I.
Byl to krásný den letní; uprostřed oblohy skwělo se slunce polední, oudolí a hory stříbrnou září swou posíwajíc; i třpytily se kraje wůkolní, jakoby po luzích českých zlaté bylo se rozwa-lilo moře. Bezechmurné klenutí blankytowé w obzoru na zdá-lené hory důwěrně se podepíralo, a země i nebe w čistém plamenu se leskly. Zralé obilí wýšku člowěčí přesahowalo, zelenými hájemi a lučinami prožloutajíc.
We stínu stromů kaštanowých několik sousedů wesničky K.... sešlo se, jako obyčejně w nedělní den, učitele swého oče-káwajíce, by jim něco z týdenně přicházejících nowin pražských wyprawowal nebo předčítal.
„Bohu díky," prawil konšel, „že dnes den swáteční jest; pochybuji, žeby kdo byl parnem w poli obstáti mohl."
„Ba owšem," odpowěděl ponocný; „jest se obáwati, že wyschnou potokowé okolní, nepřitáhne-li brzo wlažící déšť. Záweský rybník také již ukazuje dno."
„Tenť beztoho již dáwno měl býti wypuštěn," jal se říci še-diwý rychtář; „a nebylaby ho wěru žádná škoda. Ryby se w něm nerodí, a mlýnům též hrubě neprospíwá; i zdá se, jakoby staré powěry, proti wšemu namítání nowých mudrců, přede něco prawdiwého do sebe měly, an se tam každoročně, dokud pamět moje sahá, z naší obce někdo utopil. Nechť tedy wyschne."
„Nejsem powěrečný," promluwil konšel, „a leccos sobě umím přirozeně wyswětlit, an sem se w potulkách wojenských mnohé wěci přiučil, na kterou bych doma nikdy byl nepomyslil; co se ale záweského rybníka týká, pochopiti nemohu, proč, buď jak buď, každoročně z něho mrtwola wytáhnouti se musí, jakoby obec naše kletbou zawázána byla, žrawému bahnu obět tu podáwati. Již co chlapec sem o tom slýcháwal, a matka má mně přísně zapowídala přiblížiti se k němu. Dwadcet let jsem zatím na wojně stráwil, a dáwno již jsem byl zapomenul na powěru. Nawrátiw se opět domů pozoruji, že powěst a bohužel i uskutečňowání jí se ještě zachowalo. Proč se asi ten močál již dáwno wypustiti neb aspoň ohraditi nedal, k odwrácení nowé-ho neštěstí?"
„O wypuštění rybníka nebýwala řeč," odpowěděl rychtář; „teprw nyní, co mladý pan hrabě nastoupil statek swůj, usta-
nowilo se na poručení jeho, hned po žních kalužiny wyčistiti a rybník wypustiti, kdežto prý se napotom panská zahrada založí. Ohrazen wšak byl již před šestnácti lety, za nebožtíka pana hraběte Wěnceslawa, a přece..."
„Jen dopowězte!" zwolal jeden; z mladších sousedů. „Já práwě tehdáž byl w cizině, a až po dnešní den sem se náležitě nedowěděl, jak se dělo s otcem našeho pána."
„I nu, kdož to wí?" prawil rychtář. „Posawáde se to ne-wyswětlilo, a zůstaneťto nepochybně nawždy tajemstwím. Což neznáte celou tu příhodu? Tedy poslechněte; co wím, milerád wám sdělím. - Práwě se byl utopil mlynářůw pacholík, an nebožtík pan hrabě o powěsti obecné se dowěděl. Rozhorlen nad powěrou selskou celý rybník kolkolem ohraditi kázal, a přísným slowem celé obci, zlášť ale školním dítkám, blízký přístup ke hrázi zapowěděl. I zachowáwal se příkaz dle wůle jeho, aniž se wíce jaké neštěstí přihodilo. W roce nato wšak, práwě asi w této letní době, nalezla se bezhlawá mrtwola hraběte, nedaleko břehu pokraj meze ležící. Hadowé a ještěrky otewřeným chřtánem w tělo jeho se zažírali, a krwawý potok kolem něho bařiniště začerwenil. Byltě w nejskwostnější oděw swůj wojen-ský oblečen. Žádný newěděl, kterak tam byl přišel. U wečer předtím, po stole, již swléknut odešel do komnaty swé, neboť w obyčeji míwal, dlouho do noci čisti. Hraběnka newěděla, žeby ještě někam jiti zamejšlel. Zámek byl uzawřen, žádný pána z domu wycházeti newiděl, a on přece odešel - nawždy! Wšecko pátrání bylo marné, a smrt hraběte Wěnceslawa až po tuto dobu newyskoumatelným zůstala tajenstwím. We krátkém čase nato náramné padly deště. Potokowé se nadmuli, a wystouplí rybníci okolní pretrhali hráze swé, u kteréžto příležitosti také plot záweského rybníka odplowal. Paní hraběnka odjela a od té doby se na wenkowě wíce neukázala. Nato wšak opět rok co rok někdo w záweském rybníku wlnám za obět padl."
„Bohu díky," prawil konšel, „že nás letos posud podobná nehoda minula. W brzce učiní se wšemu konec; mladý pán bude zde obýwati, a mnohých změn i opraw očekáwati máme."
„Co se týká změn," namítnul ponocný, „nepochybuji; ale oprawy - wěru newím, zdaž i wšechny k našemu prospěchu budou. Tak dlouho sme již wytrwali při starém - nechť raději wše i budoucně tak potrwá, jak nyní jest. Nynější swět jako