POZDĚ K RÁNU
Bylo to pozdě k ránu .. , Šel jsem příliš unaven polibky, jež snesly se na mne poprvé v životě jako prudká silice jarního deště. Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc jíž od časného večera očekávati prvých paprsků jeho. Bylo takové zvláštní, napnuté ticho, rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trompet daleké vesnické nedělní hudby, která jíž asi dohrávala , ,, Měsíc vyšel omrzele, zarudlý; bledl a počal se chvětí na řece; vše zdálo se klekatí k společné modlitbě ,., A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať rozlila mi v duši takovou zvláštní, delikátní a vzácnou náladu. Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší tremolla skleněných fléten, pro zádumčivé solo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou) ., , Vlažný melí-sový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského díorítu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní — dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku ,,, Třel jsem nej-delikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nej-subtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlub-ších mollových akkordů a komponoval v nej-nebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než
jsem přikročil k realísalci svojich' visí. Chytiti vše sublimné, tajemné, anaemícké a bázlivé v de-\ líkátní mystifikací, v ironií a v hřejivou intimitu — rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou maga tu vzácnou a tajemnou náladu, zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu — to jest má domaína, má raison ďétre.
SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNO NEJHLOUBĚJI
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní jjozdě za večera pějí.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad, chci mítí divné kouzlo starých, ironických ballad,
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji, jíž k ránu v nocích nejistých do dálek
naslouchají. ,.
j Mé melodie chtějí mítí smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho. i
A mítí toho nadějí a neurčitou něhu,
co vzklíčítí chce v těžké půdě dalekého břehu, i
a mítí zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly
mámí
jak chvění silných drátů, utlumených sordínamí, 1
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených
staccat,
když na nejnížších polohách tmou chystají se
plakat,,.
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hrají, když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
I
8
a vigílie přísná padá za lesy a vodu, a krajem velké tajemství jde slavných Božích
Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervósně se
chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pějí..., Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
PODMOŘSKÉ PRALESY SE ANI NEZACHVĚLY
Podmořské pralesy se ani nezachvěly, po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech, z měst zatopených zvony slabě vodou zněly: vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh,
Lilie, klekaly v své nezprzněné běli, půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech, \ a černí delfíni, jíž na návrších bdělí, pří ohních zmírali v svých němých bolestech.
Až tepnrpozdě k ránu, nad břehy když Vyšel za zpěvů zástupů, za slávy korouhví, stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel
v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství,.,
A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly,
se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly ,, ,
IMPROMPTU
i V podzimní šero, mlhou prosáklé,
plá měsíce zlať ve zkaleném skle, a v ztlumeném tom svitu lampy stažené má všecko kontury tak do mdla zamžené,
A duše, zlákána svou fixní ideou (hod cudný slavit ve svém Paláci), vstříc do mlh vybíhá — as dary na rukou však tesklívě se zpět vždy navrací,
V podzimní šero, slabě zamžené, i plá měsíc svitem lampy stažené,
| a jeho kontura tak chorobně a mdle
\ se občas náhle zachví v řeky zrcadle.
10
ZA NOCI BŘEZNOVĚ
IRONIE
Když k ránu měsíc padal karmínové zarudlý za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl, a polibek Tvůj byl ač delikátní, přec jen mdlý .., v té nocí březnové Tvou zahradou jsem pozdě
k ránu šel.
A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mí, já veď Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel: proč já tu neměl štěstí býtí mezí prvními, proč někdo přede mnou jíž tady vedle Tebe šel?
Tak pozdě bylo .., Loutna zmlkla v okně ospalá, i známý alt, jenž od večera ji už provázel, i za řekou to rozpustilé: trala, tralala . -. i rythmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel.
To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek, — já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl, že po pěšinách tančily a podél ztichlých řek a jemné měly kadeře a plavé kolem čel,
Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě
k ránu šel
za potlesku a cupotu a chřestu černých skel, a kteří přede mnou tu šlí, těm všem já záviděl, í těm,, jež, plavé kadeře a modré pentle kolem čel, tu dneska prvně tančily pří kantilénach nočních
cell.
Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý, a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení, mé myšlenky, jež z večera jíž usínaly, svým vytím probudí — dva chrti mdlí a zrosení,,,
i
• Je jisto: půjde opět s kytkou u fleuretu
a ponese sí pro vše v kapsách vonnou šarpíí, bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
i jak Bayard chodil v duell pro běloučkou Marií.
Ač na dnešek ho samí zase vyzývali, vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení, dva chrti, jíž se cestou po celou noc rvali, poběhnou před ním, schvácení a mdlí a zrosení.
12
13
ANAEMIE
SONET
Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna, smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec
jen smích .,. A fixní idea má, k všemu blahovolná, ji zvolna dohání příznačnou chůzí nesmělých,
Jdou tmavým údolem dědičné Anaemíe, kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý, kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je, a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž
mdlý.
Jdou mlčky,.. Občas zakašlají starostlivě, a vznětlivé, pak zastaví se v mlze průhledné, a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlívě, nad čelo každá po kradmu svou ruku nadzvedne
a zase jdou ... Žel, s vědomím, že kolem v přítmí nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí, že otec vinen tím, že sebe sladší: přijď mi, nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí.
j PAMÁTCE ÉDOUARDA DUBUSE
I Ne vous souvient-il pas ďune existence exquise,
Au temps joli qui vit ňeurir la Pompadour?
QUAND LES VIOLONS SONT PARTIS
! Tvé místo v herně Lásky prázdné zůstalo,
ač karty x-ozdány k hře nové dávno jsou , .. tvůj abbé schvácen akutní je nervosou a sličné markýze je dlouhou chvílí mdlo,
Daľs hazardně své nyvé srdce do karty
(ach, příliš, příliš brzo tepat ustalo),
a mladá markýza, když výhrou zůstalo,
tvé nespustila už ze svého oka rty ■—
a abbé! — ironisoval svým věčným: tral, la, lo —
mon cher, oh, tes violons sont partis , . .
i Tvé místo v herně Lásky prázdné zůstalo,
i ač karty rozdány k hře nové dávno jsou,
tvůj joviální abbé, schvácen nervosou, se do zívání dal i s mladou markýzou , , .
i
14
15
i
MÁ ITHAKA
Po celou noc zářila zvláštní bělost jejího těla z okna mého Paláce Osamělého, Dívala se, mírně vykloněna, k východu přes starý zarostlý park, kde splývaly koruny stromů v jedno tmavě olivové, nehybné moře, Někdy jenom zahrál z hluboká v daleku lesní roh na rtech Rytíře krátký melancholický signál (spíše však aby najednou stichl, než aby rozvedl krátkou větu), občas těžce, kolébavě vzlétl velký noční čínský motýl, bez barev, bílý, až k ní do té závratné výše, zlákán nádhernou bělí její nahých rukou, které s těmi dlouhými a krásnými prsty byly příliš podobné bílým řeřichovým květům — (a pak) — zmátla ho také ta jemná vůně její pleti, vůně po jerišských růžích a poupatech skořicových , . ,
Nechvěla se chladem; chvěla se spíše jakýmsi vnitřním pohnutím, když východ začal blednout! zlatem rozpuštěných topasů a sedavým stříbrem rozpuštěných perel. A nejen její modře lakmusové, leknínové očí, i hladké fasády lesklého, černého mramoru, z něhož bylo průčelí řezáno, začaly východnímu nebí vraceti zářící fluidum zlatého světla , , .
Tiše zavřela vysoká gothická křídla oken a sklesla vzrušena do blízké pohovky. Její krásná a nešťastná ňadra se bouřlivě chvěla jako kdys jen jednou v životě v chvílí sebeobětování. Žluté
slídové tabule oken, vybroušené v plochy ostrých rozptylek, rozmetávaly po celé komnatě zlatý světelný prach, zelenavě fosforeskující v záhybech černých čalounů , , , Vyšel měsíc, malý bronzový plátek, úžasně vzdálený, ostrý v obryse jako čerstvě vyseknutý plíšek ze zlaté mědí. Vyšel a ulpěl jako kapka žlutého oleje na hladké, ostře broušené ploše slídového skla, jež se rychle z venčí zarosilo jemnou rosou studeného absínthu ,. ,
A ona pak už jen zpívala svým krásným a měkkým, starořeckým altem jakousi zapomenutou, dávnou balladu, komponovanou v klíčích Krásné Touhy — a abych se snad vyjádřil i méně informovanému čtenáři co nejjednodušeji: balladu Penelopinu.
16
2
17
BYLA
ských, jemně stažených chřípí, něco delikátního z těch partií vlasů, cudně nad čelo vyčesaných, něco líbezného z těch nesnadných, choulostivých a u něho tak elegantně řešených přechodův od spodního retu ke zcela vyniklé bradě a zvolna se ztrácející šíjí, na níž nervosní švih mistrova palce, uneseného ženskou krásou, přece jen nedovedl si odepřítí, aby nenaznačil zdvižené vlny Mariina prsu,
místo svých obvyklých, tak vřele doporučovaných siest), stala se nejvzácnější drobnůstkou na čas . , . Tak zaujala ji ta maličká, síenkově žlutá majolika . . , Jak stala se jí jen intimní! Kladla do ní květy svých zvláště oblíbených bez-lístých ispahanských růží pronikavé skořicové vůně, jež přiváželi benátští kupci ze svých cest jako vzácnou raritu pro svého dožete jenom. Tak stalo se, že často pozapomněla arcívévodkyně ; na lecos  (a na co neměla), a že vzbouzela tichou nevoli vysokého, atlasově bílého chrta, jenž nepokojně (a dnes jistě udiveně) se vztyčenými sluchy pobíhal tichými a dlouhými skoky po ko- -| mnatě, snaže se jemně ji upozornítí, že jest také j již čas konečně vzpomenouti přec temné logie j s roztouženou postavou v pozadí. Byla prý jediným dílem slavného Baccia — jediná vása, jež vyšla kdy z jeho rukou: zasvěcených jedině modellování basrelíefových profilů mladistvých Madonn . . , Měkké prsty mistra zanechaly na ní něco usměvavého z těch nebe-
18
19
PSEUDOJAPONERIE
Ovšem že byl rovněž píetistou drobných japo-neríí, už jako adorátor všeho jemného a vybraného. Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duší se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladeností, jako v duších japonských malířek, přece sí občas zahřešil, Vnímati a reprodukovatí nej-tíšší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejích duší a nepotrhatí pří tom jich harmonie nemotornými svými prsty, nechatí se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělostí, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí — ano — v tom všem hledala jeho touha výrazu. Cítil jakousi příbuznost s těmi anaemíckýmí bytostmi, které tak příliš dovedly milovaíi tiché noce s velikými, naivními měsíci a bílými, vzlétajícími kohouty, nanášenými pozorně stříbrným lakem nad větvičky čaje do koptovaných pozadí v několika úderech štětce , , , Užívaly zvláštních svých barev, několika málo zvláštních tahů štětce, z nichž každý přec dovedl vyjádřiti všecku sub-tilnost jích miniaturních snů, zachycovatí ve větvích roztřesená oblaka vůní a křiky nádherných ptáků, plovoucích po nočních vodách, a jež pří
tom všem labíllovaly na ostří karríkatury — a on lišil se od nich jedině tím, že chtěl užívati místo barev a kontur slov: ztavených v hermetické pecí svého zjemnělého slohu.
!
20
21
i
% PŘIŠLA ...
Slyšela's, duše má, její krok zloudaný zdola, z příkopů našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného? Chvilkami volala do našich zavřených okenic:
hola!!. . .
Byla tak tichá noc venku — po chodbách Kastelu
mrtvo,
jen srdce tak bázlivě v komnatě poslední
v modlitbách bilo jak rodinný vězeň, když v podzemí otcovských
hradů
vyhublým prstem svým chvilkami bojácně zaklepá do zdí, . .
Byla tak tichá noc měsíčná venku, kdy měla
nastati krise a měla po prvé přijíti ona, již dávno Tušená, Obávaná, pozdě;
až k ránu . . . A přišla,
Neslyšným, loudavým krokem v truchlivé Samaří
naše,
ode všech živoucích dávno již opuštěné ...
Slyšela's, duše má, její krok zloudaný zdola, z příkopu našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného? Chvilkami volala do naších zavřených okenic:
hola!!. . .
22
Přijíti musila,
má-lí mnou skon čiti staleté království naše, mnou,
v něhož se vdědíly veškeré slabosti našeho rodu
ímpotentního
(ač mladý můj život jich nemůže vinen být
Svatokrádeží
a nemůže za všecku zhýřilost uproklínaných). Jsem pouze poslední chorobný výhonek bez vůle, předem již daný,
umdlený odlesk v tmách pyšného praporce, truchlivým sluncem dávno již vybarveného, s nejvyšší věže jenž kdysi vlál poddaným v purpurech, zlatech a modřích slávu a věhlas mých předků , , .
Ti všichni jíž odešli ,, ,
V noci jen bloudí po ztichlých chodbách a
visutých mostech jich přísahy, jichž nikdy nevyplnili, jich hříchy, jež nebyly oslyšeny, plaché jich pohledy, vyhaslé bez zpokojení, a klatby, v nichž dosud se chvěje posvátné
rozhořčení,
vznesené v ekstasi hymny na hlavy odbojných, v nádherných ceremoníellech církevních sněmů, latinou přisluhujícím biskupem italsky
vyslovovanou, . . Matky mých zženštilých ctností!
23
Otci mých dědičných hříchů!
Spěte jen klidně;
tiše a beze svědků,
bez cizí soustrastí, pyšní,
skončí mnou smutná tragedie našeho rodu — a zahanbující.
---všecko jíž jasní se znenáhla,
neznámá svítání bílá,
jež kdysi stopila beztaktně nádherné zahrady
i vašich mozků, vstávají, velebně rostouce v potopu zvolna. Bělounké, nezvěstné mlhy neproniknutelné plní mou hlavu, usláblou strachem — představy zlekaně bloudí již nesřetězeny, s rukama bojácně vystrčenýma, v zmateném šepotu utíkajících slepců, jež nechala pomocná ruka v kritické chvílí na prostřed cesty, by sama ve strachu prchla . , . A mlhou se plíží jíž veliký stín a zasmušilý tím loudavým, lhostejným krokem, jak po cestách předků mých kráčel. , . Otcové hříchů mých! Matky mých ctností!
Slyšíte její krok zloudaný zdola?----
Z příkopů Kastelu chvilkami volá do naších zavřených okenic: hola !., . Příteli! Otevřtel! hola!!!---
24
DVA HLASY
Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli —
dva smutné dvorce na samotách propadlých —
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
pří rudých stínech pochodní, za vodou vzdálených.
Byl prvý hluboký a stále chtěl své: ano, a druhý bázlivý a stále chtěl své: ne, až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.
Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli — dva smutné dvorce na samotách propadlých , , , Dva hlasy se v nich dlouho mezí sebou přely, až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle stich',
a hlas, jenž chtěl své: ano, z hluboká si vzdych'.
SPISY KARLA HLAVAČKA
DRUHÉ VYDANÍ
PRAHA 1915 KNIHY DOBRÝCH AUTOR0 KAMILLA NEUMANNOVÁ
Ol
POZDĚ K RÁMU
Ce sont des choses inco-hérentes et douces , , .
RENÉ DOUMIC