Film,
právo na svobodu projevu, a
právo na ochranu osobnosti
Ivan David
Svoboda projevu
Relevantní právní předpisy:
 Evropa, resp. Česká republika:
 Deklarace práv člověka a občana (1789,Francie):
o „nikdo nesmí být pronásledován za své názory (…)“ (čl. X.)
o „svobodné sdělování myšlenek a mínění je jedním z nejcennějších práv člověka: každý občan
může proto svobodně mluvit, psát, tisknout, čímž není dotčena jeho odpovědnost v případech
stanovených zákonem“ (čl. XI.)
 Císařský patent o základních občanských právech (1849,Rakousko):
o „Každý má právo slovem, písmem, tiskem aneb obrazným představením mínění své svobodně
projevovat. Tisk nesmí se censuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný
(repressivus).“ (§ 5)
 První ústava ČSR (1920):
o „Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou
zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře. (…)“
(§ 113 odst. 1)
o „Každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. “
(§ 117 odst. 1)
 Ústava 9. května (1948):
o „Svoboda projevu se zaručuje. Každý může v mezích zákona projevovat své mínění slovem,
písmem, tiskem, obrazem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Výkon tohoto práva nemůže být nikomu
na újmu.“ (§ 18 odst. 1 + odst. 2)
o „Svoboda tvůrčí činnosti duševní se zaručuje. Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění
a jeho projevy jsou svobodné, pokud neporušují trestní zákon.“ (§ 19 odst. 1)
 Socialistická ústava (1960):
o „V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech
oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku.“ (čl. 28)
 Listina základních práv a svobod (1991):
o Čl. 17:
Odst. 1: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“
Odst. 2: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným
způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na
hranice státu.“
Odst. 3: „Cenzura je nepřípustná.“
Odst. 4: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost
státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
o Čl. 15:
Odst. 2: „Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.“
 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1991):
o Čl. 10:
Odst. 1: „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a
přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na
hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním
nebo filmovým společnostem.“
Odst. 2: „Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým
formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v
demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné
bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky,
ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování
autority a nestrannosti soudní moci.“
 Spojené státy americké:
 První dodatek Ústavy Spojených států (1791):
o „Kongres nepřijme žádný zákon (…) omezující svobodu slova nebo tisku (…).“
Proč chránit svobodu projevu?
 Argument pravdy (Argument volného trhu myšlenek):
 Čím méně bude stát zasahovat do veřejné diskuse, tím více názorů v ní zazní a tím
spíše bude možné nalézt nejlepší názory na řešení konkrétních společenských problémů.
 Na veřejnou diskusi nahlíženo jako souboj dílčích subjektivních „pravd“. Stát není
oprávněn umlčet žádný názor, protože i „pomýlené mínění“ může obsahovat dílčí
„element pravdy“ (viz John Stuart Mill: O Svobodě, 1859).
 „Bylo by bláznivé myslet si, že je pravda jen k tomu, aby jí člověk nepoznal. Poznává ji, ano: ale
kdo? Já, nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten kdo říká ano, i
ten kdo říká ne.“ (Karel Čapek: Pilátovo krédo, 1920)
 Při neustálé konkurenci „pravd“ na „volném trhu“ musí i „většinová pravda“ neustále
bojovat o svou existenci: Tím se zabraňuje tomu, aby se z tohoto uznaného většinového
mínění stalo mrtvé dogma.
 Možnost „selhání trhu myšlenek“: „Závadné myšlenky“, které mohou být svobodně
projevovány, převáží nad těmi „správnými“ a nakonec mohou vést i k podstatnému
omezení vlastní svobody slova. + Na „volném trhu“ se často nemusí prosadit názory,
které jsou nejlepší, ale ty, které jsou nejagresivněji prosazovány. = Nutnost regulace?
 Argument seberealizace/sebenaplnění/autonomie jednotlivce:
 „svoboda projevu je jedním ze základů demokratické společnosti, jedna ze základních podmínek
pokroku společnosti i rozvoje každého člověka.“ (ESLP, rozsudek Handyside, 1976)
 „svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v
oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti“
(ÚS, nález IV. ÚS 164/04,2005)
 Jeví se jako vhodný argument při obhajobě svobody uměleckého projevu – zejména
půjde-li o tvorbu „společensky nehodnotnou“, u níž neobstojí argument pravdy.
 Možnost zneužití seberealizace: Právo každého se seberealizovat je omezeno právy
jiných i ochranou veřejných (společenských) zájmů.
 Argument tolerance
 Zaznívají-li ve společnosti i krajní či extrémní názory, obecně to zvyšuje toleranci ve
společnosti, včetně schopnosti jedinců vzájemně koexistovat v rámci široké plurality
názorů a postojů.
 Argument demokracie
 Ostatní základní politická práva (např. právo volební) nemohou v demokratickém státě
státu účinně fungovat bez současného zajištění svobody projevu.
Obecně k argumentům ve prospěch svobody projevu:
 Každý z argumentů ve prospěch svobody projevu zdůrazňuje její jiné funkce a
vychází z jiného pohledu na její kýženou roli ve společnosti.
 Všechny argumenty se částečně doplňují a překrývají, každý z nich se však
hodí pro jiné typy projevů v různých situacích.
 Každý argument v sobě obsahuje „zárodek“ svého protiargumentu = svoboda
projevu nemůže být nikdy bezbřehá a prostá jakékoliv právní regulace,
bez ohledu na to, zda jsou její omezení uvedena přímo v právním předpisu
(Evropa: viz koncept tzv. obranyschopné demokracie), nebo dovozena až soudním
výkladem a právní teorií (USA).
 Svoboda slova nemá dávat záruku, že každý může říkat, co chce, ale že všechno, co
stojí za to, aby bylo řečeno, bude řečeno. (Alexander Miklejohn)
Co je chráněným „projevem“?
 „Svoboda projevu“ je modernější termín: Ve starších katalozích lidských práv se
hojně objevuje užší termín „svoboda slova“. = I zde (např. USA) však výkladem
postupně dovozeno, že pod výraz „slovo“ spadají nejrůznější druhy „projevů“.
 Chráněný „projev“ je dnes chápán velmi široce – nezahrnuje však taková
jednání, která vytvářejí nové závazky či nároky: Např. právní jednání
(nabídky, dohody apod.), hrozby, pokyny, příkazy, výzvy…
 Vždy velmi silně záleží na kontextu, ve kterém jsou slova pronesena: nakolik
vážně nebo naopak symbolicky byl projev míněn (a zda ho takto s určitou mírou
pravděpodobnosti mohlo pochopit i okolí), jaká je autorita toho, kdo projev
pronáší apod.
 Hraniční jsou zejména tzv. expresivní jednání – např. spálení povolávacího
rozkazu (United States v. O‘Brien, 1968), spálení vlajky (Texas v. Johnson, 1989),
způsob oblékání (Stevens proti Spojenému království, 1986), nošení sprostých
nápisů na oblečení (Cohen v. California, 1971: „Vulgarita jednoho je lyrikou jiného“),
vstup na určité (zakázané) místo (Steel a další proti Spojenému království, 1998).
 Fyzické ataky (násilí) vůči jiným osobám či cizím věcem (při nichž dochází k
bezprostřední a aktivní fyzické interakci) jsou však vždy vyloučeny z ochrany
svobody projevu, a to přesto, že fyzickou agresí může být projevován určitý
názor (např. nesouhlas s napadaným řečníkem či jeho projevem).
 Výjimkou mohou být případy, kdy symbolický význam aktu zásadně převáží nad
jeho (nepatrnou a druhotnou) násilnou stránkou.
 Obecná zásada: Čím bezprostřednější, vážněji míněné a adresnější násilné jednání
(nebo jeho pohrůžka) bude, tím menší je jeho nárok na ochranu v rámci
práva na svobodu projevu. (Např. hlásání abstraktní zásady třídního boje v
politickém programu X výzva k likvidaci konkrétního „třídního nepřítele“ – viz
kauzy zákazu Komunistického svazu mládeže a Dělnické strany, rozsudky NSS 2009-
2010.)
 Přesto ESLP obecně chrání i myšlenky „urážlivé, šokující či znepokojující“.
 Ochrany projevu za určitých okolností může požívat mlčení či jiné
neprojevení se – např. nevzdání úcty státní vlajce (West Virginia State Board of
Education v. Barnette)
Fakta X názory
 Projevy můžeme dělit na skutková tvrzení (fakta, informace) a hodnotící
soudy (názory, ideje, postoje).
 Zásadní rozhodnutí ESLP Lingens proti Rakousku (1986): U hodnotících
soudů na rozdíl od skutkových tvrzení nelze dokázat jejich pravdivost, nebo
nepravdivost.
 Při tvrzení názorů platí presumpce jejich ústavnosti: Dotčená osoba musí
prokazovat, že názor nebyl vyřčen v dobré víře nebo nešlo o fair kritiku.
 Při tvrzení faktů platí naopak presumpce dobré pověsti osob, jichž se tvrzená
fakta týkají: Pravdivost těchto faktů musí prokazovat kritik, nikoli dotčená osoba.
 Ochrany svobody projevu tedy požívá pouze tvrzení pravdivých faktů.
 Ochrany svobody projevu však požívá rovněž pouze tvrzení takových názorů,
které mají pravdivý skutkový základ, nejde-li o vyjádření pouhé preference.
 Pro hodnocení ochrany tvrzení faktických i názorových je klíčové celkové
vyznění příslušného projevu, tj. celkový kontext, v němž se tvrzení nalézá.
 V případě názorů též důležitá jejich přiměřenost v konkrétním případě ve
vztahu ke kritizované osobě. - Viz spor o přiměřenost satiry na kazatele Jerryho
Falwella v magazínu Hustler Larryho Flynta. Spor Hustler Magazin v. Falwell
(1988).
Ukázka: Lid versus Larry Flynt (r. Miloš Forman. USA 1996)
Podobný spor v ČR: Karikatura K. Březiny v magazínu Zelený Raoul (2010).
 Důležitá je tedy forma tvrzení: míra jeho expresivity, vulgarity či emocionality:
„Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných
pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový
se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany.“ (rozhodnutí III. ÚS 359/96) – Viz
ale například užití výrazu „blbec“ (trottel) na adresu krajně pravicového politika
(Oberschlick proti Rakousku, 1997).
Jsou umění a reklama chráněnými projevy?
 Z čl. 15 odst. 2 Listiny plyne výslovně pouze právo svobodné umělecké tvorby.
 Jakmile je však taková tvorba projevena navenek, může být chráněna též v
rámci svobody projevu, byť není v čl. 17 Listiny ochrana uměleckého projevu
výslovně zmíněna.
 Jak ESLP, tak Nejvyšší soud USA však nahlížejí na umělecké projevy jako na
projevy méně hodnotné (a tedy méně chráněné), než jakými jsou projevy
politické.
 V důsledku toho při konfliktu uměleckého projevu s jiným základním lidským
právem stejné hodnoty jako svoboda projevu – zejména se svobodou vyznání –
mají tyto soudy tendenci upřednostňovat kolidující právo.
 Jako na méně hodnotné nahlížejí soudy též na projevy komerční.
 U komerčních projevů zdůvodňována jejich nižší ochrana zejména nutností
chránit ve zvýšené míře slabší stranu – spotřebitele před klamavou reklamou +
konkurenty před nekalou soutěží.
 Na rozdíl například od zpravodajství kladeny větší požadavky na přesnost a
objektivní pravdivost informací prezentovaných v komerčním sdělení.
 V případě uměleckých + komerčních projevů uplatňována ESLP tzv. doktrína
margin of appreciation (Handyside proti Spojenému království, 1976) =
Členským státům ponechána širší míra úvahy, zda takový projev chránit, či nikoli.
– U uměleckých děl opakovaně zdůrazněno při (údajném) konfliktu s veřejnou
morálkou.
 Ke je však hranice mezi politickými X nepolitickými, uměleckými X
neuměleckými, komerčními X nekomerčními projevy?
 Obecně: Čím méně se projev týká věcí veřejných, tím méně je chráněn.
 Hraniční případy: Například „společensky uvědomělé“ reklamy společnosti
Benetton (viz rozsudek Spolkového soudu SRN z roku 2000) či komerční
sdělení pravdivě upozorňující na škodlivost určité kategorie výrobků
(Hertel proti Švýcarsku, 1998 – škodlivost mikrovlných trub).
Pornografie a obscenita
 Pornografie je „dílo, jehož jediným účelem je vyvolat (zvyšovat) sexuální vzrušení“
(komentář k Trestnímu zákonu a trestnímu řádu. Leges 2009.).
 Pornografií naopak nejsou projevy určené (též) k vědeckým, uměleckým či
osvětovým (společensky prospěšným) cílům (rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR, 2004).
 Svoboda projevu v případě pornografie bude omezena zejména v případech
ochrany veřejné morálky – především při ochraně nezletilých osob před
narušením duševního a mravního vývoje.
 Opět aplikace doktríny margin of appreciation u ESLP: Co je morální a co
nemorální mají posuzovat primárně členské státy.
 ESLP netoleruje pouze absolutní zákaz určitého druhu „nemravných“ projevů:
např. poradenství o potratech (Open Door Counselling Ltd. And Dublin Well
Woman proti Irsku, 1992).
 Obscenita je termín užívaný Nejv. soudem USA pro takový druh pornografie,
která je vyloučena z ochrany Prvního dodatku – typicky tzv. hardcore.
 Zda dílo je či není obscénní (nechráněné) určováno dle třístupňového testu
obscenity (Roth v. United States, 1957, Memoirs v. Massachusetts, 1966, Miller v.
California, 1973):
 Může toto dílo podle průměrného člověka vycházejícího ze současných společenských
standardů jako celek působit na chlípnost?
 Zobrazuje či popisuje toto dílo zjevně urážlivým způsobem sexuální chování tak, jak
je vymezují zákony jednotlivých států?
 Postrádá toto dílo jako celek vážnou literární, uměleckou, politickou či vědeckou
hodnotu?
 I dle tohoto testu (stejně jako u ESLP) posuzují jednotlivé státy USA
(prostřednictvím porotních soudů), zda určitý projev či není obscénní.
Rouhání
 Ochrana specifického standardu mravnosti s ohledem na vnímání věřících.
 U ESLP u údajně rouhavých projevů proto opět aplikována doktrína margin of
appreciation.
 Předmět kritiky: Ochrana svobody projevu snížena u určité kategorie v zásadě
politických projevů pouze proto, že jsou určitou skupinou označeny za
náboženské. = nejasná hranice mezi politikou a náboženstvím.
Ochrana projevu a filmy
Nejznámější případy u ESLP:
 Otto-Preminger-Institut proti Rakousku (1994).
 Spor ohledně filmu Das Liebeskonzil (r.Werner Schroeter, Záp. Německo 1982).
 Rakouská nezisková organizace Otto-Preminger-Institut pořádala sérii projekcí v
Innsbrucku s omezenou přístupností od 17 let.
 Na základě trestního oznámení katolické církve bylo zahájeno stíhání pro trestný čin
znevažování náboženské doktríny.Film byl zabaven a znemožněno jeho uvádění.
 ESLP stížnosti Otto-Preminger-Institut nevyhověl s odkazem na ochranu náboženského
cítění věřících chráněného (údajně) dle čl. 9 Úmluvy.
 Wingrove proti Spojenému království (1996).
 Spor ohledně 18minutového filmu Visions of Ecstasy (r. N. Wingrove. VB 1989). –
Ukázka.
 British Board of Film Classification neudělil filmu certifikát pro veřejnou projekci pro
jeho rouhačský obsah.
 ESLP stížnosti Nigela Wingrova nevyhověl, opět s odkazem na ochranu náboženského
cítění věřících chráněného (údajně) dle čl. 9 Úmluvy.
Nejznámější případy u Nejvyššího soudu USA:
 Mutual Film Corporation v. Industrial Commision of Ohio (1915).
 První případ, kdy filmový distributor argumentoval porušením Prvního dodatku ze strany
cenzurního orgánu. Distributorovi vadilo zejména zpomalení uvádění nových (amerických
i zahraničních) filmů v důsledku nutnosti jejich schvalování cenzurou.
 Nejvyšší soud USA jednosmyslně odepřel filmům ochranu svobody projevu jakožto
„čirému obchodu“ („business pure and simple“).
 Joseph Burstyn, Inc. v.Wilson (1952).
 Spor ohledně filmu Il Miracolo (r. R. Rossellini. Itálie 1948). – Ukázka.
 New York Board of Regents v roce 1949 filmu udělil filmu certifikát pro veřejnou projekci a
poté jej v roce 1951 na nátlak katolické církve opět odebral pro svatokrádež.
 Nejvyšší soud USA jednosmyslně přiznal filmům ochranu svobody projevu, pokud se
vyjadřují k věcem veřejného zájmu.
 Zákon státu New York byl shledán protiústavním pro svou přílišnou vágnost = cenzura
jako taková tedy nadále v některých přesně vymezených případech byla připuštěna.
 Předběžná cenzura filmů jako taková byla ale označena za protiústavní „en bloc“ až v
rozsudku ve věci Freedman v. Maryland (1965).
 Grove Press v. Maryland State Board of Censors (1971).
 Spor ohledně filmu I am Curious -Yellow (r.V. Sjöman. Švédsko 1967). – Ukázka.
 Nejvyšší soud USA na základě aplikace třístupňového testu obscenity odepřel filmu
ochranu pro absenci umělecké, vědecké či jiné „ospravedlňující společenské hodnoty“.
 Jenkins v. Georgia (1974).
 Spor ohledně filmu Carnal Knowledge (r. M. Nichols. USA 1971). – Ukázka.
 Nejvyšší soud USA na základě aplikace třístupňového testu obscenity přiznal filmu ochranu
s odůvodněním, že ve filmu není nikde vidět skutečný sexuální akt, tedy nemůže být
obscénní.
Ochrana osobnosti
Relevantní právní předpisy:
 Listina základních práv a svobod:
o Ochrana osobnosti obsažena napříč celou Listinou, zejména: právo na život (čl. 6), ochrana
soukromí (čl. 7), právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst, ochranu
jména, soukromého a rodinného života a osobních údajů (čl. 10), právo na ochranu
zdraví (čl. 31), právo žít v příznivém životním prostředí (čl. 35).
 Občanský zákoník:
o §§ 77 – 117: Konkretizace ochrany dle Listiny, konkrétní právní prostředky ochrany.
 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod:
o Čl. 8: Právo na respektování soukromého a rodinného života.
o Možnost státu zasáhnout pouze je-li to v souladu se zákonem + nezbytné v demokratické
společnosti + v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu
země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo
ochrany práv a svobod jiných.
Hlavní principy ochrany všeobecných osobnostních práv:
o Těmito právy disponuje každý člověk od narození až do smrti X osobnostními právy
autorskými pouze autor ve vztahu ke svému autorskému dílu.
o Po smrti ochrana ze strany osob blízkých zesnulému.
o Takto jsou chráněny mimo jiné tyto základní hodnoty: důstojnost, vážnost, čest, podoba,
soukromí, projevy osobní povahy.
o Se zásahem do těchto práv musí obecně člověk souhlasit: jednostranný souhlas (může být i
ústní), který je možno kdykoliv odvolat – pouze pokud u souhlasu na dobu určitou absentuje
„rozumný důvod“, je možno žádat náhradu škody.
o Avšak § 8 ObčZ: „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“.
o Výjimky z povinnosti získat souhlas: Např. pořizování a užívání podobizny, zvukového či
obrazového (resp. zvukově obrazového) záznamu k ochraně práv jiných, při veřejném
vystoupení v záležitostech veřejného zájmu, pro účely vědecké, zpravodajské nebo umělecké.
o Avšak u všech výjimek zakázáno využití nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými
zájmy člověka.
Konflikt svobody projevu a ochrany os.
 Jde vždy o konflikt, kdy musejí být vyvažována dvě základní lidská práva, která
jsou chráněna v zásadě na stejné úrovni.
 To, které z obou práv dostane přednost se posuzuje ad hoc dle testu
proporcionality.
 Svoboda projevu obecně preferována oproti ochraně osobnosti u tzv. osob
veřejně činných / osob veřejného zájmu, zejména:
 Politici. Nejmenší ochrany požívají politici působící v nejvyšších politických patrech
(vláda, členové parlamentu). Čím více bude obsah projevu souviset s politikovou veřejnou
činností, tím větší ochrany bude požívat takový projev.
 Státní zaměstnanci.Např. policisté, úředníci.
 Celebrity.Viz např. spor Rejžek v.Vondráčková (2005) – výraz „hudební mafie“.
 Soudci, lékaři, učitelé… Do té míry, do jaké se kritika dotýká jejich veřejné činnosti.
 Svoboda projevu obecně preferována tím více, čím více se projev týká věcí
veřejných – a to i u osob, které běžně nejsou veřejně činné.
Děkuji za pozornost.