Hudba a kardinál Dieťrichsteiii!*"
' V f-. II I II IIII \/|HH \
lielehre, Kontrapunkt a Der freie Satz, a jinými )ublikacemi, aplikujícími tento konceptuálni pařát v řešení konkrétních analytických pro->lémů. Spurný vysvětluje klíčové pojmy a kon-epce pod nimi skryté skrze jejich dějiny, hrubá podle schématu: (a) hudebné-teore-ické, filozofické a ideologické pozadí jejich rzniku; (b) jejich geneze u Schenkera; (c) jejich další (často značné odlišný) život" u Schenke-ových žáků a následovníků. Jžitečným překladatelským činem Lubomíra purného a Vlasty Reittererové je také Čítanka extii v záveru knihy, obsahující Schenkerovy critické texty z 90. let 19. století (o verismu, metanovi, Brucknerovi, Brahmsovi aj.) a stu-lii Martina Eybla věnovanou Schenkerovým lávodům pro interpretační praxi. Na konci mihy nalezneme také terminologický slovní-ek, užitečný pro rychlé osvojení si základní-10 terminologického aparátu, a Schenkerovu bibliografii.
lecenzovaná publikace Lubomíra Spurného je íejen zásadním příspěvkem k historické hu-lební teorii, které nebyla v české muzikologii íikdy věnovaná velká pozornost, ale také víta-íou česky psanou propedeutikou schenkerov-ké teorie.
vliloš Zapletal
LUCIE BRÁZDOVÁ
Hudba a kardinál Dietrichstein 1599-1636
Univerzita Palackého, Olomouc 2012,175 s.
V roce 2008 vyšla v českém překladu stěžejní práce Alessandra Catalana, věnovaná kardinálovi Arnoštu Vojtěchovi z Harrachu a protireformaci v Čechách. Harrach byl mladším souputníkem kardinála Dietrichsteina, ostatně pravé olomoucký biskup jej roku 1623 slavnostně uvedl do funkce. Catalanova kniha vyšla s českým titulem Zápas o svědomí (v italském originále z roku 2005 je kniha nazvána La Boemia e la riconquista delle coscienzé).
V souvislosti s katolickou reformou obou zemí se jako určitý emblém nabízí podobná situace, spojená s klíčovými katolickými zpěvníky. Jan Rozenplut předložil svůj kancionál (Olomouc 1601) jako účinné antidotum - lék na hluboce zakořeněné kacířství, o čemž se zmiňuje v de-dikaci kardinálu Dietrichsteinovi, datované příznačně na svátek jeho patrona sv. Františka 4. října 1600. V roce 1647 opatřili pražští jezuité podobně znějící dedikací kardinálu Harra-chovi Michnovu Českou mariánskou muziku. Zápas o svědomí: Není snad přiléhavějšího titulu, kterým by bylo možné charakterizovat život a odkaz kardinála Dietrichsteina, v tomto případě obohaceného o hypotetický boj se svě-
domím jeho samého. V zástupu motivů, které tohoto pozoruhodného preláta poháněly, totiž vedle pochopitelné ctižádostivosti, aristokratické hrdosti a důrazu na vlastní prestiž, osobni zbožnosti a pastorační horlivosti nalezneme také důslednou péči o postavení a blahobyt vlastního rodu, ale i spřízněných aristokratů. Na příkladu jeho faktického zetě Františka hraběte Magnise, manžela kardinálovy nemanželské dcery lany Františky Prisky Pergerové z Pergu, je pak zřejmé, jak takové úzké vztahy determinovaly kulturní prostředí. Hrabě Mag-nis s vydatnou pomocí kardinála Dietrichsteina získal výnosné strážnické panství a přímo ve Strážnici založil v roce 1633 piaristickou kolej, druhou nejstarší na Moravě hned po mikulovské fundaci (1631). Ze Strážnice pak piaristé následujícího roku osadili třetí moravskou kolej v Lipníku nad Bečvou, kardinálově městě. Sám hrabě Magnis v roce 1632 v dopise J. B. Gramayovi, tehdejšímu klíčovému intendantovi kardinálových rekatolizačních aktivit, uvažuje o založení strážnické koleje zcela v intencích svého protektora: „Věřím, že by bylo velmi dobré, jestliže jednou budou mít natrvalo
učitele zpěvu a hudby, protože obyvatelé tohoto hrabství, mého panství a jeho okolí, a zvláště Uhři, mimořádně oblibují tato studia a jejich prostřednictvím by bylo možno přilákati nesmírné množství studentů." Zdánlivě nepodstatná pikanterie V osobě hraběnky Magnisové, kardinálovy nemanželské dcery, kterou v nedávné době osvětlil vynikající znalec dietri-chsteinské problematiky Tomáš Parma, měla v 17. století nádech veřejného tajemství. V narážkách ji dokonce ironizoval Bohuslav Balbín ve svém pojednání o Panně Marii Tuřanské (Diva Turzanensis, Olomouc 1658). Zde se tak odráží i předpokládané ochladnutí dříve úzké spolupráce kardinála a jezuitského řádu a Die-trichsteinova následná preference piaristů. Východiskem či snad počátečním impulzem recenzované knihy Lucie Brázdové byla její disertace, věnovaná hudebníkům kardinála Dietrichsteina a obhájená na olomoucké katedře muzikologie v roce 2006. Ve stručném úvodu knihy autorka konstatuje, že výzkumem hudebního dění na Dietrichsteinově dvoře se neúnavně zabývá Jiří Sehnal, a proto „dala přednost širší problematice, konkrétně stavu chrámové hudby v jednotlivých kardinálových rezidenčních sídlech" (s. 13). Spolu se zmínkou o ambici autorky začlenit hudební dění do kontextu kardinálova uměleckého mecenátu jsou takto stručné vymezeny cíle práce. Po úvodních kapitolách věnovaných náboženským poměrům na přelomu 16. a 17. století a problematice uměleckého mecenátu kardinála Dietrichsteina následuje část věnovaná hudebnímu dění v kardinálových rezidenčních městech (Brno, Olomouc, Kroměříž, Vyškov, Mikulov) včetně nástinu chrámové hudby v dalších lokalitách. Kniha na první pohled zaujme zdařilou typografií a velkým množstvím kvalitních obrazových příloh. Drtivá většina fotografií byla již publikována, a to především v katalogu Arcidiecézního muzea v Olomouci,
108-109
opus musicum 4/2013
věnovaném kardinálu Dietrichsteinovi (Olomouc 2008).
Přinejmenším v případě úvodních, dosti obecných kapitol, je zřejmé, že jsou založeny na kompilaci existující literatury. Tato kompilace však dosavadní bádání neposunuje a bohužel je nutné podotknout, že ani na úrovni dostupné literatury nebylo téma zcela nevyčerpáno. Autorka často velmi obsáhle cituje v textu i v poznámkách pod čarou, aniž by s uvedenými fakty zacházela inovativnini způsobem. Text tak zůstává cfo velké míry mozaikovitý a po stylové stránce nejednotný. Z formálního hlediska se jako problematický jeví přístup ke zkráceným citacím, kdy V případě většího počtu autorů (případně editorů) knihy autorka dílo cituje vždy jen pod jménem abecedně prvního z autorů. V širokém záběru, v němž je kniha koncipována, vyvstávají další úskalí. Struktura práce není zcela koncepční a odůvodněná. V případě zmapování hudebního dění v kardinálových rezidenčních městech by bylo možné polemizovat především o odlišném statutu jednotlivých sídel, měst královských a poddanských (v druhém případě je zásadní rozdíl mezi městy biskupskými a Mikulovem jako rodovým sídlem) a o rozdílných biskupových možnostech děni v těchto městech ovlivnit. V případě nástinu hudby v dalších lokalitách je výběr spíše nahodilý. Kardinál měl bezpochyby podstatný vliv na dění ve všech královských městech mar-krabstvi (například při zakládáni jezuitských kolejí), v biskupských, ale také ve vlastních poddanských městech. Příkladem zde budiž Lipník nad Bečvou, kde rekatolizaci pod bedlivým kardinálovým dohledem prováděl jezuita Drachovius a posléze zde vznikla piaristická kolej.
Množství potenciálně i skutečně relevantních zdrojů zůstalo nevyužito - počínaje Wolneho Církevní topografií Moravy (Kirchliche Topo-
graphie von Mähren...) z 19. století, přes důležitou a obsáhlou Encyklopedii moravských klášterů (Praha 2005, editor Dušan Foltýn); v jednotlivostech mrzí i absence důležitých prací Jiřího Sehnala, zejména jeho dvojdílné monografie Barokní varhanářství na Moravě (Brno 2003, 2004). Konečně v případě mnoha citovaných archivních zdrojů autorka odkazuje na již dříve zpracované prameny, které v některých případech používá extenzivněji, zatímco množství dostupných a relevantních pramenů zůstalo opomenuto. V mnoha případech je to daň za široce vymezené téma, ale přesto zaráží především minimální využití pramenů z fondu Rodinný archiv Dietrichsteinů v Moravském zemském archivu. Zde, v kardinálové korespondenci, se pod jménem jezuity Drachovia nalézají jeho relace z roku 1624. Ty vrhají alespoň trochu světla na Dietrichsteinovu snahu získat ze svých nové nabytých panství Lipník a Hranice hudebně nadané chlapce. Jiné zajímavé detaily obsahují například dopisy hradišťského děkana Kulíška, tchána tamního královského rychtáře Piškuly, který měl rozsáhlou sbírku hudebnin i hudebních nástrojů. S častým přejímáním již publikovaných údajů vyvstaly v některých pasážích paradoxní si-tuace, kdy za zjevně přejatou informací nenásleduje odkaz na příslušný zdroj (jako příklad uvádím s. 51, kde chybí zdroj v případě kontinuálního zpěvu při tichých mších nebo stanov jevíčského mariánského bratrstva; tamtéž je také klíčový katolický zpěvník Jana Rozenpluta ochuzen o první slovo v titulu: Kancionál). Pasáže týkající se domácích poměrů jsou někdy rozmělňovány obecně známými či dohleda-telnými informacemi o proměnách katolické chrámové hudby po tridentském koncilu (je zde využito mimo jiné Sehnalova Stručného přehledu dějin katolické chrámové hudby, Brno 1997 resp. Rosice 1999, tedy propedeutika, nikoli primárního zdroje).
Podle autorky nebyly v 17. století varhany'béž-né ve všech chrámech a bez udáni zdroje uvádí, že z tohoto důvodu se „k doprovodu písní užívalo trubek a tympanu' (s. 52). Varhany chyběly v této době jen ve vesnických chrámech, kde si lze pravidelné využití trubek a tympanu jen obtížně představit, tím spíše k doprovodu písní. Autorka pokračuje výkladem o obvyklém obsazení rané barokní hudby a užití C a F klíčů. Kapitolu zakončuje pasáží o fundacích, za jejichž hlavní cíl považuje „povznesení chrámové hudby v daném kostele" (s. 52), ačkoli fundace primárné rozšiřovaly liturgický provoz a význam hudební je s výjimkou samotných hudebních fundací (na konkrétní písně, litánie, případné hudební semináře) ve srovnání s celkovým počtem fundaci poměrné malý, rozhodně však druhotný. V případě kapitoly věnované hudebnímu dění v Brně je snad vhodné (vzhledem k dlouhodobému přínosu revue Opus musicum k moravské hudební topografii) upřesnit několik situací. Ze studie Hany fordánkové a Ludmily Sulitkové převzala nejen zavádějící informaci o konverzi Karla z Liechtensteina v biskupském kostele, ale také množství dalších údajů a zejména formulací, často jen drobně pozměněných, aniž by byly označeny jako citace. V případě hudebního dění v kolegiátní kapitule na Petrově je jako vedoucí kůru ve druhé polovině 16. století uveden Valentin Cancius. Přitom dle nedochovaného epitafu byl měšťan Cancius dlouholetým varhaníkem petrovského chrámu až do své smrti v roce 1606. Gregora Plotze (t 1629) považuje autorka za jediného doloženého vězného z éry kardinála Dietrichsteina, ačkoli o několik stránek dříve zmiňuje jméno městského trubače Eliáše Habrlandta, jehož dum byl v roce 1613 vykoupen kvůli stavbě dietrichsteinského paláce. V kontextu následujících odstavců, věnovaných jezuitské koleji v Brně, si autorka poněkud protiřečí tvrzením,
že „jedinou instituci, schopnou již v první pídi 17. století částečně konkurovat farnímu kostelu, byl řád kapucínů," přičemž odstavec jim věnovaný pak uzavírá věta: „Spolu s kapuciny se stali nepřehlédnutelnými i jezuité' (s. 61). Neucelený a spíše nahodilý výklad o hudebním dění v Brně uzavírá rozsáhlá pasáž věnovaná náboženským bratrstvům (s. 63-66, opět se jedná o výhradné z literatury přejaté informace), aniž by byla vlastní hudební souvislost výrazněji zřejmá.
V případě kapitoly o hudebním dění v Olomouci je pozornost věnována katedrále a farnímu kostelu sv. Morice. Bohužel zůstal opomenut důležitý svatomořický inventář (1594) s dodatky z roku 1602, publikovaný Jiřím Sehnalem a jím též charakterizovaný v Dějinách hudby na Moravě (Brno 2001). Jan Scintilla, kterého Brázdová uvádí mezi rektory u sv. Morice, ve své kariéře dosáhl až na úřad rychtáře (byl tak přítomen také výslechu svého spolužáka z jezuitské akademie Jana Sarkandra v roce 1620). Z hudebního hlediska je pozoruhodný soupis knih z jeho pozůstalosti, zahrnující i zpěvníky. Příslušnou knihu pozůstalostí sice autorka s ohledem na další olomoucké hudebníky připomíná, zajímavá Scintillova knihovna však zůstala bohužel opomenuta. Snad je též vhodné připomenout, že co se předbělohorských hudebních dějin Olomouce týče, mnohé zásadní informace zpřístupnil již. Herbert Schlusche v rámci své disertace (Stadt-pfeifer und Instrumentenbauer in Olmiitz im 16. Jahrhunderts, Praha 1942). Stručnost v případě olomoucké jezuitské koleje neodpovídá významu a aktivitám tamních jezuitů, na přelomu 16. a 17. století se projevující mimo jiné řadou pozoruhodných humanistických tisků.
V souvislosti s výkladem o hudbě v Kroměříži je popsáno hlavně dění v kolegiátním chrámu sv. Mořice, vycházející z cenného rozboru kapitulního urbare z roku 1619. Far-
oDus musicum 4/2013
ní kostol Nanebevzetí Panny Marie a důležité (literálské) bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie a sv. Michaela s vlastním kostelíkem zde bohužel podrobněji zohledněno není. Kardinál Dietrichstein se zasloužil o privilegia této konlraternity, která se stala do určité míry nejdůležitéjším a centrálním moravským bratrstvem dietrichsteinské epochy, o čemž svědčí i vzácné dochovaný seznam členů. Právě v kapitole věnované Kroměříži je také popsán vlastni biskupský dvůr s přesahem do doby Stanislava Pavlovského. Nástupce Ja-coba Handla Galla Andreas Ostermayer je zde nesprávně označen jako vicecapellae magister (s.84).
Hypotéza o možném angažmá německého skladatele Nicolause Zangia (t 1617) v Diet-richsteinových službách se ve světle aktuálni stavu bádáni jeví spise jako nepravděpodobná. Luterán Zangius byl po téměř celé první decénium 17. století zároveň kapelníkem gdaňského Marienkirche, placeným dvořanem císaře Rudolfa II. a kapelníkem Karla z Liech-tensteina. Svá tiskem vydaná díla pak dedikoval předním nekatolickým šlechticům Moravy: takto se uvedl v roce 1609 moletem ke svatbě Hynka Mladšího Bruntálského z Vrbna s Bohunkou, dcerou Karla st. ze Zerotína, později dedikoval své sbírky lanu Divišovi ze Zerotína (1611) a znovu Hynkovi mladšímu Bruntálskému z Vrbna (1612).
V zásadě nejpodrobněji autorka rozebírá hudební provoz v kardinálové sídelním městě Mikulově. Bohužel ne vždy kritické přebíráni cizích údajů (například označeni jezuity Din-genauera za kanovníka na s. 97) se zde jako problematické jeví především v případě strojopisných vlastivědných prací Jiřího Marečka. Lucie Brázdová od něj přejímá nesprávný údaj o vzniku mikulovské tiskárny již v roce 1626, ačkoli bezprostředně poté užívá také informací z Osudů moravské církve IH. veku
Rudolfa Zubera, kde by nalezla odlišné údaje. Velice podrobně je daná problematika zpracovaná v obsáhlé Encyklopedii knihy Petra Voi-ta (Praha 2005). Pro dal.ši bádání související s Gramayovou ediční činnosti a přenesením tiskárny z Oslavan do Mikulova má zásadní přinos recentni studie Tomáše Parmy, kterou samozřejmě autorka nemohla užit (Časopis Matice moravské 2/2012). V případě zmiňovaného procesí Božtiio těla (s. 101), jak jej popsal mikulovský děkan Kryštof Erhardt (předmluva je datována k roku 1585), stojí za doplněni, že tato práce vyšla v roce 1614 tiskem v Ingolstadtu a měla už podle svého podtitulu sloužit jako vzor pro slaveni tohoto výsostné katolického svátku v dalších městech. Ačkoli tisk samotný žádnou indicii nepodává, vnucuje se otázka, zda vydání knihy nějak nepodpořil samotný kardinál. Dle popisu byli v průvodu zařazeni sbor farní školy (cantarey), varhaník s přenosným regálem a hudebníci městského vězného. Podrobně a záslužné se Lucie Brázdová věnovala problematice mikulovských hudebních seminářů, loretáncům a václavistům. Na základě domácího protokolu mikulovské fary, dosud málo využívaného pramene, pak vznik druhého, mladšího semináře datuje k roku 1629. Bohužel však nelze bez upřesnění tvrdit, že fundace zakládal na Moravě jako první kardinál Dietrichstein. Autorčina teze (s. 105) zřejmé směřuje k hudebním seminářům, ty však již dříve vznikaly také při jednotlivých jezuitských kolejích. V této souvislosti (s. 109, pozn. 628) je připomenuta fundace hraběnky Sibylly Polyxeny Montani z roku 1653, která se však v době svého vzniku vztahovala na augustiniánský klášter u sv. Tomáše v Brně (na Staré Brno přesunutý až v rámci josefínských reforem).
Poměrně stručně je pojednána kapitola věnovaná italským hudebníkům ve službách
kardinála Dietrichsteina, vycházející přímo z disertační práce autorky. Vzhledem k nesjednoceno terminologii v zahraniční i domácí literatuře včetně hlavních muzikologických slovníků je vhodne připomenout, že všichni čtyři uvedení skladatelé (Cocchi, Abbate, Aloisi, Scapilta) byli příslušníky minoritského řádu, ačkoli často bývají zaměňováni za františkány. V případě Vincenza Scapitty zůstává jeho působení na dvoře kardinála Dietrichsteina v rovině spekulací, iniciovaných před desetiletími Friedrichem W. Riedelem. Novější výzkumy však tuto hypotézu nepotvrzují a ve své poslední práci o Adamu Michnovi z Otradovic (Olomouc 2013) Scapittu v moravském kontextu nezmiňuje ani Jiří Sehnal. V této souvislosti si dovoluji podotknout, že podstatný posun v bádám představuje disertační práce F.duarda Tomaštíka, věnovaná skladateli Gio-vannimu Battistovi Aloisimu (obhájena v roce 2013 na Ústavu hudební vědy FF MU v Brně, nemohla být tedy v recenzované práci využita). Co se závěrečného nástinu chrámové hudby v dalších lokalitách týče, z doby Dietrichs-teinova episkopátu bohužel chybí například publikovaný hudební inventář z Moravské Ostravy (1616). Pro poznání rekatolizačních procesů a role liturgické hudby by byl velmi užitečný například hudební inventář z. Nového Jičína (1630), který jednoznačné potvrzuje tezi Jiřího Sehnala o konfesní nevyhraněnosti latinského vícehlasého repertoáru přelomu 16. a 17. století. Tomu odporuje autorčina teze o pořízení nových, katolických hudebnin pro rekatolizovaný chrám sv. Marka v Litovli, jak je přibližuje inventář z roku 1672 (nejstarší verze inventáře, už z roku 1667, je dochována ve farním archivu). Množství dosud známých hudebních inventářů z éry kardinála Dietrichsteina neumožňuje detailněji sledovat proměny repertoáru, ale srovnáváme-li první a druhou polovinu 17. století, je zrejme, že i samotné
inventáře odrážejí primárně stylovou, nikoli konfesní přeměnu.
V rámci příloh je cenná zejména edice Zwett-lerova urbáře kolegiátního chrámu sv. Mořice v Kroměříži z roku 1619, škoda jen, že v rámci edice nebyly rozepsány ani označeny latinské zkratky.
Vizuálně působivě vypravená kniha Lucie Brázdové bohužel skrývá některá úskalí, na něž bylo v rámci této recenze výběrové upozorněno: dobrý dojem z krásně vypravené knihy snižuje množství a rozsah odjinud a často nekriticky přebíraných údajů, což se odráží na plynulosti textu. Místy se objevují nelogické vazby či hovorové výrazy a je škoda, že po jazykové stránce nedosahuje kniha elegance své sazby. Přes všechny uvedené výtky lze říci, že kniha Lucie Brázdové bezesporu představuje důležité shrnutí dosavadního stavu bádání a přináší i některá nová zjištění. Prameny k moravské hudební kultuře první poloviny 17. století a k osobě kardinála Dietrichsteina však bezpochyby skrývají ještě mnoho důteži-tých informací.
Vladimír Maňas
opus musicum 4/2013