním výhonkem egyptštiny, která je větví semitohamitské neboli afroasijské jazykové rodiny. Nejnápadnější rozdíl mezi koptštinou a jejími předchůdci spočívá ve způsobu písemného záznamu: poprvé v dějinách egyptského jazyka dostávají všechny vyslovované vokály svůj písemný znak, který je zaznamenáván společně se souhláskami. Za to, že tomu tak je, vděčíme řecké alfabetě, která byla hlavním zdrojem znaků, z něhož Koptové čerpali při písemném zaznamenávání svého jazyka. Tím bylo úspěšně ukončeno hledání nejvhodněj-šího systému písma pro mluvenou egyptskou koptštinu, systému, jehož trvání lze doložit od ptolemá-jovského období (3. stol. př. Kr.: graffito z egyptského Abydu). Protože však znakový inventář řečtiny nemohl reprodukovat všechny fonémy egyptské koptštiny adekvátním způsobem, byly chybějící grafémy doplněny z démotického písma (šlo o písmo užívané v Egyptě už v homérske době zvláště v oblasti právní, nižší administrativy a v soukromé korespondenci a doložitelné až do 5. stol. po Kr.); tyto znaky byly vtěleny v lehce pozměněné podobě do koptské abecedy. Podíváme-li se nyní na libovolnou koptskou větu, setkáme se v ní se slovy, která lze přiřadit ke slovním druhům, jež známe i z jiných jazyků: podstatné jméno, sloveso, zájmeno, předložka atd. Srovnáme-li tyto slovní druhy např. se slovními druhy češtiny, je nápadné, že zde chybí přídavná jména. V koptštině se skutečně, odhlédneme-li od několika málo, většinou starších výjimek, „adjektiva" neliší tvaroslovně od příslušných koptských substantiv. Přesto nacházíme i v koptštině „adjektivní" výrazy, avšak pro ně nemáme speciální druh slov. Koptština si zde vypomáhá syntaktickými prostředky, při čemž používá většinou morfém n-, jímž potom příslušná podstatná jména navzájem spojuje. Z hlediska syntaxe se tu jedná o přívlastkovou konstrukci. Přitom jsou obě podstatná jména navzájem zaměnitelná, takže např. spojení „krása - žena" může být interpretováno jako „krásná žena" nebo jako „ženská krása" podle toho, zda se morfém n přidá k prvnímu či druhému substantivu. Substantivum ve funkci adjektiva zůstává přirozeně nesklonné. Pro koptská substantiva je charakteristické, že jejich singulár a plurál je většinou vyjadřován jen členem, aniž by bylo zapotřebí použít jednotných nebo množných tvarů substantiva. I v případech, kde se zachovaly tvary plurálu odlišné od singuláru, není jejich použití bezpodmínečné nutné - postačí plurál členu. Ani gramatický rod substantiva (v koptštině existuje jen mužský a ženský rod) nelze vyčíst z tvaru podst. jména (výjimky tu jen potvrzují pravidlo), i zde nám pomůže jen určitý člen. Koptské podstatné jméno se tedy zdaleka nevyznačuje takovým bohatstvím tvarů jako jeho český protějšek. Na rozdíl od češtiny neznají koptská substantiva deklinaci, skloňování v tradičním slova smyslu, tj. pomocí koncovek. Příslušné syntaktické vztahy, tj. genitiv, dativ, akuzativ nebo instrumentál, se vyjadřují pomocí morfému, předpon a částic, připojovaných k substantivu v základním tvaru. K vyjádření vokativu zpravidla stačí vlastní jméno osloveného nebo. ve všech ostatních případech, substantivum s předsunutým určitým členem. Na rozdíl od češtiny má koptština jako zvláštní kategorii tzv. determinanty. K nim patří především členy (určitý a neurčitý), ukazovací a přivlastňovací zájmena (kterým se v koptských gramatikách rovněž říká členy) aj. Cleny neobsahují jen informace o rodu (ovšem jen mužském a ženském) a čísle (singulár, plurál) připojeného substantiva, příp. jeho ekvivalentu (infinitiv aj.), ale charakterizují také příslušný výraz jako „určitý" nebo „neurčitý". Podle toho, zdaje substantivum (resp. jeho ekvivalent) determinováno (např. určitým členem, v češtině lze použít zájmena „ten, ta") či nikoli (např. neurčitým členem, česky přibližně „nějaký, nějaká; jeden, jedna"), vyžaduje specifickou syntaktickou konstrukci, a naopak: konkrétní syntaktické konstrukce vyžadují buď determinované, nebo nedeter- 90 minované substantivum. Tak lze v koptštině říci jen: „ten muž (je) v domě," ale je-li před podstatným jménem „muž" neurčitý člen, musí věta znít: „nějaký muž se nachází v domě." Určitost a neurčitost hrají tedy v koptštině podstatnou roli. Sloveso, v koptštině slovní druh s největšim množstvím tvarů, se na rozdíl od češtiny neurčuje podle koncovky 3. os. sg. préz. akt. (známé dělení do 5 slovesných tříd), ale, jak je tomu zpravidla v semitských jazycích, podle počtu svých souhlásek (tzv. radikálů). Ty jsou kostrou slovesa, která zůstává nezměněna ve všech „slovesných tvarech", zatímco samohlásky se mění. Koptské sloveso má dva základní tvary: infinitiv a tzv. stativ (či podle staršího označení kvalitativ). Zatímco infinitiv popisuje děj nebo činnost (psát, červenat se), stativ udává u přechodných sloves výsledek nějaké činnosti, stav („napsaný"), u nepřechodných sloves vlastnost („být červený"), příp. trvání nějakého děje (zvláště u sloves označujících pohyb. např. „jít"). Užívání infinitivu a stativu se řídí syntaktickými a sémantickými pravidly. Co dále odlišuje koptské sloveso od českého, je to, že má pouze jeden slovesný rod: aktivum. Zvláštní pasivní tvary neexistují. K vyjádření pasivního významu má koptština - odhlédneme-li od toho, že aktivní tvary přechodných sloves můžeme podle kontextu překládat i pasivně - v podstatě tři možnosti: a) 3. osoba plur. akt. „oni staví / staví se" ve smyslu průběhového pasiva „je stavěno". Tento způsob vyjadřování pasiva je blízký, zvláště u nedokonavých sloves, zvratnému tvaru pasiva v češtině, protože v obou případech stojí v popředí činnost, průběh pasivního děje. O tom, zda máme aktivní tvar přechodného slovesa překládat pasivem nebo ne, rozhoduje často kontext. Jednoznačně se nabízí pasivum, pokud je agens (původce činnosti) označen instrumentální předložkou; v češtině se v tomto případě klade instrumentál; b) stativ přechodných sloves „je postaveno". Stativ přechodných sloves má význam pasiva vyjadřujícího stav (tzv. stavové pasivum); lze jej srovnat např. s opisným tvarem pasiva dokonavých sloves v češtině; c) tzv. verba composita (sloveso + substantivum) se slovesy „přijímat" v pasivním významu, např. „přijímat křest" = být křtěn (aktivní tvary se tvoří pomocí slovesa „dát, poskytovat", např. poskytovat křest = křtít). Zvláštností infinitivu přechodných sloves, tedy sloves, která mají přímý akuzativní předmět, je to, že vedle tzv. status absolutus, tj. vedle vlastní infinitivní formy, tvoří ještě další dvě formy: status nominalis (či status constructus) a status pronominalis. Status nominalis se užívá, je-li bezprostředně připojen přímý předmět substantívni, status pronominalis, jde-li o předmět pronominálního (zájmen-ného) charakteru. U koptského slovesa neexistují samostatně vyvinuté participiální tvary (s výjimkou tzv; participium coniunctum, které však slouží jako slovotvorný prvek) a na rozdíl od češtiny chybí u něho i pře-chodníky. Jejich funkci mohou převzít buď vztažné formy, nebo vytváření tzv. circumstantialis, tedy syntaktické konstrukce. Podobně jako v češtině můžeme i v koptštině sloveso časovat, tedy spojovat je s příznakem modu (způsobu) nebo času a také s podmětem (actorem). Přitom je nápadné, že koptské sloveso při časování nepřijímá na rozdíl od češtiny žádné koncovky. Časování se uskutečňuje pomocí rozličných prefixů (prostřednictvím tzv. konjugační báze), které se liší podle slovesného způsobu, času a podle toho, zdaje konjugační báze následována substantivním nebo pronominálním subjektem, zatímco sloveso samo zůstává v nezměněné podobě (buď v infinitivu: jako status absolutus, nebo při přímém připojení předmětu jako status nominalis, resp. pronominalis, nebo ve stativu). Pro vyjádření vidu a tzv. způsobu slovesného děje („Aktionsart") má koptština k dispozici jednak morfologicko-lexikální prostředky (infinitiv vs. stativ), jednak syntaktické prostředky (konjugace durattvních, tj. trvacích časů vs. konjugace nedurativních časů). Vidy v koptštině se ovšem nekryjí s vidy známými z češtiny. K párovým slovesům typickým pro češtinu, vyjadřujícím nedokonavý a dokonavý vid, nemá koptština paralelu. Je nápadné, že aktuální prézens. který lze v češtině vyjádřit jen u nedokonavých sloves, se v koptštině realizuje jen jako konjugace durativního času (typ „I am listening"). Opakované děje, obvyklé činnosti, které čeština mezi jiným vyjadřuje slovesy násobnými (iterati-va) se sufixem-va-, -vciva-, se v koptštině vyjadřuje jen gramaticky, a to tzv. aoristem (který vyjadřuje 01 pravidelně se opakující děje, a tudíž nemá nic společného s aoristem klasické řečtiny), příp. tzv. prézentem consuetudinis. Koptské předložky mají buď status nominalis, nebo status pronominalis (a tím se liší od částice). O použití příslušného statusu platí to, co již bylo řečeno v souvislosti s koptským slovesem. Na rozdíl od češtiny má koptština vedle jednoduchých předložek ještě asi tucet předložek složených. Pro oba druhy předložek však platí, že každá předložková fráze je v koptštině nesklonná („na zeď" a „na ona" místo „na zdi" a „na ni"). Koptská osobní zájmena rozlišují podobně jako v češtině ve 3. os. sg. mužský a ženský rod (střední rod však nikoli) a - na rozdíl od češtiny - to platí i pro 2. os. sg. (tedy „ty" mužského a „ty" ženského rodu). Zájmeno 3. os. pl. má v koptštině jen jeden tvar, a nerozlišuje tudíž - opět jinak než je tomu v češtině - mezi životnými a neživotnými subjekty. Celkem zná koptština čtyři druhy osobních zájmen, jejichž použití je dáno syntaktickou souvislostí. Všem je společné to, že jsou nesklonná. Tak může afix „f", který v koptštině vyjadřuje 3. os. sg„ znamenat jak „on" (nominativ), tak „jemu" (dativ) nebo „jeho" (akuzativ). V určitých případech má i význam zvratný („se") nebo posesivní („jeho"). Koptské vztažné zájmeno se od svého protějšku ve známých evropských jazycích tvořením i funkcí odlišuje natolik, že bývá v gramatikách koptštiny přiřazováno k tzv. konvertorům, tedy k morfémům, které vyznačují přeměnu (transformaci) hlavní věty/fráze ve větu vedlejší. Tvar koptského vztažného konvertoru nezávisí - na rozdíl od českého vztažného zájmena - na rodu a čísle slova, k němuž se vztahuje, nýbrž na druhu věty, na druhu konjugace, na druhu subjektu (pronominálního nebo nominálního) konvertované (vedlejší) věty. Protože konvertor sám je nesklonný a neobsahuje žádnou informaci o rodu a čísle slova, k němuž se vztahuje, je třeba vyvodit tuto informaci a informaci o jeho syntaktické funkci ve vedlejší větě z kontextu. Věta: „muž, který poslouchá hudbu," a věta: „žena. která poslouchá hudbu," by koptsky zněla: „člověk/žena, co poslouchá hudbu". Koptština by zde použila bezrodý vztažný konvertor, kterému v češtině asi nejspíše odpovídá vztažné „co". V jiném druhu koptské věty (v tzv. větě verbální) by citovaná fráze zněla: „muž, co on poslouchá hudbu...", tj. slovo, k němuž je věta vztažena, musí být opakováno ve formě příslušného osobního zájmena („on"). Fráze: „ten, u něhož není stín," se koptsky vyjadřuje jako, „ten, co není stín u něho (doslova: .u on')". Způsob odkazu naznačuje, jakou má toto slovo syntaktickou funkci a jak se má konvertor, odpovídající českému vztažnému zájmenu, překládat. V češtině je situace jednodušší, protože vztažné zájmeno samo o sobě označuje rod, číslo a deklinaci. Nakolik je čas jako gramatická kategorie vázán v češtině na sloveso a jeho tvary, vyjadřuje už český výraz pro konjugaci: časování. Koptština je jazyk bohatý na neverbální spojení subjektu a predikátu (tzv. nominalní/jmenné věty; v české terminologii se častěji užívá označení „jmenný přísudek bez spony"), v češtině zastoupené jen zřídka, zejm. ve rčeních a příslovích, např. „sliby chyby". V koptštině je gramatická kategorie času spíše příznakem u vět hlavních a vedlejších než u určitých (finitních) slovesných tvarů. Podobně jako čeština má i koptština k dispozici slovesné tvary, které vyjadřují nejméně tři časové polohy: préteritum, prézens, futurum. Vedle toho však existují i slovesné formy, které nevyjadřují čas (aorist, konjunktiv), formy časově relativní (temporalis, kondicionál a tzv. limitativ), nebo dokonce vůbec nemají vztah k času (jusiv a tzv. kauzativní infinitiv). V koptštině tedy existují konjugační formy odlišné od češtiny, které zde nelze dále rozvádět (jak vypadají, co znamenají a v jakých funkcích je lze použít), protože by to přesáhlo stanovený rámec výkladu. Jak čeština, tak koptština patří k tzv. SVO-jazykům, tedy k těm jazykům, v nichž při neutrální výpovědi odpovídá slovosled pořadí subjekt (S) - verbum (V) - objekt (O). Přesto existuje mezi oběma jazyky podstatný rozdíl: zatímco čeština má volný slovosled, a může tudíž při umísťování větných členů postupovat relativně volně a pragmaticky, v případě koptštiny jsou možnosti omezené -koptština je jazykem s pevným slovosledem. To však neznamená, že by slovosled v koptštině byl strnulý a neměný, pouze jej nelze měnit libovolně a při jeho změně je nutno dodržovat určitá syntaktická pravidla. Změny ve větném členění jsou nutné např. tehdy, chceme-li navazovat na něco již známého nebo mají-li být určité větné členy zdůrazněny. Takové větné členy se většinou kladou na začátek věty. Slouží k tomu různé prostředky, mimo jiné tzv. dislokace neboli extrapozice, kdy se uvolní člen, který má být takto dislokován, ze svazku S-V-0 a zařadí se na začátek věty (tzv. topikalizace). Dislokovaný 92 větný člen může mít v neutrální/bezpříznakové podobě věty (např. „muž IXI poslouchá hudbu 121") funkci podmětu 1X1 nebo předmětu 121. Koptská věta by potom zněla asi takto: „muž, on poslouchá hudbu" (dislokace zdůrazněného podmětu), nebo: „hudba, muž ji (dosl, v nominativu: ,ona') poslouchá" (dislokace zdůrazněného předmětu). Vidíme, že místo uvolněné ve větě s neutrálním slovosledem musí být vyplněno ekvivalentním odkazovacím výrazem: v případě 1X1 je to zájmenný podmět, v případě 121 zájmenný předmět, takže neutrální slovosled S-V-0 je zachován. Jiný způsob topikalizace, známý i z češtiny, je tzv. vytýkání (angl. cleft sentence). Pro tuto konstrukci je typická vztažná věta, navazující na zdůrazněný větný člen, např. při zdůrazněném podmětu: (1) „je to muž, co on poslouchá hudbu," a v případě předmětu: (2) „je to hudba, co muž ji (dosl. v nominativu: ,ona') poslouchá." Mluvíme-li o koptštině, máme na mysli saidštinu, tedy onen dialekt, který se dokázal prosadit jako standardizovaný literární jazyk tím, že překročil své regionální omezení a stal se komunikačním a literárním jazykem téměř celého Egypta. Až mnohem později byla saidština vystřídána bohairštinou jako jazykem koptské církve a liturgie a stala se pro učence 18. stol. koptštinou jako takovou. Už od 14. stol. byly známy tři dialekty koptštiny. Athanasios, biskup z Kuše (2. pol. 13., příp. 14. stol.) uvádí ve své arabsky psané gramatice koptštiny saidštinu, bohairštinu a bašmurštinu. Bašmurštinajejakýmsi„dialektem-ťantomem"-nezachovala se o nižádná textová svědectví. Vzhledem k tomu, že v 17. stol. bylo vedle velkého množství bohairských a několika málo saidských textů známo i skrovné množství fajjúmských textů, tedy celkem tři koptské dialekty, byly fajjúmské textové doklady vydávány za bašmuršské, aby se vyhovělo počtu tří koptských dialektů Athanasia z Kuše. V období od r. 1880 (rok vydání Sternovy gramatiky) do r. 1939 (kdy vyšel Crumův Coptic Dictionary) se počet známých koptských dialektů zvýšil na pět: ke třem výše uvedeným dialektům - saidštině. bohairštině a fajjúmštině - přistoupily ještě achmímština a subachmímština (dnes lykopolština). V r. 1954 se poprvé jmenovitě uvádí nezávislý mezokémský (též středoegyptský) dialekt a v 60. letech 20. stol. pak skokem narůstá počet známých dialektů na osm až devět. Počet koptských dialektů dosáhl maxima r. 1973, bylo jich identifikováno celkem patnáct! Dnes vycházíme ze šesti hlavních skupin, k nimž je vždy přiřazován ještě různý počet subdialektů. Zeměpisné členění Egypta usnadňovalo vznik dialektů pravděpodobně už ve faraónské době. Podle převládajícího mínění badatelů mají všechny koptské dialekty společný egyptský jazykový základ. Rozdělení koptštiny na dialekty vychází z velmi přesvědčivé hypotézy, že rozdílný způsob psaní téhož slova odráží i rozdílnou vokalizaci. Různé pravopisné systémy souvisejí tedy s různými systémy fonologickými/fonetickými. V případě koptských dialektů jsou na první pohled nápadné fenologické/ fonetické rozdíly, projevující se ve vokalizaci a ve stavu souhlásek. Dalším neméně důležitým znakem jsou gramatické, zejm. syntaktické rozdíly mezi jednotlivými dialekty, v menší míře pak i lexikální odchylky. Rozdíl mezi dialektem a jazykem je dán regionálním, resp. nadregionálním, vymezením. Koptské dialekty se dělí do těchto hlavních skupin: achmímština, lykopolština (dříve subachmímština), saidština, mezokémština (střední egyptština), ťajjúmština a bohairština, pro něž se badatelé dohodli na těchto zkratkách: A, L (dříve A2), S, M, F a B. Geografické vymezení je, vzhledem k tomu, že koptština je mrtvý jazyk a že jsme proto odkázáni jen na písemná svědectví, více méně hypotetické. Text, dosvědčující určitý koptský dialekt a nalezený na určitém místě, nemusí ještě z tohoto místa pocházet. V případě bohairštiny, fajjúmštiny a mezokémštiny je ovšem lokalizace méně hypotetická než u ostatních dialektů. Začneme-li na severu Egypta, tedy v deltě, vypadá - podle předních dialektologů koptštiny R. Kassera a W.-P. Funka - geografické vymezení koptských nářečních skupin takto: za domov bohairštiny je považována (i jinými badateli) nilská delta (bohairština od arab. Bohaira, provincie v západní části nilské delty). Stejně nepochybně je oáza Fajjúm jazykovou oblastí fajjúmštiny. Oxyrhynchos, který klasičtí papyrologové znají jako bohaté naleziště řeckých papyrů, a jeho okolí jsou vlastí mezokémského dialektu, který se geograficky vsouvá mezi dialekty F a L. Saidština (z arab. sais „horní země", tj. Horní Egypt) jako regionální dialekt, existující kdysi v oblasti Sakkáry a Memfidy, se nyní klade mezi dialekty M a L, dále do Hermúpole a okolí (dnešní Ešmúnén). Poněkud problematické je - alespoň podle našeho názoru - spojování města Lykopolis (Asjút) s původem lykopolštiny. Z přiřazení achmímštiny k Achmímu (řec. Panopolis) nezbývá dnes o mnoho více než 93 název tohoto nářečí, protože podle obecného názoru je třeba hledat jeho původ a hlavní centrum v oblasti kolem Théb. Fajjúmština, mezokémština, lykopolština a achmímština jsou regionální dialekty, které byly v průběhu doby zatlačeny saidštinou, která se z regionálního dialektu pozvedla k tzv. nosnému dialektu (vehicular language) v oblasti jižně od nilské delty až k Asuánu (Střední a Horní Egypt). Časově lze samozřejmě tento proces jen těžko upřesnit, máme však k dispozici několik mezních dat. Obecně se předpokládá, že rok 300 po Kr. byl počátkem písemné fixace saidštiny v literární podobě. Přibližně v 6. stol. byla písemná forma saidštiny už plně standardizována. Od 4. do 8. stol. byla saidština pro všechny autory, pro které byla mateřským jazykem, knižní (literární) formou koptštiny. V 7. stol. byly místní dialekty Středního a Horního Egypta jako běžný komunikační prostředek zcela zatlačeny do pozadí saidštinou, protože v době dobytí Egypta Araby byla saidština jediným literárním „dialektem" země. V nilské deltě se jako nosný dialekt prosadil bohairský dialekt. Nadále, nejpozději od dobytí Egypta Araby a do jisté míry i díky němu, stáli proti sobě bohairština a saidština už nejako dialekty, ale jako větší jazykové jednotky, jako koptské koiné Dolního a Středního/Horního Egypta. V 8. a 9. stol. se začala bohairština prosazovat na úkor saidštiny a vil. stol. už měla téměř monopol. Od této doby byla bohairština oficiálním jazykem církve a ještě v 18. a 19. stol. reprezentovala koptštinu jako takovou. Dochované (literární) texty nepokrývají všechny úseky stejně. Některá písemná svědectví se zachovala pouze v jednom dialektu (např. tzv. manichaica), zatímco jiné máme k dispozici téměř ve všech dialektech (překlady biblických textů). Zajímavé je i zjištění, že existují texty, přeložené z jednoho koptského dialektu do druhého. Podívejme se nyní, jaké texty se dochovaly v jednotlivých koptských dialektech. Bohairština: většina textů také v tomto dialektu pochází až z 9. a pozdějších století, jen malé množství biblických textů lze datovat již do 4. a 5. stol. Sem patří např. Papyrus Bodmer III s evangeliem sv. Jana. Z pozdějších textů (především biblických, patristických a hagiografických) vyberme zejména novozákonní texty. Na rozdíl od saidštiny nemá bohairština žádný úplný překlad SZ, nýbrž jen překlady jeho jednotlivých knih, např. Pentateuchu, Žalmů, Malých Proroků atd. Příkladem překladu z jednoho dialektu do druhého jsou bohairské texty z Makariova kláštera ve Wádí Natrún, kde byly do bohairštiny přeloženy ze saidské předlohy. Fajjúmština: pro písemnou tradici tohoto dialektu máme poměrně málo dokladů. Jeho význam nicméně dosvědčuje samostatný, byť jen fragmentárne dochovaný překlad Bible (SZ a NZ). Nejstarší ťajjúmské písemné doklady spadají do 4.-6. stol. (patří sem např. dvě kapitoly z Janova evangelia). Čtyři pětiny textů napsaných ve fajjúmštině „par excellence" jsou poměrně pozdní (6.-879. stol., příp. i 11. stol.). Narozdíl od bohairštiny se ve fajjúmštině zachovaly i dokumenty, tedy texty neliterární. Mezokémština: nejmladšímu probádanému koptskému dialektu byla přisouzena jen krátká doba existence (4.-6. stol.), avšak během ní dosáhl vysoké úrovně. Dialekt je doložen jen několika málo rukopisy, především biblického charakteru. Uveďme např. pavlovský korpus v P. Milan. Copti 1 (bohužel dochovaný jen zlomkovitě), Matoušovo evangelium Codexu Scheideho nebo Žaltář tzv. Mudilského kodexu. Lykopolština: představuje koptskou nářeční skupinu, jejíž textové doklady - též díky nejmladším nálezům z Kellis (oáza Dachla) 280km jz. od Asjútu - vykazují ze zeměpisného hlediska největší rozptyl: od Fajjúmu na severu (Manichaica z Medínet Mádí) přes Kau el-Kibír, antickou Antaiopolis (londýnský rkp. Janova evangelia) a Nag Hammádí (Gnostica) až po Edfu na jihu (?; heidelberský rukopis Skutků Pavlových). Je pozoruhodné, že dosud nebyly objeveny žádné překlady SZ. Protože po 5. stol. už nejsou v lykopolštině doloženy žádné texty, lze soudit, že v této době už. nesloužil jako literární jazyk. To mohlo patrně souviset i s likvidací gnostiků a manichejců v Egyptě jako hlavních uživatelů tohoto dialektu nebo s tím, že z křesťanského stanoviska nabyla lykopolština pověsti kacířského dialektu. Lykopolština pak mohla být chápana především jako sociolekt, čímž se stal její geografický rozptyl pochopitelnějším. Achmímština: jediný dialekt, pro který dosud nebyly dosvědčeny žádné subdialekty. Achmímština je doložena jen literárními texty, a to biblickými, patristickými a apokryfními svědectvími. Ve všech případech jde o překlady, buď z řečtiny, nebo ze saidštiny. O nejrozsáhlejším achmímském textovém 94 korpusu, o Malých prorocích a o Příslovích, bylo dokázáno, že jsou interlineární verzí saidského textu. Svého vrcholu dosáhla achmímština v 4. a 5. stol. Jako písemný dialekt byla v 5. stol. postupně zatlačována saidštinou, jíž konkurovala od 4. stol. v Horní Thébaidě. I poté se jí asi ještě užívalo jako mluveného jazyka, protože stopy achmímského vlivu nacházíme i v 7. a 8. stol. v neliterárních saidských textech z Théb. Saidština: vzešla z regionálního dialektu, je jazykem Horního Egypta, bohatým na odchylky, jakousi koiné této oblasti. Saidština je z dialektologického hlediska nejméně distinktivním dialektem koptštiny a má s ostatními dialekty nejvíce společných izoglos. Jeho literární i neliterární textová svědectví jsou velmi rozmanitá. Mezi literárními texty lze uvést jak překlady, tak původní literaturu (Antonios, Pachómios, Šenute a četní jiní). Většinu překladové literatury představuje opět Bible (SZ a NZ), ale nachází se tu i patristika, homiletika, hagiograrie, martyrologia a liturgica. Gnostické texty, především z Nag Hammádí, známe v lykopolštině, ale existují mezi nimi i gnostica v saidštině. Patří sem několik traktátů z Nag Hammádí a gnostický text Pistis Sofia, zajímavý z. hlediska dějin bádání. K saidským literárním textům patří i díla lidové poezie, která ovšem musíme zařadit do pozdní fáze saidštiny. Nejznámějším příkladem, a zároveň labutí písní koptštiny, je Triadon, báseň ze 14. stol. Rozsáhlý je i korpus neliterárních textů, např. dopisy všeho druhu, dokumenty (listiny, smlouvy, stvrzenky apod.), magické formule a recepty. Jazykové rozdíly, vyplývající z pestrého obsahu saidských textů, umožnily v návaznosti na rozdílnou dobu jejich vzniku členit saidštinu na období klasické, poklasické a pozdně saidské. Lze předpokládat, že saidština byla prvním koptským dialektem, do něhož byla přeložena Bible - pravděpodobně už ve 3. stol. - a byla i jediným dialektem, který vlastnil úplný překlad SZ (nezachoval se však v úplnosti). Tento překlad byl nejspíše dokončen ve 4. stol. Zhruba do 4.-8. stol. spadá vznik většiny původních písemných dokladů. Literatura Přehledy Boud'hors, A.: Aspects de la langue Copte (Sahidique), in: Lahes. Actes des sessions de ünguistique et de littérature 14, 1994, str. 7-54. Emmel, S.: Coptic Language, in: The Anchor Bible Dictionary, sv. 4. New York 1992, str. 180-188. Layton, B.: Coptic Language, in: The Interpreter's Dictionary of the Bible, Supplementary Volume, Nashville 1976, str. 274-279. Morenz, S.: Das Koptische, in: S. Morenz - Religion und Geschichte des alten Ägypten. Gesammelte Aufsätze. Herausgegeben von E. Blumenthal und S. Herrmann unter Mitarbeit von A. Onasch, Weimar 1975, 563-577. Polotsky, H.-.J.: Coptic, in: Current Trends in Linguistics, ed. by T. A. Sebeok, Vol. 6, The Hague - Paris 1970. 558-570. Gramatiky Lambdin, T. O.: Introduction to Sahidic Coptic, Macon 1983. Layton, B.: A Coptic Grammar, Wiesbaden 2000, 20042. Plisch, U.-K.: Einführung in die koptische Sprache, Wiesbaden 1999. Shisha-Halevy, A,: Coptic Grammatical Chrestomathy, Leuven 1988. Steindorff, G.: Lehrbuch der koptischen Grammatik, Chicago 1951 (přetisk Amsterdam 1981). Stern, L.: Koptische Grammatik, Leipzig 1880 (přetisk Osnabrück 1971). Till, W.: Koptische Dialektgrammatik, München 19612. Till, W.: Koptische Grammatik (Saidischer Dialekt), Leipzig 19866. Vergote, J.: Grammaire copte, 4 sv., Leuven 1973-1983. Slovníky Černý, J.: Coptic Etymological Dictionary, Cambridge 1976. Crum, W, L.: A Coptic Dictionary, Oxford 1939 (přetisk Oxford 2000). Kasser, R.: Complements au Dictionnaire du Crum, Le Caire 1964. Smith, R.: A Concise Coptic-English Lexicon, Grand Rapids (Michigan) 1983. Spiegelberg, W.: Koptisches Handwörterbuch, Heidelberg 1921. 93 Strasbach, M.-O. - Bare, B.: Dictionnaire inverse du Copte, Lou vain 1984. Vyčichl, W.: Dictionnaire étymologique de la langue copte, Leuven 1983. Westendorf, W.: Koptisches Handwörterbuch, Heidelberg 1965-1977; 2000 (přetisk). Bagnall, R. S.: Copts, in: Redťord, D. B. (ed.): The Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt, sv. 1, Oxford 2001. str. 302-307. The Coptic Encyclopedia, ed. by Á.S. Atiya. 8 sv., New York 1991: s.v. Akhmimie; Alphabets, Coptic; Ba-shmuric; Bohairic; Copt: Coptic Evangelical Church; Coptic Catholic Church; Dialects: Geography. Dialectal: Greek Transcriptions: Lycopolitan (or Lyco-Diospolitan or Subakhmimic); Lyco-Diospolitan; Mesokemic (or Middle Egyptian); New Testament, Coptic Versions of the; Old Coptic; Old Testament, Coptic Translations of; Sahidic; Shenute, Saint. Čechová, M. et al.: Čeština. Řeč a jazyk, Praha 1996. Gerhards, A. - Brakmann, H. (vyd.): Die koptische Kirche. Einführung in das ägyptische Christentum, Stuttgart-Berlin - Köln 1994. Lexikon der Ägyptologie, ed. W. Helck a E. Otto, 7 sv., Wiesbaden 1971-1992, s.v. Dialekte. Loprieno, A.: Ancient Egyptian. A linguistic introduction, Cambridge 1995. Polotsky, H. J.: Collected Papers, Jerusalem 1971. Polotsky, H. J.: Grundlagen des koptischen Satzbaus, 2. Hälfte, Atlanta 1990. Polotsky, IL J.: Verbalaspekte im Koptischen. Göttinger Miszellen 88 (1985) 19-23. Winkler, D. W.: Koptische Kirche und Reichskirche. Altes Schisma und neuer Dialog, Innsbruck - Wien 1997 (Innsbrucker theologische Studien 48). Řecko-koptský bilingvismus a jeho důsledky Věnujme teď pozornost vzájemnému vztahu řečtiny a koptštiny. Už v úvodu jsme v souvislosti s dokazováním významu pro zařazení kapitoly koptské papyrologie do výkladu o klasické papyrologii upozornili na řeckou podobu koptštiny. Řečtina jako jeden z jazyků, jimiž se v Egyptě hovořilo, nemohla zůstat bez vlivu na vlastní domácí jazyk, tedy na koptštinu. Míra konkrétního vlivu se samozřejmě mění od jednoho koptského textu k druhému, neboť je závislá na mnoha činitelích: na příslušném dialektu, na druhu a rázu textu, na tématu, o němž se v textu pojednává, na stylistických a literárních zálibách autora a konečně i na jeho kulturní úrovni. Známý švýcarský koptolog R. Kasser se pokusil prokázat to na jednom příkladu: said-ská verze Matoušova evangelia obsahuje v kap. 6,9-13 celkem 41 slov, z nichž však pouze tři slova (= 7 %) mají řecký původ. Naproti tomu autor achmímské verze 1. listu Klementova řeckými slovy nijak nešetří: ze 17 slov v 1. Clem. 42,4 prozrazuje 12 slov, to je 71 % svůj řecký původ! Je ovšem nesnadné uvést zde spolehlivá čísla, odhady kolísají mezi 20-40 % řeckého podílu na koptské slovní zásobě podle toho, zda se jedná o „odborný text" (smlouva, teologický traktát, text z oblasti lékařství aj.) nebo o běžný text psaný obecným jazykem. Jak docházelo k přejímání a zapojování řecké slovní zásoby do koptštiny? Uvedeme nejdříve příklad, k jakým změnám mohlo docházet v řeckém lexiku vůbec. Jde o koptský způsob psaní řeckého termínu cOTÓôetqii; apodeiksis (kvitance), jak jej nacházíme v dokumentárních textech: způsob psaní sahá od MlOA©! apodei, \nOASI2, apodeiks, MlOASI^IC apodeiksis (se změnou gramatického rodu - v koptštině maskulinum) a dokonce n02,IC poksis. Vybrali jsme tento příklad, který tu uvádíme jako pars pro toto, ze zcela nedávno vyšlého slovníku vídeňského badatele H. Pórstra, obsahujícího řecké výpůjčky v koptských dokumentárních textech. Až dosud však bylo nutno zájemce odkazovat na studie W. A. Girgise a na starší práci A. Bôhliga, která přihlíží pouze k Novému zákonu. Z množství změn, jimž při přebírání do koptštiny řecká slovní zásoba podléhá, uvedeme několik typických příkladů: Fonologie. Zde jde především o výrazy každodenního života (řemeslo, ekonomie, zemědělství), které byly do místního egyptského jazyka převzaty už v saiském období (663-525 př. Kr.), a to nejdříve do hovorového jazyka. Tato slova jsou zpravidla téměř zcela poegyptštěná a jejich řeckou předlohu lze najít jen obtížně, jako např. B\AOT balot (v saidštině, dále = S); naštěstí existují též výrazy HSAtUT melót (S) a HeACDTH melóté (v bohairštině, dále = B), takže lze v prvním tvaru identifikovat řecké slovo u.ľ|A.G)Tŕj mélóté (ovčí kůže), nebo v tvarech VWW^pinaks (S) / niN6(S pinek] (ve fajjúmštině, dále = = F) / BIN.NX binač (B) řecké slovo návaí; pinaks, tvary 2^Y^^ haukjal (S) / ančal (B), za nimiž bychom jen těžko hledali řecké äyKupa agkyra. Většina řecké slovní zásoby se dostala, jak se zpravidla soudí, do koptštiny za Ptolemájovců a později prostřednictvím literatury. Při tom byla většinou zachována řecká ortografie. Vedle toho existují však i případy, v nichž dochází k modifikacím souhlásek, zvláště ve spojení -ki- -ki-, které se palata-lizací mění v -61- kji; řecké slovo kcckící kakia se v saidštině může změnit v K\6IN. slovo tcívSuvo? kindynos existuje v saidštině vedle původní podoby i v podobě 6INAYNOO. Zajímavým dokladem pro rozdílnost výslovnosti v různých koptských dialektech je v této souvislosti skutečnost, že k pa-latalizaci -ki- -ki- v -6\- kji nedochází ve všech koptských dialektech; tento jev přivedl R. Kassera a další k oprávněnému předpokladu, že foném -6- kj vycházel v těchto případech z jiné výslovnosti. Zajímavý pohled na mluvenou řečtinu v Egyptě nám poskytuje zjištění, že spiritus asper a spiritus lenis u vokálů na počátku slova neodpadají podle nějakého přesného pravidla. Ukazuje nám to jejich nahrazovaní písmenem „hory" (= 2). případně vynechávání tohoto písmena. Z toho lze soudit, že egyptská řečtina už mezi oběma přídechy nerozlišovala. Tak máme vedle aspirovaného 2^M\ hama v saidském a lykopolském dialektu také bohairské WW ama za řecké apa hama, a naopak ve všech koptských dialektech, tedy i v bohairštině, 20TMI hotan za řecké ôxav hotan a 21KCUN hikón za řecké eÍKG)v eikón. Většina hláskoslovných změn v ,.klasických" nebo obecně řeckých slovech převzatých do koptštiny se týkala samohlásek. Na jedné straně se tu odráží stav samotné koiné, která tuje už na přechodu mezi klasickými řeckými dialekty a novořečtinou (v. str. 5 1), ale na druhé straně zde působí i idiolektické modifikace ze strany koptštiny. K nejčastějším změnám patří záměna r) (é), t (i) a u (y): vedle BHMís béma se setkáváme i s tvarem BYMN. byma, vedle CllHA^ION spélaion i s tvarem CITYAMON spyléon. Méně častá je záměna mezi e (e) a H nebo mezi o (o) a cu. Vedle nepi/ttupoc perichóros a 2HAOMH hédoné máme i nepiTCOpoC perichóros a 2Y-A-°NH hydoné. V bohairském a fajjúm-ském dialektu se řecké at (ai) pravidelně objevuje jako e. např. 2Sp6CIC heresis (B) proti 2NipeClC hairesis (S) - aípecuc; hairesis -, nebo fajjúmské a bohairské AlKSOC dikeos proti A1K\10C dikaios v saidštině a řečtině. Itacismus koiné se odráží ve způsobu psaní, v nichž - 61 ei je místo řec. r\ (é), např. \rGASI agelei = áyéli] agelé. Egyptskému (koptskému) vlivu je nejspíše třeba připsat záměnu znělé a neznělé explosivy řeckých slov, a to nejen v koptském kontextu, např. t a A (t^n^MH tápanépmúA\n\nn dapané;MiOA\zec-e-s apodazesthe vedle \noTNzec-e-e apotazesthe;C&A\n\C sadanas vedle C\t\n\c satanáš)nebo r g za K k (NNTiniieNOC antigimenos, tpíspM^roc pharmagos). Morfologie. Pro užívání řeckých substantiv v koptštině je příznačné, že jsou používaná v podobě jejich nominativu singuláru, a to např. i tam, kde má být vyjádřen plurál, tedy: N26-Q-NOO enhethnos (S) „národy". Poněvadž koptština nemá žádné deklinační koncovky, je samozřejmé, že nebere ohled na řecké pády. Pokud se výjimečně setkáváme s nepřímými pády řeckých substantiv, např. gen. sing. M\CTirroC mastingos (řec. uáaitč, mastiks), ONAFlirroo salpingos (řec. aá^Ttty^ salpigks), gen. pl. KuptUN kérón (řec. ícripóg kéros), dat. pl. ^N^