EDICE stred
Gilles Lipovetsky
Paradoxní štěstí
<? hyperkonzumnt společnosti
u dospělé populace pouze 3,6 % užívají marihuanu opakovaně (alespoň desetkrát ročně) a 1,4 % pravidelně (alespoň desetkrát měsíčně). Dionýská kultura fungovala jako úběžník platný pro všechny; dnes se.jedná maximálně o rituál při zkoušce dospělosti a o marginální životní styl, praktikovaný takřka výhradně některými segmenty dospívajících a mladých.
Je nepopiratelné, že v nezkrotném chaosu rave parties, kde je řada účastníků pod vlivem drog, můžeme pozorovat rozkoš z „opuštění vlastního já", zážitek transu a kolektivní emoce. Nesmíme ale ztrácet ze zřetele atmosféru „osamělého davu", pro nějž je typická absence slovní komunikace, had trips, úzkost z prázdnoty a z neschopnosti společného splynutí.215 Současné užívání drog nepramen! pouze z hedonistických pohnutek, ale jedná se také o svéráznou „samoléčbu", díky níž má člověk uniknout problémům identity, začlenit se do komunity a navázat kontakt. Příčinou ohromného rozmachu drog jsou síly, které tříští společenské a mentální struktury, hluboká citová zranitelnost a expanze vnitřní trýzně, jak ji vyvolává extrémní individualizace životních stylů. Spíše než o výraz vybičované dionýské radosti se tu projevuje pocit osamění a problematického vztahu k sobě samému i k druhým. Narcis, neschopen čerpat energii z vlastních sil, se opájí ve snaze zapomenout sám na sebe, navázat vztahy a dojít skupinového blaha.
276
Znovuzrozená slavnost
Jiným zásadním fenoménem, který podněcuje k odkazům na dionýský mýtus, je současné oživení hromadných oslav. Ještě přednedávnem ti nejbystřej-ší pozorovatelé nedávali slavnostem v moderních sekulárních společnostech valnou šanci na přežiti. Jako jediný předvídatelný osud se jevilo vymizení kolektivního jásotu a nezadržitelný nástup drobných soukromých slavností.
Běh událostí ale tuto předpověď nepotvrdil a hromadná slavnost je znovu skutečností. Od konce šedesátých let se slavení znovu dostalo do módy díky happeningům a ohromným rockovým a popovým festivalům. V roce 1969 se ve Woodstocku během tří dnů shromáždilo půl milionu lidí. Ve Francii vrátí květen 1968 plnou důstojnost myšlence svobodné a spontánní slavnosti. Myšlenka svátku, kdysi plně tradiční, se nyní prosazuje jako rebelantský, „nadpo-litický" ideál, který čerpá sílu z odmítnutí daných pořádků a z touhy „změnit život". Později, po rozpuku regionálních hnutí a rehabilitaci tradičních „kořenů", vzbudí nový zájem i náboženské, tradiční a lokální slavnosti. Byla ohlašována smrt slavnosti, ale ona vstala z mrtvých.
Nová popularita hromadné oslavy je provázena záplavou konkrétních dokladů. Třetí vývojová fáze přihlíží nezkrotnému proudu vzpomínkových akcí všeho druhu, lavině oblastních a venkovských tradičních svátků a explozi tematických slavností, na nichž nesmí chybět hudební spektákly, výzdoba ulic, ohňostroje, dobové kostýmy, prodejní stánky
277
a řemeslnické dílničky. Máme Slavnost hudby a filmu, Svátek vodních sportů, sněhu či ovoce, oslavu vegetariánské hrdosti, osvícenství, květin i dřeva: na všech sttanách raší nové svátky, v nichž se kultura pojí s hrou, historie s turistikou, tradice s komercí. Během několika desítek let jsme postoupili od memoriálu k hypermemoriálu, od konečna k nekonečnu: situaci trefně popsal Philippe Muray, který ohlašuje nástup „hyperfestivity", stavu, kdy bude celá společnost proniknuta bujnými a rušnými oslavami. Doposud se slavnosti pořádaly s ohledem na tradiční náboženské nebo politické principy, avšak jejich dnešní přebujelý růst je stále více ovládán komercí a propagací městského anebo regionálního image. Za novou úctou k lokálním a starobylým zvyklostem stojí pouze hypermoderní slavení, komercionalizace kultury, mediální propagace a hromadná turistika.
Zároveň se celá řada slavností muže prokázat nedozírným nárůstem počtu účastníků. Poté, co Francie vyhrála mistrovství světa ve fotbale, se na Champs-Élysées vyřítilo 1,5 milionu nadšených Pařížanů. Roku 1997 milion mladých lidí zaplnilo jezdeckou dráhu v Longchampu ke společným modlitbám, zpěvům a zážitkům na papežovu uvítanou. Berlínská Love Parade svedla dohromady asi 1,5 milionu příznivců techna. Třetí „Bílá noc" vylákala roku 2004 do ulic milion Pařížanů. Na „technivaly",_/reeparties a raves přijíždějí tisíce mladých lidí. Čím zřetelnější je proces individualizace, tím ohromnější je úspěch gigantických slavnostních akcí - a to jak na veřejných místech, tak v uza-
278
-
vřených prostorách. Od osmdesátých let vznikají ohromné diskotéky, schopné pojmout několik tisíc lidí, kteří jsou na tanečních parketech zaplavováni vlnami zvuku a obklopeni speciálními efekty pro vyvolání psychedelických dojmů. Zatímco současná technika přináší triumf miniaturizace, hypermoderní slavnost je vítězstvím gigantismu.
V této souvislosti se mění dominantní časová dimenze svátku i jeho společenský význam. Jak známo, podle běžné definice je smyslem slavnosti opěvat božskou bytost, tvora nebo událost, kterým společenství přisuzuje zvláštní význam. Slavnost umožňovala uchovat vzpomínku či udržet tradice a její časové těžiště tkvělo v minulosti, at už náboženské nebo historické. Měřeno tímto kritériem má řada současných slavností společné, že namísto udržování klíčových prvků kolektivní kultury se především snaží uvést do pohybu prožívaný okamžik; nechce povzbudit paměť, nýbrž proměnit současnost v čas hry a uvolnění. Co jiného jsou Vánoce než hora dárků, jejichž smyslem je obšťastnit děti? Co jiného je svátek dobytí Bastily než volný den věnovaný zábavám? Podstatný tu není vzpomínaný fenomén, nýbrž rozptýlení, pro které skýtá záminku; nejde o připomínku minulosti, nýbrž o hédonizaci přítomnosti. Všem slavnostem vládne logika zábavy, spektáklu a konzumentství: tradiční svátek coby médium vzpomínky nahradila frivolní konzumní slavnost, ukotvená v přítomnosti.
Pterre Nora právem podotkl, že současné vzpomínkové akce přešly z režimu „omezené vzpomínky" na úroveň „všeobecné vzpomínky".216 To ovšem
279
nebráni rozkvětu nových slavností, pro něi je typické, že se odbývají zcela mimo vzpomínkový rámec: technoparty, Gay Pride, oslava mistrovství světa, hudební akce. A dodejme, že právě slavnosti nejméně spjaté s minulostí, nejoproštěnější od náboženského či historického smyslu nejzdařileji rozpoutávají jásot hdových mas. V hyperkonzumní společnosti triumfuje slavnost bez. včerejška a zítřka,217 soběstačný a prézentní kyperfestus na nulovém stupni smyslu, živený výhradně zábavním a spotřebním zanícením.
Odkud pramení tato obroda ohromných slavnos-tích akcí v epoše ovládané vyhrocenou individualizací? Důvody nejsou nijak složité. V zásadě se tento úkaz odvíjí od rozkvětu konzumní společnosti a od nové, psychologické kultury, která hlásá svobodné vyjádření afektů a emocionální expanzi. Oslavou hojně užívaných rozkoší a zábav se éře hojnosti s pomocí psychologických hodnotových žebříčků podařilo nahradit striktní a konvenční normy soustavou významových úběžníků, jejichž centrem je hra, uvolněná bezprostřednost, fantazie, volné vyjádření citů, nespoutanost a spontánnost. VŠe, co se moderní doba snažila podačit - volné taneční styly, vzrušující rytmy, travestie a citovou uvolněnost -, se znovu vynořilo na povrch v „právu" na slast, nevážnost a výbuchy radosti. Horno festivus nabývá nových sil: oproti principům důstojné vážnosti a ostentativní úctyhodnosti nabyla ve společnosti nové legitimity schopnost „odvázat se", procházet převleky, dát se strhnout hudbou a bavit se jako děti.
■
Ale to není vše. Svátek totiž zároveň skýtá příležitost, jak si užít jistého potěšení, které nám komerční a individuální spotřeba jen málokdy dopřeje, totiž zážitku společného štěstí, radosti z toho, že tu jsme všichni společně, sdílíme své emoce a vibrujeme jednotně s kolektivem. Hypermoderní slavnost nabízí celé spektrum rozkoší, které na regálech obchodů a supermarketů nenajdeme: radost z kolektivního jásání, z prožitku společné horečky, z blízkého kontaktu s druhými. Ovšem tuto potřebu užít si společně vnímaných radostí paradoxně nastolil kosmos soukromého štěstí: jde o-novou metodu, jak diverzifikovat techniku štěstí. Mezi zálibou ve slavnostních megaakcích a současnou hypertrofií individualismu není rozporu: nejedná se o překonání principu individuace, ale jen o nový typ individuální spotřeby, o konzumní požitek ze šťastného a jednotného davu, z hřejivé pospolitosti a z kolektivního radování. Úkolem tradičního svátku bylo obnovit kosmický řád anebo posílit soudižnost pospolitosti; dnešní slavnost slouží individuálnímu úsilí o štěstí, radosti z ambiente a ze společně sdílených emocí. Jistě, vymyká se sféře individuálního komerčního uspokojení, nicméně svou stimulaci čerpá právě odtud.
Novodobou převahu individualizační dynamiky potvrzují dokonce i slavnosti charakterizované důrazem na kolektivní identitu, jako je Světový den mládeže, lokální náboženské slavnosti anebo Gay Pride. Všechny se řídí principem dobrovolné účasti, úsilím o individuální realizaci a osobní uznání. Účast na slavnostním shromáždění se odvíjí od
♦   280 ♦
♦   281 ♦
vlastního přání, od rozhodnutí jedince, od svobodné volby. V hypermoderní společnosti se prosazuje emocionální slavnost zbavená institucionálního rámce, opřená o zásadu, že zákonodárcem vlastního života je vždy jedinec. Roli úběžníku kolektivní identifikace plní hypermoderní svátky jen na pozadí institucionální deregulace a krize zděděných identit.218 Nesměřují k regeneraci společenského řádu, nýbrž chtějí jednotlivcům umožnit, aby se přihlásili k vlastním kořenům, získali zážitek jednotného společenství a otevřeně vyhlásili své osobní angažmá. Svátek se ocid ve službách jedince a jeho nadšení pro vřelou komunikaci, pevné ukotvení a kolektivní jistotu. Radost ze sdílených emocí je výrazem hledání kolektivního „my", možnosti začlenění do kolektivu, který by člověku dovolil pohlédnout na vlastní život z jisté perspektivy a porovnat ho se zkušeností druhých. Slavnost skýtá potěšení z toho, že se ocitáme mezi svými, můžeme navázat družné a důvěrné vazby s lidmi sobě podobnými a hrdě vyhlásit svou identitu; funguje tak jako nástroj sebevymezení a sebeproklamace v době, kdy již kolektivní identita není jednoduše dána a nadosmrti přijímána. Jedinec se neztrácí, nýbrž hledá sám sebe: tak zní princip slavnosti oživené požadavkem neoindividualisrické „hrdosti", zakotvení a svobodné sebeidentifikace.
Slavnost, která nerusí
Hudba techno patří mezi příčiny slavností, které běžný každodenní řád narušují nejpronikavěji. Mimo konvenční lokality a bez jakékoli obdoby
♦    282 ♦
I      mezi hromadně přijímanými zábavami se celá vrst-I      va mládeže raduje ze společného prožívání hudby charakterizované repetitivností, z pohlcení tancem,
ÍIz ostrých výbojů zvukových náporů a ze ztráty identity v opojení vyvolávaném psychotropními látkami. Raves - hudební orgie, psychedelické halucinace, hypnotický tanec - se mohou jevit jako nové Dio-nýsovo panství, vydané napospas transu, porušování pravidel a posunům identity. Lze ale totéž tvrdit i o ostatních typech slavnostních akcí? To jistě ne. Exces je „pravý zákon slavnosti", prohlásil Roger Caillois219 a zdůraznil, že ve svých tradičních podobách byl nutně provázen hojnými pitkami a pantagruelskými hostinami, vilností a chlípností, rvačkami a prudkými gesty. Tyto prak-4     tiky se zachovaly až do 19. století, kdy stále vzkvétala tradice karnevalu. Naše doba je jiná. Pryč jsou A      hody, kdy se hltaly kopy jídla: v epoše hypermoderní l      slavnosti převládají obložené chlebíčky a osvěžující nápoje, pojídané a popíjené při procházce ulicemi !      - konzumaci alkoholu se věnují j en některé segmen-;      ty mládeže. Co ještě v hypermoderních megapolích $      zbývá z někdejších záchvatů slasti? Skoro nic. Na ^      svědo vychází nový typ slavnosti: spořádaný, slušný j      svátek, oproštěný od bachanálních excesů. ; L        Kde najdeme sebemenší obdobu tradiční zhý-*      ralosti, nadávek a urážek, svatokrádeží a hrubostí      tí, chlípnosti a sprostoty, „baštonád" a dalších -\      nestoudných rozmarů, které provázely karnevalové ■      slavnosti?220 Karneval kdysi představoval radostný 'j      čas „světa naruby", vyjádřeného zábavami, které se ostře rozcházely s obvyklými zvyklostmi a morál-
■,1
♦   283 ♦
kou. To vše je pryč. Dnešní človek se neraduje ze záplavy bezdůvodných urážek, ze vzájemných chlípných návrhů, z výsměchu chudáků, házení vajec anebo sypání pytlů mouky na kolemjdoucí. Koho by dnes bavilo rozbít hlavu kohoutovi anebo ho kamenovat?221 Dnešní společnost ustala v rozkyvu od krajnosti ke krajnosti a neuznává žádnou oblast, kde by neplatila pravidla a zvyklosti běžného života. Hypermoderní slavnost už nic neobrací naruby a neruší žádné principy ani tabu, naopak - kolektivní rozkoš je strukturována právě zásadami všedního života: bezpečí, péče o zdraví, životní hygiena, mezilidská úcta, přátelská družnost, zdvořilost a stud. Nezkrotnost, převracení pravidel a rozvrat nám jsou dnes cizí; nastal čas úhledné a čistotné slavnosti, svátku light, který nadále uznává základní hodnoty každodenního pořádku. Ze skandálních excesů někdejších slavností již dnes konzumujeme jen matný stín: dokonce i to, co se všednosti vymyká, se stalo oddenkem hegemonie všednosti.
V Dionýsově svátku bylo cílem vzrušit všechny smysly, zmást rozum a zrušit všechny zákazy. Ale dnes? Horno festivus se proměnil v prostého chlapíka na procházce, který baží po příjemném ambiente, zábavě a podívané. Hypermoderní slavnost se omezuje na ohromnou turistickou obchůzku aktérů--figurantů, kteří se šťastně zanořují do moře lidu, obývají ulici vyčištěnou od dopravy, poslouchají orchestry a sledují folklorní představení. Jistou připomínkou někdejších excesů tu jsou pouze decibely, dav (to, čemu Canetti říkal „otevřená masa") a takto zajištěná rozkoš.222 Opojení z nezkrotnosti smyslů
a ze zběsilé hýrivosti bylo vystřídáno spokojeným potěšením z procházky, pohledů a vnímání davu. Doba patří svátkům, které neruší, sympatickým mejdanům: slavnostní šílení muselo ustoupit bavícímu se rozumu. |        Karneval kdysi představoval období slavnostního |      smíchu, smíchu všeobecného a bez zábran,223 jehož i      výrazem byly hrubé žerty a bezdůvodné urážky, po-I     směch a výsměch, parodie a travestie. Tento kolek-I     civní smích lidu dnes umlkl: s agresivním, lascivním 1     smíchem jakožto dominantní tendencí je konec. I     Smích se pod tlakem reflexivní individualizace mravů nezadržitelně „civilizuje". Smích s otevře-i      nou pusou, hrubý, drsný, nezkrotný smích, který 1      otřásá celým tělem, se vyskytuje stále vzácněji a je považován za vulgární. Sféra svátků se z valné části 1     této někdejší nezkrotné lehkosti zbavila. Rozesmát í.     okolí a přimět je ke hře, vyvolat frašku, posmívat se \      druhým a páchat co největší urážky — o to již nejde. |     Lidé se dnes procházejí, poslouchají hudbu, telefo-nují, hovoří ve skupinkách, tančí ve dvojici a baví i|     se, ale společný hovor a žertování jsou vzácné a jen l      málokdy se lidé rozesmějí. Dionýsův neutišitelný smích vystřídaly koncerty klaksonů a radost z pro-!      cházení pohyblivým davem.
? Svátek již nepředstavuje výsadní sídlo společné-I ho a nespoutaného smíchu; rozjařenost projevuje I hypermoderní individuum v soukromí, doma před •J televizí. Člověk, který se směje, není účastník slavií nosti, nýbrž konzument filmů, varieté a mediálních I spektáklů. Přesto Paul Yonnet hovoří o době, jež se 3     „zvláště silně otřásá smíchem".224 O jaký smích se tu
♦   284 ♦
♦    285 ♦
jedná? Jistě ne o smích komunikativní, o bláznivý smích, smích slavnosti a necudných posunku. Na podporu své teze uvádí P. Yonnet statistická data, totiž sledovanost jednotlivých televizních pořadu. Ovšem hodnotit současný smích pomocí několika čísel, navíc z velmi krátkého období, není příliš předsvédčivý argument. Jiná data a jiná sledovaná období nás přivedou k velmi odlišným závěrům. Sám Yonnet ostatně přiznává, že tento příklon ke smíchu nenajdeme v Německu, Velké Británii, Itálii ani Španělsku.225 Planeta smíchu se nám nějak smrskává! A jelikož se náš sociolog dovolává statistických kritérií, uveďme tu údaj, kterému ostatně nechceme přisuzovat jinou roli než úlohu sugestivního odhadu: Francouzi se prý v průměru smějí pouhých pět minut denně,226 tedy čtyřikrát méně než před padesáti lety.
„Planeta smíchu", říkali jste? Pokud ano, kdo by přehlédl, že už ani náznakem nepřipomíná nespoutaný smích Dionýsův?
i
i 9
Superman: posedlost výkonností a potěcha smysiö
i '
i
l      Zatímco jedna sociologická škola líčí dionýské bou-t      ře, druhá, protikladná, popisuje rozmach kultury ?     vystavěné na ideálech konkurenční soutěže a sebe-I     překonání. S mytologií skandálních smyslných roz-1     koši je konec; dnešní společnost prý naopak uznává pouze imperativ sebeoptimalizace v každém věku, v každé situaci a všemi prostředky. Roli nových hrdinů plní atleti, podnikatelé a další vítězové a na každého doléhá výzva, aby vybičoval aktivitu a pro-i     jevoval efektivitu v každém ohledu, maximalizoval svůj potenciál, kondici i zdravotní stav, sexuální potenci i krásu. Jedna doba končí a jiná začíná, v níž je společnost neustále poháněna přijmout výzvy globální konkurence, spotřební sféra má rozvíjet naše dovednosti a jedinci zdokonalovat svoje znalosti a kompetence. Úkol zní: vybudovat vlastní exis-;     tenči, vyniknout a plně se uplatnit. Dominantním '     obrazem hypermoderní doby se stává „společnost výkonnosti".
Ideál sebepřekonání a vítězství se neomezuje jen na některé oblasti společenského života, nýbrž proniká společností vcelku a pohlcuje doménu spotřeby
~, i životní styly, intimní sféru i duševní stav. Všichni jsou povzbuzováni ke konkurenceschopnosti, při-
"     jímání rizik a pronikání do čela; trend výkonnosti
♦   286 ♦
2
♦    287 ♦
Výkonná a líná těla
Další sférou, která v hypermoderním konkurenčním světě získává zvláštní význam, je sport. Atleti, sportovní soutěže a údaje o rekordech jsou dnes v médiích všudypřítomné, do čela zpráv stále častěji pronikají rizikové a dobrodružné sporty, výpravy na vlastní pěst a „extrémní pokusy". Prostřednictvím sportu se třetí vývojová fáze projevuje jako společnost fascinovaná výzvami k překonání; vášní zvítězit a maximalizací tělesných' schopností. Je nutno vyhrát, vyniknout a jakýmikoli prostředky dosáhnout nejlepšího výkonu: díky soudobému sportu se z praktik sebepřekonání stal ústřední společenský fakt.
Sportovní soutěžení nikdy nevyvolávalo tolik kolektivních vášní a nikdy také nepodnecovalo tolik excesivních praktik, jak o tom svědčí především doping. Sotva mine den, aby nás tisk neinformoval o případech dopingu ve světě atletiky, fotbalu či cyklistiky. Dnes se přiznává, že na olympijských hrách v Atlante v roce 1996 dopoval každý druhý atlet. Tato bezprecedentní šíře daného fenoménu souvisí též s faktem, že proniká mezi ty nejmladší a na všechny tréninkové úrovně. Ve Spojených státech, kde spotřeba anabolických steroidů začíná v osmi letech, této formy dopingu užívá 11 % chlapců ve věku 11—12 let. Podle mezinárodní studie, zveřejněné v roce 1997, dopuje 5-15 % dospělých sportovních amatérů; ve Francii se počet dopujících amatérů odhaduje na 650 tisíc až tři miliony.235 V Evropské unii 6 % návštěvníků fitnesscenter pra-
| videlně užívá dopingu.240 Všechna tato data potvrzují domněnku o „dopující společnosti", chorobně
.i      stíhané představami o optimálním výkonu.
'1 Superman se tak mění v „pohyblivou lékárnu". Je nabit medikamenty, ale zároveň vystaven nadměrnému tréninku do té míry, že stále více podléhá biologickým a patologickým poruchám, zlomeninám a dalším zraněním. Výjimečné sportovní výkony člověka nevystavují pouze fyzickým rizikům, ale
j: tříští také duševní sféru; důsledkem jsou deprese, přetížení, poruchy výživy, toxikománie a jiné návy-
!!ky. Superman září slávou na drahách stadionu coby oslava tělesné rovnováhy a dokonalého zdraví, avšak ve skutečnosti je stejně zranitelný, rozkolísaný a vydaný závislostem jako Narcis.241 Úsilí o tělesnou dokonalost se neobejde bez excesů a krajností, a tak i Superman může propadnout tělesnému a duševní-I     mu ztroskotání.
* i
S Sportovní euforie
\ Mezi milovníky sportu vyvolávají vrcholné soutěže
j kolektivní nadšení a horečku, jaká nemá obdobu
I v žádné jiné sféře společenského života. Významné
I zápasy dokážou vyhnat do ulic statisíce lidí a vyvo-
I lávají neuvěřitelné výbuchy kolektivní radosti: „Je to
| nejkrásnější den mého života," prohlásil anonymní
1 dotázaný po vítězství Francie na mistrovství světa ve
í fotbale. Nevyhneme se konstatování, že exponenci-
1 ální rozvoj konzumního blahobytu nijak neudumil
j obdiv k těm, kdo se překonávají a jsou „stále lepší"
I - naopak jej posílil.
♦    300 ♦
♦   301 ♦
Čím jsou hypermoderní masy na sportovní podívané tak uneseny? Co je tolik emocionálně uchvacuje? Podle Paula Yonneta je motor sportovního spektáklu poháněn dvěma pohonnými hmotami současně: vnitřní nejistotou a možností identifikace. Sportovní podívaná vzbuzuje tak silné emoce díky tomu, že na jedné straně vytváří napětí mezi takříkajíc vyrovnanými soupeři, na straně druhé vyvolává anebo vyostruje pocit skupinové sounáležitosti.242 Tato analýza daný fenomén jistě pomáhá objasnit, ale nevysvěduje ho plně. Ve hře jsou i jiné faktory.
Veřejnost si dobře známým způsobem popouští uzdu také proto, že může sledovat výjimečné projevy „vůle k vítězství", která se uplatňuje prostřednictvím optimálně sladěných tělesných schopností a výkonů. Těžko tu nevzpomenout na Nietzschovu „vůli k moci" coby odhodlání „stát se pánem, rozrůst se a zesílit".243 Třas davů nezpůsobují jen možnosti identifikace, ale také pohled na „maximální efektivitu lidského těla", na neobvyklé fyzické výkony a na vůli k vítězství, která dosahuje svého cíle. Působí tu logika podobnosti, čili proces identifikace, ale působí tu také logika jinakosti, tedy nezvyklé schopnosti atletů, jejichž jedinečné schopnosti je povznášejí na odlišnou rovinu. Citový náboj, který obklopuje velké sportovní střety, zůstane nepochopitelný, dokud nevezmeme v potaz vše, co se od nás samých liší: výjimečnost šampiónů oproti údělu běžných smrtelníků.
„Cílem není štěstí, nýbrž vědomí moci," napsal Nietzsche.244 Přesto je pro drtivou většinu upřím-
302 ♦
1
ným štěstím, když mohou obdivovat nejvyšší moc a sledovat výkony ve velkém stylu, tedy schopnost „opanovat chaos, kterým je člověk sám, a tento vlastní chaos donutit, aby se stal formou".245 Nejedná se tu o čistě estetické potěšení, vyvolané tělesnou elegancí či harmonií, nýbrž o svého druhu „estetické opojení", navozené podívanou na překonání sebe sama, na vrcholnou mobilizaci sil a dokonalé mistrovství, nebot každá dokonalost „svou blízkostí probouzí afřodiziakální slast".246
Dopující společnost, sport jako zábava a lenosivá tela
Duch rekordních výkonů není omezen" na vrcholový sport, nýbrž proniká dnes i do aktivit ve volném čase. Posilovny, domácí trénink a výživové doplňky prožívají ohromný úspěch, a tak lze body-building a návazné praktiky (jogging, aerobik, diety, estetická chirurgie) považovat za projevy nového narcismu, posedlého rekordy, svalstvem a vyhrocenou péčí o vlastní anatomii.247 Hlavním definičním rysem liyperindividualismu by pak již nebyl hédonismus, nýbrž touha po tělesné výkonnosti a stachanovský aktivismus v přímé návaznosti na puritánsky hodnotový žebříček. „Trpět i při zábavě": mlékem tohoto obrozeného asketismu se prý živí supermen and superwomen hypermoderní epochy.
Naznačená analýza má v mnohém pravdu: nelze popírat, že ideál štíhlého, mladistvého a svalnatého těla lidi žene k tomu, aby své tělo „zpracovávali", účelně ovládali a podřizovali strohé kázni, která nemá
303
Gilles Lipovetsky
Paradoxní štěstí
Esej o hyperkonzumní společnosti
Z francouzského originálu Le bonheur paradoxal. Essai sur la societě ďhyperconsommation, vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži roku 2006, přeložil Martin Pokorný. Vydal PROSTOR, nakladatelství, s. r. o., Nad Spádem 10, 147 00 Praha 4, e-mail: prostor@eprostor.com, www.prostor-nakladatelstvi.cz, v roce 2007 jako svou 280. publikaci a 81. svazek edice Střed. Odpovědný redaktor Lubomír Martínek. Grafická úprava Aleš Lederer. Sazba Adam Lederer (iVoAL). • Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín. V českém jazyce vydání první. Stran 448. Cena 445 Kč.
POVINNÝ VÝTISK