K
(í III m
PAUZA
Je tu pauza. Ve skřipci přichycená účtenka se na stolku
noční terásky jen nedohledně vlní, nevelký džbánek s vínem je bezedný. Není tu ani, kdo by pil; nikdo, je pauza, žádná hlasatelka teď nic
snaživě nechrlí ze své přihrádky v rozjetém páternosteru programů, brankář se nevznáší
jako matný šlem, aby ve zpomalení znovu pustil gól. Nikdo nevyhrává,
nikdo nic nikomu nikam nestrká. Sám tu nejsem, otáčím se ve tmě
k tušeným tělům a od nich, nedřu se - využívám pauzy. Taky z metra jsou
jen prázdné chodby, snad tudy nikdy ani nesvištěl běžící pás lidí; nikdo tu narychlo nemete zbylý sajrajt, aby
dojel domů posledním autobusem a ráno zas vyjel. Nikdo to do nikoho nešije, dvě růžové
tlapy jen pečlivě čistí náboje a vracejí je do zásobníku. Jen tu a tam - pro formu -
se kropí hřiště, poklízí se v zavřeném lokále; papír ale náhlým trhnutím v průvanu uniká lopatce, vyplašený pes mizí u šaten. (Dáváme bez konce dobrou noc sami sobě, v prodlení tak
hlubokém,
že se šíří dál; pohltilo město i zemi kolem, snaživé sousedy, nikde nevystrkuje vlajku žádný zbrusu nový kontinent ani budoucí ráj; scvrklí mickeymousové hryžou kraj strniště,
jenom nepamětná Itálie se v nás útěšně rozlévá.) Pauza, mé nedopalky za mne obývají popelník, noční fasády se v sobě navzájem zhlížejí s málem láskyplnou lhostejností.
60
61