Dašdawa Ganbat (13 let): Bratr vyrábí masky (Mongolsko).
Maska, kostým
a lidové divadlo
SOUBOR STUDIÍ INTERDISCIPLINÁRNÍ PRACOVNÍ SKUPINY „NÁBOŽENSKÉ SMĚRY V ASII"
Redakce Lubica Obuchová
vr
Cam, mongolská mysférie masek
LygSima Chaloupková
Cam je pantomimická hra, mystérie v maskách. Slovo cam je tibetského původu a znamená „tanec". V tibetštině se vyslovuje cham, ale v severo-; mongolském dialektu cam. I my se zde přidržíme mongolské výslovnosti,
jelikož chceme popisovat cam v Mongolsku, který se odehrával každoročně ' vUrze (Ulánbátaru) v letech 1811 až 1937. V jiných klášterech Vnitřního
ä a Vnějšího Mongolska se také hrával cam, pokaždé jindy a s jiným pořadím
účinkujících masek, jejichž počet někdy dosahoval kolem stovky, i Z maskových tanců ve starém Mongolsku je znám Geser-cam, který
byl pořádán v západní části dnešní" Mongolské republiky, v klášteře svatého Ilagugsan-chutugtu a v horském klášteře knížete Dalaje Cojnchor-wana. Oba tyto kláštery měly fakulty pro studium mystiky boha války Gesera, který byl uctíván jako patron mandžuského císařského rodu. Podle
M očitých svědků byly masky a kostýmy, zhotovené klášterními umělci, obzvláště
nápadné svým přepychem a nádherou. Během představení camu zněly výstřely ze starých mandžuských kanónů, uchovávaných právě pro tento účel. Geserovi spolubojovníci tančili ve skvostných hedvábných oděvech
( a na nich měli navlečeny starodávné krunýře a drátěné košile. Z tohoto
camu bohužel neexistují žádné fotografické záznamy, nedochovaly se
s ani kostýmy, zbraně a masky. Ve východní části dnešního Mongolska byl
Geser-cam pořádán v klášteře knížete Sansarajdordže v dnešním městě Cojbalsanu. V tomto klášteře se nacházel i Geserův chrám.
Literatura psaná o camu v mongolštině existovala jen v rukopisné
,. .. podobě a nikdy nevyšla tiskem, protože byla určena pouze úzkému
1 okruhu zasvěcených osob. Rukopisy obsahovaly hlavně popis kostýmů,
masek a atributů různých božstev, vystupujících v camu a byly uloženy
57
v klášterech pro potrebu umělců, kteří vyráběli či restaurovali rekvizity. V tibetštině samozřejmě literatura o camu existovala; nebyla však přístupná nikomu, kdo nebyl zasvěcen do tohoto mystéria. Tím se vysvětluje to, že v evropské odborné literatuře nalézáme pouze popisy očitých svědků — ti se mnohdy pokoušejí interpretovat význam camu na základě výroků mnichů, kteří znají cam pouze od vidění.
Agvangchädub, učený autor z 19. století, v Mongolsku dobře známý, informuje o camu a jeho historii v samostatném pojednání, které nebylo zahrnuto do jeho sebraných spisů. Toto dílo bylo určeno jenom osobám, které složily slib duchům-ochráncům buddhistického učení. Jeho pojednání o camu vydané v 19. století xylografickou metodou nebylo pro Širší veřejnost dostupné. Podle Agvangchäduba tanec mystérií cam pochází z Indie, kde ve starověku zvláštní herci tancovali v maskách a oděních bohů a démonů, přednášeli dialogy v řeči bohů, v řeči démonů a v řeči lidí. Později se s těmito mystickými tanci setkáváme i u Tibeťanů. Při založení kláštera Samjä v 8. století byl do Tibetu pozván známý indický učitel víry a mystik Padmasambhava, aby bojoval s pohanskými bohy a duchy tohoto kraje, kteří se pokusili vší silou zřízení kláštera zabránit. Proto Padmasambhava vytvořil mystický tanec božstev v maskách nahánějících strach, při kterém byly vyslovovány také kouzelné zaříkávači formule. Pohanští bohové Tibetu byli tímto svatým tancem v maskách přemoženi a nedokázali výstavbě kláštera Samjä již více škodit.
Později rovněž mnichové staré buddhistické sekty Ningmapa prováděli různé pantomimické tance v maskách k ukonejšení zlých démonů. Sekta Gelugpa, dnes nejrozšířenější buddhistická sekta v Tibetu a Mongolsku, zavedla tance cam poprvé v 16. století. Podle legendy měl jednoho dne svatý mnich Sanggjä JeŠe (1653—1705) vidění, v němž se mu zjevila hrozná ochranná božstva buddhistické víry; i uložil pančhenlamovi Lozang Chôkji Gjalcchänovi (1570—1662), aby vytvořil tanec masek, které by měly podobu těchto božstev. Tak vznikl v klášteře TaŠilhůnpo první cam v maskách sekty Gelugpa. Veliký 5. dalajláma Ngawang Lozang Gjamccho (1617-1682) sepsal dílo, které tento cam popisuje. V době 7. dalajlámy Lozang Kalzang Gjamccha (1708-1758) vznikl cam také v klášteře Namgjal. Jiný cam byl vytvořen později také v mnoha dalších klášterech školy Gelugpa v Tibetu.
V Mongolsku se cam poprvé objevil v roce 1811 v klášteře, který sloužil jako sídlo chutugtů (převtělenců) z Urgy, dnešního Ulánbátaru. Podle ústní tradice 4. bogdgegén (tibetský džebcůn-dampá, hlava mongolské buddhistické církve) jen velice nerad přistoupil na zavedení camu ve
svém klášteře. Avšak mongolská knížata a starší lámové na něho naléhali tak silně, že chutugtů nakonec ustoupil a dal svůj souhlas.
Kostýmy a masky pro cam v Urze byly zhotoveny mongolskými mistry podlé popisu obsaženého v díle 5. dalajlámy. Jeden z mongolských chánů, který sloužil jako místodržící mandžuského císaře v Urze, obohatil cam o postavy čtyř lvů. Příslušné masky byly jeho darem.
Podle akademika B. Rinčina, který se mystérií cam speciálně zabýval, existovaly v Mongolsku dva typy camu. Jednak to byl cam recitovaný, vycházející z odkazu proslulého tibetského básníka a poustevníka Milaräpy (1040—1123), a za druhé cam ve formě pantomimického tance v maskách. Milaräpa-cam byl poměrně málo rozšířen, pravděpodobně kvůli svému charakteru. Vystupuje v něm jen málo představitelů, z nichž jeden hraje poustevníka Milaräpu a druhý lovce jménem Gombodordže. Základem tohoto camu je epizoda z Milaräpova života. Jednou, když lovcem pronásledovaná laň nalezla útočiště u světcových nohou, odmítl poustevník zvíře lovci vydat. Ten, zaslepen zuřivostí, chtěl obrátit svou zbraň proti poustevníkovi. Milaräpa jej však svými písněmi přiměl, aby od pomsty upustil, načež lovec padl před starcem na kolena a od té doby se navždy zřekl usmrcování živých tvorů.
Druhým typem camu je tanec v maskách, při němž účinkující s maskami hněvivých ochranných božstev pomocí gest a pohybů symbolizují vítězství nad nepřáteli víry a zlými démony. Podle některých pramenů se při mystérii cam zjevují božstva v takové podobě, jak je vidí mrtví v záhrobním světě. Často se uvádí legenda o bezbožném králi Langdarmovi, který žil v Tibetu v 9. století a snažil se buddhismus v zemi zlikvidovat. Jeden duchaplný mnich ho pozval na představení camu, sám v přestrojení tohoto krále zabil a tím zachránil buddhismus v Tibetu. Od té doby se představením camu vine myšlenka o pokoření a zničení všech zjevných i tajných nepřátel víry, nastolení a vítězství buddhismu v zemí.
Srídéva tana své sólo.
58
59
Při mystérii cam je třeba zdůraznit tři hlavni momenty: 1. vysvěceni' a vystaveni" tři hlavních obětin sor (tibetský: zor), čagkkar (lčags-mkhar) a lingka (iing-ga); 2. tanec samotných masek, zobrazujících různá ochranná božstva; 3. spálení uvedených tří obětin, což symbolizuje očistu od zlých duchů a hříchů, osvobození od všech překážek tohoto světa.
Přibližně měsíc před zahájením představení začínají zkoušky a přípravy. Mniši vybraní jako účinkující dostávají seznamy, kde jé stanoveno, kdo z nich a v které masce bude vystupovat. Otevírají se truhly, v nichž se v přísném pořádku uskladňují masky, kostýmy, obuv a veškeré atributy patřícík maskám. Účastníci kontrolují masky, opravují oblečenia ozdoby. Tfc.x.v.-.-sjp • *■»».-« r-r*.. ■        Zkoušky probíhají velmi intenzívně,
i dvakrát denně.
Na začátku představení se vystaví tři hlavní obětiny, vymodelované z těsía, zdobené četnými ornamenty a symbolickými figurami; obarvené jsou rostlinnými barvami. První z nich, sor (doslova „zbraň proti zlým duchům"), připomíná špičatou třístrannou pyramidu, ozdobenou ohnivými jazýčky. Na vrcho-
!»• -' rviW-éfĚ&P-tíá        se nasazuje lidská lebka, utvořená g^^g^^feyj   z těsta a stejnou lebkou se ozdobí také mfejjy^jwlilP   každý roh základny pyramidy. Dovnitř se s pomocí různých zaklínadel zaženou všichni zlí duchové. Ti se později spálí spolu s pyramidou. Druhá obětina zvaná čagkhar („ železný palác") představuje podzemní hrad hladových duchů (prétů), kteří v podzemí trpí věčným hladem a žízní, mají tenké krky a nafouklá břicha. Čagkhar b sor bývají většinou skoro stejně vysoké, rozdíl mezi nimi spočívá jen v tom, že čagkhar je více zdobený, mimo jiné í „girlandami" ze skopových vnitřnosti. Na úpatí železného paláce se kladou plíce a srdce obětního zvířete. Tyto vnitřnosti slouží jako náhražka střev, plic a srdcí nepřátel a démonů, které představují
Maska vládce pohřebišť
Maska Sengdongmy, ženy se lví hlavou.
eo
obětní dar pro božstva-ochránce učení. Cagkhar a sor se svými z těsta vyrobenými a obarveným máslem kolorovanými ornamenty představují cenná umělecká díla.
Dále se z těsta zhotovuje malá figurka — liitgka, zobrazující nahého člověka s vystouplým břichem a se spoutanýma rukama a nohama. Tato figurka má ztělesňovat nepřátele víry, ale i veškeré hříchy. Staví se na zvláštní trojúhelníkovou podložku. Během posledních tri dnů příprav camu se konají ve velké kruhové dřevěné budově bohoslužby na počest strašlivých ochránců víry a Erliga Nomun-chána, vládce podsvětí, kterým se přinášejí obětiny. Zmíněná kruhová stavba se nazývá Barún-orgô, což znamená Západní chrám. Před ním stojí další jednoposchodový, čtverhranný dřevěný chrám, ve kterém tanečníci nacvičují kroky pro tanec s maskami. Východně od kruhové stavby se nachází chrám Dečhen-galab se zlacenou střechou, před nímž se pořádají mystérie cam. Tri dny před začátkem představení si campon ('čham-dponj, taneční mistr, v Barún-orgô nasadí na hlavu vysokou černou čepici se symbolickými kovovými ozdobami a po pronesení obětní formule rozřeže lingku na předem určený počet dílů. S pomocí této formule a magických zaklínadel jsou vyvoláni nepřátelé víry a lingka je očarována; přičemž se figurka vykuřuje odporně páchnoucím dýmem, jež má přivábit duchy temnoty. Někdy se břicho figurky vzdulo a nezasvěcení věřili, že to do lůna lingky vstoupili duchové. Mistři, zhotovující z těsta cagkhar, sor a lingku, však měli své tajné recepty; věděli přesně, jak dlouho trvá zaklínací obřad, a přimíchali do těsta kypřící prostředky, díky kterým těsto začalo kynout a v pravý okamžik se vzdulo. Části ling-ky, oddělené magickou dýkou, byly pak pohozeny k úpatí železného paláce. Dva dni před zahájením celebroval argamči (jeden z vůdců camu) v kruhovém chrámu druhé rozřezání lingky, čili zničení nepřátel k potěše božstev ochraňujících víru. Den před zahájením tance v Barún-orgô proběhl třetí předepsaný obřad Ungky, při němž se nově zhotovené figurky z těsta potřetí řežou na více kusů.
V předvečer představení jsou přípravy na uvedení mystérie cam zakončeny.
61
Prostor před chrámem Dečhengalab byl urovnán a vyčištěn. Uprostřed velkého, tehdy nezastavěného prostoru byl umístěn ústřední bod camu — baldachýn na čtyřech pilotech s aplikovanými ornamenty, pod nímž byly vystaveny tři výše popsané obětiny. Kolem baldachýnu byl rozemletou křídou načrtnut prstenec pozůstávající ze sedmi soustřednýchkruhů — hlavní dějiště působení tančících masek. První kruh od středu se nazývá čagkhar-tig, kruh železného paláce. Uprostřed něho stojí již zmíněný baldachýn s obětinami. Druhý kruh je prázdný. Třetí kruh patří campô-novi neboli tanečnímu mistrovi. Čtvrtý kruh je opět prázdný. Pátý kruh se jmenuje bag-tig, což znamená kruh masek. Po něm následuje šestý, taktéž prázdný, a sedmý, označovaný jako žanag-iig, kruh strážců šanagů v černých čepicích. V tomto kruhu se v tanečním rytmu pohybuje jednadvacet černých strážců, k nimž se časem připojí ještě dvaadvacátý, a sice
taneční mistr campon.
Vně soustředných kruhů je křídou narýsován velký čtyřúhelník, na jehož čtyřech stranách vlají prapory patnácti ochranných božstev, strážců světových stran. Po obvodu čtyřúhelníka jsou vyhrazena místa pro vážené hosty a další diváky.
„ Od kruhového chrámu Barún-ôrgô vedl k^tanečnímu prostoru průchod tvořený dvěma látkovými zástenami, napnutými na pilotech. Tudy masky přicházely na taneční plochu. Na konci této cesty byly vyznačeny dva malé kruhy, v nichž masky Čekaly, než budou vyvolány ke svému vystoupení.
Na severní straně velkého čtyřúhelníka byl postaven pavilón ze žlutého hedvábí, určený pro chutugtu z Urgy. Na západní straně na něj navazovaly tři další pavilóny; v prvním byla sedátka pro nejvyšší lamy, v prostředním místa pro lamy, kteří se čtením textů účastnili bohoslužeb, a v posledním místa pro lamy-hudebníky, doprovázející tanečníky hrou na velké pozouny a jiné hudební nástroje. Na jižní straně čtyřúhelníku byl postaven menší pavilon Strážce severu. z látky, kde byla vystavena socha božstva
Vadžrapáni. Za ní stály dvě velké žerdě, mezi nimiž byl napjat na rámu obrovský portrét tohoto božstva. Portrét byl aplikací z pestrého hedvábí o velikosti 16 metrů čtverečních. Tato hedvábná aplikace byla velice výrazná; podle svědectví pamětníků skutečně vznikal dojem, jako by toto božstvo, obklopené šlehajícími plameny, upíralo svůj pronikavý pohled na cam. Na východní straně velkého čtyřúhelníka stály dva pavilóny pro hodnostáře, úřední osoby a čestné hosty ze světského
62
prostředí. Prosti mnichové a diváci, kterým nebyly určeny žádné zvláštní' pavilóny, stáli na obvodu čtyřúhelnřka.
Ráno v den zahájení se v kruhovém chrámu Barún-orgô konal čtvrtý obřad zničení nepřátel náboženství a campôn znovu rozřezal magickou dýkou figurku lingky, vyrobenou z těsta, přičemž byly recitovány hrozivé zaklínací formule. Ve chvíli určené jedním z osmi astrologů, byl železný palác vynesen na taneční plochu a vystaven pod ústředním baldachýnem. Zde nutno dodat, Že v Urze žili čtyři „velcí" a čtyři „menší" astrologové, kteří vypočítávali lunární kalendář, jakož i dny a hodiny pro všechny důležité oběti. Jeden z „velkých" astrologů pak měl za povinnost stanovit okamžik, kdy čagkhar, sor a lingka měly být vyneseny na taneční plochu. Obětní pyramida sor byla postavena na čtvercovém kusu látky, na kterém byla vyobrazena lidská postava. Při obřadu, předcházejícím vstupu masek cam na taneční scénu, byly recitovány zaklínací formule; s jejich pomocí mělo být docíleno vstoupení zlých duchů, kteří na závěr mystérie cam měli být zničeni, do figury lingka.
Erlig-cam
V poledne byly obětiny čagkhar a sor přineseny na své místo pod baldachýnem. V týž moment vstoupili na taneční scénu camu strážci světových stran ve svých hedvábných oděvech a maskách: žlutá maska byla oděna v žlutý kostým atd. Potom byla vynesena malá soška Vadžra-páni, postavena do svého pavilónu na jižním okraji taneční plochy a před
ní položeny podnosy s hořícími máslovými lampičkami. Mnichové, kteří tance cam doprovázeli hudbou, při svém nástupu deklamovali předepsané modlitby za zvuků dlouhých měděných pozounů, fléten se širokými stříbrnými ozvučnicemi a měděných činelů. Délka pozounů dosahovala 3-4 metry a každý z nich nesli dva mnichové.
V rohu taneční plochy, poblíž pavilonu pro mnichy-recitátory rituálních textů, na zvláštním místě pokrytém tygří kůží se zručně vypreparovanou hlavou, usedl mnich představujícíkrotitele větrů. Oděn byl v kostýmu strážců-žanagá,
Maskfi mečonoše Dithoggjä.
i 1
64
v černém klobouku se symbolickými ozdobami z pozlaceného bronzu. Během celého představení camu své místo neopouštěl a pronášel magické formule, jež měly utišit vítr a zahnat špatné počasí.
Po vystavení obětních darů do středového kruhu zaujali vyhrazená místa v pavilónech mnichové-recitátoři a mnichové-hudebníci. Dva rekové, strážci čagkharu a soru, v plné zbroji, v rukou se štíty a meči, se postavili napravo a nalevo od baldachýnu. Maska jednoho z nich měla dobrosrdečný výraz, maska druhého byla zkřivena zlobou. Tanců se rekové nezúčastnili, stáli pouze jako strážci na okrají nejužšího kruhu. Teprve teď začalo vlastní taneční představení masek, které sestávalo celkem z pětadvaceti výstupů. Dějiště camu ochraňovalo rovněž patnáct strážců světových stran neboli čhogkjongové (phjosg-skjong), kteří drželi v rukou různé předměty jako meč, lotosový květ, praporek, laso na chytání zlých duchů atd. Ani tyto masky se tance neúčastnily.
Jako první z průchodu pro masky přišly dvě masky kostlivců durthô-dagpo (dur-khrod bdag-po). Tito vládcové pohřebišť měli masky ve tvaru lidské lebky a bílé oděvy, s namalovanými žebry, představující kostry. Při obcházení železného paláce ve vnitřním kruhu svými pohyby a zaklínadly proměňovali čtyřiihelník camu jakoby ve hřbitov. Další důležitou postavou je chešang-chán spolu.se svými osmi syny v maskách, nosí žlutou masku a žluté roucho, kolem krku má dlouhý růženec s velkými kuličkami a v ruce drží vykurovací nádobu nebo khatag (kha-btagsj, hedvábnou šálu dobrého přání. Zde představuje postavu arhata neboli ochránce buddhistické víry. Jeho hlavním úkolem v camu je uvádět všechny tančící masky a dohlížet na provádění obřadů.
Po vládcích hřbitovů se na taneční ploše camu objevuje postava havrana. Jeho představitel, maskovaný výraznou hlavou černého havrana a černým oděvem s přišitými havraními péry, se během svého výstupu všemožně snaží dotknout obětních darů čagkhar a sor, vystavených pod ústředním baldachýnem. Havran byl považován za nečistého a svým dotekem se snažil obětní dary, vysvěcené předtím za třídenních bohoslužeb, znesvětit. Avšak bdělým rekům se vždy daří mu v tom zabránit.
Jako další vystoupil mnich argamči, mistr ceremoniár, jeden z organizátorů mystérie cam. Přišel z chrámu východem pro masky a v ruce držel misku z lidské lebky, která obsahovala krev smíšenou s různými ingrediencemi, symbol krve statisíců lidí. Argamči stanul ve středovém kruhu a se zvoláním „argam" provedl symbolický úkon odlévání nápoje ochráncům učení, kteří, lidskému oku neviditelní, trůní v prostoru nad plochou camu. Po tomto úkonu argamči plochu opustil.
66
J
Poté mnichové pronášeli modlitby za zvuků pozounů a činelů. Z průchodu masek vyšli na scénu dva ochránci náboženství, gukprové (dgu-skor). Jeden z nich měl černou masku s hněvivým výrazem, druhý masku bílou, v rukou držel hůl a žluté kolo s osmi paprsky, jež symbolizovalo učení. Každý z paprsků měl zvláštní význam; měly podobu dvoubfitých mečů, které při otáčení kola měly rozsekávat okolnínevědomost. Po nich se objevila dvojíce luhů (blu-ba), hrozivých ochránců učení, z nichž jeden měl rudou masku a rudý oděv, druhý modrou masku a modrý oděv. Obě masky měly zlobný výraz obličeje a ničily nepřátele víry svými zakřivenými šípy, přičemž pronášely vodní zaklínací formule. Mnichové v pavilonech pokračovali v recitaci vyvolávacích textů. Měděné pozouny, dechové nástroje z lidských stehenních kostí a činely přivolávaly masky dalších hněvivých a strašných bohů.
Na ploše camu se objevily obě masky iindo (bži-'gros), vládců mrtvých. Jedním z nich byla rudolící forma boha smrti Erliga, jmenoval se migmar (mig-dmar), což znamená „rudooký". Obličej a oděv druhé masky "byly bílé. Obě masky předvedly tanec zaklínání zlých nepřátel čtyř světových stran. Každý pohyb jejich rukou a nohou měl zvláštní smysl a označoval porážku nepřátel. Po skončení tance opustily plochu camu.
Mnichové v pavilonech poté vyvolali příští bohy. Z průchodu pro
masky vystoupilo v párech osm strašlivých masek dúngjáma (bdun-brgjad-ma). Uváděla je tmavomodrá maska býčí hlavy v tmavomodrém hedvábném oděvu/ na němž byly vyšity magické ornamenty ve tvaru girlánd z maličkých lebek. V ruce držela kolo učení, ostatních sedm masek mělo hrozivé černé lidské tváře nahánějící strach a černé oblečení, v rukou držely meče. Tyto masky předvedly tanec očištění cesty.
Po nich na taneční plochu vstoupily dvě masky zvířecích bohů. Jednou z nich byla maska jelení hlavy šawa (ša-ba), druhá byla maska buvola mahe (ma-he), kterou staří mongolští mistři obvykle zobrazovali v podobě modré býčí hlavy. Zlaté
ee
Jeden ze strážců.
ohnivé plameny, upevněné na koncích rohů, vyvalené oči, rozšířené nozdry, které, jak se. zdálo, nasávaly všechny ty dráždivé vůně ~ to vše dodávalo těmto maskám velikou působivost. Jejich taneční tempo bylo velmi rychlé a obvykle se všichni těšili na tento tanec v provedení nejlepších tanečníků mystérie cam.
Po odchodu těchto tanečníků ohlásily výkřiky a zvuky hudby přiblížení dalšího božského páru, který se rovněž objevil v doprovodu obou vládců pohřebišť, chešang-chána a jeho suity, mnichů hrajících na flétny a nosičů vykurovacích nádob. Prvním z nich bylo hrozné božstvo gon^ar (mgon-dkar), Bílý strážce, v bílé masce se strašlivým výrazem tváře, v jedné ruce držel drahokam čintámani vyplňující všechna přání, ve druhé nádobu s nápojem nesmrtelnosti. Spolu s ním kráčelo božstvo bohatství a hojnosti Kubéra, mělo žluté oblečení, v rukou drželo praporec vítězství a šelmičku mangustu, které z úst vytékaly drahokamy. Podle lidové víry zabezpečuje tento božský pár hojnost a blahobyt, zbavuje bídy a nouze.
Vchodem pro masky vstoupil odměřeným krokem bůh Vadžrapáni. Přicházel doprovázen svou šaktí (ženským protějškem tantrických božstev), kterou prostí Mongolové nazývali sengdongma (seng-gdong-ma), což znamená „Zena se lví hlavou". Doprovázely ji dvě bohyně, jedna s hlavou tygra a druhá s hlavou medvěda. Podle věřících tyto čtyři masky hubily zlé duchy a urovnávaly mezilidské spory. Jejich tanec symbolizoval zničení hord duchů Zla. Vadžapáni si svým tancem podmaňoval všechny, kdo jsou zaslepeni moci a pýchou a vítězil nad zlými silami. Sengdongma spolu se svými společnicemi s medvědí a tygří hlavou mařily úklady a kletby nepřátel.
Dále se objevily čtyři páry strašlivých rudých masek di-thoggjä (gri-thogs-brgjad), osm mečonošů. Oděvy těchto masek s hrozivými obličeji byly rudé. Mečonoši si pro sebe odříkávali zaklínací formule, jejichž prostřednictvím oni sami nabývali sílu mocného božstva Erliga Nomun-
Chehng-chán se svým doprovodem.
67
chána, zahájili tanec, symbolizující vyhlazováni' nepřátelských hord, a ukončili je; pohyby vyjadřujícími vítězství. Po svém výstupu taneční kruh neopustili, ale vyčkali do příchodu dalších božstev.
Byla jimi dvě božstva ňgpďlhamo (rig-pa'i lha-mo) a läkhän-sogdag (las-mkhan srog-bdag), bohyně moudrosti a vládkyně života. První měla červenou masku s hrozivým výrazem a oděv z modrého hedvábí, v rukou držela měděný meč a železnou dýku -phurbu, druhá měla na hlavě přilbu a přes oděv nosila drátěnou košili, v rukou měla červené kopí a loveckou šňůru k chytání zlých duchů. Tyto bohyně představovaly doprovod božstva džamsrana a předváděly svůj tanec s patetickými, hrozivými gesty a pohyby.
"Zaznělo opět vyvolávání. Vykurovací nádoby byly naplněny ještě větším množstvím vonné pryskyřice a k nebi stoupala velká oblaka dýmu na počest jednoho z nejvýznamnějších hrozivých božstev. Na ploše camu se nyní objevilo s obvyklým doprovodem božstvo čamsing (lčam-sring) nebo mongolsky džamsran. Tanečník měl na sobě těžký oděv ze zlatem prošívané látky a náprsní krunýř. Jeho ohromná maska, vyceněná ve strašlivé grimase, byla inkrustována ozdobami z korálů. Vznešeně kráčel k tanečnímu kruhu. Leskem své síly a moci ovládalo toto božstvo tři světy. Tanečník v této masce mohl, stejně jako všichni ostatní, vyhlížet otvorem umístěným mezi jazykem a dlouhými tesáky. Maska z rudých korálů se zlatým blýskavým obočím působila v paprscích letního slunce skoro jako živá. Umělec, který tuto masku zhotovil, seřadil korály podle velikosti tak, že hněvivá, návalem krve nadmutá hlava s dlouhými, ohnivě
rudými, na záda spadajícími
vlasy vypadala jako rozžha^ vená. Džamsran, stejně jako ostatní hněvivá božstva, měl na hlavě korunu tvořenou pěti lidskými lebkami, které zná-i zorňujívítězstvínad pěti silami zla. V rukou třímal džamsran meč blyštící se krvavě rudou barvou a srdce přeplněné krví. Každým pohybem svého pomalého tance zastrašoval nepřátele.
Společně s dzamsranem tančili také jeho hroziví božští
68
průvodci. Tyto masky se pomalu otáčely pod paprsky horkého červencového slunce v kruhu masek — bag-tig a předváděly symbolické pohyby. Každý z těchto pohybů ničil neviditelné nepřátele vyvolané silou zaklínadel na plochu camu, již vládci pohřebišť proměnili ve hřbitov.
Po dšamsranově odchodu znovu zazněly vyvolávací tóny pozounů, fléten a činelů. Z východu pro masky vyšly ven dva páry masek, které představovaly průvodce Mahákály. Jeden z nich měl strašlivou tmavomodrou masku, druhý hněvivou hnědou masku. Třetí, tmavomodrá maska, ukazující vyceněné zuby, měla oděv z tmavomodrého hedvábí. Čtvrtý měl černou masku a oděv zhotovený z černého hedvábí, prošívaný zlatem.
Po nich následovala strašlivá bohyně lhamo (lha-mo). Tato maska byla modrá. Hlavu měla ozdobenu chocholem z pávích per, v uších náušnice zobrazující hada a lva. V rukou držela meč a misku z lidské lebky. Poté zvuky hudby vyvolaly na scénu camu masku samotného božstva Mahákály. Maska měla hrozivý výraz, odění bylo modré.
Z průchodu pro masky vystoupili čtyři vládcové okolí dongňänži (gdong-gňan-bži). Jeden z nich byl vládce hory Bogdchán-úL na jehož severní straně leží někdejší Urga, hlavní město Mongolska. Tato maska měla hlavu mytického ptačího krále Garudy. V zobáku držel hada, jehož svíral křídly a pařáty za hlavu a za ocas. Na hlavě měl Garuda dva velké rohy. Spolu s Garudou přišel i Popelavý stařec s rozcuchanými vlasy a dlouhým šedým vousem. Tato maska ukazovala vyceněné zuby a její velké oči vyhlížely divoce a hrozivě. Oděna byla do modrého hedvábí. V ruce držela přehnutý provaz ke spoutání nepřátel. Lid považoval tohoto ducha za vládce Cibulové hory, která leží západně od Urgy. Jedna ze dvou dalších masek měla modrou psí hlavu, druhá modrou kančí hlavu s mocnými, děsivě vyhlížejícími klektáky. V mongolských hrdinských ságách se vyskytuje postava šamanského ducha, který má podobu kance. S hlasitým chrochtáním trhá svými štětinami mraky na obloze. Na jednom z jeho klů jsou nabodnuti hrdinové, kteří se s ním pustili do souboje, aby ho obrátili na buddhismus, a na druhém klu koně poražených buddhistických reků. Je možné, že mistr výrobce masek tuto bájnou postavu ztotožnil s maskou pohanského ducha s kančí hlavou, který, poražen učiteli buddhistické víry, se stal ochráncem učení, proti němuž předtím bojoval.
Po skončení tance těchto čtyř masek vyšli z východu pro masky čtyři acarové (a-ca-ra), indičtí učitelé víry. Tyto svérázně ztvárněné masky měly na sobě oděvy z jednoduché, pruhované bavlněné tkaniny a ve srovnání s jinými maskami v pestrých oděvech, ušitých z hedvábí protkávaného
69
zlatem, vyhlížely velice skromně. Acarové předvedli tanec lotosového kola a poté se vzdálili.
Na příští vyvolání vysel na scénu Bílý stařec, dobrý duch země. Tato maska byla vytvořena s podivuhodnou silou výrazu. Kmetovu mohutnou, lysou hlavu lemovaly dlouhé šedé vlasy. Stařec měl šedý vous a huňaté obočí, pod nímž vyhlížely moudré oči, které toho již mnoho viděly. Tvář Bílého starce měla přátelské rysy, rty se vlídně usmívaly. Tanečníkem Bílého starce byl vždy vysoký, urostlý mnich. Vidět mohl mezerou v ústech masky. Na sobě měl bílý sametový oděv, na jehož stříbřitě bílém podkladě byly rozesety kruhy tvořené růžovými, zlatými a zelenými draky, jako symboly síly. V ruce držel dlouhou hůl s dračí hlavou, znak dlouhověkosti. Kolem krku měl obrovský růženec. Měl u sebe sladkosti a tabák, které rozděloval dětem a staříkům; dar od něho přinášel blaho a štěstí. V celém camu byl Bílý stařec nejoblíbenější postavou.
Ke camu v Urze patřily také čtyři lví masky — dvě bílé a dvě zelené. Tyto stylizované masky byly zvlášť pěkně zpracovány. Samy se mystického tance neúčastnily, nýbrž svým osobitým hraním oživovaly celé představení. V roli lvů vystupovalo osm mnichů, po dvou na každého lva přičemž vždy jeden měl nasazenu masku, a druhý se pod „lví kůží"
držel za pas svého partnera (diváky neviděného) a společně s ním „tvořil" Iva.
Poté do svého kruhu na taneční ploše vstoupil taneční mistr campon, který měl za úkol na závěr představení camu uvrhnout na hranici čag-\har a sor, závěrečné obětní dary ochráncům víry. Camponův tanec měl ztělesňovat božstvo Jamu. Po jeho odchodu vstoupilo do vnějšího kruhu Sanag-tig jednadvacet Černých strážců, kteří v tomto kruhu předvedli svůj charakteristický tanec. Pří něm si pro sebe odříkávali zaklínací formule božstva Jamy. Po skončení svého tance opustili zana-gové svůj kruh a usadili se uvnitř čtyřúhelníka camu na lavice, které jim přinesli. Pak následovala dlou-
Dharmapála.
70
ho očekávaná přestávka. Tanečníci odpočívali a posilovali se, zatímco Bílý stařec pokračoval ve svých veselých výstupech, jimiž šířil radost, veselí a Štěstí.
Po přestávce z východu pro masky vystoupila hrozivá maska camiinti (ca-mun-tri), která byla považována za ženskou sílu (šakti) mocného tantrického božstva Erliga Nomún-chána. Tato bohyně měla v rukou trojzubec a pohár z lidské lebky. Po ukončení mystického tance camúnti neopustila kruh, ale očekávala příchod svého chotě, Erliga Nomún-chána.
Erlig Nomún-chán se objevuje jako poslední v samém závěru mystérie cam, když všechny ostatní masky již své tance předvedly. Král zákonů však na scénu nespěchá; opět zaznělo vyvolávání, ale Erlig si ještě stále dává na čas. Na taneční ploše se objevuje teprve po třetí naléhavé výzvě. Pohybuje se velmi pomalu. Zdá se, jako by pro samou důstojnost sotva mohl pohybovat nohama, neboť je při každém kroku staví spíše do strany než dopředu, a vzniká tak dojem, jako by pouze kladl jednu nohu namísto druhé a vůbec se nehýbal z místa. Hudební nástroje zazní ještě naléhavěji, ale Erlig Nomún-chán kráčí stále pomaleji. Jeho suita je velmi početná: uvádějí jej nejen oba vládcové pohřebišť, ckesang-chán s doprovodem, nosiči vykurovacích nádob a hráči na flétnu, ale také čtyři indičtí učitelé víry acarové, výhružně kráčející za ním, a Bílý stařec se čtyřmi lvy. Aby zdůraznil význam tohoto příchodu, jede Bílý stařec usazen na jednom ze lvů. V průvodu krále zákonů bylo také osm masek dithoggjadů, kteří svůj tanec předvedli již na počátku camu. Z davu přihlížejících tu a tam vystupovali lidé a věšeli nKassĽ^V'''lBB .....-----
na pestré, zlatem protkané roucho Erlig- ■*> ® chánovy masky khatagy. Obrovská, strašlivá Erligova býčí hlava byla modrá, protože podle barevné symboliky černá a tmavomodrá označovaly přísnou důstojnost, nahánějící strach. Červená byla barvou moci a síly, která si podmaňovala vše kolem. Žlutá symbolizovala štěstí a dlouhý život, bílá laskavost a mírumilovnost. Z barvy oděvů a masek bylo možno vyčíst také charakter a povahu jednotlivých postav camu.
Erlig Nomún-chán, vládce nad mrtvými, tančil pomalu a dlouho, spolu se svým doprovodem. Zatímco svými mys-
Mas\a Erlig Nomun-chána, krále zákpnů a vládce podsvětí.
7/
tíckými pohyby symbolicky hubil nositele zla, kteří ještě zůstali po tancích dříve vystoupivších masek, pronášeli mnichové zaklínací formule, s jejichž pomocí vháněli nepřátele víry do figurky lingka vyrobené z těsta, nebo nakreslené na čtyřúhelníkovém kusu bílé látky.
V závěru camu se v témž pořadí znovu objevily na scéně všechny masky, které tančily před příchodem Erliga Nomún-chána. Za zvuků vyvolávací melodie vstupovaly jedna po druhé do velkého kruhu masek a předváděly tam tanec. V této chvíli již slunce stálo velice nízko. Hedvábí a brokát kostýmů, modré, rudé, žluté a bílé masky, zlato lesknoucích se symbolických ornamentů, tyrkysy a korály působily jako bizarní, kouzelné přeludy. Zanagové v černých čepicích, kteří až dcjsud seděli na la-
vících vně kruhu, se připojili k všeobecnému tanci. Začal nejefektnější okamžik představení camu. Desítky masek v barevných oděních předváděly symbolické pohyby v rytmu hudby.
V této chvíli byla ukončena recitace evokací božstev a duchů v rámci obřadu spálení linghy. Chrámoví sluhové připravili na jižní straně, za diváky, hranící. Na ní stál velký kotel, ve kterém za čtení rituálních textů bylo uvedeno do varu máslo. Taneční mistr campon si oblékl starou zástěru, potřísněnou již při dřívějších obětech tukem. S pohárem z lidské lebky, který byl naplněn silným alkoholem smíchaným s různými přísadami, pronesl zaklínadlo nad kotlem s vařícím tukem, nad kterým chrámoví sloužící drželi portrét linghy, natažený na dlouhých tyčích. Po symbolických pohybech a přečtení zaklínadel vylil campon obsah poháru do kotle s rozpáleným tukem; jakmile kapalina pokryla hladinu horkého tuku, vyšlehl z kotle obrovský plamen, jehož jazyky v mžiku spálily figurku nebo portrét lingky. V témž okamžiku se zdálo, jako by také campon byl zachvácen plameny, za nimiž byla vidět už jenom jeho hlava a rozpažené ruce.
Tance masek nyní končily. Mnichové, usazení v pavilónech, povstali. Právě nastala hodina spálení čaghharu a soru, určená astrology. Slunce zašlo, na východě se ukázal měsíc. V jeho svitu působily masky v tanečním kruhu zcela jinak než v oslnivém slunečním světle. Vně okruhu kláštera již měli chrámoví sluhové připravenu hranici na spálení obětí. Dlouhá polena byla postavena v podobě stanu, jehož vnější stěny byly pokryty senem namočeným v tuku. Poblíž byly zapáleny dvě menší hranice. Před hranice se postavil campon, za ním stáli nosiči s čag\harem a sorem. Zaklínač přistoupil k velké, v jasných plamenech stojící hranici a vhodil čag\har a za ním sor dovnitř hořícího stanu. Jako stín působil zaklínač, předvádějící ve vlajícím oděvu svůj podivný tanec v krvavě rudém svitu plamenů, když tyto pyramidy vydal ohni. V tomto okamžiku se rozlehly výstřely. Diváci stříleli do hranice ze starých pušek s křemíkovým zážehem, aby tak pomohli usmrtit zlé duchy, uvržené do ohně zničení. Staří lukostrelci měli při tomto závěrečném obětním obřadu své luky při sobě a začali vystřelovat do planoucí hranice šípy, až plameny vyšlehly vysoko k nočnímu nebi. Také obyvatelé z okolí kláštera přinesli vše, co je třeba k porážce Zla. Házeli do ohně suchou stromovou kůru, tuk a otýpky dřevěných třísek napuštěné olejem na svícení, nebo vylévali na hranici máslo; neboť duchové vládnoucí tomuto kraji a ochranná božstva učení, cítící obětní dary stravované plameny, měli vidět, že také prostí lidé se účastní této, duchům tak libé, oběti.
73
Mnišský sbor pokračoval v recitaci zaklinadel. V kruhu tančily masky, osvětlované plápolajícím ohněm hranice. Hra světel a stínů oživila jejich fantastické obličeje a zdálo se, jako by je osvěcovala radost z vítězství. Dav přihlížejících se připojil k závěrečným modlitbám, a mohutný chór mužských hlasů se vznešeně rozléhal na závěr tohoto dne k večerní obloze. Spálené dřevo na hranici se zhroutilo v dešti jisker. Masky ukončily svůj tanec, a všichni účastníci camu kráčeli v procesí k chrámu. Cam byl u konce. Diváci opouštěli místo konání camu. Lidé z města se vraceli domů a ti, kdo přišli ze stepi, spěchali ke svým koním.
Pantomimické mystérie cam Erlig-chána se v této podobě konaly v Urze od roku 1811 do roku 1937, celkem 127krát, jednou do roka. Jen jedenkrát, počátkem třicátých let našeho století, došlo v jednom roce ještě k druhému představení. Stalo se tak na žádost filmových tvůrců z tehdejšího Sovětského svazu, kteří přijeli do Ulánbátaru natočit cam. Tyto snímky byly pořízeny na černobílém filmu bez zvuku. Při natáčení nebyli přítomni žádni vědečtí poradci a mnohé momenty, důležité z hlediska historie tohoto tance a pantomimických mystérií, zůstaly mimo zorné pole kameramanů. Přesto je tento materiál z vědeckého hlediska velice cenný, neboť film ukazuje všechny fáze camu Erlig-chána, Ví se, že Japonci během 2. světové války natáčeli mystérie Erlig-chána v několika klášterech Vnitřního Mongolska, a tyto záběry byly předváděny kočovníkům v Mandžusku. Koncem 90. let všude v Mongolsku dochází k oživení buddhismu, restaurují se staré buddhistické kláštery a vysvěcují se nové svatyně. Obnovuje se také mystérie cam. V r. 1999, poprvé po více než šedesáti letech, byl předveden cam na nádvoří kláštera Gandan v Ulánbátaru. V úloze tanečního mistra campóna vystoupil starý buddhistický mnich, který si ještě dobře pamatoval všechny taneční pohyby a mohl potěšit přítomné diváky svým starobylým tanečním uměním. Bohužel takových mistrů zůstává v Mongolsku každým rokem méně a méně. V současnosti je pro všechny milovníky camu nanejvýš aktuálním úkolem pořídit podrobné záznamy aktivních účastníků camu s popisem všech kostýmů, atributů a tanečních pohybů. V roce 1997 byla ve Vnitřním Mongolsku vydána monografie o camu od autora Erdeniho, který zachycuje ve své publikaci vzniká vývoj camu v různých částech Mongolska, uvádí jednotlivé druhy divadelních představení, vztahující se kcamu, obsah her a charakteristiku hlavních hrdinů. Tato publikace určitě rozšíří naše vědomosti o camu, zvláště pak o jeho představeních, která se odehrávala ve Vnitřním Mongolsku.
74
Z použité literatury:
IĹrdeni,Motiggolcam [Mongolský cam]. Monggol tulgur bičig-un cubural, Bege-jing 1997.
Forman W, Rintschen B., Lamaistische Tanzmasken. Leipzig 1967. Churelbátar, L., Mongol cam [Mongolský cam], Mongolyn sojol, urlag sudlal
[Studie o mongolské kultuře a umění], I-II bot'. Ulánbátar 1999, s. 74-85. Pozdneev. A. M., „Očerki byta buddijskich monastyrej i buddíjskogo duchovenstva
v Mongolií v svjazí s otnošenijami sego posledriego k národu", Elista, 1993,
s. 392-403.
Schrempf, M., „From ,Devil Dance' to ,World Healing': some representations, perceptions and innovations of contemporary Tibetan ritual dances", Tibetan Studies,Proceedings of the Th Seminar ofthe International Association for Tibetan Studies, Graz 1995, Wien 1997, Vol. IV, s. 91- 102.
Šastina, N. E, „Religioznaja raisterija ,cam' v monastýre Dzun-chure", 5owe-mennajaMongolija, 1935, No. 1 (8), s. 93-113.
Šastina, N. P., „Cam", Chozjajstvo Mongolii, EkonomiČeskij žurnál izdavajemyj Mongolo-Sovetskim delovým klubom, nojabr'-dekabr', 1928, No. 6 (13), s. 35-49.
Tato esej byla napsána v rámci grantu RSS/OSSF č. 1797/82/2000-
75
Maska, kostým a lidové divadlo
Soubor studií pracovní skupiny
„Náboženské směry v Asii / Religious Trends in Asia"
vydáva
Česká orientalistická společnost, Pod vodárenskou věží 4, Praha a Nakladatelství Dar Ibn Rushd, Sokolovská 191, Praha 9
Redakce: Ľubica Obuchová Redakční uzávěrka sborníku: 1. února 2001 Grafická úprava a obálka: Jaroslava Bičovská Odpovědná redaktorka: Blanka Dobešová
Praha 2001
ISBN 80-902510-3-X (Česká orientalistická společnost) ISBN 80-86149-31-5 (Dar Ibn Rushd)
Vytiskla tiskárna ČTK Repro, a. s., Nábřežní 1326, Brandýs nad Labem