Hrabal   Příliš hlučná samota
Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje Sove sto-ry. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já, když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou včtu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry. Tak jsem proti svý vůli zmoudřel a já teď jistím, že můj mozek jsou hydraulickým lisem zpresované myšlenky, balíky nápadů, Popelem oříšek je moje hlava, které vyhořely vlasy, a já vím, jak ještě krásnější musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát, kdyby někdo chtěl slisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí, jsou vedle člověka jako nudle v ban-dasce, takže Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a když ty knihy zaznamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven. ^yi se očima dostávám do pořádný knihy, když odstraním" tišícnar slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem, spočívají na vzduchu, vzduchem jsou živeny a do vzduchu se vracejí, poněvadž všechno je koneckonců vzduch, tak jako současně krev je a současně není ve svatéhostii. Třicet pět let balím starý papír a knihy a žiji v zemi, která patnáct generací umí číst a psát, bydlím v bývalém království, kde bylo a je zvykem a posedlostí trpělivě si lisovat do hlavy myšlenky a obrazy, které přinášejí nepopsatelnou radost a ještě větší žal, žiji mezi lidmi, kteří za balík slisovaných myšlenek jsou schopni položit i život. A teď všechno to se opakuje ve mně, třicet pět let mačkám zelený a červený knoflík mého presu, třicet pět let ale i piju džbány piva nikoliv pro pití, já mám hrůzu z opilců, já piju, abych napomáhal myšlení, abych se lip dostal do samotného srdce textů, protože to, co já čtu, to není ani pro zábavu, ani abych si ukrátil dlouhou chvíli, nebo dokonce abych lip usnul, já, který žiji v zemi, ve které patnáct generací umí číst a psát, já piju, abych ze čtení už nikdy nemohl spát, abych ze čtení dostal třesavku, protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem. Kdybych já uměl psát, napsal bych knihu o větším štěstí a o větším neštěstí člověka. Knihami a z knih jsem se poučil, že nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení. Pod mýma rukama a v mém hydraulickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem víc než něžný řezník. Knihy mne naučily zálibě a radosti z pustošení, já miluji průtrže mračen a demoliční čety, postávám celé hodiny, abych viděl, jak pyrotechnici spřaženým pohybem, jako by pumpovali gigantické pneumatiky, vyhazují celé bloky domů, celou ulici, nemohu se do poslední chvíle vynadívat na tu první vteřinu, která nadzvedne všechny cihly a kameny a trámy, aby pak nastala chvíle, kdy domy se sesouvají tiše jak šaty, jak oceánský parník po výbuchu kotlů rychle na mořské dno. Tak stojím pak v mračnu a v hudbě praskotu a myslím -na svoji práci v hlubokém sklepem, ve kterém stojí můj pres, u kterého pracuji třicet pět let ve světle žárovek, nad sebou slyším, jak dvorem se procházejí kroky a otvorem ve stropě . mého sklepa jak z nebes se sypou rohy hojnosti, obsahy pytlů
A já to všechno třicet pět let lisují v hydraulickém presu, třikrál týdně náklaďáky odvážejí ty moje balíky na nádraží do vagónů a pak dál do papírny, aby tam dělníci přestřihli dráty a svalili moji práci do louhů a kyselin, ve kterých se rozpustí i žiletky, kterýma si co chvíli pořežu ruce. Avšak tak jako v proudu kalné řeky, která protekla továrnami, se zableskne krásná rybka, tak v proudu starého papíru se zaleskne hřbet vzácné knížky, dívám sc oslněn chvíli jinam a pak ji vylovím, otírám o zástěru, rozevřu a přivoním k textu a potom homérskou věštbou si přečtu první větu, na kterou si opřu oči, a pak teprve uložím knížku mezi ostatní krásné nálezy do bedničky vystlané svatými obrázky, které mi omylem vysypal někdo do sklepa i s modlitebními knížkami. To je potom moje mše, můj rituál, abych každou takovou knížku si nejen přečetl, ale po přečtení ji uložil do každýho balíku, protože já každý balík musím vyčabrakovat, musím mu dát svůj charakter, svůj podpis. To je moje trápení, aby každý balík byl jinačí, musím každý pracovní den být ve sklepě o dvě hodiny přesčas, musím přicházet do práce o hodinu dřív, musím pracovat někdy i v sobotu, abych zpresoval tu nikdy nekončící horu starýho papíru. Minulý měsíc mi přivezli a shodili do sklepa šest metrických centů reprodukcí slavných mistrů, šest metráků promočených Rembrandíů a Halsů a Monetu a Manetů a Klimtů a Cézannů a jiných těžkých frajerů evropské malby, a tak každý balík teď rámcuji zboku reprodukcemi a navečer, když balíky stojí před výtahem v řadě, nemohu se nasytit té krásy zdobené na bocích tu Noční hlídkou, tu Saskií, tu Snídaní v trávě, tu Domem oběšence, tu Guernikou. A já jediný na světě vím navíc, že v srdci každého balíku spočívá tu otevřený Paust, tu Don Carlos, tady obklopen hnusným papírem zakrvácených deklů leží Hyperion a tady uvnitř balíku z pytlů od cementu odpočívá Tak mluvil Zarathustra. Tak jediný já na světě vím, ve kterém balíku jako v hrobce leží Goethe a Schiller a kde Hölderlin a kde Nietzsche.
Proto jsem pořád v prodlení s prací, proto se starý papír tyčí na dvoře až ke stropu zrovna tak, jako hora papíru v mým sklepě zasypaným otvorem ve stropě pokračuje až do stropu dvora. Proto se můj vedoucí někdy hákem probořuje starým papírem a otvorem volá na mne dolů obličejem brunátným zlostí: Haňťo, kde jsi? Proboha nečum do knížek a dělej! Dvůr je zasypanej a ty si tam dole sníš a blbneš na kvadrát! A já se na úpatí hory papíru krčím jak Adam v křoví, s knížkou v prstech otevírám ustrašené oči do jiného světa, než jsem v něm právě byl, protože já, když se začtu, tak jsem docela jinde, jsem v textu, sám se tomu divím a musím provinile uznat, že jsem opravdu byl ve snu, v krásnějším světě, že jsem byl v samotném srdci pravdy. Každý den desetkrát žasnu, jak jsem se sám sobě tak mohl vzdálit. Tak odcizený a zcizený se navracím i z práce, tiše a v hluboké meditaci kráčím ulicemi, míjím tramvaje a auta a chodce v mračnu knih, které jsem dneska našel a nesu si je domů v aktovce, tak zasněný přecházím na zelenou, aniž bych o tom věděl, nevrazím do kandelábru ani do lidí, jen kráčím a smrdím pivem a špínou, ale usmívám se, protože v aktovce si nesu knížky, od kterých večer očekávám, že se z nich něco sám o sobě dovím, co ještě nevím. Tak kráčím hlučnými ulicemi, nikdy ne na červenou, umím chodit v podvědomém nevědomí a v polospánku, v podprahové inspiraci, každý balík, který jsem slisoval tohoto dne, ve mně doznívá tichounce a tiše, a já mám hmatavý pocit, že rja jsem slisovaný balík knížek, že i ve mně spočívá malý kontrolní plamínek karmy, ten malý kontrolní ohýnek plynové ledničky, maličké věčné světýlko, které denně dolívám olejem myšlenek, které jsem vyčetl při práci a proti své vůli z knih, které si teď nesu v aktovce domů.
Už sedím doma v přítmí, sedím na stoličce, hlava mi padá a dotýkám se nakonec mokrýma rtoma kolena a jedině tak si zdřímnu. Někdy spím v pozici Thonetovy židle takhle až do půlnoci, a když se probudím, zdvihnu hlavu a mám promáčenou nohavici na koleni od slin, jak jsem se do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.
Třicet pět let lisujú starý papír a za tu dobu mi sběrači hodili do sklepa tolik krásných knih, že kdybych měl tři stodoly, tak by byly plný. Když skončila ta druhá světová válka, někdo mi vysypal k mému hydraulickému lisu košík knih, a když jsem se uklidnil a otevřel jeden z těch bibelotů, vidím razítko Královské pruské knihovny, a když den nato od stropu do sklepa se sypaly ty v kůži vázané knihy a vzduch se třpytil zlatýma oříz-kama a nápisy, vyběhl jsem nahoru a tam stáli dva kluci a já jsem z nich vyzuzal, že někde u Nového Strašecí stojí stodola a tam v slámě je tolik knih, až přecházejí oči. Tak jsem šel za vojenským knihovníkem a vydali jsme se do Strašecí a tam v polích jsme našli ne jednu, ale tři plné stodoly Královské pruské knihovny, a tak když jsme se pokochali, vyjednali jsme, že pak vojenská auta jedno za druhým a celý týden svážela do Prahy do křídla ministerstva zahraničí ty knihy, aby až se doba uklidní, se knihovna vrátila zase tam, odkud byla přivezena, ale někdo ten bezpečný úkryt prozradil a Královská pruská knihovna byla prohlášena za válečnou kořist, a taic zase nákladní auta vozila knihy vázaný v kůži a se zlatýma oříz-kama a nápisama na nádraží a tam ty knihy se nakládaly do otevřených vagónů a pršelo a celý týden lilo, a když poslední nákladní auto přivezlo poslední knihy, vlak se rozejel do lijav-ce a z otevřených vagónů kapala zlatá voda smíšená se sazemi a tiskařskou černí, a já jsem stál opřen o granik a žasnul jsem, čeho jsem svědkem, když poslední vagón zmizel do deštivého dne, déšť se mi mísil ve tváři se slzami, a když jsem vyšel z nádraží a viděl jsem policistu v uniformě, zkřížil jsem ruce a docela upřímně jsem ho prosil, aby mi nasadil pouta, želízka, bižutérii, jak se říká v Libni, aby mne předvedl, že jsem spáchal zločin, že hlásím zločin proti lidskosti. A když mne předvedl, nakonec se mi na komisařství nejen vysmáli, ale hrozili, že mne dají zavřít. A o několik let později jsem si už začal zvykat, nakládal jsem celý knihovny ze zámků a měšťanských domů, krásné, do kůže a safiánu vázané knihy, nakládal jsem jich nlné vagónv, a když vagónů bylo třicet, celý vlak odvážel v kastlácích ty knihy do Švýcar a do Rakous, kilogram krásných knih za jednu tuzexovou korunu, a nikdo se nad tím nepozastavil a nikdo nad tím neplakal, ani já jsem neuronil slzu, jen jsem stáLusmíval jsem se a díval se na poslední vagón vlaku, který odvážel překrásné knihovny do Švýcar a do Rakous, za jednu tuzexovou korunu kilogram. Tenkrát už jsem v sobě našel sílu, abych se dovedl chladně dívat na neštěstí, abych dovedl tlumit svoje dojetí, tenkrát jsem začínal chápat, jak krásný je pohled na zpustošení a neštěstí, nakládal jsem další vagóny a další vlaky odjížděly z nádraží směrem na západ, za tuzexovou korunu jeden kilogram, díval jsem se a díval na červenou lucernu na háku posledního vagónu, opřen o stožár jsem stál jako Leonardo da Vinci, který taky opřený
0 sloup stál a díval se, jak francouzští vojáci si z jeho jezdecké sochy udělali terč a kousek po kousku rozstřelovali koně
1 jezdce, a Leonardo tenkrát tak jako já stál a díval se pozorně a s uspokojením, čeho hrozného je svědkem, protože Leonardo už tehda věděl, že nebesa nejsou humánní a člověk, který se zabývá myšlením, tak není humánní taky.
Tak třicet pět let ženu do stresových situací každý balík, odškrtávám si každý rok a každý měsíc a v měsíci každý den, až půjdeme oba clo penze, můj pres a já, každý den navečer si nosím domů v aktovce knihy a můj byt vc druhém patře v Holešovicích je naplněn jen a jen knihami, plný sklep a kůlna už nestačila, moje kuchyň je plná, špajska a záchod taky, jen cesty k oknu a sporáku jsou volné, na záchodě je jen tolik prostoru, abych si mohl usednout, nad klo-zetovou mísou ve výši metr padesát už jsou trámy a fošny a na nich až ke stropu se tyčí knihy, pět metráků knih, stačí jediný pohyb neopatrného posazení se, stačí neopatrný vztyk, abych zavadil o nosný trám, a sletí na mne půl tuny knížek a rozdrtí mne se spuštěnými kalhotami. Ale i tady už nelze přidat ani jedinou knížku, a tak v pokoji nad dvěma postelemi těsně u sebe jsem dal postavil trámy a nosné fošny, a tak jsem vytvořil baldachýn a postelová nebesa, na kterých do stropu jsou vyrovnány knihy, dvě tuny knih jsem za těch třicet let nanosil domů, a když usínám, dvě tuny knih jako dvacetimetrá-ková můra tlačí moje snění, někdy, když se neopatrně otočím, nebo ze spaní zakřičím a hodím sebou, v hrůze naslouchám, jak se knihy sesouvají, že stačí jen lehký dotyk kolena, třeba jen výkřik, a jako lavina se na mne všechno z nebes zřítí, roh hojnosti plný vzácných knih se na mne vysype a rozplácne mne jako veš, někdy si myslívám, že ty knihy proti mně kují pikle, a tak jako já každý den slisuju stovku nevinných myší, tak knihy nade mnou chystají spravedlivou odměnu pro mne, protože každé protivenství se rádo vrací.
A tak všechno, na co jsem se podíval na tomto světě, všechno jde současně dopředu a všechno se současně navrací zpět, tak jako kovářské dmuchadlo, 'tak jako na povel zelených a červených knoflíků na tom mém presu všechno přeskakuje ve svůj opak a jedině tak na světě nic nekulhá, a já už pětatřicet let balím starý papír, a na tu moji práci aby člověk neměl jen univerzitní vzdělání nebo klasické gymnázium, ale i bohoslovecký seminář.
Třicet pět let jsem balil starý papír na hydraulickém lisu, třicet pět let jsem si myslil, že makulaturu a štamf nelze jinač presovat než tak, jak jsem to já dělal, ale teď jsem se dozvěděl, že v Bubnech postavili gigantický lis, který nahradí dvacet lisů, na jakých pracujú já. A když mi očití svědci řekli, žc ten gigant dělá balíky ve váze tři a čtyři centy a ty balíky se vozí do vagónu pomocí zdvihacích vozíků, povídám si, na to se musíš jít, Haňťo, podívat, to musíš vidět, vykonáš zdvořilostní návštěvu. A teď jsem se zklidnil natolik, že jsem si všimnul, že tenhle lis balí a presuje celé náklady knih, zasklenou stěnou jsem viděl nákladní auta, jak přivážela balíky knih, vyrovnané až nad sajt-ny, celé náklady knih, které rovnou šly do stoupy, aniž by jediná stránka umazala lidské oči a lidský mozek a srdce. Viděl jsem teprve nyní, jak dělnice a dělníci na úpatí pásu roztrhli obaly balíků a berou z nich čerstvé knihy a odtrhávají desky a na pás házejí jen čisté vnitřky knih, házeli ty knížky, které než dopadly, rozevřely stránky a nikdo se do těch stránek nepodíval, vlastně ani podívat nemohl, protože pás musel být pořád plný, nesnášel zastavení, tak jako jsem se nad mým presem zastavoval já, taková to byla nelidská práce tady v Bubnech, docela podobná velrybářské lodi. když sítě se vytáhnou zádí a lodníci vybírají ryby a rybičky a třídí je na pásy vedoucí do konzervárny ve vnitřku lodi, ryby jako ryby, knihy jako knihy.
Ta dovolená v Řecku, ta mnou otřásla, já psem se do starého Řecka pouze promítal četbou Herdera a Hegela a dionýsovským pojetím světa přes Friedricha Nie-tzscheho, já jsem vlastně na dovolené nikdy nebyl, já jsem skoro celou dovolenou utratil v zameškaných směnách, kdy šéf mi za jeden den neomluvené šichty strhl dva dny, a když mi nějaký ten den zbyl, tak jsem si jej nechal proplatit a dělal jsem, protože já jsem, byl pořád v restu s tou svou prací, pod dvorem a na dvoře bylo pořád tolik papíru, víc papíru, než jsem já byl schopen zabalit, takže třicet pět let jsem každý den prožíval a žil Sisyfův komplex, jak mi o tom napsal krásně pan Sartre a ještě lip pan Camus, čím víc mi odvezli ze dvora balíků, tím víc mi napadalo starého papíru do sklepa, tak donekonečna, zatímco brigáda socialistické práce tady v Bubnech je každý den ažůr, teď všichni pracují, jsou opálení a slunce zvyšuje při práci snědost jejich řeckých těl, nejsou ani trošku roztřeseni z toho, že o dovolené pojedou do Helady, aniž by co věděli o Aristotelovi a Platónovi a Goethovi, prodloužené ruce antického Řecka, klidně pracují a dál vyškubávají jádra knih z desek a házejí zděšené a hrůzou naježené stránky na běžící pás, tak lhostejně a klidně, aniž by prožívali všechno to, co taková kniha znamená, přece někdo musel tu knížku napsat, někdo ji musel opravovat, někdo jí musel přečíst, někdo ji musel ilustrovat, někdo ji musel vysázet, někdo ji musel korigovat a někdo ji musel znovu přesázet, a někdo ji musel zase korigovat, a někdo ji musel definitivně vysázet a někdo ji musel dát do stroje, a někdo ji musel už naposledy znovu přečíst ve vývěskách, a někdo ji musel znovu dát do stroje a vývěsku za vývěskou dát do dalšího stroje, který knihu svázal, a někdo musel brát ty knihy a sestavit z nich balík, a někdo musel napsat za knihu a za všechnu práci na knize účet, a někdo musel o knize rozhodnout, že není ke čtení, a někdo musel knihu zatratit a dát příkaz, aby šla do stoupy, a někdo musel knihy uložit do skladu a někdo musel knihy naložit znovu na náklaďák a někdo musel přivézt balíky knih až sem, kde dělníci a dělnice v červených a modrých a žlutých a oranžových rukavicích vytrhávají vnitřnosti knih a házejí je na běžící pás, který hluše, ale přesně trhavými pohyby odnáší zježené stránky pod gigantický lis, který je presuje do balíků a balíky jdou do papíren, kde se z knih udělá nevinný, bílý, literami neposkvrněný papír, aby na něj byly natištěny další a nové knihy . .. Tak jsem se opřen o zábradlí díval dolů na lidskou práci, viděl jsem, jak přišla do slunce učiteľka a přivedla skupinu školních dětí, myslil jsem zkraje, že učitelka je tady na exkurzi, aby děti viděly, jak se starý papír presuje, ale viděl jsem, jak učitelka vzala knihu, vynutila si pozornost dětí a pak předvedla trhací proces tak, aby to děti pochopily, a děti jedno za druhým braly knížku, a když stáhnuly přebal a desky, vzaly do prstíků stránky a snažily se vytrhnout a roztrhnout knihu, ale kniha se bránila, nakonec ale síla dětských ruček byla větší a tak se dětská čela vyjasnila a práce jim sla od ruky jako dělníkům a dělnicím, které přikývnutím děti povzbudily v práci.. . Tak nějak to tady v Bubnech bylo, jako když jsem byl na exkurzi v drůbežárně v Libuši, tak jako děti vytrhávaly vnitřnosti knížek, tak mladé dělnice v Libuši vytrhávaly z kuřat zavěšených zaživa na pohybujícím se pásu zračnými pohyby játra a plíce a srdce a házely ty vnitřnosti do připravených loden, zatímco běžící pás odnášel trhavým pohybem kuřata k dalším operacím, a já jsem se na to díval a viděl jsem, jak všechna ta děvčata v Libuši při práci jsou veselá a plná legrace, zatímco na rampách v tisíci klecích jsou živá i polomrtvá kuřata, některá, která se dostala ze zadrátovaných klecí, sedí na sajtnách náklaďáků, některá kuřata zobají a nepřijde jim na mysl, aby ulétla od háčků pohybujícího se pásu, na které mladá děvčata za krček zavěšují kuřata, která po deseti jsou v klecích...
-3-
Třicet pět let jsem presoval starý papír na hydraulickém lisu, třicet pět let jsem si myslil, že tak, jak pracuji, budu pracovat napořád, že ten pres půjde se mnou do penze, avšak už třetí den po tom, co jsem spatřil gigantický lis v Bubnech, opak všeho mého snění se stal skutečností. Přišel jsem do práce a tam stáli dva mladíci, poznal jsem je, že to jsou členové brigády socialistické práce, byli oblečeni, jako když jdou hrát baseball, oranžové rukavice a oranžové americké čepice s kšil-tem a modré montérky až po prsní bradavky, a pod kšandičkami měli zelené roláky. Vítězný šéf je odvedl do mojeho sklepem', ukázal jim můj lis a ti mladíci hned tady byli jako doma, na stůl si dali čistý papír a postavili láhve mléka a já jsem stál pokořený a zasažený, stál jsem ve stresové situaci a najednou jsem tělem i duší poznal, že už nikdy nebudu schopen se adaptovat, že jsem v té samé situaci, jako byli mniši několika klášterů, kteří se dozvěděli, že Kopernfk objevil jinačí kosmické zákony, než platily dosud, že Země není centrem světa, ale naopak, tak ti mniši páchali hromadně sebevraždy, protože si nedovedli představit jinačí svět, než ve kterém a kterým doposavad žili. A šéf mi pak řekl, abych zametal na dvoře, nebo pomáhal, nebo vůbec třeba nic nedělal, protože příští týden mám jít balit čistý papír do sklepení pod tiskárnu Melantrich, nic jiného že nebudu balit než čistý papír. A to se mi udělaly mžitky před očima, tak já, který jsem třicet pět let balil štampf a makulaturu, já, který jsem nemohl žít bez překvapení, že každou chvíli z hnusného papíru vylovím krásnou knihu jako prémii, tak já mám jít balit neposkvrněný, nelidský čistý papír..
a pak jsem těžce přehodil i druhou nohu a stočil jsem se do klubíčka, jen tak na zkoušku, a pak jsem poklekl, stiskl zelený knoflík a stočil se do pelíšku v korytě, uprostřed starého papíru a několika knih, v prstech jsem držel pevně svého Novalise a prst jsem měl vložený na jeho větu, která mne vždycky naplňovala nadšením, sladce jsem se usmíval, protože jsem se začal podobat Mančince a jejímu andělu, a začal jsem vstupovat do světa, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl, držel jsem se knihy, na jejíž stránce bylo napsáno . . . Každý milovaný předmět je středem Rajské zahrady, a já, než bych balil čistý papír pod Melantrichem, tak já jako Seneca, tak jako Sokrates, já volím ve svém lisu, ve svém sklepě svůj pád, který je vzestupem, i když stěna lisu už mi tlačí nohy pod bradu a ještě víc, ale já se nenechám vyhnat z mého Ráje, já jsem ve svém sklepení, ze kterého mne už nikdo nemůže vyhnat, nikdo mne nemůže přeřadit, rožek knihy se mi zasekl pod žebro, zasténal jsem, jako bych se měl na vlastních mučidlech dozvědět poslední pravdu, kdy už jsem se tlakem stěny zavíral do sebe jak dětský zavírací nůž, v té chvíli pravdy se mi zjevila maličká cikánka, stojím s ní na Okrouhlíku a na nebi poletuje náš drak, držím pevně nitě a moje cikánka teď bere ode mne to klubko režných nití, je sama, drží se pevně rozkročena země, aby neulítla na nebesa, a pak po niti posílá psaníčko draku na nebe, a já v posledních vteřinkách jsem zahlídnul, že na tom psaníčku je moje tvář. Vykřikl jsem . . . Ilonko! A otevřel jsem oči, díval jsem se na svůj klín, oběma rukama jsem držel náruč macešek vytrhaných i s kořínky, plný klín jsem měl hlíny, díval jsem se tupě na písek, a když jsem zdvihl oči, přede mnou ve světle sodíkové lampy stála tyrkysové zelená a atlasově červená sukně, když jsem zaklonil hlavu, viděl jsem ty moje dvě cikánky, rozparáděné, za nimi skrz stromy zářily neonové ručičky a ciferník na Novoměstské věži, tyrkysové zelená mnou třásla a volala .. . Tato, rány božský, srdce Jezusovo, co to tu robíte? Seděl jsem na lavičce, prostomyslně jsem se usmíval, na nic jsem se nepamatoval, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, protože jsem asi už byl v srdci Rajské zahrady. A tak jsem nemohl ani vidět, ani slyšet, jak ty moje dvě cikánky, zavěšeny do dvou cikánů, polkovým krokem přehřměly parkem Karláku zleva doprava a zmizely v zátočine pískem vysypané cestičky, někde za hustým křovím.