RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ A ZELENOHORSKÝ Přebásnil Kamil Bednář RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ Kytice Věje větříček z knížecích lesů, běží zmilitká ku potoku, nabírá vodu v kovaná vědra. Po vodě k dívce kytice pluje, kytice vonná z viol a růží. I počne dívka kytici lovit, spadne, ach, spadne do chladné vody. „Kdybych věděla, kytice krásná, kdo tě do kypré země sázel, tomu bych dala prstýnek zlatý. Kdybych věděla, kytice krásná, kdo tě lýkem heboučkým svázal, tomu bych dala jehlici do vlasů. Kdybych věděla, kytice krásná, kdo tě po chladné vodě pustil, tomu bych dala svůj vínek s hlavy.“ Opuštěná Ach, vy lesy, tmavé lesy, lesy miletínské! Proč jen vy se zelenáte v zimě jako v létě? Ráda bych já neplakala, nermoutila srdce, řekněte však, dobří lidé, kdo by nezaplakal? Kde můj otec, otec milý? Pohřben je v hrobečku. Kde má máti, dobrá máti? Tráva nad ní roste. Nemám bratra, nemám sestru, mládence mi vzali. Růže Ach, ty růže, krásná růže! Proč jsi raně rozkvetla, rozkvetlá pak pomrzla, pomrzlá pak uvadla, uvadlá pak opadla? Večer sedíc, dlouho sedíc, do jitra jsem seděla, nic se dočkat nemohla, všechny třísky, loučky spálila. Usnula jsem; a v snách snila, jako by mně nebohé na pravé ruce s prstu smekl se zlatý prstýnek, vymkl se drahý kamének. Kamének jsem nenašla, milého se nedočkala. Žežulice V širém poli dubec stojí, na dubci žežulice, zakukala, zaplakala, že není vždy jaro. Jak by zrálo žitko v poli, kdyby vždy jaro bylo? Jak by zrálo jablko v sadě, kdyby vždy léto bylo? Jak by mrzly klasy v stohu, kdyby vždy jeseň byla? Jak by dívce těžko bylo, kdyby vždy sama byla? Skřivánek Pleje dívka konopí u panského sadu, zeptá se jí skřivánek, jakou to má žalost? „Z čeho bych se radovala, maličký skřivánku? Milého mi odvedli na kamenný hrádek. Kdybych pérko měla jen, napsala bych lístek, ty, maličký skřivánku, ty bys tam s ním letěl. Není pérko, není blanka, abych psala lístek, pozdravuj drahého písní, že zde hořem hynu!“ Jahody Šla má milá na jahody do zelených borků, zadřela si ostré trní do běloučké nožky. Nemůže už má zmilitká na nožkusi stoupnout. - „Ach, ty trní, ostré trní, nač mi bolest děláš? Za to budeš, ostré trní, z borků vysekáno!“ „Počkej, milá, v pochládečku, v zeleném borečku, já doběhnu na palouček, kdež koníček bílý.“ Koníček se na palouku v husté trávě pase, moje milá v pochládečku na milého čeká. počne milá žalovati potichounku v borku: -„Ach, co řekne moje máti? Já nešťastné děvče! Vždy mi máti říkávala: Varuj se mládenců! Nač se jich však uvarovat, když jsou dobří lidé?“ I přijel jsem na koníčku jako snížek bílém, skočil s koně, na suk vázal za stříbrnou uzdu, objal děvče, přitisk k srdci a celoval ústa; zapomněla krásná dívka na ostrý trn v nožce. Tiskli jsme se, milovali, slunce zapadalo. „Pojeď, milý, rychle domů, slunéčko nám zajde!“ Hned jsem skočil na koníčka bílého jak snížek, zmilitkou vzal do náruče, odejel s ní domů. Jelen Pobíhal jelen po horách, po kraji poskakoval, po horách, po dolinách krásné parohy nesl, krásnýma paronyma hustý les prorážel, po lese skákal hbitýma nohama. Aj, tak mládenec po horách chodíval, dolinami chodíval v kruté boje, hrdou zbraň na sobě nosíval, zbraní mocnou rozrážel nepřátel houfy. Není už mládence v horách! Zaskočil jej lstivě zlý nepřítel, zkalil své zraky zlobou zapálené, udeřil těžkým mlatem v prsa. Zazněly smutně žalostné lesy! Vyrazil z mládence duši, dušicu, vylétla krásným štíhlým hrdlem, z hrdla krásnýma Roma. Aj, tu leží! Teplá krev odtéká za duší odlétlou, syrá zem vřelou krev pije. I měla každá dívka po žalném srdéčku. Ležel mládenec v chladné zemi, na mládenci rostl dubec dub, košatil se do větví šíř a šíř. Chodívá jelen s krásnými parohy, poskakuje na rychlých nohách, vzhůru do listí vzpíná štíhlé hrdlo. Slétají se hejna bystrých krahujců z celého lesa sem na ten dub. Krákorají na dubě sborem: „Padl mládenec zlobou vraha.“ Oplakávaly mládence všechny dívky. Záboj a Slavoj Ze tmy lesa vystupuje skála, na skálu vystoupil bojovník Záboj. Obzíral krajiny na všech stranách, rozjitřil se nad všemi krajinami a zavzlykal pláčem holubičím. Seděl dlouho a dlouho se jitřil, až vzchopiv se, jako jelen dolů lesem, lesem dlouho pustým bystře pospíchal od muže k muži, od bojovníka k bojovníku po celém kraji. Krátce s každým v skrytu pohovořil, poklonil se modlám a dál k jinému spěchal. I minul den první a minul den druhý, a když po třetím dnu luna nocí plula, sešli se muži v černém lese. K nim promluviv Záboj, odvedl je v úval, v prohloubený úval hlubokého lesa. Stanuv Záboj nejhlouběji dole, uchopil varyto zvučné: „Muži bratrských srdcí a jiskrných zraků! Vám zpívám píseň nejhlouběji zdola, ze srdce mi tryská, ze srdce nejhlouběji pohrouženého v hoři. Odešel otec k otcům, zanechal v dědičném údělu dítky svoje i nevěsty své. A neřekl nikomu: ‚Bratře, promlouvej k nim otcovskými slovy!‘ I přišel cizí násilně v dědinu a cizáckou řečí rozkazoval, a jak je zvykem v cizí zemi od rána do večera, tak bylo počínat si dítkám i ženám, a jediné společné jho bylo nám nést po celý život od Vesny po Moranu. A všechny krahujce vyháněl z hájů, a jaké bohy ctí v cizí zemi, takovým se klanět nařizoval i přinášet jim oběť. A nesměli se bít v čelo před svými bohy, ani za soumraků jim jídlo nosit. A kde překládal otec pokrm bohům, kam chodíval chvalořečit, tam pokáceli všechny stromy a vyvrátili všechny modly.“ „Aj, Záboji, ty zpíváš ze srdce k srdci píseň z hloubi hoře! Jako Lumír, který kdysi slovem a písní rozněcoval Vyšehrad a všechny kraje, tak rozněcuješ ty mne a všechny bratry! Smělého pěvce milují bozi. Zpívej! Tobě je od nich rozohněno srdce proti nepřátelům!“ Zahleděn v Slavojovy planoucí zraky, dál Záboj zpěvem srdce jímal: „Dva synové, jejichž hlasy přecházely v mužské, do lesa chodívali, kde mečem a mlatem i oštěpem posilovali paže; tam potom ukryli zbraně a vraceli se každý sám. A když jim dorostla paže i dospěla mysl proti nepříteli, když dorostli také druzí bratři, aj, všichni vyrazili vzhůru na nepřítele! A jejich hněv byl jako bouřící nebe a do dědin vrátilo se bývalé štěstí.“ Tu všichni se vrhli dolů k Zábojovi a pažemi přesilnými jej objímali a s prsou na prsa všichni pokládali ruce a slavnostně dávali slova k slovům. A když přecházela noc k jitru, z úvalu vystoupili a rozptýleni mezi všemi stromy na všechny strany se rozcházeli lesem. I minul den a minul den druhý, a po třetím dni, když temná nastala noc, ubíral se Záboj do lesa, a lesem za ním táhly sbory, a ubíral se i Slavoj do lesa, a lesem i za ním táhly sbory. Každý si přinášel věrnost svému veliteli, každý si přinášel srdce odporující králi, každý si přinášel na krále ostrou zbraň. „Aj, Slavoji bratře! Tam k modrému vrchu, k vrchu, jenž ční nad všechny kraje, tam s vojsky zamíříme. Od vrchu k jitřnímu slunci tam táhne se temný les a tam si podáme ruce. Ty nyní dej se liščími skoky a já tak rovněž půjdu tudy.“ „Aj, Záboji, bratře! Proč naše zbraň má od vrchu teprv krutě soptit? Zde odsud udeřme na královské šiky!“ „Slavoji, bratře! Chceš-li hada potřít, po hlavě jít mu je nejjistější, a on tam má hlavu!“ Rozdělili se muži lesem, rozdělili se vpravo, vlevo: tudy táhnou pod Zábojem, tam pod prudkým Slavojem, hlubinami lesů k modrému vrchu. A když přešlo pětkrát slunce, podali si silné ruce i pohlédli liščíma zrakoma na králova vojska. „Srazit nám musí Luděk vojska, vojska svá pod jedinou ránu!“ „Aj, Luďku, slyš, tys otrok nad otroky krále! Pověz svému ukrutníku, že dýmem je nám rozkazování jeho!“ I rozlítil se Luděk, rychlým povelem svolal svá vojska. Podnebesí bylo plno záře slunce, v sluneční záři plno blesků od královských vojsk. Hotovi byli všichni: „do kroku nohou a do rukou zbraň!“ na Luďkův povel. „Aj, Slavoji, bratře! Tudy pospěš liščími skoky, já půjdu vstříc jejich čelu.“ I vyrazil Záboj přímo vpřed jako krupobití, i vyrazil Slavoj na ně z boku jako krupobití. „Aj, bratře, tito nám ničili modly, tito nám káceli stromy a plašili krahujce z lesů! Bozi nám zvítězit dají!“ Aj, divoce vyrazil Luděk z přečetných nepřátel na Záboje. A vyrazil Záboj, planoucím zrakem Luďka měří. Jako dub proti dubu, když nad všechen čnějí les, tak Záboj na Luďka hnal se nade vším vojskem. Udeřil Luděk mocným mečem, přeťal tři kůže v štítě. Udeřil Záboj mlatem, odskočil hbitý Luděk, do stromu vrazil mlat a skácel se mocný peň do řad a třicet jich odešlo k otcům. Tu hněvem se rozlítil Luděk: „Aj, ty zhovadilý, nejpotvornější z plazů, mečem se potýkej se mnou!“ I mávl Záboj mečem, kus štítu sokovi odrazil. I ťal Luděk, meč sjel po koženém štítu. I rozohnili se oba k ranám, každou ranou se zasahovali a všechno kolem zbortili krví, a krví je zbrotili mužové kolem nich všude v divokém boji. Slunce přešlo přes poledne a po poledni došlo již napůl k večeru; sem ani tam nikdo neustoupil, a setrvávali v boji zde a setrvával i tam v boji Slavoj. „Aj, ty vrahu, vezmi tě běs! Ty budeš pít krev naši?“ Uchopil Záboj svůj mlat a odskočil Luděk, napřáhl Záboj mlat do výše vzhůru a vrhl po nepříteli. Letěl mlat, štít rozskočil se, se štítem se rozskočila Luďkova hruď. I ulekla se duše těžkého mlatu a mlat i duši vyrazil z těla a zanesl na pět sáhů mezi vojsko. Strach nepřátelům vydral křik děsu z hrdel; zazněla radost z úst vojínů Zábojových, z radostných zraků zajiskřila. „Aj, bratři, bozi nás vítězstvím obdařili! Rozděliž se z vás jeden zástup vpravo i vlevo. A ze všech údolí sem přiveďte koně, ať ržáním koní zní veškerý les!“ „Záboji, bratře, ty udatný lve, neustávej dál drtit nepřítele!“ Aj, tu odhodil Záboj štít, a v jedné ruce mlat a meč v druhé, tak napříč si prorážel cestu mezi nepřáteli. I bylo úpět nepřátelům a bylo nepřátelům ustupovat! Třas je hnal z bojiště, strach jim vyrážel výkřiky z hrdel. Rzáním koní zněl veškerý les. „Vzhůru na koně, na koních za nepřáteli, přes všechny kraje, ať rychlé koně jim nesou v patách zkázu od nás!“ I skočily čety na rychlé koně a skok a skok se za nepřáteli hnaly, rána za ranou tvrdě chrlily krutou zkázu. A roviny míjely, hory i lesy, vpravo i vlevo, vše ubíhalo vzad. Hučí divoká řeka, vlna za vlnou se valí; hlučela všechna vojska, skok a skok, všechno se hnalo přes bouřící řeku. Vody uchvátily mnoho cizích, své blízké však přenesly na druhý břeh. Jako dravý ostříž po krajích vždy šíř a šíř rozpíná křídla dlouze, když bystře pronásleduje ptactvo, tak Zábojova vojska se vějířem rozvinula, všude po krajinách hnala nepřátele, všude je srážela, deptala kopyty koní. Za noci pod lunou jim byla divoce v patách, ve dne pod sluncem jim byla divoce v patách a opět temnou nocí a po noci dál šedým jitrem! Hučí divoká řeka, vlna za vlnou se valí, hlučela všechna vojska, skok a skok, všechno se hnalo přes bouřící řeku. Vody uchvátily mnoho cizích, své blízké však přenesly na druhý břeh. „Tam k šedým horám, tam dobouří naše pomsta!“ „Aj, Záboji, bratře! Již jsou nedaleko hory a jen hlouček nepřátel zbyl a ti úpěnlivě prosí.“ „Zpátky krajem, ty tímto směrem, já tudy – vyhubit všechno, co slouží králi!“ Vítr bouří po krajích, vojska bouří po krajích. Vpravo, vlevo, všude mocně a do široka vojska v radostném harcování. „Aj, bratře, aj, šerý vrch! Tam bohové vítězství nám přisoudili! Tam i mnoho duší těká po stromech sem a tam a ptáci se jich bojí i zvěř plachá, jen sovy ne. Tam k vrchu zamíříme pochovat mrtvé a pokrm dát modlám; bohům zachráncům hojně obětí podat a chvalořečit jim vděčnými slovy, i složit jim zbraně pobitých nepřátel!“ Čestmír a Vlaslav Káže Neklan povstat k vojně, knížecími slovy káže k vojně s Vlaslavem. Vstala vojska, vstala k vojně, na knížecí slova vstala k vojně s Vlaslavem. Vychloubal se kníže Vlaslav, že zvítězil nad Neklanem, slavným knížetem, když byl pustil meč a oheň na krajiny Neklanovy, potupiv nad hrabivými meči svých vojínů Neklanovu čest! „V boj, Čestmíre, veď mé sbory! Urážlivě vyzývá nás Vlaslav nadutý!“ I vstal Čestmír rozradován, radostně sňal štít svůj černý, dvouzubý, se štítem sňal mlat i přílbu neporazitelnou. Pod stromy všude položil oběti bohům. S ohněm promluvil Čestmír k vojskům – a vojska v řadách vyšla. Záhy před sluncem táhnou, táhnou po celý den, i po slunce západu táhnou tam k pahrbku. Aj, dým se valí po dědinách a po dědinách sten zní žalostných hlasů! „Kdo vypálil dědiny? Kdo rozplakal hlasy vaše? Vlaslav sám? Poslední buď to jeho nepřátelství! Pomstu i záhubu má vojska mu přinášejí! Odpověděli vojevůdci Čestmírovi: „Kruvoj, Kruvoj krvavý odehnal stáda a žalost do vsí vnesl ohněm i mečem! A vše, co k užitku je, potřel nám ve své kruté zlobě, ba i vojevodu nám zajal!“ I rozezlil se Čestmír na Kruvoje; v široké hrudi zloba vřela a rozlila se mu po všech údech. „Vojíni,“ praví, „záhy zjitra nejkrutější boj rozpoutáme! Teď pohovte údům zemdleným!“ - - - Stojí hory vpravo, stojí hory vlevo, na jejich vrcholku vysokém září jasné slunéčko. A horami zde odsud, horami odtamtud táhnou vojska, bitvu v sobě nesou. „Aj, tam k hradu, tam k hradu na skále, kde Kruvoj vězní Mojmíra i jeho krásnou dceru, jež zajal v hustém lese tam pod šedou skalou, pohaněv knížete Neklana! Kruvoj Neklanovi věrnost slíbil i podal mu věrnou ruku, však stejným hlasem a stejnou rukou uvalil pohromu na lid! Aj, vzhůru k vysokému hradu, aj, hrad ten, vojska, dobývejte!“ I rozlítila se vojska a hrnula se k hradu po slovech statečného Čestmíra jako ledovaté mraky. Pokryli se přední štít na štít, zadní se opřeli na kopích do břeven napříč za břevna zasazených a vysoko nad vrchem lesa drnčely jejich meče o hrad a běsnily proti mečům dopadajícím z hradu. Křičel na hradě Kruvoj jako býk řvoucí, burcoval křikem chrabrost ve svých lidech a meč jeho padal na Pražany jako stromy se skály. A jako je po horách mnoho mocných dubů, tak se shluklo ke hradu Neklanových vojínů. Velel Čestmír zezadu udeřit na hrad, velel zpředu přeskočit hradbu. Aj, kmeny vysokorostlé hustě pod skalou přiklonili k pevné hradbě, aby se po kmenech svalily klády nad hlavami vojsk. A pod kmeny zpředu postavili se bojovníci muž k muži, dotýkajíce se druh druha širokými plecemi. A břevna si vložili na ramena, napříč i na délku zpevnili houžvemi a při sobě podepřeli kůlci. I vskočili muži na ta břevna, rozložili kopí po ramenou a svázali houžvemi. Řada třetích na druhé skočí a čtvrtých na ty třetí a ještě pátých až do výše hradu, odkud hořely meče, odkud svištěly střely, odkud se s rachotem řítily klády. Aj, proud Pražanů rozpálen přes zdi proudí a láme všechen odpor v tvrdém hradě. „Vyjdi, Mojmíre, s milou svou dcerou, vykroč ven z věže v blažené jitro tam na skálu; na skále spatříš krvácet Kruvoje pod sekyrou mstící!“ Vyšel Mojmír v blahodějné jitro, vyšel se svou dcerou přelíbeznou, krvácet zřel nepřítele svého Kruvoje. I rozeslal Čestmír kořist nazpět lidu, s kořistí vrátila se krásná dívka. I chtěl Mojmír obětovat bohům na témže místě, v témže kroku slunce. „Vzhůru, Mojmíre,“ praví Čestmír, „naše kroky pospíchají potřít Vlaslava; odlož službu bohům, bozi chtějí rozdrtit Vlaslava. Až pokročí slunce k polednímu, dojíti je nám na ono místo, kde vojska naše za vítězství budou chvalořečit. Ty veď zbraně nepřítele svého! Pojď!“ Zaradoval se Mojmír velevelmi, ze skály zvolal, až v lese hlas rozlehl se, takto mocně k bohům zvolal, až se třásly stromy v širém lese: „Nevzplaňte hněvem, bozi, na svého sluhu, že nepálí oběť v dnešním slunci!“ „Dlužna oběť bohům,“ praví Čestmír, „nám je však nutno na nepřítele pospíšit si! Ty nyní sedni na rychlé koně, prolétni lesy jelením skokem tam do doubravy: tam u cesty ční skála, bohům milá, a na jejím vrcholku obětuj bohům, bohům zachráncům svým, za vítězství minulé i za vítězství příští! Než se pozná, že slunce pokročilo na tvrdosti nebes, dostihneš místo, a než postoupí slunce druhým krokem i krokem třetím nad vrcholky lesů, dojdou i vojska tam, kde tvá oběť povívat bude v sloupech dýmu… A pokorně skloní se vojska, procházejíce kolem!“ I vsedl Vojmír na rychlé koně, proletěl lesy jelením skokem tam do doubravy nad cestou k skále. Na vrcholku skály zažehl oběť bohům zachráncům svým za vítězství minulé i za vítězství příští. Obětoval jim kravičku bujnou, s červenou lesklou srstí, jalůvku, jak ji koupil od pastýře v úvale tam ve vysoké trávě, kdyžtě za ni dal koně i s uzdou. Planula oběť a blížilo se vojsko k úvalu a odtud vzhůru do doubravy. Oddíly, provázené břeskným zněním, za sebou šly a nesly zbraně, každý kol oběti prošel a bohům slávu provolával a nemeškal zacházeje udeřit o štít. A když došel posledek vojska, vskočil Mojmír na svého rychlého oře a tučné kýty i plece naložil šesti jezdcům v patách vojů. I kráčela vojska pod všemi kroky slunce až po slunce polední. Na rovině je očekával s mocným vojskem Vlaslav. Od lesa k lesu stály jeho síly, síly pětkrát větší než u Pražanů. Jako z mračen šířil se z řad jekot – lání psů převelikého množství. „Těžko nám zápasit s těmito nepřáteli; kyj palici málokdy srazí,“ strachoval se Mojmír. – Čestmír na to: „Záhodno je takto jen v soukromí mluvit, záhodno je připravit se na vše. Na co čelem odporovat skále? Přelstí liška tura bujarého! Zde nahoře spatřuje nás Vlaslav: rychle tedy dolů a s vojskem koldokol tohoto vrchu se dej, aby zas vzadu byli, kdo jsou vpředu; tak opakuj tento pochod u pat hory!“ Jak učinil Vojmír, tak i Čestmír. I hrnou se vojska koldokol hory, i hrnou se koldokol devětkráte. Před nepřáteli svůj počet zmnoží, tak jako v nich rozmnožili bázeň. Rozestoupili se v nízkém doubí, aby nepřátelům zbraně do očí se leskly. A tím leskem pokryla se hora. Naráz vyrazí se svými Čestmír a má jeho zástup čtyři houfy. A s ním z lesních stínů třas vyrazí, třas přepadne četné voje nepřítele! „Zpět! zpět!“ odevšad soky děsil les, sem tam se rozprchly řady jejich. Udeřil Vojmír na ně chrabrou rukou a zastoupil úval od východu, z boku se postavil Vlaslavovi. Aj, zařičel křikem les i úval, jako když hory s horami se střetnou a všechny stromy nárazem drtí. I vrhl se Vlaslav na Čestmíra; i vyrazil Čestmír na Vlaslava do líté seče a ranou a novou ranou Vlaslava srazí k zemi. Strašně Vlaslav na zemi se zmítá, z boku na záda zmítá, vstát nemůže; Morana jej uvrhla v noc temnou. Krev kypěla z Vlaslava silného po zelené trávě v syrou zemi. Aj, a vyjde duše z chroptících úst, vylétne na stromy a po stromech těká sem a tam, dokud mrtvý nebude zžehnut. Ulekli se, kdo s Vlaslavem byli, supěli úprkem do stráně vzhůru, skrývajíce se před Čestmírem, Čestmírem Vlaslavobijcem. Zazní vítězství Neklanovi radostně v uši a kořist zhlédne radostné Neklanovo oko. Oldřich a Boleslav … do černého lesa v místa, kde se vladykové sešli, sedm vladyků se svými sbory. Tam s ním Vyhoň Dub dychtivě spěchal se vší hotovostí svou tmou noční. A ta hotovost sto mužů měla, všech sto mělo v pochvách břitké meče, k mečům všech sto mělo silné paže a důvěru pevnou ve Vyhoně. Došli na mýtinu vprostřed lesa, podali si kolem pravé ruce a tichými slovy promlouvali. Noc se převalila přes svou půli, pokročila šedavému jitru. Tu děl Vyhoň knížeti Oldřichovi: „Hoj, slyš, ty nanejvýš slavný kníže, Bůh ti bojovnost vlil do všech údů, Bůh ti rozvahu dal v smělou hlavu – ty nám proti Polanům buď vůdcem! Na tvé slovo půjdem vpravo vlevo, vpřed či nazpět ve všech krutých srážkách. Vzhůru! vzbuďte chrabrost v mužných srdcích!“ Aj, vzal kníže prapor mocnou rukou: „Za mnou, za mnou, chrabře na Polany, na Polany, zhoubce našich zemí!“ Za ním osm vladyků se hnalo a s vladyky tři a půl sta mužů, mužů přeudatných tam se hnalo, kde Polané v snách se obraceli. Na vrchu, kde stanuli kraj lesa, aj, hle, Praha mlčí v jitřním spánku, Vltava se kouří v ranní páře, v dálce promodrávají se vrchy, za vrchy se šedý východ jasní. Z hory dolů! tiše, přetichounce! V tiché Praze rozvážně se skryli, všechny zbraně krzny zahalili. I šel pastýř za šerého rána, vzkřik, ať bránu otevřou mu vzhůru; hlas pastýřův stráže uslyšely, otevřely bránu na Vltavu. Vstoupil pastýř na most, hlučně trou bil, vskočil kníže na most, za ním sedm vladyků cválalo se svým lidem. Udeřily rány v bubny hřmící, vyrazily zvuky z trub hlučících, s korouhvemi houfy na most vnikly, most se otřásal pod jejich množstvím. Strach udeřil na Polany všechny. Aj, Polané zbraně popadají, aj, v seřči je vladykové kosí. Sem a tam Polané pobíhají, v davu k bráně příkopu se ženou dál a dále před udatnou sečí. Aj, vítězství bylo bohem dáno! Vzplane jedno slunce po všem nebi, vstane Jarmír nad vší zemí opět! Roznesla se radost celou Prahou, roznesla se radost vůkol Prahy, rozlétla se radost celou zemí, celou zemí od radostné Prahy. Beneš Heřmanův Aj, ty slunce, aj, slunéčko, cožpak ty žalost nemáš? Nač ještě svítíš na nás, nešťastné lidi? Kde je kníže, kde lid náš branný? K Otovi v dálku zajel. Kdo nepřátelům nás vyrve, sirobná vlasti? Dlouhým tahem cizáci táhnou – a Sasíci jsou to – od zhořeleckých hvozdů do našich krajů. Dejte, nebožáci, dejte stříbro, zlato, majetek a pak vám ohněm zžehnou dvory i krovy! Všechno nám ohněm zžehli, stříbro i zlato vzali, dobytek odehnali – dál k Troskám táhnou. Nechte, kmeti, nechte nářku! Travička už nám vstává, tak dlouho zdupávaná od cizích kopyt! z polních květů věnce vijte vyprostiteli svému! Osení zelená se, nastane změna. Rychle změna ponastala. Aj, to Beneš Heřmanův tajně lid shromažďuje do boje se Sasíky! Tak shlukli se selští lidé v lese pod hrubou skálou, za zbraň měl každý cep na nepřítele. Beneš, Beneš v čele jede! Za ním všechen lid v hněvu „Pomstu! pomstu!“ volá „lupičům Sasům!“ Aj, už uchvátila zuříc ukrutnost obě strany a v útrobách vře zloba zuřícím mužům. Zaplanuly oči jejich hrozivě proti sobě, nad kyje kyje vzlétly, nad kopí kopí. Srazily se obě strany, dva valící se hvozdy, jako blesk hromu nebem, tak bleskly meče. Zazvučel křik hrůzonosný a zvěř poplašil lesní i okřídlence nebes až přes tři vrchy. Rozléhal se po úvalech od skalnatých hor v dálku třesk kyjů i třesk mečů jak pád pňů starých. A tak stály obě strany bez hnutí proti sobě, patami zasazeny, opřeny lýtkem. Obrátil se Beneš vzhůru, pokynul mečem vpravo, a šiky tam se hrnou, pokynul vlevo, a bouří i vlevo šiky. A zadem k skalnatému lomu a všechen kámen na Sasy svrhnou! Z chlumu v rovin boj přešel; úpěli nepřátelé, prchali nepřátelé, pobiti byli! Ludiše a Lubor Sluchu přejte, staří, mladí, o půtkách a o sedání! Žil Zálabský kníže kdysi, slavný kníže, mocný, dobrý. A ten dceru jedinou měl, jemu milou i všem lidem. Nevídaně krásná byla, těla krásně urostlého, líce měla běloskvoucí, v lících ruměnce jí kvetly, oči jako nebe jasné a po její bílé šíji zlaté vlasy vlnily se, do prstenců zkadeřeny. Aj, kdys kníže poslem vzkázal, ať se všichni páni sejdou na hradě na hodech velkých. I přišel den stanovený, sešli se tam všichni páni, z dálných zemí, z dálných krajů na hrad k hodům ke knížeti. Trub a kotlů hlahol zazněl. Ke knížeti páni míří, knížeti se poklonili i kněžně a dceři krásné. Za předlouhé stoly sedli, jak kdo z nich byl urozený. A zvěřinu nosili jim, nosili jim medovinu a nastaly hody hlučné a nastaly hody slavné. Rozlila s síla v údech, rozlila se bodrost v myslích. Tehdy kníže pánům praví: „Nebudiž vám, muži, tajno, z jakých jste sem příčin přišli. Muži chrabří, zvědět toužím, kdo z vás je mi nejplatnější. Moudře v míru čekej válku – Němci vždy nám sousedy jsou.“ Domluví a skončí ticho: od stolů se páni zdvihli, knížeti se poklonili i kněžně i dceři krásné. Kotly, trouby slyšet znovu, vše se strojí na sedání. Před hradem na širé louce, na pavlači vyzdobené seděl kníže se starosty, jakož kněžna a zemanky i Ludiše s dívčinami. Praví kníže zemanům svým: „Kdo chtí první na sedání, z těch já kníže sám stanovím.“ A ukázal na Střebora. Střebit vyzve Ladislava. Na koně si oba sedli, vzali dřevce ostrých hrotů, proti sobě prudce hnali, dlouho spolu zápolili, až zlomili obě dřevce a utkáním vyčerpáni opustili zápasiště. Trub a kotlů hlahol zazněl. Praví kníže zemanům svým: „Kdo chtí druzí na sedání, z těch ať kněžna ustanoví!“ Kněžna kyne Srpošovi. Sepiš vyzve Spytibora. Na koně si oba sedli, vzali dřevce ostrých hrotů. I hnal Srpoš na soupeře, z tvrdého jej sedla srazil a sám s koně rychle skočil. Oba meče vytasili, ráz a ráz do černých štítů, jiskry srší z černých štítů. Spytibor Srpoše zasáh! Na chladnou zem Srpoš padl. Oba byli vyčerpáni, opustili zápasiště. Trub a kotlů hlahol zazněl. Praví kníže zemanům svým: „Kdo chtí třetí na sedání, z těch Ludiše ustanoví!“ Dívka kyne Luborovi, Lubor vyzve Bolemíra. Na koně si oba sedli, vzali dřevce ostrých hrotů, v ohradu se rychle hnali; proti sobě zamířili a oštěpy srazili se. Bolemír se s koně skácel, daleko mu štít odletěl, z dráhy čeleď odnesla ho. Trub a kotlů hlahol zazněl. Lubor vyzval v boj Ruboše: Ruboš rychle na kůň skočí, prudce žene na Lubora, Lubor kopí mečem přeťal, křepce v přílbu dá mu ránu, Ruboš nazad s koně spadne, z dráhy čeleď odnesla ho. Trub a kotlů hlahol zazněl. Lubor vyzval sbor zemanů: „Kdo se chtějí se mnou bíti, do ohrady sem nechť vjedou!“ Zatímco se páni radí, Lubor čeká v zápasišti. Vztyčil Zdeslav dřevce dlouhé, tuří hlavou zakončené. A na koni buné, prudkém chlubivými slovy praví: „Děd sklál divokého tura, otec zahnal houfy Němců, i mou chrabrost pozná Lubor!“ Již se hnali proti sobě, hlavami dřevců se srazí, aj, a oba s koně spadli. Rychle meče vytasili, opěšalí zápasili. Křepce meči dorážejí, údery se rozléhají. Lubor k němu z boku skočí, mečem krutě do přílby tne, přílba ve dví rozskočí se . Mečem na meč ránu vede, meč odlétne na hrazení. Na zemi se Zdeslav vrhá. Trub a kotlů hlahol zazněl. Obstoupí Lubora panstvo a vedou jej před knížete, před kněžnu a před Ludiši… Ludiše jej ověnčila věncem z listí dubového. Trub a kotlů hlahol zazněl. Zbyhoň Poletoval holub ze stromu na strom, žalostivě vrkal stesk svůj všemu lesu: „Aj, ty lese širý, v tobě jsem létával s drahou holubičkou, s přemilou přerozmilou. Ach, a zlobný Zbyhoň uchvátil holubici a odnesl na hrad, ach, na hrad pevný!“ Aj, obcházel jinoch kol pevného hradu, žalostně vzdychal po své drahé milé. Od hradu ke skále šel – na skále usedl, žalostivě seděl, s němým lesem mlčel. I přiletěl holub, žalostivě vrkal. I pozvedna jinoch hlavu k němu, praví: „Ty holoubku smutný, smutno ti samému! Což krahujec tobě uchvátil tvou družku? Ty, Zbyhoni, ty tam na svém pevném hradě, tys uchvátil moji drahou, předrahoučkou a odnesl na hrad, ach, tam na hrad pevný! Holoubku, ty bys byl bojoval s krahujcem, kdybys byl obdařen srdcem přeudatným, ty bys byl vytrhl krahujci svou drahou, kdybys měl do boje dravé ostré drápy, ty bys byl zabil krahujce zlobného, kdybys měl, holoubku, tvrdý dravčí zobák!“ – Vstaň, jinochu smutný! vzhůru na Zbyhoně! Ty máš přeudatné srdce na soupeře, ty máš proti němu silné ostré zbraně a na jeho hlavu těžký mlat železný! ------- ------- Spěchal jinoch do a dál temným lesem, i vzal na se zbraň svou a na rámě mlat svůj, temným lesem spěchal k tvrdému hradu. ------- ------- Stál před tvrdým hradem v noci – všude temno, tloukl silnou pěstí. „Kdo tam?“ slyšet z hradu. „Zabloudilý lovec!“ Otevrou se vrata. Tlukot silnou pěstí. Otevrou se druhá. „Kde je vladyka Zbyhoň?“ „Za velikou síní.“ Tam dlel vilný Zbyhoň, tam plakala dívka. „Aj, otevři lovci!“ Neotevřel Zbyhoň. I rozrazil mlatem dveře silný jinoch i rozrazil mlatem Zbyhoňovi hlavu. Proběhl hrad celý a vše v hradě pobil, u své krásné milé do úsvitu ležel. – Přišlo ranní slunce vršky stromů k hradu, přišla nová radost v jinochovo srdce, že svou krásnou milou tiskl v silných pažích. ------- ------- „Čí ta holubice?“ „Zbyhoň ji uchvátil, jako mne zde věznil i ji v pevném hradě.“ „Do lesů leť z hradu!“ I zalétla v lesy, poletujíc si zde, poletujíc si tam, ze stromu na strom s milým svým holoubkem, s holoubkem spávajíc na jedné haluzi… Radost měla dívka, s milým svým jinochem zde i tam chodila, kam se jí zachtělo, s miláčkem spávajíc na jednom loži… Jaroslav Zvěstuji vám pověst nejvýš slavnou o velikých půtkách, krutých bojích, slyšte jen a hlavy otvírejte, slyšte jen a všemu podivte se! V krajině, kde Olomouc vévodí, tam se zvedá hora nevysoká, nevysoká, Hostajnov má jméno, Matka Boží zázraky tam činí. Dlouho naše kraje v míru žily, dlouhý čas blahobyt v lidu kvetl, než se od východu bouře zvedla, zvedla pro dceř tatarského chána, již křesťané pro kameny drahé, pro zlato a perly zavraždili. Kublajevna, krásná jako luna, uslyševši o západních zemích, že v těch zemích mnoho lidí žije, vybrala se poznat cizí mravy. Deset jinochů hned vyskočilo i dvě dívky jako průvodkyně; uchystali, čeho bylo třeba, a na rychlé koně všichni sedli a brali se tam, kam slunce míří. Jako zora po jitru se skvěje, nad temný šum hvozdů vycházejíc, tak se Kublajova dcera skvěla vlastní krásou svou i přioděním. Celá oblečena zlatohlavem, hrdlo, ňadra měla odhalená, perlami, kameny ověnčena. Žasli cizí nad takovou krásou, bohatství jí záviděli velmi, a střežíce cestu, kterou jela, ve hvozdu se na ni vyřítili, zabili a o vše oloupili. ------- Když uslyšel Kublaj, chán tatarský, co se stalo jeho dceři drahé, sebral vojska ze všech mocných zemí a vytáhl tam, kam slunce míří. V sluch to došlo králům na západě, že chán v země lidnaté k nim táhne, spolek uzavřeli jeden s druhým a sebrali převeliké vojsko. Proti chánovi vytáhli v pole, v širé rovině se položili, položili a čekali chána. Kázal Kublaj všem svým čarodějům, hadačům, hvězdářům, kouzelníkům, aby uhodli a zvěstovali, jaký by ten boj měl konec vzíti. Sebrali se ihned čaroději, hadači, hvězdáři, kouzelníci, do dvou stran se v kruhu rozestoupli, na zem kouzelný prut položili a jej na dvě půle rozštěpili. Prvé půli jméno Kublaj dali, druhé půli jména králů dali, dávná zaklínadla nad vším pěli. I počaly pruty spolu zápas a ten Kublajův vítězem zůstal. Zaradovalo se množství lidu, každý spěchal se svým rychlým koněm a do řad se vojska postavila. Křesťané se ani neradili a slepě se na pohany hnali, stejně pyšní, jako byli silní. Tu se řady v prvním boji střetly, střely pršely jako příval z mračen, zlomy oštěpů jak hromy hřměly, blesků mečů šlehaly jak v bouři. Obě strany rozohněnou silou jedna druhé postoupit vpřed brání. Pohany už křesťané zpět hnali, a už by je byli porazili, nepřijít tam opět čaroději, nesoucí ty pruty rozštěpené. Tataři se mocně rozpálili, na křesťany dravě vyrazili a tak tvrdě před sebou je hnali, že jak plachou zvěř je rozprášili. Tu štít ležel a tam přílba vzácná, tu kůň vojevodu v třmenech vláčel, ten se marně na Tatary řítil, onen probůh o milost je prosil. Takto Tataři se rozšířili, na křesťany jhem daň uvalili, dvojí království si podmanili: starý Kyjev i Nový hrad mocný. ------- Záhy hoře zachvátilo země. Po všech krajích lid počali sbírat, postavili čtyři mocná vojska, obnovili boje s Tataříny. Tataři se hnali pravou stranou. Jako černý mrak, jenž ledem hrozí pokrýt úrodu na tučných polích, tak byl jejich roj už zdálky slyšán. Ihned Uhři do setnin se shlukli, ihned ve zbraních se s nimi střetli, marná byla udatnost a chrabrost, marný byl statečný jejich odpor. Vrazivše jim klín Tataři do řad, rozprášili jejich voje četné, poplenili vše, co bylo v zemi. Naděje křesťany opustila, hoře bylo nade všechno hoře. K Bohu modlili se úpěnlivě, aby od zlých Tatarů je spasil: „Ustaň, Hospodine, ve svém hněvu, zbav nás nepřátel, té kruté metly! Potlačit nám chtějí duši naši, obklíčili nás jak vlci ovce!“ ------- Prvý boj byl ztracen, ztracen druhý! Tataři se rozložili v Polsku, blíž a blíž plenili všechny kraje, dravě prodrali se k Olomouci. Horší bída kraje zachvátila, nic se před pohany neukrylo. Zuřil boj den, zuřil boj den druhý, vítězství se nikam neklonilo. Aj, to vzrostlo množství Tatařínů, jako v jeseni tma vzrůstá večer. A v povodni Tatarů těch dravých prodíral se voj křesťanů středem, usiloval prodrat se tam k chlumku, kde zázraky Matka Boží činí. „Vzhůru, bratři, vzhůru!“ zvolal Vněslav, v stříbrný štít udeřiv svým mečem, a korouhev nad hlavu výš zvedl. Vzchopili se, na Tatary vrhli. Srazili se v jednu mocnou sílu, vyrazili jak ze země oheň, směrem k chlumku, pryč z přesily hrozné a po chlumku ustupují vzhůru. Na podchlumí v šíř se rozestoupli, dole zúžili se v ostrý jehlan, vpravo vlevo zakryli se štíty, na ramena dali ostrá kopí, druzí prvním a těm druhým třetí, mračna střel vrhali se na Tatary. Vtom celou zem zakryla noc temná, roztáhla se po zemi i k nebi, rozdělila zraky rozpálené, jimiž křesťané i Tataři se měří. V husté tmě křesťané náspy staví, náspy vykopané kolem vrchu. Když počalo jitro na východě, všechen tábor nepřátelský povstal, tábor strašný: koldokol chlumu, do daleka, do nedozírama, na koních se proháněli dole, na kopích zvedali nabodané hlavy křesťanů k chánovu stanu, a srazivše množství v jednu sílu, zamířili všichni stejným směrem a vrhli se prudce vzhůru na chlum s ječivým a strašným křikem, až se hory doly rozléhaly. Křesťané po náspech všude stáli, Matka Boží chrabrost vnukala jim. Rychle napínali tuhé luky a ostrými meči zápolili, až musili Tataři se stáhnout. I vzplál zlobou lid Tatarů dravých, jejich chán byl divokým jat hněvem. Do tří proudů rozdělil se tábor a hnal třemi proudy prudce na chlum. Křesťané skáceli dvacet stromů, všech těch dvacatero, co tam stálo, klády přivalili na okraj náspu. Jižjiž Tataři se k náspům hnali, strašně křičíce až do oblaků, jižjiž začli náspy rozmetávat, když se valí z náspů mocné klády a drží dav Tatarů jak červy i ještě tam dole na rovině. I potrval ukrutný boj dlouho, až noc temná boje ukončila. „Probůh, aj, pohleďte, slavný Vněslav, slavný Vněslav šípem sražen z náspu!“ Krutý žal rozdíral smutná srdce, žízeň útroby všem spalovala. S hrdlem vyprahlým lízali rosu. Večer potichu v noc chladnou přešel, noc se proměnila v jitřní šero a v táboře Tatarů klid trval. Den se rozpaloval k polednímu, křesťané padali v mukách žízní a vyprahlá ústa otvírali, chraplavě pějíce k Matce Boží; k ní svůj umdlený zrak obraceli, rukama lomili žalostivě, teskně hleděli od země k nebi. „Nemůžeme dál vydržet žízní, nemožno nám v žízni bojovati. Komu zdraví, komu život drahý, ten nechť od Tatarů život žádá!“ Tak pravili jedni a tak druzí: “Hůř je žízní zahynout než mečem, v porobě mít budem vody dosti.“ „Za mnou, kdo tak smýšlí!“ zvolal Věstoň, „za mnou, za mnou, koho žízeň trápí!“ Tu Vratislav jako býk prudký skočí, Věstoně za silnou paži chytí: „Zrádče, křesťanů ty skvrno věčná, v záhubu chceš hnát udatné lidi? Od Boha se sluší milost žádat, ne v porobě od Tatarů krutých! Nespěchejte, bratři, do záhuby! Vedro nejhorší jsme přetrpěli, Bůh nás posílil v poledním žáru, Bůh nám doufajícím pomoc sešle! Zastyďte se, muži, těchto řečí, chcete-li se hrdiny dál zváti! Zhyneme-li žízní zde na chlumci, bude to smrt určená nám Bohem; vzdáme-li se však tatarským mečům, sami sobě smrt přivodíme! Mrzká je poroba Hospodinu, hřích je v porobu sám vložit šíji. Za mnou, mužové, kdo stejně smýšlí, za mnou před stolec Máteře Boží!“ Kráčí za ním množství k svaté kapli: „Ustaň v hněvu svém, ó Hospodine, dej nám potřít nepřátele v zemi! Vyslyš hlasy k Tobě volající! Obklíčené od nepřátel krutých, vyprosť nás z osidel Tatařínů a dej svlažení útrobám našim! Se zpěvem Ti budem obětovat! Potři v zemích našich nepřátele, navždy zahlaď je, na věky věků!“ Aj, hle, na planoucím nebi mráček! Vítr zvedne se, hrom zaburácí, zachmuří se mračny celé nebe, blesky bijí do tatarských stanů, přívlem na chlumu pramen ožil. ------- Přešla bouře. – Vojska v řadách táhnou, ze všech krajů, ze všech končin vlasti k Olomouci korouhve své točí. Těžké meče po bocích jim visí, plné toulce na plecích jim hřmotí, přílby září jim na hrdých hlavách a pod nimi rychlí koně skáčí. Zazvučely hlučně lesní rohy, udeřily zvučně bubny břeskné. Vzápětí se střetly obě strany, pozdvihla se mlha samým prachem a vzplál nejposlednější boj krutý. Zazněl hřmot i třeskot ostrých mečů, zazněl kalených střel sykot strašný, zlom oštěpů, rachot bystrých kopí. Bylo klání, bylo porubání, bylo lkání, bylo radování. Jak potoky po deštích krev proudí, mrtvol leží tu jak stromů v lese. Tomu ve dví hlava rozseknuta, tomu zutínali obě ruce, ten se skácel s koně přes druhého, jiný zuřivě bil do nepřátel jako po skalách rve bouře stromy, tomu po jilec meč zajel v srdce, onomu ucho uřezal Tatar. Ó byl ryk, sténání žalostivé! Křesťané už počínali prchat, Tatarů roj krutý hnát je začal. Aj, tu Jaroslav jak orel letí, tvrdou ocel na mohutných prsou, pod ocelí chrabrost, udatenství, pod přílbou má mysl nejvýš bystrou, bojovnost mu plane z očí žhoucích. Rozkacen se hnal jak lev zuřivý, když mu krev teplou udá spatřit, zatímco postřelen lovce žene! Tak se rozohnil, Tatary bije, Češi za ním jak krupobití. Zle napadl Kublajeva syna a nastal boj nejvýš rozhořčený. Srazili se oba oštěpoma, zlomili je oba s hlučným třeskem; Jaroslav i s koněm krví zbrocen Kublajeva syna mečem dostal, od ramene ke kyčli jej protkl, až ten, bezduch, na mrtvoly spadl. Toulec s lukem zarachotil nad ním. Strach dostal lid Tatarů dravých, odhazoval dřevce sáhodlouhá a pryč pádil, kdo jen hnát se mohl, tam, odkud se jasné slunce zvedá. Volná byla Haná od Tatarů. RUKOPIS ZELENOHORSKÝ Libušin soud Aj, Vltavo, proč svou vodu čeříš, proč čeříš svou vodu stříbropěnnou? Což tě rozvlnila prudká bouře, sesypavší mračno širých nebes, opláchnuvší hlavy hor zelených, vyplavivší zlatopískou hlínu? Jakpak bych svou vodu nečeřila, když spor krutý zvedli rodní bratři, rodní bratři o dědictví otců, když spor krutý mezi sebou zvedli prudký Chrudoš na Otavě křívé, na Otavě křivé, zlatonosné, chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici, ze starého rodu větve Popelovy, který přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti přes tři řeky? Přiletěla družná vlaštovice, přiletěla od Otavy křivé, sedla na okénko rozevřené v Libušině zlatém sídle otců, v sídle otců, svatém Vyšehradě, a tam lká a naříká si smutně. Když to slyší jejich rodná sestra, rodná sestra v Libušině dvoře, prosí kněžnu, ať v zdech Vyšehradu ustanoví soudem právo najít a předvolá oba její bratry a rozsoudí oba po zákonu. Rozkázala kněžna poslům svolat Svatoslava od Libice bílé, tam, kde rostou doubraviny mladé; Lutobora z Dobroslavska chlumce, tam, kde Labe z vod Orlice pije; Ratibora od hor Krkonoší, tam, kde divokou saň Trut kdys zabil; Radovana z Kamenného mostu, Jarožíra od Brd vodohojných, Střezibora od Sázavy sličné, Samoroda od Mže stříbronosné, všechny kmety, lechy i vladyky i Chrudoše se Šťáhlavem, bratry, vedoucí spor o dědictví otců. Když se vladykové s lechy sešli na posvátném sídle Vyšehradě, každý podle svého věku vešel a pak kněžna v běloskvoucí říze, usednuvší na otcovský stolec v slavném sněmu mezi kmety svými, kdež i stály dvě přemoudré panny, znalé svatých obřadů při soudech: první měla desky pravdodatné, druhá meč, jenž provinilce trestá, a proti nim oheň pravdozvěstný a pod nimi svatočistá voda. Praví kněžna ze zlatého stolce: „Moji kmeti, leši, vladykové, právo rozřešíte těmto bratrům, kteří ve sporu jsou o dědictví, o dědictví otců mezi sebou. Zda zákonem věčně živých bohů je jim oběma pospolu vládnout, nebo rozdělit se stejným dílem? Moji kmeti, leši, vladykové, zvažte úradkem, co navrhuji, budete-li souhlasit s mým slovem. Nebudete-li však souhlasiti, hleďte ustanovit nový nález, jenž by smířil rozvaděné bratry.“ Sklonili se leši, vladykové, počali se spolu radit tiše, tiše mezi sebou radili se a kněžniným slovům souhlas dali. Vstal Lubor z Dobroslavska chlumce, jal se tato slova hovořiti: „Slavná kněžno ze zlatého stolce otců – slova tvá jsme rozvážili. Rozkaž sebrat hlasy svého lidu.“ I sebraly hlasy panny soudu, sebraly je v osudí posvátné a daly je lechům k provolání. Vstal Radovan z Kamenného mostu a započal hlasy počítati, výsledek pak provolat dal k lidu, k lidu, jenž se k soudu na sněm sešel: „Oba rodní bratři Klenovici ze starého rodu větve Popelovy, který přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti přes tři řeky, takto smíříte se o dědictví: budete jím vládnout oba spolu!“ Povstal Chrudoš od Otavy křivé, žluč se rozlila mu po útrobách, prudkostí se třásl po všem těle, máchl rukou, vzkřikl jak býk bujný: „Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne! Vládnout nad muži jen muži sluší, prvorozený má právo dědit!“ Tu Libuše ze zlatého stolce praví: „Kmeti, leši, vladykové, slyšeli jste zde mé pohanění! Suďte sami právo po zákonu, dl už nebude vám soudit spory. Muže sobě rovného si zvolte, ať nad vámi po železu vládne… Dívčí ruka slabá je vám vládnout.“ Vstal Ratiboř od hor Krkonoší, jal se tato slova hovořiti: „Hanba nám v cizině právo hledat! Máme právo po zákonu svatém, který přinesli otcové naši v tyto vlasti… Sněm … každý otec čeledi své vládne: Muži chrání, ženy k dílu hledí; a umře-li hlava nad čeledí, všechny děti zbožím spolu vládnou, vladyku si z rodu vyvolivše, jenž, když třeba, v slavné sněmy chodí, chodí s kmety, lechy i s vladyky.“ Vstali kmeti, leši, vladykové, a schválil právo po zákonu.