Jazyk umělecké kritiky Michaela Baxandalla (hlavní teze a komentář) Pozn.: Text se vztahuje k práci kritika i historika umění, byl publikován ve sborníku Vizuální teorie (ed. Ladislav Kesner, 2. vyd., Jinočany 2005). V témže sborníku byl publikován další text M. Baxandalla Umění, společnost a Bouguerův princip, na který rovněž odkazujeme. John Passmore, History of Art and History of Literature, 1972: „… je velmi obtížné říci o obraze mnoho jiného kromě toho, co řekneme o vztahu obrazu k něčemu jinému, ať už k jiným obrazům, jiným druhům umění, dobovým sociálním pohybům, současné víře, nebo současným idejím“. (motto článku) Avšak mohou vyvstat problémy s nespojitostí pojmů a kategorií vztahujících se k různým skutečnostem, např. umění a společnosti při interpretaci fresky A. Lorenzettiho na radnici v Sieně – k tomu M. Baxandall, Umění, společnost a Bouguerův princip, Úkolem historika umění je nalézt slova, která by naznačila charakter tvarů, barev a jejich organizací. Tato slova však nejsou popisná, ale spíše demonstrativní, popisy mají charakter slovního poukazování – na nějakou specifickou vlastnost díla. Srov. suché popisy, pouhé deskripce, např. obrazu Ateliér od Maxe Švabinského u Františka Žákavce. M. Baxandall: Nepřímá uměleckokritická slova můžeme rozdělit do tří skupin nebo modů: I) Similia: např. rytmický, fugový, přesně zasazený atd. I bis) Odkaz jakoby zobrazené věci nebo osoby byly skutečné, např. postavy vzrušené, klidné, či oduševnělé II) Akce nebo příčina, jež vytvořila dílo: např. zkusmý, kalkulovaný, citlivý, obtížný… III) Působení na diváka: imponující, neočekávaný, nápadný… Jsou to mody: I) Komparativní, nebo metaforický II) Příčinný, nebo deduktivní III) Subjektový Přitom však všechna tato slova jsou projekcí subjektu – mluvícího diváka. „(…) s potěšením si uvědomuji, jak dobrý kritik ve svém tanci neustále proměnlivě víří směrem k dostatečně určujícímu demonstrativnímu aktu.“ Srov. Rozdělení základních pojmů teorie umění Zdroj: Meyer Howard Abrams, Zrcadlo a lampa. Romantická teorie a tradice estetického myšlení. Praha 2001. Abrams nabízí obecné analytické schéma, které „využívá oněch klíčových distinkcí, které jsou společné co největšímu počtu srovnávaných teorií“. Je však třeba obezřetnosti a ochoty dále rozlišovat. Rozdělení teorií: a) mimetické: zkoumají vztah dílo – svět b) pragmatické: dílo – obecenstvo c) výrazové: dílo – umělec d) objektivní: dílo samo (bez vnějších referenčních bodů) Srov. též rozlišení interpretačních přístupů podle Umberta Eca (Meze interpretace): intentio operis, intentio auctoris, intentio lectoris (intence – záměr díla, autora, čtenáře). M. Baxandall: Rozdíl mezi tempem čtení a prohlížení výtvarného díla. Přesto existují pozitivní příklady slovních interpretací výtvarných děl. Srov. Wolfgang Iser, Jak se dělá teorie. Praha 2009, podkapitola Úvodu Teorie a metoda (s. 23-25): „Jelikož se metody nemusí základními premisami nijak znepokojovat – neboť ty byly stanoveny teorií, jejich pečlivé soustředění na dílo slouží k osvětlení ústředního významu té které ústřední metafory.“