J o S:E F JUN G M A N N Preklady II ATALA - PULPIT - MESIAš ELEGIE NA HROBKAcH VESKÝCH LENKA -PíSEN o ZVONU HERMAN A DOROTA - ÚNOS ZE SERAILU SLOVO O PLUKU IGOROV~ Z ANTHOLOGIE RECKÉ A JINÉ PREKLADY Praha 1958 STATNí NAKLADATELSTVí KRAsNÉ LITERATURY, • HUDBY A UMENí ~ ~lCI)~o~ ~ ~ < ~ z ~ ....., p c:> ~ ~ '~ 0:= ~ ~ ~... ~ u~,~ Z > c:> "1::l ~ < - ~ ~ c:> '10- ~ Q c... '~ ~... ~ ~ ::t o c:> <.> > ~ ~ Q -t, < ~ ~ CI)<~ PREDML DVA a2 Tento spis pana F. Chateaubriqnda jest malá cástka vetšiho spisu: Le génie du christianisme, Duch krestanstva. Spisatel vydal jej obzvláštne a zdá se, že považuje Ataly za nejvýtecnejši dUo své. Z obširnéjeho zprávy položime sem jediné to: Chteje psáti hrdinskou básen o cloveku prirozeném, vyvolil sobeza predmet porážku Natchezu od Frankuv 1.1727". Aby ale neco hodného vyvedl, následuje Homéra, navštivil okolo I. 1789 ty zeme, v kterých ta dejina se sbehla. Básne predsevzaté nevyvedl sic, ale Atalu, kteráž toliko episodou tamté býti mela, vyhotovil, na vetšim dUe v samé Americe, v katrcich divochu, odkud bezpochyby péro jeho tolik živosti a pravdy nabylo. I Jest Atala básen popisovaci, odpolu dramatická, a má naschvál to starožitné rozdeleni v úvod, vypravováni a záverek. Jako hlavni osoba té-básne, tak iony Šakty a Aubrya misionáre vymyšleny jsou, jednak mnoho pravdivého vmišeno. Pravda jest, pravi skladatel, že byl jakýs divoch na galejich a u dvora Ludvika XIV.; pravda, že jistý misionár francouzský ucinil ty ved tuto povidané; pravda, že divochové nosi kosti otcuv svých a vystavuji deti na vetvovi stromu atd. Neni snad ve svete knihy, ana by s tak nerovnou pochvalou prijata byla jako tato. Když vyšla, tu co o nejakém plodu milostekb o ni a3 mluveno,' brzy jini hlasové, že plna kalpucinádc jest, zazneli. Pravda jest uprostred, pravi jenaický recensent Nov.lit.1803,d který nestranne i slabosti iokrasy knihy té odslonil. Tvrdý zajisté soud jest annalisty rakouského (v Jul. 1804), který potupne o tom spisu rozprávi. Myslim, že chvalné jeho po celém svete krestanském prijeti, za kteréž vedle paterého v brzkém casu vydáni troji do vlašiny,jedno do nemciny a dvoji do ruského jazyka preloženi nejjistejši jest rukojme, živý, jakýmsi milostným zármutkem promišený cit a to slicné pustého ajako puvodniho sveta vymalováni, kterým, zdá mi se, nemálo vdeku pridal skladatel spisu svému, mne dosti vymluvena ucini pp. vlastencum mým, že tim neposlednim kviltkem literatury francouzské naši ceskou zahrádku okrásiti jsem neostýchal se. 9 Prekladatel I 11 a4 Francia mela jindy v Americe pulnocní rozlehloul ríši, vztahující se od Labradoru až ku Floride a od pomorí atlantského až k jezerum nejzážším Kanady horní. Ctyry valné reky, berouce na týchž horách pocátek svuj, delily nesmírné ty konciny: reka sv. Vavrince, tratící se na východ do téhož jména zátoky; tok Západní,a an do morí neznámých vnáší vody své; Burbon,b padající od poledne k pulnoci do zálivu2 Hudsonského, a Mešasebéc, ana sstoupivši od pulnoci na poledne, pochovává se v zátoce Mexikánské. I 8 Poslední reka, bežící dále peti set mil, svlažuje rozkošnou krajinu, obyvatelstvu Spojených zemí Novým Edenem nazývanou, jíž Francouzové zanechali toho libeznejícího jména Luiziana. Na sta jiných rek, podrobených Mešasebi, Mizuri, Illinois, Akanza, Ohio, Vabach, Tenáz,d roztucnují svým ji bahnem a zúrodnují vláhami svými. Kdy se všecky tyto proudy povodnemi naduly zimními, kdy bourky celá mejta lesu vyvrátily naporád, shromažduje vek u veškerých pramenu stromy vykorenené. On je lianamÍ3 slucuje a klejuje trtím,e on vysazuje krovinami a vstrká na vody dílo své. Po rozpenených vezouce se vlnách sstupují ty vory k Mešasebi odevšad. Zmocmvši se jich reka stará pudí k ústí4 je svému, 9 nové pílici zalkládati ráme. Onde i onde povyšuje ohromný· svuj Was, probíhající hory naskrze, a vylévá vzedmuté své vody vukol sloupení" lesových a indických hrobek pyrámu.f Jest to Nil na poušti! Jednak príjemnost v divadlech nátury se slávou pojí se vždycky; a zatím kdy prostrední proud k mori sosen a dubu vali mrtviny, videti na pobocných proudech postoupati podle brehu plovající ostrovy z pistie a lekna7, jichžto žluté ruže chvejí se co praporecky u výši. Zelenaví hadové, volavky šeré, ružoví plamenáckové8, mladí krokodýli plaví se, nahodilí poutníci, na tech kvetných korábích a osada ta, rqzestrouci vetrum zlaté plachty své, jme se pristati speckyg do kteréhos reky soukromného luna.hl 10 Ode vpádu Mešasebé do more až do spojení jeho s Ornem nej- ÚVOD4 Ješte nekolik vynucených slov Razeno mi od zkušených nekterých pp. vlastencu a prátelu mých, abych slovce jiným Slovanum nežli Cechum známejší, jako jsou: tklivost, záliv, vejír atd., v pouze ceská promenil. Kteréž dobre mínené rady že z duležitých prícin, jimiž se jinde ohraditi míním, uposlechnouti nemohu, tu prostrední jsem vyvolil cestu, že každé pozatmelejší slovo dole vysvetlil jsem. neobycejnejší obrazové následují toku jeho vod. Po brehu západním rozvinují se pousty neprehlédnutelné, jichž zelena vlny podál vidí se dmouti k nebes blankytu9, kdežto mizejí. Na neobmezených tech pastvinách videt tekající náhodne stáda trí i ctyr tisíc buvolu divokých. Nekdy zubr letitý, rozkolech vlny plováním, prijde se rozhostit do vysoké trávy na nekterý ostrov mešasebéský. Po cele jeho, zdobném dvema pulmesíci, po brade starožitné a blatnaté mnel by bohem jej bucícím, an spokojeným okem pohlédá na velikost vod svých a na pustý nadbytek porící svého. Takové jest divadlo na brehu západním; ale mení se náhle na protivné strane a rozmanitost zpusobuje podivnou. Visíce nade tokem vod, stojíce hromadne na skalách a horách, poruznu v údo-\ 11 lích, stromové všelikého zpusobu, barvy všeliké a všelikého zápachu mísejí se, spolu vzrustají, vynikají dohory, na výsost, ana zchvacuje pohled. Plané rývy, trubace (bignonia)lO a tykve zámorské motají se u koren stromu tech, vystupují na ratolesti jich, lezou na pokrajnost vetví, strelujíi s javoru na tulip~ll, s tulip na alkaje,i pusobícestere jeskyne, podloubí a sklepy. Casto bloudíce ode stromu ke stromu pletiva ta, kladou se pres ramena proudu, kryjíce je mosty a oblouky kvetnými. Z luna tech balšamových houští magnolie hrdá vynáší nepohnutý kužel svuj: zdobná ružemi bílými, panuje lesu celému, nemajeci sokyne krome palmy, ana podle ní zlehka zachvívá své rozsochy zelené. Množství živocichu, umístených v tomto krásném ústupu12 rukou 12 stvoritele, rozširují tam podjímajícík vnadu I života. U vchodu sblíženéml videti podnapilé mstemm hroznu nedvedy, ani se potácejí na haluzích1' jilmu; karibuH stáda koupají se v jezeru, cerné veverky pohrávají v mrákote lupení; posmeváckové15, virginictí holubi, na velkost co vrabci, sletují na zardelý od jahod trávník; papouškové zelení se žlutými hlavami, strakopoudi brunátní,n plamenní kardinálio lezou do kotouce na cyprišu vrcholích; kolibrové trpytejí se na jasmínu kvetníku16 a cižební17 hadi sipejíce visí dolu se stromových makovic a houpají se na vzor pletiva z kvítí. Jestliže ticho a poklid18 panuje v poustách na druhé strane reky, 13 tu naproti tomu hucí a hemží se všecko: klubání I ptactva do pnu dubových, chramoštení živocichu chodících, pasoucích se nebo louskajících zubami škorepí ovoce, jecení vod, lehký šust, bucení temné, sladké vrkání naplnují ty pustiny milou a divokou jednohlasností. Avšak kdy vichrice povanouc oživí veškeru tu samotu, rozehrá chvející se tela ta všecka, všeliké ty bílé, blankytné, zelené, ružové pomísí spousty, zjedná všech barev menavost, všeliký spojí šust a hluk: tu vyniká takový ,hrmot z luna lesu onech, takové se 12 veci stavejí pred oci, že by marná byla píle má vypisovat je tem, kdo neprošli nikdy tech prvotinných polí nátury. Po vynalezení Mešasebé otcem Henepinem a Lasallemp neštastným první Frankové, kterí osedli Biloxuq a Nový Orleán, ucinili smlouvu s Natchezy, národem indickým, jehožto moc strašlivá byla v krajinách onech. Bezpraví zvláštní, pomsta, láska, všeu liké vášne krlví skropily napotom tu zemi hostinskou. Žil mezi temidivochy19 starec nazvaný Sakta20; on pro· svuj vek, moudrost svou a známost u vecech k živobytí náležejících stal se milenkem21 a praotcem poušte. Ten, jako smrtelník každý, koupil ctnost za neštestí. Nejen lesy naplneny byly pohromami jeho, nýbrž donesl jich až na pomorí franské. Ukován byv na galejích masilickýchr krutým bezpravím, na svobodu propušten a predstaven u dvora Ludvíka XIV., obcoval se všemi velikými muži veku toho slavného, byl prítomen slavnostem versailským, Racinovým smutnohrám, Bossuetovýms recem pohrebním; slovem, byl t~ divoch, kterému událo se videti pospolitost" na nejvyšším vrchu blesku jejího. I 15 Drahne let, navrácen jsa lunu vlasti své, požíval Šakta pokoje v ní. Jednak i tu prízen nebe draze mu prodalo; osleplte starec. Mladá dcér28 provázela jej v pustine, jako Antigone spravovala kroky Edipovy po Cytheronut nebo jako Malvina vodila Osiánau ku hrobkám otcuv jeho. Jakkoli Šakta od Francouzu mnohé vytrpel bezpraví, nicméne miloval je. Vzpomínal sobe vždy na Fénelona,v u nehož pohostinu byl, a žádal prokázati službu nejakou krajanum toho ctnostného muže. Dána mu v tom príležitost hodná. Léta 1725 Francouz jménem :René, puzený vášnemi a neštestím, pribral se do Luisiany. Vstoupiv po Mešasebi až ku Natchezum, žádal prijat býti za vojáka od národu toho. Šakta, vyptav se jeho a nalez nepohnutým býti v rozmyslu svém, prijal za syna jej a zasnoubil mu ženu Indiánku, 16 Selutu na/zvanou. Brzy po tom snatku divocí strojili se do velkého lovu bobru. Šakta, jakkoli slepý, ustanoven jest radou sachemu" vudcem výpravy té, že zástupové lesní velice ctili jméno jeho. Pocaly se posty a modlení; žonglerové25 vykládali sny; tázáni jsou Manitovéx o radu, obetovány v zápal lesy tabácné a zažženy jsou žilnyy jazyku kozla divokého; pozorováno, zdali v plamenu treští na ohlášení vule duchuv; posléze, kdy sneden jest svecený pes, nastoupena cesta. René mezi nimi. Pomocí proudu odpornýchz plovají lodicky proti Mešasebi a vejdou v Ohiovo recište. Podzim jest; nádherné kentucké pustiny rozestrou se pred užaslým okem Franka mladého. Noci jedné pri mesíci, kdy všickni divochové spejí na lodickách 13 neobycejnejší obrazové následují toku jeho vod. Po brehu západním rozvinují se pousty neprehlédnutelné, jichž zelena vlny podál vidí se dmouti k nebes blankytu·, kdežto mizejí. Na neobmezených tech pastvinách videt tekající náhodne stáda trí i ctyr tisíc buvolu divokých. Nekdy zubr letitý, rozkolech vlny plováním, prijde se rozhostit do vysoké trávy na nekterý ostrov mešasebéský. Po cele jeho, zdobném dvema pulmesíci, po brade starožitné a blatnaté mnel by bohem jej bucícím, an spokojeným okem pohlédá na velikost vod svých a na pustý nadbytek porící svého. Takové jest divadlo na brehu západním; ale mení se náhle na protivné strane a rozmanitost zpusobuje podivnou. Visíce nade tokem vod, stojíce hromadne na skalách a horách, poruznu v údo-I 11 lích, stromové všelikého zpusobu, barvy všeliké a všelikého zápachu mísejí se, spolu vzrustají, vynikají dohory, na výsost, ana zchvacuje pohled. Plané rývy, trubace (bignonia)10 a tykve zámorské motají se u koren stromu tech, vystupují na ratolesti jich, lezou na pokrajnost vetví, strelujíi s javoru na tulip~l1, s tulip na alkaje,i pusobícestere jeskyne, podloubí a sklepy. Casto bloudíce ode stromu ke stromu pletiva ta, kladou se pres ramena proudu, kryjíce je mosty a oblouky kvetnými. Z luna tech balšamových houští magnolie hrdá vynáší nepohnutý kužel svuj: zdobná ružemi bílými, panuje lesu celému, nemajeci sokyne krome palmy, ana podle ní zlehka zachvívá své rozsochy zelené. Množství živocichu, umístených v tomto krásném ústupu12 rukou 12 stvoritele, rozširují tam podjímajícík vnadu I života. U vchodu sblíženéml videti podnapilé mstemm hroznu nedvedy, ani se potácejí na haluzích1• jilmu; karibuU stáda koupají se v jezeru, cerné veverky pohrávají v mrákote lupení; posmeváckové15, virginictí holubi, na velkost co vrabci, sletují na zardelý od jahod trávník; papouškové zelení se žlutými hlavami, strakopoudi brunátní,n plamenní kardinálio lezou do kotouce na cyprišu vrcholích; kolibrové trpytejí se na jasmínu kvet.1Íku16a cižební17 hadi sipejíce visí dolu se stromových makovic a houpají se na vzor pletiva z kvítí. Jestliže ticho a poklid18 panuje v poustách na druhé strane reky, 13 tu naproti tomu hucí a hemží se všecko: klubání I ptactva do pnu dubových, chramoštení živocichu chodících, pasoucích se nebo louskajících zubami škorepí ovoce, jecení vod, lehký šust, bucení temné, sladké vrkání naplnují ty pustiny milou a divokou jednohlasností. Avšak kdy vichrice povanouc oživí veškeru tu samotu, rozehrá chvející se tela ta všecka, všeliké ty bílé, blankytné, zelené, ružové pomísí spousty, zjedná všech barev menavost, všeliký spojí šust a hluk: tu vyniká takový ,hrmot z luna lesu onech, takové se 12 veci stavejí pred oci, že by marná byla píle má vypisovat je tem, kdo neprošli nikdy tech prvotinných polí nátury. Po vynalezení Mešasebé otcem Henepinem a Lasallemp neštastným první Frankové, kterí osedli Biloxuq a Nový Orleán, ucinili smlouvu s Natchezy, národem indickým, jehožto moc strašlivá byla v krajinách onech. Bezpraví zvláštní, pomsta, láska, všeu liké vášne krlví skropily napotom tu zemi hostinskou. Žil mezi temidivochyl. starec nazvaný Sakta20; on pro· svuj vek, moudrost svou a známost u vecech k živobytí náležejících stal se milenkem21 a praotcem poušte. Ten, jako smrtelník každý, koupil ctnost za neštestí. Nejen lesy naplneny byly pohromami jeho, nýbrž donesl jich až na pomorí franské. Ukován byv na galejích masilickýchr krutým bezpravím, na svobodu propušten a predstaven u dvora Ludvíka XIV., obcoval se všemi velikými muži veku toho slavného, byl prítomen slavnostem versailským, Racinovým smutnohrám, Bossuetovýms recem pohrebním; slovem, byl t~ divoch, kterému událo se videti pospolitost22 na nejvyšším vrchu blesku jejího. I 15 Drahne let, navrácen jsa lunu vlasti své, požíval Šakta pokoje v ní. Jednak i tu prízen nebe draze mu prodalo; osleplte starec. Mladá dcér2S provázela jej v pustine, jako Antigone spravovala kroky Edipovy po Cytheronut nebo jako Malvina vodila Osiánau ku hrobkám otcuv jeho. Jakkoli Šakta od Francouzu mnohé vytrpel bezpraví, nicméne miloval je. Vzpomínal sobe vždy na Fénelona,v u nehož pohostinu byl, a žádal prokázati službu nejakou krajanum toho ctnostného muže. Dána mu v tom príležitost hodná. Léta 1725 Francouz jménem René, puzený vášnemi a neštestím, pribral se do Luisiany. Vstoupiv po Mešasebi až ku Natchezum, žádal prijat býti za vojáka od národu toho. Šakta, vyptav se jeho a nalez nepohnutým býti v rozmyslu svém, prijal za syna jej a zasnoubil mu ženu Indiánku, 16 Selutu nalzvanou. Brzy po tom snatku divocí strojili se do velkého lovu bobru. Šakta, jakkoli slepý, ustanoven jest radou sachemu"' vudcem výpravy té, že zástupové lesní velice ctili jméno jeho. Pocaly se posty a modlení; žonglerové25 vykládali sny; tázáni jsou Manitovéx o radu, obetovány v zápal lesy tabácné a zažženy jsou žilnyy jazyku kozla divokého; pozorováno, zdali v plamenu treští na ohlášení vule duchuv; posléze, kdy sneden jest svecený pes, nastoupena cesta. René mezi nimi. Pomocí proudu odpornýchz plovají lodicky proti Mešasebi a vejdou v Ohiovo recište. Podzim jest; nádherné kentucké pustiny rozestrou se pred užaslým okem Franka mladého. Noci jedné pri mesíci, kdy všickni divochové spejí na lodickách 13 svých a indické lodstvo varuje se lehkého vetríku, René, zustana sám bez spaní se Šaktou, prosí jej, by vypravil mu príhody své. 17 Svollí kmet, a sede na zadu lodky, takto pocne pri jeku vod uprostred samotiny ohromné. VYPRAVOVÁNí LOVCI »Jest to, muj milý synu, osud podivný, který nás na této spojil poušti. Já v tobe vidím cloveka vzdelaného!, an se podivocil; ty ve mne vidíš cloveka divokého, jehož svrchovaný Duch, mimo pochybu za svým úmyslem, vzdelati umínil. Nastoupivše oba drahu' života od protivných koncin, ty prišel jsi odpocinout sobe na míste mém, a já na tvém posadil jsem se; i musil tedy pohled náš na veci docela býti sobe odporen. Kdo z obou, ty-li ci já, za pro- 18 menou stavu I toho získal nebo ztratil nejvíce? To vedí duchové, z nichž ten, který nejméne moudrý, více má do sebe moudrosti nežli všickni lidé po spolu. Budoucího mesíce kvetna3 bude sedmkrát deset snehu4 a tri snehy nad to, co mne na svet prinesla matka má na brehu Mešasebé. Španielé málo predtím osadili se u zátoky Pensakoly,a ale nikdo z bílých neobýval ješte v Luisiane. Pocítaje ledva sedmnácte listopadu, táhl jsem s otcem svým, bojovníkem Utalissem, proti Muskogulgum, mocnému ve Floride národu. Prirazili jsme se ku Španielum, spojencum našim, a svedena jest bitva na jedné plani Mobilska.b Areskuis a Manitové nebyli laskavi na nás. Neprátelé získali; otec muj ztratil život v bitve a já dvakráte ranen byl, zastávaje jeho. Ach, že jsem nestoupil tehdáž do krajiny duší! Byl bych 19 vyvaroval se pohrom, které mne cekaly I na zemi; ale duchové narídili jináce a já od pobehlcu až do Sv. Augustina potažen byl. V tomto meste, nedávno staveném od Španielu, bylo na tom, by mne odvlékli do rudních dolu mexikánských, lec že jeden Kastilián starý jménem Lopéz, pohnut jsa mou mladostí a prostotou, dal mi útocište a uvedl mne k sestre své, s kterou živ byl bez manželky. To spanilé dvé podjato jest citem ke mne nejsrdecnejším. Od nich všemožnou pécí chován jsem; dáni mi rozlicni ucitelé. Ale kdy jsem pobyl triceti mesícu v Sv. Augustinu, znechtelo mi se najednou života pospolitého. Chradl jsem ocite: brzy stál jsem nepohnutý za celé hodiny, pohlédaje na vrchy lesu odlehlých"; brzy vidín jsem sedeti na brehu vody, dívaje se smutne toku 15 jejímu. Vyobrazuje si luhy, skrze které téci bylo vode té, s veškerým 20 srdcem v samoltine jsem octl se. Nemoha déle snésti tužby navrácení do poušte, jednou ráno postavím se pred Lopéza, odený v své divochové roucho, drže v jedné ruce luk a šípy a v druhé evropejský odev svuj. Vrátím jej svému šlechetnému ochránci, jemuž k nohoum padl jsem, prolévaje potoky slzí. Dával "jsem omrzelá jména sobe, z nevdecnosti vinil se; než naposledy: "Otce muj," pravím jemu, "ty vidíš, an umru, nechopím-li se opet tekavého Induv života." Lopéz, projatý úžasem, chce mne odvrátit od úmysla mého. Predstavil mi nebezpecenství, v které jsem se vydával, upadnouti znovu v ruce Muskogulgum. Než vida, že hotov jsem podniknouti všecko, sám se rozplejvaje slzami a privina mne k sobe: "Jdi," zvolal, "synu nátury velkomyslný, mej sobe tu drahou zvolnost' cloveka, kteréž Lopéz tobe odníti nechce. Kdy" 21 bych mladší byl sám, provodi1 bych tebe dol poušte, kdež i mne sladká kvete památka, a navrátil bych tebe do rukou máte tvé. Buda v lesinách, pomni casem na starého Španiela, an te choval hostinsky, a pamatuj, aby se nesl k milování podobníkuc svých, že první, kterés ucinil, zkušení srdce lidského zouplna bylo jemu príznivé." Lopéz dokonal s modlitbou k Bohu krestanu, k jehož službe jsem pristoupiti zpecoval se. I rozejdeme se se lkáním. Neprodlela trestati mne nevdecnost má. Jsa nepovedom a zabloude v lesinách, zajat jsem od stádce Muskogulguv a Siminoluv, jakož mne predpovedel Lopéz. Poznali mne za Natcha po odevu a po perí na hlave. Sepjali mne pouty, jednak lehce pro mladost mou. Simaghan, pluku vudce, chtel vedeti jméno mé; i dím mu: "Nazývám se Šakta, syn Utalissuv, syna Miskova, kterí odjali na 22 sta kšticí8 hrdinum muskogulským." I Na to Simaghan: "Šakto, synu Utalissuv, syna Miskova, teš se, ty budeš upálen ve veliké vsi." - Odpovím jemu: "Tote dobre!" a pocnu zpívati písen k smrti. Zajatý jakkoli, nemohl jsem první dny zdržeti se od podivu nad nepráteli. Muskogulg, nebo radeji Siminol, spojenec jeho, dýše veselím, láskou, spokojenosti. Chod jeho lehký, pohled odevrený a jasný. Mluví mnoho a obratne a rec jeho jest líbezná a snadná. Ani vek neodejme starcum té radostné prostoty a na vzor sestaralých ptáku na poušti mísejí své starobylé zpevy k novým písním potomstva. " Ženštiny·, které provázely stádce to, osvedcovaly nad mou mladosti útrpnost laskavou a milostnou zvídavost. Tázaly se mne o matku a o první dny života mého; chtely vedeti, zdali visela 23 kolébka má mechová na kvetné vetvi javolrové a zdali mne tam 16 kolébali vetríci podle hnízda písklat. Potom následovalo sto dotazu o stavu ~rdce mého. Ptaly se, videl-li jsem kdy ve snách bílou lan a jestliže mi stromy v údolí soukromném šeptaly lásku. Odpovídal jsem proste matkám, dcerám i manželkám mužuv rka: "Vy jste milostnice dnové a noc vás miluje jako rosu. Clovek povstana z luna vašeho, visí vám od prsí a úst; vy máte slova kouzelná, kteráž uspávají bolest všelikou. Tot, hle, povídala mi rodická má, ana mne neuvidí více. Povídala mi také, že panny jsou tajemné kvítí, které se nalezá na poustách." Chvála ta velmi tešila ženy; dávaly mi hojne daru všelikých; prinášely mi mléka orešného, javorového cukru a saganity'O, kusu nedvedích kyt, bobrových koží, škorepinek na okrasu a mechu na ustlání. Zpívaly, smály se se mnou, a potom daly se do pláce, kdy vzpomnely, že mám býti upálen. I 24 Noci jedné sedel jsem podle hranice lesní s vojákem, an byl strážným mým. Náhle zašustne odev po tráve a osoba ženská, zakrytá odpolu, prijde sednout po boku mém. Slzy jí kanuly z ocí a zlatý krížek blyštel se od ohnivé záre za nádry jejími. Byla pravidelnell slicná a znamenáno na obliceji jejím neco jaksi ctnostného a náruživého, jehož puvabu12 odolati nelzelo. K tomu pripojený byl vdek'3 ten nejoutlivejší. Náramná tklivost,14 sjednocená s trudem (zármutkem) hlubokým, žila jí v pohlede; usmívání její bylo nebeské. Myslil jsem, že to byla panna poslední milosti; panna, jakou posílají k vezni vojenskému, aby osladila hrob jeho. To mneje, pra- 25 vím zajíkave a s pomatením, jednak nepocházejícím ze I strachu od hranice: "Panno, ty jsi hodna první milosti, a jsi ucinena pro poslední. Bití srdce mého, které vbrzce ustati má, zle by odpovídalo biti srdce tvého. Kterak pomísiti smrt se životem? Bylo by, že bych prílišne litoval svetla. Bud jiný kdo štastnejší nade mne a dlouhé objímání spojuj lianu se dubem!" Vece dívka mladá: "Nejsem panna poslední milosti. Krestan-li ty?" - Odpovím jí, že jsem neopustil duchu katrce své. Na ta slova panna pohnula sebou nevolne. I dí mi: "J est mi te líto, že jsi mrzký modlo služebník. Má matka udelala mne krestankou. Já se jmenuji Atala, dcera Simaghanova se zlatým náramkem, an vudcem jest pluku tomuto. Tihneme do Apalachukly,d kde ty budeš upálen." - To rkouci, zdvihla i oddálila se.« Tuto Šakta prinucen byl zastaviti vypravování své; památka 26 davem pricházela na mysl jeho a dva potucky I slzí cedily se ze zavrených jemu ocí po usvadlých lícech; takto pramínkové dva, ukryti v hluboké noci zeme, vyjeví se vodami vyrinujícími ze skály. -17 >}Ó synu muj,« praví konecne, »vidíš, an Šakta nehrube moudrý, acže na slovo se bére moudrost jeho. Ach, mé milé díte, clovek, nemoha i videti, ješte plakati muže! Mnoho dnu sachemova dcera pricházela každý vecer rozmlouvat se mnou u hranice. Drímota míjela ocí mých a Atala byla v srdci mém co památka na lože otcov- ské. Sedmnáctý den tažení, dobou, v které jepice'5 povstává z vody, stoupili jsme na velikou poustu Alachovu. Obklícena jest pahrbky, jenžto, utíkajíce jedni druhých, vynášejí vzhuru k oblakum mnohá ponebíe lesu kopa1movýchf, citrinových, magnolie a dubiny zelené. Vudce vyvolává hlasite dochod'6 a stádce rozhostí se u koren 27 pahorku. Mne odlstranili neco dále, k jedné z tech prirozených studnic ve Floride slovútných. Uvázán jsem ke stromu a jeden bojovník stál netrpelive u mne na stráži. Ledva co pobudu nekteré okamžení na míste tom, zjeví se Atala u tekuté ambry studnice. "Lovce," praví k hrdinovi muskogulskému, "chceš-li honiti srny, já ostríhám vezne." Bojovník, skákaje radostí na ta slova dcery vudcovy, vztycil se na vrch pahorku a pospíchal odtud. Podivný odpor srdce lidského! Já, an jsem toužil náramne povídati tajemství té, kterou jsem již miloval jako slunce, nyní zaražený a zmatený mním, že Qych byl prál sobe radeji predhozen býti krokodýlum vrchovište17 toho nežli tak se nacházeti samotný s Atalou. Strážná cloveka z poušte byla zárovne zkormoucena jako 28 vezen její: ticho zavrelo ústa naše; duchovélásky odjali I mluvu nám. Konecne dcera Simaghana bojovného praví s úsilím takto: "Bojovníku, velmi slabe jsi uvázán; mohl bys snadno ujíti." Na to slovo prišla odvaha do jazyku mého i dím: "Slabe uvázán, ó panno!" - - Dále mluviti nemohl jsem. Zarazila se Atala na okamžení, potom praví: "Utec!" A odvázala mne ode stromu. Vezma oprátku, dám ji do ruky panne neznámé, stiskna pekné prsty její, by do se zavrely pouto mé. "Vezmetež opet," pravím jí, "vezmete!" - "Nesmyslný," vece Atala s pohnutím, "neštastníku, nevíš-li, že budeš upálen? Co pred se béreš? Pomnel-lis, že jsem dcera Simaghana strašného?" - "Ach, bylo," odpovím slzave, "že i mne nosila v koži bobrové na plecích matka má. Muj otec mel také peknou chaloupku a srny jeho napájely se vodou z tisícu pramenu; ale nyní bloudím bez vlasti. Až mne nebude více, žádný '29 prítei nehodí trochu trávy na telolmé, by je ochránil pred muchami; o telo cizozemce neštastného nepecuje nižádný." Ta slova obmekcila Atalu. Slzy její padaly co chrestící déšt do studénky. - "Ach," rekl jsem s živostí: "Kyž srdce vaše mluví jako mé! Zdali poušt není volná? Zdaž není, kde by nás ukryli 18 lesové, záhybu (faldu) v zelenitém odevu jejich? Potreba-li, aby štastní byli, tolika vecí synum katrce? Ó dívko, krašší nad první sen snoubených, ó milenko má, osmel se následovati šlepejí mých do samotiny." Takto já. Atala mi odpoví hlasem laskavým: "Mladý príteli, tys se naucil jazyku belochu; snadno tobe oklamati Indiánky." - "Kterak!" zvolám já, "ty mne nazýváš svým mladým prítelem? Ach, muž-li nebohý otrok ... " "Ba práve," vece ona, skloníc se ke mne, "nebohý otrok - - ." Nacež já vroucne: 30 "Nechat jediné políbení ujistí jej o víre tvé!" - Vyslyšela I prosbu mou Atala. Jako vidí se kolouch'8 viseti od kvetu ružových líánu, ježto uchvátil svým jazykem outlým na pohorní stráni, tak jsem zustal vise ode rtou své milenky. Ach, muj milý synu, blahost s neštestím stýká se úzce. Kdo by myslil, aby práve to okamžení, v kterém A!ala dávala mi 'prvnízáklad své milosti, vteklo dýku'9 v prsy mé? Sediny starého Sakty, jaké bylo užasnutí vaše, ana dcera poušte pronesla slova ta! "Pekný vezni, bláznove povolila jsem tvé žádosti; ale kam nás povede vznikající náruživost? Náboženství mé navždy od tebe me loucí. - -- Ó matko má, cos cinila?" - Atala utichla náhle, zamlceci nevím jaké tajemství osudné, jenž vyjíti melo ze rtou jejích. Slova ta pohrížila mne v zoufalost tím hlubší, cím byla živejší nadeje má. 31 "I budu," zvolám, "tak krutý jakos ty; nelprchnu více. Uvidíš mne v plápolll ohnl:; uslyšeci !kání tela mého, budeš plna radosti." Atala, vezmOllC ruce mé do rukou svých, dí: "Mladý modlári, jest mi te opravdu líto! Chceš tedy, abych vyplakala sobe srdce? Škoda, že mi není utéci s tebou! Neštastný byl život matky tvé, Atalo! Proc jsi mne nehodila krokodýlum na vrchovišti!" V tu samu dobu krokodýlí pred západem slunce pocínali výti hlasite. Vece Atala: "Opustme tu cernou jeskyni." I vedu dceru Simaghanovu k patám pahrbku, pusobících zátoky zelena a vztahujících se jako predhorí do pustiny. Bylo ticho, spanilo, samotno a kormutlivo na poušti. Bocang ozýval se na hnízde svém, lesina rozléhala se od zpevu jednohlasného krepelek, škrehotu papoušku, bucení zubru a rehtání kobyl siminolských. Procházka naše byla témer nemá: já šel Atale po boku, ona držela konec provazce, kte- 32 rýž aby vzalla opet, donutil jsem. Nekdy jsme prolévali slzy, nekdy hledali úsmechu; jednou pohled náš k nebi zdvižený, opet na zemi sklopený jest: zde ucho naslýchalo zpevu ptacího; tu tvárení20 obráceno k slunci zapadajícímu; ted milé dálo se ruky stisknutí; prsy naše nyní tlukoucí, nyní pokojné; jméno Šakty a Ataly obapolne opetováno. Ó první pouti lásky, konaná s Atalou na poušti, mocné jest po- 19 mnení tvé, jelikož po tolika letech neštastných pohybuješ srdcem Sakty starého. Jak jest nepochopitelné srdce pohnuté náruživostmi! Opustiv nedavno šlechetného Lopéza, vydal jsem se na všeliké nebezpecenství pro svobodu; na rychlost pohled ženy promenil mé chuti, rozmysly, myšlénky mé. Zapomneje na vlast, na matku, chalupu a na smrt ukrutnou, která mne cekala, stal jsem se nedbalým všeho, 33 což nebylo Atalou.1 Nejsa mocen pozdvihnouti se k rozvaze mužské, upadnu náhle v jakési detinství; a daleko vzdálen, abych neco cinil pro sebe, potreboval jsem skoro, aby nekdo jiný pecovalo lože a potravu mou. Bylo tedy nadarmo, že kdy chodíme po poušti, Atala vrhnouc se 1\ nohoum mým, znovu, bych ji opustil, dotírala na mne. Ujištovalt jsem, že se vrátím na místo sám, jestliže by ona zpecovala se privázati mne ke stromu mému. Prinucená povolila, nadejíc se premluviti mne jindy. Druhého dne, který ustanovil osud života mého, stádce naše zustalo v jednom údolí nedaleko Kuskovilly, hlavní dediny Siminolu. Tito Indové, sjednocení s Muskogulgy, delají s nimi spolek krécký,h na slovo vzatý. Dcera krajiny palmové prišla hledati mne o pulnoci. Uvedši mne do velikého boru, obnovilate prosbu svou, chtíc mne 34 pohnouti k outeku. Nedaje odpovedi, Ivezmu ruku její do ruky své a nutím tu prahnoucí lanku blouditi se mnou po veškerém lese. Noc byla rozkošná. Duch noci vztrásal modravou kštiei svou, páchnoucí libou vuní od sosen, a cítit bylo ten slabý zápach ambrový, jejž vyzívali21krokodýli, spejíce pod tamaryšky22 ricnými. Mesíc svítil uprostred blanky tu nebe bez vady a perlošedé jeho svetlo splývalo nad svrchem lesiny pochybným. Žádného nikde hrmotu mimo tu nevím jakou libozvucnost odlehlou, ana panovala v hlubokosti lesa: rekl by, že samotiny duše vzdychala po celém poušte prostranství. Znamenali jsme mezi stromovím jinocha, an nes a v ruce pochodni, podobal se duchovi jara, probíhajícímu lesy na oživení nátury. Byl to milenec, jdoucí na vyzvedení osudu svého k chaloupce milenky. Zhasla-li panna pochodni, prijala chote; jestli ale zastre- 35 lalse nezhasíc jí, zavrhla sliby podávané. Bojovník, promykaje23 se skrze tmy, zpíval polovicným hlasem slova tato: "Predstihnu kroky dnové na vrchu hory, abych polapil holubicku samotnou na vetvoví lesním. Dám jí okolo hrdla škorípkový pásek; jsou na nem tri zrnka cervená pro lásku mou, tri fialová pro mou bázen, tri modrá pro mou nadeji. Míla má oci hranostajové24 a vlasy lehké, podobné rejžovišti; 20 ústa její jsou škorepinky ružové, broubené perlami; prsy její jsou jako dve srnky bez vady, kteréž porodila matka jedním dnem. Kyž Míla zhasne pochodz:ti tuto! I,Nepokusím se, ó René, vypisovati tobe nyní zoufalost, ana uchvátila duši mou, když Atala vydala poslední vzdechnutí. K tomut vÍCeby náleželo teplosti, než mi se dostává; musily by zavrené tyto oci otevríti se slunci, aby žádaly poctu od neho slzí, vylitých na svetle jeho. Ano, tento mesíc, an svítí dobu tu nad hlavami našimi, ustane prve objasnovati samotiny kentucké; Ohio, an nese tu chvíli cluny naše, staví prve beh vod svých, než slzy mé ustanou téci pro Atalu. Celé dva dny byl jsem necitelný domlouvání pous- 122 tenníkova. Píle1 ukrotiti žalost mou, ten výborný I muž neužíval marných duvodu zemských; spokojoval se ríkati mne: "Synu muj, to jest vule Boží," a privinoval mne k sobe. Neveril bych nikdy, že tolik jest potešení v tak mále slovích krestana oddaného, bych toho byl nezkusil sám. Tklivost, lécení, nezmenená trpelost starého sluhy Hospodinova prekonaly posléze urputnou bolest mou. Stydel jsem se za slzy, které on vyléval pro mne. "Otce," pravím jemu, "tote príliš; nechat náruživosti jinochovy nekormoutí déle pokoje dnu tvých. Dovol, at odnesa ostatky své milenky, po chovám je v nekterém koute pousty, a jestliže odsouzen jsem k živobytí delšímu, snažím se hoden býti té svatby vecné, kteráž mi slíbena od Ataly." Pri tom nenadálém ponavrácení mysli mé ten dobrý otec tetelil se radostí; i zvolá: ,,6 tvurce, ó Bože muj, dokonej dílo své: navrat 123 pokoj té duši I ztrápené a nezustav mu po tom neštestí nicehož krome prospešné a pokorné památky." Muž spravedlivý odeprel mi toho, aby mi vydal telo mé milenky; ale predstavil mi, že povolá osady a pochová dceru Lopézovu se vší prístrojností krestanskou; cehož já opet zbranoval jsem rka: "Neštestí a ctnost Ataly neznámé byly pred lidmi; nechat hrob její, vykopaný soukrome rukou tvou a rukou mou, sdeluje tu mrákotu." - Na tom snešeno, bychom zjitra, kdy vycházeti bude zorní záre, zahrabali Atalu pod obloukem mostu prirozeného, u vchodu do háje smrti. Ustanoveno také jest, že strávíme noc tu na modlitbách u tela té svetice. 50 K vecerou prenesli jsme ty ostatky vzácné k jednomu jeskyne otvoru, hledícímu na pulnoc. Poustenník zaobalil ji do kusu evropejského plátna, predeného od matky své; to bylo jediné zboží, 124 kteréž mu pozustávalo ze staré vlasti jelho, a od dávna schovával je k pohrebu vlastnímu. Atala ležela na tráve citlivek2 pohorních; nohy, ruce, hlava, ramena a cástka prsí jejích odkryty byly. Ve vlasech videti jí kvítek magnolie usvad1ý; - týž, který jsem položil na postel panenky, bych plodnou ucinil ji! Rtové její na vzor poupete z ruže, utržena prede dvema jitrama, zdáli se prahnouti a usmívati se. Na lícech beloskvouCÍch videti jí nekteré modravé žilky; krásné oci byly zavreny, nohy spojeny mravne a ruce alabastrové držely u srdce ebenový krížek; škapulir osudný slibu neštastného byl na krku jejím. Zdála se ocarována býti od andela zármutku a ode sna neviny a hrobu. Nevidel jsem nic nebeštejšího; a nevedomý, že ta panna požívala svetla, vzal by ji za sochu3 usnulého panenství. Duchovník neustal modle se celou noc; já tiše sedel jsem u hlav 125 pohrebního lužlka Ataly mé. Kolikráte jsem, když spala, choval na klíne tu hlavu utešenou! Kolikráte, prilna k ní, poslouchal a chytal dychání její! Ale nyní nevyšlo dechu z tech prsí nepohnutých a darmo cekal jsem probuzení její krásy .. MesÍC pujcoval své bledé pochodne k tomu bdení smutnému. Vyšelte o pulnoci jako bílá panna, která se bére plakati nad rakví družky své. Brzo rozšíril po lese to velké tajemství cernokrevnosti', které tak rád povídá vekovitému doubí a brehum stovekým jezera. Casem duchovník opetoval starou notou nekoliko veršu jednoho starého básníre, nazvaného Joba, prave: "Clovek vychází jako kvet a podtat bývá a utíká j~o stín a netrvá. Proc Buh dává svetlo zbedovanému a život tem, kteríž jsou ducha truchlivého?" Tak zpíval starec. Hlas jeho vážný a ponekud libý rozléhal se po 126 tichu poušte. I Jméno Boží a jméno hrobu odráželo se od ohlasu všelikého, lesiny i reky. Vrkání virginických holubu, chrestení spádu reky v horách, cinkání zvonecku na pocestné pridávalo se k tomu zpevu pohrebnímu; a zdálo se, jako by v háji smrti odlehlý kur zemrelých odpovídal hlasu poustenníka. Mezitím záplava zlatá povstala na východe. Krahujci ozývali se na skalách a kuny vracovaly se do doupat jilmových; to bylo znamením k Atalinu pohrebu. Vložil jsem telo její na plece své, pous- 51 tenník predcházel s rejcem: pocneme sstoupati se skály na skálu; starost a smrt zdržovaly kroceje naše. Uhlédaje psa, který nás vyslídil v lese a který nyní, skákaje radosti, jinou nám vyznacoval5 cestu, dal jsem se do pláce. Casto dlouhá kštice Ataly, chvená vetríky ranními, okryla tvári mou co rouškou od zlata; casto, 127 ustávaje pod bremenem, I složil jsem ji do mechu a sedl k ní pro nabyti nové síly. Posléze prijdeme k místu vyznamenanému od bolesti mé; sejdeme pod oblouk mostový. Ó synu muj! - - Bylo tu podívati se na mladého divocha a starého poustenníka krestanského, oba dva na kolenou klecící proti sobe na poušti a ryjící rov (hrob) rukama ubohé dívce, jejíž telo prostreno bylo podle nich ve vyschlém výmolu reky. Dokonavše dílo, prenesli jsme tu krásu do lužka jejího z hlíny. Ach, což jiné strojil jsem pro ni lužko! Vezma potom trochu prsti do ruky a zachovaje ticho strašlivé, uprel jsem posledníkrát oci své na oblicej Atalin; nato sypal jsem tu starovekou zemi na celo osmnáctijaré. Videl jsem postupne6 mizeti podobu své milenky a vdeky' její skrývati se pod rouchu vecnosti: ješte vyhlédaly ponekud prsy její ze zeme cerné, jako strmí lilium bílé z temné hlíny. I 128 "Lopéze!" zvolal jsem potom, "pohled, syn tvuj pochovává sestru svou!" - a tak zahrabal jsem Atalu zemí sna. Vrátíme se do jeskyne a tu zjevím misionári úmysl svuj, že se usadím u neho. Svatý muž, znaje kupodivu srdce cloveka, vyzkoumal mysl mou a podvod bolesti mé. I dí mi: "Šakto, synu Utalissuv, pokud žila Atala, mluvil jsem tobe, bys zustal na té poušti; ale nyní zmenen jest osud tvuj, ty náležíš vlasti. Ver mi, synu, bolest není vecná; dríveji pozdeji nachází konec svuj, protože srdce cloveka konecné jest; a tote jedna z velikých bid našich, že nám není dlouho býti neštastnými. Navrat se k Mešasebi, jdi potešovat matky své, ana te ceká každý den a má potrebu pomoci tvé. Dej se vyuciti náboženství tvé milé Ataly, kdy príhodno bude tobe, a pamatuj, žes jí prislíbil býti ctnostným a krestanem. Já tu bdíti 129 budu nad hrobem sestry tvé - - - Jdi, synu muj: I Buh duše tvé milenky a pamet na tvého starého prítele v horách pujdou s tebou do pousty." Taková byla slova cloveka skalního; vážnost jeho u mne byla veliká, hluboká jeho moudrost, i poslechl jsem. Hned zjitra opustil jsem hostitele cestného, an tiskna me k srdci svému, dával mi radu poslední, své poslední požehnání a poslední slzy své. Šel jsem okolo hrobu Atalina. Podivil jsem se, vida malý kríž, postavený nad nebožkou, jako videti bývá stežen korábu utonulého. Soudil jsem, že poustenník modlil se u hrobu v noci. Ta známka prátelství 52 a nábožnosti starcovy privedla mne k hojnému prolévání slzí! Projala mne tužba otevríti ješte jednou ten rov a podívati se konecne na milenku mou; ale strach jakýs nábožný zabránil mi. Sednu na zemi kyprou, do kteréž se již zarýval cerv, hledaje pruchodu ku ko- 130 risti své. Založiv loket na kolena, hlavu podpí I raje rukou, zustal jsem pohrižený ve trpkých myšlénkách. Ó René, tuto jsem prvníkráte opravdove rozjímal marnost dnu našich a prevelikou marnost úmyslu našich. Ó synu muj, kdož jest, an by neucinil rozjímání toho? Já jsem jelen zšedivelý od zimy; vek muj rovná se veku vrány. A veru, po tolika letech, jenž odpocívají na hlave mé, po tak dlouhé zkušenosti života neznám cloveka, an by oklamán nebyl snem blaženosti, neznám srdce, ano by nemelo rány tajné: srdce nejjasnejší na pohled podobá se studnici na pouste Alachne: svrchek zdá se býti tichý a cistý, ale nahlédneš-li do dna pokojného, uzríš krokodýla ohromného, jejž chová studnice u vodách svých. Uvidev takto vzjíti i zajíti slunce na tom míste žalosti, druhý den, jak uslyšán jest krik pelikánuv, hotovím se opustiti ten hrob 131 posvátný. Odtud co ode cíle nejakého vyšel jsem, chteje se I dáti drahou ctnosti. Trikrát volal jsem duši Atalinu; trikráte duch poušte odpovedel na hlas muj pod obloukem pohrebním. Pozdravil jsem potom jitrní záre a pozoroval opodál na pohorní stezce, an poustenník krácí k chaloupce neštastníka jednoho. Padna na kolena a co nejvroucneji obejma hrob, volám hlasite: " Odpocívej v pokoji v této cizine, ó dívko preneštastná! Na odplatu za milost, za vyhnanství a za smrt podstoupenou opuštena budeš i od Šakty!" - Potom prolévaje potoky slzí, rozžehnal jsem se s dcerou Lopézovou a vytrhl se ze samotiny té, zustaviv u koren nádherné památky prirozenosti památku ješte spanilejší: nizounký hrob ctnosti.« ZAvfRKA Šakta, syn Utalissuv, Natcha rodem, vyjevil tento príbeh Re- 132 néovi Evropcanu. Otcové podali ho synum svým a I já, poutník do zemí dalekých, povedel jsem verne tobe, ctenári, co o nem vypravili mi Indové. Videl jsem v povídce1 té mnoho vecí: obraz lidu lovcího a lidu role delajícího; první zákonodárství pospolitosti, nebezpecnost neumení a horleni nábožného; s druhé strany svetlo, snášelivost a pravého ducha evangelického; zápas náruživosti a ctnosti v srdci bezelstném, posléze svítezení náboženstva nad citem nejurputnejším a nad hruzou nejstrašlivejší: - nad milostí a smrtí. Když mi Siminol jeden vypravil príbeh ten, videl mi se velmi užitecný a docela pekný, protože on pricinil k nemu kvet poušte, puvab" chalupy a prostotu u vypsání bolesti, jakou že zachoval jsem, nepochlebuji sobe. Než jednu vedeti vec zbývalo mne! Na dotazy mé, co se dálo s otcem Aubryem, nemohl mne odpovedeti 133 nižádný. Melo I býti to tajno mne vždycky, i tebe, ctenári, lec že Prozretelnost všerédící vyjevila mi, ceho hledal jsem. Poslyš, co se dálo. Procházeje poricí mešasebéské, jenž delá na poledne pekné meze Nové Francie, žádal jsem videti na pulnoci druhý div té krajiny, spád Niagary. Stavím se nablizce toho spádu, v staré zemi Irokezu, kdy jednoho jitra, podávaje se planinou, naleznu ženu, ana sedí pod stromem, držíc mrtvé díte na klínu. Obmekcen jsa tím divadlem, pojdu tiše k té mladé matce a slyším ji ríci: "Kdybys zustal u nás, milý synácku, jak milostne by napínala luk ruka tvá! Ramenem silným uchvátil bys nedveda zurivého a ty by predstihl na vrchu hory losa" nejrychlejšího behem svým. Bílý hranostaji' skalní, tak brzy ušlý do krajiny duší! Jak tam uživíš 134 se? I Není tam otce tvého, an by krmil te od lovu; bude ti zima a žádný duch nedá kuže tobe, abys se prikryl. Ó, musím já se snažiti, bych k tobe prišla zpívati tobe písní a prsu podávati tobe." Po této modlitbe, obycejné na poušti, ta matka mladá zpívala 54 hlasem tresavým, kolébala decko na klínu, skrápela rty jeho mlékem materským a vynakládala na mrtvého všecku tu péci, která mívá se o živé. Žena ta chtela sušiti telo dítete svého na vetvoví stromu podle zvyku Induv, by potom do hrobu otcuv vnesla je. Pocala tudíž ten obrad" laskavý a nábožný: svlekši díte své a dmychavši za chvíli do ústek jeho, pravila: "Duše detátka" mého, dušinko spanilá, otec tvuj stvoril tebe na rtou mých pocelováním': ach, mé rty nemají moci dáti tobe zrození druhé!" - Potom odkryvši prsy své, 135 pritiskla k nim posledníkráte ty ostatky studené, I kteréž byly by obživly od teploty srdce materského, lec že Buh zanechal sobe dchnutí, co udeluje života. Vstanouc hledá ocima na poušti, okrášené ode záre jitrní, stromu, na jehož vetvízavesila by syna svého. Vyvolila javor cervene kvetoucí, obvešený apiovýma vencovím, jenž vydychovalo zápachy nejsladší. Jednou rukou sehnouc vetví spodní, druhou položí tam díte své. Vrátí se vzhuru vypuštená ratolest, vznesouc s sebou ty svleckyb neviny, ukryté v listí vonném. Ó jakte tklivý ten obycej indický! Ve svém hrobu povetrném ta tela proniknutá podstatou nadpovetrnou, obalená do veníkuc zelena a kvetu, ocerstvená od rosy, balšámovaná dchem vetríku, kolébaná od nich na též vetvi, na které slavík vystavil hnízdo své a slyšeti dává žalobný zpev svuj; ta tela tak vystavená ztracují všelikou ohyzdnost hrobu. Jestliž to 136 obal nekteré dívky mladé, jejž povesila I milencova ruka na drevo smrti, jsou-li to ostatky dítete, kteréž matka položila do príbytku písklátek, puvab ten zdvojí se; strome amerikánský, an nesa mrtviny na vetvoví svém, oddaluješ od bytu lidských a bližší pusobíš obytu božského, odpocíval jsem u vytržení pod stínem tvým! Výtecný' obraz tvuj ukazoval mi strom ctnosti! Jeho korání roste v prachu sveta tohoto; vrchol tratí se ve hvezdné obloze a ratolesti jeho jsou stupne jediné, po kterých cloveku, putujícímu na této spouste,d udá se vstoupati od zeme k nebi. Nyní matka, položivši díte své na strom, vytrhla sobe kader vlasu a povesila ji mezi lupení, an zatím dech jitrenky· kolébal v posledním spaní detátko, kteréž ruka matcina mnohdykráte uspávala tu samu chvíli na kolébce mechové. V tom okamžení jdu prímo ku žene, a vloživ jí na hlavu ruce své, vydám trikrát hlas bolesti. 137 Potom, nelmluvíce niceho, vzali jsme každý vetvicku a odháneli hmyz bzející vukol tela detského. Ale varováno se odehnati holubici, jejíž hnízdo bylo nablizce a která prilétala uškubovat vlasu detských, chtejíc ustlati mekceji mladým svým. Indiánka pravila jí: "Holubicko, nejsi-li duše synácka mého, ana uletela, jsi bezpo- 55 chyby máte, hledající, zec by upravila kolébku. Vezmi tech vlasu, jichžto já mýti nebudu více u vode Eskviny;e vezmi, ustel holoubátkum; kyž velký duch je zachová tobe!" Zatím matka plakala radostí, vidouc vlídnost cizozemce. To kdy konáme, prijde mladec'° a dí: "Dcero Selutina, sejmi díte naše, nezustaneme tu déle, odejdeme s prvním sluncem." Jemuž já: "Brachu," pravím, "preji ti modrého nebe, mnoho srn, bobrového plášte a nadeje; nejsi tedy z té poušte?" - "Nejsem," odpovedel, 138 "my jsme vystehovanci a jdeme I hledat domova jiného." - To povedev bojovník, sklopil hlavu k prsím a koncem luku svého srážel hlavic~y kvítkum. Vida, že slzy budou pod príbehem tím, i mlceljsem. Zena snavši syna se stromu, dala ho nésti manželu. To dvé mladých pohlédalo na díte a usmívali se; bylo to, jako by plakali. I dím: "Dovolíte-li, abych vám rozžehl svetlo noci té?" - "Nemáme žádné katrce," odpovedel bojovník; "chcete-li s námi, budem noclehovati u spádu." "Velmi rád," rekl jsem a šli jsme pospolu. Prijdeme brzy na zábreh spádu, an ohlašoval se jekotem hrozným. Pusobí jej reka Niagara, jenž pochází z jezera Erié a uvrhuje se do jezera Ontaria. Prímá výsost jeho obsahuje 144 strevícu. Od jezera Erié až k Sautuf reka potíká, stálým padajíc srázem, a u samého spádu ne tak rekou jest jako morem, jehož proudy 139 davem trou se v rozšklebený otvorU propasti. Spád I delí se ve dve ramena a zkrivuje se v podkovu. Mezi dvema spády podává se ostrov, podemlený vespod, an se vším stromovím visí nad smeší vod. Spousta reky, srážejíc se na poledne, oblí selOu válec ohromný, pak se šírí co prosteradlo snežné a pstre'3 se na slunci všelikými barvami. Cást k východu padající sstoupá do mrákoty strašlivé; rekl by ramenem je býti potopy. Duhy obloucné kríží se nad propastí; vody, tepouce skálu otrásanou, obrážejí se penavými víry, jenžto vynikají nad lesy jako dým zanícení šírého. Boroví, oreší plané, skalí tesané v podoby strašidel ozdobují tu scénu14• Orlové, pritažení proudem vetru, snášejí se kolujíc na svrchek hlubiny a karkajové, zavešujíc se ohonem dlouhým na konec sehnutých vetví, lapají v propasti mrtviny nedvedu a losu. I 140 Zatím kdy s potechou, pomíšenou se strachem, spatruji to divadlo, lndicka s manželem svým oddálí se ode mne. Hledám jich, vstoupaje proti rece nade spád, a naleznu je v míste hodném k jejich žalosti: leželi na tráve se starci, u clovecích kostí, zaobalených ve zvírecí kože. Užaslý vším, co videl jsem za nekolika hodin, sednu k té žence, rka jí: "Což to, sestro?" - I praví mi: "Bratre, to jest zeme vlasti; toto jsou kosti otcuv našich, jenž nás provázejí 56 do samotiny." "A kterak," dím já, "privedeni jste do takého neštestí?" - Dcera Selutina odpovedela: "My jsme ostatkové Natchezu. Po té velké porážce, kterou Francouzi potreli národ náš na pomstu_bratru svých, bratrí naši, jenž utekli vítezu, nalezli útocište u Sikasu, sousedu našich. Tam jsme pobyli drahný cas v pokoji; ale pred sedmi mesíci belochové'5 virginictí uvázali se 141 v zeme naše, pravíce, I dány je býti jim od jednoho krále evropejského. Pozdvihli jsme ocí k nebi, a pojavše popele otcuv svých, dali se jinou cestou poušte. Porodila jsem v tažení, a byvši zkaženo mléko mé od žalosti, otrávilo mé díte." To rkouc, utírala si oci vlasami; i zplakal jsem též. Potom dím brzo: "Sestro má, velebme ducha velikého, vše se koná dle vule jeho; bídníci nebudou bídnými vždycky a jestit místo, kdež nebudou plakati více. Kdybych se nebál míti jazyk lehký, jako jest belochum, tázal bych se te, slyšela-li kdy o Šaktovi Natchezu?" Tu lndicka pohlednouc na mne, praví: "Kdož ti povedel o Šaktovi Natchezu?" I dím: "Tent jest mudrec!" Nacež lndicka: "Vypravím," dí, "tobe, co mi vedomo, protože jsi odhánel mouchy od tela syna mého a že jsi mluvil dobre o duchu velikém. Jsem dcer'6 dcery Renéovy, jejž Šakta prijal za svého. Šakta, an stal se krestanem, a René, ded muj, zahynuli v bitve." "Clovek vždycky krácí od jedné bolesti do druhé," pravím sklone se. "Mohla bys mi tedy zprávu dáti i o otci Aubrym?" - "Ten nebyl štastnejší nad Šaktu," vece lndicka. "Slyšeli jsme, že Širo- 142 kové, neprátelé Francouzu, prol.nikli až do osady, jsouce tam vedeni zvoneckem, na který se zvonilo ku prispení pocestným. Otec Aubry uchrániti mohl se; ale nechtel opustiti dítek svých v neštestí a zustal pri nich, zudatnuje mysl jich ke smrti príkladem svým. Upálen jest s trápením velikým; nemohli oden vymuciti slova proti Bohu a vlasti jeho. Neustal celé umucení své modliti se za katany a jeviti outrpnost nad ostatními obetmi vukol sebe. Nekolik let po návratu17 Šakta, uslyš ev o neštestí pestouna modlitby, šel sebrat popele jeho i Ataly své. Prošed poušt, stavil se na míste, kde byla osada; ale ledvaže poznal ji. Jezero vylilo se a pustina stala se bahništem neschodným. Most prirozený oboriv se ~asul hrob Atalin i s hájem smrti. Sakta dlouho bloudil v tech místech: navštívil jeskyni poustenníka, již našel plnou trní a malinoví, v kterém lan pájela koloucha svého; posadil se na skálu stráže mrtvé, kdež nevidel niceho krome nekolika pér upadlých ptáku letícímu tudy. Zatím kdy plakal potichu, prileza krotký had misionáruv, otocí se mu vukol nohy. Pohlazoval a zahrívalte v zánádrí svém toho prítele starého, an 57 143 sám jediný pozustal v tom zboreništi. Hleldav darmo hrobu poustenníkova a snaživ se marne odkrýti Atalin, jal se odcházeti z toho místa, ana tu vybehši z jeskyne lanka, skáce pred ním ku kríži osady velkému, kdežto stanula. Kríž odpolu vodou okroužen byl; drevo jeho mechovaté a zpukrelé a pták z poušte kolébal se rád na tom starém pni. Šakta soudil, že lan vdecná uvedla jej ku hrobu hospodáre svého. Podryv kámen u kríže, našelostatky muže a ženy. Nepochyboval, že to byly kosti kneze a panny, jež tu pochovali rozptýlení osadníci. Vynav je z zeme a zaobaliv nedvedími kožemi, vrátil se pouští zpet, nesa zbytky vzácné, jenž chrestily mu na plecech jako toul smrti. V noci položil je sobe pod hlavu a mel sny o lásce a ctnosti. Tak obremenený prišelk Natchezum. Cizozemce, tuto videti tobe kosti ty s kostmi Sakty samého!" To když vypovedela Indicka, vstav já pojdu k tem ostatkum svatým, a vrhna se k nim, zustanu leže za chvíli v tichosti; potom kvape od nich krokem velikým, volám hlasite: "Takyochází nasvete, vše co dobrého, ctnostného a tklivého18 bylo! Clovece, tys míjející sen, zdání bolestné, jehož životem neštestí, bytností smutek ducha a vecný zármutek mysli!" I 144 Tyto myšlénky premítány jsou u mne celou noc na zábrehu spádu, na nejž jsem se.díval pri mesíci. Ráno na úsvite hostitelé moji opustili mne, tihnouce dále pustinou. Mladí bojovníci predcházeli, manželky zavíraly tažení; onino ostatky svaté, tyto novorozené své nesouce. Starcové kráceli zdlouha uprostred mezi predky a potomky svými, mezi temi, jichž nebylo více, a mezi temi, jichž nebylo dosavad, mezi památkou a nadejí, mezi vlastí ztracenou a vlastí budoucí. 6, co za slzy zkormucují samotinu, kdy se tak opouští zeme otcovská a kdy videti s vrchu hory vyhnanství posledníkráte ten kruvek, pod kterým clovekkojen byl, a ten potok u chaloupky, tekoucí truchlive pustou krajinou vlasti! Indové neštastní, jež videl jsem blouditi v poustách Nového sveta s popelem otcuv vašich! Vy, jenž chovali jste mne hostinsky v bíde své, já bych nemohl dnes tolika uciniti vám, nebo bloudím jako vy, jsa hrickou lidem a méne štastným vyhnancem, že nemám s sebou kostí otcu svých.